Tak možná toho Arnošta Gellnera byste měli znát. Viz níže, dvě zprávy psané na podzim roku 1995 pro tehdejší agenturu ČTA. Ta je vydala, ale žádné české noviny je neotiskly:
Filozof českého původu Ernest Gellner varuje, že liberalismus, dominantní světová politická teorie, spočívá na nepevných základech
GLASGOW (ČTA) - V rozsáhlém článku, který o víkendu (4.11.95) přinesl list Guardian, varuje filozof a sociální antropolog českého původu Ernest Gellner, že liberalismus, dnešní dominantní světová politická teorie, má velmi nepevné filozofické základy.
Gellnerův článek je kritikou výkladu názorů Sira Isaiaha Berlina z Oxfordské univerzity, kterou letos vydal jiný profesor této univerzity, John Gray. Sir Isaiah Berlin se obecně považuje za nejvýznamnějšího žijícího světového historika vývoje lidského myšlení.
Gray označuje Berlina za zdroj nového, vyššího liberalismu, který přiznává platnost pluralitě nejrůznějších soupeřících názorů. Podle Gellnera ovlivnil i Berlina Ludwig Wittgenstein, který učil, že podstatou lidských nedorozumění je skutečnost, že každý nositel jiného názoru mluví jiným jazykem a užívá slov jinak než jeho soupeř.
Podle Berlina je pluralita neslučitelných hodnot normální lidskou situací. Ernest Gellner v listě Guardian však varuje, že liberální názor, že ve světě existuje jen množství neslučitelných, stejně významných hodnot, jejichž zastánci se navzájem nikdy nedohodnou, je pouhý relativismus.
Na první pohled se může zdát, že takovýto relativismus napomáhá rozšiřování svobody, protože argumentuje, že nikomu nesmějí být vnucovány žádné hodnoty. Bohužel to však neplatí, neboť výše zmíněný relativismus musí povolit i nesnášenlivé, neliberální hodnoty.
Potíž je, varuje profesor Gellner, že nás relativismus zbavuje možnosti, vlastně i práva, vyjádřit nad čímkoliv hluboký odpor. Existují-li na světě jen neslučitelné hodnotové systémy, které jsou si navzájem rovny, jaký postoj máme zaujmout vůči společnostem, které jsou postaveny na otroctví, na totalitních koncentračních táborech, na plynových komorách nebo na obřízce žen? Není pravda, jak argumentuje Gray, že určité základní hodnoty sdílejí všichni lidé. Nikdy nebylo dokázáno, podtrhuje Gellner, že by se nějaký globální plebiscit dohodl na základních lidských hodnotách.
V tomto století prošel osud svobody podivnými peripetiemi. Začátkem století lidé svobodu podporovali. Po první světové válce vznikl však levicový i pravicový antiliberalismus. Nyní, najednou, se svět zdá být založen na zásadě, která podporuje myšlenky svobody. Někteří z toho usoudili, že skončila historie.
Pokud budou vyhrávat hokynáři, spekulanti a mafiózové, a pokud bude logika mezinárodní situace vyžadovat, aby se chovali politicky tolerantně, je to velmi dobré. Bylo by však pošetilé se domnívat, že to musí pokračovat napořád.
“Nesdílím tento samolibý optimisms," zdůrazňuje Gellner: “Svoboda zvítězila prostřednictvím konzumerismu. Existuje několik nebezpečí, ohrožujících svobodu:
Zaprvé, vlády nebudou moci zakládat svou politiku na zásadě hospodářského růstu donekonečna. Tato politika umožnila zemím, které dokáží ekonomicky růst, být liberální a zároveň udržovat pořádek bez tradičních brutálních metod. Nutně však musíme nakonec dospět saturačního bodu, kdy už pračka nedokáže zastupovat kata jako základ společenského pořádku.
Zadruhé, mírně mocná technologie napomáhá věci svobody. Není však vyloučeno, že bude velmi mocná technologie naopak nepřítelem svobody. Tak mohou vzniknout napětí, která mohou být nezvládnutelná liberálními metodami.
Zatřetí, nikde není nutně psáno, že pokračující industrializace bude podporovat zásadu individualismu, tak jak ji podporovaly předchozí industrializace.
Začtvrté, sílící vliv technologie na kvalitu lidského života možná přivodí radikální společenskou nerovnost, bude-li například možné si za hodně peněz koupit zdraví a dlouhověkost.
