10.4.1997

Kyselý konec sametového rozvodu

Tony Barber, Independent 5. dubna 1997

Čtyři roky po česko-slovenském "sametovém rozvodu" se do sebe bývalí manželé pustili kladivem a kleštěmi. Vznikl ve Střední Evropě snad nejtrpčí spor pod pádu komunismu. S intenzitou, která je dleko horkokrevnější než sametová, si čeští a slovenští komentátoři vyměnili nadávky na celou řadu témat: ohledně toho, zda je ČR v takovém stavu, aby mohla vstoupit do NATO, až po to, zda český prezident nazval slovenského premiéra paranoikem.

"Někteří čeští politikové, přestože nezávislá Slovenská republika existuje už čtyři roky, se nedokázali zbavit pocitu nadřazenosti ... a na jeho základě se vyjadřují k vnitropolitickým otázkám svého souseda," rozčilovalo se minulý týden prohlášení slovenského ministerstva zahraničních věcí.

Jádrem sporu je vědomí, že od rozpadu Československa šly ČR a Slovensko zcela odlišnými cestami. Česká republika, i když se nyní stále obtížněji potýká s hospodářskými problémy, je v první řadě kandidátů na vstu do EU a do NATO, zatímco Slovensko má na Západě špatnou pověst. Je to skoro úplně jen v důsledku šaškáren slovenského premiéra Vladimíra Mečiara.

Hádka dospěla vrcholu minulé úterý, kdy Mečiar, jehož považují jeho domácí oponenti a zahraniční kritikové za autoritářského násilníka, odvolal cestu do Prahy. Byla by to jeho první cesta od té doby, co Slovensko získalo nezávislost.

Mečiarova mluvčí částečně reagovala na výroky, které se připisují českému premiérovi Václavu Klausovi. Pražské sdělovací prostředky citovaly Klause, který je znám svou arogancí, že prý má jeho vláda důležitější věci na práci, než se připravovat na Mečiarovu návštěvu.

Věc začala být vážnější, když slovenská vláda naznačila, že se možná pokusí zablokovat vstup ČR do NATO, protože se prý český a slovenský stát stále ještě dohadují o podmínkách rozvodu z roku 1993.

Mezi nevyřešené otázky patří křížové vlastnictví bank a dfělení československých zlatých rezerv a státního pokladu. Dá se ale pochybovat, že tyto věci jsou natolik vážné, že by mohly přimět NATO, aby v červenci nenabídla ČR členství.

Jaká měna by se měla používat v ČR?

Dovolil jsem si ze zdejšího Fóra zkopírovat pro vás dva příspěvky k jedné zdánlivě podružné, ale možná nikoli zase tak podružné záležitosti. (JČ.)

Jméno: Berdnik Jan jan.berdnik@infob.unisg.ch došlo 7/04/1997 v 06:42:07 hodin k tematu "je to skoda "

Na Velikonoce autem do Cech, na prechodu koupime dalnicni znamku. Ouha. Patek, poledne, v baracku na konci celniho prostoru prodavaji jen za marky. Kdyz to rikam zene, odpovida: jako v Jugoslavii. Neodporuji ji, myslim na to, jak si kolonie nechavaji platit sve zbozi v mene kolonialni mocnosti. Dovedu si predstavit, ze tem slecnam/panim za okenky je to sumafuk, ale jejich sefum, ..., panu ministru, ... by to nemelo byt. A ted, co tusim, ze se Pes cte i na Hrade, verim, ze se k tomu nekdo kvalifikovane vyjadri. V suverennich statech, ktere na sebe dbaji, byva odmitnuti prodeje napr. statni ceniny za statni menu trestne. Je to skoda, kdyz se zeme pred vstupem do Evropy takto stigmatisuje.

jméno: Durec Vladimír durec@serba1.sepba.sk došlo 8/04/1997 v 15:20:04 hodin k tematu "Hranice"

Pre pána Bedrníka Jana. Včera (7.4. 6:42) ste sa v tomto fóre sťažovali, že Vám na hraničnom prechode predávali diaşničnú nálepku iba za DM. Ja mám podobný pocit z diaşničného prechodu Kúty - Břeclav. Na slovenskej strane je vodorovné cestné značenie radenia sa do pruhov pred colnicou piktogramami. Na českej strane sú miesto toho nápisy PKW, ev. LKW. Pre nemecky hovoriacich vodičov je to síce jasné, ale to rozhodne nie sú ani všetci Češi, nehovoriac o napr. Holanďanoch, Angličanoch atď. Podobne ako Vás, aj mňa napadá (hoci ako obyvateşa iného štátu ma do toho nič nie je), či to akýsi úradník s vrtichvostovstvom (uff, to je slovo ...) voči Nemcom nepreháňa.

