čtvrtek 4. prosince

O B S A H

Česká krize:

  • Kde našel Havel v ústavě, že má odkládat vytvoření vlády a jednat jako premiér? (Andrew Stroehlein)
  • Ach bože! Novináři by se měli zařeknout, že když nemají něco nového, že budou mlčet a raději nechají prázdnou stránku (JČ) Židovské restituce a utajované nacistické dokumenty:
  • Druhá část reportáže ze Sunday Times
  • Staří spojenci odmítají britský fond pro přeživší oběti holocaustu
  • Pavel Mertlík kritizuje článek v Sunday Times

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|



  • Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy

    Adresa Britských listů je zde.

    (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)


    Kde našel Václav Havel v ústavě ustanovení, že má odkládat utvoření nové vlády o čtrnáct dní?

    Andrew Stroehlein

    Na první pohled je současná vládní krize docela normální, to znamená, odehrává se, jak se zdá, podle ústavních norem.

    Ministři rezignují prostřednictvím předsedy vlády, a a pak vláda odevzdává prezidentu jejich demisi (článek 73, odstavec 1). Prezident také přijímá demise (článek 62 a). Prezident také může "(pověřovat) vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejich funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády." (článek 62 D). Všechno podle ústavy, že?

    Ohledně událostí posledních dní však vzniká jedna ústavní potíž. Prezident má jmenovat předsedu vlády, který utváří novou vládu (článek 68, odstavec 2). Samozřejmě, nejsem ústavní expert, ale nemohu v české ústavě najít nic, co by znamenalo, že má prezident čekat čtrnáct dní, než se jedna politická strana dá zase dohromady.

    Proč ty odklady?

    Proč se muselo nyní dění v České republice zastavit, aby se umožnilo představitelům ODS mezi sebou čtrnáct dní bojovat na nože? Prezident přece může jmenovat někoho jiného než šéfa ODS a požádat tu osobu, aby vytvořila vládu.

    Jak sám Havel řekl v sobotu: "Svět neskončí ani s Václavem Klausem jako předsedou vlády, ani s Milošem Zemanem jako předsedou parlamentu, ani s Václavem Havlem jako prezidentem této republiky." To ale přece platí i na jednotlivé politické strany. Demokracie je systém. Demokracie nemusí spoléhat na žádnou jedinou politickou stranu k tomu, aby mohla fungovat.

    Ono to stejně nedává vůbec smysl, čekat, než se ODS přeskupí. Takový rozkol, který v ní nyní vznikl, se do čtrnácti dnů plně nezahojí. Vzhledem k tomu, že ODS nemá zrovna absolutní parlamentní většinu, potřebuje naprostou jednotu. Postačí jediný nespokojený poslanec ODS, který se rozhodne hlasovat s opozicí, a povede to k vyhlášení nedůvěry vládě.

    Čtrnáct dní je samozřejmě v politice neobyčejně dlouhá doba, ale vsadil bych se, že se ODS nepodaří za tu dobu znovunabýt potřebné absolutní jednoty. Bude to, jako by existovalo několik tuctů poslanců wagnerů. Nebudou mít ničí důvěru, o parlamentu už vůbec nemluvě.

    Kdo hraje jakou roli?

    Tahle otázka je vážnější. Prezident vyjádřil v několika prohlášeních a několika schůzkami názor, že v příští vládě by měly být tytéž strany jako v minulé vládě. Opakuje tím to, co udělal po volbách v roce 1996.

    Ale proč rozhoduje prezident předem, kdo bude v nové koalici a kdo ne? Nemá o této věci snad rozhodovat nové předseda vlády, jak je jasně stanoveno v článku 68, odstavec 2?

    Prezident si uzurpuje roli předsedy vlády, v rozporu s tím, jak je role předsedy vlády definována v ústavě. To je daleko více znepokojující z hlediska těch, kdo mají zájem o demokracii, než to, že nynější česká vládní krize prý ukazuje Západu "nestabilitu". To sice každého velmi rozčiluje, pohleďte ale na to, kolik vlád mělo Polsko od roku 1989, a přesto je první v řadě uchazečů o vstup do EU a do NATO.

    Demokracie nespočívá na žádné jediné straně ani na žádné jediné osobě. Velmi důležitá jsou však demokratická pravidla, která jsou definována precedentem a schválenou a dodržovanou ústavou. Česká republika nemá zrovna mnoho precedentů, které by ji mohly vyvést z nynější krize. Proto by se měla řídit ústavou.

    Andrew Stroehlein


    Ach, bože!

    Prolistoval jsem český denní tisk od víkendové vládní krize a bohužel se moc neproslavil. Kde jsou nové informace, kde je nějaká analýza? Kde je investigativní práce?

    K napsání těchto několika poznámek mě vede článek Radka Adamce, který měly ve středu 3. prosince Lidové noviny na titulní straně. Jediné, co mohu říci je, "Ach bože"!

