úterý 3. února

O B S A H

CO JE NOVÉHO V ČR:

  • PŘEHLED AKTUÁLNÍCH ZPRÁV Z ČESKÉ REPUBLIKY Václav Havel a ČR:
  • Dopis nově zvolenému prezidentovi (Andrew Stroehlein)
  • A letter to a newly elected Czech President (Andrew Stroehlein)
  • Rozumí Václav Havel dnešní situaci v České republice? (Petr Očko)
  • Havlova esej Moc bezmocných a dnešní globalizující se společnost (Petr Očko)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Upozornění:
  • K předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
  • Adresa Britských listů je zde.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • Zajímavou stránku Lži politiků má Viktor Vereš.

    Co je nového v České republice

  • Sládkovi Republikáni dále vytloukají z volby prezidenta publicitu a  české úřady jim v tom pomáhají. Ústavní soud ČR do okamžiku vykonání Havlova prezidentského slibu nerozhodl o stížnosti republikánů proti údajně neústavní volbě prezidenta Havla.Jménem republikánských poslanců to uvedl advokát Kolja Kubíček. Ten tvrdí, že se prý po složení prezidentské přísahy nedá už na skutečnosti, že Václav Havel je právoplatným prezidentem, nic změnit, a to ani v případě, že by Ústavní soud uznal, že se volba prezidenta neuskutečnila podle zákona. Je to sporné. - Je zjevné, že se Ústavní soud otázkou volby prezidenta bude dále zabývat, i když čestnější - ovšem zároveň možná apokalyptičtější - by bylo, kdyby rozhodl před úterním prezidentským slibem. - Celá historie od Sládkova protiněmeckého vystoupení na demonstraci při příležitosti schvalování česko-německé deklarace loni v únoru byla politováníhodnou sérií chyb, neobratností a amatérských omylů, jimiž české úřady pomohly během minulých měsíců nepříliš inteligentnímu Sládkovi získat v ČR takovou publicitu, jakou by sám vlastním úsilím nikdy nezískal. Kromě jiného je celá aféra se Sládkovým vězněním výmluvným důkazem, jak špatně jsou napsané české zákony. Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny pokud vím neřeší otázku, zda musí být poslanec k výkonu své funkce (hlasování) ve sněmovně přítomen, a co se stane, je-li mu přítomnost znemožněna, například zatčením. Není jasné, zda odebrání imunity automaticky znamená, že poslanec ztratí právo hlasovat. Atd. Celá neobratná aféra může být dobře zneužita pro argument, že se české úřady zachovaly nedemokraticky a Sládka zavřely na pár dní schválně, aby se volby prezidenta nemohl účastnit. - (Ivan Kytka se domnívá, že se na tento problém soustřeďuju zbytečně , že je podružný a že bychom se raději měli ptát, komu vzal Viktor Kožený peníze na koupi domu v Londýně za 15 miliónů liber.)

  • Havel v projevu po slibu konstatoval, že situace v zemi není dobrá: "Jako by se odkudsi šířila jakási negativní energie, které se daří i úmysly velmi dobré obracet v jejich vlastní karikaturu." Apeloval, aby lidi dnešní potíže chápali jako výzvu k očistné lázni, změny by měly být založeny na  fundamentu moderního slušného a sebevědomého občanství. Havel chce upevňovat český právní řád (a že to tedy potřebuje!!), šířit dobré jméno ČR po světě a podporovat občanskou společnost, lidská práva a tvořivou diskusi v politice, nikoliv intriky a podrazy. - Bohumil Doležal řekl, že je to všechno příliš obecné a ptal se, jak bude například Havel navazovat spolupráci s Klausem.

  • Předseda severomoravské organizace ODA Miroslav Tošer odmítl obvinění Kamila Kolka, který si stěžoval, že pro privatizaci obchodního domu Breda byl donucen, prý zřejmě Josefem Reichmannem a Vladimírem Dlouhým, věnovat ODA "sponsorský dar" dvou miliónů korun. Kolek podle Tošera "podlehl celonárodní hysterii". Spíš se mi zdá, že v poklausovském období vychází - a ještě asi vyjde navrch mnohé - o slavné české privatizaci i slavných českých politických stranách. - Karel Ledvinka uvádí, že ODA navrhla, aby Kamilu Kolkovi byly peníze vráceny.

  • Nový hlavní manažer ODS Luděk Nezmar v pondělí rezignoval na svoji funkci, protože byl v médiích obviněn, že systematicky neplatil účty. Podle českých médií dluží Nezmar stavební firmě Kosogass 2,5 miliónu korun, dále si údajně půjčil a nesplatil úvěr od Investiční a poštovní banky ve výši 40 až 60 miliónů korun a dalších 500.000 korun má podle televize Nova dlužit společnosti Prodes. Nezmar tato obvinění popírá. Podle ODS prošel Nezmar náročnými testy výběrového řízení jako jednoznačně nejlepší uchazeč.

  • Prezident vyhlásil amnestii pro osoby poprvé trestně stíhané anebo poprvé odsouzené za méně závažné trestné činy. 29. ledna bylo v českých věznicích 22005 lidí, z toho 7962 obviněných a 14043 odsouzených.

  • Česká ekonomika vzrostla za rok 1997 o neuvěřitelně nízkých 1,3 procenta. Sice ke konci roku začal růst průmysl, ale drasticky poklesla aktivita stavebnictví. Na rok 1998 odhaduje statistický úřad růst HDP jen na 0,5 až 1,5 procenta a růst inflace na 10,5 až 12 procent.

  • Zvyšování cen energií bude mastné. Prý se v červenci ceny zvednou o  43 procent u energií a 27 procent u nájemného a plynu.

