21.3.1997

Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.

Šéf britské opoziční labouristické strany Tony Blair, podporován více než 100 poslanci Dolní sněmovny, předložil ve středu parlamentu bezprecedentní rezoluci. Britská parlamentní opozice se pokusila jejím prostřednictvím přimět konzervativní vládu, aby zveřejnila výsledky probíhajícího parlamentního vyšetřování údajné korupce konzervativních poslanců ještě před nadcházejícími všeobecnými volbami.

Tony Blair a představitelé ostatních opozičních stran a seskupení a celý labouristický stínový kabinet obvinili konzervativní vládu, že prý úmyslně zrušila zasedání parlamentu rekordně brzo před volbami, aby neměla Dolní sněmovna příležitost prodebatovat zprávu o korupci konzervativních poslanců, která má být zveřejněna příšt’ týden. Vláda Johna Majora však rozhodla, že parlament bude rozpuštěn už v pátek 21. března. Na silný nátlak opozice zřejmě Major nehodlá reagovat.

Oficiální analýza údajné korupce mezi konzervativními poslanci je už skoro dokončena. Vyšetřuje obvinění, že bývalí členové konzervativního vládního týmu Neil Hamilton a Tim Smith si nechávali platit za parlamentní interpelace od vlastníka luxusního londýnského obchodního domu Harrods Mohameda Al-Fayeda, během jeho kampaně proti šéfovi firmy Lonrho, Tiny Rowlandovi. Tyto interpelace byly v Al-Fayedově zájmu. Vyšetřován z téhož obvinění byl i jiný konzervativní poslanec, Sir Andrew Bowden, a další poslanci, kteří v rámci britského parlamentního lobbystického systému obdrželi peníze.

Britská konzervativní vláda obvinila opozici, že prý z této věci udělala nyní umělý skandál, aby jím ve zpravodajství sdělovacích prostředků zakryla pozitivní hospodářské údaje, které byly zveřejněny ve středu. Z nových statistik vyplývá, že počet britských nezaměstnaných nyní radikálně poklesl, a to na nejnižší úroveň od října 1990, na přibližně 1,74 miliónu, tedy 6,2 procent všech britských pracovních sil. Zároveň nyní rychle rostou britské platy, až o pět procent ročně, nejrychleji za posledních dvacet let, na to ale reaguje britský kapitálový trh s obavami, neboť přehřátím ekonomiky by se mohla zvyšovat nyní velmi nízká britská inflace.

Proto budou muset zřejmě brzo po všeobecných volbách být zvýšeny úrokové míry. Součástí britské předvolební kampaně se stává také neustálé volání po zvyšování technologické kvalifikace britského obyvatelstva. V Londýně byla ve středu zveřejněna nezávislá analýza, vypracovaná na objednávku Labouristické strany, podle níž je pro další rozvoj hospodářství naléhavě nutné, aby se podstatně zlepšila školní výuka dětí, jak zacházet s počítači.

Všechny britské školní děti starší devíti let by měly mít ve škole vlastní, osobní počítačovou adresu, pro komunikaci prostřednictvím Internetu, zdůrazňuje zpráva. Jakmile by k tomu došlo, děti by k počítačům přitahovala možnost komunikovat s odborníky i s jinými dětmi jinde na světě jednoduchým prostřednictvím elektronické pošty. Zpráva varuje, že počítačové vybavení britských škol je primitivní: více než 50 procent počítačů v britských základních školách je starší než 5 let a v téměř třiceti procentech základních škol a dokonce i v některých středních školách je jen jeden počítač pro celou třídu.

Řešením však není draze vybavovat školy a třídy počítači. Daleko inteligentnější je prý poskytnout učitelům základní počítačovou kvalifikaci a dát jim daňové úlevy, aby si mohli koupit počítače pro domácí použití. To povede k tomu, že z vlastní iniciativy povedou děti k užívání počítačů, protože sami poznají, jak je to výhodné a osvobozujicí. Labouristická strana uzavřela dohodu s podnikem British Telecom, podle níž firma BT zavede zadarmo Internet do roku 2000 do všech britských škol.

