Poprvé od květnových všeobecných voleb se britští labouristé ocitli v ohnisku vážné kontroverze. Na přímou otázku novinářů odpověděl na čtvrteční tiskové konferenci nový labouristický ministr zdravotnictví Frank Dobson upřímně: nevylučuje, že bude možná nutné zavést v britském státním zdravotnictví přímé občanské poplatky za jednotlivé zdravotnické služby. Ministerstvo zdravotnictví zahajuje rozsáhlou analýzu situace v britském zdravotnictví a v rámci této analýzy se předem neuzavírá žádným myšlenkám, řekl Dobson.

V britských sdělovacích prostředcích to vyvolalo obrovskou debatu a v novinách palcové titulky. Analytikové britského zdravotnictví budou zvažovat množnost případného zavedení poplatků za návštěvy u lékaře pro občany kteří nejsou chudí, a případné zavedení "hotelových" poplatků za pobyt v nemocnici. Zároveň se také bude uvažovat o tom, zda by neměli platit vysoké poplatky za recepty (nyní 5,20 liber, tj. 260 Kč za jednu položku) i penzisté, kteří nedostávají sociální podporu. V současnosti jsou od placení poplatků za recepty osvobozeni nezaměstnaní, děti do šestnácti let, studenti, těhotné matky a penzisté. Podle informací od některých britských lékárníků platí za recepty nyní v Británii jen asi 5 procent pacientů.

Konzervativní strana okamžitě vydala prohlášení: "Jestliže byla Labouristická strana zvolena proto, aby realizovala pro zdravotnictví program Johna Redwooda (jednoho z nejpravicovějších euroskeptiků), není nám jasné, proč vydali labouristé tolik finančních prostředků a vyvinuli tolik úsilí, aby zvítězili ve všeobecných volbách".

Potíž labouristů spočívá především v tom, že se zavázali, že budou respektovat konzervativní moratorium na výdaje jednotlivých ministerstev, určené už až do roku 1999 a že nebudou zvyšovat daně. Přitom 69 z jednoho sta britských regionálních zdravotnických autorit a 124 ze 425 samostatně ve státním zdravotnickém rozpočtu hospodařících nemocnic je zadluženo. Požadavky na zdravotnictví neustále stoupají.

Zároveň provádí nejrozsáhlejší analýzu situace v britském vysokém školství za posledních třicet let zvlášť za tímto účelem ustavený výbor sira Rona Dearinga. Výbor dospěl k názoru, že by finanční situaci britského vysokého školství ulehčilo, kdyby studenti platili přibližně 1000 liber (50 000 Kč) ročně jako příspěvek na školné. To má pomoci zamezit rostoucí finanční krizi britských univerzit. Studenti by si mohli peníze na vysokoškolské vzdělání vypůjčit za výhodných podmínek od státu a po absolutoriu je splácet zvýšenými dávkami sociálního zabezpečení, vzhledem k tomu, že osoby s univerzitním vzděláním mají v Británii podstatně větší plat jež je celonárodní průměr.

Jan Čulík

Konzervativní deník Daily Telegraph k tomu přinesl v sobotu 14.6. tento kreslený vtip svého kreslíře Matta. V posteli leží nemocný muž, na peřině má noviny s titulkem "Bude se za návštěvy lékařů u nemocných doma platit?" Manželka drží zvednutý telefon a muži vyřizuje: "Banka ti vzkazuje, že si máš vzít dva aspiríny."

Norman Lebrecht napsal reportáž o jaře, bohatém na události ve stále více znepokojené Praze

Daily Telegraph, kulturní příloha, sobota 14. června, 1997

V kostelích na pražském Starém Městě se konají povrchní mozartovské koncerty pro turisty. Ministři padají z české vlády zapleteni do pavučiny finančních skandálů. Václav Havel, vysoko na svém Hradě, zní nevrle, jako bývalý dramatik, který přišel o zápletku. Ve spodní části Václavského náměstí se nabízejí dětské prostitutky.

Praha, která má nyní v tomto svém nejkrásnějším ročním období zcela hmatatelně nepříjemný pocit, ztrácí pověst jako vzorové hlavní město postkomunistické střední Evropy. Milionářští šéfové zprivatizovaných podniků se promenují s podvodnou prohnaností v televizi - jen občas se vyskytnou na lavici obžalovaných. Místní měna plave směrem dolů a lidé, kteří v Čechách vydělávají, jen s obtížemi živí rodinu. Konzumního zboží je hojnost, ale je provokativně finančně nedostupné.

