Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív.
Češi a česko-německá deklarace: selhání nového přístupu k historii
Andrew Stroehlein
Andrew Stroehlein napsal asi stostránkovou diplomovou práci o dvouleté historii vznikání česko-německé deklarace a o reakcích veřejnosti na ni. Práce se jmenuje: Češi a česko-německá deklarace: selhání nového přístupu k historii.
V anglické verzi je kompletní text k dispozici v tomto vydání Britských listů i s poznámkami jako příloha (tj. nenatáhne se do kompletního vydání Britských listů, ale musíte si kliknout na link zde napravo v obsahu. Pozor, anglický text má více než 200 kb!).
Překládám ze studie některé dílčí kapitoly (JČ):
Češi a česko-německá deklarace: selhání nového přístupu k historii
I. Přehled
"Mezi sousedy je zajisté lepší se navzájem podporovat než na sebe střílet - zejména, pokud je sousedů osmkrát více než vás." (Pavel Macháček, Lidové noviny, 12. května 1997)
Česko-německá deklarace byla v česko-německých vztazích za poslední dva roky ústředním tématem. Účelem deklarace mělo původně být vyřešit existující potíže, které jsou důsledkem nepřátelství mezi oběma národy, zejména během minulého století. Doufalo se, že udělá deklarace "tlustou čáru za minulostí" a uvolní cestu pro pozitivnější vztahy v budoucnosti.
Česko-německý konflikt byl a je trvalým a politováníhodným rysem středoevropské historie. Česko-německá deklarace však byla špatně koncipována a od začátku do konce byl celý projekt špatně realizován. Tato deklarace nezmění česko-německé vztahy. Minulé dva roky jen ukázaly, že tradiční obavy dál existují v české společnosti. Tato deklarace nevyvolala smíření mezi oběma národy, ale jen zhoršila už existující antipatie.
Deklarace nebyla u českých občanů populární. Češi odmítli česko-německou deklaraci i nové pojetí historie, které ji podkládá. Deklarace vyvolala v České republice velké politické a společenské napětí a ohrozila některé základní prvky demokracie v zemi.
Debaty o česko-německé deklaraci ukázaly, že mezi českými intelektuálními elitami a širokou veřejnosti stále ještě existuje vážná propast.
III. Po roce 1989: Nový přístup
(výňatky)
Listopadová revoluce roku 1989 přinesla nové české názory na Německo a na poválečné vyhnání Němců z Československa. Disidenti a exulanti, kteří už do jisté míry znali rozličné názory na tuto problematiku od cizích historiků a byli méně ovlivněni propagandou bývalého režimu, začínali vnucovat obtížný problém česko-německých vztahů do české politické arény. V oficiálních sférách byl hlavním představitelem tohoto hnutí Václav Havel.
(...)
Tato přiznání a tyto omluvy za v minulosti spáchané zločiny byly kritizovány mnoha Čechy hned v době, kdy byly učiněny, a ještě o mnoho let později, ale tento nový přístup v oficiálních kruzích nebyl pro všechny Čechy úplně nový. Měl kořeny v disidentských a exulantských kruzích, to jest, v intelektuální elitě. Nedávná léta ukázala, že tento nový přístup k česko-německé otázce otevřeně kvete v akademických teoretických pracích i v politické praxi. Není pochyb, že je součástí širšího hnutí českého myšlení, které je rozhodně prozápadní.
Teorie: Zázemí pro Nové bilancování: Nová definice střední Evropy
V sedmdesátých letech se šířila kritika odsunu Němců v exilové literatuře i z domova. Článek historika Jána Mlynárika, uveřejněný ve Svědectví v roce 1979 se považuje za začátek moderního procesu zkoumání tohoto problému.
(...) V mnoha ohledech se nové "středoevropské" hnutí dá vystopovat zpět do prvních let komunistické vlády. Práce Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu byla raným dílem, které vyjádřilo názor, že má komunistický režim v Československu kořeny v panslavismu, hledícím na východ, zejména v Benešově panslavismu. (...) Romantické představy slovanského bratrství byly podle Václava Černého nevhodné pro Čechy a vedly k brutalitě stalinismu v Československu.
Samozřejmě, Černého práce formálně vyšla tiskem až roce 1993, ale Černý a jeho filozofie měli obrovský vliv na disidentské společenství v Československu, jehož někteří představitelé se stali členy první vládní garnitury po revoluci.
(...)
Mýtus o "návratu do Evropy" se stal zázemím pro obrovskou vlnu prací. Většina disidentů a západních univerzitních pracovníků jak se zdá přehlédla skutečnost, že zkušenost absolutismu a totalitářství je přímou součástí evropské historie, a tak, ve skutečnosti, Československo nikdy Evropu "neopustilo". A kromě toho, skutečnost, že drtivá většina Čechů nikdy otevřeně neodmítla komunistický systém, který prý byl pro ně tak "nepřirozený", byla intelektuály naprosto pominuta.
(...)
Je velmi důležité si uvědomit, že navzdory tomu, že pojem střední Evropy je dobře známý mezi intelektuály, neznamená, že má tento pojem v celé své složitosti rozšířenější vliv na obecné povědomní obyčejných českých občanů.
Nový přístup intelektuálů k česko-německým vztahům není jen izolovaná touha o lepší styky se sousedním státem. Je to myšlenka se silným intelektuálním rodokmenem. Česko-německé smíření je nutné jako součást celého obratu, kdy se české myšlení odvrací od východu směrem k západu. Postupné přeorientování intelektuálního společenství se dokonce stalo filozofickým ospravedlněním revoluce. Nejjednoduššeji řečeno, ruský či sovětský systém představoval východ a kapitalistické Německo představuje západ. Je to klasická česká otázka - mezi východem a západem, mezi Ruskem a Německem - dichotomie je tak stará, jako české politické myšlení samotné. Kyvadlo se prostě vrátilo zpátky.
Podle logiky tohoto prozápadního postoje, je nutno dojít narovnání s Německem, mají-li se Češi "navrátit do Evropy". Vzhledem k postavení Německa v Evropské unii, je to dvojnásobně tak nutné. To byla filozofie mnoha exulantů a disidentů před rokem 1989. Přeorientovat Československo směrem k západu se stalo po revoluci cílem drtivé většiny politiků a politických komentátorů, a cesta "zpět do Evropy" vedla přes Německo.
