Vazeny pane Culiku,
1) souhlasim s nazory pana Kmenta a pana Peciny v diskusi s Vami,
2) nemohu si odpustit, Vas celovy postoj me nuti trochu Vas ve funkci vsevedouciho Boha popichnout a sdelit Vam, ze World Cup ve fotbale v anglictine vubec neznamena svetovy pohar, ale MS (Vas preklad jednoho clanku asi two months ago.)
Jinak ovsem musim priznat, ze tim, ze mne pijete krev, me nutite k zamysleni nad vecmi, na ktere jiz normalne nemyslim.
Zdravi
Jiri Vanek
Diskuse v úterních BL (5.8.) byla značně široká a neustále se měnila podstata problému (ráno o voze, v poledne o koze). Nevím, zda můj příspěvek pomůže diskusi na toto téma, nejsem politolog, nicméně snad pohled "obyčejného člověka" nikomu neublíží.
Nejprve o lidech
Příčiny vstupu lidi do KSČ a podobných struktur, jejich chování a účinkování v nich je rozličné a není možné kohokoliv ocejchovat jednou známkou. Stejně tak není možné oznámkovat chování každého obyvatele naší země za jeho chování v minulém režimu. Hrdinstvím bylo vzdorovat stylem Havel, hrdinstvím bylo pomáhat jako Tigrid, či Čulík (podkuřuji vydavateli aby to uveřejnil), jistě bylo těžké i emigrovat a vše opustit, ale uvědomme si, ze hrdinstvím bylo také tady zůstat, pracovat, vychovávat děti a doufat, že se jednou na tento malý kousek zeměkoule vrátí morálka, čestnost a kdoví jak se ten neurčitý pojem definuje.
Ale rozhodně odmítám, aby moji spoluobčane byli označováni za kolaboranty jen tím ze tu žili a občas šli na Letnou s mávátkem, čuměli na pitomé seriály v TV, naslouchali těm kecům, kterými nás krmili a žrali vepřové s knedlíkem. Žili jsme tu, přemýšleli a doufali - i to je hrdinství a myslím, ze to i prosty člověk to měl značně složité.
Pak o komunistech. Nejhroznější na komunismu je to, že si vzal do huby nejvznešenější myšlenky lidstva - humanismus, mír, solidaritu, sociální společnost, svobodu, rovnost atd. a použil těchto hesel jako svého lákadla, radlice, biče a tím zblbnul lidi. Lidé nechtějí komunismus, lidé chtějí nalespoň něco z toho mála co si vzali do huby.
Druhým zločinem je to že svým chováním komunisté tyto pojmy deklasovali na hesla, kterým nyní nikdo nevěří, která jsou prázdá a falešně zní. Někomu slíbit mír a mít v ideologii diktaturu, to prostě nejde, to je podvod.
Nevím co se přesně objektivně skrývá v termínu kolektivní vina, ale podle mne mají všichni členové KSČ do roku 1989 na sobě něco podobného. Svým vstupem do této organizace totiž potvrdili její jakousi legitimitu, její postavení ve společnosti a také platnost jejích skutků jak minulých tak budoucích, nástrojů a metod jimi používaných.
A to je neoddiskutovatelná vina všech dohromady a každého z nich, čili kolektivní a zároveň individuální. Bez vstupů lidí do KSČ by po několika letech ztratila své faktické, "morální" a další opodstatnění na vedoucí postavení a buď by odešla ze scény, nebo by musela sáhnout k jednoznačnému teroru.
Pro tento pohled mne nezajímá, zda člen KSČ byl "hodný" a pomáhal lidem, nebo byl prospěchář. On potvrdil KSČ v této zemi. Od tohoto potvrzení se odvíjelo vše ostatní.
Stejný princip kolektivní a individuální viny platí i členy Lidových milicí, pracovníky STB, kádrováky a další lidé pracující v podobných strukturách. Každý z nich měl svobodnou volbu svým vstupem do těchto pozic potvrdit, nebo nevstupem odmítnout. A každý volil - odmítnutí, nebo nějakou odměnu za schválení. A kyždý z nich se s tím musí vyrovnat. Problémem je ale určení hranic pro toho hodnocení. Mávátkem na Prvním máji ? Udáním souseda ? Pracovním zařazením ? Vstupem do SSM ? Podpisem Několika vět ?
