MOTTO: Samozřejmě nemáme šanci držet krok s jihovýchodními asijskými tygry... Evropa ale nesmí rezignovat na své pořadí hodnot, na to co dělá Evropu Evropou... Ekonomicky to sice vyhrát nemůžeme, ale já to vidím ... spíše jako šanci. Pracujeme kratší dobu, budeme mít víc volného času. Dovedu si představit evropský životní styl jako velmi příjemný a přitom s lehkým srdcem rezignující na závod s Korejci...

Petr Pithart, rozhovor ve studentském listě BABYLON, 13. června 1996. ?????!!!!??????

V sobotu 28. září, vysílal britská televize první část vynikajícího, analytického dokumentárního filmu komentátora deníku Guardian Simona Hoggarta, The Hollow State, Odumírající stát.

Padesátiminutový dokumentární film patřil do kategorie dokonalých, nákladných a vysoce profesionálních děl televizní publicistiky, o nichž novináři v ČR občas vůbec nevěří, že se takové filmy ve světě natáčejí. (Konec konců, Česká republika má Tabu se Šmuclerem - kterého kdosi v tomto Psu myslím označil za geniálního novináře - to to myslel ironicky? a seriál Hospoda.)

Na setkání českých intelektuálů před čtrnácti dny v německém Scheinfeldu jsem vysvětloval mladému Vladimíru Mlynářovi a Janu Dobrovskému z Respektu, že televize BBC vysílá každý týden monotematické, čtyřicetiminutové pořady Panoráma, v nichž rozbírá jeden závažný aktuální společenský problém. Dobrovský se na mě díval nevěřícně, myslel si zřejmě, že kecám.

Kdo mi ale nevěří, ať se podívá na čtyřiadvacetihodinový publicistický satelitní okruh BBC World, tam to všechno je, už jsem tento okruh na této stránce inzeroval (je dosažitelný na satelitu Eutelsat).

První díl filmu The Hollow State od Simona Hoggarta byl přesně tím dokonalým publicistickým dílem, o jakých zde bájím, analytickou prací, jakou umí televize BBC dělat perfektně, a má na to taky prostředky. Byl to takový film, kde reportér začíná větu řekněme v Londýně před parlamentem a dokončuje ji v Singapuru, nebo kdesi v Latinské Americe. I diváci české televize znají tento způsob globálního filmování z přírodovědného britského seriálu Davida Attenborougha Life on Earth. Hoggartův film však pojednával o klíčových ekonomických a politických otázkách, nad nimiž bychom se měli zamýšlet VELMI i my, nyní, právě teď, v České republice.

K problematice globalizace, odumírání národního státu a přesunu práce do třetího světa, tam, kde je to nejlevnější, se vrátím podrobnějším materiálem.

Zde zatím předkládám čtyři, podle mého názoru klíčové články k této tematice.

1. Shrnutí článku kalifornského profesora Rosecrance z amerického dvojměsíčníku FOREIGN AFFAIRS, který vyšel v listě Svobodné slovo 20. září 1996.

2. Apokalyptickou, avšak bohužel zřejmě velmi podloženou předpověď profesora Iana Agnella, která vyšla tento týden v listě Independent, aby upozornila čtenář na Hoggartův televizní pořad (ano, to se v Británii dělá, když se má vyskytnout v televizi závažný film, upozorní na něj předem analytickými články denní tisk).

3. Článek samotného Simona Hoggarta, který vyšel v listě Guardian v sobotu 28.9.96.

4. Ve Hoggartově televizním filmu je dlouze interviewován americký futurolog Alvin Toffler. (M.j. tam také vystupuje Arthur C. Clarke, který ve čtyřicátých letech jako první předpověděl vznik telekomunikačních satelitů, které budou stacionárně zavěšeny nad zemí.) Před časem jsem připravil portrét Alvina Tofflera, tak ten vám tady taky pro informaci umisťuju. Je výhodné vědět, kdo to je, protože jeho jméno je zdá se v ČR pořád jaksi dosti neznámé, navzdory jeho už dost staré knize The Third Wave, Třetí vlna.

Viděl jsem budoucnost, a ona je pěkně nepříjemná. Velmi dobrou zkušenost toho, jak bude budoucnost vypadat, získáte v čínském městě Xin Hui, o němž jste zřejmě nikdy neslyšeli, protože je to městečko, které má jen asi 800 000 obyvatel, a to je v čínských poměrech malá díra.

S televizí BBC jsem tam nedávno natáčel Cliffa Lewera, podnikatele z anglického hrabství Derbyshire, který pracuje pro firmu British Polythene, vyrábějící PVC.

