Marx slabosti, Marx hoře
Ben Pimlott
On History, by Eric Hobsbawm, Weidenfeld, 20 liber
Co je historie? V tomto souboru esejí, přednášek a recenzí, které napsal za dobu třiceti let, se Eric Hobsbawm moudře vyhýbá přímým pokusům na tuto otázku odpovědět - i když neexistuje žádný žijící historik, který by pro to byl lépe kvalifikován. Namísto toho poskytuje výsledky celoživotních úvah o tom, co historie asi je a k čemu by mohla být dobrá. Historie, říká nám Hobsbawm, není ani koníček, ani precizní instrument. Nástroj to však určitě je.
Toto je důležitý aspekt této knihy a autora jako velkého historika, který nejenže byl po celý svůj dospělý život marxistou, ale zůstává jím vzdorně dodnes, člověka, který byl členem komunistické strany od studentských let až do doby, kdy strana v podstatě úplně odumřela.
Mnoho členů Hobsbawmovy generace se s komunistickou stranou rozešlo v roce 1956, a posléze hovořilo o hořké deziluzi. Hobsbawm, ten ale ne. Poté, co vstoupil do mládežnické sekce komunistické strany v Německu před pětašedesáti lety (Hobsbawmovi je nyní 80 let), zůstává tvrdošíjně věrný jejím ideálům. "Kdyby strana něco přikázala," napsal Hobsbawm nedávno, "byl bych to vykonal. Byl jsem disciplinovaným členem strany. Vzhledem k tomu, že jsem byl naverbován v onu dobu a na onom místě, v Berlíně v době, kdy se dostal Hitler k moci, nemohl jsem stranu nikdy opustit."
Jeho názory se měnily a v posledních letech je Hobsbawmovo politické přesvědčení více centristické než politická filozofie Labour Party. Pokud měla "Nová labouristická strana" nějaké intelektuální zakladatele, Hobsbawm by si jistě mohl činit nárok být mezi nimi. Nikdy u něho ale nenastala chvíle odmítnutí komunismu, opak Pavlovy konverze na cestě do Damašku, která by ho přiměla, aby přesekl politické a osobní pouto, které ho vázalo vůči systému, v němž vznikl Stalinův Velký teror a Gulag.
Takový nyní velmi nemoderní - a z profesionálního hlediska - ničivý postoj zanechává vážné a nezodpovězené otázky, mimo jiné i proto, že Hobsbawmovo dílo historika je napsáno s neobyčejně otevřenou myslí. Jak se může spisovatel a umělec dobrovolně podřídit vůli totalitní organizace a zůstat objektivní? Je možné považovat vlastní dílo za morální, pokud se otevřeně nepostavíme proti autoritě, o níž víme se stále větší přesvědčivostí, že je to autorita nemorální? V případě řekněme romantického básníka nebo sochaře, který může považovat své dlouholeté komunistické přesvědčení za svého druhu náboženské pozadí pro nezávislou estetickou tvorbu (takové příklady se vyskytovaly) je to ještě jakž takž pochopitelné. V případě historika, který dokáže vynikajícím způsobem pochopit běh událostí za několik posledních století, osobnosti, která zůstává aktivně politicky činná ve věku, kdy se mnozí profesionální politikové už starají jen o zahradu, se záhada jen prohlubuje.
Tato Hobsbawmova kniha neposkytuje na tuto otázku žádnou jedinou jednoduchou odpověď, a v některých ohledech se této otázce vlastně vyhýbá. Čtenáři se chce namítnout, když Hobsbawm kritizuje různé pravicové či sociálně demokratické politiky za naivitu, "A co ty?" Konec konců, žádné jiné organizace se nemýlily tragičtěji a po delší dobu než západní komunistické strany.
Kniha On History však určité implicitní sebehodnocení poskytuje. Hobsbawm zastává ohledně svého marxismu, který je skutečně přítomen na každé stránce, vzdorné stanovisko. Jeho definice marxismu však není náboženská. Pro Hobsbawma není Marx Bohem ani autorem posvátného textu, ale učitelem, tím, "koho Japonci nazývají výrazem sensei", "intelektuálním mistrem, jemuž člověk mnohé vděčí a nedá se to splatit," mistrem však, s nímž je nutno debatovat a jehož je nutno kritizovat.