    Živě mi to připomnělo mou několikaletou spolupráci s českým vysíláním Svobodné Evropy. Vedl jsem ze Skotska dlouhé telefonní hovory s kolegou, autorem častých vnitropolických komentářů ve vysílání Svobodné Evropy. V našem rozhovoru se objevovaly neřešené otázky, které se z Británie nedaly vyjasnit. Bylo třeba prostě překonat lenost, zvednout telefon, vyjít od psacího stolu do ulic a místo toho, aby si člověk cucal komentář z prstu, skutečně začít zjišťovat, co se v zemi děje. Jenže to bylo těžké, vylézt z kanceláře. A vůbec, proč?

    Já vím, je zvykem, že deníky tisknou takzvané názorové sloupky. Je však skutečně přínosné, zveřejňovat tak banální text, jaký otiskly Lidové noviny ve středu od Radka Adamce (viz níže)?

    Pane Adamče, opakuju totéž, k čemuž jsem se snažil přimět v první polovině devadesátých let svého svobodnoevropanského kolegu: proboha, přestaňte plodit nic neříkající věty, zavřete psací stůl, vypněte počítač a jděte do ulic, zjišťovat, jak to bylo s tím kontem. Tyhle prázdné spekulace, to je nanic. (Co třeba se jít zeptat, co už vyšetřila česká policie, nebo zjišťovat, kde a u které banky je to údajné švýcarské konto, nebo porovnat rozhovory různých činitelů ODS, podle rozporů by se jistě dalo poznat, kdo lže. ) Čím prosím přispíváte, pane Adamče, takovýmto plkem ke kultivaci české politické kultury?

      Před oponou - za oponou

      Demisi Václava Klause máme za sebou. Kabinet je na lopatkách, ODS hrozí rozklad a ODA se rozpadá. Sociální demokrati volají po nových volbách, Miloš Zeman je spatřen v bujarém veselí. Hlas ulice nešetří ostrými slovy: Ruml je prý hajzl, Pilip svině a lidovci jakbysmet. Aby toho nebylo málo, prezident Václav Havel stůně, ale neopomene primátoru Koukalovi vzkázat, že je jím zhnusen. Binec na první pohled. Odstupující Klaus začíná věřit, že je obětí spiknutí. Jde o cílený a vědomý pokus z nejrůznějších stran o mé odstoupení, prohlásil. Věří tomu ještě někdo jiný? Ale jistě, třeba jeho žena nebo bezejmenný dav, který v sobotu plival po jeho odpůrcích. Kdo však tu povedenou hru vymyslel a kdo v ní hraje prim? Josef Zieleniec? Ten přece musí vědět, že je první, na koho se ukáže prstem. Notabene když na Klause řekl to, co sám dlouho tajil. Tak tedy ambiciózní Pilip, anebo Jan Stráský! Že by však unavený ministr zdravotnictví záměrně lhal, když včera potvrdil, že vedení ODS uvažovalo, jak platit stranu z tajných zdrojů? Možná za vším stojí všemocný Ruml s armádou tajných agentů, které pro jeho pikle řídí Jindřich Vodička. Vždyť si ho sám vybral! Když agenti, proč ne ruští ti přece nikdy nespí a někdo to celé naplánovat musel. Chceme do NATO a kazí nám to aféra s tanky, atomová hlavice, prodej Tamary Iráku a k dovršení všeho doznání tenisty Šrejbra. Spiknutí bobtná a nezbývá než dosadit do myšlenky na komplot hlavní spiklence. Ale - co když má celá ta teorie háček? Co když je to všechno vymyšlené a naopak lže Klaus? Je těžké si vybrat. Snazší je smířit se s tím, že v politice lžou všichni. Sociolog Václav Bělohradský kdysi napsal zhruba toto: Je politika před oponou. Ta je pro lidi. Ta za oponou už pro ně není.

      Radek Adamec, Lidové noviny 3.12.1997



    Vina, která se neodvažuje promluvit o hanbě

    Sunday Times, 30. listopadu 1997

    (Druhá část. První část je ve včerejších BL.)

    Osm let poté, co se stala pražská sametová revoluce příslibem liberální demokracie, skrývají české úřady i nadále tajemství ostudné minulosti. V zaprášených sklepeních jednoho kláštera jsou skladovány milióny nacistických dokumentů, obsahující záznamy systematické zrady 130 000 židů přáteli, sousedy a kolegy. Tyto dokumenty zůstávají v Praze nepřístupné a tajné.

    Milióny lidí jako Zdeňka přišly během války o domov a o majetek. Několik tisíc, které přežily, se pokusily získat majetek zpátky během tří let po osvobození, ale v roce 1948, kdy v Československu převzali moc komunisté, bylo vyhlášeno na všechny případy restituce moratorium. Židé znovu přišli o majetek.

