Sir Isaiah Berlin: pozitivní svoboda a negativní svoboda
V roce 1998 zemřel velký britský filozof Sir Isaiah Berlin. Vážné potíže zaznamenaly východoasijské ekonomiky.
Komentátor listu Financial Times Edward Mortimer vidí mezi obojím souvislost. Poukazuje na to, že Sir Isaiah Berlin definoval rozdíl mezi tzv. pozitivní a negativní svobodou. Potíž je, že východoasijské ekonomiky mají prý většinou pouze negativní svobodu. Mortimerova argumentace je zajímavá, týká se totiž i situace v České republice.
Pozitivní svoboda znamená právo účastnit se na správě vlastní země, znamená demokracii. Negativní svoboda je definována zaručenou sférou osobní nezávislosti - často se hovoří o negativní svobodě jako o klasickém liberalismu.
Poslední dobou se obě svobody často směšují. Usuzovalo se, že pád komunismu automaticky znamená "triumf demokracie".
V nejnovějším čísle amerického časopisu Foreign Affairs však vyšel článek s titulem: "Vzestup neliberální demokracie".
Autor článku, Fareed Zakaria, argumentuje, že demokracie existuje v současnosti v mnoha zemích světa, v tom smyslu, že vlády mnoha zemí jsou voleny jejich občany. Avšak, zdůrazňuje Zakaria, rozšíření demokratických voleb do mnoha zemí světa vůbec neznamená, že zároveň se do těchto zemí rozšířil odpovídajícím způsobem "ústavní liberalismus". Tím míní Zacharia zákonné pravomoci "na ochranu důstojnosti a samostatnosti jednotlivce před útlakem od státu, od církve či od společnosti".
V mnoha částech světa vládnou demokraticky zvolené vlády, které však vůbec nerespektují právo či individuální svobody. Zakaria cituje Rusko, Argentinu, Írán a Etiopii jako země, v nichž zvolené vlády omezily svobodu a porušují lidská práva. Zakaria tvrdí, že se situace zhoršuje: "Jen málo neliberálních demokracií dospělo v demokracie liberální. Naopak se většinou vyvíjejí směrem k zesílenému neliberalismu."
Dochází k tomu podle Zakarii proto, že se reformy uskutečnily ve špatném pořadí. Západní liberální demokracie byly nejprve liberální, a teprve pak se staly demokraciemi.
Ve východní Asii je většina politických režimů jen částečně demokratická. Nicméně se tyto země už nyní přece jen prý vyvíjejí podle západního modelu. Postupně dávají svým občanům stále více hospodářských občanských, náboženských a do určité míry i politických práv.
Podle řady západních pozorovatelů došlo ve východoasijských zemí poslední dobou k vážnějším hospodářským potížím, protože prý tyto země "nebyly dostatečně pozápadněné", neměly dostatečně efektivní sociální systém západního stylu, neměly robustní, pluralitní politické systémy s demokratickými institucemi s dlouhou a pevnou tradicí.
Vzestup virtuálního státu
Richard Rosecrance
Druhá část. První část vyšla ve včerejších Britských listech.
Pozůstatky otroctví
Svět se začal postupně osvobozovat od území jako determinujícího faktoru výroby a moci. Pro třetí svět v minulosti nepřekonatelné překážky zaostalosti v poměru k rozvinutému světu mohou být nyní odstraněny východou vysoce kvalifikovaných pracovních sil. Afrika a Latinská Amerika se už nemusejí spoléhat na vývoz surovin či zemědělských výrobků. Prostřednictvím vzdělání mohou začít využívat kapitálu vysoce kvalifikovaných pracovních sil, jak to učinily Indie v Bangalore a Irsko v Dublinu. Investice do lidského kapitálu mohou nahradit nutnost předvídat rozmary trhu se surovinami a vyhnout se neustále hrozbě nadprodukce. Hodnota pozemků i nadále klesá. Nedávné studie 180 zemí světa ukazují, že jak roste hustota obyvatelstva, klesá hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele. V nové studii zaznamenává ekonom Deepak Lal, že investice i hospodářský růst jsou nepřímo úměrné objemu vlastnictví pozemků. (Daniel Garstka, "Land and Economic Prowess" (nezveřejněný rozmnožený rukopis), UCLA, 1995, Deepak Lal, "Factor Endowments, Culture and Politics: On Economic Performance in the Long Run" (nezveřejněný rozmnožený rukopis), UCLA 1996.)