  • Třemi kandidáty na nového šéfa České televize jsou nynější ředitel Ivo Mathé, někdejší zpravodaj ČTK Jakub Puchalský (který po r. 1989 dost dlouho pracoval v české sekci BBC) a ředitel brněnské televize Zdeněk Drahoš. Nového ředitele vybere pod vedením Jana Jiráka Rada České televize a oznámí jeho jméno do 4. února. - Z výběru jmen jako by vyplývalo, že "nejsou lidi". Infrastruktura v televizi dobře funguje, dost schází celková filozofie. (Např. ve zpravodajství se mění priority editoriální politiky toho, co se bude v Událostech vysílat, podle toho, kdo má zrovna náhodou službu. - Kdopak asi rozhoduje o tom, že se každý večer v Událostech vychrlí na diváka obrovské množství krátkých, povrchních zpráv? Tuhle se ptalo britské publikum, jemuž jsem předvedl na videu, co se v ČR považuje za televizní zprávy, "proč to musí být tak rychlé?" Jak asi Česká televize, podle vzoru Novy, destabilizuje tímto rychlým, chaotickým, povrchně vzrušujícím zpravodajstvím české politické povědomí...)


    Dopis znovuzvolenému prezidentu Havlovi

    Andrew Stroehlein

    Vážený pane prezidente,

    jak se připravujete na dalších pět let na Hradě a jak vstupuje mladá Česká republika do druhého pětiletí své existence, rád bych vám předložil některé myšlenky, které by mohly učinit vaše druhé funkční období úspěšnějším, než bylo první. Mám tři myšlenky, které by mohly být užitečné.

    Zaprvé jsem přesvědčen, že by pomohlo, kdybyste přestal kritizovat spoluobčany, že trpí "maloměšťáckým provincionalismem" či "zápecnictvím". To, že člověk žije mimo Prahu, nutně neznamená, že tím zhloupne, což, jak se zdá, naznačujete. Chcete-li kritizovat necivilizované chování v dnešní české politice, není přece třeba se dívat do mimopražských oblastí. Za nedostatek zdvořilosti může být považováno i hrubé hvízdání v Praze.

    Nedává žádný politický ani logický smysl používat v České republice výrazů jako "maloměšťácký" a "provinční". V ČR přece žije polovina obyvatel v malých městech a ve vesnicích (v komunitách čítajících méně než 15 000 osob). Tito lidé mají myšlenky a názory, které, ať se vám to líbí nebo ne, si zaslouží, aby byly v demokratickém systému slyšeny. Víc tyto názory poslouchat a méně je urážet by skutečně velmi pomohlo české společnosti.

    Zadruhé, bylo by také prospěšné, kdybyste přestal hovořit o "mravní krizi" v české společnosti po komunistické éře. Podle mé zkušenosti z rozhovorů s lidmi ve vaší zemi, morálka nikdy nehrála v jejich rozhodování za totality příliš významnou roli. Lidi měli praktičtější starosti: snažili se udržet se v zaměstnání, dostat děti do školy, získat materiál na stavbu domu.

    Mnohokrát jsem slyšel lidi říkat, "Havel se mohl režimu vzepřít lehčeji. Neměl děti." Samozřejmě, není férové tvrdit, že jste to měl za komunismu lehké, ale když lidé zdůrazňují, že při jejich rozhodování za totality hrály určitou roli jejich děti, není to úplně beze smyslu. Je dobře si pamatovat, kdo zahájil v listopadu 1989 revoluci: mladí studenti, kteří se nemuseli starat o osud svých dětí.

    Drtivá většina lidí za totality nejednala nemorálně, jak často říkáte. Tito lidé jednali tak, že jejich činy stály mimo koncept morálky. . O morálku jim nešlo. Jako většina lidí žijící v každém režimu, prostě dodržovali pravidla, aby si udrželi životní úroveň a mohli pomoci co nejvíce dětem, a aby se co nejvíce vyhnuli obtěžování od úřadů. Za to by lidi neměli být obviňováni.

    Mimochodem, je možná nesprávné považovat dnešní politické skandály za důsledek pevně etablované nemorálnosti z komunistické éry. Ke skandálům, týkajícím se financování politických stran, a k pochybným bankrotům bank dochází ve všech demokraciích. Tyto potíže neodstraní lamentace nad "mravním stavem společnosti", ale dobré zákony, které vytvářejí pevnou regulaci a vyžadují pro svět politiky i finančnictví otevřenost.

    A nakonec mám pro váš staronový prezidentský úřad praktický návrh: Hovořte se všemi demokraticky zvolenými politiky, i s těmi, které považujete za odporné. Demokracie není nikdy krásná. V každé společnosti, skládající se z miliónů jedinců, budou někteří lidé vždycky považováni za odporné. Budeme-li je však ignorovat, neznamená to, že zmizí.

    Strany, které se vám nelíbí, byly svobodně a spravedlivě zvoleny velkou volební menšinou. Máte povinnost těmto lidem a jejich názorům naslouchat, bez ohledu na to, do jaké míry s nimi nesouhlasíte. Pokud zpochybňujete jejich demokratické postavení tím, že je ignorujete, zpochybňujete tím i své vlastní postavení.

    Pokud vím, důsledně odmítáte setkat se s představiteli dvou parlamentních stran, které ovládají 20 procent křesel v parlamentu. Zaprvé, vládne přesvědčení, že tyto strany nejsou "státotvorné", zadruhé existuje představa, že kdybyste se s nimi setkal, jaksi by je to legitimizovalo. Ani jeden z těchto argumentů není přesvědčivý.

    Zaprvé, tyto strany už de facto "státotvorné" jsou, protože se účastní všeobecných voleb do parlamentu, uznávají výsledky těchto voleb a zasedají v tomto legislativním shromáždění. Málo politiků v České republice uznává, jak se zdá, rozdíl mezi opozicí vůči vládě a opozicí vůči státu. Velmi by pomohlo, kdyby si alespoň prezident uvědomil, že je v tom rozdíl. Každá politická strana, která zasedne v parlamentě, de facto ten parlament uznává, a zároveň i stát, který stojí za ním.

