Josef Jedlička a Emanuel Chalupný o "české národní povaze": "Čechům chybí národní hrdost"
Jan Čulík
Josef Jedlička: Rozptýleno v prostoru a čase, Nakladatelství Petrov, Brno, 2000, ISBN 80-7227-076-1
Brněnské nakladatelství Petrov vydalo v roce 2000 posmrtný výbor esejů spisovatele Josefa Jedličky (1927-90) s dantovským názvem Rozptýleno v prostoru a v čase. Jsou to texty, které autor psal v sedmdesátých a v osmdesátých letech pro Svobodnou Evropu, pro pořad Časové a nadčasové. Patřilo to k nejlepším věcem, jaké Svobodná Evropa kdy vysílala. (Doufám, že redaktorka Olga Kopecká Jedličkovy texty příliš necenzurovala.)
Jedlička byl typický český intelektuál, žijící za komunismu v podstatě v ústraní: byl to moudrý člověk, jehož talent a schopnosti - jak tomu bylo u mnohých - komunistický režim promrhal. V padesátých letech žil v Litvínově, působil tam jako učitel češtiny; od konce roku 1968 byl Jedlička v emigraci a pracoval ve Svobodné Evropě - takže ho v Čechách, kde bylo její vysílání rušeno, tak v podstatě nikdo neznal. (Můj spolužák Milan Šťastný, také z Litvínova, na něho na pražské filozofické fakultě v sedmdesátých letech vzpomínal jako na svého učitele češtiny s láskou, ovšem jenom tiše, protože na venkově byl komunistický útlak zřejmě daleko silnější než v Praze a Milan se dostal ke studiu na FFUK jen šťastnou náhodou a až po četných ústrcích ze strany místních funkcionářů. V sedmdesátých letech byl Josef Jedlička dávno ve Svobodné Evropě a nebylo radno, aby se o něm kdokoliv v Československu zmiňoval, natož aby ho chválil...)
Na mě osobně udělala v mládí obrovský dojem Jedličkova lyrická prvotina o životě v litvínovském socialistickém "koldomě" s jiným dantovským názvem "Kde život náš je v půli se svou poutí" (smělo vyjít až v roce 1966). To je v podstatě báseň, kterou čtete znovu a znovu a pořád v ní nacházíte nové obsahy. Kromě ní vyšla od Jedličky posmrtně v roce 1991 jeho "rodová kronika" "Krev není voda" a jiný soubor esejů, nazvaných "České typy". (Ten se právě prodává v jednom ostravském knihkupectví - jsem tento týden v Ostravě - ve výprodeji za pět korun.) O tomto novém, útlém souboru esejů "Rozptýleno v prostoru a v čase" píše editor Karel Jadrný, že je to "asi bohužel už poslední" Jedličkova kniha. Zůstalo tedy po tomto moudrém a přemýšlivém člověku relativně málo.
V eseji z 2. ledna 1977 (shodou okolností to byl den, kdy se hlavní signatáři Charty 77 pokusili doručit základní dokument Charty 77 komunistickým úřadům), nazvaném "O české malověrnosti" uvažuje Jedlička nad dílem "jednoho ze zakladatelů české sociologie" Emanuela Chalupného a o jeho zkoumání české povahy. Věnuje se tomuto eseji trochu podrobněji: až zaráží, jak si Emanuel Chalupný před sedmdesáti lety povšimnul rysů, které, jak se zdá, trápí českou společnost dodnes. Mnoho z toho, co napsal a na co Jedlička poukazuje, se mi zdá pozoruhodně aktuální.
Máme-li se vyhnout nařčení z rasismu, těžko můžeme generalizovat o "české národní povaze" - individuální postoje a přístupy vždycky naruší stereotypní všeobecné generalizace. Jenže na druhé straně je fakt, že tlak traumatických historických zkušeností může v národním společenství do určité míry vytvořit tendence k reakcím určitého druhu. Posuzujme tedy prosím Jedličkovy úvahy i úvahy Chalupného v tomto smyslu.
První díl rozsáhlého pětisvazkového sociologického díla Emanuela Chalupného vyšel v roce 1933 a nese titul, možná trochu kontroverzně, "Národní povaha československá ". Jedlička píše:
"Studiem mnoha autorit, které se o české národní povaze vyjádřily, dospívá Chalupný ke zjištění, že jedním z jejích charakteristických rysů je nedostatek národní hrdosti. Chalupný uznává, že tento rys je výstižný pro druhou polovinu devatenáctého století, polemizuje však s tím, že je to rys odvěký, a domnívá se, že proto ani nemusí být trvalý. Jeho vznik a růst zjišťuje teprve po roce 1620.
