Čest uprostřed vulgárnosti
Pravou rolí tisku je složité zjednodušovat a přilákat čtenářovu pozornost. Britský tisk ji ale nyní zanedbává a věnuje se v těchto dnech umělému hněvu nad Peterem Mandelsonem a nevkusnému honu na princeznu Dianu
Simon Jenkins, The Times, 13. srpna 1997
Jako mladý reportér jsem jednou poslal svému šéfredaktorovi neopatrný dopis. Nelíbil se mi toho dne hlavní titulek na první straně a tak jsem mu pompézně napsal, že je titulek vulgární. Velký šéfredaktor reagoval rychle: "Laskavě nezapomínejte na to, že noviny jako takové jsou vulgární."
Vždycky v srpnu, uprostřed okurkové sezóny, si na to znovu vzpomenu. Vejdu do obchodu s novinami a časopisy a z polic na mě křičí vtíravost bulvárního tisku a syntetický hněv tzv. serózních listů. Od Diany, princezny z Walesu, až po machinace labouristického ministra bez portfeje Petera Mandelsona, sdělovací prostředky strávily minulý týden v modu "hledej a znič". Reportéři se rozvinuli do rojnice, tito lovci sektoru služeb se vydali na hon, aby nakrmili své hladové šéfy, odpovědné za počet prodaných výtisků. Gazela klopýtla a zůstala pozadu za stádem. Smečka se na ni vrhla a hryže ji zadek.
Domníval jsem se, že se princezna Diana vydala na víceméně chvályhodnou cestu do Bosny, aby tam potěšila oběti zohavené minami. Jistě, každá veřejné osobnost má skryté motivy, když jde o publicitu, ale Diana mohla klidně zůstat na jachtě svého nového milence Dodi al Fayeda nebo v al Fayedove hotelu Ritz. Jsem si jist, že bosenské děti, s nimiž se nechala Diana vyfotografovat, byly rády, že se do Bosny vydala. Miny jsou nejhroznější vojenské výrobky. Publicita, kterou vyvolává princezna Diana, aby byly miny celosvětově zakázány, je záslužná.
Avšak tyto mé řádky jsou úvahy neprofesionálního slabocha. Očekává se ode mne, že budu hulákat na Dianu přes celý bosenský venkov, jako ostaatní členové novinářské smečky, "Jaké to je, být znovu zamilován?" nebo "Jak se má Dodi?" Kdybych naopak zavolal, "Jaký je, madam, váš názor, na odstavec číslo osm Evropské konvence o soukromí?" okamžitě bych se stal Haroldem Lloydem po útěku davů, ležel bych rozpláclý v prachu a klobouk byl měl naražený až na uši. Dnešní novinář je Rambo, u pasu má nikon s objektivem 300 mm. Skrývá se celé dny v podrostu a čeká na objetí, které stojí milión. Slavným osobnostem dává otázky nikoliv proto, že doufá, že dostane souvislou odpověď, ale proto, aby získal pro fotoaparát ostrý úhled pohledu. Fotografie jsou upracovány, novináři si vymýšlejí citáty, vypracovávají metody, jak zkazit konkurenci exkluzivní materiál.
Fotografie princezny Diany na Fayedově jachtě byly porušením jejího soukromí a hrubým zanedbáním všech profesionálních pravidel novinářského chování. V lepším světě by všichni, kdo se na jejich získání účastnili, byli pohnání před seberegulační novinářský tribunál. Avšak my žertujeme. Je to, jako kdybychom se pokoušeli žalovat řeku Ganges, že způsobuje záplavy. Celý svět chce vidět ty zrnité šmouhy. Etika nikoho nezajímá. V týdeníku Spectator se tento týden zamýšlí Alan Clark, zda chtějí britští novináři dohnat veřejné osobnosti k sebevraždě. Nemyslím. Novináři nezabíjejí, ale, jak řekl básník, "dostatečně neusilují, aby život přežil".
Někdejší britský konzervativní ministr kultury David Mellor sice před časem varoval, že britští novináři už popíjejí v "hospodě poslední šance", jenže novináři, kteří získali a zveřejnili fotografie princezny Diany, jak objímá al -Fayeda, se začtou do příručky o novinářské etice asi tak pravděpodobně, jako do Wittgensteinova Traktátu.
