Příslib omylnosti

Je jednodušší identifikovat nepřátele otevřené společnosti než dát pojmu pozitivní význam. Ale bez takového pozitivníh významu se stane otevřená společnost obětí svých nepřátel. Musí existovat společný zájem, který stmeluje společnost dohromady, ale otevřená společnost není tradiční komunitou.

Je to abstraktní idea, univerzální pojem. Jistě, existuje globální komunita, existují společné zájmy na globální úrovni,jako ochrana životního prostředí a prevence válek. Ale tyto zájmy jsou relativně slabé ve srovnání se zájmy jednotlivých zemí. Těm se nedostává ve světě, skládajícím se ze suverénních států, širší mezinárodní podpory. Kromě toho, otevřená společnost jako univerzální pojem jde mimo veškeré hranice.

Společnosti stmelují sdílené hodnoty. Tyto hodnoty jsou zakořeněny v kultuře, v náboženství, v historii a v tradici. Když nemá komunita hranice, kde nalezneme její sdílené hodnoty? Věřím, že existuje jediný možný zdroj: samotný pojem otevřené společnosti.

Má-li splňovat tuto roli, pojem otevřené společnosti je nutno nově definovat. Namísto dichotomie mezi otevřenou a uzavřenou společností vidím otevřenou společnost jako systém, který se zabydlil na centristickém území, kde jsou zaručena práva jednotlivce, ale kde také existují určité sdílené hodnoty, stmelující společnost. Toto centristické území je nyní ohrožováno ze všech stran. Z jednoho extrému hrozí komunistické a nacionalistické doktríny nadvládou státu. Z druhého extrému hrozí kapitalismus volných tržních vztahů velkou nestabilitou a nakonc rozkladem. Existují další varianty. Singapurský Lee Kuan Yew navrhuje takzvaný asijský model, který slučují tržní ekonomiku s represívním státem.

V mnoha částech světa je vláda statu tak těsně spojena s vytvářením soukromého bohatství, že lze hovořit o tom, že zlodějský kapitalismus neboli "gangsterský stát" je novou hrozbou otevřené společnosti . Vidím otevřenou společnost jako společnost, otevřenou dalšímu zlepšování.

Začneme tím, že uznáme, že jsme omylní. To se týká nejen našeho myšlení, ale i našich institucí. To, co je nedokonalé, je možno zlepšovat, metodou pokusu a omylu. Otevřená společnost toto nejen umožňuje, ale dokonce to podporuje. Základní podmínkou je v ní svoboda projevu a ochrana nepříjemných názorů.

Otevřená společnost nabízí výhled směrem k nekonečnému pokroku. V tomto ohledu je podobná vědeckým metodám. Věda má ale k dispozici objektivní kritéria - hlavně fakta, podle nichž lze posuzovat procesy. Bohužel, v lidských záležitostech neposkytují fakta spolehlivá měřítka pravdy, přesto však otřebujeme určité obecně přijaté standardy, podle nichž bude možno posuzovat proces pokusů a omylů.

Všechny kultury a všechna náboženství nabízejí takové standardy. Otevřená společnost se bez nich nemůže obejít. Inovací v otevřené společnosti je to, že zatímco většina kultur a náboženství považuje své vlastní hodnoty za absolutní, otevřená společnost, která je si vědoma mnoha kultur a náboženství, musí považovat své vlastní sdílené hodnoty za věc debaty a volby.

Má-li být debata možná, musí existovat všeobecná shoda alespoň v jedné věci: že otevřená společnost je žádoucí formou sociální organizace. Lidé musejí být schopni svobodně myslet a jednat a jediným omezením smí být jen společný zájem. Metodou pokusů a omylů je nutno určit, kudy mají probíhat ta omezení.

Americká Deklarace nezávislossti je velmi dobrým přibližným vyjádřením zásad otevřené společnosti. Neměli bychom ale tvrdit, že tyto principy jsou samozřejmé (self-evident), měli bychom říkat, že jsou v souladu s naší omylností . Mohlo by vést poznání, že nedostatečně chápeme svět, k vytvoření otevřené společnosti jako žádoucí formy sociální organizace? Jsem přsvědčen, že ano.

