Spojením obou firem získává podnik British Telecom podíl na mezinárodním mediálním impériu australského magnáta Ruperta Murdocha, který má určité procento akcií v podniku MCI. Fúze podniků British Telecom a MCI vytváří ve Spojených státech nebezpečnou konkurenci pro dosud největší americký podnik, poskytující telefonní služby do zahraničí, totiž firmu AT&T. Hodnota jejích akcií poklesla ze 40 na 34 dolarů.

France Telecom nyní zkoumá spolu s celou řadou investičních bank, zda by bylo možné, aby společně s německým podnikem Deutsche Telekom zvýšily svůj podíl akcií v americké telekomunikační firmě Sprint, která je ve Spojených státech také konkurentem AT&T.

Dále vyšlo najevo, že jiná velká anglosaská telekomunikační firma, Cable and Wireless, připravuje alianci pro poskytování mezinárodních telefonních služeb spolu s podnikem Nynex, což je regionální telefonní společnost na severovýchodě Spojených států.

V neděli oslavovali ředitelé firem British Telecom a MCI sloučení svých podniků, čímž vznikl druhý největší telekomunikační podnik na celém světě. Jeden člověk to určitě viděl jako logický krok při vznikání nové technologické rovnováhy sil v příštím století. A Bill Gates, zakladatel americké firmy, která nyní dominuje v oblasti softwaru většině osobním počítačům na světě, chce zajistit, aby měla jeho firma Microsoft v příštím století velký vliv.

V neděli pořádal Gates před svou úterní cestou do Holandska v Londýně soukromou večeři pro několik novinářů. Vedle něho seděl jeden z jeho nejmocnějších ředitelů v Evropě, přátelský Francouz Bernard Vergnes, na druhé straně byl šéf podniku Microsoft UK, David Svendsen. Přivítal je Bill Emmott, šéfredaktor týdeníku Economist, který přivedl několik technických redaktorů svého časopisu. Okamžitě došlo mezi všemi k naprostému srozumění. Hovořilo se o satelitech.

Billa Gatese satelity vzrušují, a se svými 19 miliardami dolarů je dost bohatý na to, aby ho vzrušovaly hodně. Ví, co to znamená, ovládnout trh, a jako většině podnikatelů mu nestačí, ovládne-li trh jen v jednom sektoru. Gates už vlastní software, které používá většina osobních počítačů na světě, a nyní soustřeďuje svou pozornost na Internet, na globální telekomunikační síť, která radikálně promění způsob, jimž žijeme a jak se chováme doma i v práci.

Gates nyní v podstatě diktuje, jaké si kupujeme počítače, protože nekoupíme-li si počítač, na němž lze provozovat výrobky firmy Microsoft, nebudeme mít příliš velký výběr softwaru.

Americký miliardář však může ovládnout Internet teprve, podaří-li se mu ovádnou její základní infrastruturu: komunikační spojení mezi domovy a telefonními ústřednami, mezi městy a - což je nejdůležitější - mezi zeměmi a kontinenty.

Zatím tyto komunikační linky ovládají největší telekomunikační společnosti. Avšak stačilo by, aby Gates získal síť satelitů na oběžné dráze kolem Země a síť přijímacích talířů. Tím by získal naprosto nezávislost, po níž touží.

Podle některých odhadů budou začátkem příštího století existovat na celém světě jen tři telekomunikační firmy - možná čtyři, pokud se Gatesovi podaří vytvořit jeho síť satelitů. Tyto telekomunikační firmy budou neobyčejně mocné. Jejich moc bude důsledkem vlastnictví elektronických dálnic, po nichž poběží veškerý podnikatelský i soukromý komunikační provoz.

Možná, že se dnes budoucí význam Internetu trochu přehání. Nemusí to však být Internet, co se stane jádrem budoucí komunikační revoluce. Jsme svědky prvních etap nového mediálního věku. Vývoj postihuje rozhlas, tisk, televizi i telefony. Vzniká interaktivita a nové podnikatelské aliance.

Budoucnost prostě patří telekomunikačním společnostem - a Bill Gates nebude váhat, aby se mezi ně zařadil - peněz na to má dost.

Pasternakovi byla za román Dr Živago udělena Nobelova cena, poté, co jeho kniha vyšla v roce 1957 v Itálii, ale spisovatel byl donucen ji odmítnout. Byl dlouho pronásledován komunistickými úřady a Olga Ivinskaja byla dvakrát uvězněna v sovětském pracovním táboře za to, že byla Pasternakovou přítelkyní.

