(JČ)

Přináším dva články z britského tisku, které jsou součástí probíhající mezinárodní debaty o měnícím se morálním zázemí západních společností. Amitai Etzioni je významný americký autor, propagující myšlenky komunitarismu. Nejsem osobně zcela přesvědčen tvrzením Petera Wilbyho, že se etický konsensus v západních společnostech už rozložil, a že tedy nemá smyslu snažit se pachatele trestných činů zahanbit.

Otázky společenského konsensu ohledně přijímané morálky, problém trestu a hanby se mi však zdají velmi aktuální i pro Českou republiku, kde se podle svědectví některých pozorovatelů mj. úplně rozložila podnikatelská etika a kontrakty na podnikatelské zakázky se často udělují těm žadatelů, kteří podplatí nejvíc. To je přirozeně ekonomicky velmi neefektivní, neboť to ochromuje přirozenou hospodářskou soutěž, která by se měla konat na základě podmínek kvality, láce a efektivnosti. (JČ)

Co dělat proti zločinnosti?

Amitai Etzioni

Guardian 28. června 1997

Způsob, jímž uvažujeme o zločinnosti a jímž proti zločinnosti jednáme, závisí na tom, co si myslíme o lidské přirozenosti. Předpokládáme-li že jsou lidé v podstatě dobří - což si myslí mnozí liberálové (v americkém levicovém slova smyslu), pak obviňujeme společnost, že způsobuje kriminalitu. Poskytování kvalitních pracovních příležitostí se v tom případě považuje za nejpřirozenější lék na antisociální chování. Vzdělávání, sociální rehabilitace a psychoterapie se považují také za důležité.

Pokud však zastáváte názor sociálních konzervativců, že lidé mají silné agresívní a sexuální impulsy, pak vyžadujete stále silnější zákonná opatření proti kriminalitě. Ve Spojených státech se účastnil Steve Forbes volební kampaně pod heslem "jeden úder a jste vyloučen". Avšak existuje celá hora společenskovědních důkazů, které podporují třetí, komunitářský názor: děti se rodí bez hodnot (altruistické geny neexistují) a pokud je jim poskytnuta řádná morální infrastruktura, mohou hodnoty získat .

Stavební kameny takové infrastruktury jsou dobře známé. Historicky byly její součástí rodiny, školy a komunity (včetně kostelů a dobrovolných asociací). Z tohoto hlediska je ostrý nárůst zločinnosti v západních společnostech důsledkem oslabení všech těchto morálních prvků. Význam rodiny zcela zjevně poklesl a žádná sociální instituce ji nenahradila. Různé instituce, kde pobývají děti, zatímco jejich rodiče jsou v zaměstnání, hlavně na děti dávají pozor, případně je vyučují, ale morální vzdělávání jim neposkytují. Školy v Británii sice stále ještě do značné míry budují žákův charakter, ale pod sílícím vlivem pluralismu jsou školy nyní pod rostoucím tlakem být hodnotově neutrální.

Smutnou skutečností je, že i když rodiny a školy fungují dokonale jako předavatelé hodnot, plnit morální funkci společnosti - na to řádně nestačí. To nás vede k nepříjemné otázkce lidské přirozenosti. Je nemožné zlikvidovat veškeré antisociální touhy: všichni máme občas nutkání chovat se agresívně, máme nevhodné sexuální touhy a sobecká přání. Nejlepší, co mohou udělat školy a rodiny - pozor, toto je velmi důležité, máme-li pochopit podstatu zločinosti a jak se s ní vypořádat - je vypěstovat v jedincích svědomí, které funguje jako protiváha záporného nutkání. Lidská přirozenost je pak odsouzena k věčnému boji mezi zápornými touhami (které nás nutí, abychom porušovali morálku a často i zákony) a svědomím.

Velmi důležité je toto: Míra toho, jak poslušní zákonů a a tedy jak "dobří" jsme v dospělosti, je určována velmi silně tím, nakolik je svědomí, které jsme dostali jako děti, posilováno zvnějšku. Toto posilování je zvlášť účinné, když přichází od těch osob, do nichž jsme emocionálně investovali: od členů naší komunity. Čím silnější jsou pouta mezi komunitou a jednotlivcem a čím více podporují prospolečenské chování, tím více jsme schopni ovládat svá záporná nutkání a tak snižujeme míru zločinnosti. Právě proto nás tolik překvapí svou netypičností zločin v malé komunitě, v níž se skoro všichni znají, jako tomu bylo v Dunblane.

