Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Vánoční čtení: Labyrint světa a ráj srdce. Poutník prohlédá ryňk světa a z světa utéci chce
Jan Ámos Komenský (1592 - 1670)
"Jeden z největších českých spisovatelů všech dob, v jehož díle se dovršuje vývoj českého středověkého písemnictví. Je základem moderního českého myšlení i literatury."
Komenský studoval na školách Jednoty bratrské, pak na univerzitě v Herbornu v Německu. Posléze působil jako učitel na škole v Přerově, byl vysvěcen na bratrského kněze a stal se bratrským biskupem a správcem bratrského sboru ve Fulneku. Těžkou ranou pro jeho další život bylo neúspěšné povstání českých stavů, bitva na Bílé Hoře v listopadu 1620 a následující třicetiletá válka. Po porážce na Bílé Hoře museli protestanté z Čech odejít. Nejprve se po roce 1620 skrýval Komenský na různých panstvích svého ochránce Karla Staršího ze Žerotína. V Brandýse nad Orlicí (krycí jméno Klopoty) napsal v roce 1623 svůj obraz světa, Labyrint světa a ráj srdce. Tiskem vyšel Labyrint poprvé r. 1631 v Perně, podruhé, doplněný, r. 1663 v Amsterodamu.
Od roku 1628 žil Komenský v zahraničí, především v polském Lešně. Zemřel v Amsterodamu a je pohřben v holandském Naardenu - je to tam dnes české území. Navšttívil mj. Británii, Uhry, Švédsko. Stal se celoevropsky věhlasným odborníkem na školskou a vzdělávací problematiku. Zabýval se také filozofií a teologií. Usiloval o vypracování plánu vševědy: domnívá se, že prostřednictvím vzdělání by bylo možno zcivilizovat člověka a dojít k nápravě lidstva.
Komenský byl velká osobnost, stojící na rozhraní humanistické a barokní éry. V jeho díle je vynikajícím způsobem zachycena nejistota a rozpory doby.
Vánoční čas je myslím dobrou dobou k zamyšlení nad ukázkami z jeho Labyrintu, jehož kapitoly líčí svět překvapivě aktuálním způsobem - téměř z existencialistického hlediska.
Přeju všem pokojné Vánoce.
(JČ)
Poutník prohlédá ryňk světa
I dí mi můj vůdce: "Poněvadž všecko prohlédati máš, nejdřív jděme na ryňk," i vyvede mne. A aj, nesčislné zástupy vidím jako mhla. Nebo tu ze všeho světa jazyků a národů, všelijakého zrostu, pohlaví, stavu, řádu a povolání lidé byli. Na něž nejprv hledě, vidím předivné jich sem tam motání jako při rojení včel a mnohem divněji.
Neb jedni chodili, jiní běhali, jiní jezdili, jiní stáli, jiní seděli, jiní leželi, jiní vstávali, jiní zas léhali, jiní se rozličně vrtěli; někteří byli samotní, jiní po houfích větších nebo menších. Kroj a křtalt (podoba) přerozličný byl na nich, někteří čiře nazí, s divnými všichní posuňky. Potkali-li se kteří, rozličného tu bylo kejklování, rukama, usty, koleny a jinak, k sobě se toulení a choulení, sumou rozličné trety. I dí mi můj tlumočník: "Tu, hle, máš to ušlechtilé pokolení lidské, ten rozkošný, rozumem a nesmrtedlností obdařený tvor, kterýž jak neskonalého Boha obraz a k němu podobnost v sobě nosí, z rozličnosti těchto jejich neskonalých činů poznati se může: tu jako v zrcadle spatříš důstojnost pokolení svého."
Hledím tedy sobě na ně ostřeji a spatřím nejprv, že každý v houfu mezi jinými chodě, larvu (masku) na tváři nosí, odejda pak, kde by sám neb mezi sobě rovnými byl, ji smyká (snímá), a do houfu jíti maje, zase připíná. I zeptám se, co to znamená? Odpověděl mi: "To jest, synu milý, lidská opatrnost, aby se ne všechněm každý, co jest, zjevoval. Sám u sebe může člověk býti, jakýž jest, před lidmi pak lidsky se ukazovati a věcem svým tvárnost dávati sluší." Takž mi se chut udělá, abych pilněji, jací pak bez toho ulíčeného přikrytí jsou, pohleděl.