Dostal jsem právě březnové číslo měsíčníku Nová přítomnost. Je velmi zajímavé a je škoda, že se redaktoři stále ještě nedostali k tomu, poslat souboru nejnovějších čísel, k umístění na Internetu. Nová přítomnost je v elektronické verzi na mé glasgowské stránce, bohužel však jen do čísla 12/1996, dále to jaksi zhaslo. Čísla 1-3/1997 si tedy musíte koupit (na mé glasgowské stránce je také e-mailová adresa, jak si Novou přítomnost objednat).

Martin Jan Stránský také začal vydávat anglickou verzi tohoto časopisu, jmenuje se The New Presence. Také je to velmi užitečná a zajímavá publikace, a taky je škoda, že se redakce nedokázala natolik zorganizovat, aby umístila i tuto anglickou verzi na Internet.

Proč je č. 3/1997 Nové přítomnosti zajímavé?

Mimo jiné je tam:
- delší článek známého a znalého korespondenta Neviditelného Psa, dr. Milana Šmída, shrnující historii CET 21 a TV NOVA. (Nemohu ho zde pro vaši informaci zveřejnit, neboť jsem ho měl na hard disku laptopu, který mi včera zdá se umřel - na opravě se pracuje.) - Je to shrnutí velmi dobré, jen snad chybí jedno - jasné zdůraznění, o co jde. Jde podle mne hlavně o toto:

1. Český mediální zákon praví, že udělená licence pro komerční TV vysílání je nepřevoditelná.
2. Smlouvou o půjčce Železný - CME získala spole‹nost CME ve společnosti CET 21, v držiteli vysílací licence, právo veta nad všemi rozhodnutími CET 21. Toto právo veta musí být podle smlouvy zaznamenáno v českém obchodním rejstříku.
3. Každý normální soud v každé normální zemi by došel k závěru, že tím CME tvrdě porušila české zákony, možná ne jejich formální literu, ale v každém případě the spirit of the law, ducha zákona.
4. Parlament mlčí, nikdo s tím nic nedělá. Co to vypovídá o české právní kultuře? - Je to velmi nebezpečný precedens. Výzva světovým podvodníkům: Spojte se, pojďte, vykradněte Českou republiku. Oni jsou tak hloupí, že se proti tomu vůbec nebudou bránit.

Nová přítomnost č. 3/1997 se také snaží vyvolat debatu o Sorosově článku Kapitalistická hrozba. Shrnuje ho a pak tiskne názory Ivana Dejmala, Marion von Doenhoffové, Tomáše Ježka, Václava Klause, Jiřího Musila, Petra Pitharta a Milana Znoje.

Klaus se Sorosem zasadně nesouhlasí, že prý Soros podle Klause propadá pojmovému chaosu. Podle Klause je špatné, že Soros proti sobě staví "volnotržní kapitalismus"a "otevřenou společnost": "V jakém smyslu může Soros klást otevřenou společnost do kontrastu se svobodou jednotlivce a s principy tržní soutěže? Coěpak nejsou právě svoboda a trh těmi nejvlastnějšími znaky otevřené společnosti?" Klaus varuje před Sorosem jako "prorokem nových řádů" předstírajícím katastrofické vize, a zdůrazňuje, že snahy (jakkoliv vedené dobrými úmsly) dát lidem "víc než pouhou svobodu" vedly vždy k omezení této svobody. Bojí se, že Soros navrhuje jakousi "třetí cestu" mezi kapitalismem a socialismem.

Musím říci, že tento krátký Klausův článek je podstatněji lépe stylisticky a argumentačně napsán než mnoho jeho jiných článků, které jsem v poslední době četl. Skutečně s dobrou vůlí jsem v něm hledal podnětné myšlenky. Přesto znovu docházím k názoru, že hlavní potíž je, že Klausova zkušenost - navzdory jeho velkým jazykovým znalostem, atd., je prostě jaksi omezená. Technokrat. Léta byl zavřený v tom ekonomickém ústavu anebo v té bance, a o západní ekonomice věděl jen z doslechu nebo jen z knih, a tak si to celé zidealizoval a povýšil na bůžka.