Mimo jiné vyrábí firma British Polythene nákupní tašky z umělé hmoty. Donedávna je vyráběla v anglickém městě Telford v hrabství Shropshire. Ale protože jsou čínské pracovní síly daleko levnější, světová cena pytlíků z PVC poklesla přibližně o třetinu až půl jedné britské pence (o 1 až 2 české haléře). Může se to zdát málo, jenže továrna v městě Xin Hui vyrábí ročně 21 miliónů tašek z PVC (na většině z nich je napsáno KEEP BRITAIN TIDY), takže ty úspory jsou pak skutečně obrovské.

Cliff Lewer si uvědomil, že už nedokáže prodat v Británii dražší britské tašky z PVC, a tak se v podstatě sám vydal do Číny a vystavěl tam na zelené louce novou továrnu. Čínští zaměstnanci firmy British Polythene vydělávají 50 pencí (20 Kč) za hodinu, což je desetkrát méně, než kolik vydělávali dělníci v Telfordu, v továrně na tašky z PVC, která byla mezitím zlikvidována. V čínských poměrech je to velmi dobrá mzda.

Jen v jihovýchodní Číně pracuje nyní v průmyslu 150 miliónů osob. Je to daleko více zaměstnanců než v celé Evropské unii nebo v celých Spojených státech. Kupodivu je Británie největším evropským investorem do Číny.

Když jsem poprvé navštívil Čínu před dvanácti lety, obchody a tržnice byly trapně prázdné. Čínské zboží vypadalo hrubě a nespolehlivě. Teď jsou v Číně na mnoha místech obchody, přeplněné nejmodernějším, kvalitním elektronickým zbožím: fotoaparáty, videokamerami, automatickými pračkami. Číňané se oblékají lépe než mnozí obyvatelé britských měst s vysokou nezaměstnaností.

Levice si na Západě často stěžuje, že jsou politikové módním způsobem posedlí tzv. globalizací. Prý se termínu globalizace používá jako výmluvy pro postupnou likvidaci sociálních práv dělníků. Jenže levice vždycky přece velmi požadovala, aby se lidem v třetím světě poskytovala rozvojová pomoc.

Teď, když lidé v třetím světě vydělávají skutečné peníze, britská levice si stěžuje, že to připravuje o zaměstnání lidi v Británii. Nikoho nenapadlo, když požadovali, aby se pomáhalo chudým tohoto světa, že touto pomocí se my sami ožebračíme.

Tvrdit, že je někdo posedlý globalizací, je jako říkat, že je sedlák posedlý počasím. Otázkou totiž není, jak globalizaci zastavit - dalo by se to udělat, říká Alvin Toffler, ale pak se připravme na to, že se svět stane Kambodžou, varuje. Daleko důležitější je uvažovat o tom, zda budeme schopni se vyrovnat se strašnými problémy, které nám všem globalizace přinese?

Savonarolou globalizace je profesor Ian Agnell z London School of Economics. Vidí budoucnost jako dramatické sociální a hospodářské změny. Peníze, zboží, informace a lidé se mohou nyní bez problémů přesunovat na světě kamkoliv. Proto, varuje profesor Agnell, podnikavější a nadanější jedinci, jejichž schopnosti budou celosvětově prodejné, se prostě vyčlení z povinností dosud existujících národních států.

Už - a to především ve Spojených státech - žijí tito bohatí na samostatných, exkluzívních, uzavřených sídlištích. Brzo se budou vyhýbat i placení daní. Budu žít v těch zemích, kde jsou daně nejnižší.

V globálním světě zmizí politická pouta, která nás jednotlivce nyní stmelují dohromady. Stále více budeme muset čelit světu jednotlivě, na vlastní pěst. Své prodejné schopnost budeme s sebou nosit po světě jako řemeslník svou tašku s nářadím.

Nové procesy už probíhají. Britské ministerstvo financí letos oznámilo, že vybralo o 4 miliardy liber (160 miliard českých korun) méně daně z přidané hodnoty než mělo. Velká část těchto peněz doslova zmizela v kybernetickém počítačovém prostoru. Když si objednáte software prostřednictvím Internetu ze Spojených států, a zaplatíte za něj úvěrovou kartou, a software dostanete po telefonní lince, neplatíte za to DPH.

Spirála je neúprosná. V Hongkongu se dnes vyrábí velmi málo věcí: jsou tam příliš vysoké platy. Singapur přesunuje své provozy do Bangladéše a do Indie, zamýšlí otevírat továrny v Africe.

V důsledku toho všeho se velmi umenšuje role politiků. Jejich tradiční role, totiž vybírat daně a utrácet je jménem státu, začíná být velmi obtížně vykonavatelná. Politikové dnes mohou vybírat jen tolik daní, kolik jim světový trh je ochoten tolerovat. Dejte nezaměstnaným vyšší podporu, budete muset vybírat vyšší daně a podniky z vaší země odejdou jinam. To se už v Evropě skutečně děje. Loni se přesunula Británie z prvního místa na světě na deváté místo, co se týče schopnosti přilákat zahraniční investice.