Forbes a Týden kritizují Sorose

Marek Housa marek.housa@sap-ag.de

V poslednim vydani Tydne vysla v rubrice Penize zprava o kritice americkeho casopisu Forbes na adresu pana Sorose, ktery na sebe "nevhodne" upozornil nedavno svou kritikou kapitalismu.

Clanek je k dispozici na /www.forbes.com, mel by byt v aktualnim vydani ze 7. dubna. V elektronicke verzi byl na serveru uz minuly tyden a tak se dostal i k redaktorum Tydne (priznacne je, ze Tyden vubec neotiskl ani jen zkracenou verzi Sorosovy uvahy).

Zda se, "ze potrefena husa zakyhala", Soros je tu kritizovan za to, "ze pomaha udrzet u moci starou gardu politiku v postkomunistickych zemich" a ze "Klaus vykopl Sorosovu Stredoevropskou univerzitu z Prahy ne proto, ze by se bal jeho idei, ale proto, ze nechtel, aby Soros koupil ceske intelektualy".

Zajimave, ne?

Marek Housa

(Připomínám rozhovor s Georgem Sorosem, který přinesl Guardian (naleznete ho v Britských listech z 21.ledna 97 na konci) o tom, jak ho ve středovýchodní Evropě různými způsoby nenávidí za to, že jim dal až miliónu dolarů na podporu otevřené společnosti. JČ.)

Vypínání elektrického proudu bez předchozího ohlášení - ať žije městský úřad Benešov

Jaromir Vicari mailto: vicari@czn.cz

Dnes me uz asi potreti za ctvrt roku vytocila benesovska elektrostanice, potazmo Mestsky urad Benesov.

Pul dne nesel proud - potreboval jsem pracovat a nemohl jsem. Tak jsem zavolal na ohlasovnu poruch elektrickeho proudu a obcan na druhem konci dratu me ubezpecil, ze to mestu nahlasili, ze neco opravuji. Tak mu povidam, ze by bylo slusne na to dopredu upozornit, a on, ze je to povinnost mesta.

Na zadne vyvesce na radnici o vypadku proudu dnes nebylo ani slovo.

Chtel bych se Vas zeptat - jak se chovaji v podobnych pripadech britske urady?

Jaromir Vicari

Znovu ke zdravotnictví

Milí čtenáři, čekáme na vaše připomínky a komentáře. (Některé kratší články vyšly v minulách dnech ve Slově, jiné tyto texty jsou původní. JČ.)

Slovo, 9.4. 1997

Dodavatelé léků chtějí uzavřít příměří, Stráský přitvrdí dohled nad nemocnicemi

PRAHA (jig) - Distributoři léků jsou ochotni uzavřít s ministerstvem zdravotnictví příměří a vrátit se k normálním dodávkám léků do nemocnic. Prohlásil to včera nový ekonomický náměstek ministra Jiří Čihař, jenž donedávna působil ve stejné funkci v jednom z mála "bezproblémových" zařízení - pražské Nemocnici Na Homolce.

Asociace velkodistributorů léčiv (AVEL) částečně začala uplatňovat svoji hrozbu, že pokud nedostane v přesných termínech zaplacené staré pohledávky, přeruší dodávky léků do nemocnic. Polovina členů AVEL se k tomu ale ani nepřipojila, tvrdí Čihař. Nemocnice se při výpadcích obrátily na jiné firmy nebo si objednaly léky přes sousední nemocnici. "Například Homolka takto pomohla pražské Všeobecné fakultní nemocnici v případě cytostatik," řekl Čihař. "Krizový štáb ministerstva kontaktovalo asi šedesát nemocnic. I když úředníci byli připraveni zasáhnout, minulý pátek ve 13 hodin tzv. krize de facto skončila. Nikdo se už neozval. Ředitelé nemocnic odjeli trávit nejspíš víkend. Zdravotníkům však situace přesto zkomplikovala život, protože museli rychle hledat náhradní dodavatele," konstatoval Čihař.

