Malý britský uprchlický problém

Jak jsme informovali, britské sdělovací prostředky se celý tento týden velmi podrobně věnovaly mnoha aspektům příchodu českých a slovenských Romů do Velké Británie. Předchozí informace k tomuto tématu najdete ve včerejším vydání Britských listů, kde jsou také odkazy na další materiály.

Zpravodaj České televize Ivan Kytka, který tento týden strávil mezi Romy v Doveru mnoho hodin, píše pro Britské listy reportáž, kterou zveřejníme zítra.

Středeční list Guardian přinesl na titulní straně barevnou fotografii velikosti dvacet krát dvacet centimerů, asi dvou nebo tříletého trochu vyděšeného romského chlapce v bačkorkách, stojícího na koberci uprostřed rozházených hraček, s plastikovým červeným kufříkem na hraní v ruce. Titulek nad fotografií zní: "HLEDÁM DOMOV". Pod fotkou je nápis: "Slovenské (podtrhl JČ) uprchlické dítě v bývalém Millmeadském domově důchodců ve městě Margate, hrabství Kent. Komunální úřad se nyní stará přibližně o 800 Romů a prý jsou další na cestě. Viz analýza na straně 15.

Skoro celou tuto Stranu 15 věnoval list Guardian podrobné analýze uprchlického problému z britského hlediska. Je to myslím zajímavá ukázka, jak přistupují britští novináři k náhle vzniklým zprávám. Článek shrnuji:

Malý britský uprchlický problém

Z četby britského tisku byste tento týden mohli nabýt dojmu, že se přes evropské pláně přehnaly tisice "Romů - parazitů", bulvární poezií deníku Sun řečeno, oněch "Giro Czechs", lidí, kterým jde jen o šeky finanční podpory v nezaměstnanosti, a zaútočily tvrdou invazí na bílé doverské útesy. Konec konců je Británie v důsledku své liberálnosti uprchlíky systematicky zneužívána, pokud věříte pravicovému tisku nebo bývalým konzervativním ministrům vnitra.

Fakta však ukazují opačným směrem. Británie není nejpopulárnějším cílem pro uprchlíky. Není ani mezi prvními třiceti zeměmi světa, kam uprchlíci směřují nejčastěji. Například Německo přijalo v minulých letech daleko více uprchlíků. Británie je však země, která nedokáže umístit příjezd několika stovek českých a slovenských Romů do správného kontextu.

"Příchod těchto českých a slovenských Romů vyvolal větší množství nepřátelských telefonních reakcí než jsme zaznamenali kdy předtím," uvedl činitel britské Rady pro práva přistěhovalců. "Je to pudová reakce, protože jsou to cikáni. Lidi je skutečně velmi silně nenávidí. Zdá se, že je to kombinace skutečnosti, že přijeli cikáni - a  všichni si myslí, že je dobře znají - a představy, že jimi bylo jaksi znásilněno hrabství Kent, zahrada Anglie. Je to skutečně odporné."

Podle rozsáhlého vyšetřování (Report of the Glidewell panel into the Asylum and Immigration Act, 1995) zažívá mnoho žadatelů o asyl v Británii "klima strachu". I děti školou povinné jim říkají "podvodníci, paraziti, žebráci, odporní a špinaví lidé". Na nedávné výroční konzervativní konferenci odmítl Lord Tebbit pojem mnohokulturní Británie (Konzervativní strana se však od jeho výroků distancovala, JČ), deník Sun volá na poplach, že 3000 Romů se chystá v Británii "dojit systém sociálního zabezpečení" a deník Daily Mail píše o "Doverské potopě".

Avšak do Británie dosud přijelo jen asi 800 Romů a mnozí z nich už zase odcestovali. Dejme to do kontrastu s 13 000 osobami, které čekají - většinou v Londýně a většinou dlouhé měsíce - na rozhodnutí britského ministerstva vnitra, zda smějí v Británii zůstat. Jediným rozdílem tentokrát je, že zřejmě středoevropští Romové neprchají z velké občanské války, jako v Bosně nebo ve Rwandě, ani z masakrů v Ruandě. Také přicestovali do malého města, Doveru, a tak jsou neobyčejně viditelní. Místní sociální služby si s nimi nemohou řádně poradit.

Hlavním důvodem je to, že se britská vláda odmítla zabývat otázkou uprchlíků na celonárodní úrovni. Namísto toho to nechala na jednotlivé komunální úřady, aby si poradily, jak umějí nejlépe. Když do Británie přišli uprchlíci z Bosny ve větším počtu a ještě předtím vietnamští "boat people", byli rozeslání po celé zemi a žádné město nemuselo se potýkat se zvlášť těžkým uprchlickým břemenem.

Avšak britská konzervativní vláda se rozhodla odebrat žadatelům o politický asyl právo na sociální podporu ode dne jejich příchodu do Británie, avšak posléze rozhodl britský Nejvyšší soud, že to byl čin, "jaký nemůže tolerovat žádný civilizovaný národ" (Rozhodnutí britského Nejvyššího soudu, 21. června 1996). Důsledkem byl byrokratický chaos.

Komunální úřady mají totiž i nadále právní povinnost postarat se, aby žadatelé o asyl neumřeli hladem a měli kde bydlet. Je to systém, který trestá autentické žadatele o asyl, kteří prchají před pronásledováním a obávají se o život, stejně jako hospodářské přistěhovalce, kteří se snaží zneužít procesu žádosti o asyl.

