Z redakčního komentáře deníku Independent, středa 6. listopadu 1996:

Jak blízko má dnes svět k podnikovému totalitarismu? Někteří tvrdí, že blíže, než si myslíme. A několik událostí tento týden jim poskytlo určité nepřímé důkazy.

O průmyslovém světě konce dvacátého století se často hovoří jako o éře deregulace, privatizace, globalizace - a v důsledku toho - rostoucí konkurence. Pohlédneme-li však na spojení podniků British Telecom s americkou telekomunikační společností MCI, dále na plánovanou transatlantickou alianci, kterou připravuje podnik British Airways s velkým americkým konkurentem, na nezastavitelný růst hypermoderních komunikačních impérií lidí jako je Rupert Murdoch a Bill Gates, zdá se, že to svědčí o něčem jiném. Tyto mocné korporační sítě ignorují národní hranice a jak se zdá naprosto nerespektují lokální politickou situaci v jednotlivých zemích. Je snad možné, že jsou ukázkou znepokojujícího trendu, v jehož důsledku vzniknou komunikační obři, kteří se vymknou demokratické kontrole jednotlivých národních států?

Navrhovaná fúze podniku British Telecom s americkou firmou MCI - která má těsnou vazbu na Murdochovu News Corporation - vypadá na první pohled nevinně. Na novém trhu prý přežijí jen skutečně obří společnosti. Tak argumentuje i letecká společnost British Airways, která se chce spojit s americkou firmou American Airlines.

Zdá se, že jde v obou případech o rozhodnutí, že v moderním světě budou schopny podnikat v oblasti komunikací jen skutečně velké firmy. Proč? Protože komunikační společnosti nepůsobí pouze na globálním trhu (to už se děje velmi dlouho), ale prodávají globální výrobky, v tom smyslu, že tyto jejich výrobky dosahují všude. Plechovky Coca-coly se sice prodávají už dlouhá desetiletí prostřednictvím miliard samostatných místních transakcí. Ale plechovky Coca-coly nejsou samy o sobě globálními výrobky. Naproti tomu zboží, které kontrolují a prodávají noví komunikační obři, ať už jsou to letenky z Londýna do New Yorku, telefonní rozhovory ze Swindonu v Anglii do australského Sydney, faxy z anglickéh Boltonu do amerického Bostonu anebo cestování po internetu - to jsou čistě globální výrobky. Vlády je nedokážou uzavřít do národních hranic svých zemí.

Vznik globálních společností nutně neznamená vznik národních monopolů. Jistě, pokud jsou v hospodářské aréně jen velké nadnárodní firmy, je daleko obtížnější pro podnikatele - nováčky dostat se také do hry. Avšak pokud bude v jediné zemi existovat několik obřích firem, které nám zároveň budou nabízet telefonní linky, spojení na Internet, televizní vysílání, a tak dále, zákazníci by neměli přijít příliš k úhoně.

Tam, kde existuje uvnitř jednotlivých zemí řádná regulace, a vznikne-li efektivní koordinace regulačních režimů mezi jednotlivými zeměmi, noční můra podnikového totalitarismu zůstane jen hollywoodskou noční můrou, jako ve filmech Total Recall, Robocop anebo Blade Runner.

Má to ovšem háček. Udržování konkurenčního podnikatelského prostředí a ochrana zájmů spotřebitelů, to závisí na aktivní vládě a na inteligentních politicích. Politikové v mnoha zemích světa si jsou zcela nevědomi rychle vznikajících podnikatelských příležitostí i nebezpečí pro zákazníky, neboť si nedokážou dovodit, co pro ně a pro jejich zemi konkrétně znamená nynější uzavírání multinacionálních mezinárodních podnikatelských dohod.

Včera jsem si na Internetu pročítal po delší době Lidové noviny a byl jsem velmi překvapen, až šokován, jak primitivně manipulativní list to je. (Musel jsem se usmát nad titulkem zpravodajství v tomto listě z 5.11., které znělo něco jako v tom smyslu "Dole může ještě vyhrát". Jedním z důvodů pro toto tvrzení byla cesta českého zpravodaje LN do Clintonova rodiště, kde zjistil, že cedule s nápisem "Clintonovo rodiště" je postříkána barvou a prostřílena.)

Shodou okolností jsem hned pak odešel od počítače a pohlédl na hlavní večerní zpravodajství televize BBC, kde se právě ptal hlasatel z londýnského studia v živém vysílání zpravodaje ve Washingtonu, jestli skutečně Clinton vyhraje. Washingtonský zpravodaj na to řekl: (cituji po paměti): Ve Spojených státech bylo provedeno 200 průzkumů veřejného mínění. Podle všech těchto průzkumů zvítězí ve volbách Bill Clinton. Pokud to mají ti průzkumníci špatně, tak se holt budou asi muset po těch volbách zasebevraždit.

