(Zveřejňuji článek, který vyšel v brněnské revui TAMTO č. 972, věnované mediální problematice. Andrew Stroehlein je americký postgraduální student, žijící v Británii, v ČR strávil životem na malém městě po pádu komunismu čtyři roky.
Časopis TAMTO je možno objednat na adrese Ami studio, Štefánikova 78, 612 00 Brno, tel/fax 05-4121 4100, E-mailová adresa: tamto@nadace.fdnbr.cz. JČ)
Média dnešních dnů:
Češi rovni Západu?
Andrew J. Stroehlein
pro revui TAMTO
Co je to demokracie? Bylo jí už v České republice dosaženo, nebo je
jí souzeno vězet v "transformačním" nebo "přechodném"
období (jak mnozí političtí analytici tuto éru ve střední a východní Evropě
nazývají)? Jak poznáme, kdy už země transformovala?
Všichni demokratičtí politikové už od Jeffersona poukazovali na důležitost
svobody slova pro demokracii, takže bude jen logické prozkoumat stav svobody
slova v českých médiích, a posoudit tak zdraví demokracie v této zemi.
Jediným problémem takového šetření je (máme-li být poctiví), že předmět
zkoumání musíme nevyhnutelně podrobit porovnávání. Jakým metrem ale měřit
svobodu slova? Je svoboda slova v České republice stejná jako na Západě?
A co je nejdůležitější, co znamená svoboda slova pro onen "Západ",
který se Středoevropané, usilující o integraci, neodvažují kritizovat?
Proč je svoboda slova nezbytná?
O svobodě slova bylo už vyřčeno tolik blábolů, že se zapomíná, proč
je pro demokratický systém tak důležitá. Zajisté je to víc, než jen možnost
zakřičet si z okna "Pryč s vládou!", i to k ní však patří. Svoboda
projevu je pro demokracii nezbytná z více důvodů.
Za prvé, základní zprávy musí být šířeny tak, aby lidem umožňovaly informovaný
výběr - jak politický, tak ekonomický. Někdy je to prezentováno jako svoboda
přístupu k informacím, ale to je evidentně pouze podmnožina svobody slova,
jelikož společnost musí mít jednotlivce specializované na shromažďování
a šíření informací jiným. Všichni přece nemůžeme být reportéry a skutečnost,
že někdo může získávat informace, má jen malý význam, pokud je nemůže sdělit
jiným. Tyto zprávy a informace pomáhají formovat vzdělanou veřejnost, která
potom může činit racionální informovaný výběr v politice a podnikání.
Druhým, významnějším důvodem je skutečnost, že svoboda projevu a zejména
svoboda tisku podporují společenský pokrok a udržují jeho životnost a svěžest.
Děje se tak třemi způsoby: poskytováním rozsáhlého výběru zábavy, ohlašováním
techn(olog)ických alternativ a nabídkou politické volby.
Fakt, že otevřený tisk, rádio, televize a jeviště poskytují zábavu by
měl být zřejmý. Ta zábava může být poučná nebo banální, ale každopádně
přenáší ke čtenáři, posluchači nebo divákovi sdělení, ke kterému by jinak
sám bez pomoci knihy, rozhlasové relace, televizního pořadu nebo hry nedospěl.
Tak narůstá schopnost jedince překračovat limit svého rozhledu a uvědomovat
si život mimo vlastní každodenní nudu. A nyní se můžeme přít, zda jsou
některé formy zábavy hodny našeho času a zvolit podle toho osvětu nebo
banalitu.
Otevřená média jsou také zásadním předpokladem technického pokroku.
Jistá úroveň ověřených a aktuálních technických informací je nezbytná pro
jakýkoliv obor studia. Jen stěží by člověk snášel omezení přístupu k novátorským
technologickým informacím, pokud chce ve svém oboru postoupit kupředu.
Důležitější než poskytování zábavy a ohlašování techn(ologi)ckých alternativ
však je, že svoboda slova tím, že ponechává politickým alternativám otevřené
dveře, udržuje aktivitu politického života. Jistí metody transportu nových
myšlenek do zavedených politických stran. Vytváří volnou tribunu, na níž
se mhou vynořit i nové politické strany. Dokonce dává prostor úvahám o
vážných a významných změnách politického systému.