Musíme podporovat víru v naši vlastní omylnost a dát ji takový statut, jaký normálně poskytujeme víře v absolutní pravdu. Ale jestliže není absolutní pravda dosažitelná, jak můžeme přijmout naši omylnost jako absolutní pravdu? Toto se zdá být paradox, ale lze ho vyřešit. První myšlenka, že naše chápání je nedokonalé, neprotiřečí druhé myšlence, že musíme první myšlenku přijmout jako článek víry.

Potřeba článků víry vzniká právě proto, že naše chápání je nedokonalé Kdybychom byli schopni získávat dokonalé porozumění realitě, nepotřebovali bychom víru. Máme-li však být schopni přijmout tuto argumentaci, musíme hluboce změnit náš postoj k pojmu víra. Historicky vzato sloužily různé víry k ospravaedlnění různého způsobu chování. Omylnost by měla vést k jinému postoji. Víra by měla sloužit k tomu, aby nám pomáhala utvářet život, nikoliv k tomu, abychom dodržovali určitá pravidla. Uznáme-li, že naše víra je výrazem naší voby, nikoliv absolutní pravdou, budeme daleko pravděpodobněji tolerovat jiné víry a měnit naši víru na základě nových zkušeností.

Ale většina lidí tak bohužel se svou vírou nezachází. Ztotožňují svou víru s absolutní pravdou. Prostřednictvím tohoto ztotožnění často definují vlastní identitu. Jestliže je donutí jejich zkušenost života v otevřené společnosti vzdát se své absolutní pravdy, pociťují to jako ztrátu Představa, že jaksi my sami zosobňujeme absolutní pravdu, je hluboce zakořeněna v našem myšlení.

Máme možná určité kritické schopnosti, ale jsme neodlučitelně přivázáni sami k sobě. Možná jsme objevili zásady pravdy a morálky, ale především musíme reprezentovat sami sebe a své vlastní zájmy. Proto, existují-li takové pojmy jako pravda a spravedlnost - a my věříme, že ano - chceme je vlastnit. Požadujeme pravdu od náboženství, a poslední dobou od vědy.

Víra v omylnost je chabou náhražkou. Je to vysoce inteligentní pojem, s nímž se daleko hůře pracuje než s primitivní vírou, podle níž má moje vlast (moje rodina, moje firma) vždycky pravdu. Jestliže je pro nás tak obtížné přijmout, že jsme omylní, co nám tu myšlenku může zatraktivnit?

Nejsilnějším argumentem jsou její pozitivní důsledky. Otevřené společnosti více prosperují, jsou inovativnější, jsou zajímavější než uzavřené společnosti. Existuje ovšem nebezpečí. navrhuji-li, aby byl úspěch důvodem, proč bychom měli přijmout určitou víru. Protože platí-li moje teorie reflexivity, mít úspěch není totéž jako mít pravdu.

V přírodních vědách musejí být teorie pravdivé (v tom smyslu, že předpo vědi a vysvětlení odpovídají faktům), mají-li fungovat (v tom smyslu, že produkují užitečné předpovědí a vysvětelní). Ale v sociální sféře není to, co je efektivní nutné totožné s tím, co je správné, v důsledku reflexívnho spojení mezi myšlením a realitou.

Jak jsem se už zmínil, kult úspěchu se může stát v otevřené společnosti zdrojem nestability, protože může ochromit naše vědomí toho, co je správné a co je špatné. A právě to se naší společnosti nyní děje. Náš smysl pro právo a neprávo je ohrožen tím, že se soustřeďujeme na úspěch, poměřovaný penězi. Člověk má právo dělat cokoliv, pokud mu to projde.

Kdyby byl úspěch jediným měřítkem, otevřená společnost by prohrála v soutěži s totalitními ideologiemi - jak se jí to také mohdy stalo. Je daleko lehčí argumentovat na základě vlastního sobeckého zájmu než složitě postupovat abstraktním myšlením od omylnosti k pojmu otevřené společnosti. Pojem otevřené společnosti musí být pevněji zakotven.