A maje na to pozor, vidím, že všickni nejen v obličeji, ale i sic na těle rozličně jsou zpotvořeni. Napořád byli trudovatí, prašiví či malomocní; a mimo to některý měl svínský pysk, jiný psí zuby, jiný volové rohy, jiný osličí uši, jiný baziliškové oči, jiný liščí ocas, jiný vlčí pazoury; některé sem viděl s pávovým vysoko vytaženým krkem, jiné s dedkovým (dudkovým) naježeným chocholem, některé s koňskými kopyty, etc., nejvíc pak bylo podobných opicím. I zděsím se a řeknu: "Však pak já toto potvory jakési vidím." "Co - pry - , všetýčko, pravíš, potvory?" dí tlumočník a hrozí mi pěstí. "Hleď jen skrze okuláry dobře, spatříš, že lidé jsou." Někteří pak z mimo jdoucích zaslechli, že sem je potvorami nazval, a zastavíc se reptali a na mne se také potrhovali. Takž já srozuměv, že tu mudrovati nadarmo, umlkl sem, pomysle sobě: Když pak lidmi býti chtějí, nechť jsou: já však, co vidím, vidím. Bál sem se pak, aby mi bryllí lépe nepřitlačil a mne nezmámil; protože sem uložil mlčeti a tiše raději na ty tak bystré (povedené) věci, jakýchž sem tu začátek spatříl, se dívati. I hledím znovu a vidím, jak někteří uměle s těmi larvami zacházeli, hbitě je zsmykajíce i vstavujíce, takže v okamžení sobě, kde viděli potřebu, jinou tvárnost dáti uměli. A tu sem již začínal běhu světa toho vyrozumívati; ale mlčel sem.
Pozoruji také a slyším je k sobě rozličnými jazyky mluviti, takže na větším díle nic sobě nerozuměli, ani neodpovídali, aneb o jiném, než řeč byla, odpovídali, každý jinak. Někudy jich celá hromada stála, všickni třebas mluvili, každý své, a žádný žádného neposlouchal, ačkoli i trhali jedni druhými, vyslechnutí chtíce, však ho nebylo, spíše rvanice a pranice. I řekl sem: "Ale pro Bůh, což pak toto v Babyloně jsme? tutoť každý svou píseň hude: můž-liž větší směsice býti?"
Málo pak tu byl kdo zahálivý, všickni se prací nějakou zanášeli: ale kteréž práce - a tohoť bych se byl nikdý nenadál - nic nebyly než aneb hřičky dětinské, aneb leda pachtování. Někteří zajisté sbírali smeti a rozdělovali mezi sebe; někteří se s kládím a kamením sem a tam váleli, aneb je po škřipcích (kladkách) zhůru leckams táhali a spouštěli zase; někteří kopali zemi a převáželi neb přenášeli z místa na místo; ostatek lidu se zvonci, zrcadly, měchýři (měchuřinami), hrkavkami a jinými titěrkami zacházeli; někteří i s svým stínem hráli, jej měříce, honíce, lapajíce. A to vše tak usilně, až mnozí stonali (sténali) a potili se, někteří se i přetrhovali (strhali se prací). A byli všudy teměř uředníci jacísi, kteříž takové věci poroučeli a rozměřovali s velikou srdnatostí, jiní jich zase s nemenší srdnatostí poslouchali. I řekl sem s podivením: "Ale ach, k tomu-liž jest člověk, aby ostrost nebeského vtipu svého na tak marné špatné věci vynakládal?" "Co marné?" řekl tlumočník. "Zdaž se tu jako v zrcadle nespatřuje, jak, hle, všecko vtipem svým lidé přemáhají? Jeden dělá to, jiný jiné." "Ale všickni," řku já, "věci neužitečné a na tak slavnou vyvýšenost svou nepřipadající (nehodící se pro jejich tak slavnou vznešenost)." "Nemudruj příliš," řekl zase; "vždyť ještě v nebi nejsou; než na zemi s zemskými věcmi zacházeti musejí. Vidíš mezitím, jak pořádně všecko jde."