A to je klíč k pravé demokracii, důvod, proč stojí systém demokracie
nad jinými: Demokracie je institucionalizovaná politická změna. Je ustáleným
prouděním. Stabilizovanou labilitou.
Politické systémy, jež mají zabudovanou změnu, mají ohromnou výhodu
přes těmi, které ji nemají. Systémy, jež změně brání, produkují arogantní
a zkorumpované vůdce. Taková stagnující politika potlačuje zdravé společenské
konflikty, které hrozí překypět do násilí mezi skupinami, které soupeří
o politickou moc, ale pro své stísněné frustrace nemají jiný ventil, než
vyrazit do ulic. Demokratický systém bere v úvahu konfliktní společenská
řešení, dovoluje mírovou změnu politické moci, a tak plní úlohu ventilu
parního kotle společnosti.
Svoboda slova je podstatná institucionalizováním politické změny, protože
politickým činitelům umožňuje naslouchat a oslovovat členy společnosti,
odhalovat důvody jejich nespokojenosti a reagovat na ně politickými změnami.
Umlčte ty hlasy a uzavřete si dveře k pokojné změně. Lidé pak mají jen
jedinou volba: násilí davu.
To je, abych tak řekl, teorie svobody slova ve skutečné demokracii.
Realita, jakou máme dnes, je poněkud odlišná.
To všechno už jistě každý soudný Čech ví
Proč píšu všechny ty žvásty o svobodě slova a svobodě tisku v tomto
magazínu? Kdo by si měl význam svobody slova uvědomovat lépe, než Češi,
kteří trpěli celá desetiletí cenzurou tisku a omezením informací všeho
druhu. Ale to už je přece minulost, ne? Běž to vysvětlovat lidem do Barmy
nebo do Číny nebo někam, zpozdilý Američane. My Češi jsme teď na "Západě"
a jsme zrovna tak svobodní, jako kdekoliv v "normálu" a na Západě.
Souhlasím. Česká republika už nezná ony nejbrutálnější a nejneomalenější
formy cenzury. Souhlasím, že Barma a Čína doposud trpí režimem, jenž užívá
ty nejprimitivnější metody cenzury. Dokonce i přes nemalé obtíže při získávání
informací o trhu s cennými papíry, přes jeho nedostatečnou transparentnost,
přesto souhlasím, že pokud jde o svobodu tisku, je na tom ČR víceméně stejně
jako USA. Otázka ve skutečnosti stojí takto: co to znamená?
Ano, Česká republika je jako Západ. To je právě ten problém.
Možná bude užitečné pořádně se podívat na ten "Západ", ke
kterému se všichni hrdě hlásí. Jaký je stav svobody slova například ve
Spojených státech?
Jistěže, nikde v historii USA nenajdeme nic podobného komunistickým
cenzorským úřadům, v nichž cenzuře podléhal dokonce i seznam toho, co bylo
cenzurováno. V zásadě tu nemáme žádné vládní úřady, které by gumovaly historky
v novinách nebo dávaly do stoupy celé náklady podezřelé literatury (literatura
nestojí v USA nikomu za takovou pozornost). Takováto institucionalizovaná
cenzura u nás nikdy neexistovala. Řekl bych "díky bohu", jenže
žádný bůh s tím nemá co dělat. Lidé za tu svobodu slova bojovali od počátku
existence této země, takže by bylo lepší děkovat jim.
Ne, Amerika nikdy nepěstovala onu tupou primitivní cenzuru, kterou Češi
až příliš dobře znají. Ale to neznamená, že je americký tisk svobodný.
Zdaleka ne. V USA není přípustná přímá cenzura, přesto tu ale vážná omezení
svobody slova existují. Prostředky, jimiž se těchto omezení dociluje, jsou
jen jemnější.
He Who Pays the Piper...