    Zadruhé, setkání s radikály jim neposkytne legitimitu, protože demokratická legitimita nepochází z takových setkání. Tyto strany už totiž legitimitu mají, neboť jejich legitimita pochází od lidí, kteří je zvolili. Je pozoruhodné, že jako prezident odmítáte uznat tento základní bod demokracie: hlava státu neposkytuje politickým stranám legitimitu. Poskytují ji jim voliči.

    Samozřejmě, setkání s šéfy radikálních stran je nepozmění a ti lidé se nestanou rozumnými a slušnými. Ale o to nejde. Jde o to, že více než milión lidí hlasovalo pro komunisty a pro republikány a jejich názory není možno ignorovat. Ať se vám to líbí či nelíbí, i tito lidé jsou vaši spoluobčané.

    S pozdravem,

    Andrew Stroehlein


    A Letter to the newly elected President Havel

    Andrew Stroehlein

    Dear President Havel,

    As you look forward to another five years at the Hrad and as the young Czech Republic looks forward to its second five years of existence, I thought that I would share my ideas with you on how to make your second term in office more successful than the first one. I have three ideas that may be of some use.

    First, I think it would help to stop criticising your fellow citizens as suffering from some kind of maloměšťácký provincionalismus či zápecnictví. Living outside of Prague does not make people ignorant, as you seem to suggest. If you want to criticise uncivilised behaviour in Czech politics today, you needn't look so far as the provinces. Lack of civility can be just as easily seen in rude whistling which happens closer to home.

    It makes no political nor logical sense to use the terms "provincial" and "small town" as slurs in the Czech Republic, where half the population lives in small towns and villages (in communities smaller than 15,000 citizens). These people have ideas and opinions that, whether you like it or not, deserve full hearing in a democratic system. Listening to them more and insulting them less might bring real benefit to society.

    Second, it may also be beneficial to stop talking about the "mravní krize" in Czech society after the Communist era. In my experience talking to people in your country, morality was never a major issue for them in their decision-making za totality. People had more practical concerns: keeping their jobs, getting their kids into good schools, finding materials to build their family homes.

    I cannot count the number of times I have heard people say, "Havel could rebel more easily. He didn't have any children." Of course, it isn't fair to suggest that you had it easy during the Communist era, but when people emphasise the role that their children played in their decision-making za totality, they have a point. It is worth remembering who started the Revolution in 1989 in the first place: young students with no children of their own to worry about.

    The vast majority of people za totality didn't act immorally as you often say, but rather they acted amorally: morality was not an issue. Like most people under every system, they simply played by the rules to maintain their standard of living and to aid their children as best they could with the minimum of hassles from the authorities. People shouldn't be ridden with guilt for this.

    Additionally, it may be misleading to see today's political scandals as the result of entrenched immorality stemming from the Communist era. Party financing scandals and dubious bank failures occur in all democracies. Combating these difficulties does not require lamentations about the "mravni stav spolecnosti" but rather sound laws that create regulation and require transparency in the political and financial worlds.

    Finally, I have a practical suggestion for your staronový presidency: talk to all democratically elected politicians including people who you find distasteful. Democracy is never pretty. In every society of millions of people, some elements are going to be distasteful. Ignoring them won't make them go away, however.

    The parties that you dislike were freely and fairly elected by a large minority of citizens. You have a duty to listen to these people and their opinions, no matter how much you disagree with them. Their leaders represent these peoples' opinions just as you represent the people as head of state. If you try to cast doubt upon their democratic position by ignoring them, you actually cast doubt upon your own position, as well.

    As far as I can see, there are two main reasons why you consistently refuse to meet with leaders of two Parliamentary parties which control 20% of the seats. First, its is thought that these parties are not "státotvorné", and second, it is thought that meeting with them will somehow legitimate them. Neither of these reasons is convincing.

    In the first place, these parties are already de facto "státotvorné" because they take part in general elections for the Parliament, they recognise the results of those elections and they take their seats in that legislative body. Few politicians in the Czech Republic seem to acknowledge the difference between opposition to the government and opposition to the state. It would help if the President could at least realise that there is a difference. Any party that takes its seats in Parliament de facto recognises that Parliament, and thus the state behind it.

    Second, meeting with the radicals will not legitimate them because such meetings are not where democratic legitimacy stems from. In fact, these parties are already legitimate because their legitimacy comes from the people who elected them. It is curious that as President, you refuse to acknowledge this fundamental point of democracy: the head of state does not legitimate political parties, voters do.

    Of course, meeting with radical leaders will not change them and make them reasonable and decent. That's not the point. The point is that over one million people voted for the Communists and Republicans, and their views can not be ignored. Like it or not, those people are your spoluobcane, too.

    S pozdravem,

    Andrew Stroehlein


    Rozumí Václav Havel dnešní situaci v České republice?

    Petr Očko

    Dobry den,

    cetl jsem prispevky tykajici se role Vaclava Havla pro nas narod a nejen pro nej v Britskych listech. Nedavno jsem prave k tomuto tematu (a nezavisle na tom, co se ted deje na ceske politicke scene) psal esej pro Filosofii politiky, kterou posilam - myslim, ze by mohla byt vcelku zajimava, ackoli neni primo reflexi Havlovy role pro nas narod.

    Nekolik poznamek k tomu: v clancich v BL mne zaujaly predevsim dve myslenky - jestli si Havel uvedomuje svou roli "spasitele" a pak to, jestli dokazal dobre analyzovat podstatu dnesni spolecnosti, kdyz jeho analyza spolecnosti totalitni byla tak kvalitni (o cemz jsem presvedcen). Podle meho skromneho nazoru je odpoved na obe otazky ANO.

    Odpoved na druhou otazku byla v clanku v BL od Jana Culika opacna, tedy NE. Ja naopak myslim, ze analyzoval velmi dobre a to z velke casti jiz pred dvaceti lety ve sve "Moci bezmocnych". Jeho problem je spis v tom, ze nezna reseni.