Což mě přivádí k obětí číslo dvě, k Peteru Mandelsonovi. Tak jako princezna Diana, i Mandelson se dokáže sám ubránit. V dlouhodobé perspektivě si nejsem zcela jist, zda se dokáže před ním ubránit tisk. Mandelsonovým úkolem je koordinace prezentace vládní politiky. Chce, aby se v tisku objevovala vládní politika v tom nejlepším světle. S kolegou Alistairem Campbellem si Mandelson vytvořil novou techniku vztahů k novinářům. Mandelson a Campbell nezacházejí s novináři s bojácností takového Johna Majora, ale s otevřeným pohrdáním. Mandelson a Cambpell zjistili, že většina novinářů, když je budete dostatečně silně urážet, nakonec kapituluje, zejména pokud pracují v BBC.
Mandelson chodí na výlety do přírody s generálním ředitelem BBC Johnem Birtem. Žádný novinář, který pracuje v BBC, neví, co si ti dva na těch výletech povídají, a tak proč riskovat, že rozhněváme tak lehce rozhněvatelného ministra bez portfeje? To není spin-doctoring (jemná manipulace zpráv), to je přímo spin-neurosurgery, jemná manipulační neorichirurgie.
Mandelson vykonává nejstarší práci v britské politice a dělá to dobře. Komunikuje lidem, co chce říct jeho šéf. Až do letošních květnových všeobecných voleb bědovaly politické sdělovací prostředky, že prý nemají konzervativci "žádného Mandelsona". John Major neměl nikoho s dostatečně silnou autoritou, který by bouchl do stolu a dohlédl na to, aby si ministři na veřejnosti nepodráželi navzájem nohy. Nový šéf Konzervativní strany, William Hague, dokonce hledá "konzervativního Mandelsona". Jestliže nyní konzervativci protestují, že je Mandelson příliš efektivní, je to pokrytectví. Konzervativci totiž na Mandelsona žárlí.
Je to pochopitelné. Jestliže ale si na Mandelsona nyní stěžuje i tisk, je to absurdní. Už skoro týden líčí tisk Mandelsona téměř jako zločineckého manipulátora. Labouristický ministr zahraničních věcí Robin Cook se rozešel s manželkou a veřejně přiznal, že žije se svou o deset let mladší parlamentní sekretářkou. Ve snaze omezit škodu, která mohla vzniknout z této záporné zprávy zveřejnil přesně v tutéž dobu Mandelson informaci o tom, že rozvědka MI5 vyšetřuje obvinění, že možná bývalý hongkongský guvernér Chris Patten vyzradil státní tajemství. Mandelsonovi aparátčíci zveřejnili pseudoinformaci o tom, že se labouristická vláda rozhodla zachránit a dále financovat královskou jachtu. A to nebylo všechno. Mandelson se objevil snad ve všech sdělovacích prostředcích se svou pozitivní interpretací prvních 100 dnů Blairovy vlády. A ještě ke všemu, když mu položil reportér BBC otázky na tělo, Mandelson odpověděl stejně ostře. Byl nezdvořilý. Celá novinářská ekipa, která je vůbec v srpnu v práci, začala ronit krokodýlí slzy vzteku.
Možná, že Peter Mandelson nejednal moudře, že po celý minulý týden vystupoval tak často ve sdělovacích prostředcích. Jak ví každý hráč kriketu, nejlepší spin (rotace, tedy úhel pohledu) je ten, který je skrytý. Avšak sdělovací prostředky ze sebe udělaly pitomce.
Od dob labouristického premiéra Harolda Wilsona se snaží premiérův úřad v Downing Street ovlivňovat ve svůj prospěch novináře strategickým zveřejňováním zpráv, názorů a drbů. Do někdejšího londýnského večerníku Evening Standard telefonoval každé dopoledne Trevor Lloyd Hughes s premiérovou interpretací denních událostí a doufal, že se mu podaří ovlivnit názor listu. Klíčem pro takové ovlivňování je přátelský vztah mezi impresáriem a šéfem strany. Sir Bernard Ingham měl takový vztah k Margaret Thatcherové, Peter Mandelson ho má k Tony Blairovi. Je úplně jedno, jestli je impresário státní úředník nebo ministr. Impresário je odpovědný přímo šéfovi. Takové vztahy jsou už dlouho přímou součástí moderní vlády.
