20.3.1997

Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.

Kam spěje česká hospodářská transformace?

Martin Myant< a href="mailto:myan-em0@paisley.ac.uk"> myan-em0@paisley.ac.uk

Český překlad přednášky z Czech Day na Glasgow University, jehož originál je umístěn na mé glasgowské stránce.)

Úvod

Cílem tohoto příspěvku je poskytnout přehled nynější situace českého hospodářství a ukázat, jak daleko dospěl proces transformace. Výchozím bodem je optimistické konstatování, že by v mnoha ohledech měly být dlouhodobé výhledy českého hospodářství velmi dobré. České hospodářství má solidní průmyslovou základnu, relativně slušně kvalifikované pracovní síly a vynikající geografickou polohu, blízko ekonomickému "srdci Evropy". Před několika lety varovali němečtí odboroví předáci, že Německu možná hrozí likvidace pracovních příležitostí z "Dálného Východu, který máme přímo za humny."

V poslední době však roste v ČR znepokojení, že zřejmě došlo ke zcela závažnému negativnímu vývoji. Zemi nehrozí okamžitá hospodářská katastrofa, alespoň nikoliv v tak velkém měřítku, v jakém ji v minulosti předvídali nejostřejší kritikové vlády. Nicméně ČR trpí poklesem růstu hospodářského rozvoje, který se vlastně nikdy od pádu komunismu řádně nerozběhl, a také trpí rozpočtovým schodkem, který, jak se zdá, nezadržitelně roste až do krizových rozměrů.

Tři tabulky poskytují hlavní hospodářské ukazatele. (Bohužel jsem je neměl čas a možnost zatím převést do formátu html, pozn JČ.) Poslední tabulka ukazuje postavení výrobních sektorů průmyslu. Tento sektor by měl být klíčem k dlouhodobému hospodářskému úspěchu ČR. "Šok" prvních týdnů roku 1991 vedl k ostrému poklesu výroby. Optimisticky se předpokládalo, že v následujících letech dojde k stabilnímu a zrychlujícímu se hospodářskému oživení. Hospodářství však nadále upadalo, až do r. 1993. Částečně byl zřejmě důvodem rozpad Československa. K hospodářskému oživení došlo až v roce 1995. Údaje pro rok 1996 - bohužel jsou k dispozici čísla jen pro šíře defonované sektory - ukazují, že dochází k silnému hospodářskému růstu jen v několika málo ekonomických odvětvích. V celém lehkém průmyslu znovu zavládl hospodářský pokles, anebo se od pádu komunismu nikdy nezastavil.

Toto hospodářské zklamání se vysvětluje různými způsoby. Nejoptimističtější vysvětlení připisuje hospodářský pokles a zaostávání českého vývozu před dovozem, ekonomickou recesí v Německu. Možná tedy, že je to jen dočasná překážka na cestě k rychlému a dlouhodobému hospodářskému rozvoji. To je ale v nejlepším případě jen velmi částečné vysvětlení. Druhým vysvětlením je plíživá revalvace (zhodnocování) české měny, protože je inflace v ČR vyšší než v EU (a kurs mezi korunou a západními měnami je relativně stabilní, inflace se neprojevuje průběžnou devalvací koruny, tak hodnota koruny vůči západním měnám stoupá, pozn. JČ.). Toto bezpochyby ovlivnilo situaci v mnoha odvětvích česKého průmyslu, avšak je s podivem, proč jsou čeští vývozci tak zranitelní vůči mírné revalvaci české měny, když je kurs české měny stále ještě silně pod úrovní parity kupní síly.

Třetí vysvětlení se soustřeďuje na důsledky kupónové privatizace, která vytvořila složité a zmatené vlastnické vztahy, založené především na nákupu a prodeji cenných papírů a na fúzích, úsilí jedněch majitelů ovládnout jiné firmy, namísto aby produktivním způsobem investovali do rozvoje podniků. Pro podporu tohoto názoru existují určité důkazy, ale důsledky kupónové privatizace je velmi obtížné kvantifikovat či dokázat, že kupónová privatizace konkrétně zavinila to a to selhání. Je například nejasné, jestli by pouhé uplatnění jiné privatizační metody vedlo v určitých průmslových odvětvích k radikálně jiným výsledkům.