    To vychodisko, ktere naznacil v zaveru "Moci bezmocnych", tj. cestu "autentickeho spolecenstvi", pro nez take naznacil jako nejvhodnejsi dobu uskutecneni prave pad totalitniho systemu, se viditelne neuskutecnilo, ba prave naopak - realita dala za pravdu jeho nejcernejsim vizim obsazenym prave v one eseji.

    Velmi sugestivne jiz tam naznacil, jak vidi zasadni aspekty fungovani "konzumni" spolecnosti, jakoz trend konvergence teto spolecnosti, co se postaveni cloveka tyce, k zpusobu jimz se projevoval system totalitni. Me osobne to zaujalo, tak jsem se pokusil zanalyzovat, z ceho ony podobnosti s totalitou vyplyvaji - to je tedy tematem prilozeneho textu.

    Myslim, ze to co Havel pred dvaceti lety ve sve uvaze naznacil, ma opravdu velkou relevanci k nasi soucasne situaci.

    Bohuzel reseni v dohledne dobe nevidno. Kdyz jsem se o tom bavil s profesorem na one Filosofii politiky (velmi zajimavy clovek - liberal, prekladal do cestiny Hayeka a na pomery VSE i na pomery ceske obecne, ma velmi nekonformni nazory), tak naznacil, ze Havel by chtel aspon do jiste miry uskutecnit neco ze sve vize nyni, kdy jeho vyznam pro vyvoj ceske politicke sceny je zase pomerne velky - i proto ta jeho aktivita a osobni angazovanost pri konstituci nove vlady.

    Tu svou esej jsem tedy pojal jako odkaz "Moci bezmocnych" po dvaceti letech s tim, ze jsem se pokusil rozvest sirsi souvislosti. Mozna jsem tam nenaznacil jednu vec: globalni ekonomika by nemusela znamenat pro lidstvo takovou hrozbu, pokud se zacne klast mnohem vetsi duraz na vsestranne vzdelavani kazdeho jednotlivce, protoze opravdu vzdelany clovek (tedy ne kdejaky MBA) nepodlehne snadno svetu "zdani" v kterekoli podobe.

    S pozdravem

    Petr Ocko

    Havlova esej Moc bezmocných a dnešní globalizující se společnost

    Petr Očko

    Jisté společné znaky komunistického a západního světa

    Když v roce 1978 napsal Václav Havel známou esej Moc bezmocných, nevěděl, kam se bude společnost dále vyvíjet, kdy a jak se případně přerodí totalitní politický systém - v té době u nás pronikající prakticky všechny sféry života - do formy, jež by mu umožnila další existenci nebo se tento systém, pod tíhou své zřejmé rostoucí odtrženosti od reality, zhroutí.

    Přesto už tehdy v závěru této své práce Václav Havel nastínil několik poměrně odvážných otázek o  postavení člověka v dnešním světě vůbec, když poukázal na jisté korespondující znaky, jimiž se vyznačují západní společnosti žijící v demokratickém systému s tržní ekonomikou vzhledem právě k technokratickým společnostem totalitním.

    V tomto textu bych rád konfrontoval tyto zajímavé myšlenky s realitou po bezmála dvaceti letech a pokusil se analyzovat význam a příčiny paralel, jež bude možno případně vypozorovat.

    K tomu bude nutné, abych se pokusil stručně vyjádřit hlavní aspekty Havlovy analýzy toho způsobu totalitní společnosti, jenž fungoval s různými menšími odchylkami ve všech zemích "východního bloku", protože to je jádrem a východiskem jeho úvahy.

    Především bych, ale nastínil svůj pohled na problém organizace společnosti, když otázka jak zařídit "efektivní" fungování společnosti je asi, ve větší či menší míře, hlavním iniciátorem vzniku většiny humanitních věd, ale také (a možná především) vzniku různých ideologií a tedy i politiky a zápasů o ideje v nenásilných i násilných formách .

    Je asi přirozené, že chceme žít ve společnosti, která nějakým způsobem funguje - to znamená, že existují jisté principy a vazby, které umožňují člověku jako jednotlivci se orientovat v konkrétních situacích jeho života a zajišťovat potřeby pro svůj život ve spolupráci s jinými tak, aby mohl co nejlépe realizovat své bytostné zájmy.

    Ale právě zde se asi nachází také největší prostor pro různé interpretace a konstrukci různých ideologií trpících často vzájemně vražednou záští - v onom chápání toho, co to znamená fungovat. Problémem je podle mého názoru to, že tomuto fungování je většinou rozuměno ve smyslu technickém, tj. že se lidé snaží nacházet ve způsobu organizace společnosti determinovatelné vztahy a na jejich základě odvozují jisté koncepce, které pak zpětně bývají aplikovány na společnost, ovšem často totálně. Tedy determinováním všech vztahů. To je nebezpečím především "technického" přístupu ke světu - chápání společnosti a světa jako stroje, ačkoli obrovsky složitého, přesto v důsledku determinovatel ného.

    Tato "totálnost" má trochu jiné aspekty dnes a trochu jiné v pokusech o totalitní společnosti komunistického typu (slovem totalitníbych zde chápal tu společnost, jež existovala v zemích sovětského bloku, a která byla zatím nejvíce propracovaným pokusem o opravdovou totálnost - tedy přibližně to, co Václav Havel označuje jako společnost post- totalitní).

    Klasická totalita byla aplikována mocensky shora - technokratická společnost je dnes organizována jinak

    "Klasická" totalita byla aplikována víceméně mocensky "shora", když různými propagačními cestami byla většinou (komunistická) ideologie zafixována do vědomí velké části společnosti, což umožnilo ve jménu této ideologie často poměrně snadno převzít moc a reorganizovat systém fungování společnosti, ve většině případů již prakticky nezvratným způsobem.

