Britští lékaři zatím odmítají eutanázii
Úmyslně ukončit život smrtelně nemocných pacientů, kteří požadují eutanázii, je přiznáním porážky a v lékařské praxi je to nepřípustné, rozhodli minulý čtvrtek britští lékaři.
Žádné utrpení není tak velké, aby ho nebylo možno ulehčit moderními léky a lékařskými technikami. Proto neexistuje žádné ospravedlnění, aby lékaři odhodili svou pečovatelskou roli a stali se státem licencovanými vrahy, uvedla Asociace britských lékařů.
Avšak Asociace schválila na své výroční konferenci v Edinburku, že do rezoluce, odmítající eutanázii, včlenila výraz "prozatím", čímž dala najevo, že se věcí chce zabývat i v budoucnosti.
V dramatické a dojemné debatě popisovali lékaři, jak je nutí pacienti i jejich příbuzní, aby usmrcovali smrtícími dávkami léků.
Dr. Fay Wilsonová, obvodní lékařka z Birminghamu, konstatovala: "Jakkoliv silně chci pomoci a ulehčit pacientům jejich utrpení, nejsem schopna je zabít. Jsme lékaři. Naší funkcí je uzdravovat a utěšovat, nikoliv lidi likvidovat."
Uvedla, že pacienti, kteří chtěli eutanázii, jí později písemně děkovali, když se jejich zdravotní stav zlepšil, že je odmítla usmrtit.
Dr. Jane Orrová, obvodní lékařka ze Surrey, konstatovala: "K špatným smrtím někdy skutečně dochází, ale je to důsledkem špatných lúkařských postupů. Reakcí na špatné lékařské postupy nemůže být usmrtit lidi, ale vytvořit dobré lékařské postupy."
Někteří debatéři argumentovali, že je arogantní, když si lékaři osobují právo o této věci rozhodovat sami, a požadovali, aby byla ustavena královská komise o eutanázii. V hrabství Worcestershire se konal průzkum mínění 900 lékařů. Z nich odpovědělo tři sta, že by podpořilo změnu zákona tak, aby byla eutanázie povolena a tři sta také přiznalo, že jsou ochotni být nápomocni při sebevraždě.
Dr. Michael Stuart, obvodní lékař ze Southendu a zakládající člen organiozace Association of Pallative Care (Asociace pro péči zmírňující bolest) hovoři o případu pacienta s rakovinou páteře, který nemohl chodit a byl přijat do útulku pro nemocné, kde měl prožít poslední dny svého života. "Strašně se bál, ale nám se podařilo zcela zvládnout jeho záporné příznaky a z útulku byl posléze schopen odejít na vlastních nohou," uvedl dr. Stuart. Pacient zemřel až o mnoho měsíců později, a to - na infarkt.
Konferenci varoval předseda Asociace britských lékařů Dr. Sandy Macara, aby neohrozila vztah mezi pacientem a lékařem tím, že bude hlasovat pro eutanázii.
"Pacienti nás považují za služebníky životu.Neměli bychom učinit nic, co by tuto důvěru zradilo," uvedl.
Independent, 4.7. 1997
Euthanasie:
Pro a proti umělému ukončení života
Patrick Janicadis
Čas od času se vždy vynořuje otázka možné legalizace euthanasie. V přesném překladu znamená euthanasie dobrou smrt (příjemnou, přirozenou, nenásilnou a pod.), v obecné rovině je v současné době však chápána jako ukončení života z etických důvodů, mezi které je počítáno například veliké lidské utrpení bez výhledu na jeho konec. Takto chápaná euthanasie by tedy měla především pomoci člověku zachovat si svoji důstojnost a možnost rozhodovat o sobě i v takto definitivních věcech jako je smrt a za takové rozhodnutí nést odpovědnost.
Možnost neodmítání euthanasie v určité (jakékoliv) společnosti je velmi komplexní etický problém, který provází západní kulturu snad již od úsvitu věků. Je pochopitelné, že budou vždy v této oblasti existovat rozdílné názory, protože jde o otázky svou podstatou vymykající se přímému lidskému poznání.
O euthanasii začíná společnost obvykle uvažovat, pokud dojde k určitému posunu v chápání komplexních hodnot směrem k materialismu. Je jasné, že s takový zákrok křesťanská církev naprosto nepřipouští, je v rozporu s jejími základními tezemi. Západní společnost se proto musí, pokud chce zavést euthanasii, zbavit křesťanské hegemonie v hodnocení morálky.
