K projevu Václava Klause na Žofíně

Martin Myant, adresa: myan-em0@paisley.ac.uk

Vystoupení Václava Klause na žofínském fóru pro podnikatele bychom měli přivítat. Český premiér totiž přiznal, že s českým hospodářstvím není všechno v naprostém pořádku. Zmínil se o dvou klíčových problémech: o zpomalování hospodářského růstu a o rostoucím rozpočtovém schodku.

Kupodivu však nevidí český premiér ani jeden z těchto problémů jako příčinu k znepokojení a v žádném případě je nepovažuje za důvod uvažovat o změnách své hospodářské politiky. Klaus usuzuje, že je pomalejší růst hospodářství důsledkem nízké poptávky ze zahraničí. Obchodní schodek, a tedy schodek rozpočtové bilance považuje český premiér za vážný hospodářský problém jen proto, že ho za něj považují jiní. Klaus nenavrhl nová řešení, ale hovořil o tom, co česká vláda dělat nebude: nepřikročí k "razantním opatřením ve strukturální politice", ani k "administrativním regulačním opatřením" ani k devalvaci.

Namísto toho hodlá Klaus v budoucnosti provádět známou politiku: chce pokračovat s privatizací, bude redukovat železniční síť a zdravotnické služby, odmítne požadavky na zvyšování platů a bude žádat zahraniční vlády, aby byly na české vývozce laskavější. V důsledku této politiky se však výkonnost českého hospodářství výrazněji nezlepší.

I když jistě není česká ekonomika na pokraji katastrofy, je znepokojující, že je její výkonnost podstatně nižší, než by mohla být. Český hrubý národní produkt na jednoho obyvatele dosahuje v současnosti jen asi poloviny průměru HNP zemí Evropské unie. Přitom musí růst českého hospodářství dosahovat minimálně pěti procent ročně, má-li ČR někdy vůbec země Evropské unie. dohnat. Pouze v roce 1995 se růst českého hospodářství přiblížil pěti procentům. Výsledky pro začátek roku 1997 jen potvrzují obavy, že se české hospodářství dále zpomaluje. Naděje, že bude dosaženo "fáze post-transformačního ekonomického růstu" se plní jen částečně.

Kromě toho, údaje z Českého statistického úřadu nás nenechávají na pochybách, že se dostala velká část českého výrobního průmyslu, klíčového sektoru pro rychlý rozvoj hospodářství, do vážného úpadku. Někteří ředitelé podniků lehkého průmyslu hovoří o tom, že je jejich průmyslový sektor na hranici likvidaci, a z důkazů, které jsou k dispozici, vyplývá, že by se takové obavy neměly bagatelizovat. Skutečně rychlý hospodářský rozvoj je v ČR omezen jen na velmi úzkou část ekonomiky. Většinou je spojen s firmou Volkswagen a s jinými podniky, které vyrábějí součástky pro automobilový průmysl.

Obchodní schodek sám už začíná být pro ČR vážným nebezpečím. Je totiž důkazem, jak nízká je mezinárodní konkurenceschopnost českých podniků. Ta je daleko významnějším faktorem, působícím pomalý růst vývozu, než nízká poptávka po zboží v Německu. Produktivita v ČR dosahuje jen třiceti procent průměrné produktivity zemí Evropské unie. Je to důsledkem souhry několika faktorů: zastaralého zařízení továren, nízké kvality výrobků, nepružné reakce podniků na poptávku spotřebitelů a neexistence známých českých značek.

V důsledku této nezáviděníhodné situace je odsuzováno mnoho českých firem k tomu, aby hrály jen podružnou roli pro západní společnosti. Tak české strojírenské podniky pracují jako subdodavatelé pro velké investiční projekty. Vyrábějí pro ně technologicky jednodušší a finančně nejméně ziskové součástky. Podniky lehkého průmyslu přežívají tím, že spoléhají na nízké mzdy a na vykonávání jednoduchých a relativně nevýdělečných úkonů.

Má-li být český průmysl pozvednut na vyšší úroveň, bude to vyžadovat investice a modernizaci. Navzdory optimistickým výrokům Václava Klause existuje jen málo důkazů, že se to skutečně děje. V letech 1993 a 1994 do určité míry vzrostly investice do českých výrobních podniků, protože firmy usilovaly přizpůsobit se novým podmínkám. Posléze míra investic opět poklesla, i když celková čísla to maskují, v důsledku rostoucích investic do jediné jaderné elektrárny.

