Už několikrát jsem zde informoval o alternativní (jihoamerické) metodě privatizace, nepoužité v Československu. Jde o metodu zesoukromění státního majetku prostřednictvím privatizace občanských důchodových pohledávek na stáří. Ten, kdo má zájem o stručnější vysvětlení problematiky, odkazuji ho zde napravo na chlíveček archívu Britských listů, na článek o britské reformě starobního a sociálního zabezpečení od Franka Fielda (minulé vydání těchto BL). Kdo by chtěl problematiku vysvětlit jasněji a podrobněji, nechť se podívá dole na mé české home page () na cyklus článků "Závažná kritika Klausovy privatizace?.

Proč se k věci znovu vracím?

Kupodivu jde o věc neobyčejně živou a důležitou. Jde k samému kořenu hospodářského zdraví dané země. Dalo by se možná říct, že skoro všechny nynější ekonomické potíže ČR mají souvislost s tímto neřešeným problémem.

Jistě, jsou i jiné postkomunistické země a dokonce i západoevropské země, které tento problém neřeší.

Nemohla však být česká vláda chytřejší?

Nyní se stalo něco docela zajímavého. Není totiž, jak vyšlo najevo v úterý 29.10., úplně vyloučeno, že by se použitá klausovská metoda privatizace v Československu mohla stát překážkou vstupu ČR do Evropské unie?

Jak je to možné?

Mnohé evropské státy, mezi nimi i ČR i bývalé Československo, jsou zatíženy obrovskými dluhy budoucích státních starobních penzí, které státy budou muset vyplatit svým občanům po zestárnutí v následujících letech a desetiletích. V ČR dosahuje tento dluh více než 3000 miliard korun. Platí se z daní mladších občanů, kteří jsou dosud v pracovním procesu.

Není tedy pravda, že Česká republika má vyrovnaný rozpočet. Rozpočet, ač zdánlivě nejvyrovnanější, je zatížen obrovskou státní důchodovou pohledávku alespoň 3000 miliard korun, kterou průběžně hradí mladší občané z daní z vlastní kapsy. Takovéto obrovské dluhy budou zanedlouho pro státní pokladnu ve všech zemích světa neúnosné. Proto se v zahraničí uvažuje, jak státní sociální a důchodové zabezpečení zreformovat. Nejdále zřejmě došla - pod vlivem jihoamerické privatizační metody, kterou Československu od roku 1990 bezvýsledně navrhoval londýnský ekonom František Nepil (viz též jeho text zde v Informatoriu) výše zmíněný návrh britské reformy Franka Fielda.

V některých jiných zemích, převážně anglosaských, tak velký důchodový dluh stát nezatěžuje, neboť tam existují a na kapitálovém trhu působí velké soukromé důchodové fondy, a státní důchodové zabezpečení je jen malé. Soukromé důchodové fondy mohly vzniknout i v Čechách, nejen jako nynější "připojištění?, ale jako skutečně mocné, velké fondy - kdyby stát býval existující rozsáhlou starobní důchodovou pohledávku uvolnil na kapitálový trh, kde by si za ni jménem občanů koupily a tím zprivatizovaly státní podniky soukromé důchodové fondy. Rychle by tak vznikla obdobná kapitálová struktura hospodářství v ČR jako na Západě. Stát by byl osvobozen od obrovského dluhu starobních obligací a občané od povinnosti platit nynější české vysoké daně.

V úterý 29.10. přinesl deník Financial Times pozoruhodnou zprávu tohoto znění:

Všestranický výbor britské Dolní sněmovny bude požadovat, aby se výše tzv nefinancovaných státních důchodových obligací, totiž státní pohledávky na starobní penze, které musejí hradit starým občanům mladší pracovníci z daní, staly novým kritériem pro vstup do Evropské měnové unie. Výbor požaduje, aby se stala míra těchto státních důchodových dluhů novým měřítkem, podle něhož by měly být posuzovány země, žádající o přičlenění k jednotné evropské měně.

Analýza, která bude zveřejněna ve čtvrtek, argumentuje, že míra státních důchodových obligací dosahuje po celé Evropě výše nejméně 10 000 miliard liber (cca 400 000 miliard českých korun) . To je obrovský, pro hospodářství ochromující dluh.

Britský parlamentní výbor požaduje, aby vlády byly nuceny ročně veřejně vykazovat výši tohoto dluhu. Britští euroskeptikové totiž poukazují na to, že v zemích jako je Francie a Německo, se platí stále starobní důchody z daní mladších lidí, kdežto v Británii převážně nikoliv. Přistoupila-li by Británie k jednotné Evropské měně, znamenalo by to, že britští občané, kteří nejsou zatíženi obrovským západoevropským daňovým břemenem, by museli na tyto obrovské starobní státní dluhy připlácet z vlastní kapsy Němcům, Francouzům, (případně časem i Čechům). Britská strana poukazuje na to, že v této záležitosti vládne po celé Evropě "konspirace ticha? a že je nutno o věci začít velmi otevřeně hovořit.

Je velmi pravděpodobné, že se proti tomuto požadavku zvedne v zemích jako je Francie či Německo odpor. Nicméně pravdu mají v tomto ohledu, obávám se, Britové.

Pokud svůj názor, který je ekonomicky a finančně naprosto přesvědčivý, prosadí v celoevropském kontextu, bude to znamenat, že i Česká republika, která má obrovskou státní důchodovou pohledávku, bude nacházet cestu do struktur Evropské unie složitěji, než jak by tom bylo, kdyby bývala zprivatizovala státní majetek prostřednictvím zesoukromění občanských důchodových pohledávek.

Toto skutečně pravicové řešení by bývalo oživilo český kapitálový trh velkým množstvím kapitálu, snížilo by občanům daně a zároveň by bývalo pokleslo přerozdělování státních prostředků vládou. To vždycky vede k bouřlivému hospodářskému rozvoji.

V britském neodborném tisku, v normálních novinách, co čtou lidi v metru, je v poslední době velké množství velmi zajímavýchčlánků o Internetu, že to ani nestačím registrovat. Čtěte, pokud máte možnost, především Financial Times, i na Internetu (viz zdejší Informatorium). Zde se mohu o tomto vývoji zmínit jen telegraficky, uvádím jen tři z mnoha témat: