Prázdninové čtení

Úryvek ze Škvoreckého románu Příběh inženýra lidských duší.

Poznáváte v realitě Československa sedmdesátých let, jak je tady líčena, určité kořeny dneška?

Hlavním tématem příběhu je až tragikomická konfrontace různých vidění světa. Upozorňuju, že autor nestraní nikomu. Vypravěč je zároveň jednou z postav románu, není nad dějem. Svými výroky a svým chováním se vypravěč v očích čtenáře charakterizuje, stejně jako to činí ostatní postavy. Myslím, že vás četba pobaví. Příběh inženýra lidských duší je možná Škvoreckého největší román. (JČ)

Schůzku s Jiřím Krupkou vyjednala Jiřina, neboť se znali z konzervatoře. Kolega. Je ale už jasné, že to byl omyl. Na O'Reillyho líčení současné diktatory v Praze nepůsobí. Podle Krupkova vyprávění je to taky dost zvláštní diktatura a značně sofistikovaný teror. Národní výbor v Chlumku mu neschválil koupi rokokového loveckého zámečku, z něhož si cellista chtěl udělat weekendovou chatu. Postavil se proti tomu místní učitel v nepravděpodobném spojenectví s místním farářem a prohlásili, že zámeček je kulturní památka, která má sloužit všem. "Učitel je komouš a farář je v kolaborantský organizaci Pacem in terris," rozkřikoval se virtuos, "a ze zámečku je teď ruina. Za pár let se jim zřítí docela. Pokud do toho neinvestuje soukromá osoba, veřejnost si to stejně rozebere na záhumenkový chlívky. A tak je to se vším. To jsem jim taky pověděl, na rovinu, a to byste nevěřili, co mi provedli!"

"Moc ne, když ste tady," praví se zřetelným podtónem nepřátelství Lojza Vrabec, jenž poskytuje farmářům na Středozápadě postřikovou službu. Má na to pět speciálních letadel a ředitelku, protože sám je fanatický pilot a na postřiky lítá osobně. Na členy strany má Lojza spadeno a nečiní doporučovaný rozdíl mezi těmi, co jsou komunisti, a těmi, co jsou u komunistů.

Krupka však narážku ignoruje:

"Vymohli si na kraji fondy a zámeček opravili. Pouštěj tam jenom v neděli a jenom organizovaně."

"Tak jste vlastně pomoh dobrý věci?"

"Víte, jak by se mi tam komponovalo? Ten zámeček půjčil kdysi hrabě Špork nebo kterej Myslivečkovi, a ten tam složil jednu ze svejch nejlepších symfonií."

Potíž je u O'Reillyových podobná jako s Veronikou: Jiřina musí svému jazyky studujícímu, leč neovládajícímu muži všechno překládat. Nemá však Veroničinu lingvistickou schopnost a překládá hodně nepřesně. Zámeček přeložila jako castle a plešatec, pohodlně rozvalený na pískovém fotelu, zvedá huňaté obočí:

"What would you need a castle for?"

Cellista anglicky trochu rozumí, a tak vysvětluje, že nešlo o castle, ale o little castle. O very tiny castle. Ani to však nenapraví O'Reillyho špatný dojem:

"Why would anyone in a socialist country live in a castelet?"

"Když mají plno řečí o podpoře umělců?"

"Moje žena je také umělkyně, ale jsem si jist, že na hrádku by bydlet nechtěla. Would you, Jiršina?

Jiršina je na rozpacích. Houslistickými prsty si přejede po vlasech, stažených dnes vzadu do uzlu, a praví vyhýbavě:

"Mně to nikdy nenapadlo."

"Kolik si tu vyděláš, Jiřino?" skoro vyštěkne Krupka.

