Zdroj

Jan Lipšanský: Rada ČT mě nikdy během svého vyšetřování tohoto případu nekontaktovala

Vážený pane Čulíku,

Rada České televize má za to, že Vaše poděty k činnosti České televize jsou prospěšné a komunikace s Vámi v těchto záležitostech měla pro nás rozhodně edukativní efekt.

Česká televize má mnoho rovin, kterými se Rada zabývá, a nejsou to samozřejmě pouze ty, které pro Radu vyplývají ze zákona.

Nezvýbá mi, než Vás touto cestou informovat o skutečnosti, že k záležitosti, o níž jsme s vámi komunikovali, se nehodláme vracet a považujeme ji z našeho pohledu za uzavřenou. S pozdravem

Alena Kinclová

místopředsedkyně Rady České televize

Případ Jana Lipšanského: Jan Čulík píše Janu Kasalovi, předsedovi mediální komise českého parlamentu

31.10.1997

Vážený pane Kasale,

Stížnost na Radu České televize

V srpnu 1997 jsem poslal Radě ČT stížnost ve věci Jana Lipšanského, někdejšího zaměstnance Oddělení pro styk s veřejností ČT, který byl z České televize letos v červnu nespravedlivě a protiprávně propuštěn, mj. v době své dovolené.

Podrobnosti případu uvádím v textu své původní stížnosti zaslané Radě ČT dne 4. 8. 1997, který přikládám.

Považuji tento případ za modelový a varující.

Rada ČT odpověděla stanoviskem z 21. října 1997, které také přikládám.

Rozhodnutí Rady je neuspokojující, a to z těchto důvodů, nejdůležitější z nichž je bod č. 1:

1. Rada ČT ve svém rozhodnutí z 21. října 1997 uvádí, že se zabývala "všemi materiály ... které se jí podařilo získat od zúčastněných stran". Rada ČT však při svém šetření vůbec nevyslechla poškozenou stranu, Jana Lipšanského, ani se s ní nespojila. Tato skutečnost zpochybňuje věrohodnost celého šetření. Obracím se proto v této věci na vás, se žádostí o nápravu.

2. Rada ČT si vymiňuje, že její stanovisko ke stížnosti je důvěrné a že já ho nesmím zveřejnit, dokonce ani parafrázovat bez výslovného souhlasu České televize. Jak se toto slučuje s veřejnoprávním postavením České televize, která má být prostřednictvím Rady ČT podřízena veřejné kontrole?

3. Stanovisko Rady ČT ke stížnosti je mlhavé a nekonkrétní. Na žádné otázky, vznesené v mé stížnosti, nebyla poskytnuta odpověď.

4. Součástí mé stížnosti v případě propuštění Jana Lipšanského byla i kritika Jiřího Moce, vedoucího Oddělení ČT pro styk s veřejností, který se mě v telefonním rozhovoru pokusil jemně vydírat. (Naléhal na mě, abych mu sdělil, kdo je zdrojem mých informací v ČT, že "on mi prý také poskytl důvěrné informace". Zdůrazňoval, že prý "v novinářské branži existuje při předávání (důvěrných) informací reciprocita".) Takové praktiky jsou nepřípustné. Záležitost je zdokumentována magnetofonovou nahrávkou rozhovoru s Jiřím Mocem a následným dopisem od Jiřího Moce.

Radu ČT však chování Jiřího Moce neznepokojilo, mé připomínky pominula a mou kritiku obecně odmítla, opět, aniž by se konkrétně vyjádřila k jejím jednotlivým bodům. Žádám vás o stanovisko k této věci.

Zatelefonuji vám v týdnu od 4. listopadu. Hodlám záležitost zveřejnit, včetně vašeho vyjádření.

Předem děkuji.

Jan Čulík

Případ Lipšanský: Co si myslí mediální komise českého parlamentu - rozhovor č. 1

Paní Ševčíková, úřad mediální komise českého parlamentu: My jsme o tom hovořili. V podstatě se přiklání pan Kasal k tomu - je to problematika, která je věcí Rady ČT a České televize jako instituce samotné.

