Brno, 23.10.97

Unie pro řeku Moravu od roku 1993 sdružuje jednotlivce i organizace, které se zabývají ochranou toků a povodí. V srpnu tohoto roku vydala tiskové prohlášení ke katastrofálním záplavám na Moravě a ve Slezsku vyzývající ke komplexní analýze povodňových událostí. Vývoj událostí posledních měsíců ukazuje, že snahy o zjednodušení a  účelovou interpretaci katastrofy se projevují stále výrazněji.

Veřejná vystoupení odpovědných politiků zdůrazňují potřebu komplexního přístupu k protipovodňové ochraně. Jak jsme se však přesvědčili, v praxi je celá problematika zúžena pouze na  technická opatření. Ministerstvo zemědělství na základě dohody s Ministerstvem životního prostředí zadalo již 10.7. , v době vrcholící povodně a bez náznaku jakékoli analýzy souvislostí, Výzkumnému ústavu vodohospodářskému T.G.M. zpracování “Koncepce základních opatření v povodí Moravy, Odry a Labe k omezení povodňových stavů". Ředitel odboru vodního hospodářství požaduje “shrnutí všech koncepčních materiálů dosud zpracovaných v této problematice, se zvláštním zaměřením na závěry směrného vodohospodářského plánu tak, aby rozsah závěrečné etapy “Koncepce..." byl adekvátní bývalým závěrům staveb" .

Zmíněné zadání studie, která bude klíčovým podkladem Ministerstva zemědělství pro jednání vlády, odkazuje protipovodňovou ochranu do rámce směrného vodohospodářského plánu, který je myšlenkově založen v padesátých letech a koncepčně zaostává za vědeckými i technickými poznatky současné doby. V mnoha ohledech jim dokonce protiřečí.

Členy zpracovatelského týmu jsou výhradně projektanti technických vodohospodářských systémů, většinou z podniků Povodí nebo Aquatisu, bývalého Hydroprojektu. Nejsou v něm zastoupena univerzitní ani akademická pracoviště, experti na revitalizace ani odborníci s přírodovědným vzděláním, kteří by mohli přinést např. řešení ke zlepšování retenční schopnosti lesní a zemědělské půdy. Jsou v něm však zastoupeni lidé, kteří už deset let projektují průplav Dunaj - Odra - Labe, v němž hrají některé z diskutovaných profilů (Teplice n. Bečvou, Mohelnice( důležitou roli. V konfliktu zájmů se ocitají i podniky Povodí, a.s., neboť žijí z prodeje vody a jejich přirozeným ekonomickým zájmem je získat co nejvíce akumulačních prostorů.

První verze studie zadané Ministerstvem zemědělství, kterou pod názvem “Návrh základních preventivních technických opatření k omezení následků povodní" vypracoval tým vedený ing. Polenkou z Výzkumného ústavu vodohospodářského, se soustřeďuje na budování akumulačních a retenčních prostor v profilech dlouhodobě plánovaných přehrad. Uváděný potřebný retenční prostor v povodí Moravy - 150 mil. m ( je číslo, které nevychází z analýzy potřeb, ale z toho, kolik bychom získali postavením navrhovaných přehradních hrází.

Tento tým nedostal jasné politické zadání. Nebylo řečeno, nakolik která území chránit, jaké riziko je pro společnost únosné a jakou cenu jsme ochotni za ochranu zaplatit. Zadání tak významné koncepce, jejíž realizace má stát cca 25 miliard, nepožaduje alternativní řešení, ignoruje návrh řešení problémů povodňové ochrany v ČR zpracovaný Ministerstvem životního prostředí pro jednání vlády, nedávno zpracovávaný akční plán pro zlepšení environmentální situace v povodí Moravy, nehovoří o analýze přínosů a nákladů, environmentálních souvislostech, ani dalších principech běžných u každého investičního záměru. Technikům byla dána volná ruka, aby naprojektovali, co oni považují za potřebné.

Je zřejmé, že podklady rozhodování o koncepci povodňové ochrany připravuje skupina, jejímž prioritním zájmem je využití červencové katastrofy k uskutečnění zastaralých koncepcí, včetně zatím nepříliš otevřeně prosazovaného splavnění Moravy. Systematicky vytváří tlak na utrácení peněz daňových poplatníků za investice, jejichž potřebnost je sporná a z nichž budou mít užitek především velké stavební firmy a dlouhodobě akciové společnosti Povodí.

Ministerstvo životního prostředí přitom zpracovalo pro schůzi vlády ČR 11. září 1997 předběžnou souhrnnou zprávu “Analýza současného stavu a návrh řešení problémů povodňové ochrany v ČR s přihlédnutím k povodním v červenci 1997", která rozebírá současný stav povodňové ochrany v naší zemi a navrhuje systémově pojaté řešení problémů povodňové ochrany s důrazem na podporu přirozené akumulační kapacity území a komplexní opatření v celém povodí.