Chalupný se tento rys pokouší specifikovat s odvoláním na [spisovatele] Josefa Holečka, který je pro jeho práci cenným iniciátorem i partnerem polemiky."
Chalupný konstatuje:
"Holeček zvlášť zdařile charakterizuje (...) důležitý rys povahy české, totiž jakousi vnitřní nejistotu, jež se navenek projevuje často upadáním z krajnosti do krajnosti. Tento rys je velmi složitého původu - zčásti je rozhodně pozdní, vzniklý pod tlakem téže situace jako nedostatek národní hrdosti."
Po roce 1620 byla podle Chalupného českému národu vnucena naprostá poslušnost vůči pánům. "Obrozením národním, zrušením nevolnictví a jinými sociálními pokroky poručníkování postupně zmizelo a národ, zvyklý jen poslouchat, měl si umět sám dávat pravidla chování. Octl se zkrátka v situaci, pro kterou nebyl vychován, i počíná si v ní kolísavě a rozpačitě. Povahové kolísání se i pak jevilo v chování vůči všem privilegovaným činitelům a klonilo se brzy k pokornosti, brzy ke vzpurnosti."
Nezdá se vám to aktuální i pro dobu po pádu komunismu? Chalupný pokračuje:
"Když se národ český [po pobělohorském útlaku] vzkřísil, octnul se tváří v tvář vůči kulturní situaci tak nové, že se v ní většina hned nedovedla orientovat. To se jevilo nejen zmíněnou rozpačitostí, ale i shonem po zevnějšnostech."
Jedlička dále shrnuje, že zdrojem českého furiantství je podle Chalupného potřeba dodat si alespoň navenek zdání důležitosti, která je Čechovi ve skutečnosti tak často odpírána. Toto furiantství vede pak podle Chalupného i k české zálibě v hodnostech a titulech (dr., ing. doc., CSc.) a posléze ke specifickému pojetí českého revolucionářství. Čeští revolucionáři (viz Fráňa Šrámek) bývají prý jen šosáci "narudo natření".
Za další zdroj rozkolísanosti, konstatuje dále Jedlička, pokládá Chalupný nedostatek pocitu, že za námi osobně stojí pevná a s našimi zájmy shodná státní moc. Autor v této souvislosti líčí rozdílné chování Češky a Angličanky, kterým ujede na osamělé železniční stanici vlak. Zatímco Češka propadne panice, Angličanka se chová klidně a sebevědomě. Zajímavé je, že bez hysterie zvládá situaci i malé české dítě. Chalupný:
"Capart se tak choval proto, že až dosud nezažil žádného protivenství od cizích lidí ani nedostatek ochrany státní, nemohla se v něm tedy česká rozpačitost vyvinout. O několik let později, až bude to dítě chodit do školy, bude se dost možná chovat nesměleji a rozpačitěji, protože rodiče mu budou vštěpovat stejné pravidlo životní, jakému nás učili za Rakouska:
´Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít.´ Takovou výchovou české dítě si postupně navyká poddajnosti."
Zrovna nedávno jsem nabízel jednomu studentovi na VŠE, že napíšu o tom, jak nehorázné poměry tam existují u ústních zkoušek. Byl jsem požádán, abych to nepsal, neboť by bylo třeba možno vystopovat, od koho ty informace pocházejí, kritizovaní učitelé by se na tohoto studenta zaměřili a vyhodili by ho ze studia.
Jiným charakteristickým rysem "českosti" je prý podle Josefa Jedličky u Chalupného tendence stavět vzdušné zámky:
"Nedostatek pozitivních výsledků českého praktického chování, rozhodování a jednání, nejistota o zázemí, o něž je toto rozhodování možno opřít, odtud plynoucí česká nejistota a vrtkavost a proslulý český pocit méněcennosti malého národa - to všechno způsobilo, že jsme byli vždycky uzpůsobeni uvažovat a projektovat spíše v oblasti duchovní než hmotné. Byli jsme, alespoň ve svých nejnovějších dějinách, osnovateli a koncipovateli smělých programů revolučních a reformních, ale jen zřídkakdy se nám něco z toho opravdu podařilo uskutečnit. Omlouvali jsme to, anebo jsme se ještě spíše vymlouvali na nepřízeň osudu a okolností, aniž jsme si v samém začátku nějakého usilování položili otázku, zda náš program a projekt je vůbec za daných historických a společenských podmínek uskutečnitelný."
