Rejstřík BL
ARCHIV ►


Středa za volantem

Strávil jsem středu v podstatě za volantem - cestoval jsem z Glasgowa, kde žiju a učím, do severoskotského městečka Inverness, na břehu řeky Ness, která vytéká z jezera Loch Ness, kde se prý schovává na lochneská příšera. Jel jsem tam za Ivanem Kytkou, zpravodajem České televize, dotočit pár vět pro pořad o Skotsku, (pro jeden z nedělních dopoledních nObjektivů na ČT1) pro sekvenci, v níž srovnáváme českou a skotskou Bílou Horu (tedy katastrofální porážku Skotů na bojišti Cullodden u Inverness, od níž letos uplynulo 250 let) a vůbec českou a skotskou mentalitu.

Z Glasgowa je to do Inverness asi 280 kilometrů. Ještě tak před patnácti lety znamenalo vypravit se tam dosti velkou anabázi, neboť se tam jelo vysokohorskou krajinou, snad poslední divočinou v Evropě, v podstatě jen po okreskách. Takže se tam cestovalo víc než den. Teď se jede z Glasgowa do města Perth čtyřproudovou silnicí, dalších přibližně 200 kilometrů horskou pustinou mezi Perth a Inverness velmi dobrou dvouproudovkou, která se každých dvacet třicet kilometrů rozšiřuje na čtyřproudovku, aby bylo možno předjíždět pomalé náklaďáky. Celá cesta trvá asi tři hodiny.

Zajímavé jsou po cestě nápisy: Únava zabíjí. Zastavte a dejte si oddech. Nebo: Frustrací vznikají dopravní nehody. Prosíme, dovolte rychlejším vozům předjet. Používejte odpočívadel. (Před několika měsíci zahynuli na této silnici čtyři automobilisté, protože narazili v plné rychlosti při předjíždění na nákladní vůz v protisměru.) Jestlipak napadne po drastických automobilových nehodách v ČR i českou dopravní policii, že nehoda nutně nebyla jen vinou řidiče, ale třeba ji taky částečně způsobila konstrukce křižovatky - a že by se na daném místě měla třeba struktura křižovatky změnit?

Cesta skotskou horskou krajinou byla nádherná: mrzlo, svítilo slunce, byla modrá obloha: pustina hor, lesů a kamení byla zasněžená. (O minulém víkendu byla silnice Perth - Inverness v půli cesty mezi horami zasypaná sněhem.)

Chci se s vámi podělit o pár podvratných úvah, především z hlavy Ivana Kytky:

1. Jeli jsme kolem městečka Dunblane, kde letos v březnu zastřelil šílenec Thomas Hamilton šestnáct prvňáčků v místní škole. Vedlo to v Británii posléze k oficiálnímu zákazu soukromého vlastnictví skoro všech střelných zbraní. Zajímavé je, že po masakru, který způsobil Hamilton, se v Dunblane dobrovolně rozpustila tamější amatérská střelecká asociace, jíž byl Thomas Hamilton členem. - Nenašla by v sobě takovouto vysokou míru morální odpovědnosti Komunistická strana Čech a Moravy a nemohla by se taky sama, spontánně rozpustit? Nebo snad nepociťuje žádnou vinu, spekuluje Ivan.

2. Bude to skutečně tragické, jestli se potvrdí, že má Václav Havel rakovinu plic. S jeho jménem a osobností asi do značné míry stojí a padá pověst České republiky. Měly by však tiskoví mluvčí mít právo prohlašovat, prohlašovat, že přesné informace o tom, jakou má prezident nemoc, jsou jeho osobní záležitostí? Spíše je to věc celého národa. O tížívých skutečnostech je přitom přece možno informovat citlivě a s porozuměním. Vždycky je ale otevřenost lepší než tajnůstkářství. Veřejné přiznání, že má Václav Havel rakovinu plic - je-li tomu skutečně tak - by mohlo při vší své tragičnosti způsobit něco dobrého. Zejména mladí lidé v Čechách by si snad konečně uvědomili, že kouření způsobuje nepříjemnou, bolestnou, předčasnou a zbytečnou smrt. (V ČR zemře na kouření podle mezinárodně zveřejněnných statistik 20 procent veškeré mužské populace, tedy 1 milión mužů - to je světový rekord.)

3. Proč reagují někteří lidé v ČR tak hněvivě na informace a dobře míněné připomínky zvenčí? Vyslechl jsem tento názor: Lidi, kteří mají do určité míry komplex, těžko mohou přijímat úplně nové a jiné myšlenky, zejména také proto, že si ani sami nejsou dobře vědomi, co tvoří jejich vlastní identitu a jak tedy na nové věci reagovat. (Co je dnes podstatou češství?) To prý máme, jako když se snažíme komunikovat s dospívajícím synem nebo dcerou. Těžko je člověk přesvědčí, že je třeba pop-music povrchní a že je daleko lepší klasická hudba. Na takové přesvědčování budou reagovat jedině slovy, že jsi blbec.

