Amerika "nebude nyní v první řadě reagovat vojensky"
Ve středu se konala v Bruselu schůzka ministrů obrany Severoatlantického společenství. Nejmenovaný vysoký americký činitel sdělil listu Guardian, že hlavní informací, kterou poskytly Spojené státy svým spojencům z NATO na této schůzce bylo, že dosud neexistují podrobnější znalosti o osobách, které zorganizovaly teroristické útoky na USA a že očekávanou americkou reakcí nebude - v této etapě - primárně vojenský úder.
Náměstek amerického ministra obrany Wolfowitz zdůraznil, že je zapotřebí zlepšit práci výzvědných služeb, spolupráci v oblasti logistické podpory a při zjišťování finančních toků.
Někteří evropští spojenci byli znepokojeni příslibem prezidenta Bushe "vést válku" a určitými výrazy, jichž použil Wolfowitz - zejména, když se zmínil o tom, že bude zapotřebí "ukončit" státy, které podporují terorismus - tento výraz byl posléze opraven, že šlo o "ukončení státní podpory pro terorismus".
Spojené státy nejsou povinny žádat NATO o svolení s případnou jednostrannou vojenskou akcí a mohly by při ní žádat o pomoc individuální členské země NATO, jako je Británie či Německo.
MInistři obrany NATO byli na schůzce v Bruselu varováni, že svět čelí hrozbám útoků "teroristů", kteří mají k dispozici zbraně hromadného ničení. Wolfowitz konstatoval, že existuje "znepokojující souvislost ... mezi státy, které poskytují útočiště mezinárodním teroristům, a těmi státy, které mají aktivní a zralé programy výroby zbraní hromadného ničení."
Na schůzce se nehovořilo konkrétně o žádných státech, avšak předtím jmenoval Washington Írán, Irák, Sýrii a Lybii jako státy, které podporují terorismus.
Překvapivě nepředložily Spojené státy na schůzce členským zemím NATO žádné důkazy o tom, že by za teroristické atentáty v USA nesl vinu Osama bin Laden.
Wolfowitz uvedl, že je obtížné provést nyní vojenskou odplatu proti pachatelům sebevražedných útoků v USA, protože není známo, kde jsou. Zdůraznil však, že Washington stále ještě považuje Osamu bin Ladena za hlavního organizátora teroristických útoků z 11. září. Dodal, že by NATO mohlo pomoci získávat rozvědné informace o Osamu bin Ladenovi a že vojenská pomoc není v současnosti důležitá.
"Budeme-li potřebovat kolektivní [vojenskou] akci, požádáme o ni," řekl Wolfowitz a požádal Spojence v NATO, aby se připravili na dlouhé, koordinované úsilí v boji proti terorismu.
O hrozbě biologických a chemických zbraní
Světová zdravotnická organizace varovala před nebezpečím, že by teroristé mohli použít biologických a chemických zbraní. Deník Guardian včera tuto problematiku analyzoval. Shrnujeme.
Proč bychom se měli obávat biologických a chemických zbraní v této době?
Útoky na Světové obchodní středisko a na Pentagon zaměřily pozornost na tzv. "asymetrické" hrozby rozvinutému světu. Jde o malé, ale nesmírně účinné, smrtící útoky, které se vyhýbají konfliktům s velkými a mocnými jednotkami, jako je armáda. Někteří pozorovatelé se nyní obávají, že by bylo možno využít chemických a biologických zbraní v hustě obydlených oblastech a usmrtit tak obrovské množství lidí.
Jaký je rozdíl mezi chemickými a biologickými zbraněmi?
Chemické zbraně - často se o nich hovoří jako o plynech - oběti udusí anebo způsobují obrovské popáleniny.
Biologické zbraně působí pomaleji, rozšíří infekci nemocí jako antrax (mor) či neštovice v obyvatelstvu dříve, než jsou zaznamenány první známky. Jde o mocné viry, které se šíří podobně jako jiné viry, třeba viry chřipky nebo slintavky a kulhavky.
Mají teroristé tyto zbraně?
Není to vyloučeno. Chemické zbraně byly zakázány pro používání ve válce v roce 1925 - v roce 1972 následovala smlouva o zákazu biologických zbraní - ale mnoho zemí provádělo dál výzkum nových virů.
Předpokládá se, že Irák a Libye mají programy výroby chemických zbraní a možná prodaly část svých zásob teroristickým organizacím.
Rusko také mělo zásoby antraxu, které se ztratily.
Existuje skutečná hrozba?
Světová zdravotnická organizace vydala zprávu, z níž vyplývá, že vlády musejí vzít hrozbu chemických a biologických zbraní vážně.
V Americe bylo v minulých dnech zakázáno užívání práškovacích letadel, protože vznikla obava, že by mohly rozšířit velké množství chemických či biologických zbraní.
Bylo zjištěno, že jeden z podezřívaných sebevražedných atentátníků, Mohammed Atta, se zajímal o technické možnosti práškovacích letadel.
Jak velké je toto riziko?
Je obtížné vyrábět biologické a chemické zbraně a i kdyby byly ukradeny nebo nakoupeny - čehož by si asi vlády povšimly - pro teroristickou skupinu by bylo nesmírně obtížné jich použít. Právě proto se zřejmě Atta zajímal o práškovací letadla, která dokáží rozšířit chemické látky na velkou plochu.
Je možné, že by si odhodlaná teroristická skupina mohla vytvořit vhodnou zbraň, ale západní vlády strávily desítky let vojenského výzkumu a množství peněz ve snaze vyvinout takové zbraně.
Pokud nemají teroristé přístup k těmto důvěrným státním informacím, je nepravděpodobné, že by mohli způsobit velké počty mrtvých.
Jaké je riziko v Británii?
Britská vláda prohlašuje, že neexistují důkazy ohledně nějaké "konkrétní hrozby" proti Británii, ale mnozí se obávají nejhoršího a kupují plynové masky, navzdory tomu, že odborníci varují, že tyto masky asi lidi před biologickými a chemickými zbraněmi neochrání.
Bezpečnostní služby a komunální úřady v Británii jsou nyní v nejvyšší pohotovosti a vodárnám, elektrárnám a správcům vodních rezervoárů bylo nařízeno, aby posílili bezpečnostní opatření.
Existují protilátky proti biologickým zbraním?
Ano, a existují zásoby vakcíny proti neštovicím a antraxu. Avšak nejnovější vědecký pokrok v oblasti genetických modifikací může znamenat, že někdo v současnosti vyrábí takové varianty biologických zbraní, proti nimž by vakcíny byly neúčinné.
Je možné zakázat užívání biologických zbraní?