Tato zjištění jsou dramatickým zvratem minulých teorií o moci v mezinárodní politice. Ve třicátých letech našeho století seřazovaly standardní učebnice mezinárodních vztahů velké světové mocnosti podle jejich přírodních zdrojů: ropa, železná ruda, uhlí, bauxit, měď, wolfram a hořčík. Analytikové předpokládali, že zvítězí ten stát, který bude mít největší zásoby surovin a zboží, jaké produkuje území. Odhady CIA během studené války byly založeny na přesně takovýchto závěrech. Ukazuje se však, že nejvíce prosperující země mívají jen zanedbatelné minimum přírodních zdrojů. Například Japonsko zlikvidovalo svůj uhelný průmysl a nemá vůbec žádnou železnou rudu, bauxit, ani ropu. S výjimkou rýže dováží Japonsko většinu svých potravin ze zahraničí. Japonsko má ale vynikající lidský kapitál, a to je ten rozdíl.
Důsledky pro Spojené státy jsou stejně dramatické. Jak začínají být pro strategii hospodářského úspěchu důležitější kapitál, pracovní síly a znalosti, Amerika může ovlivnit a možná i úplně změnit strukturu poměrných hospodářských výhod při rozvoji jednotlivých zemí. "Teorie nového obchodu", kterou jasně zformuloval ekonom Paul Krugman, se zaměřuje na závislost na určitých, obecně dříve přijatých postupech, na takzvaný "efekt klávesnice psacího stroje" totiž na řešeních, zvolených v minulosti, na nichž jsme dodnes závislí. Rozložení písmen na klávesnici psacího stroje není nejefektivnější, nedovoluje nám (snad s výjimkou leváků) psát na stroji co nejrychleji. Avšak, obdobně jako se stal videoformát VHS obecným standardem pro videonahrávky, přestože jiné formáty byly technicky dokonalejší, dnes obecně přijímaná klávesnice psacího stroje se stala všeobecnou normou pro průmysl vyrábějící psací stroje (a v dnešní době i počítače) a všichni se tomu museli přizpůsobit. Země, které od samého začátku investovaly do výroby šestnáctikilobytových počítačových čipů, zaznamenaly posléze podstatný náskok při výrobě pokročilejších čtyř a šestnáctimegabytových počítačových čipů. Zásah v rané fázi vývoje může mít podstatný vliv na výsledky o dlouhou dobu později. Z toho vyplývá, že by Spojené státy a jiné země měly nyní úmyslně pozměnit strukturu poměrného potenciálu svého dalšího hospodářského rozvoje. Měly by si úmyslně vybrat určitý druh hospodářské činnosti.
Americké vysokoškolské vzdělávání podporuje rozhodující roli Spojených států v mezinárodním sektoru služeb, a to ve výzkumu a ve vývoji, v poradenství, v designu, při balení, financování a při marketingu nových výrobků. Podnikové fúze a kupování firem patří mezi konkrétní americké odborné specializace, které využívají kvalifikace finančních analytiků a právních odborníků. Americké školství však selhává v prvních dvanácti letech vzdělávání. Na rozdíl od školství Německa a Japonska (nebo dokonce i Taiwanu, Jižní Koreje či Singapuru) americké základní a střední školství je hluboko pod světovou úrovní.