Poté, co Pasternak odmítl Nobelovu cenu, napsal, že ho "proměnila léta Stalinových krutostí, které jsem uhodl dříve, než byly odhaleny".

V přednášce v Harrogate vysvětlil Semler, často provokativními výroky, svou manažerskou filozofii. Rostoucí sektory Semlerova podniku v Brazílii se dnes většinou skládají z malých, samostatných jednotek, v každé z nichž pracuje maximálně deset osob.

"Každý podnik potřebuje líné zaměstnance," prohlašuje Semler. Je přesvědčen, že práce v zaměstnání by měla odrážet způsoby, jak se lidé chovají mimo pracoviště. Ne všichni mají k práci tentýž přístup. Pracovní týmy však mohou využívat kombinací nejrůznějších pracovních stylů a být jimi stimulovány.

Semler nemá tušení, kolik lidí jeho podnik zaměstnává, ani kolik jeho zaměstnanci vydělávají. Většina jeho pracovníků si sama určuje výši vlastního platu. "Proč bychom se měli vůbec zabývat otázkou platů?" ptá se Semler. "Vždyť všichni chceme vydělávat co nejvíce."

Jeho zaměstnanci dostávají vnitropodnikové hospodářské informace, na jejichž základě si mohou pak sami určit svůj plat. Vědí, kolik peněz platí podniku trh, vědí, kolik ve firmě vydělávají jejich kolegové a vědí, jakých dosahuje podnik zisků. Když sami rozhodují o výši svého příjmu, jsou si také vědomi, že jejich oddělení možná za půl roku už nebude existovat, pokud si stanoví plat příliš vysoko.

Dvě třetiny lidí, kteří pracují v Semlerově podniku, jsou na volné noze anebo jsou zaměstnanci jiných firem. Přesto mají právo používat zařízení a telefonů Semlerova podniku stejně, jako jeho stálí zaměstnanci.

Semlerův styl managementu je velmi úspěšný. Za posledních deset let se jeho podnik Semco zvětšil devětkrát. Stal se v Brazílii ve svém průmyslovém sektoru čelnou firmou.

Semlerovy metody jsou založeny na jednoduché premise. Nejobtížnější věcí v podnikání je přimět zaměstnance, aby se zajímali o svou práci a dělali ji s nadšením. "Všechny ostatní otázky - kvalita výroby, růst zisků, se vyřeší automaticky samy, jestliže je splněna základní podmínka - lidé se musí těšit na to, přijít v pondělí do zaměstnání," konstatuje Semler.

Semler zahájil své podnikatelské reformy tím, že si začal dávat "dětinské otázky?, jako například: "co se stane, když není zaměstnanec v určitou dobu v práci?" Někteří ředitelé v jeho podniku ho varovali, že jestliže nebude mít firma fixní pracovní dobu, lidé budou chodit do práce co nejpozději a budou z ní odcházet co nejdříve. Semler s tím nesouhlasil: "Lidé chodí do práce, protože chtějí něco dělat se svým životem. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo chodí do práce pro peníze. Taky jsem se nikdy nesetkal s jediným podnikatelem, který by byl v byznysu pro peníze."

Semler odmítá vytvářet ve svých podnicích jakákoliv pravidla, nebo jakoukoliv podnikatelskou kulturu. Kultura, argumentuje, je dynamický jev, který se neustále mění. Zaměstnanci se například mohou oblékat, jak chtějí.

Semlerův podnik funguje na základě šestiměsíčních cyklů, po nichž mohou zaměstnanci měnit své pracovní zařazení, anebo jsou přesunuti jinam, když se ukáže, že nepracovali dobře. Každý jednotlivý pracovník musí obhájit své místo v pracovním týmu před všemi svými kolegy. Týká se to i šéfů týmů.

Kdykoliv je do podniku přijat nový pracovník, dostane kus čistého papíru, na nějž má napsat vlastní pracovní titul. Většina zaměstnanců si žádný titul nedává , i když jeden člověk si dal funkci "Královský faraón odpovědný za provoz?, vyprávěl Semler.

