Co je nového v české literatuře

Účastním se v těchto dnech v Praze a na Hluboké konference o nejnovějším vývoji v české literatuře pro zahraniční bohemisty, kterou pořádá každoročně Obec spisovatelů.

Je to velmi užitečné několikadenní shromáždění, kde pražští literární a jazykovědni odborníci rekapitulují, co se stalo za minulý rok.

V obecném povědomí je, že je situace v české literatuře značně chaotická. Jaké knížky máme dnes číst?

Možná není na škodu tomuto tématu věnovat v Britských listech pár slov. Chci shrnout informaci dr. Antonína Jelínka. Velmi zajímavý byl také referát profesora Jiřího Brabce, který se mi zdá neobyčejně relevantní ke všemu, o čem průběžně píšu v Britských listech. Profesor Brabec se totiž výmluvně zabýval přežíváním monolitních, jednoduše stereotypních postojů u českých intelektuálů.

Úvodem konference upozornil dr. Antonín Jelínek, že situace je skutečně stále značně nepřehledná. Ústav pro českou literaturu vydal nedávno seznam všech knižních titulů, které vyšly za posledního půl druhého roku. Jsou jich stovky. Nelze znát všechno, co dnes vychází v České republice knižně, uvedl dr. Jelínek.

Jaké jsou dnes v literatuře tendence?

V minulých letech došlo v české literatuře k naprosto podstatné změně. Literatura přestala mít zástupnou roli. Brněnský prozaik Jiří Kratochvil poukazuje na to, že však stále přežívá - ještě z doby komunismu - setrvačnost návyků spisovatelů i čtenářů. Lidé pořád čekají od literatury víc, než jim může dát, a jsou zklamání, že je literatura neuspokojuje. Silně překáží při recepci literatury tento psychologický postoj. Česká literatura je obviňována, že se prý příliš málo zabývá současným životem. Spisovatelé si nemohou zvyknout, že už nejsou členy organizace, která by je zvýhodňovala.

Sjezdy spisovatelů bývaly vítány v komunistické sféře jako platformy určité míry svobody. Literatura hrála roli svědomí národa. Tento pocit ve vědomí národa pořád přežívá. Spisovatelé dodnes nechápou, že napsat román je už dnes jen věcí individuálního rozhodnutí.

Čtyřiadvacet českých spisovatelů nedávno poslalo otevřený dopis ministerstvu kultury, v němž se dožadují finanční podpory pro každou českou knihu. Tvrdí, že česká literatura zmizela. On se však stal přesně opak. Knih vychází daleko více, než kdy předtím.

Co číst? Významný vliv českých autorů ze zahraničí

Velký vliv na současnou českou literaturu má podle Antonína Jelínka skutečnost, že do ní vstoupili čeští autoři, žijící v zahraničí, a tak výrazně rozšířili její obzor. Autoři, jako Jaroslav Vejvoda ze Švýcarska, Jan Novák ze Spojených států a Sylvie Richterová z Itálie jsou v české literatuře významnými osobnostm. Nejprve v ČR vyšly jejich knihy prvně vydané v exilových nakladatelstvích (od Jaroslava Vejvody například Plující andělé, letící ryby a Ptáci, od Jana Nováka Striptease Chicago, to jsou skutečně vynikající povídky, a román Miliónový jeep, od Sylvie Richterové třeba pozoruhodné svědectví o snaze uchovat si v cizině vlastní identitu Návraty a jiné ztráty a Místopis). Teď ti autoři píší dál.