Já pak hledě opět, vidím, že nic nespořádanějšího vymyšleno býti nemohlo. Nebo když se někdo s něčím motal a namáhal, jiný přijda pletl se mu v to: tožť svády, rvačky a pračky; pak se mířili (smiřovali), a po chvíli opět táhali. Někdy se jich jedné věci chytilo několik, z toho (najednou) nechali ji všickni, a běžel každý v svou stranu. Kteří sic pod mocí těch uředníků a dohlédačů byli, ti jakž takž k tomu, co se jim poroučelo, stáli, protože museli: však i tu spletků (zmatků) mnoho sem viděl. Někteří se z řádu vyráželi (odbíhali z řady) a prchali pryč; jiní šafářům odbreptávali, tak činiti, jak oni poroučeli, nechtíce; jiní se jim kyjů chytali a je vydírali (vytrhovali): a sic všecko hakmak bylo. Však sem již, poněvadž to řádem slouti chtěli, nic říkati nesměl.
Uhlédal sem také jiný neřád, slepotu a bláznovství. Celý ten ryňk (jako potom i ulice) pln byl jam, dolů a výmolů jakýchsi, též kamení a kládí, příčkem a nakříž lecjaks ležícího, a jiných zavazadel (překážek): žádný však ničeho neodložil, nezapravil, nespořádal, žádný také ničemu nevyhýbal a neobcházel; než tak mání chodili, a jednák ten, jednák onen ustrčil se (uhodil se), padl, neb se zabil, neb ztloukl, až mi srdce trnulo na to hledě. Z nich však žádný žádného nepamatoval (nevaroval), než když kdo padl, smáli se mu. Já tedy vida stonek (kmen) neb kládu neb jámu, na níž někdo slepě lezl, počal sem některých pamatovati: ale nedbal žádný; někteří mi se smáli, jiní láli, jiní bíti chtěli. Některý padl, až nevstal, jiný vstana šel zase, a zase kotrlce metal, třebas jedno za druhým; mozolů a modřin každý měl dosti a žádný nic nedbal: takže sem se tuposti té vynadiviti nemohl, že vlastních pádů a ztlučenín tak málo vážili; ježto (kdežto) jiný dotkl-li se ho - jinde sem to spatřil - hned zhůru, a do zbraně, a k boji.
Spatřil sem také k novinám a proměnám velikou při nich chut, v šatstvu, stavení (držení těla), řeči, chodu a jiných věcech. Některé sem viděl, že nic nedělali, než převlékali se, jiný a jiný kroj na sebe berouce; jiní vymýšleli nový způsob stavení, a po chvíli bořili to zase; v pracech toho i jiného se chytali, a všeho nechávali, vše s jakousi neustalostí. Nebo jestliže kdo od svého břemene, s kterýmž se natáhal, umřel neb je opustil, hned se jiných několik našlo, kteříž se o ně táhali, vadili, rvali až ku podivu. Mezitím žádný ze všech nebyl, kterýž by něco promluvil, učinil, postavil, aby mu toho jiní nevysmáli, nezopálali (nepomluvili), nezbořili. Někdo něco s znamenitou prací a nákladem vzdělal, znamenitě sobě se v tom zalibuje, anť mu to přijda jiný skácel, zbořil, zkazil: takže sem neviděl, aby kde kdo co v tom světě udělal, čehož by zase někdo nezkazil. Někteří ani na jiné nečekali, bořili hned po sobě sami: až sem se té bláznivé vrtkavosti a daremnímu kvaltování divil.
Viděl sem též, jak mnozí na vysokých trepkách chodili, někteří sobě i chůdy aneb štencle - aby nade všecky vyzdviženi jsouce, na všecky z vysoka hleděti mohli - sdělali a tak se procházeli. Ale čím kdo vyšší měl, tím snáze se zvrátil, aneb jemu od jiných - z závisti, za to mám - nohy podraženy: s čímž se nejedni potkávali a z sebe obecný smích udělali; takových příkladů mnoho sem viděl.