"Nové bilancování"
(...) Tento nový přístup, "Nové bilancování" (abychom použili Havlových slov) má čtyři charakteristické rysy:
1. Zdůrazňují se léta spolupráce a mírového soužití s Němci. O období konfliktů se příliš nehovoří. Všeobecně se předpokládá, že mírové soužití mezi Čechy a Němci bylo teprve nedávno politováníhodným způsobem narušeno růstem nacionalismu v devatenáctém století. V podstatě je tento romantický obraz spojen se starým pojmem bohemismu Bernarda Bolzana, který se začátkem devatenáctého století pokusil zastavit rostoucí vlni česko-německého nepřátelství pojmem politického národa "Bohémů", k němuž patří Češi i Němci.
(...) Občas nabývá toto romantické pojetí středoevropské kultury absurdních forem úvah o radostech kavárenské kultury v habsburské Vídni nebo v mýtických výtvorech idylické venkovské harmonie národů.
2. Tradičně významné osobnosti českých vlastenců jsou kritizovánmy. Kritika se týká i takových národních hrdinů jako je Palacký a dokonce T.G. Masaryk, který je historickou postavou, na niž jsou obyčejní Češi nejvíc hrdi.
3. Vyjadřuje se pochopení a soucit pro sudetské Němce, zejména ty, kteří nejvíce trpěli při odsunu. (...)
4. Zdůrazňuje se spojení mezi poválečným bezprávím odsunu a vznikem komunistického režimu.
(...)
IV. Deklarace
Cesta k deklaraci: Těžké začátky
Projev Václava Havla na Karlově univerzitě 17. února 1995 uvedl v pohyb proces vznikání deklarace. Havel požadoval nový dialog a viděl potřebu ukončit diskuse o minulosti, aby bylo možno začít hledět do budoucnosti. (...) Havel byl přesvědčen, že oba národy potřebují formálně udělat "tlustou čáru" mezi minulostí a budoucnosti "tisícileté koexistence Čechů a Němců v naší zemi, která se v posledních dvou stoletích zkomplikovala".
Po určitých počátečních konfliktech na české straně, zda mají vést rozhovory představitelé vlád nebo parlamentů, v červnu 1995 jmenovala česká i německá vláda pro debaty o deklaraci své hlavní vyjednavače. Čech Alexandr Vondra a Němec Peter Hartmann se začali pravidelně scházet. Hlavním rysem jednání, která trvala rok a půl, bylo, že byla tajná. Přirozeně to vedlo k tomu, že na nedostatek informací ve veřejné sféře reagovala veřejnost šířením nepodložených zpráv. Velmi málo lidí vědělo, o čem se vlastně jedná, a to vedlo k tomu, že někteří se báli nejhoršího.
V lednu a v únoru 1996 vznikla při jednání krize ohledně významu Postupimské dohody. Češi zastávali názor, že dokument v podstatě vyjadřuje podporu Spojenců pro poválečný odsun, ale německý ministr zahraničních věcí Kinkel trval na tom, že Postupim byla jen "politická deklarace", jíž se Německo necítí vázáno. To, že Kinkel zpochybnil trvalost poválečné situace, vyslalo nárazovou vlnu nejen přes Českou republiku, ale i přes hlavní města západních států. (...) Trpký spor charakterizoval britský deník Daily Telegraph jako "nejhorší krizi ve vztazích Německa s východoevropskou zemí od pádu komunismu". Zhoršující se stav česko-německých styků, způsobený jednáním o deklaraci, vedl Klause k tomu, aby prohlásil (v Debatě ČT, 11. února 1996), "Není to fiasko", což vedlo většinu lidí k závěru, že to skutečně fiasko je. Zdálo se, že deklarace umřela a česko-německé vztahy skutečně dosáhly nejchladnějšího bodu od revoluce.
(...) Samozřejmě, emocionální česko-německá otázka, kterou zaktualizovala jednání o deklaraci, hrála roli ve všeobecných volbách roku 1996. Jakmile byly zveřejněny výsledky průzkumu veřejného mínění, podle něhož 86 procent Čechů uvedlo, že nikdy nebude hlasovat pro stranu, která by podporovala omluvu sudetským Němcům, bylo obtížné se domnívat, že se tato otázka nestane faktorem v předvolební kampani. Ve snaze se navzájem zdiskreditovat, jak koaliční strany, tak opoziční sociální demokraté si vyměňovali obvinění, že jejich volební kampaň podporuje Německo. Několik dní před volbami začal německý tisk a méně odpovědné české sdělovací prostředky rozšiřovat nepodložené zprávy, že je deklarace hotova.
Sudetští Němci neodolali, aby jak už je u nich tradicí neprojevili destabilizační vliv na českou politiku. Na výročním shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se konal týden před českými volbami, opakovali jejich vedoucí představitelé a jejich obránce, bavorský premiér Edmund Stoiber, své hlavní požadavky, přednesené české vládě, včetně požadavku přímých rozhovorů s českou vládou a kryptického "práva na domov". Stoiber také uvedl, že by splnění těchto požadavků mělo být podmínkou pro přijetí ČR do Evropské unie. Extrémnější sudetští Němci a jejich ochránci v bavorské vládě vždycky vysílali vlnu hrozeb a komentářů, které vyvolávají v ČR napětí a poškozují česko-německé vztahy, ale takové hrozby těsně před českými volbami mohly mít jen jediný výsledek: další jedno nebo dvě poslanecká křesla pro radikální českou pravici.
Širší kontext
(...) Na vývoj událostí kolem deklarace měly vliv i jiné záležitosti. Například, v září 1í94 a v březnu 1995 zastřelila česká policie dva německé turisty. V druhém incidentu byla obět zastřelena do zátylku, poté, co byla donucena, aby si lehla na zem za to, že spáchala menší dopravní přestupek. Republikánský vedoucí představitel Miroslav Sládek nechvalně poznamenal, že existuje stejně příliš mnoho Němců. (...) Jinou záležitostí, která vedla k ochlazení česko-německých vztahů, byl případ šéfdirigenta České filharmonie Gerda Albrechta (...)
Po volbách
V listopadu 1996 vyvolaly rozporné nepodložené zprávy mezi Republikány, Klausem a Bonnem, hru o slova. Republikánský poslanec se zeptal Klause, zda bude deklarace obsahovat slovo odsun nebo vyhnání. Klaus záhadně odpověděl, že připravovaný dokument neobsahuje ani jedno toto slovo. To zmátlo všechny, vyvolalo novou vlnu nepodložených zpráv, přineslo nová obviňováno od Neubauera a ostré dementi z Bonnu, který tvrdil, že deklarace obsahuje slovo Vertreibung (vyhnání).