Semler odmítá kritiku, že základním principem práce v jeho podnicích je anarchie. "Všichni vědí, co v podniku dělají, proč to dělají a jakým způsobem jejich práce přispívá ke konečnému výsledku.? Tři základní zásady Semlerova manažerského přístupu jsou: aktivní účast zaměstnanců na řízení podniků, rozdělování zisků podniku mezi zaměstnance a otevřenost podnikových informací všem zaměstnancům.

"Účast na správě podniků dává pracovníkům možnost rozhodovat o vlastní práci, podíl na zisků jim poskytuje důvod, aby pracovali lépe, a volný přístup k informacím jim ujasňuje, co v podniku funguje a co ne."

Podle britského listu Financial Times je nejzajímavějším aspektem Semlerova přístupu, že není preskriptivní. Neexistuje žádná předem předepsaná metoda, které se manažeři musejí držet. "Vznikl tak podnik, který se rozvíjí prostřednictvím své vlastní, vnitřní dynamiky."

Závěrem v rámci seriálu Cenzura ve Svobodné Evropě (viz podrobný materiál k tomuto tématu v Britských listech z 1. listopadu) další potlačený příspěvek. Je to příspěvek z 11. ledna 1995, o kardinálu Miroslavu Vlkovi, napsaný na základě pořadu televize BBC. Zástupkyně vedoucího české redakce RSE, pevná katolička Olga Kopecká, odmítla o pořadu referovat, požádala však o videozáznam pořadu BBC, aby ho mohla odnést na pražské arcibiskupství.

Moderátor: Britská televize BBC včera vysílala ve svém hlavním večerním publicistickém pořadu Newsnight (který se mimo jiné přenáší i na satelitní síti BBC World Service Television, sledovanou desítkami miliónů diváků po celém světě) portrét kardinála Miroslava Vlka a české katolické církve. Referuje Jan Čulík.

(pásek)

Ve světě se podle britské televize nyní prý spekuluje o tom, že by se měl stát nástupcem papeže Jana Pavla II. pražský arcibiskup Miroslav Vlk, který papeže nyní doprovází na jeho cestě do Tichomoří. Pro polského papeže Jana Pavla II. jsou slovanští křesťané, kteří dlouho byli obětí komunistického útlaku, skutečnými hrdiny katolické víry. Za komunistické éry byl Vlk izolován tím, že musel působit v malé jihočeské vísce Lasiště. Byl proslulý, že si dokázal vytvoři velmi vřelý vztah k lidem a dokázal lidi k církvi přitahovat. V prosinci byl Miroslav Vlk povýšen mezi kardinály. Je to meteorický vzestup pro člověka, který byl ještě před osmi lety nucen pracovat jako myč oken.

Kardinál Vlk zřejmě papeži Janu Pavlu II. velmi vyhovuje, pokračovala britská televize. Je to člověk, který zažil útlak, z teologického hlediska je to konzervativec, zná cizí jazyky a je talentovaný diplomat. Pět v prosinci jmenovaných nových kardinálo bylo z bývalých komunistických zemí, šestý byl z Kuby. Papež odměňoval odhavu a většinou povýšil do kardinálského stavu duchovní, kteří sdílí jeho konzervativní pohled na svět. Tím se papež Jan Pavel II. snaží zajistit, aby jeho konzervativní postoj převládl v katolické církvi až do jednadvacátého století. Katolická církev má podle tohoto postoje být disciplinovanou organizací, katolíci mají být poslušní Římu a nemají samí příliš přemýšlet, uvedla britská televize.

Marco Politi, vatikánský korespondent italského listu La Reppublica, v této souvislosti konstatoval: "Potíž je, že papež Jan Pavel II. je přesvědčen, jak napsal ve své nejnovější knize, že poslední tři století byla stoletími protikřesťanské ideologie. To se ale neslučuje s potřebou taky se trochu poučit z moderní společnosti, která vznikla po protestantských reformách, po osvícení a po francouzské revoluci."

V roce 1993 restrukturalizoval papež výbor evropských biskupských konferencí, omezil jeho autonomii a podřídil ho Římu. Arcibiskup Vlk byl zvolen novým předsedou tohoto výboru, jako vhodný muž pro boj proti výstřelkům svobody, demokracie a konzumerismu. Miroslav Vlk vidí toto svoje jmenováni jako výraz nové jednoty Evropy. Východ Evropy přináší zkušenost života chudé církve a života v malých bratrstvích, západ naoppak zkušenost života v konzumní společnosti.