Nelze to obecně jednoznačně určit, nicméně zůstává faktem, že stát měl 15 milionů občanů, 1.8 milionu straníků a asi 200.000 lidí, kterým tento režim sloužil a oni jej ovládali. A charakteristikou vlivu těchto skupin na společnost jsou nejasně vytýčené i oblasti kolektivní i osobní zodpovědnosti za minulý režim.
Pro tuto individuální a kolektivní vinu neexistuje žádná omluva "já musel, oni by mi...". Nikdo nemusel, každý kdo vstoupil za onu těžko definovatelnou hranici, se podílel na mechanismu útlaku, a naopak každý kdo odmítl se dobrovolně vzdal svých mnohých ambicí. Totiž každý kdo vstoupil, protože "musel", svým vstupem totiž nutil další, aby i oni "museli" - a to je jeho další vina, že k tomu nutil i další.
Většina se uchýlila k principu českého švejkovství - prostě to nechat vyhnít, naoko loajalita, v hospodě kecy - nevypadá to sice jako velké hrdinství z bojiště, ale i tento pasivní postoj režimům láme vaz.
Každý měl svobodnou volbu a to tím ulehčenou, že věděl poměrně dobře výsledky každého rozhodnutí, vstoupíš - budeš to mít lehčí, nevstoupíš - budeš to mít horší. (Ostatně i to je pravidlem totalitních režimů - možností pro výběr mnoho není a navíc předem poměrně dobře víte, co bude následovat po vašem rozhodnutí. V demokratické společnosti je nepochybně mnohem víc možností pro výběr a jejich následky jsou dopředu značně neurčitě odhadnutelné.)
Pokračujme konkrétními osobami.
Konkrétní činnost každého z nás v minulosti či dnes je již lépe hodnotitelná, byl někdo hodný, někdo zlý. Kdo cítí, že byl konkrétně poškozen konkrétním člověkem, může se pokusit dnes dosáhnout satisfakce - žaloba, soud atd. (otázka je, nakolik naše soudy jsou schopny toto rozpoznat, zde můžeme závidět Němcům jejich bratra ze západu, ten má jasno).
Hodnotit činnost každého straníka, nestraníka, donašeče, přisluhovače, ale i odmítače, Havla a jiného "podvratného živla" je možné individuálně a nechť se to děje. Ostatně za minulého režimu Havel získal u občanů jiné hodnocení než např. Bilak.
Každý z nás zná kolem spoustu lidí, kteří se provinili, i těch kteří odolali mnohým náporům a každý zná je soudí je za jejich konkrétní chování a skutky, ať již byli nebo nebyli členem KSČ či podobné struktury.
(Ostatně většina straníků, které znám jsou slušní lidé, není to dáno tím, že by členové strany byli všichni slušní lidé, ale tím, že se rád stýkám se slušnými lidmi. Nebo jiný případ, jeden můj spolupracovník několik let z legrace tajemníkoval tomu svazu sov-čs přátelství, aniž by byl jejich členem. Škatulkujte a hodnoťte, to prostě nejde.)
A budeme téměř končit
otázkou otevřenosti a svobody názorů. To je jeden z největších problémů demokratické společnosti. V totalitách tento problém není. V nich je dovoleno jen to, co vrchní politruk říká (všimněte si jak i KSČ v době vládnutí některé názory odmítla a trestala za ně, jindy to byly ty jediné správné názory).
Mně nevadí extremistické názory, mně vadí účinná demagogie, protože lidé mohou podlehnout demagogii. A tady je problém extremismu či nedemokratických sil - k moci se dostanou téměř demokratickou cestou a pokud by o ni měl přijít opět demokraticky, tak zvolí cestu jiných pravidel.
Onen příměr s fotbalem je velmi trefný - pokud extremisté, nedemokraté vyhrávají, tak hrají podle pravidel, jak cítí porážku, tak pravidla změní. A v politice a společnosti mění a určuje pravidla ten, kdo je u moci. Proto je asi vhodné uznávat a podporovat názorovou otevřenost společnosti, ale vyžaduje to společnost značně vzdělaných občanů.