V mnoha ohledech jsou na tom čeští a slovenští Romové, kteří nyní dostávají podporu v nezaměstnanosti, protože požádali o politický asyl, lépe než uprchlíci v Londýně, mnoha z nichž byla podpora v nezaměstnanosti odepřena a nesmějí pracovat. Dostávají tedy kupóny na jídlo a přespávají v noclehárnách do té doby, než bude jejich případ rozhodnut. Není divu, že Rada pro uprchlíky varuje, že vzniká vážné riziko poškození vztahů mezi různými společenskými skupinami.

Vláda se dosud vyhýbá otázce, zda obnoví podporu v nezaměstnanosti - i když ministři uznávají, že provizorní záplatování, které provádějí komunální úřady jako je Kent County Council je dvakrát tak nákladné, než kdyby se těmto žadatelům o asyl prostě vyplácela standardní podpora v nezaměstnanosti. Zuřivá reakce veřejnosti ohledně českých a slovenských Romů zřejmě přispěje k tomu, že se znovuzavedení podpory v nezaměstnanosti pro žadatele o asyl dále odloží.

Ministři nyní namísto tohoto řešení zůrazňují, že nejdůležitější je vyřídit obrovskou frontu 76 000 žádostí o asyl. Někteří žadatelé čekají na vyřízení odvolání ohledně své žádosti o asyl v Británii více než čtyři roky. Ministerstvo vnitra chce vypracovat novou "protirasistickou" asylovou politiku. Británie přestala deportovat žadatele o asyl zpět do Konga a do Sierra Leone, protože tam zuří občanská válka a došlo tam k násilným převratům. Na určitou dobu byly také zastaveny deportace do Alžírska.

V úterý odvysílaly slovenský rozhlas a televize speciální informaci britského ministerstva vnitra, která varovala Romy, že nejsou v Británii žádoucí a že bude tvrdě použit britský zákon proti těm, kteří se pokusí "zneužívat asylových procedur". Jenže jedním důvodem, proč přijíždějí Romové nyní do Británie, je, že od září platí Dublinská konvence Evropské unie, jejímž cílem bylo zavést pořádek do chaotické evropské imigrační a asylové politiky. Asylanté už nemusejí žádat o asyl v první bezpečné zemi, do níž dojedou. Jejichž žádost se bude projednávat v té zemi, v níž se rozhodnou požádat o asyl.

V roce 1996 zažádalo v Británii o politický asyl méně než 60 000 osob. Bylo to o třetinu méně než v roce 1995, hlavně proto, že se konzervativní ministr vnitra Michael Howard pokusil zamezit žadatelům o asyl vůbec se dostat do Británie. Za poslední čtyři roky přijela největší skupina uprchlíků - 14000 od roku 1993 - z Nigérie, po puči generála Abachi. Srovnejte to s počtem uprchlíků, kteří žádají o asyl v USA (646 000 ročně) a v Německu (569 000).

Nejvíce překvapivé je to, že během osmi let od pádu komunismu nepřijelo do Británie více českých a slovenských Romů. Jedna z prvních dvojic, které prošly na podzim roku 1989 dírou v Berlínské zdi, řekla německé televizi, že by si chtěla jít zatancovat do britského letoviska Blackpool. Od té doby přijelo ze střední Evropy jen málo lidí.

Středoevropští Romové na pádu komunismu roku 1989 prodělali ze všech nejvíc. Přestalo se utíkat před politickým útlakem a nahradila to hospodářská migrace. Výsledkem je, že vznikla Pevnost Evropská unie, kde byly sice zrušeny vnitřní hranice EU, ale na vnějších hranicích je vůči cizincům tvrdý režim.

Politiku Pevnosti Evropské unie prosazuje hlavně Německo. V důsledku své zeměpisné polohy, v důsledku své velikosti, svého bohatství a své liberální asylové praxe, která je důsledkem viny za nacistický rasismus, Německo přitahuje uprchlíky nejvíce ze všech zemí Evropské unie.

V roce 1992 zažádalo o asyl v zemích Evropské unie 690 000 osob. Více než šedesát procent těchto lidí zažádalo o asyl v Německu. Tyto počty byly tak obrovské v důsledku bosenské tragédie. Německo přijalo asi 400 000 uprchlíků z bývalé Jugoslávie, včetně 340 000 lidí z Bosny. Od roku 1990 přijalo také německo dva milióny etnických Němců z bývaléhoSovětského svazu a z východní Evropy.

Ale v Německu jde přivítání také ruku v ruce s velmi restriktivním zákonem o občanství. V Německu nyní žije sedm miliónů cizinců, mnozí z nich se tam narodili, a nemohou získat německé občanství. Bonn také naléhá na své východoevropské sousedy, aby si vzali zpět ilegální přistěhovalce, kteří přišli z jejich území. Asi 80 000 Bosňanů bylo zatím donuceno, aby se z Německa vrátili do Bosny.

Po celé Evropě se snaží politikové zavřít před přistěhovalci dveře co neprodyšněji. Ale to neguje jeden důležitý historický trend. Některé společnosti, především to v minulosti byly Spojené státy a USA, vybudovaly své bohatství a svou moc z několika přistěhovaleckých vln. Podle nedávné studie britského ministerstva vnitra (Home Office Research Study 141) bylo vysoké procento osob, přijatých do země jako uprchlíci, vysoce kvalifikovaných, s vysokoškolským vzděláním a z univerzitního prostředí".

Avšak kde jsou britští politikové a kde jsou britské noviny, které by byly schopny hovoři o kvalifikaci a o přínosu, který by zemi připlynul z příchodu uprchlíků?