Za komunismu se v Československu odehrával skutečný život církve v podzemí. Vzniklo neformální křesťanství důvěry a přátelství, pluralismus utlačovaných. Podle svědectví Luboše Dobrovského z prezidentské kanceláře tehdy Miroslav Vlk požadoval, aby lidé přijímali komunistický útlak s pokorou. Disidentské období bylo velkou školou pluralismu.

Po vítězství demokracie však byla pluralita názorů z katolické církve v Čechách vypovězena, míní britská televize. Je pravda, že kardinál Vlk zápasí s množstvím problémů. V jednom celém podzemním hnutí vznikla celá řada ženatých kněží a dokonce ženatých biskupů. Všechny z nich církevní úřady přesvědčily, že jejich nejlepší nadějí je, budou-li mlčet. Český ženatý kněz Jan Kofroň hovořil o tom, že styky mezi kněžími a náboženskými laiky byly za komunismu vlice plodné, experimentovalo se s novými formami liturgie - mohlo by to být poučením pro dnešek. Celibát by měl být podle Kofroně dobrovolný, nebot? tomu tak bylo v katolické církvi až do jedenáctého století.

Kardinál Vlk teprve ve své funkci hlavy české katolické církve nabývá potřebných zkušeností, pokračovala britská televize. Česká církev má obrovské praktické problémy, nemá peníze ani dostatek zkušených pracovníků. V oblasti morálních otázk, s nimiž zápolí papež - rozvod, antikoncepce, ženatí kněží, svěcení žen na kněžky - dává česká katolická církev přednost doktríně před debatou a zapomíná, že čeští občané dnes mají právo volby. Česká společnost je dnes velmi světská.

Teologická fakulta Karlovy univerzity je typickým příkladem tohoto konzervatismu. Nemohou na ní studovat laičtí studenti ani ženy. Vyučování na fakultě vůbec neprobíhá formou živých a ostrých debat, jaké oživují vyučování teologie v západní Evropě. Jeden učitel na fakultě, otec Tomáš Halík, předseda české Křesťanské akademie, studoval v Německu a usiluje v tomto smyslu o změnu. Jedna katolická skupina založila v Čechách samostatnou školu sociálních a náboženských studií, naplněnou duchem druhého vatikánského koncilu, velkého reformistického kongresu katolické církve v šedesátých letech, který chtěl církev otevřít modernímu světu. Otec Libor Ovečka, ředitel této školy, zdůraznil, že církev musí mít svobou hovořit s lidmi. Je to riskantní a je nutno se smířit s tím, že neexistují předem daná řešení anebo se odlišují od tradičních řešení. Spoluzakladatelka školy dr. Mireia Ryšková získala doktorát teologie v Německu a velmi jí vadí, že katolická církev v Čechách upírá čelnější místo ženám. Kritizovala kardinála Vlka za t, že se vyjádřil v české televizi, že ženy musejí vždy následovat za vedením a nikdy se nebudou moci stát kněžkami.

Josef Beránek je šéfredaktorem katolického časopisu pro mladé lidi, jménem Anno Domini, na který se kardinál Vlk dívá velmi kriticky. Kardinál požaduje, aby v časopise nebylo jen velké množství různých informací, ale aby časopis jasně ukazoval, jaký je názor katolické církve. Česká církevní hierarchie také kritizuje jedno pražské katolické knihkupectví, že prý prodává příliš liberální výběr knih. "Otázka víry souvisí s problémem svobody,? konstatoval kardinál Vlk. "Lidé trochu cítí, že mají svobodu i nad pravdu. Já říkám, že svoboda musí být cenzurována pravdou," zdůraznil kardinál Vlk. A s tím by vřele souhlasil i papež Jan Pavel Druhý, velmi charismatická a silná osobnost, kterou však nemalá část katolických věřících po světě považuje za příliš tradicionalistickou, pohlížející k včerejšku a nikoliv k zítřku, uzavřela svou reportáž britská televize.

(Poznámka: můj otec, dr. Jan Čulík senior, pražský anglista, učitel, kritik a překladatel, autor knihy o Grahamu Greenovi a dlouholetý katolík, zabývající se vážně teologickými otázkami, který zemřel loni na jaře, k tomuto příspěvku, jak nyní vidím, připsal několik týdnů před svou smrtí: "K pravdě pouze vzlínáme a hledáme ji. Kdo si myslí, že ji má, neliší se od totalitních režimů a obléká si uniformu.")