Zločiny, o nichž hovořím, nezahrnují jen pouliční násilí, ale také násilí vůči dětem a manželským partnerům, úřednické zločiny (podvody a zpronevěry), podnikatelskou zločinnost a politickou korupci. Ke zločinnosti dochází ve všech společenských třídách, nejenom v chudinských čtvrtích.

Vlády by si měly uvědomit, že je nejlépe bojovat proti zločinnosti od samého začátku, spíše než před zločinností odstrašovat trestáním až po spáchání kriminálního činu. Jestliže totiž uvězníme většinu zločinců (například prodejců drog), jiní převezmou jejich funkci. Problém je daleko lépe řešitelný, když se členové komunit sami postaví proti protispolečenskému chování.

Mají-li však být komunity schopné vystupovat ostře proti zločinnosti, musejí začít být považovány za pravé partnery pro policii. Přátelský vztah policistů v ulicích vůči občanům nestačí. Vedoucí představitelé jednotlivých komunit musejí mít právo účastnit se na určování policejních priorit. Měla by se policie soustředit na boj proti prodejcům drog anebo na bezpečnost škol? Měla by sledovat cizí příchozí, anebo chytat prostitutky?

S některými komunitami je obtížné navázat kontakt, protože jsou nepřátelské obecně a vůči policii zvlášť. Avšak v některých případech, třeba v Los Angeles, se podařilo navázat spolupráci i s gangy ve snaze bojovat proti pouličnímu násilí.

Nedávno jsme zjistili, že podaří-li se omezit méně závažné trestné činy, které zhoršují kvalitu života - jako je například hlučné hraní hudby z přenosných magnetofonů na veřejných místech, pomalovávání ulic a vozů veřejné dopravy tzv. graffiti, agresívní žebrání - vede to překvapivě k poklesu i vážných trestných činů. Komunitní úsilí o likvidaci méně závažných trestných činů totiž znovuvytváří v komunitě morálku a mobilizuje komunitu na podporu boje proti zločinnosti.

Užitečným způsobem, jak bojovat proti asociálnímu chování, je ho stigmatizovat. Řekněme, že je mladý účetní odborník podruhé přistižen, že zpronevěřil peníze z penzijního fondu. Pošlete ho do vězení: vyjde z něho ještě s menším respektem pro zákonnost, stane se obětí tvrdých podmínek a ponese na sobě stigma vězeňské zkušenosti. To všechno bude velmi nákladné. Rozhodněte, že bude muset nosit ve své komunitě nápis, že je podvodník (což nedávno nařídil ve Spojených státech v jednom případě jeden soudce) a pachatel trestného činu už nikdy nic takového neudělá. Přitom jsou náklady na takový trest minimální.

Jinou možností, jak mohou komunity bojovat proti zločinnosti, je se před ním izolovat. To je znepokojující, protože komunity se někdy touto izolací uzavírají před příslušníky jiné třídy či rasy. Už dnes mají bohaté komunity a instituce velmi přísné požadavky na vstup. Nemohu se dostat do parlamentu, do rozhlasu či do televize, k Nejvyššímu soudu a do rezidencí bohatých osob, pokud neprokážu svou totožnost a nevysvětlím, co chci. Dělnické čtvrti by měly mít právo na stejnou ochranu, vzhledem k tomu, že jsou obětí násilné zločinnosti a že se státu nepodařilo tuto násilnou zločinnost zvládnout. Postavení bran a dalších podobných ochranných zařízení se ukázalo být neobyčejně efektivní.

Brány mají ještě jeden pozitivní účinek. Vznikají za nimi komunity. Když se stala jedna čtvrť ve městě Dayton, ve státě Ohio, obětí vysoké míry zločinnosti, způsobované narkomanií, byla oddělena od hlavní silnice vraty - zamezovaly přístupu jen automobilům, nikoliv chodcům.Vrata rozdělila čtvrť na šest slepých ulic. Každá z těchto šesti oblastí si vytvořila vlastní totožnost a vlastní společenskou strukturu. Bylo možno slyšet děti cestou do školy, že se musejí chovat slušně, protože křičet nebo házet kamení, to se v této oblasti nedělá.