Existují právní konvence, zakazující jejich užívání, ale Spojené státy váhaly před 11. zářím s podpisem pod Konvencí proti biologickým a toxinovým zbraním.
Mnohostranná kontrola, zlepšená práce výzvědných služeb a vývoj vhodných vakcín by způsobily, že by byl útok těmito zbraněmi méně pravděpodobný.
Měli bychom se bát?
Lidi se bojí biologických a chemických zbraní, protože způsobují tak strašlivá zranění. Ale vědci na univerzitách a průzkumníci zaměstnaní na britském ministerstvu obrany
tvrdí, že je stále příliš obtížné vyvinout takovéto zbraně a použít je. A toho, kdo by se je chtěl pokusit vyvíjet či ukrást, je relativně lehké chytit.
Je daleko pravděpodobnější, že teroristé budou používat jednoduchých výbušnin.
Tak jaké důkazy mají Američané proti Osamu bin Ladenovi?
Vzniká dokumentace. Ale přesvědčivé důkazy o vině bin Ladena - pokud existují - nebyly dosud zveřejněny, napsal včera americký deník Christian Science Monitor.
Bydleli ve skupinách po dvou nebo po třech, v nenápadných bytech se jmény jako Sandpiper Apartments nebo Pin Del Motel.
Někteří byli přátelští, jiní nikoliv. Jedli pizzu, kupovali si brýle proti slunci v místních obchodech, cvičili v místních tělocvičnách. Někteří z nich cestovali mezi zahraničím a Spojenými státy po dlouhé roky. Byli to naprosto obyčejní lidé - až s výjimkou konce svého života.
Čtrnáct dní po teroristických útocích v USA dali prostřednictvím letenek, záznamů z bank a žádostí o víza vyšetřovatelé dohromady podrobný obraz o tom, jak fungovaly volně koordinované buňky 19 únosců letadel. Zveřejněné důkazy nepřímo poukazují na to, že tito lidé asi měli kontakt s Osamou bin Ladenem a jeho sítí Al Qaeda.
Avšak vyšetřovatelé nezveřejnili žádné konkrétní důkazy o přímé účasti bin Ladena na tomto spiknutí - možná proto, že jde o informace, které je zapotřebí udržet důvěrné. Nyní se vyšetřovatelé snaží získávat informace o "středním managementu" teroristické sítě - je to velmi obtížné.
Na vyšetřování se podílí v Americe asi 4000 detektivů a 3000 analytiků. Vyšetřování probíhá také v zahraničí. Francouzské úřady zatkly 21. září sedm islámských extremistů, podezřívaných z protiamerické činnosti. Německo vydalo zatykače na dvě takové podezřelé osoby. Španělsko a Česká republika vyšetřují nedávné návštěvy samotného šéfa únosců, Mohameda Atty, Egypťana, který byl zřejmě na palubě jednoho z letadel, když vrazilo do Světového obchodního střediska.
Čtyři potenciálně důležití "materiální svědkové" jsou už v USA ve vazbě. ("Materiální svědek" je osoba, o níž se úřady domnívají, že má informace o zločinu. Dva z nich, identifikovaní jako Qyub Ali Kahn a Mohammed Jawid Azmath, byli zatčeni ve vlaku v Texasu den po teroristických útocích. Prý byli cestujícími na palubě letadla American Airlines z Newarku do San Antonia, které přistálo v St. Louis poté, co americké úřady nařídily 11. září všem letadlům, aby přistály. Třetí, Habbi Zacarias Moussaoui byl už ve vězení v Minnesotě za imigrační přestupky poté, co vyvolal pozornost v místní letecké škole svým nezvyklým chováním. Čtvrtý, Nabil al Marabh, byl minulý týden zatčen v Chicagu. Celkem bylo zadrženo asi 75 osob. FBI také sestavila seznam 237 osob, hledaných kvůli podezření z terorismu.
Teroristické buňky působí samostatně, a to způsobem, který je obtížné vystopovat. Pěšáci plní úkoly, ale neznají širší plány. Jenže z rozsahu útoků z 11. září vyplývá, že asi buňky spolupracovali a na organizaci se účastnili nejen pěšáci.
"Asi šlo o lidi na velmi vysokých místech," řekl jeden odborník na terorismus. "Byli to efektivní tajní agenti. Léta tu žili v nečinnosti. Získali informace o tom, jak pilotovat letadla. Měli mapy a diagramy letišť."
V pilotní škole
Rudi Dekkers, ředitel firmy Huffman Aviation, kde se učili dva únosci řídit letadla, konstatuje, že zkontroloval Attyho "papíry" i dokumenty druhého podezřívaného únosce, Marwana al.Shehhiho, a jediná pozoruhodná věc byla, že strávili určitou dobu v Afghánistánu, což mu tehdy absolutně nic neříkalo. Instruktor, který oba únosce učil, je velmi zklamán - měl dojem, že je dobře znal a poznal jejich osobní vlastnosti.
Někteří lidé byli překvapeni, když se dověděli, že tito údajně zbožní muslimové chodili do barů a dokonce i do striptýzového klubu - odborníci ovšem konstatují, že tak se chovají někteří muslimové, navštěvující Ameriku. Jedna žena v New Jersey byla překvapena, když zjistila, že chodila s únoscem - Nabilem al Marabhem.
Zásadnější informace k dispozici zatím nejsou.
Rahimullah Yusufzai: Mé setkání s Osamou bin Ladenem
Shrnujeme svědectví pákistánského novináře ze včerejšího deniku Guardian, který v něm líčí svá setkání s Osamou bin Ladenem a vysvětluje, na co bin Laden slyší.
V neděli přišel do televizní stanice Al-Jazeera fax podepsaný Osama bin Laden. Vypadalo to jako apel na "naše milované bratry, aby zvítězili nad armádami bezvěrců a silou tyranie a zničili novou židovsko-křesťanskou křižáckou výpravu na půdě Pákistánu a Afghánistánu."
Nedá se dokázat, zda fax skutečně přišel od bin Ladena.
Jsem však osobně přesvědčen, že se mi podařilo během četných setkání a telefonních rozhovorů s ním zahlédnout stav jeho myslí. Je tomu nyní tři roky, co jsem obdržel v redakci listu The News v Peshawaru první telefonát, který mě povolal do tábora v jižním Afghánistánu. Po obtížné cestě jsme tam čekali tři dny, až nakonec 25. května 1998 jsme se setkali s bin Ladenem - tiše mluvícím mužem, který neustále pil množství vody - později jsme se dověděli, že to bylo proto, že měl nemocné ledviny.