Prostě, jeho myšlení je, zdá se mi nepružně ideologické. Už jsem o tomto syndromu tady psal. Vysvětluju studentům na Glasgow University, proč je důležité, ač je to může zdát paradoxní, studovat před jakýmkoliv stykem se středovýchodní Evropou aspoň základním způsobem marxistické poučky. Lidi totiž ve východní Evropě marxismus sice zrušili a děsně je irituje, většinu toho, co dělají, však pořád dělají v reakci na ten zrušený marxismus. Je to, jako by velkou část jejich životů, kterou před pádem komunismu utlačoval nafouknutý balón marxistické ideologie, nyní stále ještě určuje tentýž prostor, nyní vakuum, dříve ovládaný marxistickou ideologií. Balón marxistické iodeologie byl propíchnut a už (snad) neexistuje. Místo, které balón ovládal, však nezaplnil život. Vakuum po propíchnutém balónu trvá a lidé pořád na ně reagují, jako by to ještě byl ten marxismus. Včetně Klause.

Pan Josef Schrabal mi poslal k debatě o Sorosovi tento příspěvek, nevím odkud je. Zdá se mi zajímavý, ale ve středoevropském kontextu asi nesmírně idealistický. ČR a obdobné země asi ještě potřebují trochu hospodářský růst. (Srovnejte tento americký článek se zrpávou o Rusku - pod ním - a uvažte, k čemu má ČR blíže, zda k Rusku anebo k Americe). Překládám:

T.Z.Harmathy

15. března 1997

"Miluju volný trh. Získal jsem jeho prostřednictvím mnoho," řekl mediální milionář Rupert Murdoch v jednom svém veřejném projevu, které nedělá příliš často. Ale George Soros má jiný názor. Napsal v nedávném článku v časopise Atlantic Monthly, "protože komunismus a dokonce i socialismus byly naprosto zdiskreditovány, považuju hrozbu od volného trhu dnes silnější než hrozbu od totalitní ideologií". Dva radikálně odlišné názory od dvou self-made-manů, dvou miliardářů. Anonymní autor, který je zcela zjevně přesvědčen, že filozofie každého člověka je nutně důsledkem jeho vlastních sobeckých zájmů, napsal v týdeníku Economist (Palindrom dělá pokání - "palindrom je jméno, které zní stejně odzadu jako odpředu, JČ) "Soros zveřejnil absurdní argumentaci, a hrozí nebezpečí, že ji lidi vezmou vážně." Je Sorosova argumentace skutečně absurdní?

Vzestup kapitalismu volného trhu

Ve snaze najít odpověď vyjděme od významné premisy. Sobectví je pud, který je součástí všech živých bytostí v důsledku miliard let evoluce. Jeho aktivní formou je chtivost, pasivní formou závist. Mnoho z nás není hrdo na své sobectví, a snaží se to zakrýt. Přesto však existují naprosto nesobecké postavy jen v pohádkách a v legendách o náboženských či národních hrdinech. Význam chtivosti pro pokrok lidstva nelze popírat. Jak napsal laureát Nobelovy ceny Wassily Leontief, (Sails and Rudders, Ship of State), "V našem systému volného podnikání je motiv zisku větrem, který udržuje loď v pohybu". Pak dodal: "Ale aby se loď (státu) udržela ve správném kursu, k tomu musíme mít kormidlo". Cílem chtivosti je majetek: budovy i osobní majetek. Mnoho filozofů, Hobbes i Rousseau mezi nimi, bylo přesvědčeno, že majetek je vytvořen společností, a nikdo nemá právo si přivlastnit jeho velkou část. Naproti tomu John Locke, inspirátor americké a francouzské revoluce, tvrdil, že vlastnictví majetku je jedním z přirozených práv člověka. Jefferson do velké míry využil Lockových myšlenek, když psal americkou Deklaraci nezávislosti. Zcela však jak se zdá s Lockovými prioritami nesouhlasil, protože změnil Lockovu trojici "život, svoboda a majetek" na trojici "život, svoboda, a úsilí o štěstí". V ústavě Spojených států se hovoří o právu na majetek nepřímo, toto právo však není jasně vyjádřeno konkrétními slovy. Názory, které zastávali Hobbes a Rousseau se zdají být extrémní a nerealistické. Ale Lockova bezpodmínečná podpora práva na majetek taky není přesvědčivá. V sedmnáctém a v osmnáctém století znamenalo vlastnit majetek něco docela jiného, než co to znamená dnes. V Jeffersonově době to znamenalo vlastnit dům, pozemek, který rodina (a možná její služebníci či otroci) mohli obdělávat, a několik zemědělských zvířat, nebo to znamenalo vlastnit malou firmu asi tak s tuctem zaměstnanců. Podle Locka (The Second Treatise of Civil Government), "Kolik země člověk obdělává, zasazuje na ni plodiny, zlepšuje ji, a může využít sklizně z ní, tolik je jeho majetkem. Svou prací tuto zemi jakoby vyděluje, činí ji svou vlastní, odděluje ji od obecného majetku." V polovině devatenáctého století vytvořila průmyslová revoluce třídu lidí s neslýchaně obrovským bohatstvím. Hromadění bohatství v rukou několika málo lidí systematicky rostlo po celé devatenácté a dvacáté století. Dnes znamená mít majetek často mít obrovské množství obligací a akcií, a tak ovládat podstatné části zdrojů této Země a výrobních prostředků lidstva. namísto toho, aby se vlády pokusily napravit problém nepřiměřeně rozsáhlých majetkových rozdílů v životní úrovni lidí u samotného kořene, rozhodly se osladit život dělnickým vrstv‡m tím, že oživily jánošíkovskou představu o "přerozdělování bohatství". Zrodil se pojem sociálního státu. Bismarck začal užívat "sociální kapky oleje", aby namazal převodová kola společenské mašinérie. Jakmile se s tím začalo, pohyb směrem k otevřenému či skrytému socialismu nikdo nezastavil. Arthur Balbour, typický představitel britské konzervativní strany, řekl na začátku 20. století: "Dneska jsme všichni socialisté".