I když společnými předkladateli “Analýzy ..." jsou ministři Skalický a Lux, přesto je zde konstatováno, že ministerstvo zemědělství se k němu nevyjádřilo a připravuje materiál samostatný. Tento zřejmý dvojí přístup k pojetí povodňové ochrany nás velmi znepokojuje i proto, že signalizuje nedostatečnou nebo spíše žádnou spolupráci mezi resorty životního prostředí a zemědělství v oblasti vodního hospodářství. Tato situace může místo společného hledání optimálního řešení vyústit ve zbytečné střety díky neschopnosti dvou resortů domluvit se o věci, která je v našem společném zájmu.

Stejně jako celá společnost si uvědomujeme, že ochrana sídel před povodněmi se neobejde mimo jiné i bez značných investic do ochranných hrází a poldrů. Nevidíme však zdaleka dostatek argumentů pro další přehrady. Velice nás znepokojuje, s jakou vehemencí tým s objednávkou od Ministerstva zemědělství prosazuje pouze jednu variantu protipovodňové ochrany.

Podniky Povodí zároveň stále odmítají odpovědnost za systémové i operativní chyby, kterých se dopustily před katastrofou i za jejího průběhu. V době povodní nedostatečně fungovaly nebo dokonce selhaly ochranné systémy, koordinace a informační služba, měření průtoků, manipulace s nádržemi aj., akciové společnosti Povodí jako celek hrály roli mrtvého brouka. Sotva povodně opadly, začalo volání po přehradách - zprvu nesmělé, ale časem pořád sílící. Bohužel jsme znovu svědky situace, kdy nikdo nenese odpovědnost a ani za evidentní selhání nebyl nikdo odvolán. Např. ve vedení a.s. Povodí Moravy tak nadále zůstávají lidé, kteří se podílejí na vytváření koncepce a realizaci vodohospodářských soustav již od šedesátých let a nejsou schopni kritického pohledu na vlastní práci. Po letošních povodních je opět zřejmé, že tato generace neumí a nechce akceptovat změny, kterými prochází vodní hospodářství na celém světě.

Přístup, který odmítá analýzu rezerv a chyb, musí být pro každou společnost nepřijatelný. Domníváme se proto, že nezbytnou součástí obnovy po povodních by měla být také výměna kádrů a předání zodpovědnosti mladším, otevřeným a na úrovni současných evropských trendů myslícím vodohospodářům.

Jsme přesvědčeni, že záplavy pro nás všechny byly lekcí, která musí vést k výrazné změně vodohospodářské koncepce, jež se přežila a při povodni selhala, i ke změnám hospodaření v krajině. Povede k nim, jako to vidíme všude ve světě, promyšlený a navazující systém nástrojů a opatření, které budou vyžadovat společenský konsensus a překonání mnohých resortních bariér. Způsob, jakým technici v řešitelském týmu tuto potřebu zplošťují, je nepřijatelný nejen pro ekologicky orientované spoluobčany, ale i pro širokou veřejnost a významnou část mladší, světu otevřené a minulostí nepoznamenané generace vodohospodářů.

Unie pro řeku Moravu je znepokojena skutečností, že zájmové stavební a investiční lobby se zmocňují prostředků, které dosud uvolnil státní rozpočet a už licitují o rozdělení půjčky z Evropské investiční banky (200 milionů ECU administrovaných Konsolidační bankou) i jiných zdrojů v době, kdy není k dispozici řádná analýza situace ani veřejně prodiskutována a schválena koncepce obnovy - konsistentní strategie na evropské úrovni. Zbytečně se vyhazují miliony za úpravy koryt tam, kde by mohla být ponechána v současném stavu, investuje se do infrastruktury a obnovy staveb v zónách, které vždy budou záplavami ohroženy, aniž by byly posouzeny jiné varianty, rostou tendence skrývat do povodňových škod investice, které s nimi nesouvisí.

Stát v této situaci neplní dostatečně svoji roli koordinátora a garanta veřejného zájmu. Resortní a skupinové zájmy začínají převažovat a znehodnocují tak obrovský potenciál, který celá společnost projevila ve vlně solidarity s postiženými oblastmi.

Unie pro řeku Moravu mobilizovala tým odborníků, kteří sdílejí obavy ze současného vývoje, a s podporou grantu Nadace Partnerství shromažďuje dostupné tuzemské podklady i mezinárodní zkušenosti ke zpracování koncepce protipovodňové ochrany, která je kompatibilní s výše citovanou analýzou Ministerstva životního prostředí. V polovině prosince chceme zveřejnit reálnou, komplexní a ekonomicky proveditelnou variantu protipovodňové strategie v povodí Moravy a Odry.

Za Unii pro řeku Moravu

Jaroslav Ungerman, předseda rady mluvčích Unie pro řeku Moravu

Miroslav Kundrata, mluvčí Unie pro řeku Moravu, ředitel Nadace Partnerství

http://www.ecn.cz/private/epce

S doplňujícími dotazy se můžete obrátit na adresu Domu ochránců přírody v Brně:

Jaroslav Ungerman, telefon: 05/45211230 nebo 42218352

Saša Vondra v pražském rozhlase: "Pět podpisů pod Výzvou 97 Václavu Havlovi nic neznamená"

Jiřina Fuchsová

22. rijna rekl v rozhlase v CR Sasa Vondra, ze VYZVA 97 v podstate nic neznamena, co to je, pet podpisu.