A jako kdyby dostali příkazy povzbudit morálku, umělci v ČR připravují už nyní, dva a půl roku předem velké oslavy desátého výročí sametové revoluce. Všichni se dívají dopředu. Současnost je doba, kterou by Češi nejraději zapomněli. Co se týče minulosti, tolik z ní zůstává nevyřešeno, že Češi ji raději nechávají pohřbenou, bez exhumace.

1. června, na závěr festivalu Pražské jaro, inscenovala česká Státní opera dílo, které nebylo provozováno téměř šedesát let. Šarlatán, tragikomická opera of Pavla Haase, byla s velkým ohlasem provedena v Brně v dubnu 1938. Opera líčí život a lásky pouťového léčitele a směřovala do Prahy, když Němci zemi okupovali a zavedli rasové zákony. Haas byl žid a jeho hudba byla zakázána. Byl poslán do Terezína a 17. října 1944 deportován do osvětimských plynových komor.

Z čelných skladatelů v Terezíně, kteří byli všichni usmrceni v tentýž den, je Haas nejméně známý. Viktor Ullman a Hans Krasa vytvořili žánr podle hesla "umění vítězí nad smrtí", a to díly Císař Atlantidy a Brundibár. Haas byl však méně rozhodný. Dospěl do Terezína ve věku 42 let, zlomený zdravotně i na duchu. Rozvedl se s nežidovskou manželkou, aby jí zachránil život. Museli ho přesvědčovat, aby znovu začal skládat. Činil to mladý obdivovatel Gideon Klein, který pro Haase kreslil notovou osnovu, až se múza vzbudila.

Haasova pevně komponovaná, polyrytmická Studie pro smyčcový orchestr, která měla premiéru dva dny před odvozem Pavla Haase do Osvětimi, vám připomene, že byl Haas kdysi považován za Janáčkova nejnadanějšího žáka. Nedokončená symfonie, nevě restaurovaná a nahraná, je životně důležitým očitým svědectvím nejtemnějších hodin pražské historie. Takže šance vyslechnout Haasovu jedinou operu byla pro každého, kdo se zajímá o osud evropské hudby ve dvacátém století, naprosto neodolatelná.

To jsem si ale jenom myslel.

Když jsem přistál v Praze, dověděl jsem se, že první moderní představení Haasovy opery Šarlatán navštívilo ani ne 100 lidí. Zpěváci mi posléze řekli, že napočítali 86 osob. Na druhé představení, kterému jsem byl přítomen i já, přišla sotva polovička počtu z prvního dne. Kdyby nebylo skupiny vyjevených korejských turistek, opera by byla provozována čistě pro několik kritiků a za účelem nahrávky pro firmu Decca.

Publikum nebylo přítomné prostě proto, že nikdo neudělal inscenaci absolutně žádnou reklamu. Ani jeden plakát neoznamoval Šarlatánův návrat. Bylo to buď důsledkem postkomunistické rozloženosti, anebo známkou hlubšího odmítnutí Čechů zabývat se svou historií. Státní operu vede Eva Randová (60), vynikající mezzosopranistka, která se snaží využít svých posledních zpěvných dnů co nejlépe. Pražské jaro, které bývalo vitrínou pro umělce ze sovětského bloku, se v současnosti zajímá nejvíce o to, jak dělat reklamu západním hvězdám jako je Ivo Pogorelič. Když přišel na pořad dne Šarlatán, umělecký ředitel opery zpíval v Covent Garden a Pražské jaro se omlouvalo, že Pogo musel na poslední chvíli zrušit své angažmá.

Ukázalo se, že Haasova opera má z dramatického hlediska nedostatky. Dílo sledovalo svého mastičkářského hrdinu od jednoho podvodu k druhému a podtrhla tím jen starou známou pravdu, že z cestopisů se dělají špatné opery. Vyskytl se ještě jeden nedostatek. Šarlatán obsahuje příliš mnoho hudby - je v něm tolik leitmotivů, že by se tím dalo zaplnit celé bayreutské léto. Každých několik minut se vyskytuje oslnivý nový nápad, podtržený dramatickou orchestrací, která vděčí své barvy Janáčkovi a energii jazzovému výmarskému vzoru skladatelů jako byl Weill a Krenek. Zcela zjevně vznikne senzační nahrávka, která vyvolá dalekosáhlé přehodnocení vývoje evropské hudby.