Přesunuje-li se výroba do třetího světa, znamená to, že výrobky jsou pro všechny z nás stále levnější. Videokazety dnes stojí v reálných penězích desetkrát méně, než kolik stály, když bylo video vynalezeno. Vládnoucí politikové se musejí zbavovat ideologie. Jejich jedinou rolí začíná být jednak tak, aby dokázali přilákat zahraniční investory.

Globalizace a internacionalizace informací je velmi špatnou zprávo pro totalitní a teroristické režimy. Velmi úspěšně destabilizují např. režim šejků v Saúdské Arábii arabští disidenti z Londýna, prostřednictvím internetu, faxů a e-mailů. V nejbližších dnech zahájí na Blízký východ z jednoho londýnského bytu pravidelné satelitní televizní vysílání v arabštině, jehož cílem je podvracet autoritářský saúdský režim.

Největší světovou ekonomikou zůstávají Spojené státy. Je tam pětiprocentní nezaměstnanost a americká ekonomika roste rychlostí 4,8 procent ročně, za což by západoevropské státy daly všechno. Americká ekonomika je neobyčejně pružná. Snad z toho vypývá, že Západ bude schopen přežít a možná i prosperovat, navzdory šířící se globalizaci, která přinese bohatství třetímu světu.

Co to však bude všechno znamenat společensky, to nevíme. Je možné, že města se začnou považovat za jediné důležité hospodářské celky, odříznou se od zbytku země, které nebudou chtít poskytovat své bohatství. Nakonec už tímto směrem například v Londýně působí ceny domů a bytů, které zabraňují chudším Britům aby se v anglickém hlavním městě usadili.

Doufejme, na rozdíl od předpovědí Iana Agnella, že budoucí svět nebude katastrofou - jak napsal H.G. Wells, budoucnost je vždycky o mnoho méně futuristická, než jak si to lidé představovali.

Drasticky a traumaticky vzniká v nynějším informačním věku nový světový ekonomický pořádek. Svět směřuje stále rychleji k elitismu a ke kosmpolitismu. Obyčejní lidé v něm nebudou mít místo, varuje Ian Agnell, profesor informačních systémů na London School of Economics v rozsáhlém článku v listě Independent a v dvoudílném dokumentárním filmu nazvaném Umírající stát, který natočila televize BBC. Představil v něm apokalyptickou, i když velmi realisticky vyhlížející vizi budoucnosti, o níž je bezpochyby velmi záhodno uvažovat.

V důsledku nových technologií vstoupila na světový trh práce miliarda nových pracovních sil, argumentuje profesor Agnell. Firmy se globalizují a mobilizují. Stát je přinucen být součástí globální ekonomiky, a tak se nemůže bránit před cizími hospodářskými nájezdy. Důsledkem je v rozvinutých zemích vysoká míra nezaměstnanosti.

Státy už nemají možnost krotit mezinárodní korporace, a tak z těchto podniků vznikají skutečně globální instituce. Komunikují mezi sebou celosvětově. I jejich akcionáři, ředitelé a zaměstnanci jsou roztroušeni po celém světě. Podniky se přesunují, fyzicky, finančně i elektronicky, tam jsou zisky největší a kde je regulační role státu nejmenší. Zisky podnik přiznává v zemi, kde je nízké zdanění, ale provozy výhodně zřizuje v zemích s vyšším zdaněním. Globální firmy se už nezajímají o národní aspirace zemí, v nichž vznikly.

Většina mezinárodních firem nyní radikálně redukuje svou strukturu a výrobu si objednává u subdodavatelů. Módní anglické výrazy pro tento proces jsou downsizing, delayering a outsourcing. Mechanické výrobní činnosti dnes buď vykonávají roboti, anebo se tato práce vyváží do třetího světa. Proto se mzda za mechanickou práci začíná stabilizovat na úrovni třetího světa. V roce 1994 konstatovala Mezinárodní organizace práce, že na světě živoří 800 miliónů jen částečně zaměstnaných lidí. Západ se teď bude muset vyrovnat s tímtéž problémem, zdůrazňuje profesor Agnell.

Na světě dochází k radiálním, hlubinným hospodářským změnám. Práce opouští úřady a továrny a uchyluje se do kybernetického prostoru. Dospělí lidé nebudou mít automaticky nárok na zaměstnání. Problémem je technologie. V dnešní době dokáže technologie sama velmi efektivně vyrábět zboží, a potřebuje k tomu jen minimální množství dohližitelů. Hospodářský růst přestal být závislý na lidské zaměstnanosti. Rozvoj ekonomiky způsobují dnes jedinečné schopnosti malého počtu vysoce kvalifikovaných a podnikavých jedinců, nikoliv už armády nízce kvalifikovaných dělníků.