V českých sdělovacích prostředcích vládne úplně jiná novinářská mentalita než v anglosaských zemích. Čím se liší? Profesionální anglosaský novinář (v seriózních médiích) neprojevuje své politické zaujetí, nepředstírá (jak to dělají Lidové noviny skoro pořád), že jeden - totiž jeho - politický názor je automaticky na světě jediným platným politickým názorem. (To je ten pravicový komunismus, jak mi kdosi nedávno nadával zde ve Fóru, že neví, co tím myslím.) Úkolem profesionálního a etického anglosaského novináře je ostře analyticky kritickými otázkami rozebírat skutečnost, postoje a činy politiků, neprojevovat přitom vlastní politické zaujetí. Je to dokonce výslovně uvedeno v předpisech BBC, které vám rád někdy ocituju.

Minulý týden jsem četl v britském konzervativním deníku Daily Telegraph dlouhý článek čelného mluvčího labouristické strany, který obviňoval rozhlas BBC se zaujatosti proti labouristům a ve prospěch konzervativců. Otiskly by takový článek Lidové noviny, nebo - ještě lépe - Denní Telegraf? Dost pochybuju.

Úzce stranicky a propagandisticky orientované noviny jsou, zdá se mi, něčím neobyčejně zastaralým. Proč to lidé kupují? Aby si potvrdili své předsudky? Aby nemuseli myslet?

Konec konců, Václav Bělohradský 5. 11. v Lidových novinách ve svém článku na obranu ideologie (ano, čtete dobře!!) varuje před nezávislým myšlením těmito slovy: "Rozum se neřídí žádnou metodou, je oportunistický a anarchistický." (Je skutečně "rozum oportunistický"? Tyto články by člověk měl rozmotávat větu po větě. To s námi manipuluje Bělohradský schválně? J.Č.) "...Důležité je ale připustit, že i rigidnost, ideologičnost, má své dobré důvody. Každé překročení obecných principů (zde Bělohradský nepřípustně slučuje "obecné principy" s "ideologií", J.Č. ) ve prospěch konkrétních výhod (jako by člověk nezávisle myslel jedině oportunisticky "pro výhody", J.Č.) bude totiž mít nepředvídatelné důsledky v budoucnosti pro neznámé lidi, proto musíme umět vzdorovat sirénám oportunismu.?

Lidi, nemyslete, je to nebezpečné!! To vám vzkazuje filozof Václav Bělohradský.

Jeden je z Independentu, druhý z Timesů.

Independent 6.11.96:

Pro mnoho Američanů byla předvolební kampaň nepříjemnou záležitostí, která jim mírně zvedla žaludek. Do Bílého domu totiž nyní nezvolili nového Roosevelta, ale prezidenta prostřední kvality, který je občas dokáže povzbudit a občas dokáže jednat cílevědomě, častěji je však neupřímný, oportunistický a nerozhodný. A neustále ho pronásledují skandály. Žádný americký prezident, ani Richard Nixon, nebyl tolikrát zkoumán a tolikrát podrobován psychoanalýze. Přesto zůstává hádankou. Je to liberál, centrista, bezzásadový pragmatik nebo všechno najednou?

Clinton se ale asi k liberalismu nevrátí. Mimo jiného je mu už 50 let a chce být populární. Je to člověk, který republikánům odcizil všechny jejich populární politické nápady. Bude usilovat o mírné snížení daní, pomáhat , aby lidi mohli posílat své děti na univerzitu, a aby si mohli koupit svůj první dům. Jinak je jeho politický program v podstatě prázdný.

Bill Clinton je ale se všemi svými nedostatky mužem své doby. Vede Ameriku v době, kdy se Američané nemusejí nikoho moc bát a také nic moc od nikoho a ničeho neočekávají. Nesmíme zapomínat na to, že v domácí americké politické aréně má americký prezident daleko méně pravomocí než francouzský prezident, britský premiér či německý kancléř. Může vyhodit do povětří celý svět, ale nemůže Američanům přikázat, jaké mají mít bankovní úrokové míry nebo jaký mají mít státní rozpočet.

Proto jsou druhá funkční období amerických prezidentů obyčejně zklamáním. Je to často důsledkem kombinace vyčerpání a arogance. Neočekávejme ani žádnou novou dramatickou zahraniční politiku.