    Na  druhé straně postup "technokratické" organizace společnosti dnes je dosti zásadně jiný - je zosobněn důrazem na  "racionální chování ekonomických subjektů" a viděním člověka jako jedné z ekonomických entit, která má dva spolu související "faktory své dynamiky" (tedy principy jednání): snahu o maximalizaci svého bohatství a snahu se stále rozhodovat ekonomicky "racionálně" - tedy determinovaně.

    Toto není příliš zřejmé v lokálním měřítku, kde jsou samozřejmě vždy různé faktory, které ovlivňují chování lidí ekonomicky "neracionálním" způsobem, ale tyto diference mizí v globálním měřítku.

    Z pohledu nadnárodní společnosti vyrábějící pro milióny lidí po celém světě nejsou odlišnosti v preferencích lidí jako jednotlivců prakticky vůbec důležité - dívají se (a pro své vlastní přežití na trhu se tak musí dívat) na své spotřebitele jako na  statistické soubory, pro které masově vyrábějí různé produkty.

    V globální ekonomice musí firma fungovat podle jasných pravidel, aby přežila, a  nejdůležitějším aspektem pro její úspěch jsou včasné a jedinečné informace o tržních příležitostech, jak na vstupu, tak na výstupu (v prodeji).

    Důsledkem mezinárodní ekonomické racionálnosti je nivelizace kultur

    Ekonomická racionálnost na globální úrovní je již prostým faktem, ovšem faktem, který vede k zásadním důsledkům na úrovni lokální - nutným důsledkem globalizace je totiž nivelizace kultur a postupně také jednotlivců, což zcela prostě souvisí s maximalizací zisku firem, které snižují náklady při zvyšování objemu výroby - výnosy z rozsahu - a při standardizaci výroby.

    A marketingová oddělení globálně působících společností mají samozřejmě vzhledem k  velikosti firemního zázemí také poměrně velmi propracované - tedy působivé - nástroje své propagace k masovému prosazení vlastních výrobků, což jim velmi ulehčuje existence masmédií. Nivelizace lidstva ekonomickou racionalitou plyne tedy přímo z ekonomických zákonů.

    Tato totalitarizace má naději na úspěch

    Tento způsob totalitarizace vztahů v lidské společnosti má mnohem větší naději na úspěch z mnoha důvodů: především pomalu (ovšem v době prudkého rozvoje informačních technologií čím dál rychleji), ale pevně jsou budovány "techniky" pro efektivní globální fungování ekonomických subjektů (zdokonalování informačních kanálů, zvyšování dosahu a komplexnější služby masmédií, zlepšování dopravních služeb) a na formální úrovni jsou standardizována pravidla pro chování a vztahy ekonomických subjektů ve většině zemí na  světě (jednotný způsob organizování obchodních vztahů v tržních ekonomikách).

    Pokud jsou všude stejná pravidla, je možno přistupovat na trh všude podobným způsobem, což vede do značné míry ke snižování významu regionálních specifik, tradic a norem, jež stojí mimo standardizovaná pravidla.

    To, jestli potlačení důležitosti kteréhokoli z lokálních specifik ve prospěch standardizovaných pravidel je dobré nebo špatné, je určitě nutno posuzovat případ od případu, v každém případě to bude - alespoň z globálního hlediska - efektivnější.

    A to je myslím důležitým aspektem pro úspěch tohoto způsobu totalitarizace lidské společnosti: že si postupně a  prakticky nenásilně (alespoň tedy není nikdo, kdo by mohl poukázat na  to, že globalizace má nějakou "osobní" odpovědnost za jakékoli násilí) globálně připravuje determinované "techniky" určující chování velkých ekonomických subjektů.

    Tedy na rozdíl od "klasického" nástupu totality zde není nikdo, kdo by nejdříve převzal formálně moc a z pozice moci pak totální vztahy nastolil.

    A tedy jednotlivý občan si zvyšování totalitarity vztahů na globální úrovni nemá důvod uvědomovat a ve svém každodenním životě ji kolem sebe ani nevidí - koncové prodejní články nadnárodních společností samozřejmě většinou v osobním styku nepřistupují k zákazníkovi jako k položce statistického souboru, ale snaží se splnit jeho individuální přání. Individuální preference jsou ovšem do značné míry určovány prostředím, ve kterém zákazník žije a pokud v důsledku standardizace pravidel bude i toto prostředí konvergovat k jistému standardu, budou tato "individuální přání" vlastně velmi dobře odhadnutelná.

    Zvláště pokud díky masmédiím budou preference a vkus lidí stále dál nivelizovány k určitému prototypu - a to přesto, že bude třeba reklama často zdůrazňovat jedinečnost daného výrobku, služby, stylu života.

    V tom je možná ono kouzlo konzumní společnosti: že maskuje unifikaci jedinečností a tedy unifikuje jedinečnost.

    Což se zdá jako paradox, ale myslím, že právě na tomto paradoxu konzumní společnost stojí.

    Pravděpodobně přirozenou potřebou člověka je nějak se realizovat, nějak vyniknout. Ale ve světě, kde je možno v masmédiích každý den sledovat výsledky konání jiných (ať už reálných či "zfilmovaných"), kterých většina jednotlivců nemůže v dohledném horizontu dosáhnout, je pravděpodobné, že rezignují na vlastní aktivitu, na cílevědomou práci vlastním směrem, na vlastní životní projekt.

    Naštěstí zde pro všechny existuje alternativa: možnost si své vyniknutí "koupit" a to poměrně levně - stačí se přizpůsobit jistému stylu, který je propagován jako jedinečný a věřit tomu. Většinou je to také poměrně málo pracné a vzhledem k standardizaci prostředí je velká šance úspěchu, protože značná část společnosti žije v podobném zdání jedinečnosti věcí.

    Racionální volba.

    Životní styl je tedy něco, čím pak člověk ukazuje okolnímu světu, že něčím je, že něčím vyniká (ovšem způsobem, který je obecně uznaný za vhodný k vyniknutí), že také patří někam, kam nepatří všichni .