Nakonec se ale ukázalo, že české slovo v deklaraci bude vyhánění. Rozdíl mezi vyhnáním a vyháněním je dosti malý. Liší se jen videm, což je vlastnost, kterou nemá ani němčina, ani angličtina. V deklaraci nebylo slovo vyhnání použito asi proto, protože je velmi silné a má emocionální zabarvení, zatímco slovo vyhánění, které není tak časté, nemá tak silný emocionální podtext. Možná to také znamená, že česká strana odsuzuje zvěrstva spáchaná při odsunu, nikoliv však odsun samotný. Německá verze obsahuje jasné slovo Vertreibung, je však otázka, zda obě verze deklarace mají stejný smysl. Ať už je tomu jakkoliv, české veřejnosti se dostalo dlouhých článků o gramatice a lingvistice, jakých nebyli svědky od Velké Pomlčkové Debaty mezi Čechy a Slováky na jaře 1990.
Někteří lidé zdůrazňovali, že lingvistická akrobacie má právní dopad, ale absurdnost gramatické debaty jen ukázala, že tajnůstkářství, obklopující jednání o deklaraci, podporuje šíření nepodložených a poplašných zpráv. (...) Na informační embargo poukazovali mnozí doma i v zahraničí...
Veřejnost si konečně smí deklaraci přečíst - a to omylem
7. prosince část textu deklarace pronikla do tisku a o dva dny později byl celý text omylem zveřejněn. Zdá se, že pražská kancelář německé televizní stanice ARD nejprve zveřejnila několik odstavců textu, který dostala z bonnského kancléřství. Zahraniční ministr Zieleniec si myslel, že ARD zveřejnila celý text, a tak celý text deklarace poskytl ČTK. To nebylo plánováno, šlo, jak se zdá jen o omyl. Mezi Prahou a Bonnem létala obvinění z toho, kdo text deklarace vlastně zveřejnil. Klaus obvinil ARD z nekompetentnosti. To, že jen několik dní předtím Kohl ukázal dokončenou deklaraci šéfům Sudetoněmeckého lansdmanšaftu (ještě před tím, než ji dostal k dispozici parlament) vedlo některé pozorovatele k úsudku, že za prozrazení textu deklarace nesou vinu sudetští Němci. Obvinění příliš nepomohlo česko-německých vztahům. Náhodné prozrazení textu po půldruhém roce jeho intenzívního utajování situaci "poněkud zkomplikovalo".
Dalším zmateným krokem byla ratifikace zahraničními ministry 20. prosince. Na ceremonii vrhaly stín nejen neplánované zveřejnění deklarace o týden dříve, ale i poněkud nediplomatické poznámky šéfa německé diplomacie o tom, že Německo považuje otázku kompenzace českých obětí nacismu za věc české vlády a že deklarace není "tečkou" za historií, jak to Češi chtěli.
21. ledna 1997 přicestoval konečně Helmut Kohl do Prahy, aby formálně deklaraci s Václavem Klausem podepsal. (...) Bohužel, navzdory mnoha měsícům obtížných jednání, bylo zjevné, že Praha a Bonn stále ještě nesouhlasí ohledně toho, co podepisují. Kohl považoval za povinnost říci, že deklarace nechává otázku restituce pro sudetské Němce otevřenou. Klaus diplomaticky mlčel, ale Kohlova slova vyvolala v českém tisku vlnu rozhořčení. Neměla snad deklarace ukončit onu historickou etapu "tečkou", o níž mluvili Klaus a Zieleniec v roce 1995?
Co v té deklaraci je?
Když byla deklarace omylem zveřejněna, kdosi ji charakterizoval jako "odvážnou". Deklaraci lze možná charakterizovat mnoha přívlastky, určitě však není "odvážná".
(...)
Původně doufala česká strana, že deklarace udělá "tlustou čáru za historií", o níž hovořil Havel v roce 1995 a že to bude "tečka", kterou chtěli Klaus a Zieleniec. Čeští politikové se kojili nadějí, že deklarace odstraní jednou provždy hrozbu restitučních nároků sudetských Němců a hrozbu, že by sudetoněmecké vydírání mohlo oddálit vstup ČR do EU.
(...)
Ale jak dokazují výroky kancléře Kohla, německá strana stále ještě považuje tyto otázky za otevřené.
Jestliže tedy deklarace nesplnila svůj původní účel, přinesla alespoň smíření obou stran? Je pozoruhodné, že po podpisu deklarace měl Václav Havel najednou názor, že účelem deklarace nebylo uzavřít minulost ani dospět smíření:
"Snažíme se dospět smíření s nepřáteli, a já nemám v této chvíli pocit, že jsou český a německý národ nepřátelé, kteří musejí hledat smíření".
(...)
Koncem roku 1996 se interpunkční metafora českých vládních činitelů změnila. Zieleniec už deklaraci nenazýval tečkou, ale byla to podle něho dvojtečka.
V únoru 1997, kdy nad otázkou ratifikace visel otazník, zmatení komentátoři viděli deklaraci ani ne jako tečku, ani ne jako dvojtečku, ale jako vykřičník. (Právo, 14.2.1997)
Zase to člověku připomnělo velkou pomlčkovou debatu.
(...)
Nejlépe lze deklaraci asi definovat tím, co v ní není. Celá řada důležitých podrobností byla vynechána.
Zaprvé, přímé odškodné pro individuální oběti nacismu bylo vynecháno. Tak zůstává Česká republika a Slovensko jedinými sousedy Německa bez tohoto odškodného. Zadruhé, přestože je deklarace prý středoevropským dokumentem, který má být "jasným slovem o minulosti", deklarace se vůbec nezmiňuje o nacistické genocidě židů, jak poznamenala česká židovská obec a Elie Wiesel.
Deklarace se také nezmiňuje o roli sudetských Němců při rozkladu první republiky, ani o Postupimské dohodě a o podpoře Spojenců pro odsun Němců. Je to "selektivní interpretace historie" (Jaroslav Valenta, Slovo, 27.12. 1996) a základem té selektivity je hnutí "Nového bilancování".
Je podivné, že podle bodu 7 deklarace platí Češi na jednoho obyvatele více než Němci do fondu na projekty pro pomoc obětem nacistického násilí.