Pro názornost zveřejním alespoň krátkou ukázku z jednoho textu z Novákovy knihy Striptease Chicago. Cituji z povídky "Co mi řekl jeden pán", je to nepřetržitý monolog chlapce, který byl svěřen na opatrování frustrovanému Čechoameričanovi, který zcela žije středoevropskou politikou. Emigrant chlapce veze k vodě a vypráví mu hrabalovským způsobem o osmašedesátém roce a o Československu:

A víš, proč se to tak vyblilo, nevíš, co, tak já ti to teda řeknu, protože Dubček byl komunista. Ty jsou stranou vykleštěný z vlastní vůle ještě před pubertou jako kůroví zpěváčci. Ty si myslíš, že já jsem tam nebyl, řval na mě ten pán, jen jsem o tom slyšel, už jsem kupoval letenku a za deset hodin jsem stál na hranicích v Rakousku. Kdyby bejval padnul jeden výstřel, tak bych tam byl bejval první, já bych do těch kurev pražil, tos neviděl. Tak jsem stál na hranicích a co jsem viděl, lidi s kuframa plnejma slovníků a nádobí se hrnuli směrem ven jak ptačí zob z klícky, nikdo se ani neohlédl, jenom si lebedili, že oni jsou venku a že si nechají za sebou poslat peřiny poštou. Tak jsem tam stál s loveckou puškou, připravenej vběhnout do Československa a střílet, a oni se valili proti mně, pěkně oblečení a s úsměvem. Když jsem je chytal za ramena a otáčel a říkal jim, co děláte, pojdťe zpátky, to se musí bojovat, od toho se nedá utéct jako od zbouchnutý holky, neblbněte, pojdťe tam se mnou zpátky, tak si akorát ty kurvy, zkřivený komunismem, vylepšený tisícem školení, zkrysený, aby si udrželi životní standart, bez spiritu, ťukali na svý prázdný hlavy a říkali, hele, spíš nám tady najdi práci, to bylo to jediný, co je zajímalo, jak mračno kobylek, jak stádo křečků s prázdnýma kapsama v kalhotách i ve tváýřích, celý držky jednu obrovskou kapsu, hnali se přezimovat na teplý Západ. A teď už dávno spí hlubokým zimním spánkem, proto nás filozofie učí, že devadesát procent lidí je ksindl. (...)

Jeli jsme s tou kánojí, přivázanou na střeše jeho minibusu, a na ulici stál stopař a palcem ukazoval k nebi, měl dlouhý vlasy jako holka a ten pán zastavil pěkný kus od něj, divil jsem se tomu, ale když ten kluk přiběhl celý udýchaný k autu, ten pán jenom stáhl okénko na své straně a zařval, chlupáče neberu a dupnul na plyn, jako to dělá táta, a ten kluk tam zůstal stát a byl čím dál tím mrňavější a potom začal hrozit pěstí, ale ta už byla tak maličká, že by s ní nerozbil ani mravenčí vajíčko, jenomže vtom se ozvala hrozná rána a vzdau v autě se po podlaze šoupaly Hračany a rozbily se na nich žárovičky a na straně auta něco spadlo, nejdřív jsem myslel, že na nás padá ten most, ale potom jsem viděl, že to byla jenom ta kánoj, úplně rozbitá na padrť. A ten pán vylezl, bouchl dveřma a upadla klika, začal skákat po tý kánoji a to dřevo křupalo, jak do něj zuřivě kopal. Díval jsem se z druhé strany a vždycky se najednou skrz bok loďky prolomila v třískách jeho velká bota a praštělo to a vzduch pod tím mostem smrděl výfukovým čmoudem jako v tunelu. A auta zastavovala anebo přibrzďovala a lidi stahovali okýnka a smáli se tomu pánovi, že se vzteká a on furt kopal do svý rozbitý kánoje. Najednou jelo okolo vyleštěný auto a z něj koukal ten dlouhovlasatý kluk, a to auto zastavilo a kluk vystrčil hlavu ven a zakřičel, hey, man, wanna ride, we got all kinds of room in here, man, a ten pán sebral kus kánoje a chtěl to po něm hodit, ale než to dřevisko ukroutil, tak auto zase ujelo, a vykloněný kluk se na něj smál a ukazoval ukazováčkem a prostředníčkem peace a já jsem na něj taky ukázal peace, to se mi líbí, dělat na lidi peace nebo fuck you anebo plivat ze šestýho patra lidem, který se drží zábradlí, když jdou nahoru nebo dolů po schodech, když nejede výtah, což se taky dá zařídit, stačí ho dovézt do sklepa a dát ho na hold a potom vyběhnout až nahoru, plivat jim na ruce tou mezerou, co se táhne skrz celý dům jako ta mezera, co ji má babička, co ji už nikdy neuvidím, mezi zubama. A najednou jsem dostal facku od toho pána a umínil jsem si, že už s ním nikdy v životě nepromluvím ani slovo.