Zkušenost s AVEL aspoň přinutí ředitele nemocnic, aby více dbali na hospodaření s léky, domnívá se. Tato vyhrocená causa má podle něho dokonce své plus - brzy povede ke snížení výdajů za léčiva. Ze zkušenosti nemocnic ovšem vyplývá, že když v současnosti shánějí narychlo jiného dodavatele, ten si ještě přisadí větší marži, takže pořízení léku naopak vyjde dráž.

S příchodem náměstka Čihaře na ministerstvo se očekává, že se ministerstvo začne více zajímat o hospodaření "svých" přímo řízených nemocnic. Rozdělíme nemocnice na tři kategorie. Do té první budou patřit nemocnice s vyrovnanou bilancí, v druhé třídě pak budeme jejich chování více sledovat a "třetí liga" bude pod intenzivním dohledem, informoval Čihař. Do nejhoršího stupně patří nejzadluženější VFN a FN Motol a další dvě až tři velké nemocnice, které blíže nekonkretizoval. "V silách těchto dvou nemocnic nebylo vykázat pojišťovnám veškerou péči, kterou poskytly," uvedl. Kromě toho naznačil, že zařízení se specifickým programem (patří sem i VFN a FN Motol) se neuživí pouze příjmy od pojišťoven. Některá zařízení, kde třeba probíhá výuka a specializované programy, provoz z plateb od pojišťoven neutáhnou. Potíž je v tom, že ministerstvo nemá peníze, aby mohlo tyto nemocnice podepřít, uvažuje Čihař. Místo výstavby dalších nepotřebných betonových pavilónů se musí směrovat prostředky na udržení těchto subjektů. Bohužel stále existují lobbistické tlaky na budování dalších objektů, dodal. Poprvé tak z ministerstva vážně zazněla myšlenka, že si stát musí nechat v ruce část peněz, aby mohl dofinancovat nestandardní zařízení a ta že nelze odkázat jen na pojišťovny.

Zdravotnictví požírá další peníze občanů
Do nemocnice mě radši neposílejte, pane doktore
Jindřich Ginter

"Do nemocnice mě pane doktore už neposílejte, já se bojím, nedávno jsem se z ní vrátila, a je to hrůza. Sestry i lékaři jsou nervózní, mají problémy sehnat léky. Budu se raději léčit doma," prosila nedávno jedna starší pacientka svého praktického lékaře Vladislava Rusa z Prahy.

"Nemocnice nechtějí přijímat dlouhodobě nemocné lidi, protože na nich prodělávají, nepředpisují drahé léky, protože šetří a pacienty posílají k nám. Jenomže i praktik musí dodržovat limity na léky. Lidé se nemocnic bojí, nevědí, co je tam čeká," řekl nám MUDr. Rus.

Takové napětí není typické pouze pro jeho ordinaci. Není divu. Ministerstvo zdravotnictví sice ubezpečuje, že se mu daří domlouvat náhradní dodavatele léků, situace je však nepřehledná. Asociace velkodistributorů léčiv (AVEL) jasno o krocích svých členů nemá. Ani ministerstvo nechce příliš zveřejňovat, které firmy dodávky přerušily a jak jsou nahrazeny. Společnostem sdruženým v AVEL může dnes úřad zaplatit za zboží v hotovosti a motivovat je k nedodržení hrozby vyhlášené AVEL. Finanční rezervy získané seškrtáním investic ale představují pouze několik stovek miliónů korun.

Stráského úřad vypracoval seznam registrovaných dodavatelských firem, aby se na ně nemocnice mohly obrátit, pokud nastanou potíže s distributory z AVEL. Ještě před zastavováním dodávek léků však exnáměstek ministra Heller připustil, že "menší firmy na trhu nepůsobí nebo pouze v omezené míře". Podle něho vede finační situace slabší firmy k zániku a funguje pouze velké distribuční podniky.