Žádné primární požadavky sudetských Němců deklarace nesplnila. Vyjádřili zklamání, že je deklarace kritická vůči utrpení a nespravedlnosti spáchané na nevinných lidech", ale že neodsuzuje odsun. České skupiny s přímým zájmem na tomto problému byly také zklamány. Žádná skupina, která si v souvislosti s deklarací dělala naděje, nebyla uspokojena. Všichni, kdo jsou přímo angažováni v otázce česko-německých vztahů, byli zklamáni.
(...)
Šlo spíše o katastrofu než o deklaraci?
Je mnoho důvodů, proč je možno dospět k názoru, že česko-německá deklarace nadělala více škody než užitku:
Chabá diplomacie
Zaprvé, celá záležitost s deklarací byla řízena velmi špatně, z hlediska mezinárodní diplomacie by se dalo říci, že amatérsky. Na české straně došlo hned zpočátku k obecným chybám, jako například, že se Češi neúčastnili více jednání skupiny 2 +4 a oslabili svou výchozí pozici ratifikací zákona 217. To, že nespolupracovali s ostatními zeměmi visegrádské skupiny vedlo podle některých pozorovatelů k tomu, že malá Česká republika těžko mohla sama efektivně vyjednávat s velkým Německem.
Absolutní utajování veškerého jednání jen podporovalo šíření poplašných nepodložených zpráv a zintenzivňovalo obavy veřejnosti. Tyto obavy krmily nenávist nacionalistů.
(...) Ani parlament nebyl o jednáních informován. (...)
Vážnější však bylo, že deklarace ohrozila demokracii a obraz demokracie v České republice. Hrozba demokracii pocházela jednak z nenávistných činů Republikánů, kteří se tím zviditelňovali, a jednak od představitelů hlavních politických stran, kteří se snažili Republikány zkrotit.
Všechny české politické strany užívaly nacionalismu a někdy využívaly i extrémistických názorů, ale bezpochyby to byla právě Republikánská strana, která nese největší vinu, že užívála nenávisti k hrozbám a k zesměšňování demokratického procesu. (...)
Přestože byly činy Republikánů politováníhodné, opatření politiků u moci, jejichž cílem bylo tyto činy neutralizovat, byly více znepokojující. Například došlo k pokusu prosadit deklaraci v parlamentě bez přípravného času pro řádnou debatu. Klausova strana učinila totéž v Senátě, ve snaze nechat deklaraci schválit během mimořádného zasedání ještě dříve, než se o ní jednalo v německém parlamentě či v dolní komoře české sněmovny. Některé tyto manévry ve snaze zmanipulovat legislativní agendu (...) byly vysoce nepřípustné a byla také poškozena pluralita pravomocí, která má v demokracii klíčový význam. Zákonodárci totiž de facto vykonávali soudní pravomoci. (Václav Žák, Právo, 21.2. 1997, 17.2.1997).
V jiné etapě ratifikačního procesu bojkotovali všichni členové koalice dobu vyhrazenou otázkám. (...) Tak úmyslně porušili parlamentní pravidla. Jednoduše řečeno, vláda porušovala zákon.
(...)
V důsledku jednání o deklaraci se česká demokracie téměř stala komedií. (...) V důsledku činů Republikánů, oficiálního úsilí jim zamezit a toho, že demokracie zřejmě degenerovala ve frašku, ztratilo mnoho lidí v české společnosti důvěru v demokratický proces. (...)
Samozřejmě, jednání a projevy Republikánů jsou pro mnohé lidi odpudivé, ale činy těch osob, které jsou u moci, jsou ještě více znepokojující, právě proto, že jsou to lidé u moci. Ti, kteří jsou u moci, jak poznamenal jeden komentátor, musejí v konečném důsledku přijmout odpovědnost za zhoršení demokracie (Václav Žák, 21.1.1997. Tento autor moudře dodává: "Ničivost opozice je barometrem arogance těch, kdo jsou u moci".)
Jedinou otázkou zůstává: vzhledem k tomu, že česká vláda byla touto dobou v menšině, kdo vlastně v ČR vládl?
Sdělovací prostředky
(...) Ze stovek článků, které vyšly ve čtyřech zde sledovaných denících, Mladá fronta DNES, Právo, Slovo a Lidové noviny, jsou hned zřejmé některé často komentované slabosti českého tisku. Zejména je pravda, jak napsal Steve Kettle (The Development of Czech Media since the Fall of Communism, The Journal of Communist Studies and Transition Politics, 12, 4, December 1996), že "české sdělovací prostředky silně závisejí na ČTK".
Nejenže tisk přejímal informace z ústřední (státem dotované) České tiskové kanceláře, ale často byly přetiskovány celé věty a dokonce celé odstavce ze servisu ČTK doslova. (...)
Tato studie také potvrzuje jiné Kettlovo zjištění, že některým komentátorům českého tisku není jasné, jakou roli hraje v politice opozice. Velmi často považují čeští komentátoři opozici vůči vládě za protistátní opozici, i když různé české noviny se tím prohřešují různou měrou.
"My"
Téměř všichni komentátoři ve všech novinách využívají velmi často ve svých komentáří první osoby plurálu. Tolik komentářů bylo založeno na užívání slov "my" "nás" a "naše", že je prostě nemožné je všechny vyjmenovat. Je pozoruhodné, že obě strany v debatě užívaly této metody. (...) Komentátoři všech novin takto psali, a někteří dokonce hovořili o sudetských Němcích jako o "našich Němcích". Pro ty, kteří mají větší povědomí o sdělovacích prostředcích v anglo-amerických kulturách, je tento styl psaní a jeho všudypřítomnost v českých sdělovacích prostředcích skutečně poněkud pozoruhodný.
Na jedné rovině používali komentátoři slova "my" jako jednoduchý psychologický nástroj ve snaze získat podporu pro své argumenty. "My" jsme přece všichni na jedné lodi, že? Na jiné rovině prezentovalo neustálé využívání slov "my" a "náš" česko-německou otázku jako věc nacionálního a etnického významu. Toto je ona "transhistorická národní identita, označovaná slovem my", kterou identifikoval Ladislav Holý ve své analýze Čechů a jejich nacionálních mýtů.
Tak se používal běžně výraz "u nás" namísto neutrálního výrazu "v České republice". "U nás" je zjevně z národního a etnického hlediska daleko zaujatější výraz. Užívání takovýchto výrazů v debatě o deklaraci zintenzívnilo pocit, že česko-německá otázka je etnickým bojem "nás proti nim".