V ČR vzniká obrovský kontrast mezi zahraničními firmami, které investují na jednoho zaměstnance daleko více - často až čtyřikrát více - než české firmy v témže hospodářském sektoru. To neznamená, že zahraniční vlastnictví může být řešením - existuje dostatečné možství důkazů, že příchod zahraničních firem často končí zklamáním. Nicméně z toho vyplývá, co přesně český průmysl potřebuje.

Není zrovna lehké vypracovat účinnou novou hospodářskou politiku, avšak několika zemím se od druhé světové války podařilo postoupit z kategorie zemí se středně vysokým příjmem do kategorie zemí s vysokým příjmem. Jedním příkladem je Itálie, kde se bouřlivě rozvinula právě ta odvětví lehkého průmyslu, kterým nyní v ČR hrozí likvidace. Rozvoj nebyl způsoben nízkými mzdami, ale tím, že spolu podniky začaly spolupracovat a místní komunální úřady vytvořily kolektivní instituce, které mezi podniky rozšiřovaly informace, mnohostranně jim pomáhaly a vyhledávaly příležitosti k podnikání.

Je možná překvapující, že si Václav Klaus sice uvědomuje, že ne všechno je v českém hospodářství nyní dokonalé, domnívá se však, že není nutné vyvinout seriózní úsilí nynější situaci řádně porozumět a poučit se z ní. Namísto toho dává Klaus přednost svým známým heslům o tom, že je nutno odmítat "kolektivismus" a neutralizovatp nebezpečí "korporatistických a syndikalistických tendencí".

V mnohých jiných zemích je vytváření hospodářské politiky státu úspěšné právě proto, že se vlády radí s nejrůznějšími skupinami, které dohromady vytvářejí společnost, naslouchají jim a spolupracují s nimi, namísto aby se jim vyhýbaly a schovávaly se za otřepanými abstraktními hesly.

Dr. Martin Myant

(Martin Myant vyučuje ekonomice na univerzitě v Paisley ve Skotsku.)

Nejistá mapa budoucnosti

Financial Times 12. března 1997 o rozšiřování NATO a EU do střední Evropy

Lionel Barber a Anthony Robinson

Lech Walesa, bývalý polský prezident, kdysi žertoval, že pokud se mu nepodaří dostat na polskou půdu americké generály, postačí mu, vznikne-li v Polsku alespoň továrna General Motors s americkou vlajkou.

Dnes nejenže podnik GM koupil ve Varšavě jednu bývalou státní automobilku, ale staví za 350 miliónů dolarů ve Slezsku úplně novou továrnu na zelené louce. Polsko patří mezi přední uchazeče o vstup do NATO a EU.

Nicméně vyhlídky na rozšiřování NATO a EU do střední Evropy nejsou zrovna jasné. Navzdory tomu, že obě organizace veřejně přislíbily rozšiřování v brzké době, na Západě dále trvají soukromě pochybnosti, jak se vyrovnat s dvěma historickými procesy, které zcela změní mapu Evropy.

Vztah mezi rozšiřováním NATO a EU bude hlavním námětem o nadcházejícím víkendu při setkání zahraničních ministrů zemí EU v Appledornu v Holandsku.

Hlavně v důsledku amerického přesvědčování zůstává časový rozvrh pro rozšiřování NATO dosud nenarušen. Aliance má vybrat první skupinu států pro vstup do NATO na madridské vrcholné schůzce v červenci. Pokud do té doby nedojde k dohodě s Moskvou, NATO doufá, že dokončí vyjednávání s novými členy do konce roku.

Cílové datum vstupu do NATO zcela zjevně vyvolává tlak na EU, aby zrychlila své přípravy pro přijetí deseti kandidátů ze středovýchodní Evropy: ČR, Maďarska, Polska, Slovinska, Slovenska, tří pobaltských republik, Bulharska a Rumunska.

Avšak rozšiřování EU je ochromeno vnitřní agendou evropské organizace, která je v současnosti kontroverznější, než tomu bylo kdykoli v celé její čtyřicetileté historii. V následujícím půlroku až roku musejí vedoucí představitelé EU rozhodnout o reformě institucí Evropské unie, revidovat maastrichtské dohody, vyřídit otázku evropské měnové unie a reformu rozpočtu EU.

V praxi je to všechno spojeno. Stoupenci zavedení jednotné evropské měny varují, že pokud nebude zavedena, jak plánováno, do 1. ledna 1999, mohlo by to vést ke zmrazení plánů přijmout do EU nové členy. Španělsko vyhrožuje, že by mohlo zablokovat rozšiřování EU, pokud se mu nedostane z Bruselu záruk, že bude i nadále dostávat od EU hojné regionální dotace.

