Středa za volantemZ Glasgowa je to do Inverness asi 280 kilometrů. Ještě tak před patnácti lety znamenalo vypravit se tam dosti velkou anabázi, neboť se tam jelo vysokohorskou krajinou, snad poslední divočinou v Evropě, v podstatě jen po okreskách. Takže se tam cestovalo víc než den. Teď se jede z Glasgowa do města Perth čtyřproudovou silnicí, dalších přibližně 200 kilometrů horskou pustinou mezi Perth a Inverness velmi dobrou dvouproudovkou, která se každých dvacet třicet kilometrů rozšiřuje na čtyřproudovku, aby bylo možno předjíždět pomalé náklaďáky. Celá cesta trvá asi tři hodiny. Zajímavé jsou po cestě nápisy: Únava zabíjí. Zastavte a dejte si oddech. Nebo: Frustrací vznikají dopravní nehody. Prosíme, dovolte rychlejším vozům předjet. Používejte odpočívadel. (Před několika měsíci zahynuli na této silnici čtyři automobilisté, protože narazili v plné rychlosti při předjíždění na nákladní vůz v protisměru.) Jestlipak napadne po drastických automobilových nehodách v ČR i českou dopravní policii, že nehoda nutně nebyla jen vinou řidiče, ale třeba ji taky částečně způsobila konstrukce křižovatky - a že by se na daném místě měla třeba struktura křižovatky změnit? Cesta skotskou horskou krajinou byla nádherná: mrzlo, svítilo slunce, byla modrá obloha: pustina hor, lesů a kamení byla zasněžená. (O minulém víkendu byla silnice Perth - Inverness v půli cesty mezi horami zasypaná sněhem.) Chci se s vámi podělit o pár podvratných úvah, především z hlavy Ivana Kytky: 1. Jeli jsme kolem městečka Dunblane, kde letos v březnu zastřelil šílenec Thomas Hamilton šestnáct prvňáčků v místní škole. Vedlo to v Británii posléze k oficiálnímu zákazu soukromého vlastnictví skoro všech střelných zbraní. Zajímavé je, že po masakru, který způsobil Hamilton, se v Dunblane dobrovolně rozpustila tamější amatérská střelecká asociace, jíž byl Thomas Hamilton členem. - Nenašla by v sobě takovouto vysokou míru morální odpovědnosti Komunistická strana Čech a Moravy a nemohla by se taky sama, spontánně rozpustit? Nebo snad nepociťuje žádnou vinu, spekuluje Ivan. 2. Bude to skutečně tragické, jestli se potvrdí, že má Václav Havel rakovinu plic. S jeho jménem a osobností asi do značné míry stojí a padá pověst České republiky. Měly by však tiskoví mluvčí mít právo prohlašovat, prohlašovat, že přesné informace o tom, jakou má prezident nemoc, jsou jeho osobní záležitostí? Spíše je to věc celého národa. O tížívých skutečnostech je přitom přece možno informovat citlivě a s porozuměním. Vždycky je ale otevřenost lepší než tajnůstkářství. Veřejné přiznání, že má Václav Havel rakovinu plic - je-li tomu skutečně tak - by mohlo při vší své tragičnosti způsobit něco dobrého. Zejména mladí lidé v Čechách by si snad konečně uvědomili, že kouření způsobuje nepříjemnou, bolestnou, předčasnou a zbytečnou smrt. (V ČR zemře na kouření podle mezinárodně zveřejněnných statistik 20 procent veškeré mužské populace, tedy 1 milión mužů - to je světový rekord.) 3. Proč reagují někteří lidé v ČR tak hněvivě na informace a dobře míněné připomínky zvenčí? Vyslechl jsem tento názor: Lidi, kteří mají do určité míry komplex, těžko mohou přijímat úplně nové a jiné myšlenky, zejména také proto, že si ani sami nejsou dobře vědomi, co tvoří jejich vlastní identitu a jak tedy na nové věci reagovat. (Co je dnes podstatou češství?) To prý máme, jako když se snažíme komunikovat s dospívajícím synem nebo dcerou. Těžko je člověk přesvědčí, že je třeba pop-music povrchní a že je daleko lepší klasická hudba. Na takové přesvědčování budou reagovat jedině slovy, že jsi blbec. No jo, namítl jsem, ale jak se teda mluví s dospívajícím člověkem? Nevím, řekl Ivan Kytka. Asi se to musí všechno podávat jen po nenápadných kapkách. 