Stěží někoho překvapím odhalením, že "koho chleba jíš, toho píseň
zpívej", ale je důležité si uvědomit, jak to ve Spojených státech
funguje v každodenní praxi, když jde o reklamu a masmédia. Inzerenti, téměř
vždy nadnárodní konglomeráty, financují veškerý materiál, který nazýváme
média - tisk, film a televizi. Inzerenti často hrozí stažením své podpory
televiznímu pořadu, pokud obsahuje materiál, s nímž nesouhlasí nebo s nímž
nechtějí být spojováni. Ta hrozba sama obvykle stačí na to, aby noviny
stáhly článek nebo aby producent pořadu změnil scénář, vystřihl spornou
pasáž anebo rovnou celý pořad vyřadil.
Pro zajímavost, to se přihodilo právě v době, kdy píšu tento článek.
V jedné situační komedii se objevila bezvýznamná epizodka, v níž hlavní
postava přiznává, že je lesbička. Nepíšu o filmové scénce s lesbickým sexem.
Ta herečka prostě řekne, že je homosexuální - nic víc. To téma je ale jednoduše
příliš radikální pro puritánskou Ameriku (ano, Madonna neMadonna, část
americké populace je pod velmi silným vlivem puritanismu). Inzerenti se
pod tlakem sice malé, ale o to hlasitější skupinky fanatických náboženských
extremistů, rozhodli svou reklamu stáhnout.
Obvykle by se takový případ řešil někde v zákulisí a producenti a inzerenti
by se nějak dohodli, jestli inscenaci úplně zrušit, nebo jen upravit scénář
ke spokojenosti sponzorů. V tomto případě to však vyšlo najevo, protože
ona herečka (která je i ve skutečnosti lesbička) se odmítla vrátit na scénu,
a snad i proto, že když už to bylo venku, producenti si uvědomili, že kontroverze
by mohla pomoci zvýšit upadající rating seriálu.
Momentálně to vypadá, že ten pořad poběží dál podle plánu, ovšem bez
reklam některých společností, které ho původně měly podporovat. Té herečce
a producentovi bylo telefonicky vyhrožováno smrtí. Je velmi nepravděpodobné,
že by se nějaký budoucí pořad na kterémkoliv kanále zabýval lesbickým tématem,
které pouze nějaká neandrtálská parta křesťanských fanatiků nedokáže tolerovat.
Další "kontroverzní" témata televizních pořadů a hollywoodských
filmů bývají běžně zapovězena z podobných důvodů. Existuje mnoho "nezmiňovatelných"
témat. TV producentům je dovoleno zajít pouze tam, kde inzerenti budou
platit. Hollywoodský filmový průmysl financuje pouze "bezpečné"
scénáře s vyzkoušenými (obehranými) fabulemi. Je tu ještě někdo, koho udivuje
uhlazenost amerických filmů a televize?
Fanatičtí náboženští fundamentalisté mají v USA menší podporu, než Sládek
v ČR. Umíte si představit, jak sládkovci přesvědčí inzerenty, aby stahovali
své šoty z programu ČTV nebo zasahovali do scénářů komedií, jen aby vyhověli
extremistům? To dělají extremisté v Americe pořád. Je docela dobře možné,
že pokud jde o masovou zábavu, je na tom ČR lépe, než USA.
Meze debaty
Zábava není samozřejmě prioritním problémem. Jak už jsem zmiňoval, pravá
demokracie potřebuje svobodu slova především kvůli otevřené výměně myšlenek,
jež je nezbytná, mají-li politické změny ve společnosti probíhat pokojně.
Je celkem jasné, že omezení této svobody představuje jistou hrozbu demokracii
(institucionalizované politické změně). Nemám na mysli výkřik "Hoří!"
v přeplněném divadle, často zmiňovaný v klasické debatě o svobodě projevu
jako ukázka svobody, jakou by neměl nikdo mít (pokud ovšem v divadle doopravdy
nehoří). Jde mi o meze politické debaty a tyto limity jsou zřetelně vidět
v obou našich zemích.