V dnešní době, kdy u nás sice vliv křesťanství, ale i dalších náboženství, vzrůstá, je po dlouhé době nastolena problematika euthanasie. A to i přesto, že již i samotná společenská diskuse o této otázce je pro křesťanskou církev pravděpodobně nepřijatelná. Tento vývoj je i přes vzrůstající sílu křesťanských ideí umožněn pravděpodobně pro bouřlivým rozvojem materiálně konzumního chápání světa, které je sice schopno s křesťanstvím za určitých podmínek symbioticky koexistovat, při jejich rozporu se však většina lidí přikloní k snadnějšímu řešení problému, tedy bez složitých duchovních ideí a morálních zábran.
Je více způsobů "umělého" ukončení života, většina z nich je za euthanasii považována. Nejčastěji přichází v úvahu provedení euthanasie na žádost pacienta, nebo z rozhodnutí autorit (například komise lékařů) mimo pacienta v komatózním stavu, nebo jako tzv. asistovaná sebevražda.
Pacient žádá lékaře o ukončení svého života obvykle pokud jeho stav nedává ani nejmenší naději na úzdravu, popřípadě musí snášet velké bolest a diskomfort. V takovém případě bezpodmínečně musí být pacientova žádost opakovaná, pronesená prokazatelně při plném vědomí a asi by psychiatrické vyšetření mělo potvrdit mentální zdraví postiženého.
Schválení provedení euthanasie u pacientů v komatu je velmi obtížně realizovatelné. Za pacienta musí rozhodnout někdo mimo něj, nejčastěji to bývá rodina, někdy má také pacient uložené prohlášení, že v takovém případě si přeje ukončit život. Musí se také sejít jakási komise, která by měla posoudit zdravotní stav pacienta stav a možnost jeho úpravy.
Poslední způsob (asistovaná sebevražda - předpokládá aktivní pacientovu spolupráci) je velmi zajímavá tím, že pokud je pacient přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, musí být ochoten provést kroky potřebné k realizaci svého přání a nést případné následky z nemateriálního hlediska. Ošetřující lékař mu předá lék a vysvětlí způsob jeho aplikace, aby vedla k smrti postiženého. Klade tedy na pacientovo přesvědčení zemřít podstatně vyšší nároky než ostatní způsoby euthanasie.
Z morálního hlediska lze na problematiku euthanasie pohlížet z mnoha stran. Jde o odpovědnost pacienta vůči sobě a popřípadě (z idealistického hlediska) odpovědnost pacienta vůči "bohu" za svůj čin. Z materialistického pohledu je život člověka stejný majetek jako například dům, a pokud si ho chce zbavit, pokud tím neomezuje svobodu jiného, je to jeho právo. Z této formulace však vyplývá, že pacient žádající euthanasii svobodu někoho omezuje - svobodu lékaře. Vyžaduje po něm zákrok, který se pohybuje na hranici morální ospravedlnitelnosti, jak ve společnosti tak i před vlastním svědomím lékaře. Je otázka zda, pokud by došlo k uzákonění možnosti ukončení života, má společnost právo žádat od lékařů tak obrovskou oběť - provádění euthanasie. Z tohoto pravděpodobně vychází i to, že mezi lékaři (a zdravotníky všeobecně) je podstatně více odpůrců euthanasie než v normální populaci. Asi si lékaři dobře uvědomují, že by jednou mohli být požádáni o ukončení života svého pacienta.
Z aspektu morálního zatížení lékaře je podstatně přijatelnější asistovaná sebevražda oproti klasické euthanasii - "zabití z milosti". Pokud by lékaři prováděli euthanasii, došlo by u nich k určitému emocionálnímu bloku (jako nyní dochází u těžkých případů - lékař nemůže nést lidskou bolest, kterou ve své práci vidí, proto se snaží ji nevnímat) a upadli by do rutiny - mohli by rutinně zabíjet.
V Holandsku (legislativní spory o této problematice nyní probíhají i v části Austrálie), která jako jediná země má zákonem za určitých podmínek umožněnou euthanasii, dochází k ukončení asi dvaceti tisíc životů ročně, což představuje poměrně vysoké číslo. Určitá obava z možné rutiny, která sebou přináší i možnost pochybení, je tedy na místě. Je zajímavé, že přestože většina legislativních systémů euthanasii nepovoluje, pokud k ní přesto dojde, je její původce posuzován mírně a většinou i omilostněn (například soudní procesy v USA). Zde je vidět určitý rozpor, kdy společnost sice umělé ukončení života oficiálně neschvaluje, je si však vědoma jeho jisté nezbytnosti ve výjimečných případech.