Bohatství dnes vzniká jedině v důsledku intenzívního inovačního procesu podnikatelů. Příjem těchto podnikatelů v nadcházejícím období dramaticky vzroste, neboť spolu budou země na globálním trhu tvrdě soutěžit o poskytování služeb, produkujících bohatství. Bez možnosti poskytovat tyto služby se země utopí v chudobě.

K inovacím dochází v malých, ekonomicky zajímavých enkávách na různých místech světa. Tyto enklávy vznikly samy od sebe, z vlastní energie. Mají k dispozici finanční pobídky, které stimulují investice a zisky. Koncentrace inovačních procesů přitahuje do dané oblasti nový inovační vývoj a další podnikatelskou energii. Avšak tito vysoce kvalifikovaní a motivovaní "knowledge workers? nejsou standardizovanou armádou pracovních sil. Žijí ve světě absolutní konkurence - egalitářství zastaralo a přestalo existovat.

Tato nově vzniklá ekonomická elita podnikatelů bez národních kořenů očekává, že bude platit co nejmenší daně. Vlády nebudou mít na vybranou: pokud nedokáží stimulovat vznik takovýchto lidí ve vlastní zemi, budou si je muset "kupovat? ze zahraničí především daňovými úlevami. Znamená to tedy, že daňové břemeno ponesou neprivilegované masy, které nebudou zdrojem bohatství. Vlády si budou jen těžko moci poradit s velkou, nevzdělanou, stále tíže zaměstnatelnou a stárnoucí populací. Kromě toho, když si voliči uvědomí, že je stát bezmocný, nebudou mít příliš velký zájem chodit k volbám.

Stát se musí v nových podmínkách chovat jako ekonomická instituce, jako "národní firma?, která bude muset být schopna vyrovnat se s novou situací. Žádný stát nemá automatické právo na existenci. Vlády, stejně jako jakýkoliv jiný podnik, přežijí jen potud, pokud se budou moci spolehnout na úsilí malého množství elitních pracovníků nejvyšší kvality. Vlády budou muset být doslova zosobněním úspěchu. V novém informačním věku však přetrvává v politice nebezpečný anachronismus. Vlády, které dosud volí většina obyvatelstva, jsou nutně vládami blížící se ekonomické prohry. Bude-li "většina národa? i nadále hlasovat pro plnou zaměstnanost, minimální mzdu a spravedlivé (tedy vysoké) daně, bude tím hlasovat pro sebevraždu.

Demokracie v příštích letech nutně degeneruje ve vládu nepohyblivým a závislým pracovníkům v mechanických zaměstnáních. Demokracie je artefakt přežívající z doby, kdy bylo pro ekonomiku zapotřebí velkého množství dělníků. Nejvýznamnější politickou otázkou nadcházejících desetiletí je, jak nalézt společensky přijatelný způsob likvidace demokracie.

Kdo nás zachrání? Svět nyní patří globální korporaci. Národní stát je na smrtelném loži a "zoufalá situace vyžaduje drastická řešení?, apeluje na závěr profesor Ian Agnell po předestření problému, pro nějž nemá odpovědi.

V nejnovějším čísle renomovaného amerického dvojměsíčníku Foreign Affairs, který analyzuje závažné otázky mezinárodní politiky, otiskl Richard Rosencrance, profesor politologie na Kalifornské univerzitě, pozoruhodný článek, z něhož vyplývá, že i malé země jako Česká republika by zřejmě mohly v budoucnosti hrát celosvětově významnou ekonomickou roli. Velikost území státu bude totiž zcela podružná. ČR by se však mohla stát ekonomickou mocností pouze tehdy, uvědomí-li si včas své šance a začne-li je od nynějška systematicky uskutečňovat.

Rosencrancův článek "Vznik virtuálního státu" je syntézou informací, přicházejících dnes z mnoha zdrojů ze všech koutů světa.

Tradiční boj o ovládání území je v dnešní éře globální ekonomiky, kdy levná a okamžitá mezinárodní počítačová komunikace v podstatě zrušila vzdálenosti, stále více pouhým anachronismem. Bojuje-li dosud Rusko o ovládnutí Čečenska či snaží-li se prezident Miloševič vytvořit velkosrbský stát, je to pošetilé, nesmyslné úsilí, patřící do historie.