Bylo typickým příkladem tohoto přístupu Pražské jaro 1968 (Petr Pithart ho hodnotil ve své knize Osmašedesátý takto: "Vyhrožovali jsme: Něco rozbijeme. Ještě nevíme, co to bude, ale něco to bude jistě.") a posléze krutá pomsta okupantů, s níž reformátoři vůbec nepočítali?
Jedlička: "Nedostatek empirických hledisek a pragmatické opatrnosti, která se nám zdála zvláště nevhodná našich výsostných cílů, nás svedl často k omylu, že jsme počáteční úspěch pokládali už za úspěch konečný. Vývojovou etapu, v níž se naše usilování pohybovalo ještě v oblasti možného, jsme pokládali za důkaz, že uskutečnitelný je celý náš program, a anticipovali jsme vítězství dávno před tím, než bylo skutečně vybojováno."
Václav Klaus někdy v roce 1994: "Privatizace v ČR je úspěšně dokončena. Jsme nyní normální západní země."
Jedlička: "Tento povahový rys odkrývá Chalupný snad stovkami dokladů ze všech životních oblastí od nejduchovnějších až po sport. Právě ta poslední je velmi názorná - všichni známe jásot, který se českých lidí zmocňuje, vede-li národní hokejové či fotbalové mužstvo, i poraženectví a rezignaci, není-li náskok udržen."
Jiným charakteristickým rysem češství, argumentuje Chalupný, je prý spojení "rysů tak rozdílných jako mystičnost a realismus. To značí samozřejmě šířku a bohatství duševní." Jenže podle Chalupného chybí Slovanům většinou schopnost syntézy: "nepříznivý účinek (...) jeví se zejména v organizaci. Pověstný nedostatek státotvornosti u Slovanů tkví mimo jiné také v tomto rysu povahy. Kdo není s to spojit protivy v mysli své, není také s to spojit protivy společenských vrstev a zájmů v širší celek státní.
Podle Josefa Holečka, jak ho cituje Chalupný, "vede tato dvojitost často k ochromení akční schopnosti a k nejistotě v chování. Holeček vytýká, že jsme ´třtina větrem se klátící´, jsme živá nedůslednost a protiva. Nemáme hlubokého přesvědčení v žádné věci, rozmar spravuje naše konání místo přesvědčení. Z toho vyplývá ´národní neomyláctví´, protože slaboch nesnese kritiky. Jaké boje o právo kritiky v českém životě byl nucen podstupovat Havlíček a později Masaryk, je známo.
Již Holeček roku 1881 odsuzoval ´svornost´, jež byla tehdy i dlouho potom vyhlašována za jedinou záruku národního úspěchu - ve skutečnosti byla vždy nejvíce zdůrazňována dočasnými držiteli moci, kteří se tak chtěli líbivým způsobem zbavit kritiky a opozice, aby svou vnitřní nejistotu alespoň zdánlivě odstranili vnějším souhlasem."
A jak podle Chalupného česká povaha reaguje na svou "vnitřní nejistotu"?
Chalupný: "Ve svém okruhu působí relativně účelně výchova k poddajnosti, k pokoře, k trpělivosti. Tj. nemůže-li se otrok osvobodit, poslouží si celkem nejlépe, vžije-li se opravdově do svého otroctví a chová se servilně. (...) V době obrození počal vliv cizí vlády ustupovat dobrovolně uznávanému vlivu autorit národních, totiž předních křísitelů. Vžitý otrocký duch bohužel vtiskl i tomuto poměru národa k vůdcům ráz despotické panovačnosti a nekritické poddajnosti. Vytvoření autorit bylo tedy k aktivní reakci na vnitřní nejistotu krokem nedostatečným. Aktivnějším krokem, příbuzným metodě drobné nenápadné práce, byla opora právní."
V polovině devatenáctého století podle Chalupného "vznikla česká byrokracie, jež kompromisně sloučila starší servilnost s novějším sebevědomím probuzeného národa. Česká byrokracie se plněním úředních předpisů zbavila české rozpačitosti v jednání, ale zato si navykla na nerozpačitost pouze formální, bezduchou, znásilňující život formulkami. (...) Osoby neschopné nebo nepracující vtírají se stále na čelná místa ve spolcích, a když některá nepovolaná se na takové místo dostane, považuje to nejen ona sama, ale začasté i mnozí demokraté, za doživotní fideikomis."