No jo, namítl jsem, ale jak se teda mluví s dospívajícím člověkem?

Nevím, řekl Ivan Kytka. Asi se to musí všechno podávat jen po nenápadných kapkách.

4. Dostal jsem knížku od pana Jaroslava Teplého z Holandska. Vyšla v roce 1976 v Paříži francouzsky pod názvem Economie Nationale de la Tchecoslovaquie contemporaine a posléze v exilovém nakladatelství Index v Mnichově až na jaře 1989. Je to analýza československé ekonomiky za komunismu.

V dopise pan Teplý píše: Ať se vám knížka bude líbit nebo ne, chtěl bych vám položit jednu otázku: proč asi podle vašeho názoru nikdo z tisku emigračního ani domácího na ni nereagoval (třeba i zničující recenzí) a proč dokonce někteří jednotlivci po nahlédnutí do ní se mnou přerušili styky? Pokouším se o cestu do hlubin české duše.

Jaroslav Teplý se narodil r. 1930 v Praze, úspěšně absolvoval Akademické gymnásium, pak se mu podařilo vyhnout se dolům a zahájit svou životní kariéru jako pomocný dělník v papírně. Po několika letech vystudoval Vysokou školu chemickou, potom pracoval ve výzkumu, což mu poskytlo množství příležitostí k pozorování a pochopení ekonomického systému v komunistickém Československu.

Autor píše v úvodu své analýzy stavu a struktury čs hospodářství za komunismu: Budoucí řešení situace v Československu bude muset vzít ohled na světový vývoj, ale lidé v Československu jsou v podstatě odříznuti od světa. Mohou mít informace o světovém vývoji, ale mezi papírovými vědomostmi a zkušenostmi získanými na vlastní kůži může být někdy dost velký rozdíl. Na Západě žije spousta Čechů pracujících ve všech možných oborech a majících praktické, ve smyslu této knížky systémové zkušenosti z obou stran železné opony. Je třeba toho využít a zkoordinovat úsilí lidí doma i v cizině, protože nikdo za nás nic neudělá.

To se samozřejmě nestalo. Nejen Jaroslav Teplý, ale mnozí jiní Češi, žijící v zahraničí, právem poukazují na to, že se za sedm let od pádu komunismu málokdy někdo zajímal o jejich zkušenosti. Například jsem slyšel toto o Jiřím Pelikánovi, vydavateli časopisu Listy a dlouholetém poslanci Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Je to člověk, který zasedal v Evropském parlamentu téměř deset let. Za tu dobu si tam vypěstoval množství osobních styků. Má rozsáhlé a cenné vědomosti, jak celá struktura Evropské organizace funguje. Jistě, Pelikán se politicky neshoduje s představiteli nynější vládnoucí koalice v ČR. Byl nicméně ochoten se o své dlouholeté zkušenosti z ústředí Evropské unie s dnešními politiky v ČR v zájmu dobré věci podělit. Očekával, jak by se to asi stalo v jiných zemích po převratu, že se ho někdo přijde vyptat, jak to v tom bruselském ústředí EU vlastně chodí. Mohl českým politikům pomoci navázat celou řadu osobních styků. Za celých sedm let od listopadu 1989 nenapadlo žádného činitele československého a pak českého ministerstva zahraničních věcí, že by se s Jiřím Pelikánem mohl někdo z této instituce spojit a jeho bruselských zkušeností využít. To by taky stálo za analýzu hlubin české duše.

Obdobné to asi bylo i s knížkou Jaroslava Teplého. Kdo má dnes čas pohlédnout hlouběji do minulosti, zabývat se hospodářskou strukturou komunistického systému, z níž se posléze při restrukturalizaci hospodářství muselo vycházet. Teplého knížka má taky nepříjemný handicap: Jmenuje se Socialismus v čs. národním hospodářství, což asi nutně u mnohých navodilo dojem, že je to nějaká oficiální komunistická brožura.

Jestli to tady čtou někdy nějací ekonomové, třeba by si mohli Teplého knížku najít v knihovně, přečíst ji a v kritice ji rozdrtit, nebo třeba pochválit. Rád jim k tomu dám místo.


PS. Jeden debatér na místním Fóru se pozastavuje nad tím, že britští novináři výrazně poukazují na to, že na tzv. nemoc šílených krav zemře v následujících letech několik stovek lidí. Prý se ten zájem o šílené krávy příliš přehání.

Jde o nedorozumění. V novinářských zprávách britského tisku, které jsem shrnul pro poslední vydání Britských listů, jde o osud jednotlivých občanů, individuí, skutečných živých lidí, kteří zemřou - ve skutečné demokracii, která řádně funguje, vždycky stojí živý, obyčejný, normální člověk a jeho osud v ohnisku zájmu.

Jan Čulík