Výrazně totiž slábne moc vlád. Hlavní a nemilosrdný vliv na život v každé zemi mají dnes tržní vztahy, uplatňující se rychle a tvrdě v globálním měřítku. Počítačové sítě totiž umožňují okamžitě převést miliardové finanční částky investic odkudkoli na druhý konec světa. Začne-li provádět vláda hospodářskou politiku, s níž nejsou makléři na mezinárodních burzách spokojeni, povede to okamžitě k dramatickému odlivu kapitálu z té země a k propadu hodnoty její měny. Lidem stále více vládnou mezinárodní finančníci a nadnárodní podniky.

Mezinárodní korporace si nyní plně uvědomují, že daleko výhodnější, než vyrábět zboží v domovské zemi a dovážet ho do cílové země, je postavit továrny přímo v cílové zemi, nechat zboží pro tamější spotřebu vyrábět domorodci, a jen si z cílové země odčerpávat zisky.

Velmi důležitým rysem mezinárodního podnikání je nyní v důsledku dramaticky zvýšené globální konkurence úsilí o co největší pracovní produktivitu. Většina význačných světových firem od konce osmdesátých let radikálně snížila počty svých zaměstnanců a podstatně zintenzívnila pracovní proces.

Podniky v kalifornském Silicon Valley, kde se vyvíjí nejmodernější počítačová technologie, dnes vědí, že velmi efektivní je ještě další krok: zbavují se režie a finančního rizika udržování strojů a továren tím, že si podnik jednoduše objedná výrobu svého zboží u subdodavatele na zakázku. Rosencrance upozorňuje, že celá řada menších amerických podniků nyní produkuje výrobky pro velké počítačové firmy jako je Digital Equipment, Hewlett-Packard, IBM, AT@T, Apple, Motorola či Compaq.

"Tak vznikla virtuální firma, podnik, který se zabývá výzkumem, marketingem, financováním, právními aspekty a dalšími činnostmi ústředí, avšak který nemá vlastní výrobní provozy," píše profesor Rosencrance. "Tento model představuje nejzazší dosavadní mez úsilí podniků o dosažení co největší efektivity. Model se velmi rychle šíří. Není překvapivé, že pojem ?virtuálního podniku? je všude přijímán tak rychle. Firmy, které se zabývají čistě výzkumem, jsou dnes schopny vyvíjet nové výrobky pro celou řadu průmyslových sektorů. Strategické aliance mezi jednotlivými firmami, jimiž se prohlubuje specializace podniků, vedou k velmi podstatnému zvyšování podnikatelských zisků. Podle listu Financial Times vydělávají podniky, které aktivně usilují o vytváření strategických aliancí, o padesát procent více zisku než firmy, které to nečiní," zdůrazňuje profesor Rosencrance.

Americký politolog je přesvědčen, že se země na světě zanedlouho rozdělí do dvou tříd. V první světové lize budou státy, které se stanou " světovým mozkem". Budou to často i velmi malé země. Budou mít vzdělané a nápadité obyvatelstvo, které bude světu dávat nové myšlenky. Tyto země budou poskytovat světu nový technologický standard a určovat směr ekonomického vývoje. Budou proto také nejbohatší. Země, které s novými myšlenkami přicházet nedokážou, budou v druhé lize: stanou se ekonomickým "tělem" naší civilizace: budou mechanicky vyrábět to, co jim "mozek světa" vyvine a určí. Takovými zeměmi budou podle profesora Rosencrance alespoň po dobu následujících padesáti let Čína a Rusko, protože se jim prý nepodaří zorganizovat se natolik, aby dokázaly efektivně produkovat světu nabídnout nové vynálezy.

Vlády, kterým záleží, aby se jejich země dostaly do první ligy, by podle Rosencrance měly co nejrychleji vypracovat a realizovat strategii, v jejímž důsledku by se dostávalo občanům jejich zemí co nejkvalitnějšího a co nejpodnětnějšího vzdělání. Má-li se země dostat mezi světovou špičku, dobré školství musí mládeži poskytnout nejen profesionální zázemí, ale musí mladého člověka systematicky vést k samostatnému myšlení a dále umožnit mu nabýt důležitých zkušeností studiem v zahraničí. Má české ministerstvo školství pro mladé české občany takovouto strategii?

Opakuji: na velikosti země nebude při budoucím ekonomickém vývoji zřejmě příliš záležet, a tak by mohla mít i ČR šanci. Profesor Rosencrance připomíná, že v Evropě je dnes nejvýznamnějším "virtuálním státem" Švýcarsko: 98 procent výroby švýcarské potravinářské firmy Nestlé je umístěno v zahraničí. I patnáctimiliónové Holandsko nyní vyrábí většinu svého zboží mimo své území. Stejným směrem se ubírá hospodářský vývoj v Severní Koreji, v Japonsku, ve Spojených státech a ve Velké Británii.

