Dobrá věc se chválí sama?

Martyn Lewis: zveřejňujme více pozitivních zpráv!

Dámy a pánové,

úvodem bych rád zdůraznil, že zde nehovořím jménem BBC, ale čistě sám za sebe. Názory, které zde budu vyjadřovat, jsou mými osobními názory.

Někteří z vás víte, že už dlouho argumentuji, aby došlo ke změnám v prioritách při určování toho, jaké zprávy se mají vysílat či tisknout. Měli bychom se vyrovnat s potřebou informovat o pozitivních skutečnostech, vedle naší povinnosti přinášet informace o záporných skutečnostech. Přirozeně, odpovědnost za taková rozhodnutí jde až do nejvyššího místa mediální organizace. Slyšeli jsme dnes dopoledne už mnohé o tom, s jakými komerčními tlaky se musí potýkat novinářská práce nyní i v budoucnosti.

Jsem ale přesvědčen, že klíčovou součástí novinářské odpovědnosti je princip férovosti, spravedlnosti. Musíme veřejnosti prezentovat realističtější zrcadlový obraz skutečnosti, společnosti, světa, v němž žijeme a pracujeme.

Mělo by dojít k záměrnému posunu ve zpravodajské práci. Vysvětlovat a analyzovat úspěchy lidstva by mělo být stejně důležité, jako zaznamenávání a vyšetřování neúspěchů a selhání lidstva. Vedle zpravodajství o problémech a potížích by se daleko pravidelněji mělo informovat i o možných řešeních těchto problémů.

Pro ty z vás, kdo dosud neslyšeli mou argumentaci, v kostce říkám toto:

Když se každý den rozhodujeme, jaké zprávy budeme vysílat, měli bychom být ochotni zvažovat na těchže novinářských vážkách i pozitivní události, k nimž přirozeně ve světě dochází. V žádném případě mi nejde o žádné zkreslování skutečností či prosazování provládní či propodnikatelské propagandy. Pozitivní informace bychom měli zvažovat na těchže novinářských vážkách, na nichž zvažujeme i záporné zprávy.

Měřítkem toho, co budeme vysílat či tisknout, by neměla být co největší míra pochmurnosti a depresívnosti dané zprávy, zabíjení, tragédie, násilí, ale to, do jaké míry daná zpráva utváří či mění nebo má potenciál utvářet či pozměnit zemi a svět, v němž žijeme.

To je měřítko, které nám dovolí nejen odhalovat veškerou nespravedlnost a tragičnost světa, ale umožní nám také dát řádný prostor úspěchům a triumfům lidstva.

My novináři příliš často vytváříme o světě záporný dojem, protože nepovažujeme za důležité informovat o pozitivních změnách a událostech. Firmy se stávají obětí bankrotu, hrozí stávky. To se nám líbí a to zveřejňujeme. Podniky se vyhnou bankrotu a začnou prosperovat. Problémy jsou zažehnány a konflikty jsou vyřešeny. Vyhýbáme se těmto zprávám, jako kdyby se od nich šířil nesnesitelný zápach.

Velmi se nám líbilo, když se dostávaly ekologické organizace do konfliktu s vládou a s velkými korporacemi. Princ Charles nedávno hovořil o těchto konfliktech, ale dále dodal, že tato konfliktní éra je už za námi. Nyní jsme svědky neobyčejně tvůrčího procesu, kdy původně bojující, nesmiřitelné strany spolu vyjednávají u konferenčních stolů a sdílejí celou řadu společných myšlenek a projektů. O tom se z hlavních britských sdělovacích prostředků většinou vůbec nedovíte. Proč proboha ne?

Není snad stejně důležité, aby veřejnost věděla, kdo spolupracuje vstřícným způsobem nově, stejně jako že má vědět o konfliktech?

Peter Hillmore napsal nedávno v týdeníku Observer: "Náš list míval ekologického korespondenta, který tiskl tak alarmistické zprávy, že jsem se vždycky v neděli děsně bál, jestli svět ještě vydrží do pondělka."

Je neobyčejně důležité informovat o tom, že dochází k úsilí vyřešit problémy. Martin Bell, dnes snad na celém světě nejlepší televizní válečný reportér, přišel za mnou, když jsem poprvé pronesl projev na toto téma, a řekl mi, že rozumí tomu, co mám na mysli, odmítá některá ostudná zkreslení mé argumentace, a zdůraznil, že se mnou souhlasí. Jde o věc, o níž uvažuje od té doby, co byl reportérem ve válce v El Salvadoru.