"To je - různé," praví houslistka. "Tak osm deset tisíc ročně." Jiřina nemá stálé místo. Teprve nedávno se jí zdařilo probít se do svazu hudebníků, a protože se líbí dirigentovi Torontské symfonie, zaskakuje občas za onemocnělé členy. Soukromě jí dirigent sdělil, že hraje líp než polovina jeho prvních houslí. Ale on nemůže nikoho vyhodit bezdůvodně, jen proto, že našel lepšího. To víte, pravil, tady jsme v kapitalismu. Měl bych na krku Unii, a s tou není legrace. Dokud někdo neumře, tak to bude, bohužel, jenom to zaskakování. Jinak dává Jiřina soukromé hodiny fidlajícím dětičkám v nóbl čtvrtích Rosedale a Forest Hill. V Praze bývala členkou rozhlasového orchestru, a protože měla rytmus, hrála také swingující housle v jedné poloprofesionální westernové skupině. Ale pak se na socialismus přihičhajkoval podívat plešatec a Jiřina podlehla kouzlu exotické osobnosti. Nyní exotickou osobnost zaskakováním živí a vydržuje na studiích a Krupka se, nic netuše, dotkl bolavého místa.

"Deset tisíc dolarů!" praví virtuos se závistivým zadostiučiněním. V duchu si sumu přepočítává na tuzex a násobí cenou tuzexových bonů na černém trhu. Vychází mu, že Jiřina si ročně přijde na čtvrt miliónu. Je to teprve jeho druhý zájezd na Západ. "A kolik má tvůj muž?"

"On studuje."

Cellista překvapeně pohlédne na studenta v pokristových letech. O'Reilly mezitím vstal, rozhrnul závěs, jež dělí prostor sitingrůmu od kičenety, a odešel do frýzru pro pivo. Závěs je příšernost, podomácku vyrobená z pivních kloboučků a plechových butónů s imbecilními nápisy, jaké nosí místní puberťáci v klopě. Výrobce: O'Reilly. Když jsme přišli, Jiřina nám s pýchou zdůraznila, že závěs, knihovnu a stůl vyrobil velice šikovný manžel. Knihovna je z koupených prefabrikátů, stůl snad ne. Zato už plešatci nevystačila píle nebo šikovnost, aby stůl natřel. Nad ukázkami manželových schopností se mi Jiřiny zželelo. Byla na svého studióza tak pyšná, jako by právě udělal trojnásobný doktorát.

Zatím ovšem O'Reilly pouze doufá, že po dalším roce studia dosáhne baccalaureátu z dějin umění či z cestování.

Krupka odvráti oči od závěsu, vrhne ostrý pohled na Jiřinu a praví bez obalu a tak, že dostanu podezření, zda s ním lollobrigidka nebyla zadobře před tím, než ji v Praze autostopem dostihla pohroma:

"Nějak dlouho, ne?" "On - " Jiřina polkne. " - musel studium přerušit. Odvedli ho na vojnu, do Vietnamu."

Neuvede ovšem, že studium přerušil až po osmi letech na pěti univerzitách a nyní, po ročním přerušení kvůli Vietnamu, studuje již čtvrtý rok v Kanadě. Neinformován, praví Krupka soucitně:

"Jo tak. No hlavně, že to přežil."

"Ten ve Vietnamu nebyl," praví Lojza Vrabec. "Je to dráftdodžr."

"Co že je?"

"Dezertér," pravím. "Než by šel a bojoval proti komunismu," pravím zlomyslně, abych loajálního občana ČSSR správně naladil, "zdrh do Kanady".

Jak jsem předpokládal, Krupka pohlédne na Jiřinu s nevelkým porozuměním. Dermatologický efekt způsobí, že Jiřina ztemní a počne se ještě víc podobat Lollobrigidě.

Ze závěsu vykročí dezertér s lahví v ruce. Vyschlo všem, ale O'Reiily se pozorováním hostů nezabývá. Jiřina honem řekne:

"Kdo chce ještě pivo?"

Zabručíme. Temná Jiřina vyskočí a vyběhne závěsem. Krupka s nechutí sleduje dezertéra, jak se řítí zpět do svého pískového trůnu (200 dolarů, neboli dvě Deváté v záskoku) a svlažuje si hrdlo. Do ticha zakukají kukačky. Ty si Jiřina přivezla z rodného činžáku na Vinohradech. Zakukají třikrát, ačkoliv je deset večer. Další následek O'Reillyho zručnosti. Zrychlovaly se, plešatec je vykuchal, nyní se zpožďují a každou púl hodinu kukají přesně třikrát.