Záporný vliv vzniku ohrazených komunit může být neutralizován tím, že se do čtvrtí budou vpouštět za stejných podmínek příslušníci všech vrstev. Přirozeně bychom všichni dali přednost otevřeným komunitám, ale budování vrat je možná nutné, dokud nebude zločinnost zvládnuta.

Někteří odborníci konstatují, že hlavním problémem není ani tak zločinnost, jako přehnaný strach ze zločinnosti.Strach ze zločinnosti vládne daleko více v komunitách, kde je relativně nízká zločinnost. Avšak je rozumné, aby byly komunity znepokojeny zločinností. Zločinnost má tak ničivé důsledky, že malé změny ve statistice nejsou příliš důležité. Rodiče, kteří touží po dni, kdy si jejich děti budou moci hrát venku, asi příliš neutěší, že zločinnost poklesla o jedenáct procent. Lidé nezačnou chodit v noci ulicemi města jen proto, že počet vražd je už nižší, než býval.

Jednou z nových myšlenek je tzv. "obnovující spravedlnost". Požaduje, aby se pachatel trestného činu své oběti omluvil v přítomnosti jiných členů své komunity. Pachatel se má jednak omluvit a jednak pro oběť něco udělat, co by ji odškodnilo za trestný čin - například opravit poškozený majetek.

Dosud nevyzkoušená je myšlenka, podle níž by měla komunita právo na určitý podíl státních prostředků, ušetřených, došlo-li v její oblasti k poklesu zločinnosti.Jestliže komunita souhlasí, že bude bojovat proti zločinnosti a jestliže zločinnost v následujícím roce poklesne, komunita dostane padesát procent ušetřených peněz. Ty vydá na obecní účely, čímž se dále posílí pouta v komunitě.

Výše zmíněná opatření nemohou nahradit politiku tvrdého prosazování policejních zásahů proti zločinnosti, jakou praktikují konzervativci, ani levicově liberální vytváření kvalitních pracovních příležitostí. Komunity jsou partnery, kteří mohou přispět důležitým způsobem k vytváření bezpečnosti na veřejnosti, avšak těžko mohou samy zlikvidovat zločinnost. V mnoha oblastech může však komunita k vytváření bezpečnosti významně přispět, a to humánním a levným způsobem.

V případě policejní práce je však daleko důležitější, je-li jisté, že pachatel bude potrestán. Méně důležité je, aby byl trest skutečně tvrdý. Komunity by měly požadovat, aby měly dostatečné množství příslušníků policie a efektivně fungující soudy. Není důležité zvyšovat počet vězeňských cel.

Nulová tolerance je sice velmi v módě, ale bez společného konsensu ohledně toho, co je správné či špatné, nejde o nic jiného než o předsudek, který předstírá, že je novou morálkou

Peter Wilby

Observer, 13. července 1997

"Čím více pociťuje člověk před různými skutečnostmi stud, tím více je občanem s dobrou pověstí," řekl George Bernard Shaw. Často se konstatuje, že stud hraje v našem životě méně významnou roli než kdysi. Například, když jsem byl v padesátých letech dítětem, hovořilo se o někom, kdo byl rozvedený, jen šeptem. Lidi raději předstírali, že jsou vdovy či vdovci, než aby přiznali pravdu. Nemanželské dítě bylo také zdrojem nezměrné hanby (pro rodiče i pro dítě samo). Mnoho takových dětí bylo adoptováno, anebo o nich předstírali jejich dědeček a babička, že jsou to jejich děti.

Pocit viny vládl i v maličkostech. Děti nebo mladí lidé, kteří odhazovali na ulicích odpadky, anebo vráželi do starých paní na chodníku, se považovali za hluboce šokující. Dostávalo se jim veřejné kritiky od učitelů, policie, a ostatních autorit, i od jiných chodců na ulici, kteří právě míjeli.