JČ: Mohu tedy citovat tento jeho názor? Že se to vás a parlamentní komise pro sdělovací prostředky netýká?

Paní Ševčíková: To bych takhle netvrdila. Jsou to ale personální věci.

JČ: To nejsou personální věci. Je to modelový případ. Jde o princip. Jestliže někdo má nějakou stížnost a jestliže je nějaký problém, tak přece vyslechnu všechny zúčastněné strany, ne?

Paní Ševčíková: Ano, ale v rámci Rady České televize, bych se k tomu já přikláněla. Je to personální problematika, vnitřní problematika Rady ČT a televize.

JČ: Řekněte mi, jaké má váš parlamentní výbor pravomoce nad Radou České televize. Co podněty od veřejnosti? Co když přijde někdo z veřejnosti, co s tím, potom?

Paní Ševčíková : Když chodí na adresu komise nebo předsedy parlamentní komise přijde nějaký dopis, většinou v písemné formě nějaké žádosti, tak seznamuji já nebo pan Kasal při jednání komise s došlou poštou. Poslanci se k něčemu vyjadřují, k něčemu ne.

JČ: Rád bych položil mediální komisi českého parlamentu k případu Jana Lipšanského dvě otázky.

1. Šetření jeho případu, jak ho provedla Rada ČT, nebylo formálně dokonalé. Mohla by na to vaše komise reagovat? Byla v tomto případě podaná stížnost prošetřena Radou ČT formálně správně,když nevyslechla Rada ČT i postiženou stranu?

2. Měla by ČT mít právo vyjadřovat se k tomu, zda má být rozhodnutí Rady ČT nějakým způsobem zveřejněno? Vždyť jde přece o veřejnoprávní instituce.

Paní Ševčíková odpověděla ve čtvrtek 27. listopadu dopoledne na mé dvě otázky takto:

1. Odpověď na první otázku od mediální komise českého parlamentu: "Jednání Rady ČT jsou veřejná kromě těch, která jsou tajná".

Paní Ševčíková: Jednání a výstupy z Rady ČT jsou vesměs veřejné. Až na některé výjimky jsou jednání Rady ČT veřejná.

JČ: Takže v tom dopise, který jsem dostal, od Rady ČT, nemělo být napsáno, že má být zveřejněn pouze po informování České televize?

Paní Ševčíková: To už je potom na základě vaší domluvy.

JČ: Jak reagovala parlamentní mediální komise na to, že Rada ČT při šetření případu propuštěného Jana Lipšanského nevyslechla poškozenou stranu?

Paní Ševčíková: Tam to bylo bez odpovědi, nějak.

JČ. Takže poslanci se k tom nevyjádřili?

Paní Ševčíková: Ne.

JČ: Takže můžu zveřejnit, že k tomu, že Rada ČT nevyslechla druhou stranu, se poslanci nevyjádřili.

Paní Ševčíková: Nevyjádřili, protože, jak už jsem vám říkala předtím, je to víceméně vnitřní záležitost České televize a  v součinnosti s tím vnitřní záležitost Rady ČT. Sněmovna nemůže řešit personální změny, které probíhají na žebříčku zaměstnanců ČT.

JČ: To je mi jasné. Nešlo ale o personální změny, ale o procedurální věci. Když vyšetřuju stížnost, jestli mám vyslechnout i postiženou stranu?

Paní Ševčíková: (Pauza) Je to tak, jak vám to říkám. Víc vám k tomu nemohu říct.

Kauza Jan Lipšanský: plnil či neplnil v České televizi své povinnosti?

Rozhovor s Evou Jeníkovou, z kulturní rubriky deníku Slovo

JČ: Paní Jeníková, pamatujete na Jana Lipšanského? Mám tady zprávu z Rady České televize, že byl propuštěn pro zásadní nedostatky v práci. Měla jste dojem, že když byl Jan Lipšanský zaměstnán v České televizi, že by projevoval "zásadní nedostatky v práci"?