"Zaměstnanci nemocnic také neřeknou, že se výpadky v dodávkách léků dotkly zdravotního stavu pacientů - i kdyby to byla pravda. Přišli by o místo," konstatuje předseda odborového svazu zdravotnictví Jiří Schlanger. Ministerstvo zdravotnictví v této napjaté atmosféře, kdy nelze spoléhat ani na pravdivost uváděných ekonomických čísel, shání peníze na umoření starých dluhů, kde se dá. Nemocnice mezitím zužují seznamy užívaných léků.

Udržení zdravotnictví žádá další peníze navíc - příklady:

Dvě miliardy korun - půjčka, nejspíš od Konsolidační banky, ručí za ni stát, úrok kolem 13 procent (ten asi z poloviny splatí stát), peníze putují na uhrazení závazků pojišťoven vůči zdravotnickým zařízením.

800 miliónů korun - určené pro zaplacení části dluhů pražské Všeobecné fakultní nemocnice a FN Motol, ze státního rozpočtu

Jedna miliarda korun - ze státbího rozpočtu, určeno pro částečné vyrovnání ztrát po zkrachovalých pojišťovnách

1,6 miliardy korun - předsunutá platba za státní pojištěnce VZP

Tři miliardy korun - úvaha ministra Stráského, aby nemocnice dostávaly opět zálohovou platbu na péči. Legislativně byla znemožněna v roce 1994. Nemocnicím se finačně uleví, ale je potřeba tří miliard korun, nejspíš ze státního rozpočtu.

kolem 900 miliónů - půjčka, která byla poskytnuta nemocnicím po krachu hornické pojišťovny. Mají těžkosti ji splácet.

Výdaje rostou: Oficiálně se uvádí, že zdravotnictví spotřebuje přes sedm procent hrubého národního produktu (HDP). Pro rok 1998 ministerstvo počítá s osmi procenty. Podle údajů VZP se však už dnes náklady pohybují kolem devíti procent HDP.

Kdo a kolik dluží?

O to se vedou spory, údaje ministerstva, pojišťoven, dodavatelů, nemocnic e značně rozcházejí.

Plátci pojistného (většinou podniky se státní účastí) pojišťovnám: 3,5 až 4 miliardy korun. (Stoprocentní výběr není možný v žádném systému. Při stanovení výše zdravotního pojištění se však ztráty kalkulovaly, ale ne v takové míře)

Pojišťovny zdravotnickým zařízením: dluhy není možné přesně vyčíslit. Ministerstvo tvrdí, že celkem jde o čtyři miliardy korun. Sdružení pojišťoven připouští 120 miliónů, všeobecná zdravotní pojiš'tovna prakticky nulu. Dokazuje, že jí nemocnicemusejí vrátit peníze v rámci regulační akce Frekvence.

Zdravotnická zařízení dluží dodavatelům (nejenom léků): pět miliard korun a více, říká ministr Stráský.

Celkový deficit zdravotnictví se pohybuje kolem deseti miliard korun.

Na často vyslovovanou otázku, proč se vláda nesnažila rozseknout kruh platební neschopnosti dříve, i když už minimálně před rokem byla situace alarmující, dosud její předseda Klaus neodpověděl. Propad nemocnic nejvíce narostl právě v letech 1995 a 1996. Opatření, která připravuje Stráský, by tehdy vyšla levněji a nebylo by je nutno zavádět v tak krizové situaci, shodují se pozorovatelé.

Slovo, 8. dubna 1997

Stráského kroky jsou plné omylů, tvrdí odboráři

Jindřich Ginter

Přestože ministerstvo zdravotnictví uklidňuje veřejnost, že připravuje nápravu bankrotujícího systému, ve skutečnosti pouze hasí nejhorší problémy a dopouští se omylů. Ty vedou ke zcela opačným důsledkům, než je potřeba. Vyplývá to ze včerejších slov předsedy odborového svazu zdravotnictví Jiřího Schangera.

Ministr prohlašuje, že pojišťovny dluží nemocnicím 2,7 miliardy korun, ale není to pravda. Vychází ze špatného účetnictví. Nemocnice totiž jako dluh počítají všechno, co pojišťovně vykáží, i když řada výkonů není následně uznána. Reálné číslo je mnohem nižší, upozornil Schlanger. Hlavním viníkem platební neschopnosti nejsou pojišťovny, ale plátci pojistného, především podniky se státní účastí, domnívá se. Stráský před měsícem potvrdil, že účetnictví nemocnic je velmi nepřehledné a těžko se z něho pozná stav závazků a pohledávek.