Kdyby se dnes někdo na ulici pokusil o takovou přednášku, téměř ve sto procentech případů by výsledkem bylo obscénní gesto a záplava hrubých nadávek. V minulosti by naopak kritizované dítě svěsilo hanbou hlavu anebo by prostě uteklo. Tato změna v chování na veřejnosti je myslím nedávnější, než se normálně usuzuje. Myslím, že až tak do roku 1973 jsem nikdy neviděl žádné dítě, které by se houpalo na držadlech vozů londýnského metra. V současnosti není jediné dítě, které jede metrem, které by to nedělalo a jedinou reakcí od dospělého je v nejlepším případě mírné napomenutí.

Vrací se ale nyní pocit studu? V Británii vydala analytická skupina Demos dokument, v němž navrhuje, a myslí to jen částečně nevážně, že bychom se znovu měli pořádně zamyslet nad tím, jakou společenskou roli může hrát pranýř. Ze Spojených států napsal nedávno v listu Guardian Amitai Etzioni, guru komunitářského hnutí, který má určitý vliv na Tonyho Blaira a na britskou Novou labouristickou stranu, že ze všech záporných trestů je "stigma nejméně nákladné a - ano - je nejhumánnější".

Některé úřady veřejné správy ve Spojených státech už tyto myšlenky realizují. Každou středu dopoledne vysílá v Kansas City místní vládní kabelová televizní stanice fotografie, jména, adresy a data narození osob zatčených pro trestné činy "v souvislosti s prostitucí". Ve státě Mississipi jeden soudce občas odsuzuje občany k tomu, že musejí nosit na prsou a na zádech nápis, informující o tom, jaký trestný čin spáchali. Ve státě Wisconsin byla odsouzena žena, která kradla podpory v nezaměstnanosti, nikoliv do vězení, ale k tomu, že musela stát před soudní budovou z transparentem, na němž bylo napsáno: "Kradla jsem podporu chudým lidem".

Stud a ponížení vždycky hrály významnou roli v každém trestním systému. Každé dítě, které kdy dostalo ve škole od učitele výprask, vám řekne, že nesnesitelná nebyla ta bolest, ale to ponížení. Když jsem chodil do školy, ředitel každé úterý četl seznam žáků, kteří museli zůstat v předchozím týdnu po škole.

Vesničtí hokynáři často vystavovali seznamy zákazníků, kteří nezaplatili úvěr. A soudní procesy se zveřejňují v novinách nejen proto, aby bylo zřejmé, že bylo spravedlnosti učiněno zadost, ale aby se dověděli přátelé a sousedé odsouzených občanů, co tito občané dělali.

Tento druh trestů ale není příliš efektivní ve vysoce mobilní, anonymní společnosti, kde lidé neznají své sousedy a pokud je znají, všichni společně pohrdají zákonností. Úřady ve Spojených státech chtějí obnovit myšlenku, že páchat trestné činy je ostudné. Náš pocit společenské soudržnosti a sdílené morálky je tak roztříštěn, že i tato myšlenka je už dnes zpochybňována.

Mnoho lidí, a nejsou to jen zločinci, argumentují, že krádež například je jen určitou formou zdaňování, že je to přerozdělování příjmů od bohatých k chudých, které je nutné v důsledku vznikající společenské nerovnosti. Některé těžké trestné činy (jak jsou oficiálně charakterizovány) považují určité složky společnosti za zcela přijatelné chování, možná trochu nekorektní, nikoliv však nemorální: tzv. "insider trading" (obchodování s akciemi na základě výlučného přístupu k podnikatelským informacím) podvádění při žádostech o sociální podporu, prodej drog a požívání drog - to je jen několik příkladů.

Skoro všichni se dívají naprosto liberálně na dopravní přestupky. Lidé, které zadrží policie, protože jeli nepřiměřenou rychlostí, nebo dokonce byli opilí za volantem, nad tím trestným činem pokrčí rameny, považují to, že byli chyceni, za smůlu a trest, který následuje, berou jako dodatečný nutný výdaj.