VYZVA 97 byla podepsana peti aktivisty za lidska prava pro vsechny Cechy, vcetne a ZASTUPNE za 3O.OOO americkych Cechu.

Vondra nechape, ze nejde o UCELOVOU AKCI, ale o akci principialni a moralni. Moralni otazky se nedaji bagatelizovat pripadnym malym poctem stoupencu. Ale ono jich malo neni.

Shodou okolnosti, pred dvaceti lety, komunisticka vlada v Ceskoslovensku take prohlasila Vaclava Havla a dalsi i jejich CHARTU 77 za "nevyznamnou.." Jak to dopadlo, vime vsichni...

Vi to i Alexandr Vondra????

V Los Angeles, 23. rijna 1997, signatari VYZVY 97.

P.S. Podpisy na VYZVE 97 pribyvaji. Sledujte toto misto.

Český průmysl: Je zapotřebí vypracovat novou hospodářskou politiku

Martin Myant

(University of Paisley, Skotsko)

(Toto je přednáška, připravená pro VI. schwarzenberské setkání českých intelektuálů, které organizuje dr. Vilém Prečan z Ústavu pro soudobé dějiny ČAV o nadcházejícím víkendu na hradě Schwarzenberku v německém Scheinfeldu. Setkání se každoročně účastní několik desítek českých vzdělanců z ČR i ze zahraničí. Pravidelná výroční setkání vznikla z původních disidentských schůzek osob soustředěných kolem samizdatového časopisu Obsah. Náměty konference je především situace na Slovensku, česká hospodářská situace, vnímání ČR zvnějšku. Kromě Čechů a Slováků se konference účastní i skupina německých vědců a publicistů a někteří hosté z Francie, z Británie a z Rakouska. Jiná přednáška pro toto setkání, od Jana Čulíka, o pojmech plurality a tolerance, jak se projevují u debatérů na Fóru Neviditelného psa, vyšla ve včerejších Britských listech.)

Český průmysl: Je zapotřebí vypracovat novou hospodářskou politiku

Martin Myant

(University of Paisley, Skotsko)

Víme, že s výrobou zboží masové spotřeby dlouho nevystačíme. Pokud se v některých komoditách nedostaneme na úroveň, jakou dnes představuje třeba Itálie, tak nemáme za chvíli ve střední Evropě co vyrábět. Většina kvasimajitelů totiž hleděla na okamžitý výnos a nikoliv na dlouhodobou perspektivu. My očekáváme návratnost v horizontu pěti až osmi let." M. Červencl, Právo, 23.10.1996

Tyto dva citáty určují téma tohoto příspěvku. Autorem jednoho je čelný americký univerzitní pracovník, který provedl významnou analýzu kořenů mezinárodní konkurenceschopnosti. Druhý citát je od českého podnikatele, který se snaží nalézt strategii, jak zachránit chřadnoucí textilní průmysl. Navzdory rozdílnému zázemí, z něhož citáty pocházejí, oba ukazují stejným směrem. Ústředním argumentem je, že konkurenceschopnost ekonomiky závisí nikoliv na nízkých mzdách, ale na tom, zda si firmy jsou schopny vytvořit dlouhodobou strategii pro neustálé zlepšování výrobních procesů, výrobků a pro inovace.

V České republice je však v tomto ohledu hospodářská politika státu podnikům systematicky nenápomocná. Sama státní hospodářská politika vytvořila další překážky bránící rozvoji dlouhodobé zlepšovací strategie. Odkaz na "kvasimajitele" ve výše uvedeném citátu je jedním takovým příkladem. Podniky jsou nuceny přijímat různé druhy "náhradních", druhořadých strategií, bez nichž by bylo jejich přežití nemožné. Mají-li být české firmy schopny přejít od etapy, v níž jen přežívají, do etapy systematického růstu, bude muset česká vláda zaujmout k hospodářství aktivnější postoj. Neuvádím žádný přesný předpis, co by vláda měla dělat. Prvním životně důležitým krokem by však mělo být systematické zkoumání vyhlídek a problémů podniků v různých odvětvích českého průmyslu. Je to přístup, který byl zcela pominut a dokonce aktivně odsuzován v období, kdy se považovala samotná privatizace za hospodářský všelék.