OS napadl způsob, jakým chce Stráského úřad omezovat počet akutních lůžek a nahrazovat je ošetřovatelskou péčí. Materiál ministerstva o restrukturalizaci je ubohý, podotkl Schlanger. Nepočítá s tím, že některá zařízení mají nadregionální význam, nezabývá se vůbec Prahou, neřeší dopady na zaměstnanost. Při takovém opatření se sníží potřeba lékařů a vzroste poptávka po sestrách a ošetřovatelích.

Donutit ministerstvo a vládu, aby napravily chyby a přestaly zamlžovat realitu, pomohou jedině poslanci, především ze zdravotního výboru, upozorňuje svaz. Poslanci, koaliční i opoziční, však projevují často neznalosti, a především se zajímají o to, zda "jejich" nemocnice dostane dotaci, konstatuje Schlanger. Tento postoj potvrzuje realita. Když ministr Stráský nedávno popisoval poslední vývoj v resortu, brali poslanci jeho informace pouze na vědomí. Nezávislí pozorovatelé se podivují nad tím, že se nikdo z nich například nezeptal, kolik peněz ze státního rozpočtu jde na pokrytí dluhů Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a FN Motol. Stejně tak se poslanci spokojili se zkreslenými údaji, které vycházejí ze špatného účetnictví. Jaké jsou výsledky ve vyšetřování údajných podvodů ve VFN, ptají se občané, poslanci však nikoliv. Přestože je situace v resortu napjatá, po hodinovém vystoupení ministra, jež si vyžádal předseda výboru Špidla (ČSSD), už poslanci neměli otázek. A tak Stráský, prakticky osamocen, čekal v parlamentních kuloárech další hodinu, až pro něho přijede služební auto.

Když se však diskutovalo o škrtání investic, pronásledovali poslanci ministra až k východu z parlamentu. Ani sociálnědomokratičtí poslanci rázně nevystoupí, protože hrají o investiční prostředky pro nemocnice ve svém působišti, dodává Schlanger.

Zdravotnické zařízení však může prosperovat, má-li schopného ředitele

Slovo, 9. dubna 1997

Nemocnice Na Homolce nového ministra zdravotnictví nedodá

PRAHA (jig) - Jedna z nejmodernějších nemocnic u nás - pražská Nemocnice Na Homolce se včera pochlubila svými výsledky. Údaje z její výroční zprávy působí v záplavě neradostných zpráv téměř neuvěřitelně. Dosáhla více než dvacetimiliónového zisku z obratu přesahujícího miliardu korun, klesá úmrtnost a počet pooperačních komplikací, snižuje se výrazně doba hospitalizace. Klíč k úspěchu je podle ředitele Šuberta jednoduchý: velmi dobře zaplatil šedesát klíčových osob v nemocnici (kolem 50 tisíc měsíčně), špatně se nemá ani další personál; každý měsíc ukazuje šéfům klinik, kolik vydělali nebo prodělali. "Důležité je neustále jednat s pojišťovnou i dodavateli léků a materiálu. Dohadovat výhodné podmínky a ceny," říká a popisuje svoji strategii: "Když ostatní nemocnice neplatily dodavatelům léků včas, tak i my jsme začali platby zpožďovat o dva měsíce.

Peníze jsme dali do banky na úrok a zhodnotili. Distributoři nakonec přišli s výhodnější cenou. Jejich marže klesla až o tři procenta - a nemocnice vydělala, aby měla finance na kvalitní péči." Na rozdíl od jiných nemocnic Homolka považuje za nutné zveřejňovat základní ekonomické i medicínské údaje. Jiné státní nemocnice je spíše tají, byť hospodaří s veřejnými penězi.

Šubert si mne ruce: je úspěšný. Ministerstvu, které těžce shání schopné úředníky, dodal nového ekonomického náměstka a pomáhá při výpadcích v dodávkách léků jiným nemocnicím. Kdy pošlete vládě nového ministra zdravotnictví? zeptalo se v nadsázce Slovo. "Nejsme stranický sekretariát," reagoval Šubert. Privatizace nemocnice se vzdal. "Společnost to nechce, tak se Homolka prodávat nebude," dodal.