"Chtěli jsme alespoň trochu otřást českou jistotou, že se nám všechno děje jen z dopuštění osudu; tedy vzbudit podezření, že si přece jen za leccos můžeme sami, a že to tedy můžeme i změnit," uzavírá svou úvahu o Emanuelu Chalupném z 2. ledna 1977 Josef Jedlička.
Je možná signifikantní, že o takto pregnantní úvahy se v českém společenství málokdo zajímá. Jedlička - i Chalupný - zůstávají na okraji zájmu společnosti. V roce 1977 dusily moudrá Jedličkova slova v éteru komunistické rušičky, toto knižní vydání jeho esejů vyšlo v nákladu - 600 výtisků.
Globalizace je pro nás dobrá!
Nejlepším způsobem, jak bojovat proti světové chudobě, je rozšířit obchodování
Takto včera argumentoval v deníku Guardian britský ministr zahraničních věcí Jack Straw.
Úpadek banky v jihovýchodní Asii způsobí bankrot továrny ve Skotsku, internet umožňuje lékaři v Ugandě, aby měl okamžitý přístup k drahým lékařským časopisům a obrat takových firem, jako je Microsoft či General Motors, je větší než bohatství celých národů.
Takovéto změny vyvolávají strach a zároveň na lidi dělají obrovský dojem. V Janově jsme viděli, co se stane, když se tyto pocity promění v hněv. Avšak pokud se chceme vyhnout příštím vrcholným schůzkám politiků, konaným za barikádami, musíme učinit více, abychom zaangažovali ty lidi, kteří se zajímají o dialog. Musíme znovu přesvědčit lidi, že má smysl věřit politice a politikům, že dokáží globalizaci ovlivnit v pozitivním smyslu.
Pokusy zvládat změny na globální úrovni jsou teprve v kolébce. Ale vznik globální ekonomiky a globální společnosti vyžaduje, abychom posílili i globální vládu.
Kritikové tvrdí, že důsledkem existence mnohostranného obchodního systému nejsou jen ekonomicky úspěšní lidé, ale i hospodářská selhání, zejména v Africe, kde je jižně od Sahary průměrný příjem nižší, než byl v roce 1971. Avšak jedním z nejlepších způsobů, jak omezit chudobu v Africe i jinde není zastavit globalizaci, ale zvýšit obchod.
Mnoho seriózních nevládních organizací s tím souhlasí. Charitativní organizace Oxfam nedávno znovu potvrdila svou podporu pro "multilaterální obchodní systém, založený na pravidlech", avšak zdůraznila, že "bohaté země a mocné korporace si zajistily disproporčně velký podíl výhod, plynoucích z tohoto obchodu". V tom má Oxfam pravdu. Avšak argumentuji, že je možné napravit tuto nerovnováhu tím, že bude zahájeno nové kolo obchodního vyjednávání, až se Světová organizace pro obchod sejde letos v listopadu v Qataru. Teoreticky existují podmínky pro všechny ekonomiky, aby využívaly na globálním trhu svých poměrných výhod.
V praxi jsou chudé země schopny často uspět jen na malých, specializovaných trzích, většinou zemědělských. Bariéry, které postavila Evropská unie a Spojené státy, zcela zabraňují Africe, aby se šířeji podílela na světové ekonomice. Pokud chceme bojovat proti globální nerovnosti, měli bychom snížit tyto bariéry a dovolit, aby zemědělství učinilo pro Afriku to, co dokázal textil a mikročipy pro Asii.
Vlády se také často stávají terčem kritiky, že jsou zjevně bezmocné tváří v tvář multinacionálním korporacím. Lákadlo spotřebitelských hodnot dokáže zkreslit a omezit míru, do níž jsou lidé schopni poznat moc, kterou potenciálně sami mají jako občané a jako stoupenci určitých idejí.
Globální trh, globální značky, celosvětový přístup k sobě navzájem i k informacím nám zároveň poskytují pocit síly jako spotřebitelé a vyvolávají v nás pocit bezmocnosti před mocí, která tuto situaci vytvořila. Avšak demokratické vlády národních států, když jednají kolektivně a na mezinárodní scéně, představují jediný způsob, jímž můžeme vytvořit účinnou rovnováhu mezi jednotlivcem jako spotřebitelem a jako občanem.