Podle dostupných údajů dosahuje hrubý domácí produkt České republiky na jednoho obyvatele o něco méně než 60 procent průměru HDP na obyvatele v zemích Evropské unie. Produktivita českých pracovních sil dosahuje téměř ve všech odvětvích zpracovatelského průmyslu jen asi třetinu produktivity zemí Evropské unie. V této situace má česká ekonomika v podstatě dvě alternativy, i když ne všechny hospodářské sektory ani ne všechny firmy musí nutně postihnout stejný osud. V českém hospodářství by mohlo vzniknout dostatečné množství samostatných úspěšných a inovativních podniků, takže by se Česká republika mohla stát ekonomikou skutečně dobře schopnou mezinárodní konkurence a s příjmy, srovnatelnými se západními příjmy. To by nemělo být nemožné, protože jiným zemím se v poválečném období podařilo přejít z kategorie středně vysokých příjmů do kategorie vysokých příjmů. Druhou alternativou ale je, že by byla česká ekonomika začleněna do ekonomiky Evropské unie v podstatě jen jako ekonomika subdodavatelů pro západní firmy. Přežila by celá řada sektorů lehkého průmyslu prostřednictvím práce ve mzdě. Strojírenské firmy by vyráběly jednodušší součástky pro velké západní podniky. Tak by vznikla jen ekonomika s relativně nízkými platy. Vzhledem k velkému objemu obchodního schodku, který narostl od roku 1993, nedokáže nyní české hospodářství podporovat takovou životní úroveň, jakou české obyvatelstvo považuje za samozřejmou. Takováto integrace do západoevropské ekonomiky hrozí vést k cyklu problémů s rozpočtovou bilancí, k opakovaným devalvacím a k rostoucí inflaci. Nemusel by vzniknout skutečný hospodářský růst, ani tak rychlý, jaký je průměr růstu hospodářství zemí Evropské unie.

Slabost českého hospodářství je přirozeně v první řadě důsledkem dědictví centrálního plánování. Proces transformace ale vedl jen k částečným řešením. Vytvořil obrovské nové možnosti, došlo k otevření ekonomiky a ke vzniku úplně nových forem podnikatelské činnosti. Nevznikla však moderní tržní ekonomika. To totiž vyžaduje více než jen existenci cenového mechanismu a soukromého vlastnictví. Moderní tržní ekonomiky musejí mít finačně silné a stabilní podniky, které jsou navzájem provázány. Dále nutně potřebují celou řadu dalších institucí, jako jsou vzdělávací, výzkumné a vládní organizace. V důsledku "šoku" roku 1991 vznikla struktura izolovaných a slabých podniků. Mnohé české podniky se octly ve finanční krizi. Vedlo to k špatné disciplíně placení účtů a ke ztrátě vzájemné důvěry. To je dodnes velkou překážkou spolupráce mezi podniky. Privatizace do českého vlastnictví typicky neposkytla řešení finančních problémů a v mnoha případech posílila tendenci vůči fragmentaci ekonomiky. V mnoha případech byla výroba oddělena od distribuce a prodeje a v jiných případech byly podniky, které mohly těžit ze soustředění a racionalizace provozů, zprivatizovány jako malé, samostatné firmy, neschopné překonat svou izolovanost a pracovat společně.

Je velmi módní dávat vinu kupónové privatizaci, že způsobila nízkou produktivitu českého průmyslu. Běžně se argumentuje, že potíže poslední doby jsou důsledkem neexistence jasně definovaných vlastníků, od nichž by se dalo čekávat, že ředitelství podniků donutí násilím, aby firmy restrukturalizovaly. Důkazy pro toto tvrzení jsou poněkud nepřesvědčivé. Existují daleko jasnější důkazy dvou jiných, podstatně odlišných záporných důsledků kupónové privatizace. Prvním takovým záporným důsledkem je neobyčejná nestabilita vlastnictví, kdy bezohledně loupeživé finanční skupiny hrozí kdykoliv ovládnout i docela úspěšné podniky. Druhým záporným důsledkem je nezájem těchto nových vlastníků na dlouhodobé strategii. To je přesně argument, o němž se zmiňoval Červencl v úvodním citátu. Tak v českém hospodářství často existují velmi dobře definovaní vlastníci, ale jejich zájem bývá v přímém rozporu se zájmem ředitelství podniků, která se snaží pro své firmy vypracovat dlouhodobou podnikatelskou strategii.

Analýza českých podniků, a dokonce i četba českého podnikatelského tisku, nenechává nikoho na pochybách, že mnohá ředitelství podniků jsou neobyčejně aktivní ve snaze přizpůsobit se tržním podmínkám, ale jsou nucena pracovat v prostředí plném vážných překážek. Tyto překážky jsou částečně důsledkem jejich vlastní podnikatelské nezkušenosti a částečně důsledkem transformačního procesu. Tak se většina lehkého průmyslu velmi rychle přeorientovala na zakázkovou práci pro západoevropské firmy. Pro české firmy bylo nejlákavější, že byla tato strategie neobyčejně jednoduchá. Je od nich jen požadováno, aby vyráběly podle přesných specifikací západního partnera. Druhým lákadlem bylo alespoň částečně to, že české firmy, pracující pro západní podniky, se mohou spolehnout na to, že dostanou zaplaceno. To by nebylo zaručeno, kdyby byly subdodavatelem pro české firmy. Práce ve mzdě se však nedá považovat za trvalé řešení. Zisky jsou často minimální a větší podniky se nyní neustále snaží vyrábět vlastní značkové zboží a prodávat ve vlastních značkových obchodech, i když je teď často velmi obtížné toho dosáhnout. Potíže českého textilního průmyslu vedly k poněkud absurdní situaci, v níž vyvážejí čeští výrobci materiálu do západní Evropy, protože nemohou důvěřovat českým zákazníkům,. že jim zaplatí účty, a výrobci oděvů se spoléhají na dovoz materiálu ze západní Evropy a vyrábějí pro okamžitý export.