Eva Jeníková: Pro mě a pro všechny ostatní novináře, co vím, pracoval nejlíp. Nejlíp se mi s ním domlouvalo z České televize. Přicházely nám věci, které už nám vlbec nechodí. Například jsem dostávali každý měsíc - Lipšanský z vlastní iniciativy nám všem novinářům posílal, které věci Česká televize natáčí, které filmy, které inscenace, kam můžeme si zajít, i s telefoními čísly, kteří jsou tam tvůrci, kam jsme mohli přijít rovnou na natáčení.

Nyní to sháníme jen pracně, kdybychom potřebovali a kdyby se něco takového hodilo. Dělali jsme vlastně reklamu České televizi a když Lipšanský pracoval v ČT, měli jsme k dispozici důležité základní informace, které od jeho odchodu už nikdo nepřipravuje, nikoho to nenapadlo, už to nechodí. Například.

Ať šlo o cokoliv, já jsem se speciálně obracela jenom na Jana Lipšanského, vyšel pokaždé ohromně vstříc. Vždycky poradil, vždycky pomohl, vždycky měl na mě čas.

JČ: Lipšanského nadřízený, dr. Jiří Moc, se o něm vyjádřil, že je Lipšanský "ambiciózní narcista".

Eva Jeníková: On byl jistě ambicózní. Prostě proto, že ho ta práce bavila a dělal ji dobře. Víte, ale on je Jan Lipšanský takový tichý člověk, docela až nenápadný. Neumím si dost dobře představit, že by byl superambiciózní v záporném smyslu. Byl nadšený do své práce. V ČT nejsou vysoké platy, a myslím, že dělal nad rámec svých povinností.

Opakuji, že jsem se obracela výhradně na Jana Lipšanského, protože to byla naprostá jistota, naprostá spolehlivost, rychlost, perfektní.

Paní Eva Jeníková ze Slova mi pak ještě k tomu poslala toto písemné prohlášení:

"Jan Lipšanský se mi jevil jako člověk velice schopný, všestranný a tvůrčí, přitom však velmi skromný a v pozadí. Přestože by ho jeho erudice mohla předurčovat k vyšším metám, než jaké mu nabízela práce v tiskovém středisku České televize, těšila ho i tato činnost natolik, že se pro ni podle mého názoru snažil dělat víc, než musel. Byl také v práci téměř kdykoliv k zastižení, ráno i večer připravený odpovídat na naše otázky. Dokázal tak Českou televizi díky své kreativitě nenásilně a inteligentně propagovat. Informacemi, které jsme potřebovali, neškudlil pro sebe, jak bývá v českých krajích dost zvykem, ale ochotně je předával. Pokud přece jen něco nevěděl, velice rychle nám to zjistil. Na potřeby novinářů reagoval tak bystře a vstřícně, že jsem takovou spolupráci snad nezažila v žádné jiné instituci. Proto mě nepříjemně zarazilo, že musel z České televize odejít. Nemohu to dost dobře pochopit."

Právo: rozhovor s redaktorkou paní Perglerovou, z kulturní přílohy

JČ: Vy jste s Janem Lipšanským spolupracovala, když byl zaměstnán v ČT. Podal jsem Radě ČT stížnost na jeho propuštění, a Rada mi napsala, že byl Jan Lipšanský právem propuštěn pro neplnění pracovních povinností. Působil na vás, že neplnil pracovní povinnosti?

Paní Perglerová: Já vám můžu říct, co o něm vím. On zprostředkovával nám novinářům informace velice, když jsme se na něj obrátili, vždycky velice precizně a tak, jak jsme potřebovali. Měl na starosti, konkrétně, co já vím, styk s internetem. V téhle oblasti nemůžu nic říct, to my jsme nepoužívali. Ale dával nám vždycky každý měsíc takový přehled, co se kde natáčí, v kterém studiu, spojení na produkčního, a to bylo vždy teda perfektní.