Řecko varovalo, že zdrží rozšiřování EU, pokud bude chtít EU odložit rozhovory o začlenění Kypru do Evropské organizace. Turecko pohrozilo, že bude blokovat rozšíření NATO do střední Evropy, jestliže nedostane slib, že bude vpuštěno do EU. To ale minulý týden odmítlo setkání centristicky pravicových představitelů zemí EU, vedených kancléřem Kohlem.

Vede to všechno k vážným pochybnostem v dnešní patnáctičlenné Evropské unii, zda je skutečně rozumné organizaci rozšiřovat na 25 zemí a více. Nová EU by měla více než 500 miliónů obyvatel, rozkládala by se od Arktického kruhu až po Egejské moře, od Barcelony po Bukurešť. Deset žadatelů o vstup jsou chudé země, jsou to bývalé příkazní ekonomiky, mají nestabilní sousedy, poteciálně explozívní problémy menšin a celkem mají menší hrubý domácí produkt než jediné Holandsko. Přijmout tyto země bude daleko složitější než bylo v osmdesátých letech přijetí Řecka, Španělska a Portugalska.

První potíží je, jak se vyhnout v novém, velkém EU naprostému ochromení jakéhokoliv rozhodování. Revize maastrichtských dohod by měla napomoci oslabením principu jednomyslnosti.

Druhou potíží je kalendář. Vedoucí představitelé EU přislíbili, že jednání mezivládní konference budou ukončena v polovině června, ale to je téměř nemožné, protože se jednání nemohou rozběhnout před britskými všeobecnými volbami, které se zřejmě budou konat 1. května.

Zdržení by však zdrželo i zveřejnění tzv. "Agendy 2000", doporučení Komise pro Evropu, která musejí být přijata před rozšířením EU, a analýzy toho, do jaké míry jsou jednotlivé středo a východoevropské země na vstup do EU připraveny.

Komise pro Evropu neočekává, že bude mír rozšířené EU vyšší rozpočet. Částečně je to dáno tím, že země v nové zóně eura budou muset dodržovat přísnou finanční disciplínu a částečně tím, že rozšíření nynějších zemědělských dotací EU na chudý východ by bylo nesmírně nákladné.

Kromě toho, žadatelé o vstup do EU nejsou ochotni přijmout acquis communautaire, složitý systém zákonů, od minimálních sociálních a ekologických norem a nařízení pro jednotný trh až po plné zavedení zákona o konkurenci. Proto budou zřejmě noví členové EU procházet dlouhými přechodovými obdobími.

"Tyto země mají jen naprosto minimální strukturu veřejné správy a naprosto minimální rozpočet. Je vyloučeno, že by byly schopny spravovat a raliyovat acquis communautaire," konstatoval jeden vedoucí představitel EU.

Třetí potíž je, že vedoucí představitelé EU musejí teprve rozhodnoput zda zahájit vyjednávání o vstupu se všemi deseti žadateli, anebo a lucemburské vrcholné schůzce letos v prosinci vybrat jen některé.

Komise pro Evropu a většina zemí EU zjevně dává přednost "diferenciaci". Jenže nikdo zatím neví, co by se mělo dělat se zeměmi, které budou v první vlně rozšiřování odmítnuty, zejména pokud budou také odmítnuty při rozšiřování NATO. Bulharsku a Rumunsku hrozí v tomto smyslu riziko.

Nálada ve středoevropských hlavních městech je daleko optimističtější než v Bruselu. Budapešť, Praha a Varšava jsou přesvědčeny, že vyjednávání o plném vstupu do EU bude zahájeno začátkem roku 1998, asi tak půl roku po ukončení mezivládní konference.

Činitelé však nanejvýš přiznávají, že podrobná sektorová vyjednávání - o konkrétních otázkách jako je zemědělství, volnost pohybu a právo na regionální dotace - budou nesmírně namáhavá a obtížná.

Jan Truszczynski, polský velvyslanec u EU, konstatuje, že i ty země, které mají strategický zájem o přijetí Polska, budou mít praktické, technické těžkosti. Pokračuje: "Uvědomujeme si, že nejvíce záleží na obsahu vyjednávání a na kvalitě výsledků. Pokud to bude znamenat, že vyjednávání budou trvat déle, nebude nám vadit, přicestujeme-li do Bruselu až kolem let 2001 - 2002.