Zajímavá je podle dr. Jelínka knížka Boehmerland 600 cc od Michala Konůpka, v Norsku žijícího českého autora. Je to vzpomínání na dětství, na dobu dospívání vypravěče a na jeho pražské přátele. Hlavním motivem je zakopaný motocykl, který hrdina a jeho přátelé najdou, vyvezou z jámy a opraví. Pak do Čech přijedou Němci a motocykl hledají.

Jinou dobrou knihou, která vyšla v Atlantisu, je román od Jiřího Drašnara, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu - je to historie rozvětvené česko-německé rodiny.

Dr. Jelínek si velmi považuje bývalého tajemníka Jana Masaryka, Viktora Fischla (nar. 1912), píšícího velmi klasickou uměřenou prózou. Známý je jeho tragicky groteskní román Dvorní šašci. Ve Fischlových knihách se často vyskytují originální podivíni. Ozvláštňuje také svůj pohled vidinou Franze Kafky.

Neuspokojivý a plochý, i když zručně napsaný je prý podle dr. Jelínka nový román Ivana Klímy Poslední důvěrnost. Je to zručně napsaný deník, vyznání evangelického faráře, který se zamiluje a spáchá nevěru. Kniha je problematická, protože se Klíma snaži do ní nahustit všechny aktuální problémy české současnosti: restituce, téma agentů neoficiálních seznamů státní bezpečnosti, drogy, náboženské sekty.

Dobrý je prý román Jaroslava Putíka Plyšový pes, který dostal cenu Egona Hostovského. Navazuje na Putíkova Muže s břitvou a je to série meditací dvou stárnoucích mužů. Je to rytmicky napsaná kniha, projevující radost z vyprávění. Kontroverzi vyvolala nová kniha Edy Kriseové Kočičí životy, kterou jeden kritik do nebe vychválil jako takřka geniální dílo a jiný ji do naprosto zatratil. Kniha pojednává o osudu volyňských Čechů, které pozval na Ukrajinu kolem roku 1860 car Alexandr II. Kriseová lyrizuje tam, kde by asi měla vytvářet psychologické portréty.

Nejlepší současní čeští prozaikové jsou experimentátoři Jiří Kratochvil, Daniela Hodrová a Sylvie Richterová. Vzniká však velmi zajímavá otázka. Prodávají se jejich knihy vůbec? Čtou se? Rychle klesající zájem o literaturu pod vlivem audiovizuálních médií po celém západním světě potvrdil nedávno v rozhovoru Antonínu Jelínkovi i americký spisovatel Joseph Heller.

Dnešní studenti jsou podle Antonína Jelínka generace televizních videoklipů. Vyčítá jim, že nejsou schopni vnímat hlubší logické souvislosti. Vnímají kauzalitu jinak, než to bývalo zvykem ve starší generaci.

Málokdo ze současných českých autorů dokáže spojit vysoké a nízké tak, aby se stal široce čteným, jak to dokázal Bohumil Hrabal. Umění se rozešlo s obecenstvme. Literatura, stavějící na jazyce, na hře s významy, bude mít stále větší problémy nacházet čtenáře.

hovořil zajímavě především o literární kritice

Byly doby, kdy básnické sbírky vycházely v nákladech 100 000 výtisků, nebo jen desítek tisíc výtisků. Kde jsou ti čtenáři? Byli vůbec? Nebyli. Literatura za komunismu sdělovala okruhu lidí to, co potřebovali slyšet. Bylo to časové, aktuální. Lidi to už dneska zapomněli. Literatura přestala být masovým uměním. Je ohrožena komerční manipulací. Autoři píší tak, aby získávali čtenáře - ztrácejí ale integritu a talent. Mnoho děl se propadá do propasti. Literatura existuje ve vzduchoprázdnu, v nejistotě.

