Všechno je jinak a většinou složitě:
Jak to skutečně bylo s českým jazykem a literaturou v pobělohorském období
Alexander Stich
Druhá část
(První část vyšla ve včerejších Britských listech).
Josef Jungmann nebyl temný ďábel, který svedl český národ na jazykový nacionalismus.
Jazykový český nacionalismus má zdroj v dobách baroka.
Po době Karla IV., ve čtrnáctém století, bylo sedmnácté století druhým velkým obdobím rozkvětu české poezie.
Domácí, cenzurovaná barokní literatura měla styky s protihabsburskou protestantskou literaturou emigrantskou.
Velká česká světská milostná poezie vznikala v tomto období na Slovensku.
Dnes přinášíme v Britských listech druhou část přepisu magnetofonového záznamu pozoruhodné, dramatické, a v některých částech téměř detektivní přednášky profesora Alexandra Sticha, odborníka na jazyk a literaturu barokního období z pražské filozofické fakulty Univerzity Karlovy. První část je ve včerejších Britských listech.
Profesor Stich ji přednesl ve středu 3. září na Hluboké na shromáždění zahraničních bohemistů, které každoročně organizuje Obec spisovatelů.
Hovořil půldruhé hodiny v podstatě spatra.
Bědovali jsme, my, kteří jsme studovali bohemistiku za komunismu, že dnešním studentům opravdu závidíme. My jsme nemohli mít učitele takového kalibru, jako je profesor Stich.
Škoda je ale, že se tyto pozoruhodné, závažné informace, které od základů přehodnocují významné rysy české národní identity, nedostanou do širšího povědomí české veřejnosti.
Proto chci učinit alespoň to málo, co je v mých silách, a zveřejňuji tuto přednášku zde.
Jak uvidíte z níže uvedeného, profesor Stich a jeho studenti jsou osobnosti velkého formátu, jejichž vědecká práce by zasloužila náležitého hmotného ocenění, hlavně aby nadaní mladí vědci v ní mohli efektivně pokračovat.
Bohužel se studenti bohemistiky potýkají se značnými finančními potížemi. "Musíte se bohatě oženit či vdát, chcete-li vykonat na tomto poli pro českou kulturu něco podstatného," říká svým studentům profesor Stich.
Z magnetofonového záznamu přepsal přednášku Alexandra Sticha a velmi mírně ji zredigoval (mj. včlenil mezititulky) Jan Čulík.
Česká literatura v sedmnáctém a v osmnáctém století
V řadě Literárního archívu Památníku národního písemnictví vyšel jako speciální číslo svazek Česká literatura doby baroka. Je to vročeno 1994, ale vyšlo to 1995.
Když si vezmete poslední sborník tohoto typu, vyšel v roce 1968. Řídil to tehdy brněnský profesor Milan Kopecký. Sborník se jmenoval O barokní kultuře.
Další čtvrtstoletí nebylo podnikům tohoto druhu z důvodů ideových nakloněno. Vadil problém rekatolizace, protireformace, jezuitismu, tmářství.
Něco vycházelo, nebyl zákaz úplný, že by se nedalo vůbec nic dělat, ale bylo to obtížné.
Čeští intelektuálové černobíle zjednodušují skutečnost
Rád bych tady vyjádřil zase jedno své zklamání vůči české kulturní společnosti, vůči české elitě.
O tomto období je dnes v dobrém mravu se vyjadřovat publicisticky, ve veřejném životě. V dílech na pomezí popularizace a vědy. Mít na tu dobu názor patří v této zemi k dobrému tónu.
A to podle různých, vesměs apriorních předsudků. Ze všech stran. Konfesních, politických, ideových.
Každý vzdělaný Čech má o tom nějaké mínění.
Například mám takovou tlustou knihu, kterou napsal Podiven. Asi jste o ní slyšeli. Ta kniha vykládá novodobé české dějiny. Je to pseudonym tří autorů. Jeden je Petr Pithart, druhý je Petr Příhoda a třetí je historik Jan Novodobý.