    Je ostudné, že navzdory takzvané Sametové revoluci, k níž došlo v roce 1989, a v jejímž důsledku se v Československu rozložila komunistická vláda, židům bylo povoleno znovu usilovat o restituce až roku 1994. I když většina lidí, kteří se za války zmocnili od sousedů a známých jejich majetku, byla po válce úřady zatčena, vlastnictví židovského majetku bylo přeneseno na komunistické funkcionáře. Nedostatek papírové dokumentace a neochota českých úřadů uskutečnit rychle slyšení vedla k tomu, že stovky lidí stále ještě čekají. V době, kdy Švýcaři byli donuceni odhalit svou roli jako bankéři nacistů, kdy se katolická církev omluvila, že kolaborovala s Třetí říší a kdy Francouzi přehodnocují válečnou roli vichystického režimu, Česká republika mlčí.

    I když Václav Havel, prezident a hlavní představitel demokratického hnutí, je i nadále mezinárodně respektován, Václav Klaus, ministerský předseda, je obviňován, že vede republiku pomalu k autokracii. Antisemitismus se znovu ozývá veřejně a komunističtí byrokraté stále řídí mnohá právní oddělení české vlády.

    "Česká vláda dluží milióny židům, a kdo ví, co bylo uloženo v národních institucích a v bankách? Proto nesmí být dokumentace nikdy zpřístupněna," uvedl bývalý Klausův politický poradce, který loni odešel na odpočinek. "Kdyby jen byly pražské svazky otevřeny veřejnosti, vyplynulo by z nich jasně najevo, kolik domů, vil, bytů, paláců bylo zkonfiskováno a kdo to učinil," říká Oldřich Stránský, předseda Asociace osvobozených politických vězňů v Praze. "Dokumentace by vedla k tomu, že by dosud nevyřešené majetkové nároky mohly být u soudu uzavřeny během týdnů a nikoliv během roků."

    Pražská dokumentace podrobně zaznamenává, kolik peněz odebrali židovské komunitě nacisté. Tyto peníze pak v roce 1945 převzala československá vláda. Jedna bankovní kniha dokumentuje, jak Pražská kreditní banka, Boehmische Bank, Gewer Bank a Landesbank ukradly od židovských zákazníků 30 miliónů korun jen během tří týdnů v roce 1941. Dokumentace ukazuje, že miliardy byly převedeny do Kreditanstaltu der Deutschen, konto 780, konto říšského protektora.

    Dokumenty zaznamenávají, že režim využil části těchto peněz k financování dopravy a zabíjení jejich právoplatných majitelů.

    Adolf Korn byl jedním z těch osob, jehož majetek byl bankami během oněch tří týdnů ukraden. Jeho pražská složka číslo 19.793/42 vypráví o tom, jak jeho celoživotní úspory, akcie a obligace - milióny v korunách i ve zlatě - byly zmrazeny v Boehmische-Union- Bank a pak převedeny na konto 780. Jeho dům byl věnován Johanně Nálezné a Adolf a jeho žena Olga byli odesláni vlakem do táborů smrti.

    Eugen Stein, Kornův synovec, se ještě snaží přesvědčit českou vládu, aby vrátila Kornův rodinný dům v pražské ulici, které se jmenovala Lange Gasse. Československý stát po válce dům zkonfiskoval a odmítá ho vrátit. Minulý měsíc dopravil list Sunday Times Eugena a Evu Steinovy zpět k jejich velkému, zelenému domu, kde jsou na vlajkových tyčích stále ještě vyřezány iniciály Adolfa Korna. Eugen Stein otevřel vrata a uviděl, jak dělníci rozbíjejí interiér jeho rodinného domova.

    Vyběhl v zoufalství po velkém dřevěném schodišti. "Byl to takový krásný dům. Ve všech těchto výklencích byly sochy a všude byly naleštěné dřevěné podlahy." Vešli jsme do velkého prázdného salónu. Štukatura byla otlučena ze stěn, těžké pracovní nástroje rozrývaly parketovou podlahu. "Byly tady na podlaze perské koberce a ve všech místnostech byly lustry. Tady stálo koncertní křídlo. Ještě si pamatuju na obrazy. Tamhle v tom rohu byl stůl a na něm byly stříbrné ornamenty."

    Dělníci řekli Eugenovi, že jsou zaměstnanci slovenské vlády, která dům nedávno koupila od Čechů za třicet miliónů korun. Kornův dům se má stát velvyslanectvím. Letos sdělila česká vláda Eugenu Steinovi, že dům nedostane zpátky, a nabídla mu odškodné ve výši jednoho miliónu korun.

    Jiným diplomatickým misím doporučuje české ministerstvo zahraničních věcí, aby si pronajímaly budovy ukradené židům. Karel a Milena Lowitovi přišli o dům v roce 1939 a o svůj podnik na jaře 1941. Nacisté mučili a pak popravili Karla v terezínském židovském ghettu a později odvezli Milena do koncentračního tábora v Ravensbruecku, kde zemřela. Harry, jejich syn, byl jedním jen z hrstky židů, kteří přežili transport 3400 lidí do Osvětimi 18. prosince 1943.