Přímé platby pacientů

Jindřich Ginter

Psáno pro Neviditelného psa

Ministr zdravotnictví Stráský a jeho náměstek Macek dosud navrhovali, aby lidé platili sto korun za každý den strávený v nemocnici poté, co jsou mimo akutní zdravotní stav. Dále chtěli zvýšit platby za zubařské služby o více než 40 procent, za lékařskou službu první pomoci by se podle nich mělo platit 30 korun, za vyžádanou lékařskou návštěvu pak 50 korun. Dopravní sanitní služba by se nehradila ze zdravotnického pojištění vůbec. Počítá se také, že by pacienti z vlastní kapsy dopláceli na léky a na zdravotnický materiál. Podle původního návrhu ministerstva zdravotnictví mělo celkové finanční zatížení českých pacientů vzrůst oproti současnému stavu o 60 procent. Zároveň by se o jedno procento snížilo nynější zdravotní pojištění, které platí občané.

V ministerském návrhu se doslova konstatuje, že uvalením poplatků na občany by se daly vyrovnat nynější velké dluhy českého zdravotnictví. Ministr Stráský, když byl konfrontován s touto formulací v návrhu svého ministerstva, ji však označil za omyl svého ministerstva. Ministerstvo zdravotnictví oficiálně zdůvodňuje rozhodnutí uvalit osobní zdravotnické poplatky na občana touhou občana přimět, aby neplýtval lékařskou péčí a nesl za její náklady částečně sám proto finanční odpovědnost. Ministerstvo navrhlo reformu, nemělo ji však řádně finančně zdůvodněnou - zpátky na stromy

Vláda nedávno projevila nespokojenost s propočty, jaké vypracovalo Stráského ministerstvo zdravotnictví. Propočty totiž neukazovaly důsledky navrhovaných finančních změn. "Začneme tedy hledat důvody pro jednotlivé navrhované reformní kroky a vládě předložíme nové návrhy, které budou obsahovat menší finanční zatížení pacienta. Někteří členové porady sice chtějí zavést individuální poplatky pacientů za pobyt v nemocnicích, ale o konkrértní částce se nejednalo," řekl tehdy ministr Stráský.

Pod kritikou vlády ministerstvo zdravotnictví ustoupilo - Nové informace:

Do 16. dubna má Stráský vládě předložit novou verzi zákona a zdravotním pojištění, zabývající se i přímými platbami občanů za zdravotní péči. Ministr Stráský nyní říká, že individuální finanční zatížení občanů se proti nynějšku zvýší jen o třicet procent, nikoliv, jak původně navrhoval, o šedesát procent.

Na přímé dotazy však nebyl minister Stráský schopen přesvědčivě odpovědět. Z jeho váhání je zřejmé, že ani novou, mírnější reformu nemá řádně promyšlenu. "Bude-li pacient muset připlácet na léky, vyvolá to výrazné úspory ve zdravotnictví," tvrdí Stráský. "Občan se rozhodne, zda chce dražší nebo levnější lék," dodává.

Tak to ale přece vůbec nefunguje. Pacient nemá přehled o tom, jaké jsou pro jeho nemoc na trhu k dispozici léky a jaké mají různé účinky. Pacient proto přirozeně udělá přesně to, co mu poradí lékař. Bude-li doktor motivován, aby předepisoval drahé léky, na které bude muset pacient připlácet, občana lehce přesvědčí, ať platí - i kdyby ve skutečnosti stačil k vyléčení pojišťovnou plně hrazený lék.

Ministr zdravotnictví tedy nemá tuto věc ujasněnu. Nepodařilo se mu prosadit omezování výdajů přesně do onoho bodu, kde se dělají rozhodnutí o nákupu léků.

Nutně záleží na tom, k jakému chování je motivován lékař. Totéž platí i u poplatků za pobyt v nemocnici. Pacient, který bude platit za své lůžko 50 korun denně, těžko dokáže přesvědčit lékaře, ať ho pošle do léčebny dlouhodobě nemocných, za niž nemusí osobně platit, anebo do domácího ošetřování. Jinými slovy, pacient bude muset v obou případech platit, ale rozhodovat o vydávání svých peněz nebude.