JČ: Nikdo jiný to nedělal?

Paní Perglerová: Dostávali jsme a dostáváme z ČT tiskové informace, kde je v podstatě totéž. Jenže Lipšanský to měl konkretizované, aktuálně, protože mezi vytištěním a distribucí novinářům mohlo dojít ke změnám. Tak on to vždycky aktualizoval. Já jsem s ním byla velice spokojena. Nevím, co se míní, že neplnil pracovní povinnosti, nevím, jaké další úkoly měl ještě v České televizi.

S jeho činností vůči naší televizní příloze nemám nejmenší připomínky. Byla jsem vždycky spokojena. Co jsem potřebovala, tak nám vyhověl, sdělil informaci. Já mohu za svou osobu říct na pana Lipšanského jen chválu.

Byl jste neefektivní pracovník a ambiciozní narcista? Rozhovor s Janem Lipšanským

(Byl pořízen koncem července 1997 v Praze. JČ)

Jsem z Brna, přestěhoval jsem se sem, vystudoval jsem scénáristiku a dramaturgii. Psal jsem chvíli na volné noze pro Týdeník televize, pro Kino -

Já to dořeknu. Pak jsem dělal v reklamní agentuře textaře. Já tohleto předznamenávám, ne proto, že bych byl zatrpklý, protože si nemohu stěžovat na to, že by mi nevycházely články, nebo že bych nepublikoval.

Asi tři. Sice krátké, dokumenty, ale mně to bohatě stačí. Nejsem jako moji spolužáci, kteří se hned chtějí realizovat celovečerákem. Myslím, že se všechno musí dělat pomaličku a postupně. Člověk se musí učit a poznávat. Pokud třeba chce člověk psát, tak si musí osahat - pokud jde o literární útvary, tak povídky, potom zkusit novely, a teprve pak se pustit do románu. Stejně tak ve filmu, nejdříve zkusit dokumenty, pak inscenaci a pak třeba celovečerní film. To je ale věc na celý život a ne, abych to stihl ve svých třiceti.

Pak jsem ještě dělal asi rok a půl novináře ve Večerníku Praha. Vycházel supplement TV duha, byla to kulturní věc, která se zabývala filmem a televizí. Jezdili jsme na reportáže, dělal jsem rozhovory. Ve Večerníku Praha jsem byl rok a půl. Byl jsem odtamtud ve styku i s Českou televizí...

Ne, ne. To byl normální časopis, něco jako je dneska Týdeník Televize. Večerník Praha na to neměl peníze a nemá takového obchodního ducha, aby se to snažil prodat. Chyběla zkusit to prodávat tento časopis třeba i mimo Prahu jako supplement. Nakonec z toho udělali pouze a opravdu jen televizní program. A existovala silná konkurence v TV Magazinu. Takže časopis zrušili, všecky propustili a skončil jsem v České televizi. Vyhodili mě v prosinci 95. Od roku 1996 doteďka, rok a půl vlastně, jsem pracoval v České televizi.

Předznamenal jsem toho všechno proto, že nějaké zkušenosti s PR, s reklamou, s novinařinou mám. Měl jsem kontakty s novináři, s Českou televizí. Nebyl jsem jediný z novinářů, nejsem doteďka jediný, kdo ČT kritizuje. Česká televize totiž byla opravdu nepružná. Člověk aby tam sháněl informace způsobem hledání jehly v kupce sena a prostřednictvím známostí. Klasicky tohohle využívá Mirka Spáčilová. Některé informace měla vždycky s předstihem. Dělala to tak, že věděla, na koho v ČT se má obrátit. Nebyla to ani protekce. Obracela se na lidi, kteří nepracovali v oddělení pro styk s veřejností. Potřebovala-li vědět, jaké zahraniční filmy se budou vysílat, zavolala paní Poledňákové anebo Václavu Luxovi. Jestliže chtěla vědět, co se bude natáčet, zavolala na dispečink, a dověděla se, co se příští měsíc točí ve studiích.