Kongresová akce českých Američanů proti vstupu ČR do NATO

Odpoved ctenarum BL na pocetnou e-mail:

Od vládní informační agentury Spojených států

From United States Information Agency

21 October 1997

From Defense Secretary Cohen's testimony today before the US Senate:

"THE CHOICE OF NEW MEMBERS

Formal membership in NATO carries as President Clinton has said, "(t)he most solemn security guarantees." Enlargement must not, and will not, be allowed to dilute NATO's military effectiveness nor its political cohesion. Sincere aspiration is not enough to guarantee membership in NATO. New members must demonstrate a commitment to: democracy and the rule of law, an open market economic system, civilian constitutional control of their militaries, peaceful resolution of disputes with their neighbors, respect for human rights, and development over time of military capabilities interoperable with NATO."

Ze svědectví ministra obrany Cohena před americkým Senátem 21. 10. 1997:

VÝBĚR NOVÝCH ČLENŮ NATO

Oficiální členství v organizaci NATO s sebou nese, jak řekl prezident Clinton, "ty nejvážnější bezpečnostní záruky". Rozšíření nesmí rozmělnit vojenskou ackceschopnost NATO ani jeho politickou soudržnost a také k tomu nedojde. Touha po členství na členství v NATO nestačí. Noví členové budou muset dokázat, že plně přijali demokracii a zákonnost, otevřený tržní hospodářský systém, občanskou ústavní kontrolu armády, mírové řešení sporů se sousedy, respekt pro lidská práva a postupný rozvoj vojenských schopností, které budou začleněny do NATO."

Cesta českých senátorů po USA pokračuje

Setkání s čtyřmi českými senátory a debata o rozšiřování NATO o Českou republiku se bude konat na University of Colorado ve městě Boulder ve čtvrtek 23. října 1997 v 15 hodin, v staré hlavní kapli (Old Main Chapel), naproti Mackeyově posluchárně (Mackey Auditorium)

Brouzdání po internetu: Tolerance a pluralita v České republice 1997:

(Toto je přednáška, připravená pro VI. schwarzenberské setkání českých intelektuálů, které organizuje dr. Vilém Prečan z Ústavu pro soudobé dějiny ČAV o nadcházejícím víkendu na hradě Schwarzenberku v německém Scheinfeldu. Setkání se každoročně účastní několik desítek českých vzdělanců z ČR i ze zahraničí. Pravidelná výroční setkání vznikla z původních disidentských schůzek osob soustředěných kolem samizdatového časopisu Obsah. Náměty konference je především situace na Slovensku, česká hospodářská situace, vnímání ČR zvnějšku. Kromě Čechů a Slováků se konference účastní i skupina německých vědců a publicistů a někteří hosté z Francie, z Británie a z Rakouska. O průběhu konference budu referovat příští týden. Jan Čulík)

Motto:

došlo 21/08/1997 v 11:19:28 hodin k tematu "Ahoj Ameriko, je 21. srpna "

Jen bych pripomenul - dneska je 21. srpna - den hanby demokratickeho Zapadu. Nechali nas v tom stejne jako v roce 1938 a stejne jako nas nechaji kdykoliv v budoucnosti. Proto musime hezky sami. Najdeme si proto kazdej svyho komunistu, ktery vlezl po roce 70 do partaje a ubalme mu v tento vyrocni den poradnou facku. Doufam, ze bude vedet za co.

Je zjevné i z namátkového, relativně nesystematického pozorování, že hodnotový systém českého národa, jak se dnes, téměř osm let po pádu komunismu, projevuje v postojích a názorech českých občanů, je přímým pokračováním mentality, která vznikla především během dvaceti let existence tzv. "normalizačního" komunistického systému po roce 1968. V poslední době vyjadřují lidé v České republice frustraci a zklamání z neúspěšné hospodářské transformace a mnohdy i z celkové atmosféry v zemi. Nevědí však, jak ze situace ven, a neuvědomují si, v jak obrovském rozsahu jsou jejich postoje stále definovány způsobem chování, obvyklým před rokem 1989. Tyto postoje se radikálně odlišují nejen od postojů někdejší české disidentské komunity, ale i od obecněji uznávaného hodnotového systému běžného v západních demokratických zemích, především v Británii a ve Spojených státech. Srovnávat západní a české postoje je zajímavé.

Ondřej Neff vydává na internetu deník jménem Neviditelný pes. Výhodou internetu je, že je to komunikační prostředek, který ruší vzdálenosti - tentýž časopis si za cenu místního telefonního hovoru mohou na počítači v tutéž dobu otevřít čtenáři na celém světě a mohou na zveřejněné myšlenky a argumenty také okamžitě reagovat.

Komunikace na internetu je otevřená a demokratická - nerespektuje se při ní společenské postavení, zkušenosti, ani věk. Mnohdy ani nevíte, kdo vlastně píše - působí pouze argumenty. Shledali to několikrát poradci českého premiéra, když se do internetových debat pokusili zasáhnout a vyvolali tím od čtenářů velmi otevřené reakce, neprojevující pracovníkům premiérovy kanceláře žádný respekt. Komunikace na internetových fórech je neosobní a bezprostřední. Lidé si dovolí napsat na obrazovku počítače více, než by se odvážili říci v osobním rozhovoru. Debata na internetu tedy může být mnohdy dramatická a skoro vždycky je objevná.

Součástí deníku je Fórum, kam mohou volně přispívat bez jakékoliv redakční kontroly čtenáři svými komentáři a texty odkudkoliv z celého světa. Prostudoval jsem více než 1300 debatních příspěvků, zveřejněných na Fóru Neviditelného psa od poloviny srpna do poloviny října 1997. Připojil jsem k tomu pár některých dalších výroků, zveřejněných buď v Neviditelném psu nebo v Britských listech.