Ekonomie nás učí, že výrobky by měly mít takovou hodnotu, jaký mají hospodářský význam. Společensky a hospodářsky vzato bylo dlouho vzdělávání podceňováno, navzdory studiím Edwarda Denisona a jiných, zabývajícími se produktivitou. Z těchto studií vyplývá, že je vzdělání dlouhodobě velmi důležité pro hospodářský růst USA pro inovační schopnosti Spojených států. Nedávné studie tento význam podtrhly. Podle Světové banky se skládá 64 procent světového bohatství z lidského kapitálu. Avšak hodnota vzdělání, od školky až po maturitu, dosud ze společenského a hospodářského hlediska nestoupla. Pedagogové, psychologové a správní rady škol debatují o tom, jakou by vzdělání mělo mít strukturu, avšak Američané do něho neinvestují více peněz. Korporace usilují o zlepšování kvality vyučování v oblastech, v nichž působí, ale komunální úřady a státní a federální správa je v tomto ohledu velmi pozadu. Učitelé základních a středních škol by měli být odměňováni jako trpěliví tvůrci kapitálu vysoké hodnoty, a to ve Spojených státech i jinde. Ve Švýcarsku dosahuje plat učitelů na základní škole přibližně 70 000 dolarů ročně, což je přibližně plat začínajícího právníka u newyorské firmy. Ukazuje se, že je v mezinárodní hospodářské konkurenci lidský kapitál alespoň tak důležitý jako všechny ostatní druhy kapitálu. Navzdory tomu, že dochází k redukci funkcí státu, jsou v současnosti státy, vysvobozené z pout svého území, schopny - prostřednictvím vhodného vzdělávání - proměnit svou průmyslovou a hospodářskou budoucnost.
Snížené nebezpečí konfliktů
Soustředí-li se nyní národy na vytváření lidského kapitálu, jaký bude svět virtuálních států? Výroba pro jednu firmu či jednu zemi se nyní může uskutečňovat v mnoha částech světa. Při procesu redukce počtu pracovních sil a hierarchické struktury podniků (downsizing) si budou muset korporace i země zvyknout na to, že bude pro ně nutné spoléhat se na druhé. Virtuální podniky potřebují výrobní provozy jiných podniků. Proto se začnou hospodářské vztahy mezi státy podobat nervům, spojujícím hlavu na jednom místě s tělem, které je na jiném místě. Přirozeně, výrobní národy budou rychle usilovat, aby se staly mozkem vznikajícího průmyslu jinde. Během času bude jen málo států mít na svém území všechny složky technicky rozvinuté hospodářské existence.
Odříznout spojení mezi státy by ochromilo organický celek. Je proto pravděpodobné, že mezi státy, takto navzájem pospojovanými, nebudou vznikat konflikty. V minulosti pomáhaly specifikovat příslušné jednání pro svářející se strany mezinárodní normy, obsažené v rovnováze moci, v evropském konsensu, dokonce i při britské nadvládě v Indii. Mezinárodní ekonomika byla také do určité míry založena na normativní dohodě. Svobodný obchod, otevřené domácí ekonomiky, a nověji i svoboda pohybu pro mezinárodní kapitál - to byly normativní pojmy. Kromě toho, že definuje podmínky pro udělování půjček, je Mezinárodní měnový fond úřadem, určujícím normy chování. Vštěpuje tržní hospodářství zemím, které nejsou plně připraveny přijmout své mezinárodní povinnosti.
Stejně jako obchodní strategie jednotlivých zemí, i tyto normy byly většinou odvozeny z praxe úspěšných národů. V devatenáctém století napodobovalo mnoho zemí Velkou Británii a její myšlenky. V britském pantheónu ctností byl svobodný obchod normou, kterou bylo možno rozšířit i na jiné země, aniž by si tím Británie uštědřila vlastní porážku. Úspěch jednoho národa neohrožoval vyhlídky jiných. Ale vytvořením britského impéria vznikly pro jiné národy překážky na cestě k indistrializaci a hospodářskému rozvoji. Jakmile si imperiální Británie přisvojila pro sebe lví podíl, pro ostatní nezbylo skoro nic. Neschopnost všech národů žít podle norem, které vytvořila Británie, vyvolávala mezi nimi konflikty.