Item (rovněž) uhlédal sem nejedny, ani (jak) se s zrcadly nosí a v nich, i s jiným mluvíc, i vadíc se, i rvouc se, i kládí válejíc, i na těch štenclích chodíc, předce se vzhlédají (pořád se zálibně prohlížejí): a to po předu, po zadu i po stranách na se nahlédajíce a nad svou krásou, zrostem, chodem, činy svými ckajíce (pomlaskávajíce) i jiným, aby se na ně podívali, zrcadel svých podávajíce.
Naposledy spatřil sem Smrt mezi nimi všudy se procházející: ana kosou ostrou, lukem a střelami zaopatřena byvši, všechněch hlasem, aby se smrtedlnými býti pamatovali, napomínala. Ale jejího volání žádný neposlouchal, každý svého bláznovství a neřádu předce hleděl. Takž ona střely dobývajíc (opatřujíc si), po nich na všecky strany házela: kterýmiž jak koho v houfu, mladého, starého, chudého, bohatého, učeného, neučeného bez rozdílu trefila, tak se káceli. Kdo trefen byl, křičel, řičel, řval; jiní okolo chodící když ránu uhlédali, prchali trochu, a hned zase nedbali nic. Někteří přijdouc podívali se na raněného chroptícího, a když nohy stáhna dýchati přestal, svolajíc se, zpívali sobě okolo něho, jedli, pili, výskali; někteří přitom trošku se přišklebujíce. Potom se ho chytili, vlékli a vyhodili jej přes ohradu do tmavé té jámy, kteráž okolo světa jest. A vrátivše se odtud, hýřili opět, Smrti žádný nevyhýbal, pilně toliko, aby na ni nehleděl - ačkoli se o ně otírala - šetře (bedlivě dbaje).
Viděl sem pak, že ne všickni, které postřelila, hned se káceli, některé poranila toliko, pochromila, oslepila, ohlušila neb omráčila. Někteří se po její ráně oduli jako puchýř, jiní uschli jako tříska, jiní se třásli jako osika etc., takže větší díl lidí poraněných, s hnijícími a kyšícími (hnisajícími) oudy než zdravých chodilo.
A spatřil sem nemálo běhajících a prodávajících na ty rány flastry, masti, traňky ((léčivé vodičky). I kupovali to od nich všickni, výskajíce a Smrti trucujíce. Ale ona nedbala nic, házela a kácela předce, i samy ty prodavače. Což mně lítostivé bylo divadlo, hleděti, jak k nesmrtedlnosti připravený tvor tak žalostně, tak nenadále, tak rozličnými smrtmi hyne. Zvláště když sem vyšetřil, že teměř napořád, když se kdo nejvíc živ býti strojí, přátely sobě shledává, živnost pořádá, domy staví, peníze shání a jinak se sobí a tuží, vtom šíp Smrti přiletě učiní všemu konec, a kdo sobě na světě byt stlal, vlečen bývá z něho, a stroje (přípravy) jeho v nic: na něž když nastupuje jiný, přihází se mu totéž; třetímu, desátému, stému jednostejně. Vida pak já tu, že té nejistoty života žádný souditi a k srdci připustiti nechce, než jako by nesmrtedlností jisti byli, tak sobě všickni, v hrdle smrti stojíce, počínají - nad čímž div lítostí srdce ve mně nepuklo - chtěl sem povýšiti hlasu, napomínati a prositi, oči aby odevřeli, na Smrt šípy nakládající aby hleděli a jim nějak vyhýbali: však rozuměl sem, poněvadž sama Smrt svým neustalým voláním a svým ustavičným na oči jim v dosti hrozné postavě lezením nic spraviti nemůž, že ovšem mé špatné (neobratné) mluvení daremní bude. Řekl sem však tiše: "Ach, žel buď na věky Bohu, že my bídní smrtedlní lidé k neštěstí svému tak slepí jsme!" Odpověděl mi tlumočník: "Můj milý, byla-liž by to moudrost myšlením na smrt trápiti se? zvlášť poněvadž každý ví, že ji neznikne (neunikne), lépe jest nehleděti na ní: než hleděti svého a dávati sobě dobrou mysl: když přijde, přijde, v některé hodině odbude se toho, a někdy třeba v okamžení. Proto-liž by, že někdo umře, jiní veseli býti přestali? však se jich na místo jednoho kolik zase narodí." Na to sem řekl: "Záleží-liť v tom moudrost, tedyť já tomu zle rozumím;" a mlčel sem.
