30. 9. 1996

Akcie podniku BAT poklesly o celých pět procent, když vyšlo najevo, že americký prezident Clinton hodlá postoupit pravomoce nad regulací tabákového průmyslu vládnímu Úřadu pro dohled nad potravinami a drogami, což zřejmě podle pozorovatelů povede časem k úplnému zákazu cigaret. Tabákové firmy se obávají, že americká vláda vbrzku označí nikotin za životu nebezpečnou drogu.

Hodnota akcií firmy BAT, která vyrábí světoznámé cigarety značek Lucky Strike, Benson and Hedges a Kool, začala dramaticky klesat poté, co před čtrnácti dny udělil soud na Floridě pacientu, který onemocněl rakovinou z kouření, odškodné v hodnotě 750 000 dolarů. Odškodné bude muset zaplatit podnik Brown and Williamson, americká pobočka firmy BAT Industries.

Mezitím oznámil stát Oklahoma, že zahájí soudní řízení proti americkým tabákovým firmám, ve snaze donutit je, aby hradily kuřákům, kteří onemocní rakovinou, náklady spojené s jejich léčením.

Je zjevné, že slogan užívaný na reklamách na cigarety v České republice, "Tak chutná Amerika?, poněkud neodpovídá skutečné situaci v USA. V důsledku silného tažení proti tabákovým společnostem ve Spojených státech usiluje tabákový průmysl prodávat stále více cigaret v zemích třetího světa a v bývalých komunistických zemích. Vedoucí pracovníci tabákových firem vědí, že pokud se jim podaří přesvědčit mladé lidi pod dvacet let, aby začali kouřit, většina z nich se už smrtícího zlozvyku nezbaví po zbytek života, napsal britský list Guardian.

V Evropě prodává ročně firma BAT Industries 121 miliard cigaret, v Africe, na Blízkém Východě a ve střední a jižní Asii 161 miliard cigaret, ve Spojených státech 107 miliard cigaret, v Latinské Americe 174 miliard cigaret, v Tichomoří 80 miliard cigaret.

John Curtice z University of Strathclyde v Glasgow zkoumal od roku 1992 do roku 1995 politické názory sociologického vzorku 1317 britských voličů, kteří pravidelně čtou denní tisk. Tyto osoby se zároveň podrobily několikrát během tohoto období pohovorům pro British Election Panel Survey, instituci zabývající se průzkumem britských volebních preferencí.

Podle Dr. Curtice si čtenáři britských denních listů dobře povšimli, že mnohé tradičně konzervativní deníky dnes už nepodporují nekriticky britskou konzervativní vládu. V případě bulvárního deníku Sun pokleslo v letech 1992-1995 procento jeho čtenářů, kteří se domnívají, že jde o konzervativní list, z 83 na 51 procent. Dalšími britskými "bývalými konzervativními deníky?, které nyní často rebelují proti konzervativní vládě, jsou Daily Mail, Times a Daily Star. Naproti tomu Daily Telegraph zůstává vůči konzervativcům relativně loajální.

Jenže podle Dr. Curtice nemají noviny skoro vůbec žádný přímý vliv na to, co si myslí čtenáři o politicích či o politických stranách. Curticova studie například zjistila, že názory na premiéra Johna Majora se u voličů vůbec nelišily, ať šlo o čtenáře, kteří odbírali provládní nebo naopak protivládní tisk.

Obdobně prý "neexistuje vůbec žádná spojitost ohledně toho, co si voliči myslí o šéfovi labouristické strany Tony Blairovi, přestože o něm tradičně pravicový britský tisk nyní píše relativně pozitivně,? konstatoval Curtice.

"Neexistují důvody, proč by se měli novináři či politikové rozčilovat nad stranickými, zaujatými postoji něterých denních listů, tak jak to často dělají,? píše Curtice. "To, že mnohé britské konzervativní deníky se od r. 1992 otevřeně stavějí proti konzervativní vládě, je jistě pro novináře zábavné a pro opoziční labouristickou stranu to může být zdrojem uspokojení. Jenže, vliv tisku na veřejné mínění je naprosto okrajový a vliv denních listů, které jsou otevřeně tak či onak politicky zaujaté, je nulový. Nedokáží ovlivnit voliče, ani aby podporovali vládu, ani aby podporovali opozici.

Drasticky a traumaticky vzniká v nynějším informačním věku nový světový ekonomický pořádek. Svět směřuje stále rychleji k elitismu a ke kosmpolitismu. Obyčejní lidé v něm nebudou mít místo, varuje Ian Agnell, profesor informačních systémů na London School of Economics v rozsáhlém článku v listě Independent a v dvoudílném dokumentárním filmu nazvaném Umírající stát, který natočila televize BBC. Představil v něm apokalyptickou, i když velmi realisticky vyhlížející vizi budoucnosti, o níž je bezpochyby velmi záhodno uvažovat.

V důsledku nových technologií vstoupila na světový trh práce miliarda nových pracovních sil, argumentuje profesor Agnell. Firmy se globalizují a mobilizují. Stát je přinucen být součástí globální ekonomiky, a tak se nemůže bránit před cizími hospodářskými nájezdy. Důsledkem je v rozvinutých zemích vysoká míra nezaměstnanosti.