"Co zavírání," ptá se Lojza. Jeho nechuť k dezertérovi se rovná nechuti k cellistovi, jenž komunismus pouze vyžírá, místo aby z něho řádně zdrhl, když má možnost.

"Jo, zavírá se," praví virtuos. "Ale většinou to lidi zavřenejm přejou. Zavíraj skoro výhradně partajníky."

Jiřina se tiše vrátila s pivy a Lojza jí vyzve:

"Přelož to!"

Světice udělá, co může. O'Reilly chce vědět, za co se zavírá.

"Obyčejně za partajní spory," praví Krupka, duchem jinde, neboť jeho pozornost upoutala stěna za kukačkami, již všeuměl O'Reilly polepil tapetami s křiklavými obrázky hrdinů comics. Uvažuje, pomyslím si, jestli by se jeho pražská milá nespokojila s tímhle importem místo s tapetami se vzorkem bluejeansové látky, jež mu nařídila koupit, neboť je viděla na fotografii obydlí Janis Joplinové v časopise Mladý svět. Než se debata stočila na politiku, vykládal nám o dvoudenní odyseji za jeansovými tapetami, která skončila zjištěním, že je mají pouze v jednom specializovaném obchodě v Dominion Concourse, a to za cenu třikrát dražší než nejdražší běžné vzory. Krupka proto v sejlu koupil elektronický kapesní počítač pro referenta na pasovce a milé se rozhodl říct, že jeansové tapety mezitím vyšly z módy. Co je sejl, už věděl, ačkoliv byl na Západě teprve podruhé.

O'Reilly si žádá objasnění povahy partajních sporů.

"No, jedna klika vyhodila vod koryta druhou a ta, co teď není u lizu, křičí, jaký se jí stalo bezpráví. A poněvač to jsou a vždycky byli všichni lumpové, tak se navzájem zavírají." Cellista se přísně obrátí přímo k dezertérovi? "To není jako v Americe, kde můžete klidně kritizovat třeba vládu a houby se vám stane."

S uspokojením konstatuju, že O'Reillyho reakce je přesně ta vypočitatelná.

"Přijde na to, kdo jste," praví O'Reilly. "Když jste třeba černoch, nemusíte ani kritizovat vládu a stát se vám může leccos."

"Jo, o tom se u nás taky píše. Furt a horem dolem. Rasová prej diskriminace. Já ji teda nepozoroval. V New Yorku, kam se hnu, plno černochů. Nemyslím v Harlemu. V bance, na radnici, když mi něco spadlo do oka, v nemocnici černej doktor, v hotelu se můžou bílý číšníci přetrhnout, aby dostali diškreci od černý huby - "

Jiřinka přeloží: from blacks.

"You should translate: niggers," upozorním jim, aby reakce byla lepší. "Možná shines. Nebo darkies"

Smutné oči na mě pohlédnou vyčítavě. Zastydím se.

" - a jeden člověk, a to byl hudební kritik!" Krupka udělá hlasem vykřičník. Hudební kritik představuje pro něho asi vrchol autority, "mi ukazoval nějakej plátek, kterej si černý huby - "

"Niggers," poslušně přeloží Jiřina, ale sklopí oči.

" - vydávaj na Harvardový - Harvardový! - univerzitě. Rudý právo hadr! Tribuna hadr! Tak mi prosím vás nevykládejte o utrpení černejch tlam dneska v Americe! Kam se podíváte, plno černejch buzíků, vohozenejch jak manekýni."

"Měl jste navštívit také nějakou věznici. Tam je jich také plno," flekuje O'Reilly. Cellista však má s negry své zkušenosti a flek hladce přebije:

"Úřady asi vědí, proč je zavíraj. Já je znám. Praha je jich taky plná. Prej studenti. Jediný, co je zajímá, sou naše bílý holky a chlast. Nedávno přepadli v parku před Hlavním nádražím jednoho básníka, okradli ho a zbili tak, že má otřes mozku. Ne že bych byl rasista, ale jsou to grázlové."

Přes disclaimer, jímž Kurpka uzavřel svůj westernguardovský výpad proti svým černým bližním, O'Reilly už ví, s kým má tu čest. Vzpříčí se o pevný podstavec ideologie, již do něho už pátý rok nalévá Kanadské sdružení amerických dezertérů z Vietnamu. Řekne klidně, jako by poučoval nic netušícího primitiva.

