Důchodci se bojí zdražení činží

Rada zastupitelstva hlavního města Prahy

Mariánské náměstí 2

110 00 Praha 1

Vážení,

Žádáme Vás, abyste využili své pravomoci a umožnili nám platit zvýšení nájemného maximálně o jednu třetinu.

Při dvojnásobném zvýšení nájemného spolu s dalšími poplatky za bydlení budou tyto výdaje činit 35 - 40 procent z důchodů. Sociální kompenzace je určena pouze pro nepatrnou část občanů a je zcela nedostačující.

Zvýšení poplatků za bydlení bude pro valnou většinu důchodců v Praze sociálně neúnosné.

Ve svých bytech bydlíme 30 až 40 let. Vychovali jsme v nich své děti a pohřbili své blízké. Domníváme se, že máme morální nárok dožít ve svých bytech a nechceme se stěhovat jinam.

Částečné snížení poplatků za nájemné pro důchodce jistě ekonomiku Prahy neohrozí. Bude vás velice ctít, když nám ulehčíte naši již tak svízelnou situaci a umožníte nám po naší celoživotní poctivé práci dožít v bytech, které jsme až dosud užívali.

Toto je dopis, který podepsali nájemníci - důchodci v jednom domě na pražském Starém Městě, kde bydlí moje matka. V domě je většina nájemníků důchodců.

Je to svízelný problém. Je jasné, že z nízkého nájemného se domy udržovat nemohou. Stejně je jasné, že z důchodců - jejichž případné úspory za posledních osm let snížila inflace o dvě stě procent - stát ani soukromí majitelé bytů peníze nevytluče. Jednou možností je staré lidi houfně a drasticky vystěhovat jinam, do levnějšího.

Jediná potíž je, že staří lidé jsou lehce zranitelní. Vystěhujete-li je ve stáří z místa, kde strávili většinu života, umřou.

Před časem vysílala televize BBC drastický dokumentární film z Moskvy, z něhož vyplynulo, že v důsledku tamějších "tržních reforem" byli naprosto ožebračeni právě staří lidé, kteří na vlastní kůži zakusili největší útrapy komunismu. Stávají se bezdomovci, umírají jako mouchy, každou zimu několik tisíc.

V ČR není naštěstí situace tak drastická. Ovšem - hospodářská situace země není růžová. Měla by se ale civilizovaná země hojit na slabých příslušnících národního společenství - mezi něž bezpochyby patří důchodci? Anebo by se mělo najít kompromisní řešení? Parlament dosud stoprocentně o zvýšení činží v Praze nerozhodl - sociální demokraté požadují zvýšení jen o šedesát procent. O situaci důchodců se moc nemluví.

Výše uvedený text je jedním z dopisů, odeslaných českými důchodci Radě zastupitelstva hlavního města Prahy na vyzvání Svazu důchodců ČR.

Tato petice byla přijata na magistrátu Hlavního města Prahy v podatelně 23. dubna 1997. Pražské zastupitelství nejenže důchodcům v jejich prosbě nevyhovělo, ale ani na petici neodpovědělo, ačkoliv podle zákona mají prý na každém úřadě povinnost odpovědět do třiceti dnů.

Taková zákonná ustanovení se v ČR nemusejí dodržovat? (Jsem naivní?) (JČ)

Napsala paní Milena na zdejším Fóru:

Problém není v tom, že seriozní novinář poskytuje ZPRÁVY a nikoliv SENZACE. Problém je v tom, že naprostá většina novinářů interpretuje ZPRÁVU tak, že ji natočí směrem ke čtenáři (posluchači, divákovi) tou SENZAČNĚJŠÍ stranou. Asi jako když v řeznictví mají vystavené maso - vždycky tou stranou, která spotřebitele více láká. Tím vzniká ve čtenářích (posluchačích, divácích) zkreslený pohled na skutečnost.

Ono totiž nejde o to, podávat ZPRÁVY a ne SENZACE. Ono jde především o to, jak se ta ZPRÁVA podá, co se uvede do titulku, které aspekty té zprávy se potlačí a které zdůrazní. Problém je v tom, že naprostá většina novinářů (zahraniční nevyjímaje) dává vždycky přednost tomu SENZAČNĚJŠÍMU výkladu před OBJEKTIVITOU, která je obvykle přízemnější, méně šťavnatá a nejde tak dobře na odbyt. Zatímco pouhou prázdnou SENZACI nebo vyloženě nepravdivou zprávu každý obvykle snadno rozpozná, mírně zkreslenou "pravdu" už od skutečnosti rozliší málokdo, pokud sám není přímo u zdroje té informace. V tomto směru mají novináři obrovskou zodpovědnost (zejména v těch zemích, kde lidé mají malé zkušenosti s pluralitou a s demokracií a jejich postoje a hodnoty nejsou dosud dostatečně vyhraněné a stabilizované). Obávám se, že ve své naprosté většině novináři tuto zodpovědnost tvrdě nezvládají.