Zapáté, rozvinutá industrializace jednak podporuje nacionalismus, zároveň ho však i ochromuje tím, že uvádí do pohybu celosvětově obrovské množství pracovních sil. Některé společnosti, které budou usilovat o přechod do pozdní etapy industrializace nikoliv z tradiční předindustriální situace, ale z centralizovaného “socialistického" systému, možná nikdy nedosánou ani oné etapy nynějšího západního konzumeristického liberalismu. Takové společnosti možná degenerují v zločinecké systémy nebo v neo-autoritářství nebo ještě v něco horšího, a budou sociálně nakažlivé.
Zašesté, volný trh neslučitelných hodnot, žádná z nichž nemá vyšší společenskou či doktrinářskou platnost, může vést ke vzniku nesnesitelného morálního vakua.
Zasedmé, moderní technologie přinese celou řadu ekologických a teroristických hrozeb, a v důsledku toho by mohlo být nutné zlikvidovat politickou pluralitu.
Nad těmito otázkami bychom se měli vážně zamýšlet," argumentuje Ernest Gellner.
ČELNÝ SVĚTOVÝ FILOZOF A ANTROPOLOG ČESKÉHO PŮVODU ERNEST GELLNER ZEMŘEL V NEDĚLI NA PRAŽSKÉM LETIŠTI - BRITSKÉ NEKROLOGY
BRITÁNIE - ČR - SPOLEČNOST - KULTURA
GLASGOW (ČTA) - V neděli zemřel na infarkt ve věku 69 let na pražském letišti významný světový filozof a antropolog Ernest Gellner. Tři britské deníky dnes (7.11. 95) přinesly jeho rozsáhlé nekrology.
“Ernest Gellner, jeden z čelnýchých intelektuálů, vyrostl v Praze v židovské intelektuální rodině. Do Británie se přistěhoval v roce 1939. Získal stipendium pro studium na oxfordské Balliol College. Za války sloužil rok v české ozbrojené brigádě. Jeho zkušenost ho vedla k pesimistickému názoru na budoucnost Československa, přiznal později, že se domníval, že stalinismus potrvá v Čechách 300 let, tak jako protireformace.
Po válce vyučoval Gellner 35 let na London School of Economics na katedře sociologie, a to především filozofii. V roce 1984 přešel na univerzitu v Cambridge. Po odchodu do důchodu v roce 1993 se stal ředitelem střediska pro studium nacionalismu na Středoevropské univerzitě v Praze.
V roce 1954 Gellner navštívil horský masív Atlas v Maroku: vznikla z toho později antropologická publikace Svatí z Atlasu, o poustevnících, kteří udržovali mír v národě berberských pastýřů bez nároků na politickou moc. Studie se čte dodnes jako analýza způsobů, jimž se venkovským národům podařilo dlouho udržovat ideologii odmítání moderního státu.
Od poloviny šedesátých let psal Gellner intenzívně o Sovětském svazu a o satelitních komunistických zemích. Zvlášť se zasloužil o zpřístupňování prací ruských antropologů francouzským a anglosaským odborníkům. V roce 1989 strávil Gellner rok v Moskvě a napsal neformální, ale rozsáhlou studii o změnách v moskevském literárním a univerzitním životě.
V šedesátých letech psal Gellner o sovětské antropologii, částečně, aby vyprovokoval západní marxisty. Sovětští vědci přinášeli nenápadné a užitečné myšlenky, které byly podle Gellnera daleko užitečnější než práce západních marxistů.
Ernest Gellner byl nekonformní individualista a šťoural. Ostře odmítal veškerou ortodoxii a rád rozčiloval její zastánce. Je zase rozčilovalo, že Gellner vždy požadoval, aby byla argumentace založena na širší sociální a historcké perspektivě," napsal dnes list Guardian.
“Ernest Gellner měl bouřlivou intelektuální energii. Útočil s ní na každou vládnoucí univerzitní ortodoxii. Pracoval v antropologii, v sociální a politické teorii a odhaloval s oslnivou a někdy kontroverzní jasností struktury, jimiž je tvarována moderní společnost. Vydal více než 20 knih. Studoval nacionalismus, občanskou společnost, islám, ruskou antropologii, středoevropský intelektuální život a náboženskou víru v horstvu Atlas. Více než jednou se omlouval svým přátelům: “Je mi líto, zas jsem napsal další knihu. Nemohu si prostě pomoci."
Začátkem devadesátých let přispěl Gellner svou prací pro pražskou Středoevropskou univerzitu k vytváření vysokých měřítek pro vysokoškolské vzdělání v postkomunistické době," konstatuje list Times.