Haas, kdyby býval žil, by odvrátil českou operu od Janáčkova agresívního slavomilství směrem k centristickému evropskému stylu. Jeho vražda, a exil Bohuslava Martinů, vyhladily celou středoevropskou hudební tradici. Neexistují žádní následovníci.

Praha tedy už nemá velké skladatele, ale pyšní se svou orchestrální kulturou - i když Česká filharmonie zažívá těžké doby. Od doby svého vzniku stáli v čele České filharmonie domácí dirigenti - Talich, Kubelík, Ančerl, Neumann. S prvním přílivem svobody porušila Filharmonie tradici, svrhla v roce 1991 Jiřího Bělohlávka a nahradila ho Gerdem Albrechtem, Němcem bez zjevného šarmu.

Když se Albrechtovi nepodařilo pro Filharmonii zajistit nahrávání a finanční podporu, vztahy se výrazně zhoršily a dirigent z Prahy před patnácti měsící odešel a obvinil Čechy a především prezidenta Havla z protiněmecké zlovůle. Od té doby řídili orchestr Sir Charles Mackerras, Vladimír Válek a Ken Ichiro Kobayashi, žádný z nich však se neměl stát hudebním ředitelem orchestru.

V každé západní instituci by byl vytvořen výbor a ten by sestavil seznam maestrů, kteří nejlépe vyhovují potřebám a aspiracím orchestru. V Praze ale umírají dogmatické metody pomalu. Začátkem června byla narychlo svolána tisková konference, na níž byl představen jako nový hudební ředitel Vladimír Aškenazy.

Mnoho hudebníků v orchestu by bývalo raději dalo přednost Zdeňku Macalovi, českému exulantu, který působí v Německu. Neexistují však důkazy, že se ve věci vůbec někdo s někým radil. O možnosti jmenovat nějaké jiné kandidáty se vůbec neuvažovalo a jmenování Aškenazyho orazítkováním schválila chatrná česká vláda.

Aškenazy je v mnoha ohledech vynikající volba. Je to tichý, kolegiální hudebník a má zřejmě dobrou šanci, že obnoví vnitřní harmonii po trpkých rozbrojích komunistické éry a Albrechtových let. Na tiskové konferenci nic nesliboval. Na dotaz, zda jeho firma, Decca, bude spolupracovat s Českou filharmonií, Aškenazy řekl: "Dosud neprojevili mnoho zájmu." Jeho otevřenost byla přijata dobře. "Respektuji názory druhých lidí," odpověděl, když se ho ptali na to, zda ho podporuje Mácal. "Tohle je giganticky dobrý orchestr," dodal.

V mírném slunci pražského jara to vyvolalo na všech stranách úsměvy, ale znepokojení to nezlikvidovalo. Někteří poznamenali, že Aškenazyho londýnský agent Jaspar Parrot, zařizuje většinu zahraničních turné České filharmonie - spekulovali, že to možná ovlivnilo Aškenazyho jmenování. Jiní zase neměli radost, že Aškenazy zůstane hudebním ředitelem berlínského orchestru a Čechům poskytne jen osm týdnů do roka. Jako státní opera, Filharmonie potřebuje umělecké vedení, viditelnou přítomnost.

Tyto pochybnosti budou bublat pod povrchem až do té doby, kdy dojde k nějakému problému, a posléze vyvřou na povrch jako další česká hudební krize. Je to jen otázka času. Neboť pokud bude Praha trvat na tom, že chce před nepříjemnými pravdami zavírat oči, hudební prosperita zůstane i nadále nedosažitelná.

Koncem minulého týdne přinesl Neviditelný pes otřesnou zprávu z MFD o tom, jak jacísi výrostci mučili psa - pustili si k tomu magnetefon, aby jeho vytí nikdo neslyšel.

Pak byl zveřejněn na Psu český trestní zákoník, který obsahuje v paragrafu 203 tato ustanovení:

(1) Kdo týrá zvíře, ačkoliv byl za obdobný přestupek v posledním roce postižen nebo za takový čin v posledních dvou letech odsouzen, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.