Na prvním místě tu máme limit ve slovníku. Kvůli nešťastné české historii
posledních desetiletí jsou některá slova očividně nevyslovitelná. Zkuste
zmínit "komunistický", "Marx", "sudetský Němec"
nebo dokonce "třetí cesta" v jakékoliv pozitivní souvislosti
a v ČR se dočkáte spíše pěstního souboje, než politické diskuse. Už slyším
to reptání svých českých čtenářů, ale ujišťuji vás, že nejsem zastáncem
žádné ze zmíněných věcí. Pouze tvrdím, že ti, kdož tyto věci podporují,
mají právo vystoupit v masmédiích a uvalením pošetilého tabu na jistá slova
se nic neřeší.
I Sládek, Grebeníček a Falwell (jeden americký náboženský cvok) mají
právo být slyšeni. Bez ohledu na to, že je všechny mám za pomatence, budu
bránit jejich právo mluvit. Nemá smysl zakazovat určitým lidem mluvit ani
vyloučit určité názory z veřejné rozpravy, protože to jedině zvyšuje jejich
mystickou přitažlivost pro vnímavé mysli a v konečném důsledku to přinese
ještě větší podporu těm pomatencům. Ať si lidi poslechnou, jací jsou to
vlastně šašci.
Možná je česká historie pramenem té přílišné obavy důvěřovat lidem do
takové míry. Vlastní historie může vést české politiky a intelektuály k
nedůvěře v lidi. Je-li tomu tak - pokud jednotlivci nedůvěřují "lidu"
- pak to s demokracií v České republice daleko nedojde.
Češi mohou dávat vinu historii - co ale omlouvá Ameriku?
Amerika má také svá zapovězená slova. Z uvedeného příkladu vysvitlo,
že tolerujete-li slovo "lesbická", jste předmětem útlaku. To
ale zřejmě nebude jediné tabu.
Pojem "liberální" je v USA zvláštním příkladem. "Liberální"
v americkém slova smyslu neznamená totéž co v evropském. V Americe se nevybavuje
spojení s liberalismem ekonomiky laissez-faire a svobodné společnosti.
"Liberální" je v Americe v podstatě zakódované označení pro "socialistický"
nebo "komunistický". To slovo je natolik ožehavé, že se někdy
říká "the L-word", aby nemuselo být vyřčeno.
Vyloučení slova "liberální" z širší obecné mluvy je zvláštní,
leč příznačné pro zemi založenou na tom, co by Evropané nazvali liberální
demokratickou tradicí. Ponejvíce za to mohou samozvaní "konzervativci",
kteří často zastávají principy, jež by jinde byly nazývány ekonomickým
liberalismem, kteří se ale snaží omezovat osobní svobodu ve smyslu (evropské)
liberální agendy. Spojili "liberalismus" a "komunismus"
tak, že si žádný veřejný činitel nemůže dovolit nálepku "liberál".
V USA by to znamenalo politickou smrt. Smysluplná veřejná debata o historii
euroamerické politiky a jejím významu pak evidentně není možná.
Za slovy
Netřeba plýtvat slovy, aby bylo zřejmé, že nejen sama slova, ale celá
témata jsou takto vymezena. Atakována nejsou jen slůvka "lesbická"
nebo "liberální", ale alternativní myšlení vůbec. Cokoliv, co
nelze podřídit omezenému slovníku přípustné veřejné debaty, nebo se snaží
vyjádřit odlišný pohled, nikdy nedorazí k masovému publiku, anebo je to
zkrátka ze scény násilně smeteno.
Velmi pěkně to ilustruje nedávný článek miliardáře George Sorose v únorovém
čísle Atlantic Monthly (na Webu v angličtině
nebo v českém překladu).
Ta stať byla poměrně dlouhá a trochu akademická, ale v zásadě načrtla dva
hlavní závěry. Za prvé, že čistý kapitalismus je mýtus, nemůže ho být dosaženo
a vždycky bude nutný jistý stupeň státní intervence do ekonomiky. Argumentoval
proti příliš zjednodušenému pojetí syrového kapitalismu, který dnes bývá
prezentován jako jakýsi ideál a dáván za vzor stejným způsobem, jako kdysi
komunismus. Bezmyšlenkovité vzývání a věrnost jakékoliv ideologii by vedlo
k pošetilým rozhodnutím, napsal. Soros uprchl z komunistického Maďarska,
takže otročení ideologii zná z první ruky.