Tato přednáška se chce podívat na celou problematiku z trochu jiného úhlu. Vychází ze zkušenosti českých podniků. Způsob, jímž byly podniky zprivatizovány, nebyl jim příliš nápomocný, a někdy jim přímo uškodil, způsob privatizace však není hlavní viník. Často je toto obviňování jen odváděním pozornosti od zásadních problémů nutnosti formulovat hospodářskou strategii a tuto hospodářskou strategii pak realizovat. Na tom plně závisí budoucnost českého hospodářství.

Konkurenceschopnost ve výrobním sektoru

Ze zveřejněných údajů vyplývá, že existuje velmi velký rozdíl mezi produktivitou práce ve výrobních sektorech v ČR a v rozvinutých tržních hospodářstvích. Téměř ve všech výrobních sektorech dosahuje pracovní produktivita ČR méně než jedné třetiny průměrné pracovní produktivity zemí Evropské unie. Do určité míry je to důsledkem zastaralého zařízení podniků a špatné organizace práce. Avšak i tam, kde byly tyto nedostatky překonány, je česká produktivita stále ještě nízká. Klíčovým faktorem moderní průmyslové výroby je to, že zákazník musí být přesvědčen, že nabízený výrobek je kvalitní a výrobce musí vlastnit známou obchodní značku. Tak oděvy, které jsou v módě, se možná vyrábějí úplně stejně jako oděvy v ČR, přesto se však prodávají za daleko vyšší ceny. Podobně se české firmy mnohdy účastní čelných investičních projektů po celém světě, ale pokud jsou v těchto projektech pouze subdodavateli, nedostanou nejvýnosnější zakázky, a proto bude domácí česká produktivita vypadat nižší než jinde. Někteří čeští výrobci automobilů mají sice možná vynikající výrobky, potřebují však dokonalou servisní a prodejní síť a solidní pověst - bez nich dokáží prodat jen velmi malé množství svých výrobků a často jen za velmi nízkou cenu.

Z toho vyplývá, že budoucnost českého hospodářství může být přibližně dvojí, i když ne všechny ekonomické sektory možná budou mít tentýž osud. České hospodářství se buď stane opravdu výkonným, konkurenceschopným hospodářstvím, v němž budou příjmy dosahovat západoevropské úrovně, anebo bude integrováno do hospodářství EU jen jako subdodavatelská struktura pro západní firmy. Je možné, že lehký průmysl v ČR bude moci spoléhat jen na to, čemu se říká "jakákoliv práce, jen abychom zaplatili mzdy". Strojírenské firmy budou možná vyrábět jen jednodušší součástky pro západní podniky. Takovéto hospodářství by však produkovalo pro české obyvatelstvo jen nízké mzdy. Vzhledem k tomu, jak rychle stoupá český obchodní schodek, tato perspektiva by nedokázala zajistit životní úroveň českého obyvatelstva, na jakou jsou Češi zvyklí. Závislost na tomto druhu integrace do západoevropské ekonomiky by zřejmě vedla k cyklu potíží s rozpočtovým schodkem, k cyklu devalvací a rostoucí inflace.

Samozřejmě neexistuje univerzální recept, jak by mohla země přejít od "středně vysokých příjmů" do kategorie zemí s "vysokými příjmy". Nicméně se to několika zemím od druhé světové války podařilo. V Japonsku byly pro průmyslový rozvoj vybrány nejslibnější hospodářské sektory, a do nich se rozsáhlým způsobem investovalo. Ekonomický úspěch však byl především důsledkem strategie velkých firem. Tyto firmy provedly velmi podrobný průzkum trhu. Hledaly tak trhy pro budoucnost , vypracovaly si vhodné dlouhodobé strategie a dokázaly rozsáhlým způsobem investovat do modernizace výroby. Také si velké japonské firmy vypěstovaly velmi těsnou a stabilní spolupráci s relativně malým počtem subdodavatelů. Úplně jiným způsobem vstoupila mezi bohaté země Itálie, kde se sdružili často velmi malí výrobci v sektorech lehkého průmyslu a ovládli velkou část trhu pro lehké spotřební zboží. Daří se jim vítězit nad konkurencí ze zemí s nízkými příjmy, která zlikvidovala většinu tohoto druhu průmyslu v jiných vyspělých zemích, tím, že velmi rychle dokáží reagovat na změnu poptávky.