Proto je právě velmi důležité, aby se systematicky sledovalo, zda novináři dělají svou práci dobře, a aby se veřejně a konkrétně rozebíraly výše popsané prohřešky.

Mario Vargas Llosa

Independent, 20. června 1997

"Rozklad tohoto národa nemá žádné jiné vysvětlení než anachronismus a zbabělost jeho politiků"

Je vážnou chybou srovnávat vítězství socialisty Lionela Jospina a jeho levicové aliance (radikálních socialistů, komunistů a ekologů) ve Francii s labouristickým vítězstvím Tonyho Blaira v Británii, které ukončilo osmnáct let vlády konzervativců.

Vítězství labouristů bylo důsledkem rozumného rozhodnutí britských voličů, jehož cílem bylo zajistit liberální reformy, které učinily Velkou Británii nejdynamičtější zemí v západní Evropě a nejrychlejším tvůrcem pracovních příležitostí. Zároveň bylo labouristické volební vítězství trestem pro Konzervativní stranu, která byla - pod nepříliš kvalitním vedením Johna Majora - zajatcem skupinky ultranacionalistů (Redwood, Portillo Lilley), jejichž demagogie mohla vyvolat konečnou a trvalou roztržku mezi Velkou Británií a Evropskou unií, která v současnosti přijímá šedesát procent britského vývozu.

Výsledky voleb ve Francii jsou svědectvím zmatku a dezorientace společnosti, která se nyní už dvacet let potácí ode zdi ke zdi, od leva do prava, a od prava do leva. Každý přesun opačným politickým směrem vyvolává frustraci, v důsledku politiky, která systematicky zhoršuje nezaměstnanost, sociální břemena, daně a slabost francouzských podniků na ostře konkurenčních světových trzích. V důsledku toho klesá mezinárodní vliv Francie. Právě toto selhání dvou velkých ideologických proudů - konzervativního i socialistického - umožnilo znepokojující růst extrémistického, xenofobního nacionalismu, který se projevil zvýšenou volební podporou pro Le Penovu Národní frontu (získala 15 procent voličů).

Rozklad Francie nemá žádné jiné vysvětlení než anachronismus a zbabělost jeho politické třídy a uvnitř této třídy je to především selhání francouzské neliberální pravice. I když získala francouzská pravice nejdrtivější volební většinu, kterou byla kdy podpořena nějaká francouzská vláda během Páté republiky, tito pravicoví politikové se nepokusili ani o jedinou základní reformu hospodářské a sociální struktury (jaké od roku 1979 provedla Margaret Thatcherová v Británii). Bez těchto reforem však nebude Francie zmodernizována a nebude moci vstoupit do jednadvacátého století hlavními dveřmi.

Proto má Francie stále ještě největší, nejvíce intervencionistický stát a nejnepružnější pracovní zákony v Evropě. Proto je ve Francii nezaměstnanost 13 procent a v Británii pouze 6 procent. Daně ve Francii jsou tak vysoké, že černá ekonomika kvete téměř v italských rozměrech.

Proč by bývali měli voliči poskytnout Chirakovi obnovený mandát, který od nich požadoval, když za čtyři roky nesplnil žádná jejich očekávání a jediné, co dělal, byly nerealistické populistické sliby? Chirac, připomeňme si, sliboval zvýšit zaměstnanost a omezit daně, zajistit hospodářský růst a posílit sociální stát. Přitom chtěl také bránit "francouzskou totožnost" před rozmělňujícím vlivem globalizace. Vzhledem k tomu, že byly tyto sliby neslučitelné, nesplnil je. A jako poslední kapku, bavil se tím, že v nákladné a absurdní operaci odpálil několik atomových bomb na ostrově Mururoa.

Brzo bylo zřejmé celému světu i Francouzům samotným, že pravice je proti liberalismu. Kdykoli byla obviněna z "ultraliberalismu" či ze "thatcherismu", začala propadat panice a zmateně gestikulovala. Popírala činy to, co její vedoucí představitelé předstírali v politickýcj projevech, že prý dělají.