Stejné rozpaky existují i v literární kritice. Vznikla doba monologů. Všude se rozšířilo monologické myšlení o literatuře.

Kritika má být vždy dialog. Kritik musí umět naslouchat literárnímu dílu.

Dnes je však každý kritik soustředěn k radikalizaci vlastního názoru. Český literární kritik ví už předem, co v díle je. Nemusí knihu číst. Když píše článek o nějaké knize, užívá povrchní mišmaš rádoby odborných žargónů a o tom, co v knize je, se referovat neobtěžuje.

V Čechách dnes nedochází k dialogu s literárním dílem. Možnost, že druhý má pravdu, se v Čechách neuznává.

Kritika je přece nutně vzájemné střetávání se s jinými názory. V ČR to však dnes neexistuje. Existují jen hloučky navzájem se podporujících esteticky naprosto odlišných skupin, každá z nichž se snaží nad ostatními získat převahu.

Vyšlo už osm čísel Kritické přílohy Revolver Revue, časopisu, který si jistě podle profesora Brabce zaslouží být čten. Většinou tiskne tato kritická příloha články, které pojmenovávají nejaktuálnější problémy. Občas to dělá trochu konjunkturálně. Revue vyrostla z boje proti letargii, z úzkosti, aby její články nebyly příliš málo kritické . Tak se prohřešuje hyperkritičností. Tiskne "aférovou kritiku". Například časopis vyvolal kontroverzi o tom, zda román Prezident krokadýlů skutečně přeložil Josef Škvorecký, anebo Jan Zábrana. Pochybená byla také otištěná diskuse o Chartě 77.

Potíž je, že Kritická příloha Revolver Revue se prohřešuje mustrováním. Není přece možné, aby kritikové mustrovali jiné lidi, že se měli za komunismu chovat tak, jak se chovali zrovna oni, podle hesla: "Jedině můj postoj byl správný".

Je nesprávné, když jsou dějiny znásilňovány mou vlastní zkušeností. Zkušenosti musejí být navzájem konfrontovány, nikoliv hierarchizovány.

Chrystia Freeland

Financial Times 23.8.1997

Bylo to, posléze vzpomínal jeden vězeň , jako evokace Posledního soudu od nějakého středověkého malíře: 600 žen, většinou mladých, všechny vyzáblé, polonahé, holohlavé, lil se z nich pot a byly nacpánz do tak malého prostoru lodního podpalubí, "že bylo téměž nemožné určit, kde končil jeden zadek a začínala druhá prsa".

Jen pohlédnout na tuto převalující se lidskou hmotu stačilo, aby se člověk zbláznil, vzpomínal tento vězeň o mnoho let později.

Ale ta mučivá cesta byl jen začátek anabáze do Stalinovy verze pekla na tomto světě, do jednoho z vězeňských táborů gulagu, které měly dvojí účel: poskytovaly práci otroků pro grandiózní průmyslové projekty a terorizovaly sovětskou společnost.

Zmíněné ženy byly dopravovány na staveniště číslo 503, na daleký sibiřský sever, kde z nich pak většina zemřela na stavbě železnice, která nebyla nikdy dokončena a nikdy používána.

Podnikala jsem tutéž odyseu, na pohodlnějším Matrosovu, stárnoucím, ale elegantním ruském říčním parníku, který jezdí po sibiřských řekách pro potěšení turistů. Dostala jsem se na parník Matrosov, protože jsem našla v moskevském tisku maličký inzerát, který sliboval "turistické prohlídky Gulagu". Představa, že bych mohla vidět hrůzy stalinské minulosti očima postkomunistických ruských turistů, byla velmi lákavá, a tak jsem brzo odletěla na Sibiř.

Přílet na letiště v Norilsku, severně od polárního kruhu, byl okamžitým poučením v konstatování ruského disidentského spisovatele Alexandra Solženicyna, že "Gulag je všude, skládá se z nás všech". Z pohodlné perspektivy západního čtenáře se zdá být Solženicynův výrok hlubokou a moudrou filozofií. Jenže v Rusku, zejména na Sibiři, je to holá pravda.

