Členství České republiky v Evropské unii bude mít bezpochyby velké množství velmi výrazných výhod. Vznikla však v ČR veřejná debata o těch aspektech členství v evropské organizaci, které by zřejmě i mnozí čeští občané považovali za svazující?

3.10.1994
Moderátor: V srpnu jsme vysílali v tomto pořadu úvahu chorvatské spisovatelky Slavenky Drakuličové o tom, jak se obyvatelé postkomunistických zemí dosud nezbavili návyků z dlouhých desetiletí života v totalitním područí: nedokáží řádně prosadit u politiků své občanské zájmy, na druhé straně nejsou schopni spoluobčanům zdvořile a úslužně posloužit, nebo se jen na veřejnosti chovat vůči spoluobčanům příjemně. V neděli přinesl britský týdeník Observer jinou zajímavou úvahu této chorvatské spisovatelky - tentokrát při příležitosti blížícího se pátého výročí pádu komunismu ve střední a východní Evropě. Hlavní myšlenky z článku shrnuje Jan Čulík

(pásek - Jan Čulík:) Jakmile přišly k moci prostřednictvím svobodných voleb v postkomunistických zemích nové strany, začaly vymazávat posledních čtyřicet popřípadě padesát let historie, ve snaze navázat na kontinuitu předválečných politických systémů, konstatuje Slavenka Drakuličová a pokračuje: Píše se nyní nová oficiální verze historických událostí, jako by historie nebyla nic jiného, než prázdný list papíru, který si smí vítěz každé revoluce popsat tak, jak se mu zlíbí. Tito političtí představitelé se nás snaží přesvědčit, že komunismus byl jedině dobou zla a utrpení.

I kdyby tomu tak bylo, i kdyby se dal zredukovat život v komunismu jen na útlak a ponížení, těchto čtyřicet let bylo čtyřiceti lety našeho života a my bychom na ně neměli zapomínat. Pravda totiž je: jako jednotlivci máme vlastní osobní vzpomínky.

Moje generace se stala už jednou obětí totálního zapomnění, pokračuje Slavenka Drakuličová. Dobře se pamatuju na staré komunistické učebnice historie. Všechny v nich začínalo bojem dělnické třídy, případně vznikem komunistické strany. Dobře si pamatuju ze školy podrobná líčení všech sedmi Titových partyzánských ofenzív. Založení komunistické strany bylo pro toto pojetí historie skoro počátkem lidstva - staré Řecko, Řím, renesance či objevení Ameriky, to bylo jaksi všechno jen podružné. Jediná důležitá věc, kterou jsme si měli ze školy pamatovat, bylo, že existovala chudoba a vykořisťování dělnické třídy a že komunistická strana přivedla dělníky do boje za svobodu a za jasné zítřky.

Nová rudá elita jmenovala své komisaře do všech čelných míst ve společnosti. Takzvaná buržoazní společnost musela být zrušena. Nestačilo jen zničit lidi - bylo třeba zlikvidovat i hmotné pozůstatky jejich existence. Zničila se celá civilizace. Nová, takzvaně zdravá společnost byla založena na principu zapomnění. Očekávalo se, že se budou občané této společnosti dívat jen vpřed, do takzvané zářivé budoucnosti.

Po pádu komunismu začal znovu tentýž proces vymazávání minulosti, zapomínání a přepisování historie. Osoby jako maďarský admiral Miklos Horthy, slovenský kněz Jozef Tiso, rumunský maršál Ion Antonescu a chorvatský pohlavár Ante Pavelič, kteří byli kdysi odsuzováni jako diktátoři či fašisté, byli rehabilitováni anebo se jejich rehabilitace chystá. Děti se dnes znovu učí z nových učebnic dějepisu. Tyto učebnice nebyly napsány podle pravdy, ale podle vládnoucí ideologie.