Kniha se zabývá českou historií od obrození. Sluší se, aby tam bylo nějakých padesát stránek o tom, co bylo v Čechách předtím.
Tam je řada tezí, které jsou naprosto neudržitelné, nesmyslné, ale šíří se i do středních škol.
Například, že existoval prý přeryv mezi patriotismem zemským v sedmnáctém a osmnáctém století, a pak přišlo obrození a s ním známý temný ďábel Josef Jungmann, který svedl český národ na jazykový nacionalismus pod vlivem Herderovým. A z toho pak vznikly tragické novodobé dějiny české.
To je dnes slušné v Čechách papouškovat.
Týdeník Respekt šíří hlouposti
Dokonce to jde tak daleko, že v tak prestižním týdeníku, jak je Respekt, jeho zástupce šéfredaktora pan Petr Holub otiskne dlouhý dvoustránkový článek o odsunu Němců v roce 1945, dá tam fotografii, jak nastupují ti lidé, to je tragická událost, s tím, že to zavinil Josef Jungmann!!
To jsou ty nové mýty. To nejsou mýty, mýtus je hezká věc, to jsou nesmysly.
Kdy a jak tedy vznikl jazykový český nacionalismus?
(Jan Čulík: Je ale nesporné, že v této zemi existuje určitá závislost národního cítění na jazyku. Kde to podle vás vzniklo?)
Profesor Stich: V baroku. To je právě ono. To, co my nečteme.
Celá ta generace, Balbín za tím stojí. Tihleti lidi, Šteyerové, Drachovští.
Jeden kolega z Ústavu pro českou literaturu udělal malý, ale velmi závažný objev. Máme anonymní, puristický slovníček, z roku, já si špatně pamatuju data, řekněme 1704, reedovaný 1715, který bývá přivazován k té Jandytově gramatice. Nevěděli jsme, kdo je autorem. Je tam záhadná šifra. Ve dvou řádcích. Mně se podařilo před časem podařilo rozšifrovat druhý řádek, že to je křižovník s červenou hvězdou, konec mosta (u Karlova mostu).
A kolega z Ústavu pro českou literaturu jméno toho autora rozluštil. Jmenoval se Ryvola. Máme novou osobu, a tak pátráme po archívech, kdo to byl ten Ryvola.
Ne Pohl, ne Jandyt zavedli to novotvoření. Byl to tento křižovník Ryvola.
Křižovník Ryvola zavedl jazykové novotvoření a byl průkopníkem českého jazykového nacionalismu
Ve slovníčku má trojstránkovou předmluvu z roku 1704. Je to neslýchaný manifest českého jazykového nacionalismu.
To se nám může líbit nebo nelíbit, můžeme to interpretovat tak či onak, ale musíme vzít v úvahu, že tady to bylo tak silné.
On totiž odůvodňuje, proč dělá ty purismy, proč vytváří nová slova. On chce celý kosmos uchopit domácími slovy. To je ta ideologie. Dávno před Pohlem.
A nejenom germanismy. I latinismy. I církevní terminologii, například liturgickou.
To jsou všechno ona sice drobná, ale hojná fakta, která my jaksi zatím neznáme.
Jungmann dává velkou, silnou formu tomu, co už před ním jasně vyjádřil k prvnímu svazku Hlasatele Jan Nejedlý.
Kdybychom chtěli hledat toho prvního viníka. Ale to už nikdo nečte.
Všeobsáhlé periodizace baroka a dnešní dílčí studie
V tomto sborníku Česká literatura doby baroka jsme otiskli na šedesáti stránkách z rukopisu Václava Černého "Generační periodizace českého baroka".
Psal to Černý patrně začátkem sedmdesátých let. Po Václavu Černém se zachoval rukopis, který vyšel teď knižně v Mladé frontě, teď před rokem, který se jmenuje, "Až do předsíně nebes".
To je strašný titul, Černý by je hnal. Ale to udělali z nakladatelských důvodů, si mysleli, že se to bude líp prodávat. Ale autentický Černého podtitul je Čtrnáct studií o baroku našem i cizím. A tohleto je první studie, čili je tištěná už dvakrát.
O tom můžete mít velmi kritické mínění. Především, Václav Černý nebyl člověk primárních pramenů. On nikdy nechodil po archívech a nečetl tam ty staré tisky a rukopisy. On přebíral ty znalosti už z edic novodobých.
Ale při své bystrosti a touze vytvářet velké koncepce se pokusil tomu dát nějaký tvar. I věcně: píše o výtvarném umění, hudbě, architektuře, snaží se najít kulturní spojnice s jazykem a literaturou.
Po pětadvaceti letech můžeme mnohé kritizovat, ale jen tak dlouho, dokud si neřekneme, tak to udělejme líp.
Je to dnes základní práce. To, co je ostatní, je novodobé, vzniklé víceméně teď. Dnes ale vycházejí jen speciální, dílčí mikrostudie. Ve sborníku z roku 1968 byly velké, koncepční články. Asi se změnilo mínění doby. My si netroufáme zatím na velké koncepce.
Vydávání barokních textů
Vycházejí také některé drobné edice. Využíváme každé drobné příležitosti, abychom tyto texty vydávali.
Vychází časopis, který se jmenuje Posel z Budče. To vydává Okresní úřad v Kladně a farní úřad v Unhošti pro poutníky. Je to takový katolický náboženský časopis. Budeč je mýtická hora, je tam rotunda, tam se údajně svatý Václav učil písmenům latinským i slovanským. Je tam pohřben známý obrozenec Karel Amerling. Loni jsme tam pohřbívali našeho kolegu historika Otto Urbana.
V jednom čísle Posla z Budče jsme otiskli asi čtyři stránky velkého formátu textů, které se toho nějakým způsobem týkají. Pak jsme to rozvezli po Evropě. Takže jsem napsal glosu do Literárních novin, že Posel z Budče se stal časopisem evropským.
Jako jednotlivé svazečky zase kladenský okresní úřad nám vydal jedno kázání faráře ze Zlonic, velmi důležité, tak my to kolegům, které známe, posíláme. Ani se to dost dobře neeviduje. Mně to mrzí.
Teď byla jedna konference, velmi důležitá, to prosím udělal jeden náš student čtvrtého ročníku, v Dobrši u Strakonic k dílu a postavě Ondřeje Devalta, velké postavy osmnáctého století.
Sjelo se tam na čtyřicet lidí a bylo to velmi zajímavé a vyšel svazeček tří Devaltových textů.
Jaká byla česká barokní literatura?
Už se dneska vcelku ví, že žánrová soustava české literatury v baroku byla naprosto odlišná od žánrové soustavy dnešní a že i v rámci střední Evropy se vymykala.
Já tomu říkám, že literatura byla svým způsobem restringovaná a komprimovaná. Velmi mnoho chybí.
Máme z nedostatku jiného nazvání literaturu duchovní. Duchovní poezii. Vezměte si, v devatenáctém a ve dvacátém století se psalo, že ta poezie je nicotná, kromě Kadlinského. Teď to máme také v jedné práci všechno popsané, seřazené.
Dnes se ví, že po době karolinské, po čtrnáctém století, patrně sedmnácté století bylo druhý velký vzmach schopnosti tvořit poezii v češtině.
Jsou tam figury, které už byly akceptovány. Vedle Bedřicha Bridela máme Felixe Kadlinského, velikého Adama Michnu z Otradovic.
Adam Michna z Otradovic byl druhý světský autor, ale byl tak těsně spjat s jezuitskou kolejí v Jindřichově Hradci, že se řadí mentálně do literatury kněžské.