Bin Laden mě povolal, protože chtěl oznámit vznik své Mezinárodní islámské fronty pro svatou válku proti Spojeným státům a Izraeli - ale Talibán jeho oznámení neschválil a zuřil. Mullah Omar hněvivě zdůrazňoval, že může být jen jeden vládce v Afghánistánu - buď bin Laden nebo on sám.
Bin Laden se omluvil a před mým dalším setkáním s ním 23. prosince téhož roku si dal pozor, aby předem získal souhlas svých ochránců. Byl jsem s bin Ladenem v kontaktu ještě v srpnu 1998, v době amerického útoku odplatou za vybombardování amerických velvyslanectví v Africe. Do kanceláře mi zatelefonoval šéf organizace Egyptská svatá válka dr. Ayman Al-Zawahiri. Vedle něho prý sedí bin Laden a chce zdůraznit, že se na organizaci těch afrických atentátů nepodílel, ale je z nich potěšen. Hodinu po americkém útoku zatelefonovali zpět: útok přežili a jsou připraveni na válku.
Když jsem se s ním setkal podruhé, zdál se být naprostým opakem muže, kterého si všichni po světě v posledních týdnech představují. Byl zdvořilý, tichý, velmi civilizovaný a ostýchavý. Když jsem ho párkrát vyfotografoval, prosil mě, abych přestal. Zejména si pamatuju, jak měl jemné ruce. Hovořily o tom, že je z bohatého prostředí, že nikdy v životě fyzicky nepracoval.
Hovořili jsme po dobu čtyř hodin, během noci, pili jsme čaj. Popřel svou účast na vybombardování amerických velvyslanectví v Africe, ale řekl, že jásal, když se dověděl, že k nim došlo, a já jsem to interpretoval jako nepřímé přiznání. Uvedl, že není jeho prací organizovat takovéto útoky, že je jeho úkolem vytvářet povědomí mezi muslimy o nespravedlnostech, které páchají Spojené státy na muslimech a vyvolávat jejich hněv vůči Americe. Zcela bezpochyby by se vyjádřil úplně stejně nyní ohledně útoků z 11. září. Ale i kdyby se chtěl spojit se sdělovacími prostředky, nemůže. To by rozzuřilo Talibán a on Talibán zoufale potřebuje.
Na té druhé schůzce jsme hovořili o tom, za co bojuje a co nenávidí. Nejprve mi řekl, že se staví proti Američanům v důsledku jejich vojenské přítomnosti v Saúdské Arábii a protože má pocit, že jsou příliš blízko Mekce. To je provokace pro celý muslimský svět, uvedl.
Avšak pak sesoustředil víc na americké angažmá na Blízkém východě. Vyhlásil svatou válku proti Americe a Izraeli, uvedl, protože je přesvědčen, že Izrael vraždí a trestá Palestince s americkými penězi a americkými zbraněmi.
Na jednu věc si však nestěžoval: nehovořil o civilizaci v Americe. Neříkal nic o jejích právech, o svobodách, o její prosperitě. Největší nebezpečí pro islám viděl v americké zahraniční politice. Kritizoval Západ, že podporuje diktátory a autoritářské režimy v islámských zemích jen proto, že se to hodí jejich zájmům.
Ať už je jejich původ jakýkoliv, názory bina Ladena nadchly část muslimského obyvatelstva. Na Západě se o něm hovoří jednohlasně: je to elitářský názor, který ho odmítá jako extremistu a teroristu. Ale pak existuje všeobecně rozšířený názor, který zastávají lidé, kteří nečtou anglický tisk, a ti jsou fascinováni bin Ladenem, protože se odvážil postavit se Americe.
Jméno Osama bylo v severním Pákistánu vždycky vzácné. Nyní získává rychle na popularitě a rodiče dávají toto jméno svým dětem. V pákistánských městech jsou po něm pojmenovávány i podniky: Osama Medical Stores, Osama Property Services.
Ale tato podpora pro Osamu bin Ladena asi skončí špatně, až zareaguje americká vojenská moc. Talibán asi přijde o svou zemi v důsledku své podpory pro Osamu bin Ladena. A to vyvolá tlak na centrální politický vztah v Afghánistánu: na vztah mezi bin Ladenem a náboženským šéfem Talibánu, mullou Omarem.
Osobně jsem se poprvé setkal s mullou Omarem v březnu 1995, byl jsem prvním novinářem, který se dostal do jeho blízkosti. Pozval mě do své kanceláře, kde seděl na zemi s jinými členy Talibánu, i když později, až ho učinili duchovním vůdcem, mu postavili stupínek, aby ho odlišili od spolubojovníků.
Byl to velmi prostý člověk, vesnický duchovní, obtloustlý, neuměl se dost dobře vyjadřovat, byla to ostýchavá osoba, která zřejmě nevěděla skoro nic o vnějším světě. Pravé oko měl poškozené šrapnelem v boji se sovětskými tanky. Řekl mi, že svého času uměl velmi dobře mířit, když střílel na ruská vojska protitankovými raketami. Uvedl, že je mu 35 let, ačkoliv vypadal starší.
Mullah Omar - původně velmi nevýznamný vojenský velitel - se setkal s bin Ladenem v roce 1996. Tou dobou už byl bin Laden proslulý svými finančními dary raněným afghánským vojákům. PO počáteční nedůvěře dovolil Talibán bin Ladenovi, aby zůstal v Afghánistánu. Ale nemyslím, že byli Omar a bin Laden kdy blízcí přátelé.
Mullah Omar by to asi přijal s pocitem ulehčení, kdyby bin Laden opustil Afghánistán, ale Talibán dal své slovo, že ho bude ochraňovat, a tomu slovu dostojí. Omar cítí na jedné straně potřebu uchránit svou zemi a na druhé straně dodržet afghánskou tradici ochrany takového ctihodného hosta. A samozřejmě bin Laden nemá kam jít.
Mullah Omar a bin Laden spolu sdílejí naprostou jistotu, že je Allah bude podporovat, bez ohledu na to, jak velká je supervelmoc, která na ně zaútočí. Od 11. září jsem hovořil několikrát s čelnými představiteli Talibánu. Pochybuju o jejich tvrzení, že se k boji proti Američanům přihlásilo 300 000 osob, a pro ně bude obtížné přesvědčit vyčerpaný národ, že by měli bojovat v další válce. Ale americký útok by byl nesmírnou provokací afghánského lidu a motivovalo by to mnohé, kdo by jinak Talibán nepodporovali. Afghánistán čeká na válku.
Jak se na možnost americké vojenské pomsty dívá papež Jan Pavel II.
Papež Jan Pavel II. se octl v ohnisku debaty ohledně toho, zda zaútočit či nezaútočit na teroristy, když tento týden navštívil Kazachstán, středoasijskou republiku s muslimskou většinou, napsal včera list Guardian.