    Ve věku třinácti let mu bylo vytetováno číslo 170519 a o šest měsíců později byl vybrán pro plynovou komoru. Jak čekal na vstup do "sprch", Josef Mengele, sadistický táborový lékař, si ho vybral z fronty. Stal se poslíčkem pro Josefa Kramera, táborového velitele.

    Harry přežil Osvětim, pochody smrti Polskem během zimy v roce 1944, tábory v Melku v Německu a Muthausenu a Ebensee v Rakousku. Odtamtud se mu podařilo utéci do Anglie, poté, co se náhodou v roce 1945 setkal s českým činitelem, který znal v Londýně jeho vzdáleného příbuzného.

    Když se v roce 1989 rozložil komunismus, Harry Lowit zahájil dlouhou snahu získat zpět svůj pražský rodinný dům. Bylo mu jen osm let, když byli Lowitovi donuceni dům opustit a nevěděl, kde ten dům je. Měl jen fotografické album s fotografií sebe a jeho matky před domem, a měl představu, že je dům na pražském Barrandově.

    Harry a Zelda, jeho manželka, jeli do té čtvrti taxíkem a ukazovali fotografii prodavačkám v obchodech a místním lidem. "Nakonec jsem našel jednoho starého člověka, který mě dovedl k našemu domu - byl skoro úplně v tom stavu, jak jsem si ho pamatoval. Šel jsem k domovním dveřím a zaklepal jem - otevřela nějaká paní. Vysvětlil jsem, že jsem si přišel pro domov a ukázal jsem ji fotografii mé maminky, jak tam sedí na terase. Vešel jsem dovnitř a ukázal jsem, kde byla moje ložnice. Paní řekla, že si dům pronajímá činitel britského velvyslanectví a ten mi dovolil, aby si dům prohlédl.

    "Nic se nezměnilo. Dokonce i skříně v kuchyni byly tytéž. Ukázal jsem potom té paní fotografii Evy, mé přítelkyně z dětství, a ona ukázala na dveře naproti a řekla, abych tam zaklepal. Zaklepal jsem. Eva tam pořád ještě bydlela. Okamžitě mě poznala."

    Navzdory svému úsilí nemůže Harry Lowit dostat svůj dům, který je teď prázdný, zpět. Nemá žádné dokumenty, aby mohl dokázat, že tam žil, a důkazy, které potřebuje, aby dokázal české vládě, jsou pravděpodobně ve strahovském klášteře, v nepřístupných nacistických svazcích. Jediné, co se mu podařilo zachránit ze svého předválečného života je fotografie, na níž je s maminkou, která byla schována mezi trámy v domě jeho babičky, a album s fotografiemi o jeho dětství na Barrandově. "V těch pražských svazcích jsou pravděpodobně tisíce dokumentů, které by mohly pomoci lidem, jako jsem já," říká Lowit. "Pokud budou skartovány, bude zároveň s nimi zničena i naše historie."

    I v případech, kdy je možno získat dekret na byt, cesta k návratu majetku je velmi složitá. Někteří, jako Oldřich Stránský, sice úspěšně získali své byty, ale stále v nich nemohou bydlet.

    Pražské svazky líčí osud Stránských. 21. června 1941, tehdy dvacetiletý Oldřich byl odvezen SS do práce na jednom z jejích statků na moravské vrchovině. Oral Němcům pole, a oni mezitím odvezli celou jeho rodinu na smrt do Osvětimi a do Majdanku. Podle složky číslo 10/562, jejichž majetek byl zkonfiskován.

    Stránský byl posléze poslán do Osvětimi. Dorazil tam 7. března 1944, když Němci posílal do plynových komor 5000 židů. "Cítil jsem nepříjemný sladký zápach z pálených těl. Chovali se hrdinsky až do poslední chvíle a když vdechovali smrtící plyn, zpívali české písně."

    Sunday Times odvezl Stránského zpět k jeho rodinnému domku ve Slaném. Nedávno získal zpět dekret na velkou vilu, ale nemůže se zatím nastěhovat: Dana Sodomková a tři další rodiny odmítají odejít. S námi Stránsky zaklepal na své vlastní domovní dveře a Sodomková ho pustila dovnitř. Hájila se pevně zpoza polštářů s reprodukcemi leopardů a ze zářivě oranžové pohovky: "Bydlel tady jeden starý pán, který nás informoval o rodině, která tady žila a jak zemřeli v koncentračním táboře. S tou dobou my nemáme nic společného: je to prostě něco, co se stalo v historii. Potřebuju někde bydlet, stejně jako pan Stránský. Nejsem ochotna se vystěhovat, dokud mi nenajde jiný byt."

