Blair učinil ve svém projevu celou řadu politických slibů, které prý labouristé splní během svého "nadcházejícího? funkčního období ve vládě. Konstatoval, že se postaví do čela radikální reformátorské vlády, jejíž hlavní prioritou bude posílit v rychle se integrující světové ekonomice britské školství, aby dokázali Britové kvalitním vzděláním zvítězit ve světové hospodářské konkurenci. Mimo jiné bude každá škola v Británii vybavena dostatečným množstvím počítačů a bude napojena na Internet.

Zároveň Blair přislíbil, že jeho strana u moci bude přísně zvládat inflaci, a nedopustí zvýšení státních výdajů. Blair hodlá snížit počet nezaměstnaných mladých lidí v Británii o více než polovinu, věnovat větší část státního rozpočtu na zkvalitnění školství a nezvyšovat daně. Tony Blair také plánuje poskytnout samosprávu Walesu, Skotsku a jednotlivým regionům Anglie. Po masakru v Dunblane chce zakázat soukromé vlastnictví všech střelných zbraní.

"Vpravdě radikálním úkolem Labouristické strany je nedržet lidi zpět, ale naopak jim poskytnout všechny prostředky, aby mohli samostatně realizovat svůj potenciál," konstatoval Blair. V úmyslném kontrastu s konzervativním individualismem zdůraznil Blair ve svém projevu význam společného úsilí lidí a rozvíjení aktivní spolupráce občanských komunit."Už nesmějí bojovat dělníci proti šéfům. Všichni jsme na jedné lodi. Bude-li Británie jednotná, zvítězí." Labouristická strana, nikoliv toryové, je dnes podle Blaira stranou zákona a pořádku, stranou šetrného hospodaření se státními financemi a zejména stranou podporující rozvoj malých podniků, které jsou páteří každé moderní ekonomiky.

Blair se nezmínil o kontroverzních plánech Labouristické strany zreformovat systém sociálního zabezpečení, ani o tom, zda bude jeho případná vláda ochotna přijmout jednotnou evropskou měnu, Zdůraznil však, že labouristé silně podporují myšlenku Evropské unie.

Podle německého kancléře Kohla byla bývalá britská premiérka posedlá osoba, která ho nikdy nechtěla pustit ke slovu. Píše o tom ve svých memoárech o sjednocení Německa. Tato nová Kohlova kniha, nazvaná Chtěl jsem německou jednotu, vyšla v Bonnu tento týden v rámci oslav čtrnáctého výročí Kohlova převzetí kancléřského úřadu. Podle některých pozorovatelů lezou německé sdělovací prostředky při příležitosti tohoto výročí do zadku - vychvalují Kohlovu státnickost a vůbec se nepokoušejí o kritickou analýzu čtrnácti let Kohlovy vlády. List Guardian citoval jednoho známého německého komentátora, podle něhož to "ochromuje německou demokracii?.

"Několikrát jsme se zuřivě hádali," píše Kohl o svých jednáních se Thatcherovou. "Většinou to bylo takhle: Mluvila neobyčejně rychle a nepustila mě vůbec ke slovu. Když jsem se po chvíli pokusil otevřít ústa, vykřikla na mě: Nepřerušujte mě. Mluvíte pořád bez přestání!"

Kancléř Kohl si povšiml, že Thatcherová používá při vyjednávání jako důležitého nástroje čajové konvice. "Kdyoliv dosáhla atmosféra bodu mrazu, Thatcherová dolila čaj. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil proč. Považovala ochotu ke kompromisu za známku slabosti"

Německý kancléř se ve svých memoárech přiznává, že ho uvádělo do zmatku, jak rychle dokázala Thatcherová měnit svou náladu. V jedné chvíli z ní vyzařovala vřelost, za okamžik na partnera v rozhovoru chladnokrevně za?točila. Helmut Kohl si však velmi vážil jejího smyslu pro přímost.

Deník Times poznamenává, že nedůvěra Margaret Thatcherové vůči Helmutu Kohlovi, kterého považovala za "vychytralého německého provinčního politika" pramenila z jejích obav z velké německé hospodářské moci a z její nelibosti nad těsným přátelským vztahem Francie a Německa, které bylo jádrem Evropské unie.

Thatcherová píše ve svých memooárech Roky v Downing Street: "Vždycky jsem si velmi vážila moudrosti, přímosti a porozumění mezinárodním hospodářským probémům, které měl (sociálně demokratický německý kancléř) Schmidt. Bohužel jsem si nikdy nevytvořila takový vztah k Helmutu Kohlovi."

Times připomínají jednu dosti trapnou epizodu ve vztahu Thatcherové a Kohla. Thatcherová i Kohl byli na dovolené ve Švýcarsku a prací posedlá britská premiérka rozhodla, že by se měli sejít k jednání. K rozhovorům skutečně došlo, ale když už měl Kohl monologu Thatcherové dost, vstal, že má další naléhavou schůzku. Frustrovaná Thatcherová šla na procházku a v ulicích města hned nato spatřila v jedné kavárně Kohla s poradci, "jak se cpou dorty".