V jiných sektorech je situace lepší: výrobci polotovarů jako je ocel jsou schopni prodávat tytéž výrobky do západní Evropy a často tím vydělávají podstatné zisky. Strojírenské firmy, do určité míry stejně jako podniky v oblasti lehkého průmyslu, se přeorientovaly na jednodušší výrobky, ale i v této oblasti existuje v různých podnicích různá situace.- Je možné formulovat svého druhu "modelovou" strategii pro úspěšnou českou strojírenskou firmu. Částečné přeorientování na výrobu jednodušších nebo "těžkých" výrobků pro export dokáže přinést dostatečné množství zisků, z nichž je možno do určité míry financovat investice. Občas se tak podnik dokáže vrátit k výrobě složitějších produktů. Ve skutečnosti jsou však tyto firmy ve světovém měřítku stále ještě velmi nevýznamnými protagonisty a je pravděpodobné, že zůstanou především subdodavateli pro mocné zahraniční podniky ještě dost dlouho. Tak firma Škoda Plzeň, největší český strojírenský koncern, vydala v roce 1996 na  inovační rozvoj jen devět desetin procenta svého obratu. Jsou to pouze tři desetiny procenta částky, jakou vydává na výzkum a vývoj podnik Siemens. V ekonomice s vyššími platy by Škoda Plzeň se svým nynějším sortimentem výrobků nepřežila a musela by si vypracovat úplně jinou strategii. Vzhledem k překážkám, jimž čelí, má pravděpodobně v současnosti Škoda Plzeň nejlepší možnou strategii v dané situaci.

Ty firmy, které odmítly nutnost alespoň dočasně rezignovat na výrobu vlastního, finálního zboží, se typicky dostaly do katastrofického cyklu klesajícího odbytu a rostoucí zadluženosti. To jsou firmy, které by bylo možno obvinit, že se nerestrukturalizovaly, i když jak se zdá forma vlastnictví nebyla v tomto ohledu nejdůležitější. Příčiny jsou částečně objektivní - nezřídka mají tyto firmy moderní kapitálové zařízení, které nelze přizpůsobit k tomu, aby se na něm daly vyrábět jednodušší výrobky - a částečně jsou subjektivní. Ředitelství podniku má svou vlastní hrdost a nevěří, že je nutno udělat za minulostí tlustou čáru.

Zahraniční vlastnictví, na druhé straně, přináší úplně nové možnosti. V některých případech je možno používat firmu v zahraničním vlastnictví jako měřítko, jímž lze posuzovat firmy vlastněné Čechy. Ukazuje to, jaké by mohly ty podniky přijmout podnikatelské strategie, kdyby překonaly překážky, jimž čelí. Rozdíly v objemu investic jsou často obrovské. Škoda Plzeň je schopna investovat 5 procent příjmu z prodeje výrobků, zatímco ta část Prvních brněnských strojíren, kterou vlastní Asea Brown Boweri, investovala do inovací v roce 1995 34 procent příjmu z prodeje výrobků. Podniky vlastněné ze zahraničí se - možná překvapivě - často zaměřují na domácí český trh, který bývá pod velmi silný tlakem dovozců. Pozitivní výsledky někdy ovlivňují nejen mateřskou firmu, jak ukazuje případ automobilky Škoda, jejímž většinovým vlastníkem je Volkswagen a která stojí v centru struktury výrobců součástek.

"Odprodej" podniků zahraničním vlastníkům však není řešení. Neexistuje dostatečné množství zahraničních vlastníků, zajímajících se o příchod do České republiky, přesněji řečeno neexistuje dost zahraničních vlastníků s upřímným zájmem zajistit inovační rozvoj podniků, které převezmou. Kromě toho, překážky inovačnímu rozvoji, jimž čelí české firmy, stále ještě záporně ovlivňují i české výrobce automobilových součástek, kteří také čelí konkurenci z dovozu. Automobilka Škoda se vychloubala, že v roce 1996 tvořil její vývoz do zahraničí celé 4, 8 procenta celkového českého exportu, avšak přitom dovozy firmy Škoda v tom roce dosáhly celých 80 procent objemu jejího vývozu.

Lehký průmysl se po roce 1992 nezotavil a dále upadá. Ocelářský a těžký chemický průmysl se rozvíjí relativně dobře. Jediným skutečným úspěchem je automobilový průmysl a jemu přidružené sektory.

Ve vlivných institucích mimo středovýchodní Evropu - například v Evropské unii, v Mezinárodním měnovém fondu a v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj existuje stále ještě silná tendence považovat privatizaci a deregulaci za hlavní kameny hospodářské politiky. Vychází se od předpokladu, že by vlády v postkomunistických zemích měly pokračovat se stejným důrazem a neměly by jednat více intervencionisticky než vlády v jiných zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Zřejmě tyto vlivné organizace doufají, že postupné sbližování rámců hospodářské politiky postkomunistických zemí a západních zemí povede k postupnému sbližování hospodářské úrovně. Tento názor však zjevně není ospravedlnitelný, když vezmeme v úvahu, jako obrovské jsou v současnosti rozdíly hospodářské úrovně v postkomunistických zemích a na Západě.