"Most American blacks come from socially underprivileged classes. They are poor people who -

Narazí ovšem na prokádrovaného vyškolence:

"Jo, to jsem taky slyšel. To je přesně to samý jako u nás třídní původ, jenže naopak. Když se to hodí, dá se každej slušnej a nadanej člověk zničit tím, že pochází z buržoazie. A když se to hodí, dá se každej grázl vomluvit tím, že tatínek byl dělnickej vochlasta, a proto nezaměstnanej."

Jiřina Krupkovo rovné a jasné podání překladem poněkud učeše, takže O'Reilly slyší asi tohle:

"Každého zločince omlouvá, pochází-li z chudiny."

O'Reilly přikývne.

"That's right. Americká justice je třídní justice, a proto lze zcela oprávněně všechny chovance v amerických věznicích pokládat za politické vězně. "

Krupka udiveně povytáhne obočí, pohlédne na kolegyni, temnou už jako černá hubička:

"Jiřino! Co sis to proboha vzala za číslo?"

"Mlč, prosím tě!"

"Teda teďka už chápu, pročs musela za manželem až za velkou louži! Takovejhle originál bys dnes už v Praze nenašla. VON TO MYSLÍ DOVOPRAVDY!"

Ve virtuozově hlase nefalšované překvapení.

"What's that?"

"Neříkej mu, co jsem řek vo něm. Řekni mu, že jestli americká justice je třídní, co potom československá?"

Krupka je přece jen kolega. Chce Jiřinu uchránit před manželskou explozí, k níž by asi došlo, kdyby přeložila, jak se právě vyjádřil o plešatci.

O'Reilly vyslechne překlad a praví:

"Ta je alespoň otevřeně třídní. Americká je třídní skrytě."

A místo cellisty exploduje Lojza Vrabec:

"To ti Bůh řek, že je! Ta měří zatraceně dvojím loktem! Slyšels někdo vo Apolénovi! Tvoje žena to zná!" Lojza mluví plynnou kanadštinou se středozápadním farmářským akcentem, a s neomylně lidovým talentem k rakontérství vylíčí hned nato málo známou epizodu z dějin třídní justice, jež zachránila život Apolénovi, jednomu z mála skutečných, ne pouze samopřiznaných agentů CIA. Při jednom přechodu hranic dopadla Apolénu s jedním komplicem Pohraniční stráž a mladíci se samopaly si chtěli vystřílet dovolenku, možná metál za zabití záškodníka. Ovšem Apoléna i komplic prošli tvrdým výcvikem mariňáka jménem Crack McCracken, vypálili od boku, jeden vojínek natáhl brka a druhý utekl. Měli však s sebou dva příliš dobře zkřížené křížence vlka s vlčákem, jim Apoléna s komplicem nakonec podlehli a konal se slavný soud. Třebaže pitva zjistila, že kule, jež ukrátila psovodův život, vyšla z Apolénovy pistole, kdežto komplic se netrefil, dostal provaz komplic, kdežto Apoléna pouze pětadvacet let. Důvod vyložil soudce v závěrečné řeči: U Apolény stává naděje na výchovné působení trestu, u komplice nikoliv. Proč? Protože komplic je třídním původem z knihkupce, kdežto Apoléna z továrního mistra v ČKD. Facky mystickým způsobem přivedou Apolénu k prozření, knihkupce by jenom zatvrdily. Komplic tedy visel, Apolénu pustili za velké amnestie počátkem šedesátých let a on po vstupu bratří zdrhl do Jižní Afriky, kde se dal k policii.

"Bylo to logické," pravím. "Šibenice vychová každého, pokud se neutrhne."

Krupku story zřejmě zaujala, vrývá si ji do paměti pro pozdější použití v Praze nebo v jiné metropoli pokroku, a zachechtá se. O'Reilly je však od smyslu pro černý humor dokonale expurgován. Praví, jako by uvažoval o paleontologii:

"Přesně totéž se děje u amerických soudů. Jste-li černoch nebo někdo politicky nepohodlný, dostanete za totéž provinění mnohem vyšší trest, než jste-li běloch a máte-li peníze nebo politický vliv."