Musíme dělat vše, co je v našich silách, k povzbuzování odpovědnosti velkých firem. Avšak nemůžeme nechat podniky, aby se samy v globálním měřítku regulovaly, stejně jako totéž nemůžeme připustit u našich národních ekonomik. To vyžaduje zákony. Za poslední dva roky jsme byli svědky koordinovaného úsilí zavést regulaci doprav a užívání geneticky modifikovaných plodin, zakázat výrobu nebezpečných zemědělských chemikálií a učinit trestným činem, pokoušejí-li se multinacionální společnosti korumpovat státní úředníky.
Na globalizaci není nic nevyhnutelného. Vzniká a je utvářena volbou a rozhodováním nás všech. Od rozkladu sovětského bloku už neexistuje jiná, ucelená alternativní ideologie. Extremisté z Janova nemají žádnou intelektuální alternativu kromě návratu k izolacionismu a autarkii. Afghánistán a Severní Korea nám dokazují, že pro většinu z nás je to nepřijatelná volba.
A historie nám ukazuje, co se stane, když takové myšlenky zakoření. Když ve dvacátých letec dvacátého století začal klesat objem hospodářské výroby, většina vlád reagovala zavedením ochranářských bariér pro svůj průmysl. Některé si zvolily cestu totality. V důsledku toho se rozložil mezinárodní obchod, recese se proměnila v hospodářskou krizi a ta se stala předehrou k válce.
Vlády čelí první velké výzvě v období po ukončení studené války. Jestliže bude nyní globální ekonomika ochromena, budeme čelit celé řadě velmi závažných rozhodnutí. Mohli bychom přijmout návrhy aktivistů z kampaně Stop the World, mohli bychom ustoupit za hranice svých jednotlivých národních ekonomik a uzavřít své trhy. Ale to by ohrozilo skutečný prospěch, který přinesly globalizace a globální kapitalismus milionům lidí. Správnou volbou je ochránit a maximalizovat tento prospěch a zároveň globálním úsilím minimalizovat riziko: ukázat občanům, že v politice jde o závažné věci, že na politice záleží, a že jejich demokratické rozhodování má skutečný vliv na globální síly, které se vymykají jejich individuální kontrole.
Jak se dovídají nemluvňata, jakého jsou pohlaví?
Je to holka!! - ale ona to už ví
Částečně je to vrozené, částečně ze svého prostředí, argumentují britští vědci v nové knize, z níž publikoval ukázku deník Daily Telegraph. Shrnujeme.
Pohlaví hraje v našem životě nesmírně důležitou roli, avšak děti si toho po několik prvních let života nejsou vědomy. Většina z nich ví, než dospějí do věku dvou let, že jsou kluci nebo holky, ale nechápou, že je jejich pohlaví trvalým a neměnným rysem jejich totožnosti.
Jak děti vyrůstají, učí se společenským pravidlům, spojeným s chováním jednotlivých pohlaví - od nejjednodušších, jako na jaký mají jít záchod, až k složitějším a jemnějším charakteristikám své role v domácnosti a na pracovišti.
Od okamžiku, kdy jsme se narodili, je náš mozek bombardován informacemi týkajícími se pohlaví. Začíná to tvarem obličeje, výškou hlasu, stylem účesu, výškou postavy, způsobem chůze a barvou a tvarem oděvů, jaké lidé mají na sobě.
Nově narozená nemluvňata mají fenomenální schopnost zapamatovat si informace, včetně zjevu a chování každé osoby, s níž se setkaly, a už ve věku jednoho až dvou měsíců jsou nemluvňata schopna rozlišovat mezi tvářemi, které patří do všeobecných kategorií, jako staří a mladí lidé. Do věku tří měsíců umožní schopnost nemluvňat absorbovat a ukládat informace jim zjistit, že existují dvě široké kategorie mužských a ženských lidských bytostí.
Ale i když dokáží tříměsíční nemluvňata rozlišit mužskou a ženskou tvář, nevědí, co to znamená: dokáží pouze vnímat, nikoliv interpretovat, co se děje kolem nich. Ve věku asi deseti měsíců jsou nemluvňata schopna rozeznat vzorce chování a jiné charakteristiky, spojované s každým pohlavím. Například, nemluvně ženského pohlaví si povšimne, že mužští dospělí mají rozložitější rysy, hlubší hlas, nemají prsa a mají kratší vlasy než ženy. Také si asi povšimne, že chodí v určitém druhu šatstva: mají na sobě kalhoty, svetry, obleky a košile.
Nemluvňata jsou zmatena, jestliže si vzájemné charakteristiky pohlaví protiřečí. Rysy, podle nichž nemluvňata určují, zda je přítomen muž nebo žena, jsou překvapivě nenápadné: jestliže je mužská tvář spojena s ženským hlasem, který se snaží mluvit jako muž, dítě pozná, že je to ve skutečnosti ženský hlas.