Jeden z hlavních argumentů odpůrců euthanasie je možnost jejího zneužití. Je asi pravda, že je obtížné, ne-li nemožné, najít onu pomyslnou hranici "kdo již ano - kdo ještě ne". Také riziko finančních tlaků, zvlášť v současném tržním hospodářství, je výrazné. Pacienti v kritickém stavu - potenciální žadatele o ukončení života jsou většinou hospitalizováni na resuscitačních odděleních nemocnic, obklopeni nejmodernější (a nejdražší) technikou, a léčeni většinou bez ohledu na finanční náklady. Tato péče stojí výraznou část zdravotnického rozpočtu společnosti a mnohdy je investována do pacientů, kteří pro své poškození nebo onemocnění nepřežijí. Z toho vyplývá kacířská myšlenka, že pokud by tito pacienti umírali dříve (s dopomocí), ve zdravotnictví by zůstalo podstatně více peněz na ostatní perspektivní nemocné. A právě v takovéto úvaze je skryto jedno z hlavních rizik euthanasie. Pacienti by měli mít možnost se spolehnout, že lékař a společnost ve mu snaze pomoci udělá za všech okolností vše co bude v jejich silách. Nesmí se obávat toho, že by se společnost za určitých podmínek mohla zříci odpovědnosti za jeho léčbu a nechat lékaře posoudit její význam z hlediska jejích nákladů.
Myslím si, že uzákonění možnosti euthanasie není nezbytné. Jedná se o natolik komplexní problém, že každé jiné řešení bude pravděpodobně horší než současný stav. Pokud nějaký lékař v určitém konkrétním případě dojde k závěru o nezbytnosti jejího provedení ze svého morálního hlediska, pak ji provést může a pravděpodobně ji i provede. Je to však úkon, který bude podle lidských právních norem vždy velmi obtížně hodnotitelný. Z humáního hlediska, které je zde v rozporu z křesťanskou morálkou a světskou legislativou, jde totiž o provedení nejhoršího možného činu v nejlepším možném úmyslu a s vědomím všech rizik a nebezpečí, které tento čin provázejí a následují.
Patrick Janicadis
Nejprve k označení lékařů za otroky, je to vskutku příznačné, protože pokud musí lékaři vykazovat někomu svoji práci a ten je má za jejich práci hodnotit ( ve všech ostatních profesích je to samozřejmé) , cítí se mnozí z nich jako otroci - doposavad se totiž mnozí cítí a chovají jako bozi vůči nám plebejcům votravnejm pacientům ( to, že by doktor poděkoval pacientovi, že mu dal vydělat si ani nedovedeme představit).
Představa doktorů jako nezištných dobrodějů je zcela zcestná, jsou mezi nimi skvělí lidé, ale také velcí mizerové, jako v běžné české populaci.
Dále p. Blažej píše o tom, že ministerstvo zdravotnictví neřídí. Cudně, ale pomlčí o tom, že ministerstvo nemůže rozhodnout o ceně bodu díky návrhu socialisty Špidly a že to byli socialisté, kteří se značnou měrou přičinili, aby byl v zdravotnictví socialistický bordel ( nemožnost odměňovat ve zdravotnictví podle práce, ale přetrvávání tabulek atd.)
Nesouhlasím také se závěrem, že hlavní vinu má ministr, hlavním viníkem je totiž arogantní ředitel VZP p. Němec (ani mi neodpověděl na loňský fax, ve které jsem vyjádřil následující skutečnost), hlavní příčinou nedostatku financí ve zdravotnictví je VZP protože neplní svoji základní povinnost kontrolovat práci lékařů a nemocnic. Lékaři si potom vykazují spousty zbytečných a neprovedených výkonů, což vede k finančnímu kolapsu. Navíc poctiví lékaři jsou beztrestně okrádáni nepoctivými díky snižování hodnoty bodu.
Minulou situaci s nedohodou mezi VZP a lékaři mohli lékaři řešit tím, že s VZP zruší smlouvu a přesvědčí pacienty, aby se přeregistrovali k pojišťovně, která více ocení jejich práci. Jejich přístup byl vydírání s pacienty jako rukojmími. Stejné by bylo, kdyby si řidiči autobusů vynucovali zvýšení platů žádáním jízdného i od cestujících s síťovou jízdenkou, jinak můžou jít pěšky, jen je ještě zavrženíhodnější, protože zde jde o lidské zdraví.
V. Vereš
(Nejsem si ale jist, jestli by měla být podstatou vztahu lékaře a pacienta lékařova vděčnost, že mu pacient nechá vydělat. Myslel jsem, že lékaři podstupují jakousi Hippokratovu přísahu a jejich prvotní motivací není na pacientovi vydělat. Aspoň takový vztah mají lékaři k pacientům doufám na Západě, viz výroky britských obvodních lékařů v tomto příspěvku těchto dnešních Britských listů. JČ.)