Na Fórum Neviditelného psa pravidelně přispívá několik pisatelsky velmi aktivních jednotlivců, kteří v podstatě určují jeho agendu. Jiní přispěvatelé jim přizvukují, zřídka s nimi polemizují. Až na občasné výjimky je toto internetové Fórum názorově dost jednotné. Analýzou příspěvků lze kupodivu definovat relativně ucelený názor na svět.

Otázka je, do jaké míry je tento názor na svět pro dnešní Českou republiku reprezentativní. Můžete to, co vám tady budu citovat, odmítnout jako výstřelky pár extrovertů. Nejsem si však jist, že tomu tak je. Občas se vyskytnou připomínky od činitelů z vládních úřadů, z nichž vyplývá, že pracovníci české státní správy s mnohými názory vyslovovanými na tomto internetovém Fóru zřejmě víceméně souhlasí. Někdy se dokonce - pozoruhodným způsobem - objeví ozvěny argumentace internetových debatérů ve výrocích českých politiků, nebo čelných novinářů, i když pochybuju, že jde o přímou inspiraci Fórem - spíše jde o obdobný způsob vnímání a chápání skutečnosti. Faktem je, že se proti uceleně formulovaným názorům na Fóru Neviditelného psa, o nichž tady budu mluvit, ozývají jen málokdy veřejně námitky či protesty. Zajímavé je, že lidé, kteří se proti tomuto dosti svéráznému pojetí světa ozývají, činí tak většinou v soukromých dopisech a odmítají svou kritiku zveřejňovat - obávají se, že by měli v ČR potíže. Zabývejme se podrobněji názory lidí, jaké existují ve veřejnosti, a angažujme tyto lidi pak v trpělivé debatě. Zdá se, že nutno hovořit o  základních věcech. Zdá se, že se myšlení české společnosti pořád odlišuje dosti radikálně od myšlení Západu. Musí se však nakonec Česká republika nutně vydat západní cestou?

Účastníci debat na internetovém Fóru se považují za kvalitnější část současné české společnosti. Jak napsal nedávno jeden diskutér:

"Uživatelé Internetu jsou v tomto státě zatím dost exklusivní složka společnosti, a jejich občanské uvědomění, a tedy i aktivita je z různých důvodů (kontakty přes internet do světa jsou jen jedním z nich) mnohem bližší západnímu pojetí společnosti, než je ve zdejších krajích obecně zvykem."

Mnozí debatéři mají vysokoškolské vzdělání anebo studuje na vysoké škole.

Podívejme se tedy na názory některých příslušníků této "exkluzívní složky společnosti".

Zaznamenatelný je mezi diskutéry i výlučný postoj, který se občas projevuje i u význačnějších českých politických komentátorů či dokonce politiků (Václav Klaus o vysvětlování vstupu do NATO: "Kdo tomu chce rozumět, tak tomu rozumí, a nevím, jakou ještě dělat propagaci"), že totiž obyčejní občané jsou primitivové, jimž se nedá důvěřovat třeba ve věci případného referenda o vstupu ČR do NATO (pozor, tím toto referendum zde neobhajuji!), protože by se možná - jak nedávno uvedl Jiří Pehe - k hlasování nedostavili. Ukazuje to nepochopení základních demokratických principů, podle nichž je zdrojem moci v demokracii lid, nikoliv společenská elita. Jeden čtenář Britských listů tento týden napsal:

"Vas poburuje argumentace o "nevyspelosti" ceskych volicu. A ja si myslim, ze je ta argumentace spravna. Vychazi ze  zkusenosti odborne i zivotni. Podobnou argumentaci slychavam i od mnoha dalsich lidi. Dokonce od praktickeho psychiatra nebo od praktickeho lekare. A ti maji lidi radi. Ale dobre je znaji a uvedomuji si hranice jejich mentalnich schopnosti."

Nechápal jsem dost dobře, co je zdrojem zlobných reakcí českých debatérů vůči názorům, které se trochu odlišují od jejich konvenčního vidění světa, ať jde o mezinárodně uznávané počítačové odborníky , kteří vyjádří názor, že by česká vláda v ekonomickém zájmu ČR měla výrazně investovat do modernizace počítačové infrastruktury nebo o ekonomické analýzy české situace třeba od Martina Myanta z Paisley University ("jak tomu může ten člověk rozumět, když sedí někde ve Skotsku") nebo o názory Čechoameričanů, homosexuálů či Romů, či "ideologicky zaslepených západních liberálů bez komunistické zkušenosti", nebo zahraničních humanitárních organizací, kritizujících Českou republiku, ať je to Helsinský výbor amerického Kongresu, anebo třeba budapešťské Evropské středisko pro práva Romů, které v srpnu poukazovalo ve zprávě předložené Radě Evropy na diskriminaci Romů v České republice. Jedna z reakcí na tuto zprávu na Fóru Neviditelného psa začínala takto: "Take it easy, pane kolego. I to budapešťské středisko musí přece nutně vykazovat nějakou činnost, aby si zasloužilo svůj 'chléb vezdejší' ve formě dalších dotací. A kritika právního řádu cizího, notabene nesousedního, státu, je k tomu jako stvořená - je to zcela bez rizika případných konfliktů." Jeden komentátor napsal v jiné souvislosti:

"Lidé ze Západu mívají tendenci stěžovat si na špinavé záclonky ve vagónu a nevšimnout si, že vlak nikam nepojede, protože nejsou peníze na lokomotivu."