Nemocnice se v současnosti brání dávat lidi na "dlouhodobá" lůžka, protože se na nich prodělává. Jen akutní lůžka přinášejí nemocnici finanční přínos. Proto je v ČR dlouhá doba hospitalizace.

Ministr Stránský by tedy měl motivovat poskytovatele péče k tomu, aby převezli pacienta co nejrychleji z nákladného akutního lůžka a umístili ho na levnější ošetřovatelské lůžko.

Snažit ušetřit tak, že pacient bude z vlastní kapsy platit za to, že bude zbytečně dlouho setrvávat na akutním lůžku - což se dnes často stává u starých, bezprizorných lidí - nepřinese žádnou úsporu.

Ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Jiří Němec jednoznačně konstatuje: Zavedení finanční spoluúčasti nemá prakticky žádný význam pro ekonomiku zdravotnictví. V některých evropských zemích vedly paradoxně přímé platby ke zvýšeným nákladům na zdravotní péči.

Kdyby lidé platili z vlastní kapsy za převoz sanitkami, jak Stráský navrhuje, přineslo by to zdravotnickému rozpočtu úsporu? Nepřineslo, anebo by byla jen minimální. Sanitní doprava totiž spotřebuje z rozpočtu na zdravotnictví jen 2,8 procent. Provoz nemocnic naproti tomu spotřebovává 50 až 60 procent zdravotnického rozpočtu. Daleko důležitější by podle Němce bylo, kdyby se omezil počet nemocnic a kdyby se posílila ošetřovatelská péče, kdyby vznikly léčebny a agentury domácí péče.

Celkem dnes v ČR působí přes 200 nemocnic napojených na veřejné pojištění. Páteří systému by mělo být 70 velkých nemocnic okresního typu a dalších 20 až 30 nemocnic, které by poskytovaly část péče na smlouvu, navrhuje Němec. Zbytek nemocnic by se postupně změnil na léčebny nebo na rehabilitační ústavy, nebo by se zrušil. Bylo by pak potřeba méně lékařů a naopak více ošetřovatelů. To se přirozeně nezamlouvá ani lékařské komoře, ani svazu českých lékařů.

Závěr

Rozhodující pro výdaje ve zdravotnictví je, jak se chovají poskytovatelé zdravotní péče k veřejným zdrojům, nikoliv jak se finančně chová pacient, který bude v tomto systému jen pasívně nucen platit, bez jakéhokoliv rozhodování. Vliv pacienta na výdaje za lékařskou péči je úhrnem minimální.

Jednoduše řečeno, jak se pacient dostane mezi lékaře, o způsobu a ceně svého léčení nebude nijak rozhodovat - lékaři z něho peníze vždy vytřepou.

Ministr Stráský nakonec připustil, že dostane-li se člověk do nemocnice třeba se zlomenou nohou, těžko bude on sám rozhodovat o tom, jak má být léčen a co z toho má sám platit.

Poznámky k některým předchozím reakcím čtenářů Neviditelného psa

Argument, že pacienti v jiných zemích platí na zdravotní péči ze svého hodně, takže by to měli dělat i v ČR, neobstojí. Obvykle se jako příklady uvádějí USA nebo Švýcarsko. To jsou země, s nimiž se ČR nemůže srovnávat. Tyto země mají vyšší životní úroveň, vyšší kupní sílu obyvatel a jsou o mnoho stupňů výše v ekonomice. Lidé jsou v těchto zemích zdravější, více vydělají a mohou si dovolit, když jdou k lékaři, připlatit více než si mohou dovolit lidi v ČR.

Úroveň zdravotnictví má vliv na zdraví populace na 15 - 20 procent. O zbytku rozhoduje ekonomicko-sociální prostředí státu. Upozorňuje na to i tajemník Macek. Velký vliv na zdraví lidí má životní styl, ale ten je také závislž na celkové úrovni dalších oblastí. I úroveň dopravy v dané zemi ovlivňuje, jaké mají její obyvatelé zdraví. (To také říká Macek a má pravdu.) Ekonomicko-sociální podmínky ve Švýcarsku jsou úplně jiné, než podmínky v ČR.