Američané pociťují nevolnost hlavně proto, že Clintonova celá kariéra byla opakujícím se cyklem úspěchu, katastrofy a zotavení z katastrofy. Zdá se, že toto velmi talentované dítě 20. století s mnoha chybami nedokáže žít bez protivenství. Pokud cyklus Clintonovy existence skutečně platí, čeká na něho teď velká katastrofa.

The Times, 6. listopadu 1996:

Clinton zvítězil v důsledku své chytrosti a vytrvalosti Vítězství Billa Clintona je triumfem vytrvalosti. Po volbách do Kongresu v roce 1994 ho už většina komentátorů zcela odepsala. Během prvních 100 dnů republikánské převahy v Kongresu se Clinton dostal až na samou hranici naprosté bezvýznamnosti. Neustále ho pronásledovaly politické skandály. Přesto přežil a nyní je silnější, než kdy předtím.

I když Clintonovi pomohla dobrá hospodářská situace Spojených států, podržel si prezidentský úřad, protože o sobě dokázal, že je efektivní politik a brilantní bojovník v předvolební kampani. Jak efektivní Clinton je, se ukázalo, když se mu před rokem podařilo vlákat republikánského předsedu Kongresu Newta Gingriche do pasti v rámci titánského boje o americký rozpočet. Jeho tehdejší vítězství bylo potvrzeno odvážnou strategií, kterou se Clinton nově definoval jako muž středu. Přijal konzervativní sociální politiku, kterou Republikáni dlouho považovali za svoji. Robert Dole na to dlouho nenacházel žádnou odpověď. Před čtyřmi lety vyhrál Clinton prezidentské volby tím, že přislíbil, že "znovuvynalezne vládu?. Nyní prezidentské volby vyhrál hlavně proto, že "znovuvynalezl?, přetvořil sám sebe.

Něco takového není vůbec lehké. Podařilo se to, protože Clinton má obrovskou schopnost vnímat puls veřejnosti, pochopit, jaká atmosféra vládne v národě, a této atmosféře se přizpůsobit. Nikdo, kdo byl svědkem toho, jak tento americký prezident působí na dav, k němuž mluví, ať je to doma nebo v zahraničí, nemůže popřít, že to vyvolává mesmerizující energii. Clinton má mnoho chyb, překonal je ale v těchto volbách schopností dostat se na vlnovou délku obyčejných občanů. Clinton je zcela zjevně jedním z největších a nejúspěšnějších předvolebních bojovníků, jaké kdy Spojené státy zrodily.

Seriál Cenzura ve Svobodné Evropě pokračuje zakázaným příspěvkem o tom, zda je etické, aby politikové ve funkci přijímali soukromé honoráře za zahraniční projevy. Týká se to Václava Klause, který takovéto honoráře přijímá běžně.

Níže uvedený příspěvek z léta 1995 byl odmítnut jedním sympatizujícím kolegou z RSE, který potvrdil, že je dobrý, ale že se příspěvek odvysílat neodváží, neboť je vůči Klausovi příliš kritický. A také se týká vlastně jen britské praxe.

Zavolal jsem tedy americkému zpravodaji RSE Karlu Jezdinskému. Zmínil jsem se, že mám potíže především u paní zástupkyně šéfredaktora. Jezdinský na to na druhé straně aparátu do telefonu vykřikl: "?Á, CENZURA! S tím mám zkušenosti." Vykládal mi, jak se jemu také z příspěvků ztrácejí celé odstavce a jak se snaží k české skutečnosti ve svých reportážích z Ameriky nenápadně vést paralely, aby si toho v redakci nevšimli a nevyškrtli to.

Karel Jezdinský potvrdil, že i pro amerického prezidenta by bylo naprosto nepřípustné přijímat ve funkci soukromé honoráře. Byl ochotný v tomto smyslu k mému britskému příspěvku připsat a natočit několik minut, aby bylo jasné, že nejde pouze o britskou zvyklost.

Poslal jsem v tomto smyslu fax do pražské redakce. Zazvonil telefon a vedoucí pracovnice RSE na mě vykřikla, "Pane Čulík, co nám to zase děláte za rozbroje? Vy si hrajete na velkého novináře a nám seberou licenci!"

Příspěvek nebylo možno odvysílat.

Zdálo se mi docela zábavné, že RSE, která má šířít v postkomunistických zemích povědomí o demokracii, se bojí odvysílat příspěvek, že americký prezident nesmí během doby, kdy zastává funkci, pobírat soukromé honoráře. A bojí se to odvysílat, protože Václav Klaus takové honorář přijímá.