Nejprve Balladur, pak Juppé hovořili o nutnost zprivatizovat státní sektor, ale pouhá zmínka o privatizaci vyvolala reakci odborů. Vláda okamžitě pokaždé ustoupila a téměř se za svou zbrklost omluvila. Takže je to buď jedno nebo druhé: buď nebyla nikdy přesvědčena, že jsou ty reformy opravdu nutné, anebo převážily jejich nerozhodnost a jejich taktický oportunismus nad vnitřním přesvědčením. Myslím, že to bylo od obojího trochu. Především v důsledku gaullistického nacionalismu a jeho kultu silného státu byl liberalismus vždycky pro francouzskou pravici jen něčím exotickým.

Nejpodivnější je, když čtete v politicky korektním tisku z celého světa, že prý byli Chirac a jeho strana shozeni z trůnu v důsledku své "ultraliberální politiky". Jaké, proboha? Nemá snad nyní Francie systém prebend, který je ještě obtloustlejší, než jak tomu bylo za Mitterranda? Zvýšil nebo poklesl od té doby objem francouzských "sociálních služeb"? Kolik významných státních podniků bylo za poslední čtyři roky ve Francii zprivatizováno? Regulující vliv státu a státní intervencionismus, které dusí francouzský hospodářský život a život francouzských institucí - obdržely tyto liány z džungle jediný úder liberální mačetou? Jsou daně ve Francii nyní nižší nebo vyšší? Byla ustřihnuta jediná větvička byrokracie?

Pokud je toto ultraliberální politika, jakého slova bychom měli použít pro tu politiku, která zastavila a zvrátila v osmdesátých letech hospodářský úpadek Británie, otevřela Británii světu a vrátila soukromým podnikům odpovědnost za vytváření bohatství, kterou si předtím přisvojili byrokraté a politikové?

Kolik nových vlastníků vytvořili pánové Balladur a Juppé? V Británii, v důsledku privatizace, jich vzniklo za patnáct let několik miliónů. Tím se ze zákazníků stalo obrovské množství malých akcionářů. Stal se realitou pojem "lidového kapitalismu". Naštěstí nyní existuje v zemích, kde došlo k podobným liberálním revolucím, jako v Chile či na Novém Zélandě - konsensus, který mezi sebou sdílejí konzervativci i sociální demokraté. Došlo snad k něčemu vzdáleně podobnému ve Francii?

V Británii musel každý opravdový liberál hlasovat pro Blaira, aby zastavil nacionalismus, který, jako zhoubný nádor, metestázoval ve výborech Konzervativní strany a ohrožoval úspěchy její vlády. Blairova zásluha spočívá v tom, že obrodil Labouristickou stranu, postavil ji do čela vynikající transformace Velké Británie a dokonce - skutečný dialektický skok - ji proměnil v nejlepšího ručitele oněch změn, které tak vynikajícím způsobem omladily a naplnily novou energií zemi, kteráse zdála ještě před dvaceti lety tak náměsíčná a zaostalá, jaká je dnes Francie.

Na rozdíl od francouzského socialismu, který ještě stále věří v podnikatelskou roli státu, nedůvěřuje soukromému podnikání a brání státní systém sociálního zabezpečení i zotročený trh pracovních sil, "Nová" Labouristická strana rezolutně zvolila tržní politiku a soukromé podnikání, odmítla znárodňování a přiznala, že nejlepším způsobem, jak urychlit vznikání nových pracovních příležitostí, je vytvořit pružný trh pracovních sil.

Francouzský socialismus - který je ještě okořeněn kulturním a hospodářským nacionalismem - se dívá na vznikající přímou provázanost nejvzdálenějších míst dnešního světa, na globalizaci se vzdorným odporem a s nedůvěrou. Je to "odlidšťující" - řekl Jospin v jednom svém předvolebním projevu. Nová Labouristická strana naopak vítá vznikající globalizaci jako příležitost pro chudé země, aby unikly chudobě, a pro prosperující země, aby dosáhly nové úrovně rozvoje a civilizace. A tak Labouristická strana brání proevropskou politiku (která je ovšem mírněna jejím legitimním znepokojením ohledně direktivních a byrokratických způsobů Bruselu, který je infikován tolika socialistickými vládami).