Např. mi přítel z Jižní Afriky vypravoval proč Mandela vyhraje volby. Černí, nevzdělaní voliči se domnívali, že když zvolí Mandelu "tak Mandela jim rozdá ty karty, co se strčí do zdi a zeď jim dá peníze".
Tušíme tedy, že vzdělanost hraje obrovskou roli v tom, zda lidé brzy rozpoznají faleš, demagogii a hloupost od něčeho méně škodlivého, čili zda nalítnou nebo sami o své vůli odmítnou extrémní názor.
Úkolem novinářů je informovat lidi, předkládat jim různé pohledy, hledat otázky, problémy a tím je s prominutím vzdělávat. V tomto směru může být dobře hodnocena BBC a možná i trochu ČT, ale naprosto prohraje Republika a Nova.
Např. vítězství KSČ ve volbách 1946 bylo způsobeno také demagogickým využíváním tehdejších okolností, prostě lidé nalítli jednoduchému vidění problémů. Ovšem podle analytiků a historiků, by ve volbách 1948 KSČ drtivě prohrála, což byl důvod k rychlému únorovému puči. Z vlastní zkušenosti vím, že v některých případech jsem se domníval že můj názor je správný a ostatní odmítal.
Ejhle - opak byl pravdou a po určité době zjistil že jsem podlehl klamu, demagogii, nedostatku informací, analýz, malým znalostem a jsem rád, že se nerozhodlo podle mého názoru. A tak z vlastní skušenosti vím, že každý může podlehnout demagogii, nevědomosti, zkratkovitému uvažování, jednoduchému vidění.
Svoboda názorů je nesmírně důležitá - bez svobody názorů by neexistoval vědecký pokrok, společenský pokrok, vývoj. Jedině svoboda názorů, jejich pluralitní spektrum jsou schopny zajistit neustálé vyhodnocování, přebírání a odmítání možností a tudíž výběr cesty, jenž se blíží optimu.
Proto mají média povinnost informovat jak objektivně (zpravodajství), tak komentovat, to se již může dít pod hlavičkou nějaké ideologie, vědeckého směru, názorového zaměření, tak stavět proti sobě protivníky, nechat je konfrontovat. Stejně tak informovat pozitivně co se povedlo a proč a jakým způsobem toto ještě využít. Ovšem divák musí být vždy upozorněn na to, co to právě je - zpravodajství, komentář, nezávislá analýza, propaganda, volební klip.
Je potřeba najít onu hranici, kdy se demokracie může přehoupnout na nedemokracii a zabránit těm, kdo chtějí demokracii zneužít k naprostému ovládnutí pole, aby toho mohli dosáhnout. Tento problém hrozí i dnes i v budoucnosti.
Kupříkladu stávající moc je ve svých projevech značně nedemokratická ("návrat ke starých pořádkům" je nám nabízen poměrně často např. premiérem) a svoji skutečnou demokratičnost koalice projeví až prohraje volby a demokraticky odejde z vládnoucích postů.
Stejně tak socdem projeví svoji demokratičnost nikoliv svou činností, ale především až po svých prohraných volbách.
Nepleťme si demokratičnost politické strany s tím jak konkrétně vládne - někdo pravicově, někdo levicově, někdo racionálně, jiný prospěchářsky, výsledek vládnutí je něco jiného, než demokratický styl vládnutí. Končeme příslušností ke skupině. Lidi tudíž nelze dělit na ty hodné a na ty špatné podle příslušnosti k ideologii, nebo podle nálepky.
Je asi jistý rozdíl mezi Jiřím Svobodou (na kterého nevím žádný zlý drb) a M. Térou (na kterého toho novináři přinesli hromady). Příslušnost k nějaké ideologii, nebo skupině sice ještě neříká o konkrétních skutcích tohoto člověka nic definitivního, ale tato příslušnost naznačuje na to co by mohl a chtěl dělat !
Jím vyznávaná příslušnost je především signálem o jeho pravděpodobném chování, cílech, jednání a pod. A proto jsou mně některé ideologie, směry, a pod. nepříjemné, protože o nich mám více či méně