Česká transformace - fáze "přežívání"

Otázkou tedy je, jestli vede česká transformace ke vzniku firem, které dokáží navzájem spolupracovat a společně reagovat na změny, investovat do rozvoje podniků tam, kde je to zapotřebí, a ovládnout nové trhy, anebo zda české firmy přežijí jen jako izolované jednotky, které se plně podrobí zahraničním podnikům.

Podle původní filozofie české transformace měly tvrdé hospodářské podmínky a makroekonomická stabilita donutit podniky, aby zlepšily svou výkonnost a tak dosáhly konkurenceschopnosti. Jenže přísná interní disciplína a snižování nákladů, to je jen jeden z faktorů, který vede ke schopnosti konkurovat na mezinárodních trzích, a často to není ten nejdůležitější faktor. Kromě toho, v praxi se proces adaptace nemohl zaměřit na zlepšování hospodářské efektivity ani na přípravě dlouhodobé budoucnosti. Na podmínky roku 1991 se v ČR reagovalo vytvořením strategií, které se rovnaly likvidací rozumného dlouhodobého přístupu aneb nebo odklonu od něho. To znamenalo, že pro mnoho firem je možno celý proces přizpůsobování novým podmínkám rozdělit na dvě jasné etapy. První etapa byla plně ve znamení úsilí podniků o přežití. Až v druhé etapě vznikl potenciál pro vypracování dlouhodobější strategie.

První etapa, která začala v lednu 1991, byla zahájena třemi faktory. Zaprvé se rozložila poptávka v zemích RVHP. Ty české firmy, které dál vyvážely během roku 1991 zboží do bývalého Sovětského svazu, většinou za ně nedostaly zaplaceno a octly se ještě ve větších finančních obtížích. Zadruhé poklesla domácí poptávka - to způsobila česká vláda svou makroekonomickou politikou. Zatřetí se rozložil distribuční systém. Organizace zabývající se domácím a zahraničním obchodem často přestaly skoro úplně fungovat. Situace v roce 1991 byla tak vážná, že dospělo mnoho českých firem k závěru, že udělají bankrot, a mnoho dokonce dostalo jasná varování od české vlády, že jsou na seznamu k likvidaci.

Jak na tento tlak české firmy reagovaly? Byla možná celá řada reakcí, ale těchto šest tvoří dosti reprezentativní přehled:

1. Velmi málo firem bylo na tento vývoj vůbec připraveno. Jednou firmou, která byla připravena, byl podnik Desta Děčín, který vyrábí vysokozdvižné vozíky a velkou část jich vyváží do západní Evropy. Desta zajistila svou dlouhodobou budoucnost, udržela si vlastní vývojový potenciál, ale také si uvědomila, že je třeba vytvořit si strategii pro zvládnutí krizových podmínek, aby byly rozloženy náklady a aby bylo možno vyhnout se propouštění. Klíčem k přežití bylo rozšíření sortimentu z 8 na 42 výrobků.

2. Většina podniků lehkého průmyslu dokázala v roce 1991 reagovat velmi rychle. Podniky znovunavázaly styky se západními firmami a dohodly si s nimi jakoukoliv práci, jen aby mohly zaplatit platy svých zaměstnanců. To například znamenalo, že začal vyrábět podle přesně stanovených postupů a z materiálů, které jim dodával německý podnik. Výrobky byly okamžitě vyváženy. Tento způsob spolupráce byl pro české podniky atraktivní, protože jim poskytoval práci a faktury za práci byly okamžitě a spolehlivě ze Západu placeny. Celá věc byla ale do určité míry absurdní, protože materiál pro tento druh výrobků dokázaly vyrábět i české firmy, nemusel se dovážet z Německa. Jenže české firmy odmítaly dodávat zboží jiným českým firmám, protože jim nebylo možno důvěřovat, že za dodávky zaplatí. Velmi důležité je, že tento druh spolupráce má jen velmi omezený dlouhodobý potenciál. České firmy si brzo začaly stěžovat, jak nízké jsou zisky plynoucí z tohoto druhu spolupráce, zejména v důsledu plíživé revalvace koruny. Konstatovaly, že by daleko raději vyráběly zboží vlastních značek.