Z východní Evropy se jeví některé údajné výhody členství EU jako například svoboda pohybu občanů velmi dvojznačné. Západoevropané si možná dnes hodně stěžují na to, že Češi a Poláci zaplaví jejich pracovní trhy v době, kdy je v západní Evropě rekordní nezaměstnanost. Jenže vlády a zaměstnavatelé ve střední Evropě se obávají, že kdokoliv, kdo bude mít nějakou kvalifikaci, se ze střední Evropy odstěhuje na Západ. Bude to mít velmi záporný vliv na rozvoj hospodářství.

Totéž platí pro zemědělství, kde by rozšíření nynějších západoevropských zemědělských dotací destabilizovalo polské hospodářství inflačním vzrůstem příjmů zemědělců. V důsledku toho by výrazně stouply ceny půdy, odčerpalo by to investice z průmyslu a vznikla by nová třída statkářů. Totéž platí pro Maďarsko a pro ČR.

Maďarsko se neobává, že by se střední Evropě nepodařilo přijmout acquis communautaire. Rychlá privatizace v Maďarsku a rozsáhlé zahraniční investice do Maďarska znamenají, že tři čtvrtiny vývozu z Maďarska pochází z plně nebo částečně cizinci vlastněných továren. "Tyto podniky zajistí naši integraci do Evropy a naši schopnost plně konkurovat na evropských trzích," konstatují Maďaři.

Proud zahraničních investic do střední Evropy a rychlost, s níž se Středoevropané dokázali ekonomicky přeorientovat směrem na Západ znamená, že je region více integrován se západními trhy než před sedmi lety. Více než 60 procent obchodní výměny ČR, Polska a Maďarska je s Evropsku unií.

Někteří vysoce postavení Středoevropané mají pochybnosti, co jiného jim může členství v EU nabídnout, zejména pokud to bude znamenat, že budou muset přijmout břemeno acquis communautaire a ztratí konkurenceschopnost. Takové pochybnosti podporují Američané, kteří se ptají, proč chce být střední Evropa připojena k nejpomaleji hospodářsky rostoucímu bloku na světě.

Ale to jsou všechno jen postranní úvahy Rychlejší integrace do EU a do NATO je stále považována za pas k bezpečnosti a prosperitě, a za možnost zaplnit vakuum mezi Německem a Ruskem.

Bytová otázka

Ing. Lubomir Denk , del@nri.cz

Pisi Vam reakci na dnes uverejneny prispevek v BL na tema bytova otazka. Vas prispevatel do dnesnich BL je sice nastvany, a dopousti se ve sve rozhnevanosti ponekud mylnych zobecneni. Konkretne mi jde o tuto cast "v Praze nevahaji radnice vedene udajne "obcanskou" ODS chtit za 50 let stary byt spatne konstrukce a ve spatne ctvrti, velikosti 1+1, cenu okolo 1.5 mil Kc (vcetne pozemku)!".

Posilam Vam priklad zalozeny na zkusenostech s privatizaci obecniho bytu na Praze 10.

Vyber domu do privatizace je veci OU (nektere domy, vetsinou ty v dobrem stavu si radnice nechava) a pokud clovek bydli v domu urcenem k privatizaci pak probiha za techto obecnych podminek (ty jsou stanoveny magistratem a plati tedy pro celou Prahu):

1) Prodavaji se cele domy s timto poradim predkupniho prava:
1. druzstvo najemniku, ve kterem je vice jak 50% najemniku domu.
2. druzstvo najemniku, ve kterem je mene jak 50% najemniku domu, a kdyz vetsina najemniku privatizaci nechce (neutvori druzstvo a pisemne projevi nezajem)
pak komukoliv kdo projevi zajem (kdo da vic).

2) Financni podminky: prodava se za odhadni cenu stanovenou znalcem a v moci OÚ je tuto cenu snizit podle stari a stavu domu az o 80%. Prodava se na bezurocne splatky, cast ceny je nutno slozit pri koupi. (v nasi Praze 10: urednici slevuji cca 60% na 30 let stary zanedbany panelak a plati se 25% ceny pri podpisu smlouvy a zbytek bezurocnymi mesicnimi splatkami na 10 let - takto vyhodne podminky ovsem plati jen pro druzstva najemniku).

Pak vyjde i 3+1 o cca 65 m2 (sice ve 30 let starem panelaku) pod 100 tisic bez pozemku - jeho velikost odpovida zastavene plose deleno poctem bytu - ten je dlouhodobe pronajmut za relativne levny peniz. Koupe i s pozemkem na nejz je predkupni pravo, pak vychazi mirne nad 100 tis., ale pozemek v pripade koupe se musi zaplatit hotove cely.