Myslím, že klíčem k bagatelizaci "názorů odjinud" je neporozumění základním principům tolerance a plurality. Vyplývá to z tohoto zásadního příspěvku jednoho debatéra. Debatér reaguje na argumentaci jednoho mladého českého homosexuála, který nyní žije v Anglii v monogamním svazku s Agnličanem - protože s ním nemůže žít v ČR - a přijal jméno Benny Rees. Benny se dožaduje pro homosexuály rovných práv. Na to se objevila na Fóru Neviditelného psa mj. tato reakce. Domnívám se, že je pro pochopení nynějších českých postojů velmi důležitá:

"Benny zapomíná, že toleranci v mezilidských vztazích nelze vynucovat a že v demokracii nelze nutit většinu, aby přejala názory nebo životní styl menšiny. Nelze nás ovšem žádat, abychom svou toleranci rozšířili natolik, abychom akceptovali jeho životní styl jako jednu z běžných norem chování. Každý, i Benny samotný přece uznává, že jeho životní styl je ODCHYLKA od normy. Neexistuje tedy důvod, proč společnost nutit, aby tuto odchylku přijala jako něco, co je běžné. Pokud tohle pan Benny nechápe, chová se ve vztahu ke společnosti jako hlupák. Nebo jako typický český Róm. Bojuje-li za to, abychom jeho chování brali jako normu (viz požadavek 'práva na svobodu projevu a shromažďování'), dostává se mimo hranice "omezené tolerance" , a staví tím většinu proti sobě. Takové tendence chápe hlavní společenský občanský proud jako negativní, protože nabourávají představu 'normálnosti' jeho životního stylu. A chápe to tak oprávněně, protože, co má být proboha v demokracii společensky uznáno jako norma, když ne názory a životní styl většiny?"

Debatér má velmi úzce definované konvenční normy chování. (Rád bych ale věděl, jaké to jsou vlastně normy - jestlipak to ví i on sám?) Nedokáže se vyrovnat s žádnými většími odchylkami od nich. Definuje odchylky jako neústrojnou cizost. Nechápe, že charakteristickým rysem demokratické společnosti je soulad, který spočívá na liberální jednotě v mnohosti, jednotě nejrůznějších názorů a životních přístupů. Tento postoj ovlivňuje všechno.

V létě proběhla na internetu velmi dramatická debata mezi Václavem Žákem a některými čtenáři v Čechách ohledně otázky kolektivní viny. Václav Žák se pokusil vysvětlit, že v důsledku krvavých náboženských válek mezi katolíky a protestanty vznikl v Evropě názor, že "společnost může být stabilní jedině tehdy, bude-li respektovat důstojnost jedince, že jeho náboženská víra přestane být parametrem politického života. Masové politické strany dvacátého století jsou děsivým dokladem," argumentoval dále Václav Žák, "jak ničivou sílu představuje sekularizovaná náboženská víra." Podle Žáka není možno odsuzovat člověka proto, protože případně věří v komunistickou ideologii. Je ho možno odsuzovat jen na základě individuálního zhodnocení jeho viny. Názor, že je nutno komunistům (v zájmu pluralismu a demokracie) umožnit hlásání i jejich politického přesvědčení, byl odmítnut, například slovy jako:

"Na základě hodnocení pár vybraných jednotlivců, členů levice, které třeba osobně znáte, a za jejichž morální profil jste ochoten se zaručit, se nás pokoušíte přesvědčit, abychom dopřáli sluchu (a možná i přístupu k moci) i těm ostatním stovkám tisíců zastánců téže platformy, z nichž převážná většina žádné obecně uznávané morální kvality nenaplňuje. Ti by s námi pěkně zatočili, kdyby k tomu dostali příležitost."

Ahistorický strach z možného návratu komunistů k moci je v ČR stále velmi silný. Stejně traumaticky silný je i osm let po pádu komunismu odpor k výrazům, které kdysi zdiskreditovali komunisté. Tak jsem byl třeba upozorněn, abych v textech nepoužíval výrazu "polopravdy", protože toho slova k propagandě za komunismu zneužívalo Rudé právo. Určitý rozruch vyvolala skutečnost, že se v posledním čísle Pelikánových Listů objevil mezi sponsory časopisu Vasil Mohorita. Tak výše citovaný častý debatér na internetovém Fóru napsal toto.

Myslím, že pan Čulík se občansky a politicky velice mýlí, když se snaží bagatelisovat příspěvky bývalých komunistických předáků na konto Listů. Jenže pro nás, nekomunisty by to měl být velmi výstražný signál. Považují-li totiž bývalí komunističtí předáci Listy za časopis vhodný pro sponsorování a podporu, s vysokou pravděpodobností to o čemsi svědčí. Například možná o tom, že ta inteligentnější a přizpůsobivější část bývalých exponentů režimu vyhodnotila dnešní situaci jako příznivou pro konsolidaci, a rozhodla se rozhodit sítě. Začal velký podzimní výlov českých intelektuálů, možná znechucených soudobými poměry natolik, že je lze vhodnou rétorikou dostat na tu možná správnější a určitě levicovější stranu rybníka. Mohorita možná uvažoval následovně: "Proč se starat o běžné občany, ti stejně vždy půjdou za tím, kdo zapíská. Za námi ovšem nikoli, protože naše melodie se za posledních 50 let mírně znelíbila. I obraťme tedy svou pozornost a podporu na ty, kteří na píšťalky umějí housti, a jsou natolik hloupí, ambiciózní, dezorientovaní, netrpěliví, či nespokojení, aby je bylo možno usměrnit, vnutit jim jemným nátlakem a oportunistickou logikou vhodný nápěv, určit jim směr, kterým je nutno vésti ty ostatní, a pak už možná nebude daleko doba, kdy budeme zase hrdě státi nad hlavami davů pod baldachýnem vlajících fánglí, a kynouti zástupům, tupě klusajícím směrem, jenž jsme jim předurčili....."

V jiném příspěvku kdosi argumentuje, že nepřipravenost české armády na vstup do NATO je možná důsledkem komunistické sabotáže proruských důstojníků české armády na pražském ministerstvu obrany.