4. Dostal jsem knížku od pana Jaroslava Teplého z Holandska. Vyšla v roce 1976 v Paříži francouzsky pod názvem Economie Nationale de la Tchecoslovaquie contemporaine a posléze v exilovém nakladatelství Index v Mnichově až na jaře 1989. Je to analýza československé ekonomiky za komunismu. V dopise pan Teplý píše: Ať se vám knížka bude líbit nebo ne, chtěl bych vám položit jednu otázku: proč asi podle vašeho názoru nikdo z tisku emigračního ani domácího na ni nereagoval (třeba i zničující recenzí) a proč dokonce někteří jednotlivci po nahlédnutí do ní se mnou přerušili styky? Pokouším se o cestu do hlubin české duše. Jaroslav Teplý se narodil r. 1930 v Praze, úspěšně absolvoval Akademické gymnásium, pak se mu podařilo vyhnout se dolům a zahájit svou životní kariéru jako pomocný dělník v papírně. Po několika letech vystudoval Vysokou školu chemickou, potom pracoval ve výzkumu, což mu poskytlo množství příležitostí k pozorování a pochopení ekonomického systému v komunistickém Československu. Autor píše v úvodu své analýzy stavu a struktury čs hospodářství za komunismu: Budoucí řešení situace v Československu bude muset vzít ohled na světový vývoj, ale lidé v Československu jsou v podstatě odříznuti od světa. Mohou mít informace o světovém vývoji, ale mezi papírovými vědomostmi a zkušenostmi získanými na vlastní kůži může být někdy dost velký rozdíl. Na Západě žije spousta Čechů pracujících ve všech možných oborech a majících praktické, ve smyslu této knížky systémové zkušenosti z obou stran železné opony. Je třeba toho využít a zkoordinovat úsilí lidí doma i v cizině, protože nikdo za nás nic neudělá. To se samozřejmě nestalo. Nejen Jaroslav Teplý, ale mnozí jiní Češi, žijící v zahraničí, právem poukazují na to, že se za sedm let od pádu komunismu málokdy někdo zajímal o jejich zkušenosti. Například jsem slyšel toto o Jiřím Pelikánovi, vydavateli časopisu Listy a dlouholetém poslanci Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Je to člověk, který zasedal v Evropském parlamentu téměř deset let. Za tu dobu si tam vypěstoval množství osobních styků. Má rozsáhlé a cenné vědomosti, jak celá struktura Evropské organizace funguje. Jistě, Pelikán se politicky neshoduje s představiteli nynější vládnoucí koalice v ČR. Byl nicméně ochoten se o své dlouholeté zkušenosti z ústředí Evropské unie s dnešními politiky v ČR v zájmu dobré věci podělit. Očekával, jak by se to asi stalo v jiných zemích po převratu, že se ho někdo přijde vyptat, jak to v tom bruselském ústředí EU vlastně chodí. Mohl českým politikům pomoci navázat celou řadu osobních styků. Za celých sedm let od listopadu 1989 nenapadlo žádného činitele československého a pak českého ministerstva zahraničních věcí, že by se s Jiřím Pelikánem mohl někdo z této instituce spojit a jeho bruselských zkušeností využít. To by taky stálo za analýzu hlubin české duše. Obdobné to asi bylo i s knížkou Jaroslava Teplého. Kdo má dnes čas pohlédnout hlouběji do minulosti, zabývat se hospodářskou strukturou komunistického systému, z níž se posléze při restrukturalizaci hospodářství muselo vycházet. Teplého knížka má taky nepříjemný handicap: Jmenuje se Socialismus v čs. národním hospodářství, což asi nutně u mnohých navodilo dojem, že je to nějaká oficiální komunistická brožura. Jestli to tady čtou někdy nějací ekonomové, třeba by si mohli Teplého knížku najít v knihovně, přečíst ji a v kritice ji rozdrtit, nebo třeba pochválit. Rád jim k tomu dám místo. PS. Jeden debatér na místním Fóru se pozastavuje nad tím, že britští novináři výrazně poukazují na to, že na tzv. nemoc šílených krav zemře v následujících letech několik stovek lidí. Prý se ten zájem o šílené krávy příliš přehání. Jde o nedorozumění. V novinářských zprávách britského tisku, které jsem shrnul pro poslední vydání Britských listů, jde o osud jednotlivých občanů, individuí, skutečných živých lidí, kteří zemřou - ve skutečné demokracii, která řádně funguje, vždycky stojí živý, obyčejný, normální člověk a jeho osud v ohnisku zájmu. Jan Čulík |