Máme menší autory, třeba Dlouhoveský, kterého bychom měli vydat, a existuje velká kancionálová tvorba.
Česká poezie tohoto období má tedy dva proudy: individualizované autory už trochu v moderním slova smyslu a pak kancionály, masovou tvorbu.
Kancionály - Tranoscius
Dnešní člověk není příliš zvyklý vnímat kancionály jako antologie poezie. Ale ono to i takto fungovalo.
Tam máme dokonce zajímavou paralelu domácí a cizí. Máme domácí kancionály, celou řadu, Božanův, Šteyerův, a vedle toho máme druhou řadu, a to je emigrantská, exulantská. Tranoscius, Třanovský.
Já vždycky upozorňuju na to, že Tranoscius, který emigroval z Těšínska po Bílé Hoře do Horních Uher a v Levoči vydal tu antologii, má v prvním vydání čtyři sta poetických čísel plus sto padesát jedna žalmů.
Tranoscius vycházel v nekonečném množství vydání. To byly stovky vydání.
Jakmile byl Toleranční patent Josefa II., tak jeden z prvních edičních podniků bylo, že evangelíci si vydali takového menšího Tranoscia a kolem roku 1820 - to si vemte, to už je Máchovi deset let - vychází Tranoscius konečně zase v Praze v Čechách - je to takhle tlustá kniha. Znáte ty obrozenské svazečky, na tom takzvaném leschpapíru, jak se potom Němci vysmívali, no ta česká literatura, jak to vypadá... Tohleto je reprezentativní, v kůži vydané nádherné vydání, které muselo stát spoustu peněz.
Patrně mělo ohlas, poněvadž to bylo to exulantské, co se vrací. Co se nesmělo. Všichni známe ten mechanismus.
A v této podobně má Tranoscius - žalmy se neměnily, tam je počet dán - ne čtyři sta čísel, ale téměř tisíc sedm set. To znamená, on se za těch necelých dvě stě let zečtyřnásobil.
A teď: z jakých zdrojů? Jednak z překladových, třeba z němčiny, luteránská hymnologie se pochopitelně na tom podílela, jednak exulanti sami básnili a tvořili a jednak my už dneska víme, že přebírají z domácích katolických kancionálů.
Ale ono to fungovalo i opačně.
To je další velké téma.
Pozoruhodné styky domácí barokní literatury s literaturou protestantských emigrantů
My nevíme dost o kontaktu literatury, která tu zůstala, a literatury, která musela z důvodů konfesijních odejít.
V obrozenských gramatickách se objevují v předmluvách vzory. Přímo jména, kdo jsou vzory vrcholné české slovesné tvořivosti.
I u Jandyta to je. I u některých jiných se obvykle objevuje trojice.
Vezměte si, to už jsou rekatolizované Čechy s cenzurou, řekněme 1670 - 1700.
A v té předmluvě se píše: "Ta nejkrásnější, nejlepší čeština, kterou vznikla nejlepší literatura - " a teď se tam objevují pravidelně tři jména: Veleslavín, Komenský a Berlička.
Teď si vemte, konfesně: Veleslavín je novoutrakvista, to znamená vlastně luterán, Komenský je Český bratr a emigrant a Berlička je předbělohorský jezuita. Jsou to tři kontroverzní náboženské proudy.
Všichni tři tkví mentálně v období přebělohorském.
Když překládal Koupil toho Rosu. Tam jsou místa, kde se neuvádí autor, a píše se najednou: "ale v Labyrintu se neříkáv duálu ouškami, ale ouškama".
Neustále se připomíná Komenského Labyrint.
Nejskandálnější případ je v těch Kořínkových Starých pamětech kutnohorských. On se odvolává na české historiky. Hájek, "českých dějin včelička", Balbín, "český Livius", a pak tam opakovaně uvádí jméno mistra Pavla Stránského. A jeho spis Respublica bojema.
