Děti ve vězeních
Každoročně jsou vězněny, mučeny a znásilňovány ve věznicích po celém světě milióny dětí. Mnohé z nich nespáchaly žádný trestný čin.
Přibližně 3000 dětí čeká ve věznicích v současnosti na soud za účast na státem podporované genocidě jednoho miliónu příslušníků národa Tutsi v Ruandě.
Ve vězení také žije 600 nemluvňat, které tam jsou se svými uvězněnými matkami, 2400 malých dětí a dětí nad 14 let: po dosažení čtrnácti let je v Ruandě člověk odpovědný za spáchaný trestný čin.
Podmínky ve věznicích, kde jsou tyto děti, jsou podle organizací na obranu lidských práv naprosto nesnesitelné.
A to je pouze špička ledovce. Milióny dětí jsou vězněny po celém světě - jsou trestány za své zločiny nikoliv jako děti, ale jako dospělí. Málo zemí bere právo dítěte na spravedlivé zacházení u soudu vážně. Soudy odsuzují děti k tvrdým trestům a děti přitom ani nemají takovou právní ochranu, jakou mívají dospělí.
V Súdánu jsou děti trestány bičováním, useknutím ruky či nohy a jsou tam i popravovány. V Keni je každý týden odsuzováno až 120 dětí soudem pro mladistvé v Nairobi za to, že jsou bezdomovci.
Většina dětí, odsouzených podle izraelských bezpečnostních zákonů na západním břehu Jordánu nemá ani právo na obhájce.
"Když se dostanou mladí lidé do konfliktu se zákonem, potřebují pomoc, ne pomstu," konstatuje Lisbet Palmová z Unicefu, Fondu OSN pro děti.
Palmová, čelná světová autorita na vykořisťování dětí, shromáždila množství důkazů o tom, že jsou děti pravidelně fyzicky trápeny i sexuálně zneužívány dospělými vězni a vězeňskými dozorci, kteří je mají chránit.
Toto zacházení s dětmi je nelidské a zároveň to porušuje Konvenci o právech dítěte, kterou přijalo OSN roku 1989 a kterou podepsaly všechny země na světě kromě Cookových ostrovů, Somálska a Spojených států.
Úřady na Jamajce mají právo věznit desetileté děti na dobu neurčitou, často s dospělými, v primitivních vazebních celách.
V Egyptě jsou trestány děti, které pracují jako prostitutky, tvrdšími tresty než dospělé prostitutky.
Spojené státy odsoudily od roku 1973 k smrti 137 nezletilých osob (tj. osob před dosažením věku dospělosti).
Čína, která zakázala trest smrti pro osoby mladší 18 let, stále ještě odsuzuje mladé lidi k smrti. Šestnáctiletý mladý člověk může být odsouzen k smrti, rozsudek je odložen až na dobu, kdy dosáhne věku 18 let.
Většina dětí ve věznicích spáchala jen minimální přestupky, anebo nespáchala vůbec nic. V Indii má policie pravomoc zatkout děti, pokud je pravděpodobné, že by "mohly být zneužívány anebo vykořisťovány za nemorálním či protizákonným účelem".
Bezpočet dětí je vězněn ve vězeních pro dospělé - často za "zločin" chudoby, zanedbanosti anebo zneužívání. Mnoho vězněných dětí nebylo za žádný trestný čin ani odsouzeno - jen čekají na soud. V Libanonu je 90 procent vězněných dětí ve vazbě, některé z nich až dva roky.
Lisbet Palmová tvrdí, že většina mladých kriminálníků se nerodí, ale že jsou mladí lidé k trestným činům nuceni podmínkami naprosté chudoby, v nichž často žijí.
V zemích, kde zuří občanská válka a neexistuje sociální síť na ochranu zranitelných dětí, začínají děti krást v obchodech či na ulici nebo se dávají na prostituci jen proto, aby přežily. A často, když jsou uvrženy do vězení, to jejich kriminální tendence jen posílí, argumentuje Palmová.
Unicet tvrdí, že věk trestní odpovědnosti je v mnoha zemích příliš nízký. V Indii, v Irsku, v Nigérii, v Pákistánu, v Jihoafrické republice, v Súdánu, ve Švýcarsku a v Thajsku je věk trestní odpovědnosti stanoven hranicí sedmi let. Ve Skotsku se považuje osmileté dítě za schopné učinit zralé rozhodnutí mezi tím, co je správné a co je špatné.
Palmová argumentuje: "Dítě, které sotva začalo chodit do školy, nemůže dost dobře řádně chápat důsledky svého chování."
Unicef si přeje, aby vznikl mezinárodně přijatý trestní řád pro mladé lidi, který by pomohl mladým lidem dostat se z vězení a naučil by je včlenit se do společnosti a přestal by je trestat.
Odborníci z Unicefu argumentují, že trestní řád, který funguje vůči dětem jen jako nástroj pomsty, je k ničemu.
Některé země, například Kanada a Holandsko, mají alternativní nápravné programy pro děti a mladé lidi, kteří spáchali trestné činy. Jde například o programy, v jejichž rámci musejí vandalové osobně odškodnit oběti svých trestných činů. A v těchto zemích zločinnost mladých lidí klesá.
"Země, které mají nejmenší zločinnost mladistvých, jsou ty, v nichž je kontakt mezi mladými lidmi, policií, soudy a vězeními udržován na minimální úrovni," konstatuje Palmová.