Superbohatí

Občas se v tisku vyskytnou dosti neuvěřitelné informace o bohatých Američanech. "Superbohatí", to je asi půl procenta amerických rodin , vlastní více než třicet procent veškerého soukromého majetku ve Spojených státech a tvrdě ovládají ekonomický život země. Graef Crystal napsal ve své knize In Search of Excess, že průměrný ředitel továrny má sto šedesátkrát větš’ plat než průměrný zaměstnanec jeho továrny. Ještě horší je to v globálních rozměrech. Celkové bohatství 360 miliardářů, kteří dnes žijí na světě, je asi 800 miliard dolarů. To se rovná celkovému majetku nejchudších 2,3 miliard obyvatel této planety. Vzhledem k tomu, že bohatství těchto miliardářů jednoho dne zdědí jejich šťastné děti, Jeffersonova slova o tom, že všichni lidé jsou stvořeni jako sobě si rovnými znějí poněkud jako vtip. Zvláště znepokojující je soustřeďování vlastnictví sdělovacích prostředků do stále menšího počtu rukou. Ve Spojených státech ovládají Gerard Levin, TEd Turned, John Malone a Rupert Murdoch většinu zábavního průmyslu a část zpravodajských sdělovacích prostředků. V Kanadě jsou kvalitní denní listy v šesti největších městech mimo Toronto v rukou Paula Desmaraise a Conrada Blacka. Pro tyto lidi, vlastnictví sdělovacích prostředků znamená víc než jen peníze: znamená to moc, vliv. Prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků manipulují finanční elity a megakorporace veřejné mínění. Režiséři pořadů a reklamních šotů převzali řízení našeho myšlení, našeho chování, našeho vkusu. Říkají nám co máme mít na sobě, co jíst, kam chodit, co kupovat, komo mít rád, koho nenávidět. Jsou kingmakers, tvůrci vládců. Majní moc vytvářet a ničit. Vlády, které mají pud sebezáchovy, se podílejí na tomto spiknutí "systematického veřejného ohlupování" (jak to nazval John Kenneth Galbraith). Plně podporují atmosféru získávání majetku. Využívají prostřednictvím finančních a měnových opatření následný hospodářský růst, aby dokázaly, že zemi řídí kompetentně. Dosažení neustále rychle rostoucího hrubého národního důchodu se stalo cílem, tkerý je cílem sám pro sebe. Ideologie volného tržního podnikání vytvořila peněžní kultury, která zkreslila naše hodnoty a znemožnila pojem spravedlivé společnosti. Jak napsal George Soros, "Náš smysl pro to, co je správné, a co je nesprávné, je ohrožen naší posedlostí úpěchem, měřeným penězi. Všechno je dovoleno, pokud se vám to podaří prosadit."

Je dosažitelný nulový hospodářský růst?