Dobrý novinář dokáže odhalit spin, manipulační úhel vládou zveřejňovaných zpráv. Minulý týden si mohli šéfredaktoři přece lehce sami zjistit u šéfů ministerstva obrany a vnitra, jestli jsou zprávy o pravděpodobném vyšetřování Chrise Pattena za případné prozrazení státních tajemství pravděpodobné či nikoliv, anebo zda je to pouhá kouřová clona, která měla zabránit, aby vznikla záporná publicita kolem Cookova rozchodu s manželkou. Mohli zprávu o Pattenovi úplně ignorovat anebo jí dát jen málo místa. Úřad premiéra přece nemůže sdělovacím prostředkům diktovat, co má být ve zprávách. Mandelson se nemůže vnutit do televizního studia hlavních večerních zpráv. Je ale zván do studia, většinou od reportérů, kteří chtějí rozhovorem s ním dokázat, že jsou tvrdší než konkurence. Konkurence mezi těmito novináři je dnes tak frenetická a často tak pitomá, jako je konkurence mezi fotografickými redaktory bulvárních listů.
Faktem je, že minulý týden si britské sdělovací prostředky koupily falešné zprávy od nejmazanějšího obchodníka ve městě. Britské sdělovací prostředky tím prokázaly profesionální nedbalost. Když to bylo odhaleno, pokusily se udělat obětního beránka ze samotného Mandelsona. Už najednou přestal být zázračným dítětem a stal se mistrem manipulátorem ubohých, bezbranných novinářů. Independent on Sunday dokonce otiskl titulek: Podle průzkumu veřejného mínění možná povede Mandelsonova praxe labouristy k porážce.
Žádný nezávislý průzkum veřejného mínění se přitom nekonal. Šlo o výsledky dotazování sociologicky vybrané skupiny lidí, který zorganizovala Konzervativní strana. Tento trik, otisknout neseriózně zaujatou zprávu, která má vyvážit opačně neseriózně zaujatou jinou zprávu, se možná líbí politikům. Čtenáři jsou ale podvedeni dvakrát.
Ti, kdo požadují, aby se sdělovací prostředky chovaly s přiměřenou vážností, riskují triviálnost výroků amerických novinářských teoretiků. Walter Lippman charakterizoval noviny jako "jedinou seriózní knihu, jakou lidi čtou každý den". Jefferson zašel ještě dál a řekl, že "kdyby mě někdo donutil, abych si vybral vládu bez tisku nebo tisk bez vlády, neváhal bych a vybral bych si tisk bez vlády". Ani jeden z těchto mudrců asi nečetl britské noviny uprostřed srpnové okurkové sezóny.
Zase se začíná mluvit o tom, že bude možná zapotřebí omezit svobodu tisku. Takové zákony jsou buď neliberální anebo v praxi nerealizovatelné. Ale když se noviny chovají špatně a zákon mlčí, lidi se začnou proti novinářům ozbrojovat. Diana, princezna z Walesu a Peter Mandelson dělali minulý týden svou práci, a dělali ji značně dobře. Obscénní honba na princeznu byla nechutná a nemorální a pravdpodobně povede k zákonnému omezení fotoreportérské novinářské práce, aby fotoreportéři nenarušovali soukromí veřejných osobností. Zbabělé kňourání tisku, zaměřené proti Mandelsonovi, bylo výrazem nepořádné novinářské práce. Povede k tomu, že tato vláda bude jednat s novináři s ještě větším pohrdáním než dosud.
Pojem vulgárního tisku se mi líbí. Novináři by vždycky měli usilovat o to, prezentovat složité skutečnosti srozumitelně a jednoduše a měli by být schopni zaujmout čtenářovu pozornost. Jinak se přizpůsobí britské noviny většině amerického tisku.Budou nudné a bude je číst jen elita.
Ale i vulgární novináři se musejí řídit pojmem cti. Definovat, kde jsou hranice vulgarity, to je úkol, který by nejlépe měly splnit samy sdělovací prostředky. Odmítnou-li to učinit, hranici jim určí jiní, a bude to velmi těsná hranice.
Simon Jenkins