(2) Kdo utýrá zvíře, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.

(3) Odnětím svobody až na dvě léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.

(Na vysvětlenou: když člověk týrá zvíře poprvé, je to pouhý přestupek, a to je upraveno přestupkovým zákonodárstvím.)

Je tento paragraf 203 trestního zákona č. 140/1961 Sb ve znění pozdějších předpisů a zákon ČNR č. 246/1992 Sb na ochranu zvířat před týráním dostačující?

Shodou okolnosti jsem k této problematice odvysílal v hluboké minulosti, v červenci a v prosinci 1991 dva pořady ve Svobodné Evropě. Vyplývalo z nich, že návrh paragrafů o týrání zvířat v trestním zákoně č.140/1961 Sb. i návrh zákona ČNR o týrání zvířat jsou nedokonalé.

Zveřejňuji zde oba pořady Svobodné Evropy, dnes první z nich, z července 1991, zítra druhý z nich, z prosince 1991. Zeptáme se posléze Jany Štroblové, jestli dnes považuje české zákony na ochranu zvířat v evropském kontextu za dobré. (JČ)

Hlasy a ohlasy, Svobodná Evropa, červenec 1991:

Jaký mají dnes lidé v Československu vztah k životnímu prostředí, k přírodě a ke zvířatům? Jan Čulík na toto téma hovořil s Antonínem Bajajou a Janou Štroblovou. Antonín Bajaja ze Zlína je zootechnik a spisovatel. Specializuje se na výživu hospodářských zvířat. V současnosti vede ve Zlíně vlastní poradenskou zootechnickou firmu. Jeho prvotina "Mlčeti stříbro", která vyšla v Československu ještě před revolucí, byla tehdejším komunistickým režimem považována za kontroverzní, "protisocialistické" dílo. Nedávno Bajaja dokončil venkovský román Duely, který líčí morální marasmus českého venkova za komunistického režimu. Jana Štroblová je známá pražská spisovatelka, autorka lyrické poezie a knih pro děti. Aktivně se zasazuje za práva zvířat. Jan Čulík se jí nejprve zeptal, zda si k této činnosti vytvořila nějakou oficiální či polooficiální platformu, nebo zda na ochranu zvířat vystupuje zcela sama.

Štroblová: No, mám jakousi skupinu lidí, kteří jsou mi názorově blízcí a snažíme se ty názory protlačovat společně, ale rozhodně se nedá mluvit o nějaké lobby, ta nám bohužel chybí, nemůžeme proniknout ani do parlamentu. Já se velice snažím mluvit v těchto záležitostech sama za sebe, protože jsou lidé, kteří jsou schopni právě tomuto tématu dodat tolik pošetilosti až posedlosti, že nám vlastně strhávají půdu pod nohama a způsobují, že tyhle problémy nebere dodneška nikdo vážně.

JČ: Je pravda, že se v současnosti ekologickými problémy v Československu nikdo nezabývá?

Štroblová: Myslím, že by se nedělo vůbec nic, je zdání. Ale bohužel skutečnost je taková, že se v minulé době vytvořila naprosto nepřirozená a nesprávná stupnice hodnot. Vytvořily se priority v chápání hodnost, které neodpovídají skutečné morálce. Materiálno bylo postaveno nad etiku, nad morálku, a člověk se stal významovým středem veškerenstva, středem, kterému je absolutně všechno dovoleno. A na tuto filozofii narážejí dnes veškeré snahy něco změnit. Já budu mluvit o těch snahách v oblasti boje o zákon na ochranu zvířat.

JČ: Ano, vlastně by se dalo říct, my tady máme spoustu problémů jako lidi, a vy, paní Štroblová nás otravujete s nějakými zvířaty?

Štroblová: No to je přesně to demagogické myšlení. Oni tu otázku dokonce stavějí tak, jak se můžete brát za zvířata, když jsou děti v domovech bez rodičů, nebo jak se můžete brát za záchranu kulturních památek, když nebude co jíst, když národu hrozí hlad.

JČ: Ale mají pravdu, ne?