    Možná proto, že je normální někam patřit.

    Ovšem pojem normální by asi většina lidí v souvislosti se svým životním stylem neakceptovala, protože svým významem odkazuje k jisté všednosti a obyčejnosti.

    "Oficiální" životní styly a Havlův zelinář

    "Oficiální" životní styly jsou jedním ze stavebních kamenů konzumní společnosti jakožto unifikované jedinečnosti. Jsou životem "nad" životem, tedy odtržením od každodennosti, jistým vyvázáním se ze světa, ve kterém jsme jako individuality příliš malí na to, abychom se v globálním měřítku alespoň trochu zvýraznili.

    Ve světě, který "žije" globálními procesy a ne malými lidskými prožitky, je to jedna z mála cest, jak dodat svému životu (alespoň) zdání důležitosti .

    Zde jedna citace: "Znak pomáhá tedy skrýt před člověkem "nízké" základy jeho poslušnosti, a tím i  nízké základy moci. Skrývá je za fasádou čehosi "vysokého". Tím vysokým je ideologie

    Ideologie jako zdánlivý způsob vztahování se ke světu, nabízející člověku iluzi, že je identickou, důstojnou a mravní osobností, a  usnadňující mu tak jí nebýt; jako atrapa čehosi "nadosobního" a  neúčelového, umožňující mu obelhat své svědomí a zamaskovat před světem a před sebou samým své pravé postavení a svůj neslavný "modus vivendi". Je to produktivní - ale zároveň jakoby důstojná - legitimace směrem "nahoru", "dolů" i "do stran", směrem k lidem i k Bohu.

    Je to závoj, do něhož může člověk zahalit své "propadnutí jsoucnu", své zvnějšnění a  svou adaptaci na daný stav. Je to alibi použitelné pro všechny ."

    Tolik Václav Havel v  Moci bezmocných z roku 1978.

    Citovanému textu předcházel známý obraz zelináře, který umístí do výkladu svého obchodu mezi cibuli a mrkev heslo "Proletáři všech zemí spojte se!". Byl to samozřejmě obraz z doby komunistické totality u nás, ale myslím, že až překvapivě dobře odpovídá Havlova analýza funkce daného hesla jako znaku tomu, co znamená "životní styl" a vše, co k němu patří v dnešní konzumní - demokratické - společnosti.

    Co tedy znamená toto heslo? Havel ukazuje, že jeho sémantický význam je zelináři zcela lhostejný ("Je skutečně tak zapálen pro myšlenku spojení všech proletářů na světě? Uvažoval aspoň na chvíli, co by to znamenalo?") - má ovšem formu znaku, který vyjadřuje jistý názor nepřímým způsobem, obsahuje skryté, ale jasné sdělení, které je směřováno především "nahoru" (důkaz loajality) a pak veškeré okolní veřejnosti (štít před případnými udavači).

    Jak uvádí Václav Havel: "Svým skutečným významem je tedy heslo zakotveno přímo v zelinářově lidské existenci: zrcadlí jeho životní zájem. Jaký je to však zájem?

    Všimněme si: kdyby nařídili zelináři dát do výkladu heslo "Bojím se, a  proto jsem bezvýhradně poslušný", nechoval by se k sémantickému obsahu daného hesla zdaleka tak laxně.

    Zelinář by se pravděpodobně zdráhal umístit do své výkladní skříně takto nedvojsmyslnou zprávu o svém ponížení, bylo by mu to trapné styděl by se. Pochopitelně: je přece člověkem, a má tudíž pocit lidské důstojnosti. Aby byla tato komplikace překonána, musí mít jeho vyznání formu znaku, poukazujícího aspoň svým textovým povrchem k jakýmsi vyšším polohám nezištného přesvědčení ."

    Toto bylo psáno jakožto analýza fungování systému, který (při způsobu jakým byl aplikován) měl prakticky v genech popření individuality člověka a udělání z něj "součástky ve stroji" totalitní společnosti, tedy té konečné, ideální společnosti, ve které měly být nakonec uspokojovány všechny lidské potřeby, která měla být maximálně efektivní.

    Současný systém fungování společnosti, kdy je každý vlastně svobodný a může teoreticky uplatňovat svou individualitu v plné míře, ale vykazuje, jak již bylo naznačeno, překvapivě mnoho shodných znaků.

    Rozdíl je ovšem především v tom, že zatímco v komunistické totalitě byla potřeba dokazovat svou názorovou "příslušnost" vnějšími znaky s vědomím případných sankcí při nedostatečném vykazování takovéto loajality, je snaha zařadit se do "životního stylu" ve společnosti dnešní činností veskrze zcela dobrovolnou a bez vědomí nějakého principu, který by nás k tomu vedl.

    Přesto je to masovým jevem, ačkoli je zařazování se do jistého stylu, myšlenkového proudu, politické orientace u mnoha lidí odtržením od jejich autentické existence a slouží spíše k representaci pro okolí, než k vyjádření vlastního světonázoru (zvláště v naší zemi je snaha zařazovat a být v každé kategorii jednoznačně zařazen velmi silná - liberál nebo etatista, konzervativec nebo komunista, přítel nebo nepřítel, buď jedno nebo druhé, žádná třetí cesta není).

    Myslím, že je třeba zdůraznit jistou specifičnost naší české situace, jakožto státu, jenž přechází z komunistického pokusu o  totalitu na demokratický systém (situace, která tedy do jisté míry koresponduje se situací v ostatních transformujících se zemích, jež ale každá má samozřejmě také jistá specifika).

    Ideologizace veřejných diskusí byla a je zvláštním charakteristickým rysem naší politické scény - tedy ideologie nebyla charakteristická jen pro dobu totalitní, ale myslím, že prorůstala celým obdobím transformace naší země po roce 1989.