Ve věku jednoho roku je si dítě vědomo pohlaví osob kolem něho a reaguje odlišně na tváře mužů a žen. A i když v tomto věku nemají děti ještě přesné vědomí, do které skupiny patří, začínají se u nich projevovat známky mužského nebo ženského chování.
Jestliže oblečete skupinu jednoročních dětí úplně stejně, jejich pohlaví se projeví prostě jen tím, s jakými hračkami si začnou hrát: dívky tráví více času s panenkami a vycpanými zvířaty, chlapci si vybírají nástroje z umělé hmoty, nákladní a osobní auta a traktory.
Je překvapující, že u dětí vzniká zájem o pohlavně stereotypní hračky o mnoho měsíců dříve, než dokáží identifikovat, jakého jsou samy pohlaví. Toto chování sílí s věkem, takže například osmnáctiměsíční chlapec si sedne na vysavač a bude dělat zvuky automobilu, aniž by si byl vědom, že je kluk.
Proč tomu tak je? Nikdo to pořádně neví. Je možné, že v těle matky ovlivňují pohlaví hormony, které stimulují rozvoj pohlavních orgánů, určité oblasti mozku, aby se vyvinuly více mužským či ženským způsobem.
Ze všech embryií v těle matky by vznikly dívky, pokud by nebyl přítomen mužský hormon testosteron. Proto mají chlapci prsní bradavky, i když je nepotřebují. Testosteron radikálně určuje vývoj mužských fyzických vlastností a vědci se nyní domnívají, že určují vývoj i mužského mozku.
Mužský mozek se odlišuje od ženského mozku několika způsoby. Nejvýraznější rozdíl se vyskytuje tam, kde spolu dvě mozkové poloviny - pravá a levá polokoule - navzájem komunikují prostřednictvím velkého svazku nervů, který se jmenuje corpus callosum.
U chlapců vzniká mezi oběma mozkovými polokoulemi méně propojení a svazek corpus callossum je tedy podstatně menší než u dívek. Zároveň u mužského mozku vzniká v pravé mozkové polokouli více vnitřních propojení než u žen, a tak ta polokoule funguje nezávisleji na levé polokouli než u žen.
V důsledku toho chlapci řeší určité problémy, jak se zdá, jen s použitím jedné mozkové polokoule, kdežto dívky užívají obou. To možná vysvětluje, proč se chlapci více zajímají o činnosti spojované s pravou částí mozku, jako je matematika a prostorové úkony a rozbírání věcí, aby zjistili, jak fungují. Testosteron také vyvolává agresivnější a průbojnější chování u chlapců, dokonce i u malých dětí.
Je pravděpodobné, že se děti rodí s vrozenou náklonností vůči mužskému či ženskému chování, podle toho, zda byly v těle matky vystaveny testosteronu.
Avšak výchova a zážitky z dětství hrají také důležitou roli. Je sice pravda, že e děti zřejmě rodí s vrozenou pohlavní náklonností, avšak ta je bezpochyby buď posílena nebo oslabena v důsledku signálů ohledně role pohlaví, jaké dostávají ze světa kolem sebe. Jakmile znají dospělí pohlaví narozeného dítěte, začnou mu vnucovat, často zcela podvědomě, vlastní pohlavní stereotypy.
I nemluvňata pouze den stará, jsou-li to kluci, jsou charakterizována jako údajně silnější a lépe koordinovaná než holčičky, které jsou vnímány jako slabší, jemnější a neohrabanější. I rodiče, které záměrně nedávají svým dětem pohlavně stereotypní hračky, přesto vydávají množství jemných signálů, které povzbuzují pohlavní rozdíly, ať chtějí nebo nechtějí. Studie například prokázaly, že dospělí drží nemluvňata mužského a ženského pohlaví jinak, na holčičky víc mluví a chlapce vystavují různým tvrdým fyzickým hrám.
Shrnuli jsme ukázku z knihy A Child´s World od dr. Sarah Brewerové a dr. Alexe Cuttinga (nakladatelství Headline, cena 20 liber).
České vysílání:
Plebejská BBC?