Za zbožnění principu získávání majetku a spotřeby, a filozofie hospodářského růstu jen pro hospodářský růst se hodně platí. Přírodní zdroje této planety jsou neobyčejně rychle drancovány. Intenzívní průmyslová činnost soustřeďuje obyvatelstvo ve velkých městech, které neustále rostou. Ve snaze neustále zvyšovat své bohatství učiníme naši planetu za několik generací neobyvatelnou. Předpoklady pro přežití lidstva a volná tržní ideologie jsou v přímém protikladu, napsal nositel Nobelovy ceny za ekonomii, profesor Paul Samuelson ve své učebnici ekonomie: "vědci varují, že civilizovaný život musí být na úrovni uzavřeného systému, založeného na principu udržitelného rozvoje, jinak zahltí lidstvo ekologická katastrofa." A dále v témže odstavci, " Veřejné mínění v rozvinutých zemích se rychle odklání od uctívání hospodářského růstu jen pro hospodářský růst". ZPG (zero population growth, nulový přírůstek populace) a dokonce i ZEG (zero economic growth, nulový přírůstek ekonomiky) jsou stále populárnějšími hnutími." Bohužel, profesor Samuelson, který také řekl, "Relebuji proti jakémukoliv romantickému snílkařství", je romantickým snílkem. Míra hospodářského růstu, a tedy rychlost jíž se řítíme ke katastrofě, by se dala omezit, nebo dokonce zastavit tim, že by se nově definoval pojem vlastnictví. Lockův koncept, že člověk má přirozené právo vlastnit majetek, se zcela zjevně do naší doby nehodí. Otázkou je, jak zabránit lidem, aby shromáždili obrovský majetek, ale přitom nezlikvidovat jejich motivaci vydělat zisky: jejich vrozenou chtivost. Chtivost totiž není jenom motorem hospodářského rozvoje, ale i intelektuálního pokroku lidstva. George Soros nám ukázal cestu. Říká: "Když jsem vydělal více peněz, než potřebuji, založím nadaci." Vytvořil síť nadací, které působí ve více než 25 zemích světa. Poučením je, že korumpující vliv bohatství může být omezen, anižř by se zlikvidovala osobní inciativa, a to vyhlášením nové zásady pro jednadvacáté století: člověk by měl mít plné právo na svůj příjem a na majetek, ale jen do určitého limitu. Tento limit by měl člověku a jeho příbuzným umožňovat pohodlný, možná luxusní způsob existence. Ostatní zisky by měl člověk mít povinnost předat nezávislým nadacím, které by složily veřejným zájmům. A jaký prospěch by v tom byl pro dárce? Zaznamenával by si své dary: stalo by se mu to mírou jeho užitečnosti své komunitě. Pro skutečně úspěšného člověka je totiž uznání důležitější než bohatství. Je tento návrh realistický? Domnívám se, že ano. Protože americká ústava se nezmiňuje o právu občanů na majetek, nevyvolal by tento návrh ústavníproblémy. Nelíbí se vám? V této éře vesmírných cest, počítačových čipů, dekódování DNA přece existuje ve společnosti dostatečné množství inteligence na to, aby někdo vymyslel lepší řešení. Přirozeně, řešení by měli vymyslet společenští vědci, nikoliv politikové, jejichž hlavn’m zájmem je jen získat moc a udržet si ji. Jak ukazují události z poslední odby, peníze a politika jsou velmi těsně provázány. Rupert Murdoch a 360 světových miliardářů by měli být vděčni za nynější praxi, která udržuje vědce v podřízenosti vůči katastrofální chyby páchajícím politikům.

Studie o ruském hospodářství

Téměř polovinu ruské ekonomiky ovládají organizovaní zločinci a miliardy dolarů jsou odčerpávány z Ruska do zahraničí. Vyplývá to z nejnovější americké studie situace v ruském hospodářství. "V Rusku ovládají skuoiny organizovaného zločinu legální i nelegální hospodářský sektor, " konstatuje zpráva v nejnovějším vydání časopisu Světové banky Transition, který se ve středu začal distribuovat v Moskvě.

Studie autorky Louise Shelleyové, profesorky práva na Americké univerzitě ve Washingtonu, konstatuje, že noví zločinečtí vlastníci ruských podniků nemají zájem na tom, aby tyto podniky prosperovaly, ale odčerpávají zdroje i bohatství do zahraničí. Tím zrychlují odliv kapitálu z Ruska a zvyšují neschopnost podniků platit zaměstnancům mzdy. Shelleyová konstatuje, že organizovaný zločin se v Rusku zmocnil více než 40 procent ruského hospodářství. Využil přitom vládního privatizačního programu.