Krátce řečeno, sdělil Georgi Bushovi: "Máte právo zaútočit na viníky, ale umírněně. Nevinní nesmějí trpět."
Na papež, který odsuzuje trest smrti a systematicky, ostře kritizuje americké bombardování Iráku, je to možná do určité míry změna filozofie, neboť nyní přijímá, že je spravedlivé usmrtit některé lidi.
Papež ovšem to tak otevřeně neřekl a hlavním tématem jeho projevů byl požadavek smíru mezi křesťany a islámem a potřeba odvrátit světovou válku.
Aby byl schopen hovořit ke globálnímu publiku, svou mírovou modlitbu pronesl anglicky. Avšak také ostře odsoudil terorismus a požadoval, aby byly osoby, odpovědné za teroristické útoky z 11. září pohnáni k spravedlnosti.
Jeho mluvčí Joaquin Navarro-Valls vysvětlil v rozhovoru s tiskovou kanceláří Reuters, co to všechno znamená:
"Je jasné, že jestliže někdo společnosti obrovským způsobem uškodil a hrozí nebezpečí, zůstane-li na svobodě, že to udělá znovu, máte právo použít pro společnost, jíž stojíte v čele, princip sebeobrany, přestože k tomu zvolíte agresivní prostředky."
Navarro-Valls uvedl, že papež chápe, že při obraně národa je někdy nebezpečnější sedět v nečinnosti a neudělat nic.
"Někdy je moudřejší jednat a nebýt pasivní. V tomto smyslu není papež pacifistou, protože si člověk musí uvědomit, že se jménem míru mnohdy koná strašlivá nespravedlnost. Někdy znamená sebeobrana, že to může vést k něčí smrti.
Lidé, kteří vykonali strašlivý zločin, musejí buď být umístěni do situace, kde už ho nebudou moci opakovat, tím, že budou uvězněni, anebo platí princip sebeobrany se všemi svými důsledky."
Mír musí někdy ustoupit sebeobraně, řekl papežův mluvčí a pokračoval:
"V křesťanské etice je mír velmi významnou hodnotou, ale společné dobro, morální i hmotné, stojí někdy nad mírem.
Někteří lidé v Evropě chtějí vidět papeže jako pacifistu a někteří lidé v Americe ho chtějí vidět jako člověka, který chce uplatnění spravedlnosti všemi prostředky. Obojí interpretace je chybná.
Pacifismus je schránka, do níž je možno vložit téměř všechno. Na druhé straně musí být učiněno spravedlnosti zadost ale člověk si musí dávat velký pozor, aby při tom nespáchal další nespravedlnosti," uvedl dr. Navarro-Valls.
Tato argumentace je velmi nepevná a papežův mluvčí to ví, ale papež při ní využívá zásat svatého Tomáše Akvinského, teologa z 13. století, který zdůraznil, že válka musí být až úplně posledním možným řešením, musí ji schválit legitimní vláda a cílem války musí být napravit nespravedlnost a konečným jejím cílem musí být mír.
Tomáš Akvinský také zdůraznil, že civilní mrtví a ranění jsou pouze ospravedlnitelní, pokud tyto oběti nevyhnutelně vzniknou při ničení vojenského cíle.
Avšak pro mnohé katolíky, kteří vědí, jak často papež odmítá krveprolévání, jeho opatrné schvalování vojenské akce je překvapením.
Papež ví velmi dobře, že "chirurgické zákroky", tj. bombardování Iráku, usmrtily mnoho žen a dětí a že totéž se může klidně stát v Afghánistánu.
V katolické církvi - obdobně jako ve většině vlád a společností - zuří neshody ohledně toho, jak by se mělo správně reagovat na teroristickou hrozbu.
Někteří levicově naladění kněží v Itálii s papežem otevřeně nesouhlasí a účastnili se demonstrací před americkým velvyslanectvím, kde se modlili za to, aby Američané nepodnikli odvetný vojenský útok.
Avšak někteří američtí biskupové v podstatě požehnali americké vojenské odvetě.
Mnozí ve vatikánské hierarchii souhlasí. Jiní zdůrazňují, že papežův mluvčí Navarro-Valls si měl dát pozor na to, co říká, a měl o papežově názorech na tuto věc hovořit jen eufemisticky.
Duchové vietnamské války
V pripade komunistu je jedno, jak se dostanou k moci - at uz je to
tak jako u nas, nebo v
Severnim Vietnamu po radnych volbach, ci behen nejakeho nasilneho
prevratu. Dobrovolne
se ji pak nevzdaji. Pravda je ovsem take ta, ze v jiznim Vietnamu se
zadne volby nekonaly a zdejsi
prezident byl samozvanec. Ale branil komunisticke expanzi
ze severu, a tak mel podporu
USA. Tenhle stav vedl k faktickemu rozdeleni zeme na dve casti -
delici linkou se po Zenevskych
dohodach z roku 1954 stala 17. rovnobezka, de facto ale reka Ben Hai,
ktera ji pomerne tesne kopiruje.
Pet kilometru na sever i na jih od reky byla vytvorena takzvana
demilitarizovana zona a v jejim tesnem
okoli se behem komunisticke expanze odehraly nejtezsi bitvy Americke
valky. Mnoha mista z teto
oblasti uz svymi nazvy vraceji Americanum jejich traumata - Khe Sahn,
Quang Tri, Hamburger Hill,
Rockpile, kota 840 jih a sever etc...
Na nasem vylete jsme meli moznost spatrit skalnaty ostroh zvany
Rockpile, ktery byl vyznamnym bodem
pro USA a ktery Severovietnamci nemohli dobyt. Podel cele
demilitarizovane zony zridili Americane nekolik
vojenskych zakladen, ktere mely prerusit takzvanou Ho Ci Minovu
stezku - dopravni tepnu vedouci pralesy,
ktera mela za ukol zasobovat komunisticke guerily (Vietkong) na jihu
zeme. Kopcovita krajina je dnes z
velka casti odlesnena. Kdyz se totiz USA nedarilo prerusit zasobovani
Vietkongu ze severu, rozhodly se
dzungli zlikvidovat. Na hory proto byly svrzeny desitky tisic tun
defoliantu, ktere vyhubily veskerou vegetaci.
Eroze pak odnesla urodnou pudu a dodnes roste na horach jen trava.
Vlada se udajne pokousi o zalesnovani,
ale bude to prace nejmene na destileti.