Zde je text příspěvku, který posléze otiskly listy Svobodné slovo a Práce. A nic se nestalo.

Každé pondělí mezi třináctou a šestnáctou hodinou může občan v poslanecké sněmovně na pražském Starém Městě nahlédnout do písemných přiznání o příjmech a daních poslanců a členů české vlády. Volně přístupné jsou tam informace například i o příjmech českého ministerského předsedy Václava Klause. Je tam uvedeno, že od loňského léta do začátku letošních prázdnin (tj. 1995) dostal premiér Václav Klaus za odborné přednášky, přednesené v cizině, zapaceno 624 351 českých korun, za literární a vědecké honoráře z tuzemska pak ve stejném období dostal 355 591 korun.

Zajímalo mě, jestli britský premiér John Major také dostává honoráře za přednášky, články a veřejná vystoupení, zatímco působí v úřadě ministerského předsedy. Zavolal jsem proto na tiskové oddělení úřadu britského ministerského předsedy v čísle 10 v londýnské ulici Downing Street. Na otázku, zda John Major přijímá honoráře za svá veřejná vystoupení, jsem dostal tuto stručnou odpověď: "No, he does not accept anything. He does not accept any money while he is in office." - "Ne, nic nepřijímá. Nepřijímá žádné peníze, pokud zastává úřad britského ministerského předsedy. Není to jeho osobní rozhodnutí, je to praxe, kterou respektují všichni britští ministerští předsedové.

Zeptal jsem se, proč britský premiér nepřijímá žádné soukromé honoráře. Odpověď zněla: "Because he is a public official, he cannot be paid twice for doing the same job." - "Protože je John Major veřejný činitel, nemůže dostat dvakrát zaplaceno za vykonávání téže práce. Nemůže dostávat plat ministerského předsedy a pak ještě přijímat honoráře za veřejná vystoupení. To by nebylo korektní. Nepřijímá honoráře za přednášky a články v tisku, protože to patří mezi jeho normální povinnosti. Protože lze argumentovat, že veškerá pozvání na přednášky a veřejná vystoupení a žádosti o články přicházejí proto, že je John Major ministerským předsedou.

Jenže český premiér Václav Klaus možná dostává honoráře za svá odborná vystoupení, která nijak nesouvisejí s jeho funkcí ministerského předsedy. Zavolal jsem proto ještě na tiskové oddělení úřadu britské vlády a zeptal jsem se, jestli britští ministři přijímají honráře za svá odborná vystoupení. Odpověď zněla: "Ministers do not accept fees. When the become ministers, the tradition is that they resign directorships of any companies they are directors of." - "Ministři nepřijímají honoráže. Když se stanou ministry, tradicí je, že odejdou ze všech poradenských nebo ředitelských míst, která dosud zastávali.

Jenže jestli je britský čelní vládní představitel považován za odborníka v nějakém vědeckém oboru, naléhal jsem, může být přece pozván, aby někde na nějaké univerzitě přednesl odbornou přednášku. To za to nemůže přimout honorář? Řekněme, že by britský ministr financí Kenneth Clarke byl požádán, aby přednesl na nějaké americké univerzitě přednášku o evropském směnném mechanismu. Přijal by za to honorář?

Odpověď tiskového mluvčího úřadu britské vlády zněla: "No, ministers are not allowed to accept payment for speeches such as the example you gave me." . "Ne, ministři nesmějí přijímat honorář za takové projevy, jaký jste uvedl ve svém příkladu."

Takže argument, že ministr přece smí vystoupit soukromě, jako odborník, není v britské vládě přijatelný? zeptal jsem se. Tiskový mluvčí odpověděl: "As long as Kenneth Clarke is the Chancellor of the Exchequer, ny speeches that he would be giving on the economy would be as Chancellor of the Exchequer, and therefore ministerial." - " Pokud je Kenneth Clarke britským ministrem financí, veškeré veřejné projevy o ekonomice jsou projevy ministra financí a jsou tedy oficiální. Ministr by za ně nesměl přijmout honorář. Pochybuji, že by britský ministr financí v úřadě přednesl třeba na nějaké univerzitě přednášku jen jako soukromý odborník, nikoliv z titulu své politické funce. A v žádném případě by za to nepřijal honorář."

(Poznámka: Napadlo mě, jestlipak když před několika dny hovořil Václav Klaus na jedné pražské vysoké škole o tom, že ČR musí mít rozpočtový deficit, neboť to je dáno polohou republiky, nechal si za to taky zaplatit honorář - v dolarech, jak bývalo jeho zvykem?)