3. Některé průmyslové firmy si dohodly podobnou subdodavatelskou spolupráci a dokázaly dobře vyrábět určité druhy výrobků, zejména těžké předměty, jejichž výroba vyžaduje kvalifikované a dobře organizované pracovní síly, ale nevyžaduje nejmodernější formy technologie anebo silnou výzkumnickou základnu. Tímto si zachovaly tyto průmyslové firmy potenciál pro pozdější výrobu vlastních výrobků, pokud by znovu vzrostla domácí dodávka.

4. Některé firmy dále vyráběly své staré výrobky a doufaly, že se brzo vrátí staré dobré časy. V některých případech totiž měly tolik fixní výrobní kapacity, že by bylo velmi obtížné přejít na výrobu něčeho jiného. Tak ČKD, obří strojírenská firma v Praze, si vybudovala nedlouho předtím výrobní linky schopné vyrábět 1800 tramvají ročně. V roce 1989 vyrobila ČKD 950 tramvají, avšak začátkem devadesátých let byla celková světová poptávka po tramvajích jen asi 2000 kusů ročně. V roce 1991 poklesl počet tramvají, vyrobených podnikem ČKD, na 13. Firma neudělala bankrot, protože jí pomohl stát, jak se vyrovnat s dluhy, a také v důsledku získání subdodavatelských kontraktů v některých jiných částech koncernu.

V některých případech prostě ředitelství podniků odmítlo věřit, že se jejich výrobek nikdy nezačne dobře prodávat. Dobrým příkladem jsou nákladní automobily Tatra, velmi solidní výrobek, ideální pro stavební práce v pustinách za extrémních podnebních podmínek. V osmdesátých letech se ročně vyrábělo asi 15 000 nákladní automobilů značky Tatra, ale poptávka skoro zcela zmizela, když se zpomalily stavební práce v sovětském ropném průmyslu.

5. Některé firmy zažily jen takový pokles poptávky, který se dal zvládnout. Určité části potravinářského a nápojového průmyslu dokázaly přežít relativně bez potíží. Celá řada výrobců investičních celků měla velké zakázky, které dokončovala, zejména v oblasti výstavby jaderné elektrárny, anebo získala zakázky pro modernizaci ocelářského či automobilového průmyslu.

6. Konečnou strategií, viz níže, bylo spojit se se zahraničním partnerem. To znamenalo možnost vyhnout se etapě, v níž české podniky bojovaly o přežití.

Česká transformace - etapa "ozdravění"

1. Vláda přijala celou řadu opatření, jak pomoci podnikům překonat vážné finanční obtíže. Pomohla však většinou je velkým a politicky mocným strojírenským firmám. Podniky lehkého průmyslu většinou argumentují, že je vláda hodila přes palubu.

2. Firmy se zoufale snažily znovu si vybudovat distribuční sítě. Výrobci kapitálového zboží si často vytvořili nové mezinárodní styky a měli prospěch s určitých proexportních opatřeních, které zavedla vláda, i když neochotně.

3. Tradiční domácí poptávka, a do určité míry i východoevropská poptávka, se opět zvedla. Některé firmy totiž začaly investovat a veřejná správa začala renovovat dopravní a energetické systémy.

Jak podniky reagovaly?

1. Některé z nich si dokázaly vytvořit na základě minulých zkušeností určitou strategii, a to buď pomocí mezinárodních styků anebo pomocí jedné ze svých "strategií pro přežití".
- Koncem roku 1993 rozšiřoval podnik Desta svou servisní sít po celém Německu a plánoval investovat 5 miliónů dolarů do Číny, kde se má montovat 10 000 jejích vozidel ročně. Vozidlo používá motor firmy Volkswagen a původně bylo vyvinuto, aby mateřská firma vůbec něco dělala.
- Škoda - Plzeň, obrovský kombinát, který má nyní přibližně 20 000 zaměstnanců, když nepočítáme ty, kteří pracují v pobočkách, která Škoda-Plzeň vlastní jen částečně, vyrábí součástky pro čelné zahraniční firmy v oblasti energetiky, a také získal velké kontrakty na projekty v rozvojových zemích. Začal montovat a prodávat trolejbusy ve Spojených státech a je velmi aktivní v Číně.
- ZPS, strojírenská firma ze Zlína, nalezla solidní místo na americkém trhu. Jako ostatní firmy zde citované, využívá možností, které vznikly po roce 1989. Obdobně jako i ostatní tyto firmy, nepracuje v oblasti špičkové technologie. Spoléhá ve svých obráběcích strojích na americkou a japonskou elektroniku. Všeobecně vzato, však hrají české strojírenské firmy dvojí roli - jednak působí jako subdodavatelé pro západní firmy a jednak usilují o to, soutěžit ve svém sektoru alespoň na pokraji světového hospodářského jeviště.