Častým užíváním výrazů "náš", a "my" prokazovaly všechny noviny pozoruhodnou izolovanost českého národního pohledu na samotné české společenství. Někteří označují tento rys za český "provincionalismus" (to je oblíbená nálepka českých intelektuálů pro ty kteří s nimi nesouhlasí), ale je pozoruhodné, že i mnozí komentátoři, kteří se svým spoluobčanům posmívají za jejich provincionalismus, užívali tohoto etnicky omezeného stylu při psaní o deklaraci, například i renomovaný komentátor Jiří Pehe.
Deklarací do Evropské unie?
Tak jako mnozí politikové, české deníky velmi silně spojovaly články na podporu česko-německé deklarace s přijetím ČR do Evropské unie a v menší míře i do NATO. To se dělo navzdory tomu, že postoj Bonnu, podporující rozšíření EU na Východ, se za posledních několik let vůbec nezměnil. Navzdory tomu, že preambule deklarace jen znovu potvrzuje německý příslib podporovat rozšíření Evropské unie, mnoho komentátorů českého tisku se domnívalo, že zpochybňovat deklaraci znamená zpochybňovat české ambice integrace do západních struktur. Zjevně by to pro ně bylo zpochybněním celého filozofického fundamentu "Nového bilancování", směřující na Západ a dokonce i Sametové revoluce.
Český tisk pravidelně dával rovnítko mezi deklaraci a Evropskou unii. (...) Potenciální opozice vůči deklaraci byla považována za zpochybňování českých nadějí vstoupit do EU. (...)
Nakonec se Václav Havel pokusil vysvětlit (v rozhlasovém projevu částečně přetištěném v Lidových novinách 27.1. 1977) , že deklarace a vstup do EU nemají spolu mnoho společného. Je to potvrdilo, že většina komentátorů považovala otázku deklarace a vstupu do Evropské unie za propojenou.
(...)
Články o sudetoněmeckých extrémistech v českém tisku
Stejně jako většina činitelů hlavních českých politických stran, český denní tisk s velkým nákladem se většinou snaží ignorovat české radikální politiky. To činí navzdory skutečnosti, že téměř dvacet procent českých voličů hlasovalo pro relativně neobrozenou českou komunistickou stranu a Republikánskou stranu Miroslava Sládka a že jejich podpora je od posledních všeobecných voleb víceméně stabilní. (...)
Nedostatek článků o českých extrémistech si však český tisk vynahrazuje zájmem o sudetoněmecké extrémisty. Může se zdá podivné, že radikálové na jedné straně jsou ignorováni, zatimco radikálové na druhé straně jsou neustále ve středu pozornosti. Avšak v debatě o deklaraci, která byla téměř úplně malována štětcem "my kontra oni" není možná zas tak překvapivé, že se tisk soustřeďuje na "jejich" nerozumné osobnosti a ne na "naše".
Česká média byla mesmerizována nekompromisními a často revanšistickými hlasy v Německu. Snad téměř každé prohlášení Franze Neubauera ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu bylo v denících přetištěno, analyzováno a prodebatováno (...) a to i tehdy, když prohlášení nepřinášela nic nového, jen opakovala předchozí výroky. Nejlepším příkladem je hlavní titulek dne Mladé fronty DNES na první straně, který hlásá: "Sudetší Němci opakují své požadavky vůči Praze".
Navzdory omezených finančním prostředkům vysílaly všechny hlavní české deníky své korespondenty na sudetoněmecká shromáždění a pochybné pověsti ze sudetoněmeckých zdrojů byly prezentovány v českém tisku jako fakta. (...)
Zejména neobyčejně silné pozornosti se dostávalo v českém tisku radikálnímu Franzi Neubauerovi. Například, během bouřlivého týdne ratifikace česko-německé deklarace v českém parlamentě (11. do 18. února 1997) výše zmíněné čtyři deníky otiskly 36 článů se zmínkami o kancléři Kohlovi, politickému představiteli země s 80 milióny obyvatel, který podepisoval s ČR společné prohlášení. Za totéž období vyšlo v těchto listech 41 článků se zmínkami o Franzi Neubauerovi, šéfovi skupiny snad 200 000 sudetských Němců.
(...)
Rozdíly v přístupu českých deníků k Deklaraci
Mladá fronta Dnes - obránce Deklarace
I když všechny čtyři deníky otiskly více komentářů pro Deklaraci než proti ní, Mladá fronta Dnes byla nejvíce pro deklaraci a pro "Nové bilancování". Během pěti týdnů po zveřejnění deklarace omylem , MFD otisklo 16 redakčních komentářů pro Deklaraci a jen jeden proti. Autorem tohoto jednoho komentáře byl Rudolf Hilf, sudetský Němec, který je pro smíření, který vyjádřil názor, že Deklarace nejde dostatečně daleko. Ve stejném období otisklo Právo 17 komentářů pro deklaraci a 8 proti, Slovo 9 pro a 2 proti, Lidové noviny 7 pro a 4 proti.
MFD byla v podpoře pro Deklaraci nezastavitelná. Když byl text deklarace zveřejněn, komentátoři Mocek a Palata ji plně podpořili a napsali, že "učiní tečku za právními nároky sudetských Němců" a varovali, že "ti, kdo mají zásadní námitky proti textu, by neměli hledat nedostatky u vyjednavačů, ale v sobě". Někteří komentátoři se dmnívají, že je motorem tohoto "proněmeckého postavení" MFD její německé vlastnictví. (...) Možná, že se redaktoři domnívají, že dobré vztahy s Německem jsou dobré pro podnikání a pro jejich osobní kariéru. Více by bylo jen spekulacemi, i když si někteří Češi myslí, že je za tím víc. (...)
Prostátní nebo provládní?
Mnoho článků v novinách prostě nedokázalo rozlišit, že je rozdíl mezi opozicí vůči státu a opozicí vůči současné vládě.
Všechna opozice vůči vládou vyjednávané Deklaraci byla považována za hrozbu státu a výdobytkům sametové revoluce. Tak jako mnozí koaliční politikové, i tisk často prezentoval síly opozice jako jedinou skupinu extrémistických nespokojenců.
I když do určité míry se tímto přístupem proviňovaly všechny noviny, Mladá fronta DNES a Lidové noviny daleko předčily všechny ostatní v množství a systematičnosti článků, které spojovaly sociálně demokratickou opozici s protistátní opozicí komunistů a republikánů. (...)
Například Luboš Palata kritizoval v Mladé frontě Dnes sociální demokraty a jejich šéfa Zemana 7. února 1997 za nedostatek státotvornosti, protože nepodporuje deklaraci (...) a v podstatě ho začlenil do té skupiny politiků, kteří jsou proti polistopadovému vývoji: k extrémním komunistům a republikánům.