Není důvodu, proč by se při realizaci inteligentní a promyšlené vzdělávací strategie nemohla i ČR zařadit mezi "mozkové" země světa. Umějí však dnes lidé v Čechách inovovat? Pokud ne, učiňme vše, co je v našich silách, aby toho začali být schopni. V kolika oborech lidské činnosti dala dnes Česká republika lidem v ostatním světě nový technologický standard? Který nejmodernější výrobek, obecně užívaný po celém světě, je české provenience?

(Vyšlo ve Svobodném slově 20.9.96.)

V šedesátých letech zastávali američtí analytikové společenského vývoje Alvin a Heidi Tofflerovi značně levicové politické názory. Vydali tehdy knihu Future Shock (Budoucí šok), v níž už tehdy předpověděli dnes probíhající počítačovou revoluci a další rysy společnosti konce dvacátého století. Jinou jejich velmi závažnou futurologickou knihou, která se zabývala společenskými důsledky počítačové informační revoluce, bylo dílo The Third Wave (Třetí vlna). V současnosti jsou Tofflerovi, navzdory svým liberálním názorům, blízkými přáteli Newta Gingriche, republikánského předsedy amerického Kongresu. Do popředí veřejného zájmu se v Americe dostali v poslední době nejen kvůli svým podnětným myšlenkám, ale i proto, že je Gingrich považuje za významný zdroj své politické inspirace.

Toffler hovoří o změnách, k nimž nyní dochází ve světě v důsledku takzvané Třetí vlny hospodářského vývoje v dějinách lidstva - technologické revoluce. Ta podle něho dnes přebírá žezlo od éry industrializace.

Kniha Future Shock (1969) analyzovala vznikající problémy americké společnosti: "Je to stress, fragmentace a dezorientace, které působíme v lidech tím, že je nutíme, aby se za příliš krátkou dobu vyrovnali s příliš mnoha změnami."

O generaci později je možno stále nalézt knihu Future Shock v amerických knihkupectvích. Celkem se už prodalo pět miliónů výtisků. Dnes je zjevné, že se v některých sociálních názorech, podmíněných situací v šedesátých letech, Tofflerovi mýlili. Ukázalo se například, že život v komunách nemá takovou budoucnost, jaká se jim tehdy přičítala.

Přesto je však pozoruhodné, jak Tofflerovi v roce 1969 charakterizovali budoucnost: "Moderní technologie a informační systémy umožní, aby většina lidí pracovala z domova, prostřednictvím počítačů, propojených do centrálních sítí po telefonních linkách." O budoucnosti rodiny Tofflerovi v roce 1969 napsali: "Bude existovat daleko větší množství rodin s jediným rodičem a několika dětmi. Ne pokaždé bude dospělý člověk v rodině, starající se o děti, žena." Obojí se ve Spojených státech za posledních pětadvacet let přesně splnilo. O budoucím nakupování se Tofflerovi vyjádřili v knize Future Shock v roce 1969 takto: "Je ironické, že lidé budoucnosti nebudou trpět nedostatkem výběru výrobků, ale naopak příliš velkým výběrem, který je bude mást a dezorientovat."

V knize The Third Wave, vydané v roce 1980, argumentovali Tofflerovi takto: První vlna hospodářského vývoje lidské společnosti byla zemědělská a trvala do osmnáctého století. Pak došlo k obrovské, traumatické změně: k průmyslové revoluci. Ta vytvořila nové druhy lidských sídlišť (průmyslová města), zničila existující trh práce, založený na zemědělství, a vytvořila nový trh, jehož základem byla práce v továrnách. Zároveň se vyvinuly v důsledku průmyslové revoluce nové formy vlády (demokracie). Především však vznikl úplně nový pojem, totiž pojem "hromadnosti": výroba ve velkém množství, velké trhy, hromadná spotřeba, hromadné sdělovací prostředky, masové politické strany, masové náboženství a zbraně hromadného ničení.

Tato "hromadnost", stádovitost, dosáhla ve Spojených státech vrcholu v padesátých letech, kdy bylo Tofflerům kolem třiceti. Pracovníci obrovských firem, kteří se navzájem podobali jako vejce vejci, jezdili každý den do práce z úplně stejného domova na předměstí stejnými automobily do stejného úřadu. Jejich manželky nakupovaly v těchže supermarketech, kupovali tutéž značku kávy a konzumovali každou sobotu tytéž večeře. Právě proti této hromadné konformnosti rebelovali ve Spojených státech posléze jejich děti.

Podle Tofflerů však hromadnou stádovitost druhé vlny hospodářského rozvoje neodstranili ani američtí hippies ani protesty proti válce ve Vietnamu, ale - technologický rozvoj.