2. Lehký průmysl dopadl daleko hůř. Trh firem v tomto sektoru byl ochromen levným dovozem z Dálného Východu a se západními firmami nemohou české podniky soutěžit, protože nedosahují jejich kvality. Proto nemají peníze na nové investice. V mnoha případech přežívají a doufají, že naleznou trh pro své tradiční "solidní" výrobky, ale trh tohoto druhu v tomto sektoru, který je stlačen na jedné straně mezi minimálními cenami a vysokou kvalitou na druhé straně, asi už vůbec neexistuje. Některé podniky se pokusily čelit klesající poptávce investicemi v Rusku nebo na Ukrajině, ale riziko takového počínání je neobyčejně vysoké a české podniky nemají dostatečné množství peněz, aby něco takového mohly podniknout na skutečně seriózní úrovni. Není překvapivé, že mnoho ředitelů v těchto sektorech propadá hlubokému pesimismu a je přesvědčeno, že jejich průmyslová odvětví nepřežijí, pokud nebude koruna devalvována a pokud nebude omezen dovoz.

3. Některé firmy nezměnily skoro vůbec svůj výrobní sortiment. Poptávka po jejich výrobcích se nezvedla, a tak jejich dluhy rychle rostou. Tyto firmy však žijí z nadějí. Tak podniku vyrábějícímu automobily Tatra se nepodařilo prodat skoro žádné své výrobky, ale jeho ředitelé tvrdí, že mají vynikající, jedinečný automobil, který se nakonec bude prodávat. Problém, kterému čelí takovéto firmy je, že jejich rostoucí zadluženost jim znemožňuje získat půjčky pro investice do nových výrobků anebo získat zájem o spojení se zahraničním výrobcem. Jediným řešením je likvidace nebo finanční restrukturalizace a převzetí podniku jinou firmou. Tak se tyto bankrotující podniky stávají součástí malého počtu rostoucím průmyslových impérií, aniž by měly jistotu, že jim to nabízí dlouhodobé řešení. Začlenění bankrotujícího podniku do jednoho z velkých koncernů, jako je ČKD nebo Škoda-Plzeň, může znamenat odsunutí likvidace v naději, že se mezitím poptávka po původních výrobcích zase objeví.

Zachrání české podniky cizinci?

Podle původního pojetí české privatizace hrálo zahraniční vlastnictví velmi významnou roli. Podniky často vyhledávaly zahraničního "partnera", který by vyřešil jejich finanční, marketingové a strategické potíže. V některých případech byla tato spolupráce nesmírně úspěšná, ale celkově jsou výsledky zklamáním. Podstatný počet akcií nebyl zařazen do kupónové privatizace, protože vláda doufala, že pro některé tyto podniky nalezne v budoucnosti zahraničního partnera. Tyto akcie se nyní většinou prodávají existujícím českým firmám. Celkem vzato, přineslo zahraniční vlastnictví podstatný prospěch daleko menšímu množství průmyslových sektorů, než se doufalo. Situaci je možno shrnout do třech bodů:

1. Zahraniční partner je životně důležitý tam, kde je zapotřebí rozsáhlých investic anebo přístupu na velké trhy. Automobilce Škoda přinesl zahraniční partner modernizaci , stejně jako mnohým jiným jednotlivým českým firmám. Rozdíl je často dramatický i v oblasti lehkého průmyslu, nebo zboží vyžadujícího rozsáhlé kapitálové investice, kde domácí firmy přežívají jen s minimálním množstvím investic. Tak v oděvním průmyslu to znamená, že podnik může opustit strategii, jejímž jediným cílem je přežívání, vzrůst investic daleko nad průměr v daném průmyslovém sektoru, a jasné soustředění na ovládnutí části domácího trhu. V oblasti těžkého strojírenství může příchod zahraničního partnera znamenat příliv potřebných investic, takže se podnik vyrovná západní úrovní produktivity a osvobodí se od nízkých mezd.