Když jsem do České televize přišel, nedostal jsem ani žádný přesný úkol. Mám pracovní smlouvu, ze které ani pořádně nevyplývá, co vlastně mám přesně dělat. Tak jsem se pokusil skloubit obojí, co jsem věděl. Co je potřeba pro novináře a co je potřeba pro to, aby se Česká televize zviditelnila. Začal jsem dělat něco na způsob normální reklamy. To, co dělala Mirka Spáčilová, jsem začal vydávat oficiálně. Začal jsem deset dní před uvedeným měsícem vydávat, co přesně televize točí.

Vycházely tiskové informace, které tam dělá pan Bernard. Jenže jsou asi takhle tlusté. Z poloviny jsou tam tabulky o sledovanosti například Olympijských her, mistrovství světa v hokeji, mistrovství světa ve fotbale, profily tvůrčích skupin, které ale už jsou zastaralé, kdy vycházejí. Zbývající polovina těchto tiskových informací byla sjetina z počítače, kde bylo, co ČT bude natáčet v daném měsíci, v dosti nepřehledném stavu, a byly tam i věci, které byly v dokončovacích pracích. To znamená, že když se novináři pídili po informacích o nějakém filmu, našli ho v těchto tiskových informacích, ale byl třeba teprve v dokončovací fázi, to neznamenalo, že bude ten měsíc zařazen do vysílání. Novinářům se tyto tiskové informace posílaly.

Já jsem udělal highlights: co točíme za celovečeráky, pohádky, inscenace, zajímavé věci, nové soutěže. Posílal jsem to vždycky faxem, bylo to na tři stránky. Připsal jsem tam o čem to je, kdo v tom hraje, kdo to režíruje, odkdy dokdy se to točí, ve kterém studiu, nebo kde v exteriérech a kontakt na produkci. Novinářům to ulehčilo práci a o České televizi se začalo víc psát.

Zajistil jsem, že v rozhlase jsme měli možnost přijít a říci, Česká televize točí ty a ty celovečerní filmy, je to o tom a o tom. Člověk by řekl, že za to bude pochválen. Byla porada, a pan Moc, můj šéf, to komentoval tímto způsobem: "No jó, Lipšanský. Ten ambiciózní narcista. Otevřu noviny, je tam Lipšanský. Pustím si rádio, je tam Lipšanský. Abych ti nestrhl pětistovku z platu."

Což on dělal docela s oblibou. Jednou mi chtěl strhnout pětistovku z platu, že do reciproční inzerce v časopise Respekt, kterou jsem psal, v první větě neměla být čárka a v třetí větě jsem měl nevyjádřený podmět. Za to mi taky chtěl strhnout pětistovku.

V únoru 1997 jsme načerno pronikli do Novy na onu známou "netiskovou konferenci" Vladimíra Železného, kde jen vybraným pro Novu vstřícným novinářům Železný vysvětloval, jak je to s jeho "půjčkou" 5,2 miliónů dolarů od CME na vykoupení podílníků skupiny CET 21. Tu celou akci zajistil pan Moc. On zná v Nově pana Karla Soukupa, šéfa jejich PR. Zavolal mu. Po Železného "netiskovce" se konalo pohoštění novinářů. Pan Moc si rád přihne. Často má odpoledne v práci otevřenou láhev. Pan Moc se na té netiskovce Vladimíra Železného v únoru 1997 trošku přiopil. On má pan Moc tendenci vystupovat trošku neomaleně. Začal z pana Soukupa tahat rozumy, co bude Nova vysílat v nadcházejících třech měsících. Normálního člověka napadne, že šéf PR jedné televize to neřekne šéfovi PR druhé televize. Pak jim tam začal nutit naše brožurky, "Pět let České televize", "Česká televize a český film", přičemž si neuvědomil jednu podstatnou věc, že grafika a zpracování našich brožurek se nemůže vůbec srovnávat s Novou, která svoje roční zprávy vydává jako vázanou knihu. Je to tištěno na lepších grafických strojích a některé věci jsou na křídovém papíře. Česká televize se Nově v tomto vůbec nemůže rovnat. Já, když jsem tam byl, cítil jsem se trochu trapně.