Deník Financial Times nadepsal svůj nekrolog titulkem “Historik myšlenek, znalec nacionalismu". V článku se píše: “Snad nejvlivnějším Gellnerovým dílem byla kniha z roku 1983, nazvaná Národy a nacionalismus. Spolu s Ericem Hobsbawmem a Benedictem Andersonem možná Gellner připravil intelektuální půdu pro oživení nacionalismu, nebo alespoň pro zájem o nacionalismus po ukončení studení války.
Gellner považoval nacionalismus za součást modernosti. Předindustriální společnosti, argumentoval, byly rozděleny mezi ’vysokou, kosmopolitní kulturu', kterou pěstovala úzká společenská vrstvička, a ’nízkou kuturu', která byla v podstatě lokální. Industrializace však přinesla potřebu vzdělaných dělnických vrstev. Proto státy musely vytvořit národní kulturu pro místní občany v jazyce, jemuž tito lidé rozuměli. V roce 1959 vyvolal Gellner pozornost univerzitních odborníků knihou Slova a věci, což je klasický útok na oxfordskou školu lingvistické filozofie. Lingvistická filozofie, argumentoval Gellner, je ústupem od historické role filozofa, jehož úkolem je se neustále ptát. Proto se lingvistickou filozofií uzavřela lidská mysl abstraktnějším druhům znalostí.
Gellner byl rozhodný racionalista a odmítal kulturní relativismus, který se stal v posledních desetiletích mezi antrolopology módou.
Jan Čulík
Reakce čtenáře: důchodci a činže
Stanislav Drábek
Milý Jene,
vracím se k BL z 25.6.97, kde byla uveřejněna petice důchodců o výši nájmů.
Nechci se zabývat arogancí státu a zastupitelů, kteří nekomunikují se svými voliči, přestože nechápu, proč se o to novináři nezajímají, považuji to totiž za větší senzaci než ty, které jsou nám předkládány přiblblými novináři jako senzace v tisku a jako taková by měla být široce rozebírána a měl by být vytvářen soustavný tlak na stát a na zastupitele, aby jednali s občany jako s občany.
Zaujalo mne totiž tvrzení, že "Ve svých bytech bydlíme 30 až 40 let. Vychovali jsme v nich své děti a pohřbili své blízké. Domníváme se, že máme morální nárok dožít ve svých bytech a nechceme se stěhovat jinam."
To je totiž blbost!!
1. Žádný takový morální nárok není.
2. Pokud snad takový morální nárok existuje, co potom s morálním nárokem vícečlených rodin na slušné bydlení, když se tísní v malém bytě?
3. Pokud snad takový morální nárok existuje, co potom s morálním nárokem lidí, kteří mají dost peněz, aby zaplatili drahou činži, vychovali tam svoje děti a pohřbili svoje blízké a třeba dožili svůj život jinde, v levnějším bytě (jakkoliv si nemyslím, že na periferii - i v centru města lze nalézt nebo vytvořit menší byty, ale to jsem zpět u práce zastupitelstva a obce jako takové).
4. Podstatou je nechuť (jakkoliv ji rozumím, také se nerad stěhuji). Proč mne to rozčililo - jednoduše se snažím rok vyměnit byt, menší za větší. Vzhledem k situaci, jaká panuje na trhu s byty, není to zrovna jednoduché, přitom je spousta dost velkých bytů, které obývá jedna, nebo dvě osoby a jsou plni nářků, jak jim nestačí na nájem.
Když nemám na drahé, pořídím asi levnější, to platí obecně a není důvod, se nad tím rozhořčovat.
Bohužel si řada lidí zvykla, že se nemusí starat, nemusí pracovat, stačí počkat a pak začít psát petice nebo rovnou stávkovat a stát už to zařídí (= zaplatí) Jen mě zarazilo, že výše uvedená petice vyšuměla do ztracena.
Stanislav Drábek
(Myslím, že pan Drábek nemá pravdu. V civilizované společnosti mají důchodci nárok na dožití tam, kde žili třicet nebo čtyřicet let. Dokonce je zvykem, že když někdo platí za byt činži čtyřicet let, majitel - i soukromý! - mu potom umožní, aby si byt odkoupil za sníženou cenu. Opakuji, že je-li někomu sedmdesát nebo osmdesát let, bude-li donucen, aby se odstěhoval do jiného prostředí, zabije ho to. Chce-li si to vzít česká společnost na svědomí - nakonec tito lidé už nejsou produktivní, že? - je to její věc. Nevím však, zda je skutečně civilizované řešit zanedbanou bytovou otázku tím, že potrestám staré lidi. - Neodvažoval bych se soudit, zda lidé, kteří dnes bydlí špatně, mají právo požadovat vystěhování starých lidí z jejich bytů. Společnost, která řeší své problémy na úkor svých slabých občanů, je společnost barbarská. JČ.)
http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html