Za druhé napsal, že lidé musí tolerovat jiné názory, i když odporují
jejich vlastním. "Nikdo nemá monopol na pravdu" zněl jeho zásadní
výrok.
Zní to všechno neškodně a místy to nepostrádá logiku. Americký byznys
na to však reagoval jedovatě.
Establishment práská bičem
Americký obchodní magazín Forbes krátce poté, co jeho článek vyšel (7.dubna
1997). Podle Forbesu je Soros zodpovědný za všechno zlo v Evropě, od nepokojů
v Albánii po návrat maďarských postkomunistů k moci. Soros je zatracován
za poskytnutí podpory Miklosi Vasrhelyimu. "Díky Georgi Sorosovi stoupá
tento bývalý komunista opět vzhůru," prohlašuje Forbes.
Na faktu, že Vasrhelyi byl tiskovým referentem, pracoval po boku Imre
Nagye a po vpádu sovětských tanků do Maďarska v roce 1956 narozdíl od Nagye
unikl oprátce, Forbesu asi nesejde. Jemné nuance se spláchnou. Pro Forbes
magazín komunista je komunista je komunista. Byl tedy Dubček to samé co
Gottwald? Co říkal Forbes Dubčekovi v čele československého Federálního
shromáždění v letech 1989 až 1992? Takový nedostatek porozumění pro nuance
vede k mentalitě honu na čarodějnice.
Proč Forbes zahájil útok na Sorose? Ačkoliv je Soros kapitalista par
excellence, rozešel se s hlavním proudem ideologie kapitalismu. Už jen
za to, že zpochybnil absolutní dokonalost čistého kapitalismu, je Soros
lynčován americkým ekonomickým tiskem. Jistě, jiní říkají podobné věci
už léta, jenže nemají Sorosův formát (tj. peníze), aby to bylo publikováno
a čteno široko daleko. Tady ale došlo k závažnému porušení pravidel a Soros
musel být veřejně bičován.
Inkvizitor Forbes ocejchoval jeho článek jako "domýšlivé a nesrozumitelné
mudrování" a dožadoval se na Sorosovi vysvětlení. Soros se měl kát
nebo přinejmenším sklonit před sobě rovnými, za to, že vybočil z řady.
Přiměli ho, aby do Forbesu napsal: "Ten článek nebyl správně pochopen.
Nenapadal jsem kapitalistický systém. Útočil jsem na excesy kapitalistického
systému. Na to se jeho inkvizitor ušklíbl sarkastickým "Oh" a
dál toho kacíře verbálně napadá. Dokonce naznačuje, že Soros je duševně
nepříčetný.
Nezní vám to nějak povědomě?
Češi a Soros
Nechci tu pět chválu na George Sorose. U mne má vroubek už proto, že
je miliardář, ale tento muž jistě není ztělesněním všeho zla. Samozřejmě
má stejné právo zveřejnit svůj názor jako kdokoliv jiný.
Jak mnozí Češi bezpochyby vědí, Soros nalévá stovky miliónů dolarů do
Střední a Východní Evropy. Není to sice ten Druhý Marshallův plán, který
Středoevropané od Západu s nadějí očekávali, ale je to rozhodně víc, než
dávají některé západní vlády a zcela jistě víc, než kolik Steve Forbes
(vydavatel Forbesu) - pokud zrovna neorganizuje čarodějnické hony na umírněné
kapitalisty - investuje do reklamy v oné báječné televizi, kterou si v
Praze pořídil ten usilovný hoch a vzorný kapitalista Železný.
