První část byla zveřejněna ve středu 13.11.

"Asie jde ekonomicky rychle nahoru. Nepovažuji to za hrozbu, spíše za výzvu a za příležitost," konstatuje britský guvernér Hongkongu Chris Patten. "Vznikají totiž trhy pro evropské zboží i pro asijské zboží."

"Všechny země na světě si nyní budou muset vyřešit tuto otázku: chtějí či nechtějí se stát součástí globální ekonomiky? Pokud ne, dobře. Musejí se však v tom případě připravit na to, že se stanou Kambodžou," varuje americký futurolog Alvin Toffler.

Podle hospodářských předpovědí bude Čína v roce 2010 největší světovou ekonomikou. Proto bude mít Čína obrovskou politickou moc. A na rozdíl od Japonců, Číňané této moci budou skutečně využívat. Čína bude mít podle odborníků na Západ obrovský vliv.

Velké nadnárodní firmy působící v mnoha zemích světa poskytují vynikající příležitosti k zaměstnání mladým lidem, zájemcům o dobrodružství. Jsou to lidé, kteří dnes mají jen mlhavou příslušnost k jediné vlasti a daleko vyšší míru loajality k firmě, pro niž pracují.

Tito mladí lidé chtějí ostatní vzdělávat a přesvědčovat o budoucím, novém technologickém světě. Mají stejné nadšení jako někdejší misionáři.

Západní pracovníci v Číně konstatují, že Číňané mají velký talent pro podnikání. Za poslední dva roky vzniklo velké množství malých soukromých podniků. Vlády musejí podle podnikatelů řádně porozumět, jaký druh do školství a sociální podpory vede k přílivu zahraničního kapitálu, k výstavbě nových továren a k rozvoji ekonomiky.

V globální ekonomice budeme si brzo všichni na světě navzájem konkurovat na jediném pracovním trhu při hledání zaměstnání. Po dlouhá desetiletí jsme se domnívali, že sociální zabezpečení, výdaje na zdravotnictví, na starobní důchody a podpora v nezaměstnanosti, jsou automatickou součástí evropské životní úrovně, svého druhu odměnou za to, že jsme se náhodou narodili v bohaté Evropě.

Pod tlakem integrace světové ekonomiky se tohle všechno nyní mění. Zajímavé je, jak se v posledních několika letech pod přímým dojmem bouřlivého rozvoje takzvaných "tygřích" ekonomik jihovýchodní Asie radikálně změnily politické názory čelného britského konzervativního politika, guvernéra Hongkongu Chrise Pattena.

"Evropa se bude muset řádně otevřít volnému trhu a svobodnému obchodu," konstatuje Patten. "Bude nutno omezit státní výdaje na sociální zabezpečení a zreformovat ho, máme-li být schopni omezit nezaměstnanost. Má-li být Evropa schopna dosáhnout rychlejšího hospodářského růstu, musí změnit dosavadní vztah mezi jednotlivcem a státem. Neznamená to, že stát nemá vůči občanu žádné povinnosti. Bylo by nesprávné zlikvidovat veškeré veřejné sociální programy. Avšak daleko větší důraz musí být dán na individuální odpovědnost. Bude nutno přesvědčit veřejnost, že už není možné definovat sociální odpovědnost státu množstvím peněz, vydávaných státem na sociální zabezpečení."

Zdá se, že ze západoevropských zemí se přizpůsobila tomuto trendu Velká Británie zatím nejvíce. Ve Francii vedly loni snahy vlády omezit rozsáhlé sociální výdaje k nejvážnějším veřejným nepokojům za třicet let. Ve Francii je stále velké množství lidí přesvědčeno, že mají automatické právo na dobře placená zaměstnání. To však už v realitě globální ekonomiky nedává smysl, protože všechny tyto francouzské pracovní příležitosti se přesunou na Filipíny či do Číny. "I vláda každé země je vlastně podnik. Musí být schopna vyjít s penězi. Žádné země nemá zaručeno, že hospodářsky přežije," varuje Alvin Toffler. "Má-li ekonomika určité země zůstat v rovnováze, musí vznikat velké množství pracovních příležitostí, které produkují bohatství, a jen minimální množství míst v pomocných sektorech. Proto je třeba, aby se i státní byrokracie zbavila co největšího množství zaměstnanců, kteří neprodukují nic."

Francouzští zemědělci, kteří neváhají užívat násilí, aby si zajistili pokračování rozsáhlých státních dotací, zřejmě podstatněji ochromují globální konkurenceschopnost celé Evropské unie.