To nevím. - Ale zpět k mé práci v ČT. Dělal jsem zkrátka v ČT, co si myslím, že by normální PR mělo poskytovat. Každý týden alespoň nějaké informace.

Doufám, že nebudu prozrazovat nějaké tajné informace, tímto.

Dříve byla normální funkce tiskového mluvčího, to dělala paní Katarína Vaculíková. Potom byla tato funkce zrušena a celá tato práce přešla na Oddělení styku s veřejností. Pan Moc byl šéfem a všichni ostatní byli redaktoři. Kromě toho tam byly sekretářky. Vedoucí sekretariátu byla tajemnice. Patřila tam i redaktorka Dita Fuchsová i paní Malkovská, která to tam nyní dělá za ní. Všichni měli statut redaktorů. Každý měl za úkol něco jiného. Bylo tam asi čtyři pět lidí.

To je právě otázka, co je styk s veřejností. Byl tam sekretariát, když si tam lidi zavolali, někdo zvedl telefon. Byly tam dvě paní, které zařizovaly tiskovky, občerstvení na tiskovkách. Když někdo potřeboval na někoho kontakt, tak ho daly, případně sehnaly požadovanou, nepříliš podrobnou informaci. Pan Bernard vydával tiskové informace a jednou za tři týdny pan dělal Setkání s obrazovkou. Čtyři nebo pět lidí zpracovávalo a vydávalo brožury a ročenky, česky i anglicky. Jedna paní dělala fotoservis, programy a krátké upoutávky, ale aby někdo dělal přímé PR, to tam nebylo.

Pokud šlo o propracovanější nebo detailnější informovanost novinářů z hlediska toho, co se točí, kdo na těch Kavkách je, nikdo to speciálně nedělal. Byl v tom docela zmatek. Ale, říkám, já jsem to nedostal přiděleno tuhle práci, začal jsem ji dělat z vlastní iniciativy, protože mi tohleto chybělo, když jsem dělal novináře. Tak jsem je začal poskytovat a zjistil jsem, že naplňuju normální proces PR i podle reklamních příruček. Přiznám, že mě začalo být vidět. Volali mi novináři, žádali mě, abych pro jejich noviny udělal rozhovor s panem režisérem pro jejich noviny, když to oni nestíhali. Kolik jsem za to měl? 100 - 160 Kč měsíčně. Anebo jsem jen poslal stručné informace, oni si v novinách už udělali článek sami. Začali se na mě obracet i ze Slovenska, paní Rapantová z TV kompletu, a další. Protože jsem se snažil informace mít a soustřeďovat je u sebe, a pak jsem ještě dostal na starost správu internetových stránek ČT -