Dodal: "Podrobně jsem informoval o rozkladu té země a jejího národa. Pak jsem se chtěl vrátit a systematicky informovat o tom, co se bude dít poté, co byl vyhlášen mír, jak svou zemi znovu budují, jak řeší problémy, které přitom vznikají. Poslali mě ale zase do jiné války. Posílají mě, abych reportoval války, ale nedovolí mi, abych pak informoval i o míru."

Loni jsem předsedal debatě, jíž se účastnili šéfové izraelské a jordánské televize. To, že se oba tito šéfové debaty účastnili, by bývalo o rok dříve nemyslitelné. Oba přiznali, že jako osoby odpovědné za redakční politiku svých stanic, nařídili svým stanicím, že je sice i nadále nutno podrobně analyzovat rozvíjející se a obtížně realizovatelný mírový proces, ale že je pro oblast Blízkého východu velmi důležité už samo dosažení mírové dohody.

Tento postoj přijal také Sean Johnson, bývalý Rhodes scholar, který nyní řídí list Sunday Correspondent v Jihoafrické republice. Řekli mi loni v říjnu, když jsem byl pozván do té země, abych vysvětlil svou argumentaci, že když byl zahájen jejich mírový proces, aktivně se ve svém listě rozhodl, že bude o tom psát co nejpozitivněji, jak jen to bude profesionálně rozumné a možné. Odmítl okamžitě dělat palcové titulky ze všeho, co se nepovedlo, ale dával přednost informacím, které obsahovaly potenciál pro úspěch.

Mimochodem, do Jihoafrické republiky mě pozvali dva lidé, kteří stojí velmi blízko Nelsonu Mandelovi a F.W. de Klerkovi. A když mě pozvali, konstatovali: "Chceme o těchto věcech hovořit. Strašně se bojíme, že jestliže proniknou beze změny do nové Jihoafrické republiky největší výstřelky cynismu britských a amerických sdělovacích prostředků, naše křehká demokracie nikdy nezakoření."

Záporné novinářské instinkty jsou totiž skutečnou překážkou pokroku. Zmínil se o tom i korespondent BBC z Jihoafrické republiky Fergal Keen, ve své knize The Bondage of Fear, Pouto strachu. Napsal o raném období přechodu od apartheidu toto: "Zpravodajství z Jihoafrické republiky se stalo obchodním artiklem. Zjednodušení třistaleté historie, zabalené do otřepaných frází. Novináři intenzívně vyhledávají ukázky občanské války. Jsou nesmírně šťastni, když v nějaké zapadlé díře objeví, že po sobě lidí střílejí a hromadí se tam mrtvoly a působí to celé apokalyptickým dojmem."

A toto se mi ještě více zdůraznilo, když Alistair Sparks mě pozval, abych debatoval o svých názorech s padesáti mladými černošskými reportéry, kteří chodili na jeho přednášky v jeho novinářské škole. Jeden mladý muž, který přišel v potyčce o oko, celou věc shrnul velmi přesně. Pocházel z násilím nechvalně známého města (township) Alexandria. Poznamenal, že za předchozí rok si místní lidi v tom městě zorganizovali vlastní noční hlídky, aby bylo na ulicích bezpečno. Podařilo se jim také policii vrátit větší množství nakradeného zboží. Místní noviny ale o tom odmítly psát. Raději tiskly jen zprávy, které dále potvrzovaly špatnou pověst města Alexandria. Smutný příklad novinářské práce, která potvrzuje a posiluje záporný stereotyp.

Severní Irsko opustila celá řada mezinárodních novinářů poté, co tam bylo vyhlášeno příměří. Jeden z nich konstatoval, že tam byl od toho, aby natáčel scény násilí. Přece však měli zůstat a informovat o úsilí vytvořit mír. To je stejně velký novinářský úkol, jako ukazovat světu zkrvavená těla.

Někteří šéfredaktoři doslova chtějí, aby bylo pravdou to nejhorší, protože se domnívají, že to je novinářsky průraznější zpráva. A noví příchozí do novinářské profese pak neochotně tyto praktiky přijímají, protože se domnívají, že to je nejlehčí cesta k povýšení a ke kariéře. Takže tlak od šéfredaktorů, který mohou neutralizovat jedině vydavatelé novin a ředitelé televizních stanic, normálně uzavírá většinu novinářů do pasti negativních postojů.