Krajně protistátní, antihabsburský, evropsky proslulý tisk.
Kořínek to psal v Litoměřicích. Stránský působil, než odešel do emigrace, v Litoměřicích. Jeho tradice byla v Litoměřicích ještě velmi silná. Stránský zpomalil rekatolizaci Litoměřic a represe tam byly proto mnohem silnější.
Dojde to tak daleko, že Kořínek konstruuje dialog. Nádherný dialog, kdy si dva vymyšlení autoři, dvě postavy, Rudmil a Horoslav (poněvadž je to Kutná Hora) povídají o kutnohorském mincovnictví.
Je to zase velmi dobově půvabné, protože jsou tam životní detaily. Nejdřív musí páže přinést víno, oni se posilňují nějakými biskvity a pak jim vyschne v krku, a tak odborný, dialogizovaný výklad dostává živou formu.
A v jednom místě říká ten Horoslav, ten moudrý, znalý:"Ale o tom mnohem lépe píše mistr Pavel Stránský, o kterém již jsem vám několikrát mluvil." 1675 vychází tato kniha, s povolením cenzury. A Horoslav pokračuje: "Musím si tu knížku přeci jenom někde opatřit."
Aktualizujme to trošku. Já když jsem to četl v sedmdesátých letech poprvé, tak je to asi tak, jako kdyby v té době v Praze vycházelo něco tiskem, veřejně, a někdo tam pořád říkal, o tom strašlivě zajímavě píše Pavel Tigrid, a ten druhý říkal, "No budu si to muset někde opatřit."
Čili - jaké byly ty kontakty všechny? My víme, že Balbín měl kontakty i s exulantskou i s německou protestantskou sférou. Někdy složité, jak to v těch dobách bylo, přes třetí osobu, přes Žitavu, a tak.
Próza - dominantní žánr - homiletika
Převažuje skutečně próza kazatelská. V osmnáctém století - a to už řekl Vašica a po něm opakoval Václav Černý - tento žánr dominuje. Když jsme nyní měli v Dobrši u Strakonic toto symposium, věnované Devaltovi, tam večer v chrámu bylo předvedeno jedno parádní velké svatováclavské kázání od Ondřeje Devalta, komponované jako velké teatrum.
Baroko je divadelní. Bylo to o několika scénách. On zřejmě hrál, Devalt, na kazatelně. Konalo se to na hřbitově, pak je převedl. Actus primus načas a opona, firhaňky se roztahují a svatý Václav dělá to a to.
Ty texty jsou velmi pozoruhodné. Zase jsou dvojího druhu. Jednak postily, to je spíš literatura užitková, to, co si lidi i četli doma na samotách, a potom parádní, festivitní, jednotlivá kázání. Ta se teď snažíme vydávat.
Jsou to někdy dokonalá díla s velkými literárními aspiracemi, tvořena v zásadách takzvaného evropského barokního concettismu.
Z toho zase plyne jistá korektura ustálených představ, že existovala jen literatura pro lid. Převažovala. Ale tato festivitní kázání jsou literatura exkluzívní, svým způsobem zaměřená na vzdělané lidi, čtenáře, kteří byli schopni ocenit literární finesy.
Vedle toho existovala silná próza historická a mnoho přechodných žánrů, jako hagiografické práce.
Zajímavý podžánr jsou díla poutní. Knížky vydávané k jednotlivým poutním místům. To je zase mnohosměrné. Tam bývají dějiny toho místa. Pokud jsou tam lázně, bývají tam i první balneologicko-chemické lékařské texty. Je tam poezie. Jsou tam hodinky k tomu světci a písně, který je oslavován.
Takových věcí máme poměrně mnoho.
Nemáme texty spojené především s literárním životem šlechtickým a s literárním životem měšťanského patriciátu. To vidíme velmi názorně při srovnání kulturního stavu v českých zemích a v Polsku.
Česká literatura MÁ barokní světskou lyrickou poezii!