2. Nicméně, zahraniční partneři nemají zájem o většinu českého průmyslu. V lehkém průmyslu dávají přednost subdodavatelským zakázkám, které jim v praxi dávají nad českými podniky daleko větší moc. V některých případech jsou cíle a potenciál zahraničních zájemců nejasné, a někteří zahraniční partneři, kteří si koupili české firmy, posléze z ČR zase odešli anebo sami udělali bankrot.

3. Nejvýznamější příklady, které likvidují naděje, že by mohli české ekonomice pomoci zahraniční majitelé, pocházejí z těžkého průmyslu. Pokusy najít partnery pro české koncerny nevedly k ničemu hlavně proto, že zahraniční zájemci chtěli převzít jen určité části těchto koncernů. Škoda-Plzeň odmítla nabídku podniku Siemens firmu převzít, protože by většina koncernu zůstala v rizikové situaci, a dává raději přenost spolupráci s celou řadou zahraničních podniků. Škodě-Plzeň se podařilo donutit vládu, aby podpořila pro ni balík finančních restruktualizačních opatření a nalezla dostatečné množství nových trhů pro své výrobky na to, aby stabilizovala své příjmy a výdaje. Buduje si nyní průmyslové impérium tím, že přebírá bankrotující české firmy, ale má jen omezené prostředky pro investice a zůstává těžce závislá na subdodavatelských smlouvách na dodávku relativně jednoduchých strojírenských výrobků. Postavení firmy Škoda-Plzeň je relativně bezpečné - její výrobky neohrožuje dovoz z Dálného východu - ale prostor pro expanzi je omezen. Kromě toho, Škodě - Plzeň s nepodařilo ovládnout nejmodernější součást trhů, a tak může ekonomicky přežít jen potud, bude-li i nadále vyplácet nízké mzdy.

Závěr

Situace v oblasti platební bilance ČR, když ji srovnáme s údaji výkonnosti jednotlivých českých průmyslových odvětví, ukazuje, že se české hospodářství dostalo do vážných obtíží. Musí zlepšit produktivitu ve výrobní oblasti, pokud nemá dojít k poklesu české životní úrovně, vůbec už nemluvě o úsilí ji zvýšit. Situaci lze shrnout ve třech bodech:

1. Jediným skutečným úspěchem je automobilový průmysl. Tento úspěch však ohrožuje závislost na formě Volkswagen, která se může rozhodnout zvýšit objem součástek pro vozy Škoda, vyráběných na Západě a omezit spolupráci s českými subdodavatelskými firmami. Už nyní jsou ohroženi mnozí čeští výrobci strategií firmy Volkswagen užívat jako výrobce automobilových součástek pro veškeré své firmy v Evropě jediného zdroje. Kdyby mohly české firmy získat řádné finanční prostředky, mohly by investovat do nových technologií a usilovat o získání výnosných kontraktů pro celé impérium firmy Volkswagen.

2. Celá řada českých podniků v mnoha odvětvích čelí zoufale naléhavým problémům a celý český lehký průmysl je ve velmi nebezpečné situaci. Italská zkušenost zcela jasně ukazuje, že je možné konkurovat výrobkům ze zemí s nízkými mzdami. VČR se však nikdo ani nesnaží o vypracování strategie, která by to umožnila.

3. Celá řada českých strojírenských firem prošla etapou "přežívání", ovládla nové trhy a zavedla nové výrobky. Nicméně stále ještě nedokáží vyrovnat se svým nejsilnějším konkurentům. Mnoha těchto firmám by prospěl návrat ke stabilitě a růstu na tradičních trzích, aby tam mohly znovu prodávat své tradiční výrobky.

Konečný závěr tedy není ani úplně pesimistický ani úplně optimistický. Politika české vlády umožnila mnoha výrobním podnikům přežít, avšak nikdo neusiluje o politiku, která by jim umožnila prosperovat.

Martin Myant

Česká televize "špatně žalovala Železného"

(CTK) Mestsky soud vcera zamitl zalobu, kterou se Ceska televize domahala tiskove opravy na TV Nova v souvislosti s vyroky Vladimira Zelezneho (Volejte rediteli), pronesenymi na adresu reditele CT Ivo Mathe. Ty se tykaly pruzkumu sledovanosti TV poradu. Zaloba byla nespravne podana. Zalobcem nemela byt CT, ale Mathe osobne, kdyz se vyroky tykaly vyhradne jeho osoby. Nemela take smerovat proti Zeleznemu, ale proti sefredaktorovi poradu, ktery je za nej zodpovedny.