Pan Moc. Ale s tím jen, že prostě budu redaktorem, dočasně. To je právě to. Já jsem přišel do televize v únoru 1996 a oni se celou dobu dohadovali, že chtějí internet. Měli nejprve stránky České televize na internetových stránkách FAMU, kde je dělali nějací dva kluci nadšenci, a vypadalo to strašně. V České televizi tomu absolutně nikdo nerozuměl a nechtěl do toho nic vnést. Potom, až někdy v září 1996 prozradil Ivo Mathé, že od října budeme mít Internet. Ale přitom se do té dobynikde nic neudělalo. Zrušil se kontakt s FAMU a navázal se kontakt s Eunetem. Najednou se to začalo hrozně rychle vařit. Stránky se musely udělat do měsíce. Výpočetní středisko se propojilo s Eunetem, udělala se jedna linka virtuálního serveru v ČT. Tam to dostala za úkol nejdřív paní Prevorová, potom mladý kluk Jirka Laburda, se kterým jsem spolupracoval, a pan Moc - protože viděl, že internetem umím pracovat jako jediný z televize, tak jsem to dostal za úkol, redakčně, s tím, že z toho budu odvolán, až sežene redaktory pro internet. Chtěl udělat redakční oddělení pro internet. Samozřejmě, že se o tom pořád mluvilo, ale nic se neudělalo. Tak se to dělá dost často, v ČT. Takže jsem měl internet pořád redakčně na starosti, potom pan Šnábl byl jmenován webmasterem, přičemž taky sám o tom moc nevěděl. Tak to byl pak druhý redaktor pro internet. Doplňoval informace o různých zákonech, různé adresy, a tak. Technicky to dělal Jirka Laburda. Ten uměl html. Jirka do toho vnesl svou iniciativu. Je to mladý kluk, nadšenec, dělá to ze záliby. Oni mohou být rádi, že někoho takového našli. Prosazovala ho nejdřív paní Prevorová, pak i já. Pan Moc ho shazoval, že je to mladý kluk, který ještě neví, co chce, "která bije", a tak.

Ze začátku mi pan Moc přišel docela fajn. Bral všechno jako "v pohodě", nebudeme se nad ničím vzrušovat, když někdo přijde pozdě na poradu, tak na potřetí donese flašku vína (!!!? JČ) , žádné postihy. Ale pak nahoře na sekretariátu byla paní, která se snažila udržovat záznamy: příchody, odchody, zapisovací knihy. Nebylo to na příkaz pana Moce, ale s jeho vědomím. Ať se děje, co se děje. Když to tam ta paní chce mít, tak ať to má.

My jsme taky neseděli společně. Sekretariát a redaktoři, o kterých jsem mluvil, byli nahoře v nástavbě, pan Moc byl dole u Pittermanna, v prvním patře, potom dál po té chodbě seděla ve dvou kancelářích Dita Fuchsová a Lenka Malkovská. A je fakt, že nám spíš vládla sekretářka.

V určité chvíli jsem si začal uvědomovat, že lidem vadím. Paní Vaculíková mi dost často posílala e-maily, že mám na internetových stránkách chyby.

Jestli jsem to dělal špatně, zeptejte se novinářů, co o mně říkají. Řekněte mi sám, co jsem dělal špatně. Viděl jste internetové stránky ČT. Ty jsem dělal já.

Teď je dělá jen pan Šnábl. Zmizely veškeré aktuality a jsou tam věci jako "Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích". Je tam interní časopis České televize Info. Stránky se aktualizují relativně málo často.

Česká televize nedokázala, že bych zveřejnil nějaké informace v Neviditelném psu. Kromě toho, se nedá soudit, že ty informace, které se ve Psu objevily, byly důvěrné, takže bych pro jejich zveřejnění neměl být vyhozen.

S televizí se soudím. Nejdřív ale v soudním sporu člověk musí nabídnout televizi smír. Poslal jsem nejprve dopis, v němž jsem konstatoval, že nesouhlasíme s mým propuštěním podle paragrafu 53, totiž z důvodů hrubého porušení pracovní kázně. Když tak, žádáme o paragraf 46. S padesát trojkou je moje pověst poškozena. Paragraf 53 Zákoníku práce dovoluje zaměstnavateli za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně vyhodit okamžitě svého zaměstnance. Za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně se většinou považuje těžký alkoholismus na pracovišti či vědomé těžké poškození zaměstnavatele. Podle paragrafu 46 bych byl propuštěn pouze pro porušení, nikoliv pro hrubé porušení pracovní kázně.

Jde o to, že můj právní zástupce nabídl ČT určitý smír. ČT nabídla dohodu. Tu jsem odmítl, protože žádnou dohodu nebudu podepisovat, protože jsem neodešel z vlastní vůle.