Ještě jednu poslední provokativní poznámku.
Jde mi o světskou poezii lyrickou.
Existují dvě díla. Jedno napsal ten gramatik Rosa, když byl velmi mlád a ucházel se o dívku, která se později stala jeho manželkou. Napsal velkou skladbu Discursus Lypiróna.
Lypirón je arkadický, pseudoantický mladý hrdina a diskursus znamená, že Lypirón rozpráví. To už je vydáno, je o tom dost velká literatura.
Pak máme Sborníček Anny Vejvanovské. To už vydával Čeněk Zíbrt na přelomu minulého století. Pak máme asi dvě skladby v časopisech vydané, které se podařilo objevit, a dost.
A přesto já si troufám tvrdit, že máme velkou českou umělou světskou erotickou poezii.
Jenomže ne v českých zemích. My ji máme v Horních Uhrách.
Dokonce je to vydáno. Nejenom v novodobých vydáních. Ale u Kollára, v Národniech spievankách.
Prosím, otevřete si Kollárovy Narodnie spievanky, máme novodobou edici Eugena Paulínyho po roce 1945, nemusíte jít do toho původního.
To je skutečně slovenský folklór.
Až na poslední dva oddíly, které Kollár i tak označil. Písně světské městské nebo něco takového.
Podívejte se na to, co to je vlastně za texty.
Paní Sylvie Richterová si na to vzpomene, moje přednáška v Římě měla naprosto provokativní název, La lingua cechoslovacca et la letteratura cechoslovacca?
Bylo velmi půvabné, že se pak ke mně přihlásil jeden velmi milý mladý pán, který řekl, že je ze slovenského vyslanectví, oni se to dozvěděli.
On tam byl poslán, aby zjistil, co za čechoslovakistického agenta dorazilo až do Říma, a prohlásil, že byl spokojen, že tam nenašel nic urážlivého ani kontroverzního.
My i Slováci bereme za samozřejmé, že Kollár i Šafařík jsou v obou literaturách zabudováni. Tak jsme si na česko-slovenskou vzájemnost nezvykli ještě v šestnáctém, sedmnáctém a osmnáctém století.
Ale prosím, máme nové antologie starší slovenské literatury. Jedna velmi krásná antologie si vzdala jako název verš "Já miluji, nesmím povídati".
V jakém je to jazyce? Tam není jediný prvek slovenský.
Ty texty jsou tak prorostlé. To byly ty rukopisné sborníčky, které vznikaly, opisovaly se ve vzdělaných centrech městských, šířily se v druhé půlce osmnáctého století i do Čech.
My jsme s kolegou Lindou našli v plzeňském muzeu tři zachované takové sborníčky z Banské Štiavnice - chceme to vydat. Tam jsou texty čistě česky, jazykově. Jsou tam texty mírně slovakizované, víc slovakizované. Pak jsou tam texty, kdy nemůžete říct, z hlediska čistě lingvistického, že je to české nebo slovenské.
Je to opravdu mixtura. Přechodné pásmo. Jazykově je to neřešitelné. Abychom to separovali, jak se nám podařilo separovat stát.
Kdo byl autorem?
Ono je to anonymní. My nemůžeme říct: byl to český emigrant, nebo už to byla další generace a tatínek byl Čech a maminka Slovenka, anebo to byl čistý Slovák, který se tak dobře naučil bratrskou češtinu?
Budeme muset intelektuálně i citově čtenářsky do našich životních zážitků tuto poezii začlenit.
A bude to jedna ze spojnic, které myslím, přes všechny politické zvraty je zapotřebí udržovat a podporovat mezi kulturou slovenskou a českou.