Nechť tohoto nezatajuji, že když sem tak nesčislné létajících Smrti střel množství spatřil, na mysl mi přišlo: "Kde pak ta Smrt těch šípů tak mnoho bere, že se z nich nikdý nevystřílí?" I hledím a spatřím čistě patrně, že ona žádných svých šípů neměla, než luk toliko: šípy pak od lidí brala, každý od toho, kterého ním trefiti měla. A viděl sem, že lidé šípy takové sami strojili a připravovali, někteří je všetečně a opovážlivě i sami ji vstříc nosíce: takže ona sotva, co jich zhotovených viděla, bráti a do srdce jim vstřelovati postačovala. I zkřikl sem: "Již vidím, že pravé jest: Et mortis faber est qvilibet ipse suae (I své smrti je každý sým strůjcem); vidím již, že žádný neumírá, kdo ne nestředmostí nezdrželivostí, všetečností anebo naposledy nešetrností hliz (vředů), pryskýřům ran vnitřních i zevnitřních - neb to sou šípové Smrti - sám na sebe nepřipravoval." Když pak já tak pilně na tu Smrt a její po lidech se shánění hledím, trhne mnou Mámil a dí: "Co pak, nemoudrý, mrtvých raději hledíš než živých? Kdo umře, ten tam: ty se živ býti stroj."
Poutník z světa utéci chce
Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl sem: na poušť někam, aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven uteci chtěje. Ale vůdcové moji po mně se pustivše, dostihli mne, a kam to chci, se tázali. Já mlčením odbyti chtěje, neodpovídal sem nic. Ale když se nezbedně, pustiti mne nechtíce, dobývali, řekl sem: "Již vidím, že v světě lépe nebude! jižť jest po mé naději veta! Běda mně." Oni: "A ještě sobě neusmyslíš (nepřijdeš k rozumu), ani tyto teď příklady, nač takoví přicházejí, vida?" Já: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti, kdež se tak děje a dívati se na nepravost, faleše, lež, svod, ukrutnost. Protož již mi smrt žádostivější jest nežli život: jdu, abych se podíval, jaký los jest mrtvých, kteréž vynášeti vidím."
Všudybud povolil hned, pravě, že i tomu se podívati a vyrozuměti dobré jest; druhý neradil, nýbrž bránil tuze. Jehož já nedbaje, potrhl sem se a šel předce, a on tu zustana opustil mne.
Obhlédaje se pak, hledím ještě na způsob umírajících, jichž všudy vůkol dosti bylo: a vidím žalostnou věc, jak jmenovitě každý s hrůzou, naříkáním strachem a třesením duši pouští, nevěda, co se s nim stane a z světa kam se octne. Čehož já ač sem se lekal, však vždy něčemu víc vyrozuměti chtěje, kráčel sem mezi řady már, jda až k krajům světa a světla; odkudž když jiní, oči zavrouc, slepě tak mrtvé své vyhazovali, já brylle mámení již odvrha a oči sobě protra, a jak sem nejdál mohl, tam ven se vychýle, nahlédnu a spatřím strašlivých temností mrákotu, jíž se rozumem lidským ani dna ani konce najíti nemůže, a v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad, a puch síry a smoly, tělo i duši zarážející, sumou hrůza nevypravitedlná.
Od níž strnuly všecky vnitřností mé a všecko tělo mé drkotalo, a zděšen byv, mdlobou sem na zem padl a tak žalostivě zvolal: "Ach, přemízerní, bídní, nešťastní lidé, toto-liž jest váše poslední sláva! toto-liž tolik nádherných vašich činů závěrek! toto-li cíl vašich, jimiž se nadýmáte, umění a rozličné moudrosti! toto-li po tak mnoha nesčislných pracech a kvaltováních žádaný ten pokoj a odpočinutí! toto-li ta, kterouž sobě vždycky slibujete, nesmrtedlnost! Ach, kéž sem se nikdý nenarodil! kéž sem nikdý skrze bránu života neprošel, jestliže po všech světa marnostech nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám! Ach, Bože, Bože, Bože; Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smilúj se nade mnou bídným!"