Pod vedením Tonyho Blaira došla Labouristická strana tak daleko, že přiznala, že v oblasti školství - na poslední výspě socialistického a sociálně-demokratického etatismu - je zdravé, demokratické a efektivní, aby měli rodiče větší svobodu volby, do jaké školy posílat své děti. Pokud je toto ještě "socialismus", kdo potřebuje liberální strany? Blairovo vítězství dokazuje, že Thatcherová měla pravdu - je to jasný důkaz, že odvážné reformy, které uskutečnila, jsou nyní nezvratné - je to dědictví, které si přisvojila celá britská společnost.

Lionel Jospin není Tony Blair, ale je jeho opakem. Je pozůstatkem devatenáctého století na konci století dvacátého. Jospin je dobrá a upřímná duše, jehož poctivost - nezašpinila ho účast v Mitterrandově vládě, kdy mělo tolik politiků ruku v kase - a úspornost jsou mimo pochybnost. Deset let si nekoupil nové auto a stále ještě bydlí v témže skromném bytě, jaký měl, když byl učitelem. Avšak program jeho vlády sice neztrazuje voliče tím, že by dělal přesný opak toho, co slibuje (což by bylo pro zemi menší zlo), ale přidá nové břemeno do chronické hospodářské krize Francie a ještě ji zhorší.

Kromě jiných pohádek Jospin přislíbil, že vytvoří ze státních prostředků 700 000 nových pracovních příležitostí. Dosud mu nedošlo, že vydávání státních peněz na uměle vytvořené pracovní příležitosti nejen neřeší problém nezaměstnanosti, ale zhoršuje hospodářské a sociální problémy. Jospin také slibuje, že "zreformuje" Maastricht, aby měnová a fiskální kritéria dávala více prostoru pro "solidární politiku". To je krásný obrat, který v prvních týdnech Jospinovy vlády vyvolal všeobecnou stagnaci na evropských burzách a jasné známky toho, že investice začaly z Francie utíkat. Takto brzo budeme svědky toho, jako to bylo v prvních dvou letech Mitterrandovy vlády, že francouzští spořící občané si budou ukládat peníze do švýcarských bank a do jiných daňových rájů v zahraničí.

S velkým nasazením slíbil Jospin, že "skoncuje" s privatizací - jako kdyby ve Francii vůbec nějaká privatizace kdy začala. Málokteří pochybují, že alespoň v tomto splní své slovo. Za Jospinovy vlády ztloustnou francouzské "sociální služby", přičemž také stoupnou daně. Sociální a hospodářské dopady povedou francouzské voliče, frustrované klesající životní úrovní, šířením nezaměstnanosti a následné sociální agitace, aby Jospina, tuto dobrou duši zase zbavili vlády. Nahradí ho opět konzervativcem, stejně tak jeskynním a paleolitickým jako je socialista, kterého si zvolili nyní.

Takovéto výkyvy ode zdi ke zdi nemohou pokračovat donekonečna, aniž by vyvolaly historické kataklysma, která jsou tak častá v "krásné historii" země, jenž vynalezla gilotinu (jde o "krásnou" historii, o níž se dobře čte v románech, ale už není moc pěkné ji zakoušet na vlastní kůži).

Sémě budoucí katastrofy už bylo zaseto. Jmenuje se Le Front National. Tento plevel, zaléván a hnojen nemocí a nejistotou stále rozsáhlejších částí francouzské společnosti, jejíž neschopní politikové odmítají přikročit k nutným liberálním reformám institucí i politické kultury, roste velmi rychle. Klíčí všude a stává se rozhodujícím faktorem ve všeobecných volbách. Pokud tento proces bude pokračovat, rýsuje se nejen zchudnutí a hospodářská zaostalost na obzoru země, která - jak velký je to paradox! - byla kolébkou těch nejjasněji se vyjadřujících liberálních myslitelů osmnáctého a devatenáctého století , včetně několika významných osobností století dvacátého. Jednoduše - hrozí rozklad francouzského demokratického zřízení.

Ve slavné metafoře, když hořely ohně Pařížské komuny, Marx vyjádřil poctu idealismu Francouzů tím, že poznamenal, že vždycky "berou nebe útokem". Všechno, jak se zdá, naznačuje, že na prahu třetího tisíciletí odmítají tito tvrdohlaví snílci stále odvrátit pohled od nebe. Jsou špatně informováni svými druhořadými politiky a stále nechtějí pohlédnout na konkrétní, skutečný svět, v němž žijeme. Čím déle budou odkládat pohled na skutečnost, tím bolestivější bude jejich probuzení.

Mario Vargas Llosa