    To bylo charakterizováno osobní diskreditací velké části těch, kdo nesdíleli stejný názor na způsob transformace společnosti a ekonomiky - a nešlo o to, jestli jejich řešení byla lepší než ta realizovaná, ale mnohem více o to, že při proklamovaném liberalismu, jakožto politické orientaci (s jasnou většinou) vládnoucích stran, nebyly jiné názory než ten "oficiální" připuštěny do věcné diskuse, ačkoli právě volná soutěž názorů a myšlenek by měla být liberalismu nejvlastnějším principem.

    Názory jinak smýšlejících odborníků byly napadány často z ideologických pozic, což zosobňovala často vyjadřovaná "neexistence třetí cesty", kde tou jedinou správnou byla právě ta, kterou razila naše vláda, a její odpůrci byli tedy označováni za nebezpečné "správnému demokratickému vývoji naší země.

    A byl zde ještě jeden důležitý aspekt naší transformace - ten by se dal charakterizovat jako "ideologie české výjimečnosti", českého premiantství, která dlouho držela sebevědomí naší společnosti na  vysoké úrovni, ačkoli naše reálné vyhlídky na dosažení, především ekonomické, úrovně států na západ od nás nebyly příliš veselé (ačkoli nutno říci, že z východních zemí jsme měli pravděpodobně nejlepší výchozí podmínky a stále, co se týče ekonomiky, na tom nejsme, v porovnání s ostatními transformujícími se ekonomikami, zle).

    Tato ideologie byla velmi silná a její dozvuky stále způsobují poměrně silné turbulence v naší společnosti. Myslím, že takovéto ideologické pojetí politiky mělo v naší společnosti takový úspěch především proto, že více než čtyřicet let, kdy lidé byli nuceni žít pod tlakem silně nivelizujícího systému, natolik vykořenilo vlastní sebevědomí a  vlastní odpovědnost z lidí jako individualit, že určitou zastřešující ideologii, která by zaplnila to prázdné místo prostě společnost potřebovala.

    Schopnost autentické existence byla dosti zásadně potlačena a lidé často žili tím, co přinášela nová ideologie, hlavně snad proto, že to bylo považováno za správné .

    V roce 1997 nahradil ideologii konzumní způsob života

    V roce 1997 přišla krize oficiálních politických ideologií u nás, ale na její místo se také již poměrně pevně dostal systém fungování společnosti, který se vyvinul ve vyspělých demokratických společnostech, charakterizovaný právě konzumním způsobem života, masovou kulturou, unifikovanou jedinečností.

    Ačkoli nás již teď systém nenutí být "součástkou ve stroji", jsme svobodní, jsou stereotypy chování lidí ve společnosti často paralelou těch, které byly typické pro společnost totalitní. Dostali jsme se právě tam, kam Václav Havel předpokládal, že dojdeme, pokud budeme spoléhat na  "osvědčenou" formu realizace parlamentní demokracie, jak je obvyklá v západních demokraciích, s tím, že jsme na tom o to hůře, že veškeré tradiční hodnoty, jimiž se vyznačovala naše společnost minimálně do začátku druhé světové války , byly především v rámci nástupu nové komunistické společnosti prakticky zcela vymýceny a - co je mnohem negativnější - byl z velké části vymýcen smysl pro odpovědnost a  sebevědomí z lidí jako individualit.

    S nižším sebevědomím je člověk "tvárnější" a tak rychleji podléhá nivelizujícím tendencím charakteristickým pro konzumní společnost. A nivelizovaná společnost, znamená ve svém důsledku společnost bez individualit, bez nových myšlenek, "zavíjející se" sama do sebe, která místo, aby stoupala směrem vzhůru, upadá, umírá na  nedostatek dynamiky vznikající z pestrosti.

    Václav Havel se zmiňuje v této souvislosti o Heideggerovi, který mluví o  krizi demokracie a  považuje za jediné východisko radikální změnu způsobu, jímž člověk chápe sám sebe, svět a své postavení v něm, a také o Solženicynovi, jenž poukazuje na  iluzornost svobod nezaložených na odpovědnosti a z toho pramenící chronickou neschopnost tradičních demokracií čelit násilí a  totalitě: "Člověk je v nich sice vybaven mnoha v totalitě neznámými osobními svobodami a jistotami, tyto svobody mu však v důsledku nejsou k ničemu: i on je posléze jen obětí "samopohybu", neschopnou uhájit si svou identitu a ubránit se svému zvnějšnění, překročit rámec své starosti o soukromé přežití a stát se hrdým a odpovědným členem "polis", participujícím reálně na jejím osudu."

    Sám Havel vyjadřuje nutnost existenciální revoluce, tedy toho, že řešení takovéto krize není možno hledat v "technickém" re-aranžování společenského systému, tedy v nějakém vnějškovém projektu změny jakéhokoli charakteru, ale že "nejvlastnějším prostorem této revoluce může být jen jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu."

    V této souvislosti Havel zdůrazňuje paralelismus současného fungování společnosti v demokracii s (klasickým) totalitním systémem "který je jen jednou - obzvláště drastickou a o to jasněji svůj pravý původ dosvědčující - tváří této celkové neschopnosti moderního člověka "být pánem vlastní situace"; "samopohyb" tohoto systému je jen určitou speciální a extrémní verzí globálního "samopohybu" technické civilizace."

    Pojem "samopohyb" je vyjádřením toho, jak funguje totalitní systém - na čistě "technickém" principu maximální efektivity bez vazby s "neracionálními" aspekty osobnosti člověka, a proti všemu, co odporuje principu racionální ekonomické kalkulace.

    Myslím, že je jednoduché tomuto "samopohybu" propadnout, ale právě to, že je člověk schopen se z něj vymanit a organizovat svůj život stále novým způsobem a přicházet s novými myšlenkami, které by jako "součástka stroje" nemohl uskutečnit, z něj dělá něco víc než je jen funkční mechanismus - autenticky svobodnou existenci.