Ve Spojených státech žije přibližně 30 000 Čechů, uprchlíků z komunistického režimu, kteří dosud marně usilují o navrácení českého občanství. Z hlediska českých úřadů je nemohou dostat, protože mají občanství americké, i když někteří Čechoameričané, žijící v USA, dvojí, české i americké občanství mít smějí. Helsinský výbor amerického Kongresu opakovaně vyzval českou vládu, aby byl sporný český zákon o občanství změněn, to se však dosud nestalo. Američtí Češi se nyní chystají - po několika letech marných apelů na českou vládu - přesvědčovat poslance amerického kongresu ve svých volebních okrscích, aby hlasovali proti přijetí České republiky do NATO, dokud nebude problém s jejich občanstvím vyřešen. Mnozí čtenáři kvalifikují tuto iniciativu amerických Čechů div ne jako národní zradu. Jeden debatér napsal: " [Tyto Čechoameričany] by mohl stihnout osud nešťastného dělostřelce ze známého Hugova románu, tj. že [jim] české úřady jednoho dne vystaví pas a zároveň ho za jeho anti-lobbying předají vyšetřovateli pro podezření ze závažného trestného činu." Jinými slovy, existuje určitý kánon postojů a povinností, které musí správný Čech zastávat a plnit, bez ohledu na to, jak se chová vláda jeho země, jinak bude potrestán. Nepřipomíná vám to něco?

Jiným zajímavým rysem této kontroverze je, že se skoro vůbec nedostala do českých sdělovacích prostředků. Je to snad proto, že je česká národní totožnost dnes definována nejen jazykově, ale i teritoriálně, a, jak mi řekli někteří lidé v Praze "problémy Čechů v zahraničí nás vůbec nezajímají"? Ale nejsou problémy Čechů v zahraničí a postoje domácích Čechů k Čechům žijícím jinde možná základním problémem, týkajícím se kořenů dnes jen velmi nedokonale - nebo spíše nijak - definované české národní totožnosti?

V projevech českých internetových debatérů se projevuje zásadní nedůvěra vůči Západu, kde podle nich často bují zhoubné levicové ideologie: Zejména ostře jsou kritizovány Spojené státy:

Došlo 20/08/1997 v 22:54:37 hodin k tematu "Americké blbnutí k nám přijde taky... "

"V lidské populaci existuje určité procento lidí, kteří mají neovladatelnou touhu státi se vůdci, obhájci, hlasateli či spasiteli různých "utlačovaných" skupin. Po dlouhou dobu se lidem tohoto ražení hodila jako "utlačovaná" skupina dělnická třída neboli proletariát. V praxi se jednoznačně a definitivně prokázalo, že cesta k prosperitě i pro dělnickou třídu nevede skrze uskutečňování levicově-kolektivistických vizí. Takže bojovníci za práva utlačovaných skupin přesunuli svůj zájem do jiné sféry. Feminismus, propagace homosexuálů, a další věci vyplývají zřejmě z toho, že Američani už se ekonomicky mají tak dobře, že se ty utlačované skupiny musí vytvářet víceméně uměle, aby všichni ti vůdcové, obhájci, hlasatelé a spasitelé měli koho vést, hájit, zviditelňovat a zachraňovat. Svoji seberealizaci zřejmě vidí v tom, že budou bojovat za práva nějaké diskriminované skupiny, i kdyby si tu diskriminaci měli vymyslet. Rasismus je skryt už v tom, že lidi vůbec dělíme na skupiny, že na ně hledíme jako na příslušníky skupiny."

"Cas od casu vzdycky nekdo vytahne tema nasich milych hosanku a chlapskych dev. A jako ze by meli mit rovnopravnost, moznost se zenit (ci vdavat?) mezi sebou, adoptovat deti a tak. K tomu se pridaji samozrejme nasi levi kavarensti hloubalove. Tak dost, chce se mi zarvat. Jestli nekomu v Americe hrabe, nemusime to tahat hnedle k nam. Tu cernousci, tu buzici, tu haraseni pak zase lesbicky, zavadi se takovy newspeak - jen abychom se proboha nikoho nedotkli. Cestina nezna slovo gay - mame svoje hezka: buzerant nebo teplous. Netahejme si to k nam. Myslim, ze dostatecne respektujeme jejich odlisny zpusob zivota, jsme dostatecne tolerantni. Davat buzikum ale prostor v mediich? Neni nutne. Muj deda rikal, cim vic se kdo lejnem maze, tim vic smrdi. Dobre rano vsem."

Jaký postoj zastávají debatéři k dědictví Pražského jara, k Chartě 77, k morálce a idealismu v politice? Několik citátů:

Narodil jsem se rok po roce 1968 udalostech a tak nevim jak velka "revoluce" to byla, ovsem v nasi rodine se tento rok hodne probiral, protoze na zaklade ustaveni nove vlady po srpnu, zemrel na infarkt muj deda, komunista jako remen,ovsem clen "dubcekove kliky" Prodelal jeden infarkt po jeho odvolani a druhy pri ceste z nemocnice, kdyz si chudak otevrel noviny a zjistil nove slozeni nasi Vlady v Cele s Jakesem a spol. Byl to posledni "rudoch" v rodine a tato doba ho pripravila jeste o minimalne 20-30 let zivota. Otec ani matka se neangazovali v politice a to ani v "hektickych dnech". Zili s predstavou, ze se prave nejedna o budovani demokracie,ale zmenu u "koryta". Coz nemohli nijak ovlivnit a tak se do teto tahanice nemichali. Tato doba neni zmapovana, asi proto,ze je hodne lidi, kteri si ani nepreji,aby byla nejaka jina vize sepsana,nez co napsal pan Mlynar.