Štroblová: To jsou nesouměřitelné hodnoty, nesouměřitelné problémy. To demagogické myšlení jde až tak daleko, že říkají, jakýpak zákon na ochranu zvířat, když nemáme zákony na ochranu lidí. Já si myslím, že zákon na ochranu zvířat je zákonem na ochranu lidí, mířícím proti jejich špatným vlastnostem a samotné je chránící před nelidskostí.

JČ: Myslíte si, že má člověk právo se vyvyšovat nad ostatní součásti stvoření?

Štroblová: To už má svou historii, s tím nezačali až komunisté. Ale mě se na to ptáte marně, protože já si myslím, že bychom měli všichni mít svá práva. Bohužel i u vstřícných právníků dneska narážíme na bariéry, které se vytvořily tím jiným sestavením stupnice hodnot, než jaká by měla být ve skutečně etické společnosti. Oni nám vysvětlují, že i bez zákona jsou - pouze na základě veterinární vyhlášky - zvířata chráněna. Za znehodnocení zvířete, to jest věci, v jejich pojetí, anebo zneupotřebitelnění je možno nasadit až tak vysoké tresty, že se to skoro rovná vězení, nebo je možno dokonce posadit člověka i do vězení, ale jde o to, že to zvíře, které je takto člověkem znehodnoceno, je pořád chápáno jako věc. A jestliže ta věc nemá cenu, nikdo nemá právo žádat náhradu nebo trest. Čili, když si vlastník zničí vlastní věc nebo když zničí bezcennou věc, když adolescent stáhle zaživa z kůže zaběhlou kočku, tak nepodléhá trestu vůbec a nikomu to nevadí v této společnosti. My si myslíme, že tyhlety věci právě je třeba převést do roviny etické a zbavit zvířata jenom toho pojetí, že jsou to ekonomické nástroje nebo že jsou to prostě znehodnotitelné věci.

JČ: Český filozof žijící v Americe Erazim Kohák napsal zajímavou knížku, která před časem vyšla v nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Jmenuje se "Národ v nás". A tam on velice přesvědčivě na fenomenologickém základě argumentuje, že člověk nikdy nesmí považovat svět za nástroj, který je možno účelově používat. To totiž vede ke zkáze a k zničení tohoto světa.

Štroblová: Je bohužel i řada ekologů, kteří bojují už dneska za přírodu, za dobré životní prostředí výhradně z hlediska člověka, tedy chrání přírodu jako zdravé prostředí pro člověka. Jsou nanejvýš schopni nebo ochotni připustit, že by měli chránit i druhové bohatství přírody, aby se uchoval jakýsi vzorek pro naše potomky. Ale vzorek je svým způsobem i zoologická zahrada. Já si myslím, že pokud nepřiřkneme živým organismům, ať už jsou to zvířata nebo rostliny, jejich vlastní práva a svobody, tak že se nehneme z místa. A zase jsme narazili na velice zajímavou bariéru. V úsilí za novou ústavu se proti nám postavil jeden z opravdu inteligentních poslanců, který prohlásil, že jiné živé organismy než člověk do ústavy nepatří, protože oni nemohou sami hájit svá práva.

JČ: To je spíš obráceně, ne?

Štroblová: Já si myslím, že lidská práva a svobody je třeba vymezit tak, aby neškodila těm ostatním.

Bajaja: Je velice smutné, že člověk musí být přinucený k tomu, aby měl úctu ke všemu živému pudem sebezáchovy. Jestli lidi nemají v sobě tolik morálky, aby si uvědomili, že jsou součástí přírody, musí nastoupit zákon, který je k tomu po jednu dvě generace povede metodou sankcí. Jinak zahyneme tak, jako zahyne ta příroda.

JČ: Je jistý rozdíl mezi tím, jak se na tento problém dívají čeští intelektuálové a obecná veřejnost, a právě obecná veřejnost je zastupována poslanci v parlamentě.

Štroblová: Dostala jsem od veřejnosti spoustu podpůrných dopisů a vím, že řada lidí konkrétně vyzývala poslance, aby se tím problémem zabývali. Ludvík Vaculík navrhoval, že by mělo být v ústavě zakotveno, aby byla příroda chápána jako cosi svéprávného. Šel dokonce tak daleko, že prohlásil, že by měl být chápán jako zločinec ten, kdo zabije řeku. Našim poslancům se bohužel dodneška řeka asi nejeví jako něco živého.