Téměř jedinou výjimkou jsou případy, kdy je obětí dítě. Můžete si klidně jezdit rychlostí 150 km/h a budou vás jen považovat za riskéra, ale jakmile přejedete dítě i jen třeba rychlostí 20 km/h, všichni vás za to tvrdě odsoudí a velmi pravděpodobně budete mít po celý život pocit viny. Pedofilie je dnes považována za hnusný trestný čin, daleko více, než tomu bylo před čtyřiceti lety, kdy byli pedofilní faráři, vedoucí skautských oddílů a různí strýčkové bráni jen jako "bohatá tapisérie života". Hanba zde skutečně hraje roli, jak se ukázalo, když spáchalo několik Francouzů nedávno sebevraždu, když u nich policie objevila dětskou pornografii.

A to je ten problém. Jestliže souhlasíme jen, že je zapotřebí chránit děti, jak může řádně fungovat společenský pocit viny? Zavedeme-li režim "nulové tolerance", kdo bude rozhodovat o tom, co je nepřijatelné? Já osobně velmi nemám rád hlasitou hudbu, linoucí se z kolemjedoucích automobilů, a vozidla zaparkovaná na chodníku. Méně mě vadí pomalované zdi a už vůbec mi nevadí mladíci, kteří vám na červenou myjí přední sklo automobilu, žebráci či děti, které jsou venku po setmění. Nemohu vysvětlit tyto své předsudky, protože nejde o nic jiného než předsudky. Je tedy správné - kdybych se stal ministrem vnitra - aby byly zavedeny zákony zrovna podle mého vkusu?

Tyto otázky jsou dnes dosti naléhavé. Poslední britská labouristická vláda s velkou parlamentní většinou (vládla v letech 1966 - 1970) zavedla velmi osvícené sociální zákony: zreformovala rozvody, liberalizovala potraty a zmodernizovala zákony o homosexualitě. Nálada v nynějším britském labouristickém parlamentu je zcela odlišná. Instinkty tohoto parlamentu jsou omezit společenské chování, nikoliv ho dále liberalizovat. Je to parlament, který má tendenci chovat se jako učitelka: "já vím nejlépe, co je pro vás vhodné". Parlament nemůže zakázat svobodné matky, snaží se jim ale co nejvíce znepříjemnit život. Chtěl by asi schválit zákon, podle něhož by děti musely být po setmění doma, a pravděpodobně zavede tvrdé protikuřácké zákony podle amerického vzoru.

Potřebujeme skutečně další sporné zákony, které chtějí zakázat to, co někteří lidé považují na svou nezcizitelnou svobodu? To se mi zdá být jádrem problému, snažime-li se oživit pocit studu jako nástroj sociální kontroly. Naše názory na to, co je hanebné, se mění. Kdysi bylo hanebné rouhání se, braní jména Božího nadarmo. Nyní se považuje za hanebnou každá rasistická poznámka. Kdysi bylo nepřijatelné kouřit konopí a kokain a kouření cigaret bylo téměř povinné: v některých kruzích je tomu dnes obráceně.

Dosud však nikdy se naše názory na přijatelné chování tak silně navzájem nelišily. Morálka, jako všechno ostatní, byla zprivatizována. Vyloučili jsme některé sociální skupiny téměř úplně ze společnosti a ony si přirozeně vytvořily vlastní morálku. Totéž de fakto učinili i mnozí příslušníci elity, kteří se nestydí, že jsou chtiví peněz a kteří se nepodílejí ani na užívání ani na podpoře hlavních sociálních institucí, totiž státního školství a státního zdravotnictví.

Kromě toho, špatné chování bylo zkomercionalizováno. Zkorumpovaní poslanci, dvanáctileté dívky, které otěhotní, školáci, kteří ukradnou otci úvěrovou kartu a podniknou s ní cestu kolem světa, ženatí ministři, kteří cucají palce u nohou hereček - ti všichni se rázem stávají mediálními hvězdami.

Ano, komunitáři jen chčijí (to je slovo, které bych se býval před čtyřiceti lety styděl použít) do větru. V situaci, kdy byla morálka zprivatizována, je jen velmi obtížné trestat lidi vytvářením jejich pocitu viny.

Spíše by měla vláda zajistit, aby podnikatelé působili nikoliv jen v zájmu akcionářům ale obyčejných lidí, a aby se zmenšila nynější obrovská společenská nerovnost v Británii. To by mělo vést k určité konvergenci morálních měřítek jednotlivých sociálních skupin, a tedy k poklesu zločinnosti.