    Stránský vnitřek domu sotva poznává. Zdemolovali ho Němci, pak ho zabrali čeští komunisté a pak ho vymalovala Sodomková. Tam, kde býval rodinný obývací pokoj, teď visí sbírka nožů a obrazy nahých žen. Venku v dešti vyjádřil Stránský soucit, pramenící z jeho zkušeností: " Samozřejmě, je strašné, musí-li někdo opustit svůj domov. Představte si, že by tomu musela čelit tato paní. Musela by opustit své psy, svůj majetek, své šaty a všechny věci, které dostala jako dárky. Představte si, co to znamená muset si pořád rozmýšlet, co by si člověk měl vzít s sebou a znovu se vracet k předmětům, které jsou jí drahé. Tak jsme se rozhodovali před padesáti lety a jediné, co nás čekalo, byly dobytčáky a plynové komory."


    Adolf Hitler svolal schůzku, která se konala v Hotelu Imperial ve Vídni 17. března 1939. Dva dny poté, co německá vojska okupovala Prahu, Fuehrer oznámil, že bude jmenován Karl Hermann Frank německým státním tajemníkem pro protektorát Čechy a Morava.

    Když Frank přijel do Prahy, vyžadoval speciální dům s vybraným zařízením. Byla vybrána židovská vila v pražské diplomatické čtvrti. SS začalo organizovat její zařizování a desítky nákladních automobilů se sjížděly u vily 807 v Bubenči, stejně jako gestapo. Vyfotografovali všech 22 koberců a 62 těles ústředního topení a vytvořili inventář všech věcí, přinesených do domu. 17. února 1941 byl seznam velmi obsáhlý. V pětadvacetistránkovém dokumentu, nazvaném "Byt Karla Hermanna Franka, SS Gruppenfuehrera" zaznamenali jeho úředníci, že do domu bylo pro Frankovo pohodlí doručeno více než 500 předmětů. Všechny darovalo Eichmannovo oddělení pro židovské vystěhovalectví. Každý předmět v soupisu byl finančně ohodnocen a označen datem, kdy byl do domu dodán. Byly tam olejomalby, zelený onyxový krb Kornových, křišťálový lustr, zahradní židle rodiny Adlerových, dvě postříbřené lampy, stovky záclon, pračky, mramorový dřez, postele, vařič.

    O čtyři roky později se Frank rychle sbalil některé tyto předměty do své opancéřované limuzíny a utekl směrem na Plzeň. Chytili ho tam Američané a v dopise věznitelům si stěžoval, že mu byla zkonfiskována zavazadla. Byl oběšen v pražském vězení 22. května 1946. Zařízení jeho domu se nikdy nenašlo.

    Dr. Helena Krejčová, výzkumnice v Ústavu soudobých dějin v Praze, byla pověřena českou židovskou komunitou, aby se pokusila tyto a další ztracené předměty najít. Dostala omezený přístup k nacistickým svazkům za účelem "vědecké práce", a nalezla záznamy tisíců chybějících předmětů, ukradených nacisty. "V archívu je mnoho seznamů obrazů. Všechny vypracovalo Eichmannovo oddělení. Z těchto seznamů se dá přesně zjistit, co bylo ukradeno. Můžeme nyní brát tyto seznamy do galerií a aukčních místností a žádat je, aby nám pomohly tyto předměty nalézt." Seznamy jsou často doprovázeny korespondencí vysoce postavených nacistů, kteří se přou o vlastnictví těchto předmětů.

    Významný zdroj v pražském archívu potvrdil, že nacistické svazky by mohly identifikovat ukradené obrazy, které visí v Národní galerii a v Průmyslovém muzeu. Některé české instituce byly donuceny vrátit předměty jejich právoplatným majitelům. Jiné to odmítly učinitnebo vyžadují velké finanční částky. Jeden žid, který nyní žije v Londýně, si musel koupit majetek své rodiny od státní galerie v Praze za tisíce liber.

    Otázka toho, co se skrývá v českých bankách a galeriích a je to zdokumentováno v pražských svazcích, nyní hrozí vytvořit české vládě velký problém. Židovská komunita hlasitě usiluje o přístup do archívu a o úplný návrat svého majetku. Také požaduje odškodnění za miliardy, které byly převedeny na účet 780 a pak včleněny po válce do českého státního rozpočtu. Dr. Tomáš Kraus, ředitel Federace židovských komunit v České republice, uvedl: "Všechny ty peníze, cenné předměty a majetek, které Němci zkonfiskovali od židů posléze zabavil český stát. Mělo by to být vráceno pozůstalým. Problémem je ovšem důkaz vlastnictví. Ty svazky na Strahově jsou naše historie a naše budoucnost. Měl by nám být k nim povolen volný přístup."

    Pocity nespravedlnosti posiluje také odmítání německé vlády vyplatit více než 8000 dosud žijícím českým a slovenským obětím holocaustu (z nichž 500 žije v Británii) odškodnění. "Oběti ze západních zemí dostaly všechny odškodnění, ale nám Němci nezaplatili ani halíř. Jediné peníze, které žijící oběti holocaustu dosud dostávají, je 100 korun měsíčně penze od České republiky," řekl Kraus.