Rok 1968 nebyl žádné celonárodní povstání. Šlo o aktivity relativně malé skupiny lidí, k nimž se postupně přidávali další lidé. Tu skupinu tvořili předně reformní komunisté, ekonomové, umělci, a následně lidé, kterým byli proti mysli právě komunisté. Z hlediska dnešní terminologie antikomunističtí disidenti. Je jasné, že si obě skupiny zvlášť nerozuměly, nespolupracovaly spolu, ale vzájemně se dosti ovlivňovaly. Veřejnost se do akce zapojila, až když spojenecká vojska vstoupila do země. Veřejnost protestovala proti přítomnosti cizích vojsk, proti vměšování, ne proti komunismu. Když veřejnosti došlo, že palácová revoluce už proběhla, a nikdo se nás ani nezeptal, co si o tom myslíme, vrátili jsme se z ulic domů, do škol, fabrik a úřadů, a přestalo nás to zajímat. Průměrný občan není profesionální revolucionář. Pro průměrného občana se nic moc nezměnilo. Před rokem '68, nebo po něm, žádný rozdíl. Málo nás zajímalo, kdo vládne. Čistky, které začaly po stabilisaci poměrů, veřejnost také nechaly chladnou. Vždyť šlo jen o pár set tisíc lidí, a nikdo je nevěšel na lucerny. Navíc sdělovací prostředky o situaci mlčely, takže nikdo nevěděl, jaký to má rozsah. Většina lidí (zdůrazňuji, že nekomunistů) bez mrknutí oka podepsala prohlášení, že souhlasí s přítomností cizích vojsk, přestože pár měsíců předtím se aktivně zúčastnili demonstrací. Já také, na gymplu. Proč nakonec ne, když tehdy už bylo jasné, že žádná revoluce se nekonala. Jen obyčejný palácový převrat v rámci KSČ, a kvůli tomu nám nestálo zato si pálit prsty, angažovat se, a nechat se persekvovat. Tím nechci znevažovat mravní postoj lidí, kteří nepodepsali. Ale veřejnost jako celek má vždy jiný druh mravnosti, pragmaticky orientovaný. Je ochotna bojovat za správnou věc jedině tehdy, když má boj naději na úspěch. Nemá-li, nastoupí individuální osobní zájmy. Ideje jsou totiž jedna věc, a kvalita vlastního života druhá.

Ja jsem narozen 21. srpna 1975 a mam brachu o 1.5 roku mladsiho. Az do revoluce v listopadu jsme nemeli ani tuseni, ze nas tatik nedelal vzdycky ridice ale ze byl lodmistrem na lodi jezdici po Laby (sic) do Hamburku. Vsechny fotky z te doby byly ukryte a nasi s nami o tom nemluvili. To, ze  tatu vyhodili po 68 za protest proti okupaci a ze stravil 3 mesice na Pankraci, jsme se dozvedeli dokonce az v roce 1991. Dalo by se to nazvat "prava ceska predposranost". Ja i bracha jsme byli v Pionyru, ja jsem dokonce byl posledni 2 roky predseda tehdejsi skupinove rady na zakladni skole. Co delat. Idea toho, ze to je potreba pokud chci jit na vejsku byla zakorenena. Nedokazu dodnes pochopit, jak to tata musel nest, kdyz jsme chodili domu s satkama z prvniho maje nebo kdyz jsem dostal ty tri hvezdicky na tehdejsi modrou pavezu. Ani ted o tom tata nechce nijak moc mluvit. Rika, ze nema cenu o tom mluvit, ze je dulezitejsi se snazit tech 40 let napravit co nejrychleji. Pamamtuju si jednu zivou diskuzi s nasi mamkou, kdy tata tvrdil, ze je to i jejich vina (jeho a mamky) ze nic neudelali proto, aby se to zmenilo, a ona mu oponovala, ze stejne nic delat neslo.

Za sebe muzu rici, ze se o potrestani zlocinu 68 moc nestaram. Spis bych chtel videt za mrizema tunelare miliard, pracovni prilezitosti pro lidi co umej makat a zivotni uroven jakou ma treba Nemecko nebo Svycarsko. Takze penize utracet za neco, co bylo je zbytecne, ted se jen tresu aby jsme {sic) tam nejakou rudou mlhu nemeli podruhe. Takze hurrra do NATO a s tunelarema za mrize a na vladu lidu delnickeho zapomenme.

Odpověď častého diskutéra na otázku, zda bylo rozumné vystupovat za komunismu s kritikou režimu, zněla:

Z toho, že občas kdesi kdosi mladý z naivity nějaké ty nepříjemné otázky kladl, nelze odvozovat jeho morální nadřazenost nad těmi, kdo tyto otázky nekladli. Ani z toho vyvozovat, že ti, kdož se neptali, tak činili proto, že by jim na situaci nezáleželo, nebo proto, že by s totalitou mlčky souhlasili. Nikdo rozumný nepopírá odvahu těch aktivistů, jejich angažovanost a zásluhy na odstavení totality, ale jejich činnost, byť jakkoli exponovaná, by neměla žádnou naději na úspěch, kdyby se k nim v rozhodné chvíli nepřipojila i ta 'společensky inteligentní' složka veřejnosti, ta 'mlčící většina' kterou pohrdavě zahrnujete pod specifikum 'vyčuraní'. Individuální vztah ke společnosti v níž žijeme, nelze hodnotit jen z úzkého hlediska morální správnosti lidských aktivit.