Česká vláda by měla zaujmout pružný postoj k vytváření hospodářské politiky. Měla by uznat, že hospodářství stále ještě trpí vážnými problémy, které jsou specifickým důsledkem transformačního procesu. Zároveň by se měla poučit z celé řady nejrůznějších hospodářských politik, realizovaných v jiných tržních ekonomikách. Vláda by měla podniknout kroky k vyřešení některých vážných finančních problémů, které brání investicím a modernizaci a rozvoji spolupráce mezi podniky. To možná bude vyžadovat určité formy částečného znárodnění některých podniků, tak jak k tomu došlo v Maďarsku, a některá další speciální opatření, jak se vypořádat se zadlužeností. Vláda by také měla podniknout kroky k tomu, aby omezila vlastnickou nestabilitu podniků a neutralizovala neustálou hrozbu, že podniky spolkne nějaká finanční skupina. Něco takového se těžko uskuteční bez aktivního vládního zasahování do podnikatelské sféry a bez vládní podpory "prospěšných" fúzí podniků. Jinak je alternativou jen dovolit tržnímu procesu, aby si i nadále vybíral a dokonce vytvářel krachující podniky.

Vedle snižování těchto překážek, bránících rozvoji moderní hospodářské struktury, by měla vláda usilovat o to, aby vznikala pouta a sítě spolupráce mezi firmami a jinými podniky, a to v takové formě, o níž se prokázalo v jiných zemích, že je prospěšná. Této strategii by se měla česká vláda věnovat a přestat se bát, že bude do hospodářství zasahovat "příliš mnoho". Poučný je v tomto ohledu příklad východního Německa, kde se vláda velmi konkrétně zavázala, že bude v podnicích udržovat výzkumná oddělení a umožní systematické styky podniků s výzkumnými institucemi.

Snad nejpozoruhodnějším selháním české vlády je její neschopnost poskytnout podnikům pomoc při vypracovávání jejich podnikatelských strategií, přestože v rozvinutých tržních hospodářstvích existují k tomuto účelu vládní agentury, a taková pomoc je jejich ústředním úkolem. Tento argument lze ilustrovat třemi příklady. V roce 1992 byla vypracována analýza pro československou vládu ohledně budoucnosti československého ocelářského průmyslu. Dospěla k závěru, že kladenské ocelárny mají pro budoucnost velmi dobrý potenciál. Využívaly nejmodernější technologie a jako jediný ocelářský podnik nebyly závislé na dovozu surovin ze zahraničí. Avšak kladenské ocelárny se brzy dostaly do vážných potíží, protože se zhroutila poptávka od českého strojírenského průmyslu. Namísto aby se pokusila o seriózní přehodnocení budoucího potenciálu kladenských oceláren na základě informací obsažených v první analýze, česká vláda se pokusila vyhnout se odpovědnosti katastrofální formou privatizace.

Podniky v českém strojírenství musely bojovat o  zavedení proexportní politiky, která jim umožňuje prodávat tradiční výrobky. Avšak vláda těmto podnikům nijak nepomáhá, aby mohly přejít k nejmodernější světové technologii. Jen takový přechod může ale zabezpečit trvalý hospodářský růst.

Pro textilní průmysl nedělá vláda vůbec nic. To vede k zoufalým závěrům, že asi nebude mít český textilní průmysl žádnou budoucnost.

V moderních tržních ekonomikách se věci dělají jinak. I v době, kdy byla ve Velké Británii premiérkou Margaret Thatcherová, vyjednávaly vládní agentury se strojírenskými podniky o tom, jak by jim mohla vláda pomoci vytvořit strategie umožňující inovace a technologický pokrok. Před konečným rozhodnutím o osudu čelných britských oceláren byla vládní agenturou velmi podrobně analyzována celá řada alternativních možností. Firmám v textilním průmyslu byla nabídnuta pomoc nikoliv formou vládních dotací, ale formou marketingových studií a poradenství, jak si vytvořit nosnou podnikatelskou strategii.

Závěrem tedy je, že moderní tržní ekonomika nevznikne, pokud vláda bude i nadále odmítat, že nese odpovědnost za průmysl. To jasně dokazuje zkušenost dnešních rozvinutých tržních ekonomik, zkušenost mnohých velmi rychle se rozvíjejících ekonomik ve světě a dokazují to zjevně i nynější hospodářské potíže, kterými prochází Česká republika.

(Přeložil Jan Čulík)

Čeští studenti se "neučí jazyky a nechtějí jezdit do zahraničí".

Josef Ladra napsal na Fóru Britských listů:

Na naší škole nebezi jeden seminár v anglictine, ale pro vsechny studenty je otevrena moznost studovat celý obor v tomto jazyce.

Je to Branch of Study: BUILDING CONSTRUCTION AND STRUCTURES.

Na ceských ekvivalentech tohoto studia je v šesti rocnících zapsáno 2022 studentu. Na anglickou výuku jsou zapsáni 2 (slovy dva). Nikoliv tedy Vámi predpokládaných 10% ani príznivé 1%, ale pouhé jedno promile. Tito dva studenti byli pred zahájením studia u nás na delším pobytu v USA a jsou to z ceských studentu pouze oni, kdo mají touhu být vzdeláván v anglictine.