V místech, jako je Norilsk, kde se nachází největší důl na nikl na světě, nebotřebujete turistického průvodce a i bez toho najdete pozůstatky Stalinových pracovních táborů. "Zekové (ruský slang pro vězně) toto město postavili, je to město vězeňských táborů," vysvětluje Voloďa, 36, horník s bílou kůží jako duch a se zkaženými zuby. Vypadá stejně jako všichni obyvatelé Norilska.

Nedaleko centra Norilska skládající ho se z ošuntělých, rozpadávajících se betonových sovětských paneláků a několika zakrslých stromů, prohrávajících v boji s permafrostem, označuje ostnatý drát hranici vězeňského tábora ze Stalinovy éry, v němž nyní přebývají vězni Borise Jelcina.

Norilské doly nejprve vytesali do zmrzlé země otroci z Gulagu. I silnice jsou dědictvím Gulagu: Potapov, talentovaný inženýr, poslaný do Gulagu, vymyslel větrný tunel, takže bylo možné stavět silnice i v tundře, bičované větry. Ty silnice se dodnes jmenují potapovce.

Potapovovo jméno dodnes straší Gulag, ale existují tu tisíce živoucích duchů. Jsou tu lidé jako Ivan, sukovitý tvor, tak zakrslý, jako norilské stromy, který pracuje s Voloďou. Koncem třicátých let poslali Ivana do věznic za polárním kruhem, protože paběrkoval na poli po odvezené sklizni obilí. Byl to trestný čin, který Stalinovy soudy trestaly dvanácti lety vězení a brutální douškou: dalšími patnácti lety vnitřního exilu v Norilsku. Pak už byl Ivan příliš starý a příliš izolovaný na to, aby se mohl vrátit.

Je těžko si představit něco horšího než být odsouzen na doživotí do města Norilsk. Je to na světě jedno z nejnehostinnějších míst. Komáry přeplněné léto trvá jen dvacet dní, je to krátká přestávka v roce, jemuž vévodí "polární noc", kdy je trvalá tma a teploty klesají na padesát stupňů pod nulou.

Takzvaná civilizace ještě přidala k brutalitě přírody. Norilsk je jedním z deseti ekologicky nejznečištěnějších měst. Je to pozoruhodný rekord v zemi, plné jaderných a chemických katastrof. Je to vidět v kalužích krvavě červeného bláta, které se shromažďuje v městských příkopech. Jsme tisíce kilometrů vzdáleni od jiného lidského sídliště, ale stalinističtí ústřední plánovači obklopili Norilsk tak geniálně továrnami a doly, že strávit několik hodin ve městě je, jako byste dýchali drcené sklo.

Ale, jak mi vyprávěl Voloďa, obyvatelé Gulagu nejsou jedinými vězni tohoto krutého světa. Kromě otroků bydleli v městech jako je Norilsk, uprchlíci ze Stalinovy ničivé kolektivizace - prostí venkované jako Voloďovi rodiče, kteří opustili svou vesnici v Kursku, ve středním Rusku a do Norilska je přilákat příslib vysokých mezd.

Za sovětské éry mohli doufat, že si během života na severu ušetří dostatečné množství peněz, aby si z toho mohli financovat odpočinek ve stáří v příjemnějším klimatu. Avšak hospodářské reformy jim zlikvidovaly tyto úspory a způsobily astronomický růst činží. Takže jsou tyto rodiny v pasti: v Norilsku musejí zůstat navždy.

"Abych mohl odsud odjet, potřeboval bych peníze - a ty nemám. Jsme tady vězni bez ostnatého drátu," říká Voloďa.

Jedeme zpět centrem Norilska, kde se oslavuje Den metalurgů, svátek, ze sovětské éry, který slouží jako záminka pro pitky. Reproduktory vyhrávají starý šlágr: "Rusové, Rusové, náš osud je bouřlivý. Proč, ach, proč, potřebujeme tragédii, aby nás posílila," zpívá přeslazený hlas. Opilí obyvatelé Norilska, jak se zdá zaujímají k písni netečný postoj, ale levný popěvek se mi pořád ještě motá hlavou, když přijíždíme do Dudinky, polorozpadlého přístavu, kde mám nastoupit na říční loď, která nás odveze na vzdálenější místa táborů Gulagu.