To už Krupka opustí veškeré ohledy na milovanou kolegyni.

"A copak Angela Davis?" zeptá se slizce a tak zvaným zvýšeným hlasem. Obě strany pak uvedou obvyklé důvody. Teze: V Praze by při pouhé setině důkazů, které proti Andělíně měl americký prokurátor, holka visela holka neholka. Navíc asi rozčtvrcená, protože je třídním původem z černošské buržoazie. Antiteze: Americký prokurátor nebyl s to nic dokázat dost průkazně, aby přesvědčil i zaujatou, protože bělošskou porotu, a přesto musela Anděla téměř rok sedět. Přitom si zkazila zrak. Synteze v takových debatách vždycky chybí. Tedy další teze: Důkazy proti Slánskému byly nejen vyvráceny, ale dokonce z oficiálních míst později označeny za padělek, jenže přesto Slánského a ostatní mezitím pověsili. Antiteze: Rozdíl mezi Andělínou a bandou Slánského je pouze v kvantitě, nikoliv v kvalitě: v obou případech jde o lidi, držené ve vazbě nevinně.

Pro kvalitativní rovnítko mezi zhoršením zraku a zlomením vazu nemá však cellista pochopení a počne divoce řvát. Křičí na nevinnou Jiřinu, co si to vzala za vylízaný zvíře. Chudák Jiřina to nepřeloží, pouze převypráví v tom smyslu, že ovšem Angelu nepověsili, kdežto Slánského ano.

K tomu já připojím, že ani čistě teoreticky nelze rozdíl mezi šibenicí a brejlemi pokládat za pouze kvantitativní, neboť u šibenice jde o změnu ze stavu biologicky živého ve stav biologicky mrtvý, což je nejméně takový zvrat kvantity v kvalitu jako známá proměna vody v led, nebo vejce v kuře, uváděná Engelsem ve spise, tuším, Dialektika přírody.

O'Reilly konečně pojme vůči mně oprávněné podezření, že jsem ironický, opustí bezpečný terén ryzí teorie a uvede klasický příklad z dějin: Sacco a Vanzetti. Nato ztratí nervy letec, dá se rovněž do řevu a huláká, že Sako a Vanzetů bylo v Praze tisíce.

Spor se rychle změní z diskuse v bitku dvou válečných kohort s dobře opancéřovanými mozky. O'Reilly uvede druhé klasické exemplum, Rosenbergovi. Lojzu vystřídá cellista a s jistotou prohlásí, že to byli sovětští agenti a jediná škoda je, že usmažili pouze ty dva.

Jiřina přestane překládat, cellista tedy přejde do lámané angličtiny a letec mu pomáhá. O'Reilly se zaryl do pískového křesla, je vidět jenom rudá pleš. V Americe je spousta politických vražd, o nichž se nepíše. Policie zastřelí každého Černého pantera, který je nepohodlný -

A proč se tedy vrátil z Koreje americký černošský emigrant Eldridge Cleaver? Nostalgie, usoudí O'Reilly. Ale proč tedy prohlašuje, že Amerika se všemi svými hrůzami je lepší než komunismus s celou svou něžností? Protože Cleaver doufá, že mu za to dají menší trest. Ale proč se teda vůbec vracel? Vždyť vám to povídám: touha po domově. Logicky vzato to tedy znamená, pravím, že všude dobře, ale v americké base nejlíp? O'Reilly po mně vztekle hodí flaškou piva, uhnu, Jiřinka vstane a jde zamést střepy a utřít. Krupka ječí: Vrátil se, poněvadž neni tak úplně blbej jako ty, ty sráči!

To ječí česky. Poznal na vlastní kůži socialismus s husí kůží. Neúspěšný kupec barokního zámečku se téměř zalyká citem.

Abych plešatce přiměl rozbít ještě kukačky, podotknu: Entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem, a když zaznamenám vražedný pohled, dodám: Vysvětlení pana Krupky je jednodušší a pravděpodobnější, proto je mu dát přednost před vaším, Mr. O'Reilly.