JČ: Vy teď, pane Bajajo, s paní Štroblovou, jdete na ministerstvo zemědělství. Co tam budete dělat?

Bajaja: Jdeme tam za panem Jeřábkem, který má na starosti právě ochranu fauny a je poradcem pana ministra Bohumila Kubáta. A chceme se zeptat, jako to vlastně s tím naším zákonem vypadá. Jde o zákon na ochranu zvířat proti týrání. Ten zákon je v podstatě hotový několik měsíců, a máme dojem, že se s ním nic neděje, že určitá skupina lidí se snaži ho dokonce anulovat nebo pozastavit.

JČ: Paní Štroblová, jsou v Československu lidé, kteří mají zájem na anulování zákona o týrání zvířat?

Štroblová: Já myslím že anulovat je silné slovo, oni se snaží udržet to za každou cenu v té rovině ekonomické, protože nechtějí komplikovat situaci, která se jim zdá už sdostatek komplikovaná. Prostě nechápou, že ekonomická reforma může jít ruku v ruce s reformou etiky, že si neodporují. Že by se naopak měly doplňovat.

Bajaja: Já bych vlastně už teď jako bývalý zootechnik měl k tomu něco říct. Já jsem zažil za osmnáct roků, co dělám v zemědělství, situace, kdy dobytek musel žrát shnilé siláže, plesnivé seno.

JČ: Z toho potom vznikaly rakoviny, viďte?

Bajaja: Z toho vznikaly situace, že se kráva nedožila ani druhého telete. A navíc, jak mohou vypadat potraviny od zvířat, která nejen že jsou krmena závadným krmivem, ale navíc zacházení s nimi na těch velkokapacitních provozech je tak otřesné, že se mi o tom nechce ani hovořit. Já jsem zažil případ, že se kráva propadla roštem do močůvky. To je obrovský prostor pod kravínem, kde se shromažďuje močůvka od krav, výkaly od krav, a tam prostě tak dlouho plavala, až se utopila. A na to nikdo nepřišel. Nikdo nepřišel na to, že jim v tomto velkokapacitním kravíně chybí kráva. Až na konci roku dělali inventuru a tak to zjistili. Oni viděli už dřív, že je tam prolomený rošt. To místo ohradili a nenapadlo je, že taky může chybět kráva.

Štroblová: Lidi jsou schopni pochopit, že se musejí bránit před špatným masem, před špatným mlékem, ale nejsou už schopni pochopit, že by měli dvát taky na to, aby zvířata prožila život důstojně.

JČ: Proč ta paní Štroblová, řeknou si lidi, se pořád těmi zvířaty zabývá?

Štroblová: Já především se nezabývám pořád zvířaty. Už jsem se v životě zabývala mnoha věcmi, které měly určitého společného jmenovatele. Vždycky jsem měla tendenci bránit něco, co mi připadalo, že se neubrání samo. Bouřit proti násilí. Bouřit taky mimo jiné proti boření památek, především v lidové architektuře, protože to jsou všechno věci, které nemůžou samy sebe chránit. Vždycky mi bylo líto bezbranných lidí, starých lidí, dětí. A pak jsem se dostala do situace, kdy jsem si uvědomila, že za zvířata se nebere vůbec nikdo. Každé násilí plodí násilí a násilí na zvířatech je nejhorší právě proto, že zvířata jsou nejbezbrannější. Byl takový případ, že na sídlišti parta výrostků stáhla zaživa kočku z kůže, hodila do popelnice. Byli na to svědkové, kdo to udělal, ale policie se tím nezabývala, protože kočka neměla pro nikoho žádnou cenu. Stejná parta výrostků tři dni nato shodila do výtahové šachty člověka.

Ve chvíli, kdy se nám nepodařilo dostat ochranu zvířat na ústavní listinu práv a svobod, došlo k takovému případu, který prošel všemi novinami. Jakýsi major uvláčel za vojenským vozidlem psa, protože ten pes se mu znelíbil anebo ho neposlechl. A byl odsouzen za poškození cizí věci. Takže kdyby stejným způsobem uvláčel vlastního psa nebo koně, ke kterému by se nehlásil žádný majitel, tak by nebyl z hlediska naší ústavy a dosavadních zákonů postižitelný vůbec.