Zlatá fata morgána Helmutovy čtvrté říše
Niall Ferguson
Sunday Times, 15. června 1997
Niall Ferguson je historik. Je autorem knihy Paper and Iron, studie německého hospodářství ve dvacátých letech.
Když došlo ke sjednocení Západního a Východního Německa, komentátoři se třásli obavami, že vzniká německá "čtvrtá říše". Britský konzervativní politik Nicholas Ridley varoval v týdeníku Spectator, že vzniká Evropa, jíž bude vládnout Německo. Číslo přineslo karikaturu Helmuta Kohla s hitlerovským knírkem. Uctivější autoři spíše srovnávali Kohla s Bismarckem.
Avšak novinové titulky za posledních čtrnáct dní vypovídají o něčem jiném. Kolos evropské politiky, jak se ukázalo, najednou stojí na hliněných nohou. Nejprve přišel nepovedený pokus Theo Waigela, ministra financí,r evalvovat zlaté rezervy Bundesbanky a využít teoretický zisk z toho vzniklý k redukci vládního rzopočtového schodku. Pak přišla zpráva, že Kohlova koalice je na pokraji rozkladu v důsledku zvyšování daní - což je nyní jediný realistický způsob, jak dokáže Waigel splnit maastrichtská kritéria pro přičlenění Německa k jednotné evropské měně.
Pro Brity, kteří jsou zvyklí na to obdivovat hospodářský úspěch Německa natolik, nakolik se obávají jeho politického vlivu, je myšlenka, že by Německo nedokázalo splnit kritéria pro přičlenění k jednotné evropské měně prostě bizarní - asi tak nepravděpodobná, jako že by se Německo nekvalifikovalo pro světový pohár ve fotbale.
Tak čím churaví německý obr? Povrchní odpověď je, že v důsledku voleb v Británii a ve Francii vypadá Kohl anachronisticky. Ve skutečnosti nemají Kohlovy potíže skoro nic společného s událostmi v Británii či ve Francii - mají svůj původ v německém hospodářském systému, který byl přeceňován, a v jeho katastrofické neschopnosti se vyrovnat s důsledky sjednocení obou Němecek.
Současnou krizi bylo možno předpovědět téměř od okamžiku, kdy se v letech 1989 - 1990 rozložila Německá demokratická republika a Kohl se rozhodl dát východním Němcům to, co nejvíc chtěli - západní marku plus západní sociální zabezpečení v plném rozsahu. To Německo vůbec neposílilo, naopak ho to oslabilo, protože moc v dnešním světě nespočívá ve velikosti území a v počtu obyvatel. Získání země, plné zastaralých rezavějících továren a obývané ekonomickými primitivy bylo, vzato čistě hospodářsky, pro Německo velmi špatnou zprávou.
Rozhodnutí přeměnit východoněmecké úspory a mzdy na západoněmecké v poměru jedna ku jedné se považovalo za nevyhnutelné, pokud se neměli "Ossies" začít vydat houfně na Západ. Téměř okamžitě to však nutně vedlo na východě k obrovské nezaměstnanosti. To zcela nutně stálo německou vládu mnoho miliard marek. Avšak namísto aby Kohl vážně řekl západním Němcům, že bude nutno sjednocení Německa financovat radikálními škrty dotací a podpor v nezaměstnanosti, Kohl optimisticky tvrdil, že sjednocení se bude samo financovat tím, že vznikne na východě "nový hospodářský zázrak". Důsledkem bylo, že vzniklá hospodářská katastrofa - která stále stojí 44 miliard liber (2200 miliard Kč) ročně - začala být financována vypůjčováním peněz.
A jakých závratných výšin dosáhlo státní vypůjčování financí! V letech 1989 - 1997 se celková státní zadluženost Německa více než zdvojnásobila, z 313 miliard liber na 718 miliard liber (35 900 mld Kč). To je obrovský vzrůst, i když to vyjádříme jako procento hrubého národního produktu: zadluženost stoupla z 42 procent na více než 60 procent. Takto obrovská zadluženost vznikala dosud v německé historii jen v dobách válek. Bismark řekl, poté co porazil v roce 1870 Francii: "Budeme hovořit o penězích až později - nejprve chceme určit německou hranici". Jeho sjednocení Německa bylo také hospodářskou katastrofou - alespoň v tomto ohledu srovnání s Kohlem sedí.