Nejkrvavejsi bitva teto valky se odehrala v okoli americke zakladny
Khe Sanh. Bylo to letiste, lezici na nahorni plosine
s nadhernym vyhledem (ve vietnamstine ten nazev udajne znamena
"Krasne misto"). Zakladna byla ostrelovana
severovietnamci. Podle prezidenta Johnsona mela vsak byt za kazdou
cenu udrzena - a toto rozhodnuti vedlo k tomu,
ze v jejim okoli bylo v nasledujicich deviti tydnech svrzeno 100 000
tun vybusnin a dalsi desitky tisic tun defoliantu vcetne
napalmu. Nebylo to vsak prilis efektivni, protoze Severovietnamci
byly tak blizko u zakladny, ze hrozilo bombardovani
vlastnich lidi. Severni Vietnam nemel ani nikdy v umyslu na zakladnu
skutecne zautocit, cele mu to vsak poslouzilo
jako zasterka pripravovane ofenzivy Thet, behem ktere se pokusil
obsadit mnoha dulezita mesta. Ofenziva byla sice
odrazena, ale spolu s bitvou o Khe Sanh znamenala postupny obrat
americkeho verejneho mineni a ve svem dusledku
pak stazeni USA z valky.
Na miste nekdejsi zakladny Khe Sanh dnes jsou jen kavove plataze a
male muzeum s nekolka fotografiemi.
Pred muzeem je torzo americkeho tanku, letecky motor s polamanou
vrtuli a ponicene delo. Kolem chodi
nekolik prodavacu a snazi se vam vnutit nabojnice, nebo pomuchlane
vojenske znamky.
Je to tiche a mirumilovne misto - a prece v tu v roce 1968 zahynulo
okolo 10 000 severovietnamskych vojaku,
500 Americanu a nepocitane civilistu.
Prozmenu na sever od reky Beh Hai lezi vesnice Vinh Moc. Kdyz USA v
roce 1966 zacaly s masivnim bombardovanim
svernich oblasti, stala se cela tato provincie nebombardovanejsim
mistem sveta. Aby si zachranili alespon hole zivoty,
zacali mistni obyvatele kopat system tunelu, do nehoz by se mohli
skryt. Dodnes je tu 2.8km chodeb, ktere jsou
v hloubkach od patnacti do osmadvaceti metru. Jejich obyvatele v nich
zili cele dva roky - dokonce se tu pry narodilo i
sedmnact deti!
Tyhle tunely jsou prostrornejsi nezli ty z jihu ( v okoli Cu Chi),
ktere slouzily jen pro nocni skryvani gueril. Tady na svereu se
v tunelech skutecne zilo - slouzili jeko ukryt a jejich vojensky
vyznam byl maly.
Dnes uz toho po valce ve Vietnamu moc nezbylo. Jen nekolk
turistickych atrakci, ktere jsem popsal a ty hole kopce.
A jeste jedna vec - dusledek pouzivani defoliantu - 7% deti se rodi s
telesnymi deformitami.
Od sedmnacte rovnobezky jsme udelali velky skok na jih a behem
osmadvaceti hodin v autobuse jsme urazili cca 1100km
zpet do Ho Ci Minova mesta. Na Taiwanu je snad nejaky tajfun a
projevuje se to i tady - je zatazeno, poprchava, obcas
se prudce setmi a prizene se poradna boure. Teplo tu ale je stale,
jen se jeste o neco zvysi vlhkost.
Mekong je rozvodneny, ale v jeho delte, kam zitra vyjizdime na
ctyrdenni vylet, to pry nijak nevadi, strejne tam vsecko zajimave
ma byt plovouci (provouci trh, plovouci vesnice atd...), tak doufame,
ze nam to neuplavalo...
Z Ho Ci Minova mesta zdravi.
Tomáš
Do vietnamské džungle
Sestnact let je pro devce nejvhodnejsi vek na vdavani a sestnactka rada
ma proto ten typicky siroky konicky klobouk, ktery si urcite kazdy
vybavi. Opravdu se tu hodne nosi - je to ale pokryvka hlavy ciste
zenska. Na venkove ho maji skoro vsechny zeny, ve meste mene, hlavne
trhovkyne. Urcite ale je pro Vietnam stale typicky. Je velmi
prakticky, chrani celou hlavu a pritom nebrani vzduchu, aby vas v
horkem pocasi chladil.
Jinak tu zeny nosi siroke tenke kalhoty a
volne halenky, vetsinou s dlouhymi rukavy. Na venkove je casto zvykem
si pri praci satkem zakryvat celou tvar hned pod ocima. Mestske
obleceni se nijak podstatne nelisi.
Sukne tu neleti, spatne se v nich
jezdi na motorkach a na kolech. Na nohou nosi zeny i muzi vetsinou
jednoduche paskove pantofle nebo sandaly. Ponozky jen vyjimecne. Muzi
to maji taky jednoduche, vetsinou tmave kalhoty a svetla kosile s
kratkymi rukavy, na hlave pak ksiltovka.
Ted jsme v Hanoji - na
severu zeme a leti tady jako pokryvka hlavy zelena tropicka prilba,
jakou snad nosi i armada a jakou pry nosil i Ho Ci Min. I ja jsem si
jednu takovou koupil - nepripominam v ni Ho Ci Mina, ale spis lovce
Pampaliniho, obzvlast kdyz se ovesim vsemi svymi fotoaparaty, to ale
vubec nevadi, proti slunci slouzi opravdu dobre.
V Hanoji neni nijak zvlast moc pametihodnosti, tou rozhodne
nejbizarnejsi je Ho Ci Minovo mauzoleum. Nemohu se ubranit srovnani s
vudcem ruskeho proletariatu, ktery travi svuj cas na Rudem namesti -
a tady vychazi velky Asiat o neco hur.
Vojaci, kteri ho hlidaji maji
sice krasne belostne uniformy a bezvadne pochoduji, cela prohlidka
mauzolea vsak pusobi spis jako turisticka atrakce, uplne tu chybi
onen ponury patos, ktery tak dokonale vyrabeji okolo sve slavne
mrtvoly Rusove.
Kazdopadne i tady nesmite mit u sebe vubec nic (je tu
zdarma uschovna), pak se musite seradit ve skupinach do dvojstupu a
vojaci si vas postupne predavaji. Skupina vzdycky popojde od jednoho
k dalsimu, ten ji zastavi a po chvili pusti dal. Posledni dustojnik
skupine zasalutuje a pak ji doprovazi celou cestu vlasnim mauzoleem.
Strycek Ho, jak mu tu rikaji, lezi (uplne stejne jako V.I.L.) ve
sklenenem sarkofagu, ma zavrene oci, ruce volne polozene na tele a
vypada jakoby byl z vosku. Vtipkujici turiste zmlkaji a nevericne
ziraji.