Mě zase kritizují čtenáři, že nemoderuji dostatečně tvrdě texty přispěvatelů, a že je nudné se tím prokousávat. Že je prý mám zkracovat. Tak dnes začínám býti při redigování drastičtější. (JČ)

Přečetl jsem si článek pana Nepila o DPH pozorněji. Rozpor je přímo v základních předpokladech. Vysledoval jsem, že pan Nepil vychází z předpokladu: - různých sazeb DPH na jednotlivé výrobky (proč?) - z existence jakéhosi "třídního" rozdělení společnosti na nemajetné, střední vrstvu a boháče - následně pak dovozuje nutnost přerozdělování vybrané daně mezi těmito vrstvami. Hledá se pak obecný lék na lidskou bídu. Pan Mueler se pravděpodobně domnívá, že zvýšením DPH by se to jaksi vyřešilo, a snad i špatně chápe princip DPH jako daně z hmoty místo práce (což pan Nepil velmi pěkně odvodil)

Můj pohled na svět je jiný. Společnost (stát) sdružuje lidi za účelem jejich prospěchu z kolektivního díla. Je nutné společně budovat komunikace, školství, chránit kulturní dědictví, bránit vlast apod. To stojí peníze . Tyto peníze je potřeba co nejefektivněji (t.j. nejlevněji) od občanů vybrat. Někteří lidé, a pan Nepil mezi ně pravděpodobně patří, se domnívají že stát má dělat cosi víc. Má se starat, aby byli lidé zdraví, má je zabezpečovat ve stáří, má občanům finančně pomáhat řešit obtížné životní situace atd.

Jsou však i lidé, kteří se domnívají, že stát musí dělat mnohem víc. Je povinnen zajistit občanům bydlen’, má je podporovat v kulturním a sportovním vyžití, má je vzdělávat a vychovávat, má zabránit aby lidé moc kouřili a popíjeli, má je chránit před pornografií, nemá dopustit aby byl někdo moc bohatý a někdo zase fatálně chudý atd... S těmito lidmi nemohu a nechci souhlasit.

Prvním nerovným krokem je progresivní zdanění příjmu: více vyděláš, musíš být potrestán a zařazen (velmi demotivující prvek). Dalším nerovným krokem je zavedení rozdílné daně na jednotlivé druhy výrobků nebo služeb.

Co takhle daňově zvýhodnit ekologické stavby? Co je to ekologická stavba? Úředník to ví, a když se řádně podmázne . Vždyť moderní hospodářsví může řídit osvícenec pomocí daní jako po másle. Tu přidám, tu uberu a máme tu socialismus jako vyšitej. Takže takhle ne.

Metoda DPH - pokud by byla dostatečně vysoká a bez výjimek rovná pro všechny a na všechno by mohla fungovat. Jeden daňový úřad - network - není úniku. Trikaření s daněmi tak milé všem levičákům je omyl. Jakékoliv úlevy na daních umožňují chytrácké přesuny a vyvolávají korupci.

Jindřich Pařík

František Nepil

Zjistil jsem, že oblíbenou českou hrou je hádání se.

Pokud takovýto typický Čech nemůže vyvrátit argument oponenta poukázáním na skutečnost nebo na logický rozpor v jeho myšlenkovém pochodu, má hádač otevřeny tři techniky:

- první - přisoudit svému protivníku jiné výroky, než řekl, a potom argumentovat proti těmto výrokům.

- druhý - přisoudit svému protivníku myšlenky, které snad neřekl, ale "rozhodně si je myslí" a pak argumentovat proti těmto myšlenkám

- třetí - označit protivníka za vyvrhele, s kterým proto již není třeba vůbec dále argumentovat: protivník je špatný už z definice.

Tyto tři druhy jsou jen důsledkem zběžného pozorování, tak jak jsem se s nimi již mnohokrát mezi Čechy setkal. Pravděpodobně mi je nějaký znalec tohoto fenoménu doplní o další, a víc než potrefený Čech se mi bude snažit dokazovat, že stejné techniky používají i jiné národy. Budiž, mýlím se.

Posledním takovým hádatelem je Jindřich Pařík. Všimněte si, jak obratně použil zmíněné techniky.