Nemám z toho zádnou radost a je mi z toho smutno. V rámci úsporných opatrení jsme pristoupili ke zrusení povinného "druhého" jazyka a výuka je jenom dobrovolne volitelná.

Obecná znalost anglictiny mezi studenty se rok od roku zlepsuje, ale po strasne malických kruccích. Máme moznost výmeny studentu s Iowa University. Iowané platí v USA našim tamní zivotní náklady vcetne ubytování a naši studenti tady v Praze zaplatí 1500 Kc/mesíc pobytu. Cestu si hradí kazdý sám.

Prihlásit se muze kazdý student (studentka)z 4836 studentu. Pro prístí turnus výmeny se prihlásila jedna! Pritom v USA je o výmenu zivý zájem - do Iowy by mohlo jet 10 - 15 studentu.

Mám tu 5 studentu z nemeckého Oldenburgu. Musí navštevovat ceské prednášky a chodit na individuelní konzultace, zacínali v jazyce od nuly - ale dneska jsou schopni komunikace a já mám radost, jak jsou samostatní.

Budou z nich urcite správní manazeri - to je obor, který studují. V Oldenburgu máme jednu studentku a porád není další zájemce. Jak by se tohle dalo zmenit? Nemá preci smysl strkat studenty do neceho násilím...

RAJ ZA TISIC DOLAROV:

KOZENEMU LYFORD CAY NA BAHAMACH VYHOVUJE

Z Montrealu Vladimír Švač

Hospodarske noviny

09.10.1997

Nechceli by ste byt susedom hviezdy kuponovej privatizacie Viktora Kozeneho alebo jeho investicneho poradcu Michaela Dingmana? Tito pani si vybrali Bahamy, presnejsie Lyford Cay nedaleko Nassau za  svoje terajsie trvale bydlisko. M.Dingman, exboss americkej inzinierskej firmy Allied Signal a terajsi predseda spravnej rady Fordu, sa dokonca vzdal americkeho statneho obcianstva a  prijal bahamske. Bahamy su druhym domovom aj spisovatela Arthura Haileyho, hercov Seana Conneryho (agenta 007), a Richarda Harrisa, rodiny firmy na vyrobu po celom svete znameho rumu Bacardi. Jednym zo susedov Kozeneho nie je nikto iny ako financnik Templeton, zakladatel Templeton mutual fonds.

Hovorite, ze ano! Nic jednoduchsie, staci mat tisic dolarov a brana do raja je vam otvorena. Ze  tomu neverite!? Podla bahamskych zakonov za tisicku mozete ziskat povolenie na  rocny pobyt a to bez toho, aby ste investovali peniaze alebo nakupili nehnutelnosti. Staci ak si prenajmete dom alebo byt. Kazda dalsia osoba, ktora je na ziadatelovi zavisla - manzelka, deti - platia iba 25 dolarov za osobu.

V pripade, ze by ste mali zaujem o  trvaly pobyt, ako pan Kozeny, staci sa preukazat, ze  ste investovali alebo nakupili nehnutelnosti za  vyse 250 tisic dolarov a raj na zemi je vas. S pripadom Kozeny, si bahamski vladni uradnici nerobili tazku hlavu. Uplne im stacilo, ked sa preukazal, ze si kupil dom v Lyford Cay za  niekolko milionov dolarov. Dalej uz nemusel pokracovat, pretoze uz dopredu vedeli, ze ide o  velmi bohateho cloveka. Osobny majetok Kozeneho sa totiz odhaduje na  200 milionov americkych dolarov. Tento 35-rocny mlady muz patri medzi najbohatsich obcanov CR a v svetovom rebricku figuruje na 93. mieste. Niekolko miest pred nim je Britska kralovna Alzbeta II., ktorej osobny majetok sa odhaduje na 350 milionov USD.

Pred niekolkymi rokmi platil na  Bahamach prisny zakon o predaji nehnutelnosti neobcanom. Zaujemca musel cakat dlhe mesiace, pokial sa vladni byrokrati rozhodli vyhoviet ci nevyhoviet kupcovi. Momentalne pri kupe pozemku, ktory je mensi ako 200 arov, uz nepotrebujete suhlas vlady. Mozete si kupit aj cely ostrov, ak je este nejaky k  dispozicii. Je to zalezitost notara a registracnych uradov.

Je vela krajin, ktore sa zaujimaju o novych pristahovalcov, nove pracovne sily, stedre investicie. Mozno si v prvom momente spomeniete na Australiu, Kanadu alebo USA. A  co take Kajmanie ostrovy, Bahamy, Vanuatu alebo ine offshore centra - krajiny, v ktorych sa neplatia dane, investori su po vsetkych strankach zvyhodnovani. Chcete sa teda prestahovat?