(...) Jiní komentátoři dokonce spojovali české oponenty deklarace s německými revanšisty. Tak Stanislav Drahný napsal v Lidových novinách 21. 12. 1996, že "s výjimkou pár okrajových skupin na českém politickém spektru části sudetských Němců, nikdo proti deklaraci neprotestuje."
Bohumil Pečinka v Lidových novinách dokonce tvrdil, že Zeman napomáhá sudetským Němcům (7.2. 1997).
Bohužel i renomovaní komentátoři a političtí analytikové podporovali mýtus, že veškeré opozice je extrémismus. Například Jiří Pehe dal dohromady sociální demokraty, komunisty a republikány v článku v Lidových novinách z 10.2.1997. Disident-politik Jiří Dienstbier, který se pořád snaží vrátit se na politickou scénu, tvrdil, že všichni, kdo jsou proti deklaraci, jsou "radikální populisté", trpící "provincionalismem".
Tento všeobecně rozšířený názor, zejména opakovaně vyjadřovaný na stránkách nejčtenějšího provládního listu MFD, téměř úplně znemožnil jakoukoliv racionální debatu o deklaraci, protože když kdokoliv vyjádřil jakékoliv výhrady proti deklaraci, byl okamžitě označen za "extrémistu".
Nejvyváženějším listem ze čtyř sledovaných deníků bylo Právo. (...) Právo také zveřejňovalo největší množství primárních materiálů k deklaraci a poskytovalo více podrobností než jiné denní listy v několika etapách ságy o deklaraci.
Dvojí tvář
(...) Nejvýznamnějším rysem českých sdělovacích prostředků v jejich postoji vůči česko německé otázce byla jejich dvojakost. Na komentářových stránkách noviny nejčastěji tiskly názory intelektuálů zastávající filozofii "Nového bilancování" a komentáře podporující tyto názory. (...)
Zároveň však tytéž noviny tiskly znepokojující tučné titulky a šokující zprávyna prvních stranách, ve snaze prodat co největší množství výtisků svého listu. To ukazovalo, že bez ohledu na své vlastní názory, redaktoři si byli vědomi tradičních názorů na česko-německé vztahy v české společnosti. Redaktoři těchto listů se tak vyrovnávali s kritickým rozštěpem v české společnosti - propastí mezi intelektuály a obyčejnými lidmi.
Závěry
Vzniklá škoda
Důsledkem česko-německé deklarace bylo politické fiasko a téměř národní katastrofa. Zaprvé, deklarace nevyřešila žádné problémy, které měla vyřešit. Jak to jasně řekl Kohl při podpisu deklarace a jak to zdůraznil i německý velvyslanec v Praze koncem března (LN 24.3. 1997), všechny staré otázky, týkající se restituce majetku sudetských Němců zůstávají otevřeny. České oběti nacistických zločinů zůstávají (spolu se Slováky) jedinými nacistickými obětmi bez individuálního odškodného od německé vlády. Český tisk je i nadále fascinován sudetoněmeckou otázkou a Neubauerovými rozklady. Deklarace nic z toho nezměnila.
Tím, že zvířila staré problémy a všem připomněla tradiční nepřátelství, deklarace poškodila česko-německé vztahy více, než jim pomohla. Ostrá výměna obvinění a frustrovaných výroků těžko představuje smíření.
Samotný smysl celonárodních omluv je sporný. Deklarace obsahuje nelogickou směsici odmítání kolektivní viny na jedné straně a přiznání ke kolektivní vině na straně druhé. Kolektivní národní omluva a vyjádření lítosti za zločiny, spáchané jednotlivci před více než půl stoletím, nemají zřejmě příliš velký praktický význam pro dnešní lidi. Probouzení starých duchů budí jen staré nenávisti.
Zadruhé, problém deklarace napjal politické strany skoro až k prasknutí a tím poškodil mladý stranický systém v České republice. Politická cena podpory nepopulární deklarace byla pro koalici vysoká. Lidi začínali ztrácet důvěru v celý reformní proces od revoluce, a nepopulární deklarace nijak nezastavila rostoucí pocit nespokojenosti.
A nakonec, debata o Deklaraci, zejména činy extrémistických stran, a snaha politiků u moci jim zamezit, ohrozila některé základní kameny demokracie v České republice. Politický život degeneroval ve frašku, a to v žádném případě nepomohlo pověsti demokracie mezi českými lidmi.
Úmysl
Česko-německá deklarace je projevem nového přístupu českých intelektuálů k historii. To, co v roce 1995 nazval Václav Havel "novou rovnováhou", představuje vyvrcholení mnoha let českého myšlení, jehož kořeny spočívají v dílech českých emigrantů a disidentů ze sedmdesátých a osmdesátých let. Filozofickým zázemím tohoto hnutí byl pokus přesměrovat české myšlení k západním tradicím české historie a odmítnout spojení na východ, zejména panslavistické myšlenky o bratrství Čechů s Rusy. Ať už je "Nové bilancování" blíže historické skutečnosti nebo ne, intelektuální hnutí má bezpochyby vlastní agendu.
Intelektuální hnutí "Nového bilancování" usiluje nejen o to, přehodnotit český názor na Německo a Němce, ale také změnit české názory na samotný český národ. Chce znovu definovat český národní mýtus a včlenit v něj i záporné faktory, aby ztratil český národ svůj "provinční" charakter a "stal se členem klubu dospělých národů" (Jiří Pehe, Slovo, 3.2.1997). Cílem není eliminovat český národní mýtus, ale přimět ho, aby se vyvíjel více filozoficky vyrovnaným, kosmopolitním směrem. Deklarace, jako vyjádření tohoto hnutí, je prý podle některých intelektuálů "v zájmu českého národa". (Miloš Hájek, Právo, 27.12.1996).
Rozkol
Během celého dvouletého obdbí, když se o deklaraci mluvilo a jednalo, nebyly k dispozici žádné důkazy, že je česká veřejnost přesvědčena o správnosti těchto myšlenek intelektuálů. Česká veřejnost opakovaně odmítla odsouzení poválečného odsunu a omluvy sudetským Němcům, které jsou svorníkem přístupu "Nového bilancování". Většina Čechů deklaraci nepodporovala.