Podle amerického futurologa Alvina Tofflera jsou vedoucí političtí představitelé Evropské unie obětí zásadního strategického omylu. "Světová ekonomika prošla podstatnou změnou. Vznikla takzvaná Třetí ekonomická vlna, totiž hospodářství, založené na výměně informací. Evropa to ignoruje. Vedoucí političtí představitelé v Evropě to ignorují. Evropany v tomto smyslu zavedli evropští politikové do slepé uličky," tvrdí Toffler a pokračuje: "Západoevropané stále investují milióny dolarů, liber, marek a franků do dotací pro evropský průmysl takzvané první vlny, totiž do zemědělství. Minimální částky přitom plynou do vědeckého a technologického výzkumu. Žádný z pěti v Evropě nejpoužívanějších počítačů se na tomto kontinentě vůbec nevyrábí. Evropští političtí představitelé investují obrovské finance na podporu nejzastaralejšího sektoru hospodářství. Pracovní příležitosti, spojené s druhou ekonomickou vlnou, totiž průmyslovým sektorem, nyní odcházejí do zemí jako je Indie či Bangladéš. Byl to základní strategický omyl." Pokud byly jednotlivé národní ekonomiky od sebe navzájem víceméně izolované, bylo možné, aby politikové hospodářskými zásahy ovlivňovali jejich chod. Mohli si tedy gratulovat, když se jim těmito zásahy například podařilo snížit nezaměstnanosti a oživit ekonomický rozvoj. Nová světová ekonomika je však tak velká, že je politiky nezvládnutelná.

Někteří odborníci mají značně katastrofické představy o budoucnosti. "Dojde v hromadné nezaměstnanosti. Mnoho lidí bude žít pod hranicí chudoby," argumentuje profesor Ian Agnell z London School of Economics. "Vždy, když dochází k zásadním společenským změnám - ať už šlo v minulosti o agrární revoluci, nebo pak o průmyslovou revoluci, velké množství obyvatelstva přišlo o prostředky obživy. Tito lidé bezcílně putovali krajem a vyvolávali násilí. A k tomu dojde znovu."

Profesor Agnell se domnívá, že v posledních etapách odumírání národního státu budou politikové užívat proti obyvatelstvu legitimního násilí, ve snaze ho pacifikovat. "Politikové už nebudou schopni dát lidem pro udržení společenského míru hmotný blahobyt, a tak je budou muset bít."

Potíž je, že žádný politik dosud nebyl zvolen do funkce na základě programu, v němž by chudnoucím Evropanům sliboval udržení veřejného pořádku policejním násilím. Během globalizačního procesu likvidace národního státu budou muset politikové nabídnout občanům úplně novou společenskou smlouvu.

To je problém mimo jiné i pro britské konzervativce, premiéra Johna Majora i Chrise Pattena, který se v Konzervativní straně široce považuje za Majorova budoucího nástupce. Patten studoval jako britský guvernér v Hongkongu zblízka bouřlivý rozvoj východoasijských zemí a dospěl k názoru, že vlády nemohou v ekonomické sféře dělat už skoro nic, kromě toho, že budou apelovat na občany, aby v sobě objevili dynamičnost, úsilí a podnikatelský talent. Zároveň by měly vlády vytvářet podnikatelsky vstřícné společensko-kulturní prostředí.

V roce 1992 bylo vládám po celém světě velmi dramaticky připomenuto, jak jsou v novém světě bezmocné. Udělal to v New Yorku finančník George Soros. Uvědomil si, že přílivová vlna soukromého kapitálu by mohla lehce donutit britskou libru, aby vypadla z Evropského směnného mechanismu. Politikové se tomu pokusili zabránit. Tehdejší britský ministr financí Norman Lamont dokonce ujišťoval veřejnost, že libra nebude v žádném případě devalvována a Evropský směnný mechanismus neopustí.

Stačil jediný telefonát od Sorose, libra zkolabovala a britské ministerstvo financí zaznamenalo obrovskou a nákladnou prohru. Téměř miliarda dolarů v jediném dnu připlynula do Sorosova jmění od britských daňových poplatníků, jak se britská ústřední banka snažila zoufalými finančními intervencemi klesající libru bezvýsledně zachránit. "Politikové by si měli uvědomit, že žijí na jediném globálním finančním trhu, a že je v zájmu stability zapotřebí na tento trh dohlížet a regulovat ho prostřednictvím mezinárodních mechanismů," zdůrazňuje George Soros."Bohužel," dodává, "politikové jednají úplně opačně. Národní stát, tato poněkud zastaralá a nevhodná společenská struktura stále ještě existuje, a politikové v současnosti navzájem spolupracují v mezinárodním měřítku daleko méně než před deseti či dvaceti lety."