Tentýž debatér jinde napsal:

Dobrý politik je u mě především schopný organisátor, dobrý manažer. Posuzuji ho podle toho, jak přispěl ke zlepšení mého života. Kdo z nás by si dovolil vytknout třeba sousedovi, že je lump, když ošoustal sekretářku? Ale třeba Clintonovi to jistí idealisté vytýkají už léta. Aniž by brali v úvahu jeho politiku.

Politika je ryzí účelnost. (Uvažujete-li takto, lze snadno pochopit i Němce, podporující Hitlera až do trpkého konce, případně i ruské trestance na Sibiři, oplakávající Stalinovu smrt, aniž byste je museli nutně řadit mezi idioty). Jen pokrytec může tvrdit, že mravný politik je lepší než nemravný. Politika přece neměří mravnost, ale úspěšnost. Každý Vám řekne, že lepší je ten, kdo vyhraje. Budete-li tedy očekávat od politika morálku a charakter, pravděpodobně dáte svůj hlas při volbách outsiderovi, který, i kdyby dostal šanci něco dobrého udělat, tak ji z mravních důvodů hloupě zahodí. Morálka a politika nejdou moc dohromady.

Závěrem už jen tematický přehled některých dalších názorů, které se v posledních třech měsících vyskytly na debatním Fóru Neviditelného psa:

Prezident Havel je nanic. Citát: "Na hlubokomyslné úvahy bez praktického dopadu máme presidenta."

Dotace všeho druhu jsou škodlivé.

Prosazování kolektivních práv stávkujících je výrazem individuálního sobectví lidí, kteří neprávem usilují o platy vyšší, než jak určil volný trh, a to na úkor ostatních občanů.

Měly by se zcela zrušit daně z příjmu a plně nahradit spotřební daní z přidané hodnoty. Argumenty, že by to drasticky zatížilo nespravedlivě vysokými daněmi občany z nižších příjmových skupin, a že by to vedlo k finančnímu zvýhodnění výroby méně zpracovatelsky náročných, a tedy jednodušších a hospodářsky neperspektivních výrobků, byly pominuty. Mimochodem, argument o užitečnosti zvyšování DPH se nyní občas objevuje i v českých vládních kruzích.

Úsilí o ekologický způsob života je marné, protože člověk se nikdy nevzdá ekologicky ničivého komfortu moderní civilizace.

Fyzické tresty u dětí jsou správné, a je chyba, že se to nyní na Západě zakazuje.

Kdyby se prodávala v ČR levnější, tzv. "zelená nafta", bylo by to jen dalším zdrojem šmeliny.

Blahobyt vznikne, až si na něj vyděláme.

Demokracie musí potlačovat nedemokratické názory.

Homosexualita je vyléčitelná, a proto by homosexuálům neměly být povolovány žádné svobody.

Fašismus nebyl tak špatný - k tomu krátký citát:

Ono u toho Hitlera to bylo trosku zamotane. Nejsem pametnik te doby, ale dle vypraveni me babicky, ktere fasiste zavrazdili v koncentraku otce a brachu za "pomluvy a vtipy na gestapo", tak ale i po teto tragicke udalosti pro ni a rodinu vzdy davala za vzor nemeckou armadu a jeji vedeni za absolutni cistotu uniforem, a v rade pripadu i slusnost s jakou jednali v s lidmi v dobe protektoratu. Nikdy nefandila Nemecku,ale tak, jak chodil oblekany nemecky dustojnik, tedy nazehlen a podobne,tak takhle nechodil nikdo.Na ulicich byl poradek a relativne dostatek jidla na valecny stav v zemi. Navic to srovnala s "dobytkem z Ruska"ktery sice prinesl do mesta zdanlivou svobodu, ale vyraboval obchody, znasilnil brutalne jeji dceru,mou tetu a jeste ji mily osvoboditel okradl o zlate nausnice a to stylem ze ji malem utrhnul usi. Nechci obhajovat fasismus,ale na druhou stranu objektivni zhodnoceni cele teto Evropske tragedie zatim neni na trhu k mani. Mozna se toho jednou dockame a my,kterym socialisticke skolstvi predlozilo vylhane dejiny,se dockame napravy zmatku v nasich hlavach.

Dále: vegetariánství a práva zvířat jsou hlouposti. Zvířata nemohou mít žádná práva, protože nemají vědomí.

Klaus nebyl dost pravicový.

Decentralizace vlády jako ve Skotsku je nebezpečná.

Menšiny nemají právo mít uznaný svou řeč za úřední jazyk. Menšiny se mají integrovat do společnosti. Romové to musejí učinit tak, jak se integrují do české společnosti Slováci v Praze. Romové by měli být z problémových oblastí vystěhováni, ale proboha ne do zahraničí. Své problémy si Romové musejí vyřešit sami. A úplně závěrem, jen jediný citát z rozsáhlé a několikrát se navracející debaty o romském problému: Pro Romy by měly být vytvořeny pracovní tábory.

"Poslední předprotektorátní vláda vydala 2.března 1939 zákon, podle něhož měly být zřízeny kárné pracovní tábory "pro všechny osoby starší 18 let, které se vyhýbaly práci a nemohly prokázat, že si řádným způsobem zajišťují obživu". V listopadu téhož roku přibyl ještě přísný zákaz kočování." citat ze clanku tykajiciho se romske problematiky ze zpravodajskeho servisu CTK¨. Kdyby se opravdu dusledne dbalo na to, aby stavajici zakony respektovali vsichni bez ohledu barvy pleti, nebylo by nutne vydavat podobne zakony jako v minulosti. Mozna by pak vlada nemusela konstatovat, ze 70% Romu nepracuje a z toho zbytku se 20 - 30% nezivi legalnim zpusobem. To jsou fakta, ktera normalniho cloveka musej privadet k silenstvi.

Jan Čulík