Alexander Stich
Alexander Stich vydal v loni knihu studií Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (nakladatelství Torst, Praha, 1996). Při té příležitosti jsem v srpnu 1996 otiskl v tehdejším deníku Svobodné slovo tento text, viz níže:
Dnes bych k tomu ještě dodal, že naprostý nezájem českých lidí, žijících v ČR, o osud svých několika desítek tisíc spoluobčanů, žijících v zahraničí, zejména v Americe, je velmi vážným příznakem, ukazujícím na patologický stav vědomí o naší, české národní totožnosti.
Jak to, že se nezamýšlíme nad charakteristickými rysy našeho národa, co tady na světě děláme, odkud jdeme a kam směřujeme, čeho chceme docílit, a jaký máme vztah k lidem, kteří z tohoto národa vyšli a žijí dnes mimo území ČR. Je skutečně dnes příslušnost k českému národu omezena teritoriálně? Co z toho, opakuji už po několikáté, vyplývá pro mladé lidi, kteří odejdou na čas do zahraničí, a pak se vrátí na malé české město, z něhož vyšli, a jsou ve svém prostředí ztraceni. To prostředí se je totiž snaží ubít k tomu, aby se vrátili k vládnoucímu, zjednodušenému stereotypu. Když se mu to nepodaří, prostředí je vyvrhne.
Má to jistě mnoho společného s postojem české národní většiny k menšinám. Tak koho dnes všechno odmítáme? Romy, homosexuály a Čechy, kteří zažili zkušenost života v jiných zemích. (JČ)
O totožnosti českého národa
Jan Čulík
V druhé polovině srpna jsem strávil pár dní s lidmi z České televize, natáčením menší reportáže o divokém a krásném severním Skotsku. Vzal jsem je na několik pěkných míst ve skotské divočině, které jsem objevil za mnoho let, co žiju v této části světa. Film se bude vysílat na ČT v pořadu Objektiv. Zajímavé je, že i ve vzdálené pustině - najeli jsme za tři dny přes tisíc kilometrů jsme viděli asi dvě auta s českými poznávacími značkami - na jednom místě ve skotských horách jsme dokonce potkali redaktorku ažského Radiožurnálu paní Weissovou. Je potěšitelné, že Češi dnes jezdí do světa.
Skotsko poskytuje Čechovi několik důvodů pražského Radiožurnálu paní Weissovou. Je potěšitelné, že Češi dnes hodně jezdí do světa.
Skotsko poskytuje Čechovi několik důvodů k zamyšlení. Skoti totiž také měli svou Bílou horu, porážku na bojišti Culloden nedaleko města Inverness, v roce 1746 (letos se široce vzpomínalo dvěstěpadesátého výročí této tragedie). Na rozdíl od bitvy na Bílé hoře byli u Culloden poraženi katolíci, kteří se vzepřeli anglické protestantské vládě. Následovalo období drastického útlaku, vyhánění obyvatelstva z půdy, hladomor. Proto je dodneška Skotsko taková pustina.
Je zajímavé přemýšlet o údělu malých národů. Často jsou obdobné. Malý národ byl vždycky v obležení a musel se tvrdě bránit vůči okolí.
S Ivanem Kytkou, londýnským zpravodajem ČT, jsme uvažovali nad tím, jestli je to v dnešním informačně provázaném světě zrovna velká výhoda, má-li malý národ svůj vlastní, pro okolní svět nesrozumitelný jazyk. Nebezpečně ho to uzavírá do izolace. V severozápadním Skotsku mluví několik desítek tisíc lidí starobylou galštinou: všude jsou tam na silnicích dvojjazyčné nápisy. V galštině existuje vynikající stará literatura, především balady a písně. Má však cenu kvůli tomuto dědictví jazyk oživovat? Galští mluvčí ve Skotsku se ovšem nedostávají do uzavřeného jazykového ghetta, neboť zároveň všichni mluví anglicky. Rozvoj galštiny nyní silně podporuje finančními dotacemi Evropské společenství.
Karel Čapek napsal: “Tisíciletá minulost protéká každým slovem. Děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky."