To se tedy zdá značně podivné. Byl by ochoten toto rozhodnutí kvalifikovaně vysvětlit nějaký český právník? JČ.

Pan Josef Schrabal mi poslal jednu z pasáží, která vyšla v Sorosově článku v časopise Atlantic Monthly, nikoliv však v britském Guardianu. Překládám. Linky na originál Sorosova článku i na jeho překlad z Guardianu jsou na mé glasgowské stránce.

Nový nepřítel

Pan Schrabal si myslí, že to Guardian vyškrtl z cenzurních důvodů. Mně se však zdá (nezapomeňte, že jsem text překládal, to člověk do něho docela pronikne) , že tento argument je v textu článku, otištěném v Guardianu už přítomný, a že toto zřejmě redaktoři vyškrtli, protože měli pocit, že se Soros opakuje. V žádném případě nejde názor vyjádřený v tomto odstavci proti názoru listu Guardian.

Ještě k včerejšímu dopisu z Lidových novin

V dopise jeho autor spekuluje o tom, že mnohé materiály, které Neviditelný pes získal exkluzívně a sám, má pravděpodobně redaktor Ondřej Neff díky tomu, že jeho syn pracuje v MFD.

Aby nebylo mýlky, chci velmi důrazně podtrhnout, že se tato insinuace nezakládá na pravdě.

Listy č. 1/1997

První letošní číslo časopisu Listy přineslo plný text překladu článku Piráti z Prahy, z časopisu Fortune. Překlad převzalo z Neviditelného psa. Též přetiskuje poznámka Petra Mikana o Listech, kterou před časem zveřejnil na Fóru Psa.

Jinak mě v souvislosti s Lidovými novinami v Listech č. 1/1997 (str. 5-6) zaujalo toto:

Ještě větší necitlivost prokázaly Lidové noviny "Posledním slovem" Martiny Pávové (Konečné řešení, 27.11.96). "Vyrazilo mi to dech," napsala nám naše stálá spolupracovnice ze Saarbrueckenu. "Domnívala jsem se, že toto sousloví, Endloesung, je už provždy chápáno jako eufemistické označení pro nacistické vyvraždění Židů."

Náhoda, nešťastná shoda pojmů? Ale kdež, Martina Pávová v lehkém tónu doporučuje, aby naše "příliš tolerantní demokracie" přesídlila komunisty do "přísně izolovaného prostoru", kde si budou moci žít po svém. (Ve stručném nástinu jejich budoucnosti autorka předpovídá, že si založí také svou Chartu.)

Dopis ze Saarbrueckenu jsme dostali až poté, co ho Lidové noviny odmítly zveřejnit, neboť prý šlo jen o žert, vlastně jen o jednu větu. Paní či slečna Pávová se sotva narodila v době "konečného řešení", genocida miliónů lidí jí zřejmě nic neříká. Jistěže si může vymýšlet, jak řešit některé problémy (s komunisty, s Romy, hrdelními zločinci, atd.). Není jediná, koho napadne i ghetto. V seriózních novinách by se však mohla najít vzdělaná osoba, který by horlivou izolátorku poučila. A redakce, když už k takové nehoráznosti došlo, měla otisknout kritický ohlas.

Ještě jednou ke svobodě projevu

Shodou okolnosti se v nedeli 16.3. vecer v britske televizi vysilal padesatiminutovy portret Milose Formana. Najdu-li cas, rad bych to prelozil pro Britske listy. Bylo to velmi dramaticke, povzbuzujici a instruktivni.

Film sledoval Formanovu historii v Ceskoslovensku od zacatku sedesatych let.. Vyvrcholil nejnovejsim Larry Flyntem.

Pateri filmu byl rozhovor s Formanem. A taky se scenaristy filmu o Larry Flyntovi, coz, jak se ukazalo, jsou dva na prvni pohled zcela bezvyznamni americti mladicci, tak kolem petadvaceti.

V rozhovoru zduraznovali: "Na tom pripadu Larryho Flynta je nejvyznamnejsi, ze je to skutecne *kontroverzni* osoba. Presto se cely pripad tyka zakladnich principu svobody projevu. I v tezce kontroverznich pripadech musi existovat existovat svoboda projevu."

Jan Culik