Tam, kde novinář reaguje automaticky a bez přemýšlení záporně, jedná jako líný novinář. Často je nejjednoduší informovat o události ze záporného hlediska. Je daleko obtížnějším úkolem - jemuž se novináři často vyhýbají - vzít si pozitivní událost, která má stejně velkou váhu a proměnit ji v zajímavou a důležitou zprávu.

Bývalý šéf britské Press Association nedávno vyjádřil názor, že pokles nákladu britského regionálního tisku je důsledkem ztráty smyslu novinářů pro spravedlnost a férovost. Férovost, konstatoval, má minimální prioritu. Novinářům je nakazováno, aby psali o bizarních a extrémních skutečnostech. Ve Spojených státech vytvořil tento přístup doslova mediální rychlík, který už děsí některé své prominentnější cestující. Slyšeli jsme o tom dnes několik příkladů.

Anchorman (osobnost, která čte zprávy) společnosti CBS Dan Rather obvinil americkou komerční televizi, že dává přednost vysoké sledovanosti před odpovědnou novinářskou prací. Řekl mi: "Vysílají stále více záběrů mrtvol a katastrof. Nikoliv proto, aby konkurovali jiným zpravodajským relacím, ale aby konkurovali zábavným pořadům."

V amerických novinářských kruzích se bohužel nyní rozšířil prinicip: If it bleeds, it leads. Jestliže to krvácí, musí to být hlavní zprávou.

Slavný britský komentátor listu Times Matthew Parris nedávno obvinil novináře, že jednají jako smečka šílených psů, které vzrušuje jejich vlastní štěkání, když trhají svou oběť na kusy. Zpochybňoval způsob a intenzitu zpravodajství týkajícího se masakru v Dunblane, kde Thomas Hamilton zavraždil šestnáct prvňáčků s učitelkou. Uznal, že někteří novináři projevili v tomto případě zdrženlivost, mezi nimi byla i BBC, ale pokračoval: Mé znepokojení rostlo, když některé noviny po šest dní nedělaly nic jiného, než hledaly a tiskly nové úhly pohledy na masakr v Dunblane, názory čtenářů na Dunblane články o Dunblane, které si byly navzájem inspirací, materiály, které lomily rukama nad Dunblane.

Proč bychom měli tolerovat výstřelky takového druhu, které, kdyby měly obdobu v jakékoliv jiné profesi, my novináři bychom byli první, kteří bychom proti tomu útočili a roztrhali bychom tu praxi na kusy. Dělají si snad nárok někteří příslušníci naší profese na právo nekritizovatelného pokrytectví? Cožpak vydavatelé novin a ředitelé televizních stanic proti tomu opravdu nemohou zasáhnout?

Šéf televizní společnosti NBC Andrew Like loni na podzim zaútočil na některé americké novináře těmito slovy: "Jako profese ve významném smyslu skutečně upadáme. Jsem znepokojen, že v současnosti příliš často volíme, bez jediného zaváhání, zveřejňování zpráv, které působí na city - a ten cit je většinou odpor - než zveřejňování zpráv, které člověka nutí myslet. Stimulujeme emoce televizních diváků a nikoliv jejich mozek. Vytváříme generaci reportérů a šéfredaktorů, kteří už nepřičítají žádnou hodnotu psanému a tištěnému slovu, racionální formulaci, nesestřihanému, dlouhému, tvrdému interview. Jediné, co nás zajímá, jsou všemocné televizní záběry, video, musí jít o to, aby měla zpráva dramatický švih a spád. Už skoro vůbec neposloucháme, co kdo říká. Užíváme jen soundbitů (krátkých, několikavteřinových výroků politiků)."

Jinými slovy, varoval, že se soustřeďujeme jedině na efekt a naprosto nás nezajímá, zda diváci skutečně zprávě porozuměli.

Všichni velmi dobře víte, že i ve světě denního tisku převládají tyto postoje.

Dovolte mi, abych citoval některé rozvážnější komentáře britských novinářů. Simon Hoggart psal v Observeru o profesním tlaku v novinářské obci, vyplývající z představy, že jediné skutečné zprávy jsou špatné zprávy a že dobré zprávy jsou pro slabochy. Mary Horran v listě Irish Times napsala: "Jako novináři nepovažujeme většinu pozitivních zpráv za vhodné k tomu, abychom je tiskli. Nevíme, jak je zpracovat a co si s nimi počít. Jako bychom se báli, že si lidi budou myslet, že se necháme opít rohlíkem, když otiskneme něco pozitivního, co na nás udělalo dojem.