Mezinárodní důsledky sjednocení Německa se taky daly předpovědět. Buď mělo dojít v novém Německu k inflaci - což je vzhledem k měnové politice německé ústřední banky nepravděpodobné - anebo to znamenalo, že budou muset stoupnout úrokové míry. Následný příliv zahraničního kapitálu musel vést k podstatnému růstu hodnoty marky vůči jiným měnám. Bohužel, existence Evropského směnného mechanismu znamenala, že se do maelstromu dostaly i ostatní evropské měny: i v Británii, trpící hospodářskou recesí, musely úrokové míry stoupnout, což znamenalo, že britští voliči museli sami nepřímo platit náklady sjednocení Německa vyššími splátkami hypoték na domy a byty, vyšší nezaměstnaností a vyššími daněmi.
Všechno to bylo možno předpovědět předem. Avšak ti z nás, kteří varovali, že k tomuto dojde, se dočkali posměchu, že jsou euroskeptici a že nenávidí Německo. Ironií je, že jak se německé hospodářství dostalo do potíží, v Británii se stala bestellerem hospodářská analýza Willa Huttona, nyní šéfredaktora listu Observer, která chválí "rýnsko-alpský model: "ekonomiky založené na poskytování kvalifikace zaměstnancům, decentralizované demokracie, dlouhodobé bankovní strategie a silného sociálního státu".
Ve skutečnosti však ukazovala západoněmecká ekonomika silné známky stagnace už koncem osmdesátých let. V důsledku příliš vysokých pracovních nákladů a dalších nepružností stoupla nezaměstnanost v Německu v letech 1980 - 1988 až na 8 procent. Ukazuje se, že za posledních sedm let vzniklý schodek existuje jen z padesáti procent v důsledku výdajů na východní Německo.
Kohlovou velkou chybou bylo, že neudělal skoro nic, aby zreformoval zastaralý a příliš nákladný korporatistický systém Spolkové republiky, a samolibě se přidržuje modelu "sociálního trhu" z padesátých let. Cenou této samolibosti je, že nyní začíná Německo prokazovat znepokojující známky sklerózy konce dvacátých let.
Je možné, že Svobodní demokraté letos opustí německou vládoucí koalici, pokud bude Waigel trvat na nových daních. To by vedlo k předčasné Kohlově rezignaci a k vytvoření "velké koalice" se sociálními demokraty. Něco podobného se stalo v roce 1966. Jinou možností je, že se Kohl skloní před francouzským naléháním a uvolní maastrichtská měřítka, jen aby mohl zůstat trochu déle u moci, i když věeobecné volby příští rok sotva vyhraje -. leda že by sociální demokraté proti němu znovu postavili komickou figuru.
Avšak ať už bude vládnout v Bonnu kdokoliv, finanční krize se může jen zhoršit. Němci mohou zvýšit daně, ale jejich příjmy budou klesat, protože firmy přesunují své továrny do zahraničí a zdá se, že německé výdaje nelze zvládnout. Ani by nepomohlo, kdyby se nyní Německo vzdalo myšlenky jednotné evropské měny. Protože je zjevné, že bude-li jednotná evropská měna opuštěna, investoři si promění všechny své franky, liry, pesety a teoretická eura v německé marky. Takové posílení německé marky může jen zintenzívnít německou hospodářskou krizi.
Pro Británii je tedy dobrou zprávou, že sjednocené Německo se vůbec nestalo čtvrtou říší - spíše je návratem k Výmarské republice - je zadlužené a slabé. A co je špatnou zprávou? Právě toto, protože z historického hlediska vzato, v dobách, kdy je Německo na domácí scéně nestabilní, musíme být znepokojeni.
Niall Ferguson