"A já ti dám eště jednodušší vysvětlení, ty vole" křičí letec. Vona Eldrižovi v Kóreji asi taky hrozila basa, a v Kóreji nemaj v basách jednou tejdně biftek" Von se třeba uprd v mauzóleu Kimirsena, a za to je v Kóreji provaz! Ovšem, von je černej, tak by třeba dostal jenom doživotí na uránu, nebo kam v Kóreji posílaj zhebnout nepohodlný!

Zatlačen do rohu, přejde O'Reilly k argumentu ad hominem:

"Vy jste socialista, ano?"

"Kdo vám to řek?" zděsí se Krupka.

"Well, řekl jste to sám, včera ve Staru."

Ve Staru byl včera interview s Krupkou. Těsně před zájezdem do Kanady vyhrál Krupka v Moskvě mezinárodní soutěž cellistů uspořádanou k výročí narození (nebo snad úmrtí) V.I. Lenina, a tak byl newsworthy. V mysli kanadského novináře došlo k obvyklému krátkému spojení a položil virtuozovi blbou otázku: "Máte vy, jako socialistický umělec, pocit tvůrčí svobody?" Krupka se přirozeně nemohl ohradit proti označení za socialistického umělce a o pocitu svobody se rovněž šířit nechtěl, neboť ani to dost dobře nemohl. Odpověděl tedy lakonickým: "Yes." Nyní, v soukromí, však promluvil od srdce:

"Jo! Já zrovna budu vykládat v novinách, co si myslím!"

"Ale byl jste pro Dubčeka?" útočí plešatec.

"To byl!"

"Dubček byl komunista!"

"Jenže to byl slušnej člověk!" Argument je ideologickému dezertérovi nesrozumitelný. "Jenom škoda, že blbej. Za něj se konečně mohla říkat pravda. Provalily se svinstva - "

Z pískovcového křesla vztáhne O'Reilly ruku po pivu, pak si uvědomí, že jím mrštil do kouta. Jiřina vyskočí a odběhne do lednice. O'Reilly praví opět paleontologickým tónem:

"To mi jen potvrzuje, že bylo nezbytné, aby Rusové přišli."

"To právě zavinil ten trouba Dubček," praví Krupka, který plešatci neporozuměl.

"Byl to výsledek správné politické analýzy Kremlu," řekne zamyšleně student.

Krupka porozumí.

Zbrunátní:

"Ty souhlasíš s invazí?"

O'Reilly pokrčí rameny:

"Bylo to bolestné, ale bylo to nutné."

¨

Ozvou se dva výkřiky?

Lojza zuřivě:

"You shut up, you piece of shit, or I'll do it for you!"

A Krupka zoufale:

"JIŘINO!"

Všichni . včetně O'Reillyho, ten s čerstvou lahví v ruce - pohlédneme na plešatcovu paní a živitelku.

Leží jako půvabná hromádka neštěstí v rohu pokoje na polštáři, sešitém z barevných záplat, a tiše štká. Všichni trochu strneme. O'Reillyho ruka s flaškou poklesla, pivo se vylévá na zem. Plešatec se s námahou zvedne z pískovcového křesla, nepřistoupí však ke své ženě, jak jsem naivně očekával. Jde si do kičenety pro náhradní láhev.

Přistoupím k ní tedy já a jmu se jí konejšít. S tím výsledkem, že se pláč kvalitativně promění. Lollobrigidčina ramínka sebou zacukají v křečovitých vzlycích.

"No tak, no tak, duše," hučím. Cítím vyleštěné, vonící vlasy. "Neposlouchejte to. Jsou to samý pitomosti."

"Von," zalyká se, "von to Patrick tak nemyslí - ale von - je - takovej nezkušenej - a děsně citlivej na tu Angelu Davisovou - von když se nedráždí, tak se s ním dá mluvit - "

"Já vím," pravím a zalžu: "Je to fajn chlap - já ho chápu."

Nový poryv pláče. Hlasité zvolání, jímž Lojza vítá dezertéra s dalším pivem.

"Počkej, až vám černoušci udělaj v Americe revoluci! Takoví jako ty budou viset první!"