Celá epizoda je důkazem, že je mezi obyčejnými Čechy a skupinou českých intelektuálů hluboká propast. Mnoho těchto intelektuálů strávilo dlouhá léta v izolaci od občanů své země, v nutně exkluzívních disidentských kruzích nebo v exilu. Často se zdálo, že intelektuálové, prosazující myšlenky "Nového bilancování" a česko-německou deklaraci, vůbec neznají obavy veřejnosti a její tradiční pocity a nerozumějí jim. Tyto pocity nejen tvoří základ české národní totožnosti, ale také jsou součástí české osobní totožnosti. Proto jsou útoky na český "provincionalismus" od intelektuálů jako je Pehe či Tigrid (dva bývalí exulanti), které bylo od těchto mužů slyšet během debat o deklaraci, zřejmě chápány mnoha Čechy jako urážky. Takové útoky mohou těžkou získat ve veřejnosti intelektuálům podporu pro Deklaraci. Intelektuálové to bohužel nepochopili. Havel si uvědomil, že dvacet procent českých voličů hlasovalo pro politické strany, které on sám opakovaně odmítá uznat, až na konci deklaračního období.
Na rozdíl od intelektuálů byli pragmatičtí politikové po celou dobu blíže náladám veřejnosti. Všechny politické strany uznaly, že existuje v zemi tradiční strach z Němců a Německy, a všechny strany využívaly v politickém boji obecného strachu z návratu sudetských Němců. Extrémistické strany prostě hrály tutéž hru extrémističtějším způsobem. Mnoho čelných politiků jako je Klaus, kteří si jsou bezpochyby vědomi lidových nálad, ani proces jednání o deklaraci nechtěli zahajovat.
Dalo by se dokonce říci, že neschopnost čelných intelektuálů identifikovat se s obyčejnými Čechy a nabídnout jim přijatelné intelektuální cesty v této éře společenských změn zanechává českou veřejnost bez rozumných alternativ a vrhá ji do náruče politického extrémismu. Už tak je pro obyčejného Čecha obtížné ztotožnit se s těmi, kdo povstali proti minulému režimu. Když ale tyto elity mu předstírají myšlenky, které jsou v přímém rozporu s jeho chápání jeho národa a prvků jeho vlastní osobnosti, není překvapující, že obyčejný Čech přestává naslouchat.
Česká veřejnost nemá moderní politickou a intelektuální filozofii, s níž by se mohla ztotožnit. Stává se proto obětí argumentů extrémistů, kteří často zdají lidem bližší než bývalí exulanti a disidenti, kteří jsou pro ně téměř cizinci.
(Přeložil Jan Čulík)
TV Nova - jak se dostat do mínusu
(Předchozí materiály o TV Nova od Milana Šmída jsou ve včerejších Britských listech, dále v Neviditelném psu zde a v Britských listech z 8. září 1997 (Prima, Beseda, Nova), nejnovější třídílný rozsáhlý blok informací o TV Nova je v Britských listech z 22.8.1997, z 25.8. a 26.8.)
Motto: "Vyčerpáváme se (s Primou) vzájemně mezi sebou. Nevylučuji, že i Nova bude letos v hospodaření dočasně cash negative."
Vladimír Železný (Právo, 6.9.1997)
Ve svém posledním článku o daních a TV Nova jsem slíbil odpověď na otázku, jak je možné nevykázat v tak výdělečném podniku, jakým je TV NOVA, zisk. Předpokládám, že všichni podnikatelé se mi už mezitím vysmáli, protože odpověď na tuto otázku zná v ČR každé malé dítě - nechceš-li platit daně, pak zvyš své náklady.
Zřejmě tou největší nákladovou položkou v hospodaření ČNTS se letos stane nákup tzv. Měšťanské besedy, odkud TV Nova vysílá. Jde o komplex budov bývalé Československé televize mezi Vladislavovou a Jungmannovou ulicí, kterou 10. srpna 1993 zakoupila společnost CEDC Praha s.r.o., pozdější pobočka CME.
TV Nova od začátku pracovala v "cizích" prostorách, na základě smlouvy ČNTS o pronájmu s CEDC Praha z prosince 1993, ke které v prosinci 1994 přibyl dodatek o leasingu (bude o něm ještě řeč). Tyto prostory nyní, tj. v květnu 1997, ČNTS od svého pronajímatele koupila.
Tady si dovolím odbočku a vrátím se ke slavné veřejné polemice z ledna t.r., která vyvrcholila spory o tom, kdo je a kdo není tajtrlík:
"Dokonce i ten zisk, o kterém pan Štěpánek hovoří, za prvé není užit k rozvoji jiných televizí, CME to nemá zapotřebí, CME má dost jiných prostředků jinak generovaných... Nicméně chci říct, že ti Američané jsou dokonce takoví, že polovinu toho zisku tady dokonce nechávají... Proinvestovali přes 40 miliónů dolarů. Zatím dostali zpátky necelých deset za tři roky. To je velmi korektní investor." (VŘ 25.1.1997)
Již jednou jsem se pokoušel dát dohromady (viz Neviditelný pes 30.1.1997), co oněch údajných 40 miliónů investic vlastně zahrnuje - byl v tom nejen oficiálně uváděný počáteční vklad do ČNTS ($9.265.000) ale také nákup a vybavení budovy Měšťanské Besedy (výše původní investice je mi neznámá), nemluvě o 3,5 miliónech dolarů investovaných do nákupu Rádia Alfa a kdoví, jestli si do toho pan Fertig nezapočítal i těch slavných 5,7 miliónu dolarů "půjčených" Vladimíru Železnému na získání většinového vlivu ve společnosti držitele licence CET 21. Ale to v této souvislosti není tak důležité.
Důležitější je fakt, že Železný ve své lednovém vystoupení opět (po kolikáté již?) klamal, když lidem tvrdil, že "velmi korektní investor" dostal za svých investovaných 40 miliónů zpět pouhých 10 miliónů dolarů (to byly ony vyplacené cash dividendy). Zapomněl totiž dodat, že americký investor za své peníze získal v ČR to, čemu se říká v anglické účtařině "assets", tj. hodnoty, které mu buď vydělávají peníze, nebo které může kdykoli zpeněžit.