    Jak řešit tuto krizi?

    Jaké by asi tedy mělo být řešení takovéto krize v konkrétních aspektech? Pro klasickou totalitní společnost bylo systémově největším nebezpečím to, když nějaká jeho "součástka" přestala správně fungovat a začala se chovat podle své vlastní vůle.

    Václav Havel v  Moci bezmocných velmi podrobně popisuje dopady toho, když se člověk přestane chovat jako poslušný stroj a projeví svou individualitu, rozhodne se pro "život v pravdě".

    Takové jednání odhalí jasně to velké napětí mezi (jak to charakterizuje Havel) intencemi systému a  intencemi života. "Život v pravdě" v totalitním systému znamená vzpouru člověka proti jeho vnucenému postavení a je pokusem znovu se chopit své vlastní odpovědnosti, snahou o autentický život, návratem ke své vlastní identitě, jež se předtím rozplývala ve všeobjímajícím principu fungování totalitního systému.

    Je možné toto aplikovat i na řešení situace, kdy totální vztahy pronikají do našeho života z nedohledných výšin globální ekonomiky?

    Nutnost chopit se vlastní odpovědnosti

    Myslím, že do značné míry zcela jistě ano: život v pravdě jakožto autentická lidská existence i v konzumní společnosti znamená především nutnost chopit se vlastní odpovědnosti a kriticky přemýšlet o všech intencích systému fungování společnosti a odmítnout ty, které nejsou vyjádřením vlastní identity, odmítnout ritualismus či alibismus.

    Co se týče oblasti organizace společnosti, která samozřejmě zmizet nemůže, tak bych poukázal na Havlovu vizi, kterou nastínil v závěru své úvahy o  vyhlídkách společnosti na jinou cestu vývoje, než by byla ona nastíněná totalitarizace života z úrovně globální ekonomiky, tedy než cesta k nivelizaci společnosti.

    Samoorganizace autentických společenství

    Touto vizí je konstituce autentických společenství, jež by vznikala zdola jako výsledek společenské samoorganizace a jako taková by stále odrážela autentické potřeby občanů jako individualit.

    V nich by lidé v maximální míře participovali na správě každé takové komunity a měli tak za něj odpovědnost, tj. odpovědnost za výsledky společné práce. Principy jejich výstavby by měly být rozmanité a zvenčí minimálně regulované, přičemž rozhodujícím kritériem by byl aktuální smysl, nikoli tedy pouhá norma.

    To znamená struktury fungování neorientované k "technické" stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; struktury tmelené více společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit, než společně sdílenými expanzivními ambicemi směrem "ven".

    Myslím, že důležité na této vizi je také to, že by se muselo jednat o struktury otevřené, dynamické a malé, protože jak Havel dále říká, od jisté hranice velikosti nemohou "lidské vazby" jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost fungovat.

    Havel sám naznačuje, že příležitostí pro konstituci takovéhoto systému by byl okamžik zhroucení totalitního systému, kdy by možná také lidé mající dost života ve lži měli potenciál vytvořit strukturu společenství, která by byla prostorem pro realizaci autentických potřeb.

    Havel se konkrétně zmiňuje o tom, že zárodkem nového systému by mohla být sdružení disidentů jako byli například signatáři Charty 77, která vznikala právě (jen) na základě autentických potřeb, jež vyplývaly z konkrétní reality, a která fungovala na  základě víceméně neformálních vztahů, když důvodem zapojení se do činnosti takového společenství byl jen pocit hlubší smysluplnosti dané práce, protože osobní zisk z takovéto činnosti v dohledné době nemohl být žádný.

    V tomto smyslu byl Havel zastáncem toho , čím jsou haněni největší nepřátelé našeho zdárného vývoje směrem k "standardní tržní ekonomice", tedy "třetí cesty".

    Tou je tedy systém, který by nevedl ani k totalitě nastolené, ani k totalitě "vzniklé" (jak bych označil to, k čemu tenduje globální ekonomika), ale prostě a jen k tomu, aby lidé měli dost sebevědomí a odpovědnosti k tomu artikulovat své autentické potřeby a aktivně se účastnit činnosti takových společenství, jež by pružně na tyto potřeby reagovala.

    Dnešní vývoj ČR je jiný

    Téměř deset let po zhroucení komunistické totality je jasné, že vývoj naší země se ubíral zásadně jiným směrem, resp. směrem, který vede ke konstituci "klasického modelu" demokratické organizace společnosti.

    Ovšem ve světle podnětné analýzy sepsané Václavem Havlem před dvaceti lety je myslím možno mnohem jasněji chápat nejen ty síly a principy, na kterých stálo uskutečnění přechodu od totalitního k demokratickému systému v naší společnosti a role, jež hrály jednotlivé osobnosti, ale také obecnější principy, na nichž stojí totalitní i demokratické systémy, mezi jejichž reálnými výskyty existují některé znepokojující paralely.

    Petr Očko


    (Globalizační tlak a "nutnost" přiřazovat se k určitému módnímu "životnímu stylu" je možná dnes silněji pociťován v ČR než jinde, protože ČR je do značně míry jen příjemcem zahraničních vlivů a sama příliš mnoho impulsů či výrobků do světa nevysílá.

    Bude zajímavé, vydá-li se Česká republika dlouhodobě skutečně spolehlivě cestou západních demokratických zemí, nepovede-li její případná chudoba k růstu extrémismu.

    Dále, mají vůbec západní demokratické země v blížící se globálním, ekonomickém chaosu budoucnost?

    A naposledy: nestačí myslím, chovat se jen jako vzpřímení a samostatní lidé: musíme být také schopni vyrábět něco, co chce ostatní svět. To bude hlavním faktorem přežití. Být vzpřímenými, samostatnými a inteligentními lidmi je dobrý předpoklad pro přežití, sám ho však ještě nezaručuje. JČ)


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|