“Kdybychom se byli někdy v minulosti vzdali českého jazyka, nebo kdybychom zapomněli česky mluvit, zřejmě bychom se dopustili zrady na této tisícileté minulosti", uvažoval Ivan Kytka. “Spíše bychom se měli stát národem brilantně dvojjazyčným anebo lépe trojjazyčným, abychom v moderním světě obstáli," pokračoval. “Mohou to lidé pochopit?"
Potíž je, dodávám kacířsky, že tisíciletá minulost české kultury, řeči a a řeči a literatury nás sice zavazuje, ale lidi ji moc neberou vážně. Vždyť tu myšlenkovou historii málokdo zná. (Mimochodem, humanistický a morální etos české literatury posledních sedmi století je v příkrém rozporu s mentalitou, podle níž je v pořádku hlavně rychle zbohatnout, starat se především o sebe, bavit se a na nic jiného nehledět, která se v ČR dost rozšířila po pádu komunismu.)
Neměli by novináři víc psát tak, aby vešlo naše tisícileté kulturní zázemí do povědomí českých lidí? Pokud jsme totiž bez historické paměti, pak přece na češtině vůbec nezáleží a mohli bychom se jí vzdát. Měli bychom to v dnešním světě jednodušší.
V úvodu ke své knížce, Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (nakladatelství Torst, Praha, 1996) píše profesor českého jazyka na Karlově univerzitě Alexander Stich, že klasická česká literární díla jsou prý dnešní mladé generaci už skoro nepřístupná, mimo jiné i proto, že se na středních školách starší česká literatura nevyučuje, začíná se snad teprve někde před Máchou. I vysokoškolští studenti mají prý dnes v ČR potíže s porozuměním spisovatelům jako je Karel Havlíček, Karolina Světlá, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, o středověkých autorech jako Jan Hus či Petr Chelčický už vůbec nemluvě. Někteří odborníci navrhují, že by se tato díla měla pro dnešní mladé lidi překládat do nejmodernějšího jazyka. Zvládáme skutečně svou tisíciletou kulturní historii?
Mimochodem, co je na Karlu Havlíčkovi tak nesrozumitelné? Vždyť jsou jeho články dodnes nesmírně aktuální. Posuďte sami:
1. “Co je vám milejší, když vy sami, jakožto obecní hromada, své obecní věci podle vlastního rozumu a jak se vám líbí řídíte, anebo když vám ouředníci a písaři nařizují, co smíte z obce vydat, pronajmout, atd? A tu je ten samý pád: co je v obci hromada, to je sněm v zemi, a co jsou písař, pronajmout, atd? A tu je ten samý pád: co je v obci hromada, to je sněm v zemi, a co jsou písaři a ouředníci, to jsou ministři v zemi. Když tedy sněm, který vyvolen jest s vlastní vůlí celého národu, udělá zákony, podle kterých se země spravovati má, budou vám přece jistě tyto zákony prospěšnější, než když je přistřihlo ministerstvo podle vlastní chutě než k užitku celé země."
2. “Konečně se i to věděti musí, že při všech politických bouřkách a zmatcích vždy mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho při tom urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to celý věk napraviti nedovede. Jest ale prostředek proti takovýmto lidem. O každém, který se vám v politických a veřejných záležitostech za rádce nabízí, hleďte se vždy strany jeho domácího a privátního života přesvědčiti, je-li zachovalý muž.
Jest ještě jiná známka: kdo sám sebe a svou rodinu zachovalým a řádným způsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dát, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíce roztahuje a potlouká ve veřejném životě jistě jenom ke škodě věci.
Jestliže někdo sám osobně nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovat, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých oumyslů, a musí mít nějaké tajné, ale jistě nečisté ohledy. A právě mnoho takových lidí se nejvíce roztahuje a potlouká ve veřejném životě jistě jenom ke zkáze země a národu."
Karel Havlíček, Národní noviny, 29.března 1849
Jan Čulík, Svobodné slovo, srpen 1996