Prodej Měšťanské Besedy nechť je toho názorným příkladem. (Další údaje jsou z kupní smlouvy, kterou ČNTS uzavřela s majitelem nemovitosti CEDC Praha s.r.o. 21. května 1997. Smlouvu lze najít v hlášení SEC za 2. čtvrtletí 1997 na adrese:
www.sec.gov/Archives/edgar/data/925645/0000950123-97-006859.txt)
Prodejní cena nemovitosti zde sestává ze dvou částí. Jednak je to 295 miliónů korun vyčíslených jako pozemky, budovy a zařízení, druhou část pak tvoří nesplacené závazky CEDC Praha s.r.o. vůči České Spořitelně na základě poskytnutého úvěru z listopadu 1993. Tady jsem trochu na rozpacích. Smlouva uvádí, že nemovitost slouží jako zástava vůči pohledávce České spořitelny ve výši 328 miliónů korun, nicméně dokumenty CME uvádějí, že dluh CEDC vůči České spořitelně byl v červnu 1997 již jenom 159 miliónů korun (splátky na něj, včetně úroků, se pohybují kolem 66 miliónů korun ročně). Budiž...
Prodejní cena by tudíž podle smlouvy měla činit 295+159 = 454 miliónů korun. Část této ceny ČNTS už zaplatila ve dvou leasingových splátkách za rok 1995 a 1996 (1,992+2,868 = 4,86 milióny USD = cca 145 miliónů korun), a část této ceny teprve zaplatí ve splátkách dluhu České spořitelně.
Aby věc nebyla jednoduchá, tak na straně 4 smlouvy se praví, že kromě dluhů vůči Spořitelně přejímá ČNTS od CEDC Praha také pohledávku ve výši 91 miliónů korun vůči sobě samotné(!), neboť část prodávané nemovitosti sloužila jako zástava, kterou CEDC Praha s.r.o. ručil za půjčku, jež jí poskytla ČNTS a to na základě smlouvy z 31.3.1993 (!!!). Porovnáním s registračním číslem vkladu zástavního práva se snadno zjistí, že tahle smlouva byla uzavřena s největší pravděpodobností letos a nikoli v lednu 1993 (tehdy měla Měšťanskou Besedu ČST), a kdo ví, zda tento překlep v datu veřejně uloženého dokumentu neučinil někdo záměrně.
Neboť zopakujme si: Pokud jsou naše úvahy o datu správné (a vše tomu nasvědčuje), pak v lednu letošního roku půjčila ČNTS společnosti CEDC Praha 91 miliónů korun, aby o čtyři měsíce později v rámci kupní smlouvy tento dluh CEDC Praha de facto odpustila. Tím se ovšem prodejní cena opět zvyšuje na 295+159+91= 545 miliónů korun.
A nakonec je třeba dodat, že ještě než se začalo "leasovat" od roku 1995, zaplatila ČNTS v letech 1993-4 za pronájem asi 2,4 milióny dolarů, tj. tehdy něco kolem 70 miliónů korun. Takže suma sumárum CEDC Praha, potažmo CME, za Měšťanskou Besedu zinkasovala od ČNTS průběžně od roku 1993: 295+159+91+70 = 615 miliónů korun, což jest cca 20 miliónů dolarů.
Vzhledem k tomu, že nevíme, kolik CME do Měšťanské Besedy investovala, nelze zjistit, kolik na tomto obchodě vydělala. Já si však troufám tvrdit, že zcela určitě neprodělala, a že investované peníze se jí z Prahy "vracejí" výhodněji, než se nám snažil v lednu namluvit Vladimír Železný.
Je tu ještě jedna otázka: Proč CME jako suverénní vlastník a majitel ČNTS dovolí, aby ČNTS, která v minulosti byla tolik spořivá, tolik maximalizovala zisk a následně i dividendy (1994 - 53 000 000 CZK, 1995 - 330 000 000 CZK, 1996 - 495 000 000 CZK), proč dovolí, aby byla zatížena náklady, jež perspektivu výplaty dividend za rok 1997 výrazně snižují (viz Železného "cash negative" prognóza)?
Aniž bych si myslel, že mám patent na rozum (neboť každý rešeršér je vždy outsiderem ve srovnání s lidmi, kteří jsou "in medias res" příslušného byznysu), nabízí se mi hned několik variant hypotetických odpovědí.
Varianta 1. Navyšování nákladů a prodej Besedy ČNTS je daňový trik. Neboť kdo prodává Besedu? CEDC s.r.o. ve vlastnictví CME. A kdo kupuje? ČNTS s.r.o. také v téměř stoprocentním vlastnictví CME. Takže v konečné bilanci vlastnictví CME se nic nemění, z ČNTS se odčerpají hotové peníze, sníží se daňový základ, to, co se ztratí na dividendách, se získalo prodejem.
Kromě toho víme, že Vladimír Železný naznačil možnost vzniku "řady servisních organizací", jejichž založení se může proměnit v nákladové položky ČNTS.
Varianta 2. CME potřebuje hotové peníze a to hned. Než čekat na dividendy, než získávat peníze po troškách leasingovými splátkami, to raději prodat okamžitě.
(Tato hypotéza vychází ze skutečnosti, že CME potřebovala peníze na podporu své licenční žádosti v Maďarsku, z toho, že právě letos se rozvíjejí finančně náročné aktivity v Polsku, jakož i ze skutečnosti, že v dubnu selhal plán CME na vydání dluhopisů směnitelných za akcie, a že teprve až v srpnu se CME znovu obrátila na kapitálový trh, aby vydala tzv. "junk bonds", rizikové dluhopisy, splatné v roce 2004. Jak dobře či špatně se prodávají, nevím.)
Varianta 3. CME naopak již nepotřebuje hotové peníze, protože je schopna financovat zahraniční projekty z místních úvěrových zdrojů, pročež se rozhodla změnit taktiku, ponechávat peníze v ČR a proměňovat zisky ČNTS v další a další "assets" na domácím trhu.
(Tuto hypotézu by mohly podporovat současné, zatím neprůhledné procesy probíhající v souvislosti s holdingem Beseda, který se může stát vhodným prostředím pro aktivity nových "servisních" organizací v oblasti médií, ať už tyto aktivity směřují k Prima TV, k projektu regionálních televizí Galaxie ((kde ten Kindernay bere pořád peníze, když vydělá sotva zlomek ze slibovaných 100 miliónů ročně, ví sám pánbůh)) nebo se nám možná jednou vyloupnou z larvy, která se kuklí v tištěných médiích, a o které se v zasvěcených kruzích šušká, že se z ní na Nový rok vyklube motýl "superdeníku".)
Ale jak už jsem pravil, jde spíše o hypotézy, které zatím nelze na sto procent ověřit. A tak tomu bude až do té doby, dokud také u nás nepřijmeme pravidla civilizovaného světa, v němž je běžné, že vlastnické vztahy v médiích jsou transparentní a pod kontrolou veřejnosti.