Nedávno jsem zjistil, že na celý případ měl velmi pravděpodobně vliv pan Mathé, protože pan Mathé vyžaduje neobyčejně silnou loajalitu od všech svých podřízených. Jestliže se objeví nějaký pracovník, který nechválí Českou televizi, tak to je pro něho naprosto nepřípustné.

Zjistil jsem to nedávno v Brně, v brněnské televizi. Zjistil jsem, že pan Mathé velmi ostře odsuzuje, když je nějaký jeho pracovník neloajální a dovolí si jeho televizi kritizovat. Nemusí to být nic hrozného. Jenže pro Českou televizi přece je dobré, když se hovoří o jejích nedostatcích a je veřejnosti zjevné, že se je ČT snaží napravovat.

Víte, že mám výhrady proti televizi Nova. Ale když se podíváte na Volejte řediteli, udivíte, že občas Vladimír Železný veřejně hovoří o nějaké chybě svého redaktora. Lidi mají aspoň pocit, že se mluví i o chybách. Česká televize se pořád chválí.

V článku, který otiskla Mirka Spáčilová v Mladé frontě dnes, uvádí pan Mathé, že byl nucen zavést změny v ČT právě teď, že jsou důsledkem kritického postoje ČT a že není pravda, že by se ČT pořád jen poplácávala po zádech. ČT se ale poplácává po zádech.

Česká televize se ale nikdy v žádných článcích pro tisk sama vůbec nekritizovala. Zmiňovali jsme se o tom několikrát na poradách, jenže jsme měl dojem, že si tam něco povídáme, ale nic se nestane. Několikrát byl na poradách vznesen návrh, nejen z mé strany, že by měla ČT k sobě i v článcích pro tisk zaujímat trochu kritický postoj.

Máme-li Listárnu, a budeme-li tvrdit, že nám přišly od posluchačů jen kladné ohlasy, na tento seriál, jak je oblíbený a hojně sledovaný, diváci tomu nebudou věřit.

V televizi je také dopisové oddělení, které vydává jednou týdně shrnutí toho, co posluchači napsali. Mohu vám říct, že jsou tam častokrát velmi zajímavé názory, na které se nikde neodpovídá ani se k nim nepřihlíží.

Byly tam dotazy typu: "Česká televize má v programu, že pořad začíná ve 20.00, a při tom ještě ve 20.08 vysílá reklamu. To ČT nedokáže dodržovat rozvrh, když Nova to dokáže?" Diváci také kritizují vysílací časy různých pořadů. V přehledu dopisů je vždy uvedeno, kolik takových názorů či hlasů přišlo k dané záležitosti. A mohu vám říci, že pokud jde o redaktora Debaty Otu Černého, přicházejí většinou záporné dopisy. Na to se nereaguje.

Podobné je to s Arénou. Teprve nedávno se objevil propagační pořad, jak je to s telefonováním do Arény.

Ale dopisy od diváků, poukazující na to, chodí už asi tři roky. A nikdo nikdy se nad tím nezamyslel. Až teď v poslední době. Proč to trvá tři roky? Lidi píší ohledně Mišíkové, a určitě teď píšou ohledně Dity Fuchsové, když se teď neobjevuje na obrazovce, protože ona byla u starších diváků dost oblíbená.

Pak tam byly dopisy jako: "Ve čtrnáct hodin zasedá parlament budou tam interpelace a vy to budete vysílat až o půlnoci ze záznamu ze sestřihu. Já na to nechci čekat, vy jste veřejnoprávní televize a máte to dávat." Na to se taky neodpovídá. Na dvojce, která je vyhrazena pro méně sledované pořady, se odpoledne dává televizní univerzita. Jde o sledovanost. Oni přišli na to, že parlamentní interpelace mají sledovanost, řekněme, 0,5 procenta, a tak to odsunují.