Obdobným způsobem dokázalo napodobit mnoho zemí současnou obchodní strategii Japonska. V důsledku jeho tichomořských zásad a závislosti na světových trzích a na zdrojích surovin vznikla mezi jinými zeměmi hospodářská spolupráce. Zároveň však Japonsko trvá na udržování polouzavřené domácí ekonomiky a přebytku zahraničního obchodu, a tyto zásady nemůže úspěšně napodobit každý - některé státy dosáhnou žádoucího cíle, jiné nikoliv. V tomto ohledu jsou japonská praxe a japonské normy z poslední doby překážkou pokroku a rozvoje jiných národů.
Prezident Clinton právem argumentuje, že nově kapitalistické země jako Jižní Korea a Taiwan jednoduše napodobily ochranářské Japonsko. Kdyby bylo tohoto precedentu užito i v Číně, důsledky by ohrozily dlouhodobou stabilitu světového hospodářského a finančního systému. Proto bude zapotřebí nových norem požadujících větší otevřenosti v obchodu, při financování a při pohybu výrobních faktorů, aby došlo ke stabilizaci mezinárodního systému. Vhodné normy posilují hospodářské pobidky ke snižování konfliktů mezi různými mezinárodními celky.
Žádný znepokojující vývoj nezastavil historickou tendenci vůči rostoucí nehmotnosti hodnoty ze společenského a hospodářského hlediska. Je velmi nepravděpodobné, že by se v jednadvacátém století tento proces zvrátil a že by území produkovalo větší zisky než vědomosti.
Státy tedy ztrácejí vliv nad nemovitostmi a nad výrobním kapitálem, a tak dochází k jejich redukci, co se týče funkcí, které vykonávají. Malé národy dosáhly vrcholu efektivity a nejvyšší konkurenceschopnosti, i velké země nyní začínají uvažovat v malém měřítku. Je-li možno zajistit trvalý přístup k majetku, který je v zahraničí, není už tak intenzívně zapotřebí ten majetek vlastnit. Normy takovéto uspořádání velmi posilují. V průmyslovém světě konce dvacátého století byly receptem na úspěch svobodný pohyb kapitálu a zboží, velké mezinárodní i domácí investice, a vysoká úroveň technického vzdělání. Ty státy, které závisely na jiných, byly hospodářsky úspěšnější, než ty státy, které závisely jen na sobě samém. Mohou být výsledky v budoucnosti jiné? Virtuální státy, podnikatelské aliance a životně důležitá obchodní partnerství věstí dobu mírového soužití. Mezinárodní hospodářská spolupráce jistě nevyřeší domácí problémy, avšak ekonomická pouta, která spojí virtuální i jiné státy pomohou ulehčit problémy mezinárodní bezpečnosti.
Občanská krize
I když bude mít z mezinárodního hlediska vzestup virtuálního státu zřejmě mírové důsledky, nicméně věstí krizi pro demokratickou politiku. Západní demokracie jsou tradičně přesvědčeny, že jejich problémy vyřeší politické reformy, rozšiřování volebního práva a hospodářská restrukturalizace. V jednadvacátém století nebudou plně úspěšná žádná taková opatření.Domácí politické změny nebudou postačovat, neboť vlády nebudou mít dostatečné pravomoci k řešení celosvětových problémů. Občané určitého státu nebudou moci určit výsledek mezinárodního vývoje tím, že uspořádají všeobecné volby. Hospodářská restrukturalizace jednoho státu neovlivní situaci v jiných zemích. Přitom dnes dochází k redukci politického státu.