Klíčem k porozumění Hobsbawmovi je (jak se ukazuje), že byl marxistou nejdřív a členem komunistické strany až posléze, na rozdíl od mnohých jiných, pro něž byl marxismus jen teoretickým ospravedlněním pro politickou víru. Proto byl Hobsbawmův marxismus o to více neotřesitelný tváří v tvář trapným proměnám reálně existujících komunistických systémů. V této knize zůstává Hobsbawm přesvědčen, jako vždy předtím, o tom, že jeho učitel, sensei, měl v podstatě pravdu, a že jsou jeho myšlenky i nadále důležité. "Marxův vliv v nesocialistických zemích je bezpochyby dnes mezi historiky větší než kdy předtím v mém životě," prohlašuje, "a pravděpodobně je dnes Marxův vliv daleko nejsilnější od doby, kdy zemřel". Hobsbawm vidí tento vliv jako ústřední - všichni jsme v různém smyslu toho slova marxisty, protože věříme v materialismus a ve společnost, která se skládá z různých vrstev, které na sebe vzájemně reagují, ať si to uvědomujeme či nikoliv. Hobsbawm cituje (velkého českého sociologa a filozofa Ernesta) Gellnera: "I ti, kteří nepřijímají Marxovu teorii historie, spoléhají na jeho myšlenky, když chtějí vyjádřit, v co pozitivně věří."
Ale v knize je ještě něco jiného: argument, že psaní historie je k něčemu. Je ironické, že Hobsbawmův marxismus způsobuje, že si je tento historik velmi přísně vědom nebezpečí zneužití historie. V eseji o podporování určitého politického přesvědčení (partisanship), autor argumentuje, že propaganda i vědecká práce mají obojí své opodstatnění, není však přípustné je zaměňovat a směšovat.
Podporování určitého politického postoje je někdy podle Hobsbawma nutný "otvírák na konzervy", bez něhož by některé problémy vůbec nebyly otevřeny. Poukazuje na to (jako jeden z prvních historiků, zabývající se historii britského dělnictva), že bez politické zaujatosti by tato historie nebyla nikdy studována, protože nikdo jiný než stoupenci určitého politického názoru se o ni nezajímali.
Avšak, podporování politické filozofie nesmí být předpojatostí: pravidla objektivity jsou absolutní. Historie pojednává o tom, co se ve skutečnosti stalo. "Buď je Elvis Presley mrtvý," píše, "anebo není". Jako žid je Hobsawm kritický vůči sionistickým tvrzením, že mají židé legitimní právo na území Izraele. Cituje více než jednou Renana: "Nesprávně interpretovat historii, to je základní součástí toho, být národem". Zvlášť pronikavý esej zkoumá historii, absurditu a nebezpečí, spojované s myšlenkou "Evropy", jako by to byla jednolitá lidská (nebo dokonce zeměpisná) entita.
Pokud pojednává historie o tom, co se stalo, znalost historie je životně důležitá k tomu, co udělat jako další krok. Všechna lidská činnost, zdůrazňuje Hobsbawm, je založena na nahromaděných zkušenostech, a totéž platí o politickém rozhodování. Jako marxistu Hobsbawma fascinuje to, že prý má mít historik schopnost svou prací předvídat budoucnost. Snaží se tuto otázku analyzovat. Přiznává, že Marxovým cílem bylo "a priori dokázat, že určitý historický výsledek, komunismus, je nevyhnutelným důsledkem historického vývoje" - uznává, že něco takového je naprosto absurdní.
Nicméně zkušenost umožňuje delfské věštění: ve čtyřicátých letech devatenáctého století už bylo možno předpovědět, že Rusko a Amerika se stanou čelnými mocnostmi, v devadesátých letech devatenáctého století, že carismus skončí revolucí a dnes prý, že "šance židů etablovat se trvale prostřednictvím politiky dobývání v enklávě na Blízkém východě nejsou dlouhodoběji větší než naděje křižáckých výprav na úspěch".
Pochopení a analýza historie ekonomiky a společnosti je stejně důležité pro takovéto předpovídání jako pochopení vysoké politiky. Pokud došlo v historické vědě k pokroku (a Hobsbawm je přesvědčen, že ano), postoupilo se směrem k všeobecnému přijetí analytického přístupu, založeného na sociologii.
V celé knize se Hobsbawm mýlí méně často, než má pravdu. Má dar formulovat překvapivé poznání, při jehož četbě čtenář souhlasně přikyvuje. Tato kniha jeho esejů - ostrých, jasných, logických, sarkasticky vtipných - neovlivněná britskými třídními předsudky a nezašpiněná snobstvím starobylých britských univerzit - plně ospravedlňuje Hobsbawmovu pověst jako vynikajícího historika naší doby.
Ben Pimlott
http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html