Cituji z jeho příspěvku: " Vysledoval jsem, a opravte mě jestli se mýlím, že pan Nepil vychází z předpokladu: - různých sazeb DPH na jednotlivé výrobky (proč?) - z existence jakéhosi "třídního" rozdělení společnosti na nemajetné, střední vrstvu a boháče - následně pak dovozuje nutnost přerozdělování vybrané daně mezi těmito vrstvami"

Různé sazby DPH na jednotlivé výrobky? Nic takového jsem přece neřekl. Odkud to Jindřich Pařík má? Technika číslo jedna.

Rozděluji "třídně" společnost? Jindřich Pařík dobře ví, že "třídním" rozdělováním se vyznačují marxističtí analytikové společnosti, ejhle šmahem je ze mne marxista. Technika číslo tři.

Kdyby si však Jindřich Pařík pozorně přečetl, co píši, viděl by, že jen vyvracím tezi Aleše Muellera(Britské listy 5/3/97), který tvrdí, že zvýšení DPH povede ke zvýšení příjmů chudých pracujících lidí. Tedy to rozlišení nepřišlo ode mne.

Ovšem Aleš Mueller má plné právo rozlišovat na chudé a bohaté, a zrovna tak i já. To z nás nedělá ani marxisty ani pavědce, kteří neaplikují správné vědecké metody na makroekonomii, jak naznačuje Jindřich Pařík. Právě naopak.

Jednou ze základních metod vědecké práce je umět analysovat, tedy rozdělit svůj vzorek tak, aby vyšly najevo skryté souvislosti. Mou analysou na tři skupiny vyšlo najevo, že jedna skupina doplácí daní z přidané hodnoty na druhé dvě, a že je pravděpodobné, na základě minulého vývoje, že zvýšení daně z přidané hodnoty postihne tuto skupinu ještě více.

Můj předpoklad totiž byl, a Jindřich Pařík jej neobjevil, že daně mají být spravedlivé. Myslím, že na tomto předpokladu se shodnu s většinou světových ekonomů, a tak jsem se nedomníval, že takovou samozřejmost je třeba českým čtenářům do hlavy vtloukat.

Mimochodem, v tom se právě liším od marxistů, těm na spravedlnosti daní nezáleží. A teď přicházím k tomu třetímu.

Prý "dovozuji nutnost přerozdělování vybrané daně mezi těmito vrstvami". Jaký to nesmysl. Vždyť přece smyslem celého mého argumentu bylo poukázat na přerozdělování pomocí daní a tím vyprovokovat lidi, aby si toto přerozdělování nedali líbit. Aby nenechali stát jim odebírat to, co vytvoří, a dávat to druhému, často mnohem bohatšímu, úplně zdarma.

Vždyť jsem to přece napsal, cituji z mého článku:"Z předešlého je zřejmé, že vláda by mohla použít těchto úprav k přesunu příjmů od jedněch k druhým. Od chudých k bohatým. Dosud to tak vždy dělala, i když v rozporu s českou ústavou. Doporučoval bych čtenářům, aby bedlivě sledovali, co vláda s výtěžkem těchto daňových a cenových operací udělá."

Tak odkud Jindřich Pařík bere, že chci, aby stát co nejvíce přerozděloval? Technika číslo dvě: Je přesvědčený o tom, že si to myslím, (i když říkám pravý opak) a honem mi musí mé špatné myšlenky vytmavit.

V tomto bodě bych chtěl ještě jednou zdůraznit, jak již jsem řekl mnohokrát při jiných příležitostech, že jsem přesvědčen, že nejspravedlivější zdanění, kde pokud možno nikdo nedoplácí na někoho jiného, je ekonomicky nejefektivnější.

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo považovat převážné anebo dokonce výlučné zdanění daní z přidané hodnoty za laciné a efektivní. Takové zdanění považuji za ekonomický diletantismus. Není náhodou, že jej nepoužívá prakticky žádná vyspělá země.

Ty nejvyspělejší, Spojené státy a Japonsko, mají nejnižší sazbu spotřební daně ( kterou je i DPH). Zbytek příspěvku Jindřicha Maříka pokračuje ve stejném duchu, ve kterém začal. Neustále si vymýšlí novŽ a nové zvrhlosti, které si prý myslím, a pak proti nim obratně argumentuje.

František Nepil, Londýn, 18. března 1997 http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html