Pokud budou úspěšná národnostní hnutí v Kanadě, v Mexiku a jinde, rozdělí státy na menší celky. Přitom je už dnes obcházena moc existujících států. V USA, pokud prosadí Kongres svou, ztratí federální vláda své pravomoci. V reakci na takovéto změny vyplní vakuum trh. Moc trhu zesílí.
S poklesem moci státu se bude šířit nespokojenost mezi pracujícími. Procento zaměstnanosti bude nestabilní a pravděpodobně výrazně stoupne nezaměstnanost. Prezident Clinton loni poznamenal, že amerických občanů se zmocnil strach. Hospodářství dočasně prosperuje, ale neexistují záruky, že příznivá situace potrvá. Proud mezinárodních výrobních faktorů - technologie, kapitál a pracovní síly - zahltí a udusí domácí hospodářskou moc. Stát se stane jen jedním z mnoha hráčů na mezinárodním tržišti a bude muset přímo vyjednávat se zahraničními výrobními faktory ve snaze vyřešit domácí hospodářské problémy. Země budou muset usilovat o příliv zahraničního kapitálu. K přilákání takových investic budou muset státní hospodářské úřady udržovat nízkou inflaci, rostoucí produktivitu, silnou měnu a pružně reagující a vysoce kvalifikované pracovní síly. Tyto požadavky se budou občas střetávat s domácími zájmy, které budou požadovat větší státní výdaje, větší rozpočtové schodky a více sociálních výhod. Důsledkem tohoto konfliktu bude trvalá domácí nejistota ohledně zaměstnanosti, sociálního pojištění a zdravotní péče. Na rozdíl od minulosti, kdy bylo možno tyto problémy řešit v izolovaných a částečně uzavřených ekonomikách jednotlivých zemí, v nadcházejícím období nebudou čistě vnitropolitická opatření účinná.
Nutnost internacionalizace
Stát bude moci kompenzovat neúčinnost své jurisdikce tím, že se bude snažit ovlivňovat hospodářské faktory v zahraničí. Domácí stát tedy nebude moci být pouze vyjednavačským státem, ale musí se stát hráčem v mezinárodní aréně. To je poučení, které už bylo dobře pochopeno v Evropě, a k jeho kodifikaci dochází i ve východní Asii. Mezi nejvýznamnějšími světovými ekonomikami a společnostmi zůstávají jen Spojené státy, navzdory svému vlivnému hospodářskému sektoru, obětí politické a kulturní sebezahleděnosti. Ve srovnání se svými protějšky v jiných zemích, občané narození ve Spojených státech znají méně cizích jazyků, chápou méně cizích kultur a v zahraničí žijí jen neradi. V minulých letech se přestěhovalo mnoho anglických nezaměstnaných průmyslových dělníků do Německa. Naučili se tam jazyk, aby tam mohli pracovat. Málokteří Američané se nechali inspirovat jejich vzorem.
Virtuální stát je energická organizace, která má dvojí jurisdikci: v zahraničí a doma. Je připraven využívat zisků v zahraničí i v domácím hospodářství. Ale ve velkých zemích funguje internacionalizace jinak. Čelné politické a hospodářské osobnosti už začaly přijímat novou strategii. Střední manažeři a řadové pracovní síly však zůstávají pozadu. Očekávají příliš mnoho a dávají a učí se příliš málo. Proto musí být úsvit virtuálního státu také východem slunce mezinárodního vzdělávání. Virtuální stát nemůže uspokojit všechny své občany. Soustřeďovat hospodářskou moc ve smyslu účinné státní kontroly je už dnes v podstatě nemožné. Nezaměstnaní dělníci a podnikatelé musejí být ochotni hledat nové příležitosti v zahraničí. Ve Spojených státech to budou schopni učinit pouze tehdy, připraví-li je k tomu efektivně americké školství.
Přeložil Jan Čulík