A pak jste z klimatizovaneho prostoru zase venku na palicim
slunci a muzete si jeste jit (za 1/3 dolaru) prohlednout prezidentsky
palac, kde velky Ho prijimal navstevy, domek, kde pracoval a letni
bungalov. Muzete spatrit jeho stul, knihy, tezitko... Maji tu jeste
Ho Ci Minovo muzeum, to jsme ovsem vynechali, nemusime zase videt
uplne vsechno.
Hanoj je hlavni mesto Vietnamske socialisticke republiky, soude podle
mnozstvi napisu okolo silnic (ne ze bychom jim rozumeli, ale jeste si
ten design rudych transparentu se zlutymi pismney pamatujeme) tu maji
socialismus podstatne rozvinutejsi nez na jihu, okolo Ho Ci Minova
mesta. Taky tu maji o neco drazsi hotely a o neco mene ochotny
personal, socialismus se proste pozna.
Stare mesto v Hanoji je system uzkych ulicek, z nichz kazda je
pojmenovana po nejakem remesle - a dodnes se tu ta remesla provozuji.
Tak tu muzete najit ulicku s botami, ulicku, kde primo pred vami
vyrabeji nahrobni desky, muzete zajit do ulicky, kde se prodavaji
ruzne -jak pise pruvodce- "ghost money", coz jsou vonne tycinky a
podobne. Rika se, ze stare mesto je skutecnym srdcem Hanoje a je
pravda, ze uz toho tu o moc vic k videni neni.
Muzete se ovsem vypravit na vylet. Tridenni vylet do Halong Bay je
zaitek, ktery urcite stoji za tech 30 dolaru, ktere za nej zaplatite.
Kdyz si navic uvedomite, ze za tech 30 dolaru mate dopravu (autobus
175km, lod, autobus) tam a zpet, dva noclehy, dve snidane, tri obedy
a dve vecere, neni to vubec spatne.
Pokud si chcete vytvorit predstavu jak vypada zaliv Halong, je
potreba si vzpomenout na cinske obrazy, na nichz je utes strme se
zdvihajici z more a porostly bujnou vegetaci. Cely zaliv tu je plny
takovych ostruvku - od malych utesu az po nejvetsi ostrov Cat Ba, s
mestem, nekolika vesnicemi a stejnojmennym narodnim parkem. Takovych
ostrovu je tu celkem 3000 (ano, ty nuly jsou opravdu tri), z toho asi
900 jich ma jmeno. Jsou tvoreny vapencem a plne krasovych jeskyni.
Cestou na Cat Ba muzete jednu navstivit - a uvidite obrovske prostory
nekolikasetmetrovych rozmeru a plne krapniku, ktere za Americke valky
slouzily jako ukryt pro severovietnamske vojaky.
Narodni park Cat Ba nabizi jako atrakci petihodinovy trek dzungli.
Neco takoveho jsme si samozrejme nemohli nechat ujit! Vypada to tak,
ze se behem prvnich par kroku uplne propotite, ale ne tak jako u nas
- uplne, to znamena, ze clovek vypada, jako by prave vylezl z vody.
Je horko, nikde se nepohne ani listecek, nic cloveka nechladi,
vlhkost se blizi 100% - a tak to vydrzi nasledujicich 5 hodin bez
naroku na jakoukoli zmenu.
Autobus, ktery vas totiz na zacatek treku
dovezl uz zase odjel a vam nezbude nez dojit celych tech 15km az k
zalivu, kde na vas ceka lod. Rozhledy po ceste zadne nejsou, ackoli
se prechazi sest hrebenu, vsude kolem je totiz prales.
Slysite
straslive zvuky, o nich pruvodce tvrdi, ze to nic neni, ze to jsou
jen cikady, ale vy mu neverite ani slovo. Divne chlupate kobylky, co
vypadaji trochu jako zaba a trochu jako netopyr vam skacou po nohach
a jak se zastavite, prileti komari.
Zazitek, ktery stoji za
vyzkouseni, ale malokdo si ho asi bude touzit zopakovat. Pointou je
tvrzeni pruvodce, ze na ostrove je vcelku prijemne klima a prales,
ktery tam vidite neni zase az tak doopravdy skutecny tropicky prales.
Zaliv Halong vam ovsem prinese i zazitky velmi prijemne. Je tu
zvykem, ze kamkoli se pluje lodi, na dvacet az tricet minut se
vzdycky zakotvi nekde mezi ostruvky a je volno na koupani. Takove
misto na koupani jako tady asi nenajdete jinde na svete - uprostred
zalivu kotvi ticha lod, voda je neskutecne tepla a cista, okolo se
tyci sedmdesatimetrove steny porostle pro nas naprosto neznamymi
rostlinami...
A pokud vam jeste zacne za protejsi ostrovem zapadat
slunce, je cela scenerie opravdu uz daleko za hranici toho
nejkycovitejsiho kyce - ale tady je to scenerie skutecna!
Cely zaliv je pod ochranou UNESCO, udajne je neco podobneho uz jen v
Cine a v Thajsku.
Do Hanoje jsme prijeli nocnim autobusem z mesta Hue. I to je zazitek,
ktery stoji za zaznamenani. Takova nocni jizda vam prinese v zasade
tri druhy prozitku.
Prvni z nich zprostredkuje posadka autobusu. Je tu totiz oblibenou
zabavou chodit do tzv Karaoke baru, kde si muzete zazpivat se svym
oblibenym interpretem. V autobuse sice karaoke nainstalovane neni, to
ale posadce (vetsinou tvorenou tremi lidmi) vubec nebrani aby pustila
radio uplne nadoraz a zpivala z plnych plic hity vietnamskeho
stredniho proudu. Samozrejme ze si nezapomenou po kazde pisni halasne
aplaudovat.
Druhy prozitek vam prinesou opili spolucestujici, ten jiste nemusim
podrobne rozebirat.
A treti, ten nejzajimavejsi, ziskate sledovanim toho, co se deje
venku. Domy jsou tu totiz otevrene do ulice a tak muzete videt
rodiny, jak spolecne posedavaji na rohozich ci sedackach a sleduji
televizi - ten novodoby oltar, zatimco v patre osamele sviti oltare
budhisticke.
V Hanoji skoncila nase cesta na sever, dnes vecer se obracime a
jedeme zpet na jih, nejprve do mesta Hue, odkud se da navstivit
takzvana "demilitarizovana zona", kde navzdory jejimu nazvu zustalo
asi nejvic pamatek na Americkou valku. Pak se presuneme zpet do Ho Ci
Minova mesta, odkud mame v planu uskutecnite jeste nekolikadenni
vylet do delty reky Mekong - coz ma byt udajne jeden z
nejzajimavejsich (a pro Vietnam nejtypictejsich) vyletu, jake ve
Vietnamu muzete absolvovat.
Zdravim do Ceska!
Tomáš
h2
Dalsi pozdrav z Vietnamu, tentokrat z mesta Hoi An.
Jsme uz ve strednim Vietnamu, ale jeste se musim vratit k nekolika
vecem, ktere jsou uz za nami.
Pred hodinou jsme tu videli v televizi nejake zpravy, nerozumeli jsme
sice ani slovo, ale neverili jsme svym ocim - rikali jsme si, ze do
toho snad museli zamichat nejaky akcni film. Ale nebyl, jak jsme si
pred chvili overili na zpravodajskych serverech, je to opravdu
hruza, co se v te Americe stalo... uvidime, jak se to projevi na
letistich pri nasi zpatecni ceste.
Naposledy jsem se ozyval z horskeho mesta Dalat. Setkali jsme se tam
s jednim pozoruhodnym muzem - mistrem Thue. Je to mnich, ktery travi
cas ve sve pagode tim, ze maluje obrazy. Pagoda je obklopena
pristresky, ktere zabiraji nekolik okolnich zahrad a jsou plne
obrazu.
Obrazy jsou uplne vsude - lezi na zemi na hromadach, visi ve
stosech na zdech, povaluji se po stolech. Jsou jich tisice a tisice -
sam mistr rika, ze jich je "very much".
Nedovedu si predstavit, jak
to spocitali, ale podle Lonely Planet je jich pres 100 000. On totiz
maluje, podle svych slov "very fast". O moc vic uz toho anglicky
neumi, ale je popularni po celem svete, protoze mistni turisticka
byra ho nabizeji jako jeden z bodu ruznych svych vyletu po okoli.
Diky tomu uz mel nekolik vystav v USA a Evrope - sam ovsem v
zahranici nikdy nebyl. Setri totiz na cestu kolem sveta.
Ukazal nam nekolik prostor s obrazy, a kdyz jsme jich byli syti,
otevrel nam dalsi prostrory atd... neustale nam neco ukazoval,
vysvetloval jak rychle umi malovat, vyptaval se odkud jsme a pak bud
rikal, ze tam mel vystavu, nebo ze tam jeste vystavu nemel.
Jini
cestovatele (podle jakychsi zapisku z internetu) tam byli nuceni
stravit pres tri hodiny a kazdy koupit nekolik obrazku. My jsme byli
tvrdi a utekli jsme mu - dokazali jsme si sami otevrit vsechny dvere
a rychle nasednout do mirobusu a zmizet, nez nas zase dohnal.
Dalsi zajimava zastavka bylo mesto Nha Trang, ktere lezi u pobrezi
Jihocinskeho more. Hotely jsou tu primo u pobrezi, staci prejit
silnici a jste na plazi! A na plazi uplne liduprazdne! More je teple,
slunce sviti, jeste ve trimetrove hloubce vidite na dno! Nadhera.
Bohuzel jsme si na tom krasnem miste nechali ukrast Hanciny sandaly.
Podarilo se nam sice na trhu koupit pomerne lacino (po krutem
smlouvani) sandaly nove, ale ty jsou takove typicky vietnamske, zadna
kvalita. Az nebudete vedet kam na dovolenou, jedte sem, je to levne a
dokonale. Vitenam je totiz "destination for the next millenium", jak tu
obcas vidame na plaketech v hotelich.
Za hrisny peniz jsme si take doprali ruzne dary more primo na plazi.
Typicka Vietnamka k vam prijde prenosnym rostem a kbelikem plnym
ruznych musli a raku a primo pred vami je pece - vubec nemusite
vstavat z pisku. To, co se vam zvedne, je krevni tlak, kdyz ohlasi za
kolik jste toho projedli - clovek se alespon poucil, ze priste se
musi smouvat predem.
Nocni dvanactihodininova jizda po silnici D1, jedine mistni dalnici
(pral bych vam tu dalnci videt, misty je to jen uvalcovana hlina)
je take zajimavy zazitek, specialne v pripade, ze vam (jako Hance)
vedle sedici Vietnamec pozvraci kalhoty!
Zajimava pametihodnost mesta Hoi An je misto zvane My Son. Je to
hiduisticka pamatka na nejdelsi souvisle osidleni v jihovychodni
Asii. Jedna se o rozsahly komplex ruznych svatyn roztrousenych v
dzubgli. Nejprve tam jedete 45km autobusem, pak vas vezou asi 2km
dzipem
a potom bloudite pod palicim sluncem mezi vice ci mene zachovalymi
budovami starymi i pres 1000 let. Kolem je dzungle, se svymi zvuky a
udajne dodnes plna min - nedoporucuje se opoustet znacene chodniky. A
tohle vsechno poridite za pouhe 2 dolary za cestu a neco pres 3
dolary za vstup. Na zadejsi pomery je to drahe, ale na to, ze jedna o
pamatku UNESCO to zase tak moc neni.
Mesto Hoi An samo je proslule krejcovskymi dilnami, na ulicich nas
stale oslovuji nejake deti a nabizeji nam prohlidku kolekce sve
matky, sestry ci tety. Ale uz jsme se za tech par dnu naucili odmitat
vsechny nabidky, o ktere nestojime (je ji dost, Vietnamci jsou nekdy
doterni obchodnici).
Par slov o nabozenstvi ve Vietnamu. Celkem tu zije 76 milionu lidi, z
toho je 70% budhistu, 10% kaodaistu a asi 8% katoliku. Kolem hlavnich
silnic jsou nejvic videt katolicke kostely, v nedeli plne lidi, na
venkove pak jsou videt predevsim pagody - jsou vetsinou male, ale je
jich hodne.
Dalsi kapitolka o tropickem ovoci.
Koupili jsme si jakysi plod, ktery ma zvenku strukturu podobnou
jezkovi svinutemu do klubicka. Barvu ma ovsem zelenou. Kdyz se ten
ploid rozkorji, najdete uvnitr trs zlutuch plodu velikosti svestky,
kazdy s velikou peckou. Chut je mdle sladka, trochu pripomina
rozmackany banan, ale je tam i cosi navic - a to cosi nam moc
nechutnalo - bylo to bohuzel ale nepopsatelne, takze muzu uz jen
dodat, ze jsme to nedojedli, ackoli jsme za ten jeden kus ovoce dali
v
prepoctu tretinu dolaru.
Zdejsi internet kafe bude pomalu zavirat, pro dnesek zdravim do
Ceska!
Tomáš
Tisková zpráva, kterou jsme Britským listům zaslali, obsahovala dle mého soudu dostatečné informace o výsledcích průzkumu veřejného mínění, které zpracovala agentura TNS - Factum. Ačkoliv jsem si vědoma toho, že v normálních tržních podmínkách, které charakterizují ekonomiku demokratické společnosti, existují společnosti či firmy lepší a horší, obávám se, že prvním zdrojem nedůvěry vůči zveřejněným výsledkům není samotný (z pohledu mé oponentky neúplný) statistický přehled podaný způsobem charakteristickým pro tiskovou zprávu, ale poslání Hnutí Pro život ČR obecně. Ačkoliv jsem samozřejmě ochotna k jakékoliv diskusi na daná témata, která s prací našeho nevládního neziskového občanského sdružení souvisí, preferuji rovný styl diskuse bez zbytečných zavádějících kliček.
Chce-li tedy má oponentka hovořit o problematice potratů v celé její šíři, jsem takovému dialogu samozřejmě otevřená. Pro úspěšnou diskusi je třeba si však stanovit kromě jasné (pokud možno sourodé) otázky, o které se diskutovat má i určité cíle a mantinely a ty je pak potřeba dodržet. To kromě zajištění dobrého výsledku rozmluvy navíc také vyloučí možnost, že by si oponenti navzájem nerozuměli a publikum by jejich argumenty nepovažovalo (právem) za konzistentní.
Chtěla bych v této souvislosti upozornit na základní věc, kvůli níž polemika Lindy Sokáčové bohužel ztrácí na své vypovídací hodnotě. Tisková zpráva Hnutí Pro život ČR byla o stavu vnímání úcty k lidskému životu v České republice, nikoliv o tématu stávající potratové legislativy a jejich případných změnách. Přesto se významná část její oponentury zaobírá otázkami mimo téma tiskové zprávy, na kterou původně autorka reagovala (např. letmo nastíněná problematika restrikce potratové praxe, vzdělání, sociální podmínky, nebo jakási nevyjádřená hodnota zvaná "důstojný" život - bez bližšího upřesnění).
Měla bych co říci téměř ke každé z těch vět, které je možné v příspěvku Lindy Sokáčové najít, ale chci se dle výše uvedených zásad pro diskusi držet co nejblíže zdroji nejasností či nedorozumění, který mou oponentku přivádí k pochybnostem o důvěryhodnosti uveřejněného textu.
Není v mé moci vysvětlit metodiku či zásady práce agentury TNS - Factum, proto bych s dovolením autorku otázek, které se jí týkají odkázala přímo do "epicentra" vzniku podkladů pro inkriminovanou tiskovou zprávu. Na konkrétní otázky si má odvážná oponentka zaslouží solidní a přesnou odpověď, proto pokud bude mít zájem, mohu jí zaslat tu část výstupu z průzkumu veřejného mínění, která tvoří tabulkový přehled o odpovědích respondentů , aby tam mohla najít odpovědi na všechny své otázky. K některým námitkám (např. neuvedení počtu respondentů ve zprávě, obávaná statistická odchylka, převedení četností odpovědí do textu atp.) mohu autorku příspěvku pouze odkázat na pročtení aktuálních zveřejněných výzkumů veřejného mínění např. v (snad pro Lindu Sokáčovou dost seriózní) České tiskové kanceláři. Případně ji mohu vzorové zveřejněné výsledky některého aktuálního průzkumu realizovaného jinou agenturou (abychom se vyhnuly případně konfliktu o profesionalitě toho či onoho ústavu) na požádání zaslat. Věřím, že budou tématicky zaměřeny na oblast, která nebude mou oponentku tak dráždit, jako problematika prosazování plné právní ochrany každé lidské bytosti od početí do přirozené smrti, a proto k nim bude moci přistoupit nezaujatě. Zjistí, že zveřejněné tiskové informace o výsledcích průzkumů neobsahují několikastránkové přílohy s tabulkami a řadu dalších náležitostí, které tiskové zprávě Hnutí Pro život ČR vyčítá. (Upřímně řečeno, pokud se tak stane, budu velmi zvědavá, jestli zde na BL v budoucnosti najdu totožné výtky Lindy Sokáčové i k tiskové zprávě mapující výsledek průzkumu např. obliby Senátu atp., které nyní adresuje našemu sdružení.)
To, že se komentář k výzkumu "prolíná s výsledky výzkumu" bych osobně jako důvod ke kritice neviděla. Oponentka se zřejmě nechala unést svým rozhořčením a nepočítala s tím, že když chce někdo něco komentovat, musí vycházet právě z daných fakt a těch se ve svém komentáři zákonitě dotýkat.
Na závěr členka feministické skupiny a zastánkyně potratů píše: "Jsem pro svobodnou volbu, i když bych sama nikdy (i když kdo může říct nikdy) umělé přerušení těhotenství nepodstoupila a nijak je nepodporuji." Chtěla bych se spíše řečnicky zeptat: Které jiné zlo sama páchat nechce, ale pro jiné je podporuje? Chce říci analogicky s tím, že by nikdy nediskriminovala jako zaměstnavatelka ženy, ale že tuto možnost chce ponechat pro jiné v rámci jejich "svobodné volby"? (A to připomínám, že ač mne problém diskriminace žen v zaměstnání velmi trápí, přesto jde pochopitelně o mnohem méně závažný problém, než kterým je otázka umělých potratů jako minimálně potenciálního zabíjení nenarozených dětí).
A zcela nakonec dovolte malou otázku: "Nikdo však nemá právo rozhodovat za druhé…" Má oponentka je ve svých (poměrně závažných) postojích, které de facto mohou přímo ohrozit právo lidské bytosti na život, neřku-li přímo jeho existenci, bohužel zcela nekonzistentní, a to je v naší souvislosti opravdu bruslení na velmi tenkém ledě. Jak jinak mohu vidět tento její výrok v souvislosti s jejím (výše naznačeným) míněním, když u potratu jde o velmi intenzivní rozhodování ZA druhé, ba dokonce O druhých (rozumějte nenarozených lidských bytostech), které (protože ony samy nám svůj názor sdělit nemohou) mnohdy končí jejich smrtí?
Jak se Linda Sokáčová svěřila, na otázku, zda začíná lidský život početím, by odpověděla ano. Patřila by pak ale zřejmě k té části respondentů, kteří se domnívají, že existuje lidský život, který by neměl být zákonem chráněn nebo jinými slovy: jehož existence je závislá zcela na někom jiném a podmíněna zcela irelevantními faktory jako je např. fyzická či mentální zralost, věk či zdraví. Jsem upřímně velmi vděčná za to, že nepatřím do té diskriminované skupiny občanů, kterým z nějakých (zcela podružných) důvodů nenáleží právo na život a tím pádem se nemusím bát vyjít na ulici a mít strach, že potkám dámu, která hájí "svobodnou volbu".
26. září 2001