Tofflerovi jsou přesvědčeni, že se lidstvo dnes nachází uprostřed procesu, kdy přecházíme z éry, v níž jsme vyráběli předměty, do éry, v níž budeme produkovat informace. Paradoxní je, že čím více se rozplývají v důsledku obecného a levného celosvětového přístupu na počítačové sítě národní hranice, tím více se lidská společnost tříští.

Továrny, města, dokonce celé národy ztrácejí na významu. Nahrazují je daleko menší jednotky spotřeby a politikové, kteří prosazují menšinové společenské a náboženské zájmy. Jinými slovy, svět se nyní zbavuje hromadnosti.

Zaměstnanci už dnes nejsou navzájem zaměnitelní. Hodnotí se podle toho, co mají v hlavě. Staré třídní rozdíly mezi buržoazií a proletariátem nahrazuje nový kontrast mezi elitou a vykořisťovanými pracovními silami - mezi pracovníkem, který vytváří znalosti a mezi pracovníkem, který je zaměstnán v sektoru služeb. Vzniká početná společenská třída nevzdělaných lidí - takzvaná underclass. Alvin Toffler je - poněkud kontroverzně - přesvědčen, že by se podtřída dostala z chudoby, kdyby vláda všem dětem v amerických černošských ghettech pokytla domácí počítač.

Po studiu na univerzitě pracoval Alvin Toffler v důsledku svých tehdejších levicových ideálů pět let mezi dělníky v průmyslu: u běžícího pásu v automobilce, v ocelárně, ve výrobě jízdních kol, obsluhoval lis, byl svářečem. Zjistil, že dělníci nepotřebují jeho snahy vštěpovat jim politickou uvědomělost. Dokázali se o sebe postarat. Přitom bohatli. Pěti lety práce v továrně však získal Toffler jedinečné zkušenosti, které většině ekonomů a sociologů chybějí.

Na univerzitě studoval Toffler historii technologického rozvoje. Poskytlo mu to pozoruhodně pronikavou perspektivu. Dokázal předpovědět, co se stane s dělníky v továrnách. "Jejich práci převezmou nejprve stroje a pak levnější pracovní síly ve Třetím světě."

"Marx se mýlil, když se domníval, že jsou dělníci nezbytní pro výrobu. Hospodářství se bez nich může velmi dobře obejít. Děti amerických dělníků se nyní podle většiny pozorovatelů stávají trvalými příslušníky nevzdělané podtřídy lidí bez zaměstnání," konstatuje Toffler.

Nejvíce se Třetí vlny, totiž informační revoluce, musejí obávat právě dělníci, varuje americký futurolog. "Přesně totéž předpovídali v osmnáctém století fyziokraté, kteří věřili podle učení francouzského ekonoma Francoise Quesnaye (1694-1774), že přirozený společenský pořádek je založen na půdě a na jejích přirozených produktech jako jediné pravé formě bohatství. Dovedete si představit hospodářství, v němž devadesát pět procent obyvatelstva nepracuje v zemědělství? Je to velmi obtížné. Deset tisíc let jsou lidé zemědělci. Co si s těmi všemi zemědělci počneme? V současnosti probíhající technologické změny jsou alespoň tak radikální, jako byla průmyslová revoluce. Je to pro myslícího člověka obrovský úkol, hozená rukavice. Nastává hospodářská revoluce, která využije obrovského potenciálu pro znalosti, obsahženého ve vznikajících technologických strukturách," konstatuje Toffler.

"Argument, že Margaret Thatcherová zničila Británii, protože zlikvidovala výrobní sektory průmyslu a hospodářský rozvoj založila na sektoru služeb, je chybný," argumentuje dále Toffler. " Tvrzení, které používá pravice i levice, že služby nic nevyrábějí, je založeno na naprostém nepochopení produktivity. Používáme nesprávné hospodářské ukazatele, které vznikly pro společnost hmotných výrobků, pro ekonomii, která byla založena na práci svalů a vyráběla předměty v obrovském množství kopií."

Když byli před lety Tofflerovi s dalšími futurology na obědě s Ronaldem Reaganem, viceprezidentem Georgem Bushem a šéfem Bílého domu Donaldem Reganem, Regan na futurology zaútočil: "Tak vy říkáte, že už nebudeme dělat nic jiného, než obracet hamburgery a vzájemně si stříhat vlasy," Heidi Tofflerová na to odpověděla: "Ne, Amerika bude dál velkou průmyslovou mocností. Jenže to už zdaleka nebude zaměstnávat tolik lidí."