Má možná pravdu. O'Reillyho otec je hlavním akcionářem hamburgerového chainu. Ale podcení důslednost plešatcovy indoktrinace.

"Nás," praví O'Reilly, "nebude škoda."

"To máš úplnou pravdu!" řekne Krupka. "Vy jste zradili Ameriku, když vás nejvíc potřebovala!"

"My jsme Ameriku nezradili! Zradili ji ti, co nás poslali bojovat do Vietnamu!"

"Proti komunismu!" zařve Krupka. "Kdo má možnost, je to jeho svatá povinnost! A vy jste zdrhli z boje!"

O'Reilly zbledne. Tady se ocitá na tenkém ledě. Vidím, že Lojza Letec čeká na svou příležitost. Plešatec mu ji vzápětí poskytne.

"Nechtěl jsem bojovat za něco, s čím nesouhlasím!"

A Lojza:

"Nesouhlasíš s tim, poněvač seš posranej!"

"To není pravda! Ale házet napalm na nevinné lidi nepojedu!"

"Nekecej! Tobě akorát záleží na jinejch lidech" Dezertovals z poseroutství!"

"Viděls fotografie z Vietnamu? Viděls ty ohořelé děti"!

"Jo, viděl," praví letec. "Tys měl strach, že bys moh vohořet taky. A děti si nech vod cesty."

Dětí se však plešatec drží jako klíště:

"Nebudu zabíjet děti!"

"A já tiřeknu, ty lumpe, že dyby ve Vietnamu měls proti sobě jen děti, taks tam jel. Jenžes tam proti sobě měl vietkongy, a z těch ses sesral - "

"Neměl jsem strach!"

"Byls posranej až za ušima! Teď děláš z nouze ctnost!"

"Neurážej mě!"

Nemohu odolat. Přicházím se svou marxistickou troškou do sebeúctu drtícího mlýna.

"Musím se přiznat, že argumenty pana Vrabce mi zní přesvědčivěji," mluvím jakoby o dinosaurech."Ve světě a v životě rozhodují materiální síly, fyzicko-biologická hnutí. Ve sféře ideové nadstavby je odíváme všemožnými ideologickými argumenty. Proč se tedy nepřiznat? Bát se o život je lidské. Rovněž je lidské se za strach stydět. Člověk si tedy strach nahradí nějakou jinou, mnohem ušlechtilejší pohnutkou ex post. Najde se jich vždycky dost."

O'Reilly se už dobře naučil rozpoznat můj nízký a nečestný záměr a vztekle blýskne očima. Na Lojzu Letce je to moc učené:

"Doktore, necafrej do toho! Je to posera!"

"A zrádce!" zvolá Krupka. Ze strakatého polštáře v rohu silně zaštká Jiřina. O'Reilly si konečně uvědomí, že jsou tu i jiní lidé a že k sebeobraně může využít manželku. Provede tedy úhybný pohyb z ideologie ke společenské konvenci.

"Tak to stačí," praví salónním tónem. "Musím vás požádat, abyste opustili můj byt!"

Vstáváme. Lojza Letec, jako hrdina gangsterského filmu, přistoupí k plešatci a uchopí ho silnou pravicí za šátek, který má uvázaný kolem krku.

"Tvuj byt, řikáš? Co je na něm tvýho? Akorát támleta česká holka, která to tu všechno táhne ze svýho, ty bojovníče za mír!"

"Fakt?" ptá se Krupka.

"Zeptej se ho!" zavrčí Lojza a pustí šáteček.

"My s Jiršinou jsme pro rovnost pohlaví," zachraptí přiškrcený dezertér. "Až vystuduji -"

"Až ty vystuduješ, ty moučko, tak bude Jiřina prababičkou. Jedině doufám, že fakany bude mít s někym jinym, kdo si jí víc zaslouží."

Něžná dívka na polštáři patrně umírá. Podle zavilosti Lojzova tónu usuzuji, že za záslužnějšího otce Jiřininých potenciálních dětí pokládá především sebe. Prudce zatoužím, aby se jím stal. Ale tyhle věci jsou divné. Sic visum Veneri - -

Josef Škvorecký, Příběh inženýra lidských duší, 68 Publishers, Toronto, 1977, II. díl, str. 186 - 200

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html