Je podivné, že ačkoliv článek tak kacířský vyšel v mainstreamovém tisku
v USA (a dokonce ještě větší publicity se mu dostalo v Británii), nezdá
se, že by vyvolal velkou pozornost v České republice, kam je zacílena značná
část Sorosovy charity. Rád bych věděl, kolik Čechů ten článek četlo. Určitě
to byla novina, že kapitalista světového formátu a současně filantrop se
slabostí pro Střední Evropu kritizuje kapitalismus, takže to muselo v některých
větších českých denících nebo magazínech vyjít. Mohu vám ale prozradit,
že na internetovém fóru webového deníku Neviditelný pes, jinak velmi živém,
o tom nikdo diskutovat nechtěl. Ohlušující ticho. Proč?
Jednoduše ze stejného důvodu, z jakého Forbes napadl Sorose. Ten článek
je pro konformní myšlení kacířstvím. Možná na tom něco je, že thatcherismus
je omyl a vede k určitým problémům, dost možná. Ti "nouveaux riches",
kteří se k elektronickým fórům v České republice připojují, nemají v úmyslu
kousat do ruky, která je krmí. Mají za sebou dlouhá léta praxe směny konformity
za komfort a vědí, že by neměli z řady vyčnívat. Ukázněná parta.
Ignoruje se
Tím se dostáváme k jádru tématu svobody slova v moderní společnosti.
Jestliže se lidé bojí promluvit - ze strachu z narušení řady, ze strachu
z napadení, udělají-li to - je to opravdu svoboda projevu.Ta neochota mluvit
otevřeně a strach říci něco odlišného stále působí na mnoha úrovních a
v různých souvislostech.
Americký lingvista a politický analytik Noam Chomsky adresoval mnohá
svá vystoupení mediální manipulaci v současné Americe. Byl kritický k americké
angažovanosti ve Střední Americe v 80.letech, například když stála životy
desítek tisíců nevinných v Salvadoru, Hondurasu a Guatemale. Pečlivě vysledoval,
jak dezinformace Reaganovy a Bushovy administrativy zavčasu obracely směr
debat pryč od hrůz amerického angažmá.
Takové dezinformační kampaně běžely i během války v Perském zálivu,
kdy novináři u spojeneckých ozbrojených svazků přebírali tiskové zprávy
Pentagonu, aniž by jejich obsah ověřovali v poli. Hlavní informační zdroje
například nikdy nezveřejnily, že rakety Patriot, považované za téměř dokonalé
likvidátory íráckých střel SCUD ve vzduchu, byly ve skutečnosti proti SCUDům
takřka k ničemu. Ovšemže, nakonec to velké noviny otiskly - o pár let později,
poté, co massachusettský výrobce Patriotů získal tučné kontrakty založené
na falšovaných prospektech o jejich účinnosti z pentagonských press releases.
Ovšemže informace o hrůzách amerického angažmá ve Střední Americe i
pravda o válce v Perském zálivu byly přístupné kdykoli a komukoli, kdo
byl ochoten studovat i jiný tisk než mainstream. Ale těm, kdo čtou jen
New York Times, Washington Post nebo jiné noviny tohoto typu, měly takové
informace ještě pár let zůstat utajeny. Tak to se zpravodajstvím v Americe
chodí: jestliže se zpráva neobjeví ve dvou či třech hlavních denících,
tak to prostě není "news" a žádné jiné noviny v zemi už o ni
zájem neprojeví. Televize jakbysmet.
Články ve většině českého tisku prozrazují podobné schéma. Kupte si
ve stejný den čtyři celonárodní deníky a bude vám jasné, jak to myslím.
Všechny hlavní články budou stejné - někdy dokonce nachlup stejné, budou-li
převzaty přímo z ČTK. Všechny budou rozvádět stejné příběhy, které ten
den stály za zveřejnění. Stejné to bude i v televizi (s výjimkou Novy,
jež uvede své noční zprávy hodnotnou informací, že v Košťálci kdosi vešel
do obchodu a u pokladny masturboval).
Spin
Pojem "spin" představuje americkou analogii médií a baseballu.
Když se v baseballu nadhazuje, hráč udělí míči nějaký spin (rotaci, faleš),
takže pak letí kýženým směrem. Skrze tiskové zprávy a přes různé "think
tanks" a komentátory vstupuje sdělení do veřejné sféry již určitým
způsobem zabalené. Předkladatelé těchto sdělení k nim rovnou přibalují
své vlastní interpretace. Té přibalené interpretaci se říká "spin".