Státy už nemají možnost krotit mezinárodní korporace, a tak z těchto podniků vznikají skutečně globální instituce. Komunikují mezi sebou celosvětově. I jejich akcionáři, ředitelé a zaměstnanci jsou roztroušeni po celém světě. Podniky se přesunují, fyzicky, finančně i elektronicky, tam jsou zisky největší a kde je regulační role státu nejmenší. Zisky podnik přiznává v zemi, kde je nízké zdanění, ale provozy výhodně zřizuje v zemích s vyšším zdaněním. Globální firmy se už nezajímají o národní aspirace zemí, v nichž vznikly.

Většina mezinárodních firem nyní radikálně redukuje svou strukturu a výrobu si objednává u subdodavatelů. Módní anglické výrazy pro tento proces jsou downsizing, delayering a outsourcing. Mechanické výrobní činnosti dnes buď vykonávají roboti, anebo se tato práce vyváží do třetího světa. Proto se mzda za mechanickou práci začíná stabilizovat na úrovni třetího světa. V roce 1994 konstatovala Mezinárodní organizace práce, že na světě živoří 800 miliónů jen částečně zaměstnaných lidí. Západ se teď bude muset vyrovnat s tímtéž problémem, zdůrazňuje profesor Agnell.

Na světě dochází k radiálním, hlubinným hospodářským změnám. Práce opouští úřady a továrny a uchyluje se do kybernetického prostoru. Dospělí lidé nebudou mít automaticky nárok na zaměstnání. Problémem je technologie. V dnešní době dokáže technologie sama velmi efektivně vyrábět zboží, a potřebuje k tomu jen minimální množství dohližitelů. Hospodářský růst přestal být závislý na lidské zaměstnanosti. Rozvoj ekonomiky způsobují dnes jedinečné schopnosti malého počtu vysoce kvalifikovaných a podnikavých jedinců, nikoliv už armády nízce kvalifikovaných dělníků.

Bohatství dnes vzniká jedině v důsledku intenzívního inovačního procesu podnikatelů. Příjem těchto podnikatelů v nadcházejícím období dramaticky vzroste, neboť spolu budou země na globálním trhu tvrdě soutěžit o poskytování služeb, produkujících bohatství. Bez možnosti poskytovat tyto služby se země utopí v chudobě.

K inovacím dochází v malých, ekonomicky zajímavých enkávách na různých místech světa. Tyto enklávy vznikly samy od sebe, z vlastní energie. Mají k dispozici finanční pobídky, které stimulují investice a zisky. Koncentrace inovačních procesů přitahuje do dané oblasti nový inovační vývoj a další podnikatelskou energii. Avšak tito vysoce kvalifikovaní a motivovaní "knowledge workers? nejsou standardizovanou armádou pracovních sil. Žijí ve světě absolutní konkurence - egalitářství zastaralo a přestalo existovat.

Tato nově vzniklá ekonomická elita podnikatelů bez národních kořenů očekává, že bude platit co nejmenší daně. Vlády nebudou mít na vybranou: pokud nedokáží stimulovat vznik takovýchto lidí ve vlastní zemi, budou si je muset "kupovat? ze zahraničí především daňovými úlevami. Znamená to tedy, že daňové břemeno ponesou neprivilegované masy, které nebudou zdrojem bohatství. Vlády si budou jen těžko moci poradit s velkou, nevzdělanou, stále tíže zaměstnatelnou a stárnoucí populací. Kromě toho, když si voliči uvědomí, že je stát bezmocný, nebudou mít příliš velký zájem chodit k volbám.

Stát se musí v nových podmínkách chovat jako ekonomická instituce, jako "národní firma?, která bude muset být schopna vyrovnat se s novou situací. Žádný stát nemá automatické právo na existenci. Vlády, stejně jako jakýkoliv jiný podnik, přežijí jen potud, pokud se budou moci spolehnout na úsilí malého množství elitních pracovníků nejvyšší kvality. Vlády budou muset být doslova zosobněním úspěchu. V novém informačním věku však přetrvává v politice nebezpečný anachronismus. Vlády, které dosud volí většina obyvatelstva, jsou nutně vládami blížící se ekonomické prohry. Bude-li "většina národa? i nadále hlasovat pro plnou zaměstnanost, minimální mzdu a spravedlivé (tedy vysoké) daně, bude tím hlasovat pro sebevraždu.

Demokracie v příštích letech nutně degeneruje ve vládu nepohyblivým a závislým pracovníkům v mechanických zaměstnáních. Demokracie je artefakt přežívající z doby, kdy bylo pro ekonomiku zapotřebí velkého množství dělníků. Nejvýznamnější politickou otázkou nadcházejících desetiletí je, jak nalézt společensky přijatelný způsob likvidace demokracie.

Kdo nás zachrání? Svět nyní patří globální korporaci. Národní stát je na smrtelném loži a "zoufalá situace vyžaduje drastická řešení?, apeluje na závěr profesor Ian Agnell po předestření problému, pro nějž nemá odpovědi.