    Spravedlnost se ale možná trochu blíží. Pražské svazky, stejně jako švýcarská bankovní sklepení, se mají stát terčem globální kampaně. Poté, co zveřejnil Sunday Times tyto informace, český ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec byl požádán, aby přislíbil, že bude archív otevřen veřejnosti. Také se od něho požaduje, aby vysvětlil, proč se některé dokumenty ztratily anebo byly poškozeny.

    Lord Janner of Braunstone, bývalý labouristický poslanec, nyní předseda organizace Holocaust Educational Trust, konstatoval: "V zájmu spravedlnosti a restituce je notné, aby národy odkryly historickou pravdu válečných let. Většina očitých svědků je mrtvá a dokumenty jsou životně důležité. Žádný archív znamená žádné informace. Žádné informace znamenají žádné restituce. Tyto svazky obsahují životně důležité informace o jménech, místech, kontech a ukradeném majetku."

    Pro některé lidi je už příliš pozdě. Hans Adler, který jediný v rodině přežil, se po válce vrátil do Prahy. Podle pražských svazků byl majetek a dům Otty a Edy Adlerových zkonfiskován v březnu 1941. Vystěhování a popravu jeho rodičů a sestry Soni vyvolal dopis, který napsal říšskému protektoru Adlerův soused Hans Puhl.

    Adler byl více než tři roky v táborech v Polsku. Pak ho odvezli do německého města Gardelegen. Vlak bombardovala spojenecká letadla a ve zmatku uprchl. "Utekl jsem do lesa, našel jsem kufr s německými uniformami a jednu jsem si oblékl. Vběhl jsem přímo před americkou tankovou hlídku. Běžel jsem k nim, sundaval jsem si novou uniformu a křičel jsem: "Podívejte! Nemám vlasy! Nemohu být Němec." Hansovi bylo 19.

    Vyprávěl mi tu historku, když jsme pili čaj z cínového servisu v jeho pražském bytě. Malé fotografické album vázané v kůži je záznamem Adlerovy války. Na prvním snímku objímá své americké osvoboditele. Na druhém je mezerou v dřevěných dveřích vidět to, co vypadá jako řada černých, plačících tváří. Na třetím Adler přihlíží a jeden Američan otevírá dveře do velkého, hořícího dřevěného hangáru. Uvnitř leží zuhelnatělé pozůstatky 1598 židů.

    Fotografie je jediným záznamem osudu těch, kteří neutekli v dubnu 1945 z vlaku v Gardelegen. Zatímco Adler běžel lesem v uniformě wehrmachtu, esesáci polili jeho přátelé a krajany benzínem a nahnali je do improvizovaného krematoria.

    "Příšel jsem o všechno a o všechny. Přišel jsem dokonce o paměť. Nepamatuju se, jak vypadala moje matka, jak vypadal dům, v němž jsme žili, nebo obrazy na stěně. Jak mohu získat zpět to, co bylo mně a mé rodině odebráno?"

    Sbíráme se k odchodu. Volá na nás: "Bylo mi řečeno, že tyto stříbrné šálky na čaj patřily mé matce. Nevím, jak se ke mně dostaly zpátky."


    Staří spojenci odmítají britský fond pro přeživší oběti holocaustu

    Britská vláda založila v úterý 2. prosince darem jednoho miliónu liber (58 miliónů korun) fond pro přeživší oběti nacistického holocaustu, avšak projekt se okamžitě octl uprostřed kontroverze. Francie a Holandsko, jak se zdá, nechtějí podpořit odvážnou myšlenku britského ministra zahraničních věcí Robina Cooka.

    Britský ministr zahraničních věcí Robin Cook zahájil londýnskou konferenci k otázce nacistického zlata tím, že novému mezinárodnímu fondu přislíbil od britské vlády dar ve výši 1 miliónu liber. Spojené státy nabídly 4 milióny dolarů a dalších 21 miliónů dolarů má následovat.

    Avšak některé z oněch patnácti zemí, mezi něž má být nyní rozdělen zbytek nacistického zlata v hodnotě více než 40 miliónů liber, nepřijaly novou britskou iniciativu zrovna nadšeně.

    Argentina a Lucembursko oznámily, že něčím do nového fondu přispějí, není ovšem známo, kolik budou ochotny dát.

    Cook navrhl, aby pět a půl tonu zlata, které mají být vráceny do zlatých rezerv zemí, jež byly nacisty rozkradeny, by měly být raději vloženy do nového fondu pro oběti nacismu a jejich rodinné příslušníky.

    Ale Francie, které má být vráceno 2,2 tuny zlata, což je největší část, oznámila, že ničím do nového fondu asi nepřispěje, i když uvažuje o tom, že by se zlato mohlo rozdělit mezi 600 000 francouzských židů.

    Holandsko uvedlo soukromě, že mu dosud bylo vráceno jen padesát procent zlata, ukradeného Němci. Holandští delegáti konstatovali, že se rozhodnou, co učiní se zlatem, teprve až po nynější londýnské konferenci.