Ked zijete v krajine, v  ktorej su danove zakony zalozene na baze trvaleho pobytu a  za  miesto trvaleho pobytu si zvolite offshore krajinu, vyhnete sa plateniu dani bez toho, aby ste prisli o  doterajsie statne obcianstvo. Imigracne urady v tychto centrach z toho nerobia velku vedu. Problem vsak moze nastat v krajine vasho terajsieho trvaleho pobytu. Je preto vo vasom zaujme dobre poznat tieto zakony.

Kanada napriklad umoznuje svojim obyvatelom polrocny pobyt do roka mimo jej uzemia bez toho, aby obcan prisiel o socialne vyhody. Pokial sa rozhodne opustit krajinu na dlhsi cas a pritom nechce prist o socialne vymozenosti, musi o to poziadat imigracne urady.

Cudzinci, ktori maju zaujem o  investovanie na  Bahamskych ostrovoch s  tym, ze budu zamestnavat domace obyvatelstvo, maju uprednostnene pravo na trvaly pobyt a statne obcianstvo vzhladom na to, ze  musia riadit a dohliadat na  svoje investicie. Narucie bahamskej vlady je preto kazdemu prichodziemu s dobrymi umyslami otvorene. Vladimir SVAC, Nassau-Montreal E-mail: vlad.svac@sympatico.ca)

(P.S. Doktorovi V. Svacovi vysla v slovencine kniha "Raj bez dani - Tajomstva za zavretymi dverami", ktora pojednava o podnikani v offshore centrach, v  tzv. danovych oazach. Zaujemca si publikaciu moze objednat na  tel. c.: 421-91-433 29. Cena s postovnym okolo 150 Sk. Platenie sekom alebo bankovym transferom: VU banka, 5063247-572/0200.)

Pozvání na festival technických filmů v Hradci Králové

TECHFILM 97

Jan Baloun

Ve dnech 7. až 12. listopadu 1997 se v Hradci Králové bude konat pod heslem Na křídlech poznání 35. ročník Mezinárodního filmového festivalu o vědě, technice a umění TECHFILM 97, pořádaný Krátkým filmem Praha a.s. a Českou televizí ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Místem konání festivalu je Obchodní centrum v Hradci Králové, Wonkova 1142. Hlavní program Techfilmu 97 tvoří projekce nejnovějších filmů a videopořadů věnovaných novým poznatkům ve vědě, technice a umění, jichž je do mezinárodní soutěže přihlášených 140.

Letošní festival je připravován především pro mládež, ale i pedagogy a  všechny, kteří se chtějí dále vzdělávat. Dopolední projekce by měly být využívány převážně žáky a studenty ze škol a gymnázií. Jim je také určena literárně výtvarná soutěž na téma Škola mých představ.

Z rozsáhlého dalšího programu festivalu je třeba upozornit na  projekce snímků z vlastní produkce škol, ČVUT, FAMU, a na filmy o umění.

V rámci festivalového projektu Techfilm 1900 je na programu přehlídka významných filmů z historie a současnosti sci-fi.

K pravidelným akcím Techfilmu patří tvůrčí dílny a semináře. Letos pořádáme panelovou diskusi Otevřený svět školy a Šance a pasti vysokoškolského vzdělávání, seminář o budoucnosti studia technických oborů, seminář o softwarovém pirátství, podvečer Technického magazínu T 97 s projekcí posledních snímků z Marsu a setkání s tvůrci televizního pořadu Teleskop - o vědě, technice a poznání.

V Mediatéce naleznou návštěvníci internetovou kavárnu, multimediální cukrárnu, čítárnu, posluchárnu a knihkupectví.

Garantem festivalu je České vysoké učení technické v Praze a řada významných sponzorů.

Na festival může přijít během jeho trvání kdokoliv kdykoliv, sám si vybrat film podle vlastního zájmu a odpromítat si jej v projekci na přání.

TĚŠÍME SE, ŽE PŘIJDETE!

Pražská tiskovka k festivalu TECHFILM 97

Vážení přátelé,

České vysoké učení technické v Praze Vás srdečně zve na tiskovou konferenci, pořádanou u příležitosti 35. ročníku Mezinárodního filmového festivalu o vědě, technice a umění TECHFILM 97

konané dne 4. listopadu 1997, v ÚTERÝ, ve 13:00 hodin, v zasedací místnosti rektorátu ČVUT, (1. patro), Zikova 4, 160 00 Praha 6

Ve dnech 7. až 12. listopadu 1997 se v Hradci Králové uskuteční festival Techfilm , jehož pořadateli jsou: Krátký Film Praha a.s., Česká televize ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Odborným garantem festivalu je ČVUT v Praze.

Letošní ročník byl inspirován heslem Na křídlech poznání. Tomuto mottu je podřízena struktura doprovodných akcí festivalu zaměřeného především na mládež a aktivní lidi, toužící po vzdělání.

Mezinárodní soutěže se letos účastní 140 nejnovějších filmů a videopořadů, věnovaných novým poznatkům ve vědě, technice a umění.

O programu festivalu a všech zajímavostech a novinkách, připravených pro návštěvníky Techfilmu, Vás budou informovat zástupci pořadatelů a členové organizačního štábu.

Úvodní slovo pronese prof. Ing. Petr Zuna, CSc., rektor ČVUT.