Kdysi to byly národní státy a vlády, které přesunovaly většinu peněz z jedné země do druhé. Dnes to činí velké mezinárodní korporace a významní investoři, prostřednictvím sítě rychle se rozvíjejících ekonomických enkláv, navzájem spojených elektronicky.

Hlasy, faxy, počítačové peníze, to všechno vytváří nový světový pořádek. Dnešní mapa světa by neměla být vůbec založena na struktuře národních států. Ty už nejsou příliš důležité. "Mapa světa současnosti by měla mít několik úrovní. Na jedné z nich by mělo být vidět, kde jsou ústředí a struktury nevládních, občanských organizací a podnikatelských korporací. Z jiné úrovně by mělo být zřejmé, kde jsou globální komunikační sítě. Kde je všude možno sledovat CNN, kde všude je k dispozici vysílání rozhlasu a televize BBC, kde mají vliv ostatní rozhlasové a televizní stanice, například nové vysílače v Asii.Na jiné úrovni by zase bylo vidět, kde fungují mezinárodní zločinecké organizace, zejména ty, zabývající se prodejem a distribucí drog. Nevzniká jednoduchá globální společnost. Je to mnohovrstevnatý proces," zdůrazňuje Alvin Toffler. "Pokud těmto složitým procesům řádně neporozumíme, staneme se obětí velmi nezvyklého a velmi nepříjemného vývoje."

Pro nové čínské zbohatlíky není však na novém ekonomickém vývoji nic nepříjemného. Čínská města se naplňují bohatými podnikateli, kteří chtějí mít stejný životní styl, jako bohatí podnikatelé všude na světě. Šen Zen byl před deseti lety zapadlou rybářskou vesnicí. Dnes je přímou, rušnou součástí městské konglomerace Hongkongu, jedné z největších koncentrací kapitálu a technologie na světě. V Evropanovi budí rychlost a intenzita hospodářského rozvoje Číny doslova hrůzu.

"Kdykoliv cestuji do Evropy a do Spojených států, vždycky mám teď intenzivní pocit, že Evropané ani Američané dobře nechápou, co se všechno dnes ve světě mění, a jaký to na ně bude mít obrovský dopad," varuje Chris Patten. "Když vidím obrovské lány v Číně, na kterých se začínají stavět moderní továrny, a když si uvědomím, co všechno se tam bude vyrábět a kde se to bude prodávat, je jasné, že v Evropě to bude mít nesmírný vliv. Politikové by si měli řádně uvědomit, jak dramatické změny nás čekají."

Donedávna se lidé na Západě domnívali, že do Třetího světa se přesunují jen pracovní příležitosti v sektorech zastaralých technologií. Nedávno však byl americký Kongres značně šokován. Ukázalo se, že se do Číny z Ameriky přesunují i nejmodernější pracovní příležitosti.

Americká letecká společnost Boeing byla nedávno postižena druhou největší stávkou v historii Spojených států. Trvala 69 dní a jejím zdrojem byly vztahy firmy s Čínou. Číňané totiž řekli, že budou kupovat letadla Boeing pouze pod podmínkou, budou-li letadla částečně vyráběna přímo v Číně. Čína bude v nadcházejícím období největším světovým trhem pro letadla. Odbory protestovaly, že Boeing vyváží nejmodernější technologii do zahraničí a likviduje americké pracovní příležitosti. Od roku 1990 přesunula firma Boeing 18 000 pracovních příležitostí z Ameriky do Jižní Koreje, do Mexika a do Číny. Boeing je jedním ze tří velkých mezinárodních výrobců letadel. Jeho američtí zaměstnanci se vážně obávají, že celý podnik skončí v Číně.

Globalizace vedla k silnému zostření mezinárodní konkurence. Jednotlivé státy mezi sebou nyní intenzívně konkurují ohledně toho, kdo poskytne mezinárodnímu kapitálu nejvýhodnější podmínky. Stávkující zaměstnanci ve Francii či u firmy Boeing ve Spojených státech se snaží vedení svých podniků přesvědčit, aby v první řadě projevovalo loajálnost vůči domácím pracovníkům. Potíž ale je, že globální trh je dnes vlastně vyděračem. Neústupně a trvale vyžaduje nejlevnější, nejrychlejší a nejdokonalejší výrobu a služby. Pod takovým tlakem nemohou dnes firmy projevovat místním zaměstnancům loajalitu.

Vlády přestávají být hlavními tvůrci národního bohatství. Stávají se pouhými pomocníky, kteří se snaží upravovat neobyčejně průrazný a mocný proud globální hospodářské činnosti. Stávají se jakoby "obchodními cestujícími", kteří se snaží získat pro "ústředí" nové podnikatelské kontrakty. V Británii například smějí být továrny v provozu na tři směny, sedm dní v týdnu, bez jakýchkoliv omezení. Britští zaměstnanci jsou na rozdíl od pracovníků v jiných evropských zemích ochotni pracovat na dlouhé směny.