Británie, která vězní mladistvé kriminálníky na neurčitou dobu, zdaleka nemá podle Unicefu přijatelnou politiku proti mladistvé zločinnosti. Obdobně chybí přijatelné právní normy Ruské federaci, která ani nemá soudy pro mladistvé a Jemenu, který dovoluje arbitrární věznění dětí.
Skutečnost, že se v Ruandě účastnily školní děti genocidy, je šokující. Navzdory hrůznosti zločinů, které údajně spáchaly, tito vězni jsou v konečné instanci pouze děti.
"Mají právo na to, aby s nimi spravedlivě naložil soudní systém, jehož cílem je náprava," zdůrazňuje Palmová.
Vytvoření takového systému je odpovědnost, která se týká nás všech.
(Toto je shrnutí článku z časopisu Big Issue, který v britských ulicích prodávají bezdomovci. Výtisk stojí 80 pencí (cca 40 Kč, avšak v Británii jsou platy asi osmkrát vyšší než v ČR) a 45 pencí z každého prodaného časopisu si ponechává bezdomovecký prodejce. Časopis existuje v Británii od roku 1991 a je velmi rozšířen. JČ )
Globální problém: práce malých dětí v průmyslu
Americký senátor Tom Harkin navrhl nedávno ve Spojených státech přijetí Child Labour Deterrence Bill, zákon na odstrašení dětské průmyslové práce. Zákon má pravomoci zakázat dovoz toho zboží do Ameriky, které ve světě vyrábějí děti.
V Bangladéši mělo zavedení tohoto zákona okamžitý dopad. Desítky výrobců oděvů okamžitě propustily své dětské pracovní síly. Tyto děti nyní shánějí živobytí ještě daleko hůře než dříve.
Dvanáctiletý Delwar Hossain do té doby pracoval dvanáct hodin denně v textilní továrně, kde žehlil košile a balil je na export. Po propuštění se živí tím, že na ulicích sbírá papírové odpadky a prodává je do sběru. Jeho maminka je duševně nemocná a Delwar je jediný člen rodiny, který vydělává. Některé holčičky, které přišly o práci v textilních továrnách, byly nuceny se dát na prostituci.
V Oslo se minulý týden sešli odborníci z organizace UNICEF a z Mezinárodní organizace práce s celou řadou vládních představitelů ve snaze vyřešit tento problém.
I když byl Harkinův zákon v první instanci vlastně škodlivý, nicméně se po jeho zavedení pokusila vláda Bangladéše reagovat pozitivně. Spolu s UNICEFEM a s Mezinárodní organizací práce vyjednala s oděvními továrnami dohodu, podle níž mají poskytnout pracovní příležitosti dospělým členům rodin propuštěných dětí a děti mají - na státní náklady - začít chodit do školy. Částečně financují tyto školy britské charitativní organizace.
Často se argumentuje, že se proti široce rozšířené dětské práci nedá nic dělat: dětská práce bude existovat tak dlouho, dokud bude existovat chudoba.
Chudoba je skutečně velkým problémem. Podle studií UNICEFU (Fondu OSN pro děti) žije dnes na světě alespoň 650 miliónů dětí pod hranicí extrémní chudoby. Ta je definována jako příjem méně než jednoho dolaru denně. Počet takto chudých dětí roste. Také se zvyšuje rozdíl mezi chudými a bohatými. Nejnovější světová analýza Human Development Report zjistila, že rozdíl mezi nejbohatšími a nejchudšími dvaceti procenty lidstva byl v roce 1960 30 ku jedné, v roce 1994 byl 78 ku jedné.
Dětská práce se nyní objevuje i v některých zemích postkomunistické Evropy, kde rychle rostou počty chudých lidí.
UNICEF ovšem zdůrazňuje, že ne vždycky plodí chudoba dětskou práci. Naopak mnohdy plodí dětská práce chudobu, protože když děti nemohou chodit do školy, nezískají vzdělání a neuplatní se v dospělosti na trhu práce.
Čtyři základní podmínky vedou většinou k tomu, že nedochází k dětské práci:
Zákonem požadovaná povinná školní docházka Dobré školní osnovy Pružný školní rok Minimální náklady na školní vzdělání, ať už jde o školné anebo o náklady na tužky, sešity, učebnice a školní obědy
UNICEF konstatoval, že když před třemi lety zrušila Malawi školné za základní vzdělání, hned od nového školního roku začalo chodit do školy o padesát procent více dětí. Je proto důležité, aby nebyly nuceny těžce zadlužené země třetího světa v důsledku prázdné státní kasy uvalovat na základní školství školné.
Měly by existovat hospodářské pobídky, které by kompenzovaly rodiny za to, že budou dítě, které dosud pracovalo, posílat do školy. Velmi účinné se ukázaly být malé půjčky pro ženy, v jejichž důsledku došlo v mnoha zemích k dramatickému poklesu dětské práce.
Dětskou práci také omezí etické chování západních investorů. Tak už nyní existují západní firmy, například "Rugmark", která dováží z Indie koberce do Německa, které zakládají svou pověst a svůj marketing na tom, že zaručují, že jejich zboží nevyráběly v Indii děti.
Bojkot spotřebitelů a nátlak akcionářů také vedly k tomu, že omezily firmy Nike a Levi Strauss zaměstnávání dětských pracovních sil.
Celosvětově pracovalo v roce 1995 27 procent chlapců ve věku od 5 do 14 let a 23 procent dívek v témže věku.
V Africe to bylo 45 procent chlapců a 37 procent dívek, v Asii 22 procent chlapců a 20 procent dívek, v Latinské Americe 46 procent chlapců a 11 procent.dívek.