    Lond Janner, bývalý labouristický poslanec a předseda organizace Holocaust Educational Trust, z jehož iniciativy se nynější londýnská konference koná, řekl, že je překvapen, že Francouzi odmítají následovat britského a amerického příkladu.

    Británie, Francie a USA jsou společně správci zlata, které bylo získáno od Němců v roce 1945 a které je rozdělováno podle rozhodnutí trojstranné zlaté komise.

    Lord Janner konstatoval, že by do nového fondu měla přispět nejen Francie, ale všech 42 národů, účastnících e konference.

    "Bylo by to pro velký francouzský národ nedůstojné, kdyby si měl všechno ponechat pro sebe a nedat nic například východoevropským obětím nacismu, které tyto peníze zoufale potřebují," řekl Lord Janner.

    Avšak Abraham Hirchson, předseda Restituční komise izraelského parlamentu, uvedl, že peníze nejsou důležité, důležité je vyšetřování.

    "Chtěl bych, aby bylo přístupné všechno, co je v archívech a aby nám byl vrácen majetek. Nedávejte nám žádnou nadaci. Fond se mi nelíbí, protože mám rád pravdu."

    Židovské organizace, Švýcarsko a Spojené státy naléhají, aby byly otevřeny archívy zájemcům z celého světa. Británie a Francie se octla pod tlakem, aby zpřístupnila dokumentaci Trojstranné komise pro zlato, v níž je prý přesně uvedeno, odkud pocházelo zlato, ukořistěné od Němců na konci druhé světové války.

    Avšak mluvčí britského ministerstva zahraničí konstatoval, že tato dokumentace bude zveřejněna, až bude práce komise ukončena. To bude prý brzo.

    Londýnská konference se zabývá tím, co se stalo se zlatem, ukradeným nacisty za druhé světové války a kam se to zlato podělo po ukončení války. Zkoumá, kolik se dostalo poškozeným osobám odškodnění a zda mají nárok na další odškodňování.


    Článek v Sunday Times: směsice banalit, polopravd a závažných skutečností

    Pavel Mertlík

    Vazeny pane Culiku:

    dost dobre nechapu, proc jste v dnesnich BL zverejnil preklad casti clanku z Times o statnim archivu bez komentare. Ten clanek je nazornou ukazkou ucelove volene smesice vybranych skutecnosti s polopravdami, a take zavaznych veci dohromady s banalitami, kterou americti a britsti novinari -- resp. media -- tak radi vyuzivaji k balamuceni nezasvecenych ctenaru nebo ke konstrukci vize sveta dle sveho zameru (v horsim pripade) nebo dle sve neinformovanosti. Vysledkem je hrube zkreslujici obraz, ktery v tomto konkretnim pripade podava falesnou predstavu o pomerech v protektorate ve stylu "co Cech, to udavac", a zaroven pestuje iluzi jakesi autonomie Cechu pod nemeckou spravou (viz dale causa banky). Je to paskvil stejneho zrna, jako nedavny "nekrolog" Klause v tychz britskych novinach: nekvalifikovany, neinformovany, smesny (chudak velky uspesny lec lidem nepochopeny reformator, kdo ted bude reformovat, kdyz hrdina padl?) Tu nedelni fairy tale o Klausovi nema ovsem cenu komentovat -- staci porovnat s komentari v Süddeutsche Zeitung a v jinych nemeckych mediich: presne, strizlive, vecne, psane se znalosti veci. Proc tomu tak asi je? Holt Nemci situaci v CR dlouhodobe sleduji, znaji a rozumeji ji -- zatimco Anglicane pisi s vyuzitim sve "conventional wisdom", kterou si sami vytvorili, o necem, o cem ve skutecnosti nemaji ani paru. Vysledky jsou pak nutne rozdilne.

    Ale k tomu Strahovu: Je jasne, ze ty archivy se musi otevrit a melo se tak stat uz davno. Soucasna situace je ostudna tim spise, je-li motivovana mocenskymi zajmy potencialnich potrefenych (at uz kohokoliv a kdekoliv). To je myslim jasne, a je dobre, ze se to dostalo do tisku. To je ovsem jen jedna stranka obsahu clanku v Sunday Times.