Avšak psát o tom, co na nás udělalo dojem, a řádně analyzovat ten úspěch, by mělo být stejně důležité jako zpracovávání záporných zpráv. Měli bychom dělat obojí.

Touha po změně pomalu roste. Roger Parkinson, vydavatel listu Toronto Globe and Mail, požaduje od svých novinářů, aby se - píší-li o problémech - zamýšleli i nad možnými řešeními. Tento postoj sdílí zde v Británii už celá řada regionálních listů. Ve skotském listě Glasgow Herald zavedli kontrolní systém, kdy zkoumají každou stránku svého deníku, zda na ní mají vyváženou rovnováhu mezi pozitivními a negativními informacemi. Podobný postoj bude zaujímat i zpravodajství nové komerční britské televizní stanice Channel Five, která bude dávat více prostoru pozitivním zprávám.

Takže se věci začínají hýbat správným směrem. Ne proto, co říkám já, ale protože stále větší počty novinářů docházejí samostatně k týmž závěrům, k nimž jsem došel já. Jsem přesvědčen, že by tento postoj mohl převládnout. Vyžaduje to několik rozumných změn: aby šéfredaktoři a majitelé listů vyžadovali od svých novinářů tento způsob práce. Domnívám se, že to by pomohlo novinářům získat znovu onen respekt, který kdysi novinářská profese měla.

Chci závěrem shrnout čtyři novinářské zásady:

1. Snažte se informovat o záporných zprávách alespoň částečně očima těch, kteří hledají řešení. Neinformujte jen o problému, ale zároveň zkoumejte jeho možná řešení.

2. Neodmítejte automaticky informace o úspěších jako reklamu a propagandu. Buďte samozřejmě skeptičtí, ale zkoumejte samostatně, zda není možno pozitivní zprávu prezentovat ze zajímavého úhlu.

3. Uvědomte si, že úspěch si zaslouží stejné míry analýzy a vysvětlení jako záporné zprávy.

4. Požadujte od svých novinářů, aby psali o pozitivních skutečnostech stejně zajímavým způsobem, jakým píší o záporných skutečnostech.

Občas se bojím, že až bude konec světa a každá profese dostane náhrobek, tak na novinářském náhrobku bude tento epitaf: "Tak, kolegové, konečně se nám to podařilo." Prosím, dokažte, že nemám pravdu.

Otázky z pléna

Roger Mudd, (donedávna čelný reprotér amerických televizních stanic NBC, CBS a Public Service Television):

Když se zasazujete o to, aby sdělovací prostředky přinášely nejen negativní, ale i pozitivní zprávy, snažily se problémy pro společnost řešit a prosazovat řešení, nevzniká nebezpečí, že sdělovací prostředky opustí svou roli pozorovatele společnosti a stanou se přímým aktérem na politické scéně?

Martyn Lewis:

Já si myslím, že sdělovací prostředky stejně už přímým aktérem na politické scéně jsou. Měli bychom se tedy zabývat pravidly, jaká by měla v té politické aréně platit a jak se ta politická hra hraje. Samozřejmě, musíme i nadále nezávisle kriticky analyzovat a zpochybňovat všechno, co je na světě špatné, ale zároveň musíme také analyzovat a zkoumat úspěchy. Aby byla rovnováha. Někdy je skutečně nutné, aby byly celé hlavní večerní zprávy naprosto záporné a pesimistické, protože ten den dojde k tolika záporným událostem. Jsem však přesvědčen, že to ve většině dní není pravidlem.

Dám vám příklad. Britská automobilka Leyland Daf, poslední britský výrobce nákladních aut byla dána pod nucenou správu. Byla ve sdělovacích prostředcích obrovská zpráva. Psalo a vysílalo se o tom neustále po celých čtrnáct dní. Zcela právem.

Ale o tři a půl měsíce později tuto automobilku zachránilo, že se jí podařilo ředitelům firmy z vlastní kapsy koupit a zachránit. Zachránili 2700 pracovních míst. O tom už jste se nedočetl a neslyšel skoro nikde. Vytváříme dojem, že se blíží konec světa, přitom mnoho záporných zpráv, které vysíláme, je dost okrajových. To není objektivní. Zpráva není jen to, co je špatné. S tím nesouhlasím. Zpráva je to, co má zásadní vliv na společnost.