Pri takovemto zpusobu privatizace se koupe bytu stala dostupnou i pro duchodce (kterych je v nasem pripade vetsina, je ale pravda, ze jim to vetsinou plati deti). Je take pravda ze radnice posledni dobou financni podminky pritvrzuje, ale porad to ma daleko k vyse citovanemu. Dle mych informaci maji (nebo meli) obyvatele obecnich bytu ve vetsine dalsich mestskych castech Prahy podobnou moznost - ale pozor, kazda radnice si konkretni podminky (hlavne zpusob zaplaceni kupni ceny) resi jinak.

Abyste mi dobre rozumel, nevychvaluju ani obecni uredniky ani ODS za to jak jsou proziravi, ale to co napsal Vas ctenar je podle mne politovanihodna vyjimka (nebo treba slo o umysl konkretnich radnich od radit najemniky od koupe). Navic v nem chybi odkaz na metraz bytu, velikost pozemku a hlavne na stav domu. Chci rict, ze jelikoz privatizace obecnich musi v Praze probihat za vyse popsanych pravidel mate v kazdem pripade moznost byt ziskat a nedat tak spekulantum sanci. Samozrejme pokud Vas konkretni obecni dum je urcen k privatizaci.

Hodne by se dalo psat o vlastnim postupu privatizace. O tom jak si urednici diky "dobre" napsanym (ne)pravidlum mohou lehce prijit k penezum - napriklad nejsou stanovena zadna jasna pravidla pro poskytnuti slevy. Postup uredniku, kteri navic nemaji pevne stanovene lhuty k vyrizeni Vasich zadosti (= bezduvodne zdrzovani at z lenosti nebo z umyslu), pak k nabizeni uplatku primo vyzyva. Typicky cesky bordel (pardon "specifikum").

Ovsem na druhou stranu diky prilisne volnosti jednotlivych obecnich uradu ve stanoveni financnich podminek je mozne ze v nekterych pripadech je privatizace pro normalne vydelavajiciho cloveka nedostupna. Ale vzdy mate moznost zjistit zda je to podvod (napr. nadhodnoceny stavebni posudek, ci svevole uredniku (zda jenom Vam stanovil napadne nevyhodne financni podminky) a nebo ze ten byt (polohou, stavem velikosti pozemku) opravdu tolik stoji. Ale mate moznost zasahnout.

Navic ta vysoka cena, za kterou Vasemu ctenari byt nabizi musi platit i pro pripadneho kupce-spekulanta a ale to by pak prece nevydelal!? V tom tedy vidim urcity rozpor.

Jinak se v leccem ostatnim s Vasim prispevatelem shodnu - namatkou Kocarnik a jemu primo podrizeny kapitalovy dozor by mel sedet nekde jinde a ne na MF a televiznich studiich.

Lubomir Denk

Reakce jednoho čtenáře na dopis Terezy Boehmové z FSV:

2. ten prispevek te slecny ze zurnalisticke fakulty byl ale docela dobry :), i kdyz pravdepodobne neumi nechat svou mysl prekousnout informace, ktere ji jsou podavany ji neprijemnym zpusobem, a kriticky je zhodnotit po opadnuti emoci.

V businessu jsem se naucil jednu vec. JEDINE INFORMACE, KTERA JE JINA, NEZ CO SI MYSLITE, MA NEJAKOU CENU. Hyckejme vsechny zakazniky a partnery, kteri nam rikaji, co se jim na nasi firme NELIBI, i kdyz nam to NENI PRIJEMNE, protoze to evokuje, ze jsme hlupaci, ze jsme na to neprisli sami drive. Nikdo uceny ale z nebe dosud nespad.

Reakce na kritiku Respektu

S tim Respektem mate pravdu. Nekdy v roce 1992 az 1993 jsem chtel dat do Respektu clanek o tom, ze kdyz ODS a predevsim premier Klaus treba nalepkuje ekology jako levicaky, dela politickou i vecnou chybu, coz je jenom ke skode Ceske republiky i jeho sama. Zakladem clanku byl vecny fakt, jehoz jsem si byl vedom z okoli nekterych znamych, totiz, ze ekologove po revoluci levicovi nebyli, zato kdyz jim to Klaus porad rikal, tak je tam nakonec (mozna) nektere skutecne dostal. To je politicka chyba zbytecne si vytvaret opozici, ztracet hlasy zahanenim "vas nechceme". Myslim, ze jsem jednal take s panem Machackem a clanek nikdy nevysel, tedy vysel do ztracena. http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html