Jan Čulík
Poslouchal jsem v neděli v poledne při jízdě na kole za Prahou asi devadesát minut české vysílání BBC. Je neobyčejně zajímavé a stálo by to za podrobnější analýzu (třeba o tom někdo časem napíše diplomovou práci), jak je vysílání české redakce BBC jen vzdáleným odvarem étosu této britské rozhlasové a televizní stanice a jak silně je české vysílání BBC ovlivňováno pokleslými postupy, které jsou běžné pro mediální klima v České republice. Rád bych věděl, zda je tento rozdíl v kvalitě důsledkem podvědomého jednání pražských redaktorů, anebo zda je to úmyslná politika vedení sekce, realizovaná Vítem Kolářem, který se snad obává, že kdyby české vysílání striktně dodržovalo "cizácký" britský standard, nikdo by ji v ČR neposlouchal?
Je nutno konstatovat, že v porovnání s domácími českými rádii je vysílání české redakce BBC jistě o několik procent lepší, a to zejména proto, že má česká redakce BBC možnost volně využívat obrovského informačního a novinářského zázemí této instituce, ať už jde o reportáže či analýzy, vypracované BBC v angličtině, anebo o různé znělky či zvukový nebo hudební materiál (např. k podbarvování zpráv v každou celou hodinu používá české vysílání BBC hudební části znělky hlavní večerních televizních zpráv na BBC 1, atd.). Jenže využívání tohoto profesionálního novinářského zázemí se víceméně redukuje jen na záležitosti formální, protože to, co se vysílá v BBC česky, zdá se, prochází ideologickým filtrem, fungujícím v české redakci. Tak jsem si povšiml před týdnem, že v pořadu Korespondent vysílala česká BBC ostře útočný anglický příspěvek proti islámu v souvislosti s Afghánistánem (toto ovšem nebyla ani tak kritika Talibanu, ale obecná kritika údajné podvodnosti a neserióznosti dogmatických stoupenců islámu - a to zrovna v době, kdy domácí britská televize BBC vysílala rozsáhlý blok pořadů, snažících se evropskému divákovi tolerantním způsobem přiblížit islámský svět). (Občas byly v pořadu Korespondent překladatelské lapsy: např. "land reform" (příspěvek o Zimbabwe) není "půdní", ale "pozemková" reforma. - Rozdíl mezi étosem toho, co vysílá BBC World Service v angličtině, a co se z rádia ozve, jakmile začne hovořit česká redakce, je obrovský.
Tuto neděli 9.9. jsem byl překvapen, jak podbízivý a s bulvárem flirtující byl pořad Julka Neumanna Týden v Británii. Byl prošpikovaný britskými "kuriozitami", zřejmě aby se posluchač nedej Bůh nenudil nějakým závažnějším příspěvkem (pořad začínal ironickou informací o tom, že komunální úřad v Nottinghamu zakoupil parkovací automaty, které mají být napájeny sluneční energií, ale v městě tak málo svítí slunce, že velká část z nich nefunguje, skončil historkou o zloději mobilního telefonu, který dal policistovi ukradeným mobilem instrukce, kde se nachází, a byl tedy zatčen), závažnější reportáže uprostřed pořadu byly oddělovány, jak je v českých rádiích zvykem, dosti pokleslými hudebními předěly. Měl jsem z toho dojem, že je i tato podbízivost důsledkem úzkosti: "Máme nízkou poslechovost a jestli ji u českého posluchačstva, reagujícího dnes už jen na bulvár, nezvýšíme, zavřou naši stanici a přijdeme o zaměstnání. Musíme tedy i závažná témata obklopovat bulvárním pozlátkem (anekdotami a kuriozitami) a prezentovat je zábavně a 'vstřícně'." Avšak snad by stačilo, kdyby česká BBC prezentovala podnětné myšlenky a nepodbízela se posluchači - tak, jak to dělá např. domácí anglické BBC Radio 4.
O něco seriózněji byl prezentován v neděli pořad Týden v zahraničí, i když i zde byl v pojetí zahraničních událostí anglickým vysíláním BBC a jeho českou variantou dost značný rozdíl. Pořad moderovala Majka Ošťáhalová (?) a dosti mě zarazilo, když se v informaci ohledně policejních opatření, která mají zamezit žadatelům o azyl, aby z tábora Sangatte u Calais ve Francii vyjádřila, že jsou skutečně "impozantní". Majka se starala, zda to skutečně zabrání imigrantům proniknout do Británie. Bylo to vlezdoprdelezectví vůči vládnoucím autoritám, připomínající hrdinu tohoto přístupu, Pavla Boudu v České televizi, a doufám, že se Majka sama nikdy nedostane do situace běžence a nebude muset někdy poslouchat v rádiu nějakého moderátora, jak doufá, že hradby z ostnatného drátu, postavené proti ní, jsou dostatečně vysoké. Srovnejte tento postoj české redakce BBC, podbízivý v tomto smyslu vůči mocným, například s reportáží týdeníku Observer o táboře v Sandgatte, kterou publikujeme v tomto vydání BL.