Optimistický tón knihy The Third Wave z roku 1980 však nyní u Tofflerových ustoupil analýze problémů, které Třetí vlna vyvolá. Navracejí se ke své původní premise. Analyzují, jak je občan jednotlivec schopen se vyrovnávat se změnami. Je zajímavé, že už dávno předpověděli Tofflerovi vznik fundamentalismu. Tofflerovi jsou přesvědčeni, že jsme stále všichni ještě ve stavu šoku. Proto lidé v hrůze ustupují k tomu, co považují za nezvratné jistoty.

Mnoho zemí se dosud domnívá, že bude schopno přijmout novou technologii, aniž by uvolnilo společenskou kontrolu. Japonsko je podle Tofflerů pozorhodným příkladem země, která je v technologickém rozvoji daleko v popředí. Duchovně se ještě zdaleka nezbavila zásad hromadné společnosti. Tofflerovi argumentují, že Třetí vlna hospodářského rozvoje nebude založena na žádné ideologii. Jednou z hlavních charakteristik Třetí vlny je totiž rozrůzněnost. Vznikne velké množství mikrosystémů různých věr a politických přesvědčení. Hlavním problémem budoucího světa bude snášenlivost pro velké množství nejrůznějších názorů a postojů. Udržet trvale toleranci jako převládající společenský princip bude dost těžké.

Evropská unie je podle Alvina Tofflera zastaralá. Politicky a hospodářsky je to klasický jev Druhé vlny. "Víme, že Evropa je na tom dnes daleko hůře než Spojené státy nebo Japonsko. Proč? Koncem druhé světové války chápal každý inteligentní člověk, že je nutno zabránit Německu, aby znovu povstalo a napadlo Evropu. Nejlepším způsobem bylo ho začlenit do rozsáhlejšího hospodářského celku. Tou dobou byl dominující a nejpokročilejší formou hospodářského rozvoje industrialismus Druhé vlny, se všemi svými zásadami standardizace, koncentrace, maximalizace výroby ve velkých podnicích, byrokratizace, která byla považována za modernost. V následujících desetiletích poskytovala Evropská unie svým zemědělcům obrovské dotace a vyhladověla vědecké a technické obory. Problematiku počítačů nebrala vážně, protože usoudila, že jsou to módní hlouposti. Hospodářsky tedy podporovala Evropská unie zemědělství, tedy První vlnu, ignorovala potřebu podpory Třetí vlně a teď najednou zjistila, že všechny pracovní příležitosti, které vznikly za Druhé vlny, se přesunují do Bangladéše."

"Evropská unie se pořád domnívá, že velké je krásné," argumentuje dále Toffler. "Všechny moderní firmy se snaží ale dnes už rozbírat hierarchické řízení a vytvářet strukturu rovných pracovních vztahů, založených na osobní iniciativě. Evropská unie naopak usiluje začlenit patnáct zemí do jednoho celku a jedné z nich dát právo nad ostatními vládnout. Třetí vlna ale podporuje a požaduje různorodost. Je tedy zcestné všechno harmonizovat a standardizovat, od školství až po automobilové pneumatiky. Daleko užitečnější by bylo využít evropské rozrůzněnosti - Evropa potřebuje operativnost a pružnost. Jednotná evropská měna nic takového nepřinese, spíše naopak. Evropa nyní směřuje k tomu stát se zastaralou společenskou strukturou. Jsem se jist, že bude muset svůj přístup změnit," zdůrazňuje Toffler.

Tofflerovi se domnívají, že se v budoucnosti vytvoří velké množství malých trhů pro specializované výrobky. Tyto "mikrotrhy" zřejmě zachrání Třetí svět - určitá vesnice v Asii bude pěstovat jeden konkrétní druh čaje a vyvážet ho do určité čtvrti v Los Angeles, kde ho lidé rádi pijí. Dosud však takové mikrotrhy nevznikají. Na americkém trhu se sice objevuje stále rozsáhlejší sortiment, spotřebitelům ho však většinou poskytuje jediná obří firma.

Jestliže je typickým politickým rysem Druhé vlny hromadná demokracie, co bude typickou politickou strukturou Třetí vlny? Toffler konstatuje, že je obtížné to určit, i když se domnívá, že budoucí vlády budou daleko méně hierarchické a možná v nich budou působit politikové z různých zemí. Ano, přiznává Toffler, že se to může v dnešní době zdát jako značně nerealistická myšlenka. Dodává: "Někdy schválně říkáme něco, o čem nejsme nutně přesvědčeni, že se to stane. Děláme to, abychom přiměli lidi myslet - aby lidé při uvažování vystoupili z tradičního, konvenčního myšlenkového rámce. Domnívám se, že v následujících tak dvou desetiletích budeme svědky velkého množství politických experimentů. Ruku v ruce však s tím přicházejí velké nebezpečí a útrapy."