Proto se například mnohé německé pracovní příležitosti přesunují do Británie, podobně jako se některá britská zaměstnání přesunují do Číny. Německá elektronická firma Siemens například neobyčejně rychle postavila nákladem více než miliardy liber hypermoderní továrnu v severoanglické oblasti Tyneside, v místě, které bývalo proslulé stavěním lodí, kde jsou však loďařské doky už několik let beznadějně uzavřené. V říjnu letošního roku oznámila jihokorejská firma Hyundai Electronics potvrdila, že vybuduje ve skotském městě Dunfermline, v hrabství Fife, severně od Edinburku, dvě nové továrny na počítačové čipy, a to investicemi v hodnotě 2,4 miliard liber, tj. 100 miliard korun.

Jak bude možné i pro nyní relativně úspěšné země jako je Británie lákat dál zahraniční investory do vlastní země? Pesimisté se obávají, že jedině tím, že budeme donekonečna snižovat mzdy a sociální zabezpečení. Možná ale stačí, aby lidé byli prostě realističtí. Je zapotřebí přijmout za svou logiku globáního světového rozvoje. Najít si skuliny, kudy by daná země či firma mohla proniknout na světový trh a prosadit se tam. "Nikomu v Evropě přece nikdo nebrání, aby se stal "asijským tygrem," konstatoval v britské televizi jeden čínský podnikatel.

Je zjevné, že vlády většiny zemí světa budou v následujících letech usilovat o přilákání těchže mezinárodních investorů na své území, a proto budou zřejmě ve svých zemích realizovat tutéž hospodářskou politiku. Politické extrémy pravice či levice budou otupeny. Ve vládách převládne v jednadvacátém století pragmatická politika středu.

"Éra vševysvětlujících ideologií, nabízejících absolutní řešení, a proto často nebezpečných, už skončila," konstatuje šéf britské labouristické strany Tony Blair. "Musíme dokázat úspěšně konkurovat celému světu. Proto se Británie musí stát bezkonkurečně nejlepším podnikatelským územím v Evropě," zdůrazňuje premiér John Major.

Mnozí dnes poukazují na to, že obě hlavní britské politické strany, labouristé a konzervativci, se v poslední době názorově velmi sblížily. Lidé budou v nadcházejících letech ve volbách daleko více volit jednotlivé osobnosti, než politické programy, protože politické programy soupeřících stran budou nutně velmi podobné. Očekává se, že role politiků v příštím století bude velmi nevýznamná. Hlavní moc bude mít zákazník a spotřebitel. Jít do obchodu a vybrat si jednu z deseti vystavených značek mikrovlnných troub je už v současnosti vlastně významnějším politicko-hospodářským činem než hlasování při volbách.

Zjistíme-li, že lidé v naší zemi přicházejí o zaměstnání a že se jejich pracovní příležitosti přesunují do Koreje nebo do Číny, je to proto, že sami kupujeme - jako všichni na světě nejlevnější a nejkvalitnější zboží a chceme mít od všeho velký výběr. Volba, kterou činíme v obchodech, ovlivňuje hospodářskou situaci daleko více, než jak ji může ovlivnit ministr financí či ministr průmyslu a obchodu.

Podniky nyní chápou daleko více než dříve, co zákazník vlastně chce. Jestliže však nyní začínají firmy přebírat roli politiků, přebírají tím i povinnost ze svých politických činů se zodpovídat. A často dnes reagují velice rychle a efektivně na požadavky občanských asociací.

Evropa by podle pozorovatelů potřebovala nyní několik skutečně energických a schopných státníků, kteří by dokázali učinit náš kontinent v nadcházejících desetiletích schopným globální ekonomické konkurence. Většina evropských politiků je však stále zakleta v zastaralém systému stranického politikaření. Evropská unie je pořád v hloubi duše přesvědčena, že vlády mohou ovládat a řídit ekonomiku a že zbohatneme prostřednictvím vybírání daní, byrokracie a sítě předpisů. Na mnoho těchto politiků čekají v jejich zemích stávky a politické nepokoje. Dokážou jim, že se mýlí.

Lidé si musejí uvědomit, že vlády a politikové začínají ztrácet na významu. Ani největší země na světě nedokáže zvládnout nynější globální síly, které ovlivňují náš život. Čím je svět otevřenější a větší, tím méně mohou učinit vlády na naši ochranu. Politikové nám nemohou slíbit zaměstnání, nemohou o nás pečovat ve stáří a zajistit nám zdraví. Musíme si pomoci sami.

Jan Čulík