    Tou druhou stranku jsou evidentni omyly (jemne vyjadreno), ktere jsou nepoucenym britskym ctenarum predkladany k vereni. Tak za prve: ceske banky. Jakepak ceske banky v protektorate, proboha?! Vsechny banky dostaly okamzite po 15. breznu 1939 risskonemecke vedeni. Byly primou soucasti nemeckeho rizeneho hospodarstvi a nijak se neodlisovaly od risskonemeckych bank. Jina vec je, ze v r. 1945 to, co v te dobe ve forme peneznich ustavu v CSR zbylo po radnem a systematickem 6 let trvajicim risskem tunelovani (viz oficialni kurs 1 DM = 10 Kc), prevzala republika do sve spravy a na podzim toho roku to znarodnila (pokud to nepodlehalo okamzite konfiskaci jako majetek rise). Jsou-li v DNESNICH ceskych bankach nejake predvalecne uspory ceskych Zidu, mely by jim prirozene byt vydany v ramci restituci (a restituce zidovskeho -- ale i jakehokoliv jineho Nemci konfiskovaneho nebo arizovaneho -- majetku by mely byt uskutecneny, kdyz uz se vubec s restitucemi zacalo), dohledat ale neco takoveho po zruseni two-tire bankovniho systemu v r. 1950, jeho naslednem nahrazeni monobankou SBCS, jejim divizionalnim usporadani v r. 1969 na ustredi a dva hlavni ustavy, a posleze jejim rozdeleni na centralni banku a komercni banky k 1. lednu 1990 je ukol hodny Sherlocka Holmese.

    Za druhe: hodne Cechu udavalo, hlasilo se za Nemce a vubec se chovalo za protektoratu hanebnym zpusobem. Mnozi za to byli po valce potrestani, mnozi vsak bohuzel ne a nebo jen nedostatecne. To je jiste vec, ktera by se mela verejne diskutovat. Procpak ale jako na potvoru v tom clanku jsou coby emocionalne apelujici priklady ceske arizace uvedeny same konkretni priklady Nemcu (jeden rissky z Berlina, druhy zrejme cesky z Prahy) -- az snad na vyjimku one damy se synem v HJ, ale ta zrejme byla Volksdeutsch, a tudiz se na ni po valce vztahoval maly nebo velky dekret? (Tusi britsky ctenar, ze Cech NEMOHL byt clenem HJ, neprohlasil-li se predtim Nemcem? A dokaze z textu usoudit, ze ti lide uvadeni v clanku jmenovite, kteri zadali zidovske byty, NEBYLI CESI?)

    Konecne, o tom, ze Zide, kdyz se vratili v r. 1945 domu, nasli sve byty obsazene, a to svymi sousedy -- tahle cast clanku, to uz je ucinena fantasmagorie. Cozpak neslo britskym ctenarum popravde vysvetlit, ze lide vracejici se z KT (nebyli to jen Zide -- mozna by se britsky ctenar podivil, ze do KT z obcanu ceskych zemich byli vedle Zidu deportovani rovnez Cesi, Nemci a prislusnici vsech etnickych minorit zijicich v ceskych zemich, ve velkem treba Polaci a Romove, a ze kriteria k tomu byla nejruznejsi, nejen etnicka ci rasova -- taky treba politicka), SAMOZREJME dostali sve majetky vcetne bytu zpet, bylo-li to jen trochu mozne, a pokud to mozne nebylo, tak dostali byty nahradni (ono totiz v te dobe se rychle v ceskych zemich uvolnilo a bylo tak k dispozici vice bytu nez kdykoliv jindy -- jednak po tech, kdoz se z KT a veznic nevratili, druhak po tech, kteri odsud z dobrych duvodu odesli kvapne a dobrovolne spolu s ustupujici okupacni armadou, dale po tech, jimz byly byty a jine majetky na zaklade dekretu presidenta po zasluze zkonfiskovany, a konecne a zejmena, a to ve velkem mnozstvi, po tech, kteri se rovnez zcela po zasluze vydali kratce po skonceni valky v souladu s platnym pravem teto zeme a se zavery postupimske konference heim ins Reich. Rozhodne nechci zlehcovat pripady utrpeni jednotlivcu, tech jiste bylo neurekom, ale tato pasaz clanku je jednoznacne ZCELA ZKRESLUJICI.

    Summa sumarum -- ten clanek misto toho, aby autori dle Vasi pravidelne udilene rady "researchovali", je zmeti zmatenych dojmu a ve ctenari vytvari falesny obraz CR jako zeme kolaborantu presne tim zpusobem, kterym TV Nova vytvarela obraz Kanady jako zeme zaslibene, plne kolacu prisedsim do ust hojne bezpracne padajicich, nebo alespon pracovnich prilezitosti. Coz je od jeho autoru a od staroslavneho deniku, ktery jej otiskl, svinstvo. Anglicanum (a jeste vice Americanum, v te jejich bohorovnosti a moralni povznesenosti) moc skodi, ze nikdy ve sve moderni historii nezazili nejakou tu okupaci nebo alespon primou podrizenost nepratelske cizi mocnosti a utlak z jeji strany. Aniz bych jim pral cokoliv zleho, tak mi caso pripada, ze by takovou kolektivni narodni zkusenost ci prozitek potrebovali jako prase drbani.

    Pavel Mertlík

    PS Je mi jasne, ze mne nadzvedla PULKA clanku, a ze treba v te druhe casti budou tvrzeni z prvni casti uvedena na pravou miru. Ale smim-li si dovolit udelit takovemu ocekavani subjektivni pravdepodobnost, pak mam za to, ze bude vyznamne blizka nule.


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|