Proto je v ČR zapotřebí zdravotnictví regulovat a motivovat především poskytovatele zdravotní péče k šetrnosti. Stát musí přimět velké podniky, aby platily za své zaměstnance zdravotní pojištění a nezpůsobovaly neplatičstvím ve zdravotnictví platební neschopnost. Stát musí zabránit lobistickým tlakům poslanců, kteří chtějí, aby se v jejich volebním obvodě stavěly nové nemocnice, přestože už tam chátrají dvě staré.

Podle analýz Všeobecné zdravotní pojišťovny povede velká přímá finanční spoluúčast občanů na zdravotnictví podle zkušeností západních zemí k vzrůstu výdajů na zdravotnictví. Bude-li zavedena jen malá finanční spoluúčast občanů na zdravotnictví, nemá smysl, neboť sotva pokryje administrativní náklady, spojené s jejím provozováním. (Kolik bude stát velkou nemocnici, když od každého pacienta začne vybírat 50 korun za den? Dalšího pracovníka, počítač, výkazy...)

Má tedy vůbec v nynější situaci význam zavádět v ČR přímou občanskou finanční spoluúčast, jak navrhuje Stráského úřad? (U sanitek, u hospitalizace, u léků?)

Kromě toho, zavedený přímých občanských plateb je nespravedlivé pro dnešní pacienty. To ministr Stráský přiznal. U Všeobecné zdravotní pojiš'tovny je pojištěno 75 procent národa. Z toho 60 procent pojištěnců nejsou plátci pojistného. Jsou to důchodci, matky s dětmi, nezaměstnaní. Pojištění za ně hradí stát. Snížení povinného zdravotního pojištění o jedno procento, jak Stráský navrhuje, se těchto lidí vůbec nedotkne - protože ho neplatí. Za zdravotní péči však budou muset začít platit.

Tvrzení ministerstva, že chce, aby lidi více přímo platili za zdravotní péči, a že za to jim bude sníženo zdravotní pojištění, je tedy pro většinu pacientů nepravdivé.

Ministerstvo hledá mírnější formu zavedení přímých plateb. To je ovšem to nejhorší, protože polovičaté řešení. Doba pro revoluční změny, kdy si lidé v ČR ochotně utahovali opasky, je dávno pryč. ODS svou šanci promarnila.

Ještě jeden paradox českého zdravotnictví:

Je známo, že ČR patří mezi země s nejvyšším výskytem kardiovaskulárnich chorob. Přesto však má Česká republika desitky nejmodernějších diagnostických přístrojů, což by pozorovatel pro naši republiku nečekal.

Potíž je ale v tom, že v některých oblastech je přístrojů (cétéček, zařízení na tomografii, anglicky CT scan) na počet obyvatel zbytečně mnoho (v Praze), jinde přístroje scházejí. Přitom se technika těžko přestěhuje, jakmile je jednou instalována.

Zakopaný pes je v ekonomické motivaci nemocnic a lékařů, v malé politické odvaze uzavřít zbytečnou nemocnici, ve špatné organizaci chodu nemocnic a v potížích s financováním velkých fakultních nemocnic. Fakultní nemocnice se pouze příjmy z pojišťoven neuživí, stát si musí ponechat nějaké peníze na jejich dotace.

Bohužel, vláda a ODS promarnili - především v těchto věcech - dobu, kdy bylo možno řadu reforem realizovat. Místo toho vytvořili v českém socialistickém zdravotnictví paskvil: trh-netrh. Drahé přístroje si pořizoval, kdo chtěl, klopýtalo se o privatizaci, vláda uvolnila obchod s drahými léky, nechala bujet pojišťovny, zakládané často podivnými spolky.

Nad tím vším vláda skřehotala neefektivně fráze o odpovědnosti každého občana za své zdraví.

Problém není v tom, že by si lidé platili příliš nízké zdravotnické pojištění nebo málo peněz z vlastní kapsy. Potíž je, že vláda údajných ekonomických odborníků za sedm let nevypracovala ekonomicky efektivní model zdravotnictví a penězi občanů, vybrané na zdravotnickém pojištění, v obrovském měřítku plýtvá.

Jindřich Ginter