Tisk takové příspěvky akceptuje, bohužel často bez dalších otázek.
Současná média nejsou předmětem manipulace nějakého spiknutí temných
sil. Jsou to právě média, jež vedou stádo, a vůdci samotní jsou pod silným
vlivem všelijakých "sólokaprů" a "úniků informací"
z vlády a od papalášů průmyslu. To vůdci dávají pokyn, že něco je "zpráva".
Velká média ji pokorně zapisují. Ostatní je následují. Všichni pak věří,
že to je "zpráva". Tož to zpráva je.
Je to dost deprimující vzhledem k tomu, jak jsem na začátku teoretizoval
o reportérovi jako očích a uších národa. Chová-li se jako domácí pudl a
ne jako hlídací pes, k čemu je potom čtenářům a divákům dobrý? Znovu připomínám,
že přece všichni nemůžeme být investigativními žurnalisty. Je tedy demokracie
odsouzena k záhubě? Chomsky a jemu blízcí malují věru beznadějný obraz
a kromě své tvrdé kritiky nabízejí jen málo řešení. Já jsem o něco optimističtější.
Všechno to někde je
Nic není ztraceno, pokud si osvojíme kritičtější úsudek o tom, co jsme
přečetli, a pokud sledujeme mnohem více rozmanitých zdrojů. Je v nich více
informací, než máte vůbec naději najít - nedostatek zdrojů nemůže být překážkou.
Informace tu jsou. Jen se musíte líp podívat.
Možná bude potřeba naučit se další jazyk. To nemá být jen rada pro Čechy
a jejich "malý" jazyk, výslovně to lze doporučit i těm, jejichž
mateřštinou je angličtina (native English speakers), protože až příliš
často bývají svým rodným jazykem hermeticky utěsněni. English speakers
by se měli učit dalším jazykům jako každý jiný.
K vyhledávání zpráv a ověřování informací z tištěných zdrojů lze použít
Internet. Proč byste například měli věřit tomu, co jsem tady napsal o Sorosovi
a Forbesu? Všechny ty texty jsou na Síti. Ovšem, přístupu k Internetu brání
jistá finanční bariéra. Většina lidí k němu ještě připojená není. Jako
v každém jiném informačním zdroji, i v něm je na 75% blbostí, ale vedle
nich jsou i věci, které stojí za to, pokud si můžete přístup dovolit. Připojení
všech českých středních škol v ČR k Internetu je reálné již v blízké budoucnosti.
Lidé by ale měli být schopni za takové věci bojovat, což znamená být politicky
aktivní.
I když jste odkázání jen na tištěné slovo, alternativní magazíny TAMTOho
typu představují nezbytné vitamínové doplňky k oné kaši, kterou nás ládují
stránky deníků a televize.
Kde se dají získat objektivní informace? Nikde. Je třeba zkoumat rozličné
zdroje, porovnat je a vzít v úvahu i to, kdo je publikoval - tak lze získat
jasnější obraz událostí doma i ve světě.
Nuže... Vítejte na Západě. Ráj to není.
Jakkoliv to bylo pro svobodu slova a přístup k informacím zásadní, zrušení
komunistické cenzury znamená pro Čechy teprve první krok na cestě k "Freedom
of Speech". Otevřená cenzura je minulostí, nadešel čas sofistikovanějších
metod kontroly informací, tak jak se to děje na onom tolik velebeném "Západě".
Pocit úlevy po létech primitivní cenzury by neměl nikoho uchlácholit,
nemysleme si, že svoboda slova už máme. Svoboda slova a přístupu k informacím
není černo-bílou záležitostí, otázkou ano-ne. Jde o škálu možností, vždycky
bude nutné tlačit na její rozšíření. Češi se připojují k Západu v pokračujícím
boji o stále otevřenější informační kanály. A to je zápas, který nikdy
nekončí.
Andrew J. Stroehlein
http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html