To ale není to nejhorší, konstatuje chorvatská spisovatelka Slavenka Drakuličová. Nejhorší je, že lidé, kteří už jednou něco takového zažili, nyní mlčí. Občas uslyšíte osamocený, bezmocný hlas protestu, ale to je všechno. Máte pocit, že stojíte na hranici propasti a do ní se valí všechno: hodnoty, zvyky, knihy, přátelé, vzpomínky. Nikdo se neodváží vykřiknout: Počkejte! Kdo jste a kdo vám dává právo ničit a měnit moji minulost? Někdo nám říká, že musíme znovu začít od začátku. Násilně nás proměňují v děti. Moje generace čtyřicátníků to nemůže přijmout. Jsme příliš staří na to, abychom zapomněli. Kromě toho, obětí tohoto násilí jsme se stali už jednou. Za komunismu nás násilně udržovali v dětství naši otcové. Předváděli nám rituální opakování stejných starých projevů, slibů, výrazů tváře, způsobů. Tyto rituály nás proměnily v pokrytce, v bytosti, jimiž lze jen pohrdat, v lidi, kteří nebyli schopni za nic bojovat, protože nevěřili, že nějaký ideál či myšlenka stojí za oběť. Výhodou dětinské bezmocnosti je absence kolektivní i individuální odpovědnosti. Odpovědnost měli jen vládci, ti nahoře.

To se však v roce 1989 změnilo. Život lidí mezi čtyřiceti a padesáti se rozlomil na dvě části. My, příslušníci této generace, se však musíme navracet do naší minulosti, abychom pochopili, co se vlastně stalo. Není to otázka jen naší totožnosti, je to otázka přežití. Musíme odmítnout manipulaci minulosti, musíme ji samostatně analyzovat a zhodnotit. Člověk bez minulosti není ničím - avšak co je vlastně ta minulost, co jsme prožili? Máme vlastní vzpomínky - pak existuje oficiální, zideologizovaná verze. Avšak my potřebujeme třetí, klíčový prvek - pravdu o minulosti, kterou jsme prožili. Pro nás je důležité vracet se a klást si otázky, kterým jsme se dosud vyhýbali: do jaké míry jsme ve skutečnosti podporovali komunistickou stranu či dokonce v ní věřili? Proč jsme tak pokojně přijímali život v totalitní společnosti? Do jaké míry nás vytvořila komunistická ideologie, i když jsme proti ní rebelovali?

A nakonec je tu ona kacířská otázkka, které se většina z nás vyhýbá: Bylo na naší minulosti něco dobrého? Tím nemyslím třeba všeobecné státní zdravotnictví nebo bezplatné vzdělání. Mám na mysli jednodušší věcí: jako byty, které jsme dostávali od zaměstnavatele, chaty na venkově, které jsme si postavili téměř zadarmo, peníze, které jsme si uspořili.

Obávám se, zdůrazňuje Slavenka Drakuličová, že my, moje generace ve středovýchodní Evropě, musíme učinit, co naši otcové udělat nemohli. Musíme si zachovat vzpomínky na minulost. Odmítnout minulost by bylo odmítnout naši totožnost.

Největší chybou, kterou udělal můj otec, který zemřel v roce 1989, bylo, že nikdy nemluvil o minulosti. Možná, že mě nechtěl trápit drastickými vzpomínkami. Avšak zanechal mě s prázdnýma rukama, neschopnou vyrovnat se s dnešní skutečností.

Od otců jsme zdědili mlčení a nevědomost - tato černá díra byla naplněna ideologií. Teď se bojím, že já budu totéž opakovat - tím, že obviňuju svého otce, odmítám přijmout jakoukoli osobní vinu. Avšak určitě jsem něčím vinna, alespoň tím, že jsem přijala mlčení svého otce. Uvědomuji si, že pokud nevyřeším problém vlastní viny, zůstanu dítětem.

Myslím, že si nemůžeme dovolit v nynějším světě chovat se jako děti. Je pravda, že náš stát má dětinskou mysl, ale my, občané, bychom měli být moudřejší. Měli bychom se naučit, jak přijímat svou minulost, a klidně a kriticky posuzovat všechno. Jen tak se z nás totiž mohou stát dospělí. Neměli bychom zapomínat, že diktátoři mají rádi děti, uzavírá svou úvahu při příležitosti pátého výročí pádu komunismu ve střední Evropě chorvatská spisovatelka Slavenka Drakuličová v britském týdeníku Observer.