Musíme přijmout pojem otevřené společnosti, protože je to správná forma sociální organizace. Věřím v otevřenou společnosti, protože nám umožňuje rozvinout náš potenciál lépe než společenský systém, který tvrdí, že vlastní absolutní, neomylnou pravdu. Přijmeme-li, že pravda je nedosažitelná, nabízí nám to lepší vyhlídky pro svobodu a prosperitu, než když to budeme popírat.

Natolik jsem angažován při hledání pravdy, že mě výše uvedené argumenty ve prospěch otevřené společnosti přesvědčují. Nejsem si jist, zda přesvědčí i jiné lidi. Vzhledem k reflexívnímu mechanismu mezi myšlením a realitou, k dosažení úspěchu nepotřebujeme pravdu. Je možné dosáhnout určitých cílů zkreslením pravdy či jejím popíráním a lidé možná budou mít větší zájem o dosažení určitých cílů než o pravdu.

Jenom na nejvyšší úrovni abstrakce, když uvažujeme o smyslu života, nabývá pravda největšího významu. I tehdy se může mnohým zdát, že je lepší dát přednost lži, protože život vede ke smrti a smrt je velmi obtížné přijmout. Ano, dalo by se argumentovat, že otevřená společnost je nejlepší formou sociální organizace pro co nejlepší využití života, zatímco uzavřená společnost je formou, nejlépe vhodnou pro přijetí smrti.

V konečné analýze je víra v otevřenou společnost otázkou volby, nikoliv logické nutnosti. To není všechno. I kdyby byl pojem otevřené společnosti všeobecně přijat, nestačilo by to k zajištění toho, aby převládla svoboda a prosperita. Otevřená společnost pouze poskytuje rámec, v jehož rámci je možno smířit různé politické a sociální otázky. Neposkytuje konkrétní názor ohledně sociálních cílů.

Kdyby to dělala, nebyla by to otevřená společnost. To znamená, že kromě víry v otevřenou společnost musejí lidé mít ještě i jiné víry. Jenom v uzavřené společnosti poskytuje pojem otevřené společnosti dostatečnou základu pro politickou akci. V otevřené společnosti nestačí být demokratem. Člověk musí být liberálním demokratem anebo sociálním demokratem anebo křesťanským demokratem nebo nějakým jiným demokratem.

Sdílená víra v otevřenou společnot je nutnou, ale nikoliv dostatečnou podmínkou pro svobodu a prosperitu a všechny dobré skutečnosti, která má otevřená společnost přinášet. Je zřejmé, že pojem otevřené společnosti je zdánlivě zdrojem nevyčerpatelného množství obtíží. To se dá čekat. Konec konců, otevřená společnost je založena na uznání naší omylnosti.

Je logické, že náš ideál otevřené společnosti je nedosažitelný. Mít pro ni konkrétní plán by bylo přece kontraproduktivní. To neznamená, že bychom o něj neměli usilovat. Ve vědě je také absolutní pravda nedosažitelná. A přesto pohled'me, jak obrovský pokrok jsme ve vědě učinili. Obdobným způsobem lze aproximovat i k ideálu otevřené společnosti.

Odvodit politickou a sociální agendu z filozofického a epistemologického argumentu se může zdát nemožné. Přesto se do dá dokázat. Existuje historický precedens. Éra osvícenství byla oslavou moci rozumu a poskytla inspiraci pro americkou Deklaraci nezávislosti a Chartu lidských práv. Víru v rozum přehnali do výstřelků ve francouzské revoluci, nicméně to byl počátek modernosti. Máme za sebou 200 let zkušenosti s Érou Rozumu, a rozumní lidé by měli uznat, že rozum má své hranice.

Čas dozrál k tomu, abychom vypracovali pojmový rámec založený na naší omylnosti. Tam, kde selhal rozum, možná povede omylnost k úspěchu.

(Přeložil Jan Čulík)