(Mimochodem, když tato informace původně před několika lety proběhla britským tiskem, ještě jsem pracoval pro Svobodnou Evropu. Zmínil jsem se o tom v jednom svém příspěvku, avšak vedoucí redaktorka českého vysílání Svobodné Evropy Olga Valeská to potlačila. Informace, jako nesčetné další příspěvky, se staly obětí cenzury. Zájemcům mohu jejich složku poskytnout. Od roku 1995 jsem je sbíral, a mám jich sám asi dvacet. Bylo zajímavé, jak daleko užší záběr měla Svobodná Evropa ve srovnání s anglosaskými sdělovacími prostředky. Posměšná epizoda o tom, jak se tlustý Kohl cpe dorty, byla nepřípustná ve stanici, která - paradoxně - východoevropským způsobem - budovala kolem západním politiků auru, kterou neměli.)

Tento týden se dramaticky rozložil dlouho připravovaný proces konzervativního poslance Neila Hamiltona, bývalého britského náměstka ministra obchodu, proti deníku Guardian. Hamilton chtěl žalovat Guardian o odškodné ve výši 10 miliónů liber (400 miliónů korun) za to, že 19. listopadu 1994 listu zveřejnil informace o tom, že si poslanec Hamilton nechával v parlamentě od podnikatelů platit za interpelace v zájmu jejich firem.

Den před zahájením procesu, v pondělí 30. září, se soudní stíhání rozložilo a Hamilton ho odvolal. Jako důvod uvedl, že vznikl konflikt zájmů mezi ním a ostatními poškozenými, že by bylo nutno přípravy k procesu zahájit úplně znovu a že už na to nemá peníze, ale je zcela nevinen.

List Guardian na to reagoval skutečně RAZANTNĚ. V úterý 1. října přinesl na titulní straně barevnou fotografii poslance Hamiltona velikosti 20x 30 centimetrů. Nad ní bylo třícentimetrovými písmeny napsáno přes celou stránku, pod hlavičkou listu: LHĆŘ A PODVODNĺK. (Mohli jste to vidět i v Praze na stáncích, neboť celé vydání Guardianu se elektronicky přenáší do tiskáren v západní Evropě a list je v Praze jak známo ke koupi v ten samý den, kdy vychází v Londýně - totéž platí i o deníku Financial Times.)

List Guardian posléze věnoval případu poslance Neila Hamiltona celé první tři strany velkého formátu úterního čísla, a totéž udělal i ve středu 2. října a ve čtvrtek 3. října. V redakčním komentáři poukázal na to, že při přípravě procesu, v němž měli svědčit i premiér John Major a jeho náměstek Michael Heseltine, byly k soudnímu řízení uvolněny přísně tajné dokumenty, z nichž vyplývalo, že korupce v Dolní sněmovně nebyla omezena jen na Hamiltona.

Lobbysta Ian Geer poskytoval v Dolní sněmovně finanční částky většímu počtu poslanců. Poslanec Hamilton od něho dostával peníze od roku 1986, a nikdy je nevykázal do rejstříku poslaneckých příjmů. Byli však i další.

Hlavní skandál se týkal toho, že Hamilton interpeloval v parlamentě jménem podnikatele arabského původu Al Fayeda, vlastníka luxusního londýnského obchodního domu Harrods, tak aby mu to prospělo v jeho sporu s jiným známým a kontroverzním britským multimilionářem, Tiny Rowlandem, který vlastní koncern Lornho. Al Fayed však prý nevěděl, že jeho peníze jdou na podmaštění poslance Hamiltona a dalších poslanců. Za lobbystické služby poskytl Ianu Greerovi 25 000 liber (1 milión korun).

Kromě honorářů od lobbysty Greera dostával Hamilton přímo od Al Fayeda obálky s penězi na hotovosti. Obyčejně obsahovaly cca 2000 liber (80 000 Kč). Ve čtvrtek přinesl Guardian velký titulek na první straně, který se ptá: "A co ty dary, Hamiltone?" List přináší informaci, že kromě peněz v diskrétních obálkách dostával Hamilton za své interpelace také dary v hodnotě mnoha tisíc liber.

List Guardian také otiskl fotografii z října 1994, na níž ukazuje poslanec Neil Hamilton během návštěvy v jedné britské škole sušenku, kterou dostal k čaji, a vtipkuje, že jí bude muset nechat zaregistrovat v seznamu darů pro poslance.

V redakčním komentáři ve čtvrtek 3. října Guardian napsal: "Pokračující mlčení Johna Majora a jeho náměstka Heseltine je každým dnem stále více neuvěřitelné. Nejlehčeji prokazatelná lež, kterou Hamilton pronesl, je tato. 21. října 1994 se Hamiltona zeptal hlavní funkcionář Konzervativní strany, odpovědný za stranickou disciplínu v parlamentě, zda přijal nějaké dary, které zatajil, a které by mohly přivést vládu do obtížné situace Hamiton uvedl, že nikoliv,a tuto lež opakoval i tehdejšímu ministru obchodu a průmyslu Michaelu Heseltinovi. Nyní víme, že přijal finanční odměnu ve výši alespoň 10 000 liber (400 000 Kč). Jak je možné, že o tom John Major mlčí? Kdyby neučinil jakýkoliv vedoucí představitel místní komunity - šéf policie, ředitel školy, podnikatel, předseda komunální správy - nic proti osobě zastávající vedoucí postavení, která jim lhala, ztratil by veškerý respekt i důvěru. John Major nám sice čte levity o tom, že bychom měli dodržovat morální standart, nedokáže se však v tomto případě přimět ani k tomu, aby se sebe vydal alespoň myší písknutí kritiky. To tedy máme skutečně dobrého premiéra.

O Hamiltonově aféře více na hlavní straně Psa.