Po noci plavby jižně po řece Jeniseji, jedné z oněch mocných sibiřských řek, které si prodraly cestu ruským severem, přijíždíme do Igarky, skoro úplně opuštěné vesnice, která kdysi bývala ústředím staveniště číslo 503, Stalinovy železnice nikam. Byl to oblíbený Stalinův projekt - chtěl spojit evropské Rusko s dalekým severem sibiřskou železnicí.

Stalin měl možná zvrácené potěšení z toho, že nechal vybudovat toho vězeňské staveniště nedaleko sibiřské vesnice, do níž byl sám poslán do daleko fešáčtějšího carského exilu. Sovětskému diktátoru se projek č. 503 toli líbil, že dal příkaz, aby se začalo v roce 1949 stavět, přestože nebyly vypracovány žádné inženýrské plány ani zeměměřičské mapy. Projekt byl mezi vězni znám jako "železnice kostí". Při její stavbě zahynuly desetitisíce lidí. Projekt byl zastaven v roce 1953, okamžitě to Stalinově smrti.

Už u hlavního vchodu je jasné, že muzeum Gulagu v Igarce a jeho místní návštěvníci jsou značně pochmurní. Namísto běžných nápisů, že se v museu nesmí fotografovat nebo pít limonády, ve foyeru muzea varuje ručně psaný nápis: "Je zakázáno navštěvovat muzeum ve stavu opilosti".

Avšak když Natalia Grezina, energická ředitelka muzea, popisuje některé chmurné exponáty, brzo se stává zjevným, proč se u návštěvníků muzea začíná projevovat tendence obrátit se k alkoholu.

Grezina popisuje "mateřskou zónu", kde byly děti až do věku tří let vězněny odděleně od svých pracujících matek. Když matky nesplnily své pracovní kvóty, byly potrestány odepřením pravidelné návštěvy u dítěte jednou za měsíc.

Jinou specialitou Igarky bylo Divadlo otroků, operetní soubor, který se skládal z nejlepších zpěváků, tanečníků, hudební a herců ze zemí, které dobyla Rudá armáda. Jeden vězeň byl bývalý umělecký ředitel petrohradského Marinského divadla. Oběsil se po jednom představení, neboť kontrast mezi svobodou jeho tvůrčího života a vězením, kam se měl vrátit po divadle, byl nesnesitelný.

Po několika hodinách plavby proti proudu, v Jermakové, si prohlížíme polorozpadné pozůstatky staveniště 503. Kdysi to bývalo vězení, kde žilo několik tisíc lidí. Nyní se Jermakova znovu v podstatě úplně vrátila do divoké tajgy, které vězně přivítala, když sem byli dovezeni se sekyrami a několika strážnými a bylo jim nařízeno, aby si postavili na zimu baráky.

V krátkém létě si vězni nejvíce stěžovali na komáry. Jeden bývalý vězeň je charakterizoval jako "mučivé hejno. Komárů bylo ve vzduchu víc než je kapek v bouři. Když jste mávli rukou ve vzduchu, byla hned celá zkrvavená od mrtvých komárů."

I když jsem byla prosáklá nejmodernějšími západními odpuzovači komárů, moderní komáři útočili na mé oči, uši, na nos a ústa. Museli jsme utíkat, abychom nechali komáry pozadu. Prodírali jsme se hustým podrostem a hledali jsme pozůstatek tábora.

Brzy jsme nalezli železnici, která nevedla nikam. Nyní zbývalo jen několik rezavých kolejnicových spojek, zbytečně připevněných k zemi v sibiřském pralese. Po několika kilometrech jsme dospěli k obvodu tábora. Byly tam kusy ostnatého drátu, polorozpadlá strážní věž a nápis "Zákaz vstupu".

Vevnitř jsme našli několik polorozpadlých skladišť a kasáren, které kdysi bývaly součástí gulagu. Byly v nich roztroušeny pozůstatky táborového života - tu hnijící bota, jinde kus umyvadla. Jediným formálním potvrzením, že jde o místo, kde mnoho lidí intezívně trpělo, je omšelý dřevěný kříž na břehu řeky, který tam postavila ortodoxní církev.

Skutečnost, že neexistuje žádný památník zdejšímu utrpení, je matoucí. Spolucestující na této túře nevědí, jestli se účastníme jakési sibiřské cesty divokou přírodou, anebo zda je to výlet do nejtemnějších koutů ruské historie. Několik dívek natrhalo kytice nádherného množství severských květin. Jiné se stavějí do vyzývavě sexuálních póz pro své milence, kteří je v nich fotografují. Jeden mladý muž se rozhodne, že napíše na zeď rozpadávající se vězeňské budovy "Byl tady Žeňa".

Ale, jak dál procházíme táborem, účastníci zájezdu ztrácejí humor. "Tohle není místo na úsměvy," řekne najednou vážně vyhlížející mladá žena z města Kemerovo, kde se doluje uhlí, když jí přátelé žádají, aby se usmála pro fotografy.

Večer, když se shromáždíme v baru, abychom spláchli těžkou lodní stravu sovětského typu, snažím se porozumět, proč se ostatní účastníci zájezdu rozhodli navštívit stalinský vězeňský tábor, přesto však zůstávají podivně nedojati. Projevují národní obojakost země, které rázně odmítla svou komunistickou minulost, která se však dosud spokojuje tím, že jí vládne bývalá komunistická nomenklatura.

Když dál naléhám se svými nepopulárními otázkami - cizinci jsou v této části Ruska stále ještě velmi exotičtí a moji ruští společníci by se mě daleko raději chtěli vyptávat na spotřebitelský ráj na Západě - podaří se mi zjistit pozoruhodnou věc. Téměř všichni účastníci zájezdu měli prarodiče, rodiče, strýce nebo bratrance, kteří byli vězněni za sovětského režimu.

Lidi začnou mluvit o osobních tragédiích, ale nemohou se shodnout, co to znamená. Alexej, jehož rodina byla navždy vyhoštěna z privilegovaného způsobu života komunistů, protože jeho dědeček spáchal "hřích", že se nechal vzít Němci do zajetí, je přesvědčen, že gulag skrývá pro Kreml poučení: "Všichni bývalí komunisté v naší vládě by měli povinně jet na tento zájezd."

"Víme, že naše celá země byl jeden velký gulag, a řídí ji dosud mnoho těchže lidí," konstatuje Oleg, lékař z místního hlavního města, Krasnojarsku. "Ale co můžeme dělat? Už je dost těžké v této zemi vůbec přežít."

Ruští demokraté, disidenti a aktivisté, zasazující se za lidská práva, jejichž odvaha roztrhala Sovětský svaz na kusy, ale kteří byli nyní odsunuti na okraj veřejného života, jsou přesvědčeni, že tento pocit bezmocnosti a  apatie je příznakem toho, že v Rusku nefunguje občanská společnost. Varují, že dokud si Rusko plně neuvědomí svou minulost, riskuje, že se ta minulost bude opakovat.

Moji popíjející společníci jsou ale optimističtější. "Podívejte se, alespoň o tom mluvíme, a dokonce s cizinkou," říká Oleg. "Před deseti lety by se nám o takové demokracii ani nesnilo. Jsou dvě hodiny ráno, arktické slunce svítí jasně a mezi doušky vodky se dají moji noví přátelé do zpěvu vlasteneckých písní z komunistických letních táborů.

Když Oleg vidí, že to prostě nechápu, usměje se a vysvětluje: "Podívej se, Chrystie, strávili jsme den v gulagu a přesto si dokážeme takhle zazpívat. Takový národ, jako jsme my, si nikdo nikdy nepodrobí."

(Faxové číslo na "Memorial", ruskou organizaci, která se zasazuje a zachování památky obětí gulagu, je 7-095-973-2094.)