Jinak mě fascinovalo, že česká redakce BBC zřejmě zaměstnává i osoby, které neumějí anglicky, protože jméno jakéhosi Angličana vyslovovala Majka "Ívns" (zřejmě bylo jeho příjmení Evans). Jan Čáp v rozhovoru s moderátorkou o táboře v Sandgatte vyprodukoval nejméně jedno skutečně spektakulární gramatické vyšinutí z vazby.
České vysílání BBC se ovšem dlouhodobě kompromituje systematickým uváděním linků na své internetové stránky na bulvárním internetovém deníku Neviditelný pes (kdyby umělo vedení BBC World Service číst česky a mohlo číst NP, těžko by dopustilo jakoukoliv spojitost mezi tímto internetovým deníkem a svou značkou). Teď jsem ale zjistil s překvapením, že česká redakce BBC využívá také některých zcela amatérských korespondentů tohoto listu, které zcela vážně interviewuje o politické či hospodářské situaci v jejich zemích.:) Jak záporně to ovlivňuje kvalitu vysílání, není snad třeba vysvětlovat.
Vážným problémem jsou ve vysílání BBC časté rozhovory s "experty", jejichž výběr je ovšem omezen tím, že to pro českou redakci BBC musejí být lidé, kteří umějí česky. To ovšem diskusi na jakékoliv téma proměňuje v absurditu, zvlášť když jsou ještě často do vysílání zváni nositelé jen konvenčních českých názorů, případně názorů tzv. "pravicových". Chápu úsilí české redakce BBC o sledovanost: zase jde jistě o úzkostné přesvědčení, že čeští posluchači chtějí především slyšet "naše", domácí, známé hlasy a zahraniční odborníky by nikdo neposlouchal. Jenže pokud není hlas domácí české mediálněpolitické kliky k zahraničněpolitickému problému ve studiu českého vysílání BBC konfrontován s názory mezinárodních odborníků, vyskytujících se, jednajících a argumentujících mimo český rybníček, je toto vysílání apriori nepřesvědčivé. Pohled českých odborníků je limitován jejich určitým charakteristickým přístupem ke skutečnosti, a tedy nestačí prezentovat pouze tento jeden pohled, jako by jiné názory neexistovaly.
Základním úkolem zahraničního vysílání BBC je přece likvidovat bariéry konvencí, stereotypů a předsudků mezi národy (myslím, že něco takového je vytesáno do průčelí Bush Housu, londýnského sídla BBC World Service) nikoliv posilovat stereotypy tím, že do studia zvu lidi, kteří budou opakovat jen to, co se v Čechách stejně pořád říká. To, co bylo v pořadu "Svět kolem nás" řečeno o nedávné konferenci o rasismu v Durbanu, se radikálně odlišovalo od všeho, co jsem o tom slyšel v angličtině, a česká redakce BBC jistě měla povinnost názory pozvaných Čechů konfrontovat s pohledem z vnějšího světa. Možná by šlo tento problém vyřešit tak, že by si pro pořady jako "Svět kolem nás" připravila česká redakce BBC rozhovory k danému tématu s nejlepšími mezinárodními odborníky, bez ohledu na to, kde žijí a jakým jazykem mluví (nikoliv jen lidmi, jejichž výběr omezuje jejich schopnost mluvit česky) a s jejich předtočenými názory by pak moderátor konfrontoval českou kamarilu. - A ke konferenci v Durbanu ještě poznámka: česká redakce BBC sice o ní interviewovala Jana Kavana, nicméně se ho neodvážila zeptat, proč pokrytecky odjel na konferenci proti rasismu těsně poté, co nechal znovu zavést na ruzyňském letišti rasistické britské imigrační kontroly. Pročpak se česká BBC Kavana nezeptala, zda o svém rasistickém ruzyňském opatření, zavedeném ve spolupráci s britskými kolegy, měl v Durbanu také přednášku?
Rada generálnímu řediteli BBC:
Jaké by mělo být rozhlasové a televizní zpravodajství
Ředitel BBC Greg Dyke určil 100 000 liber (5,5 milionu Kč) na analýzu toho, zda informuje BBC veřejnost o politice dostatečně efektivně. Bývalý reportér BBC Lance Price, který nyní pracuje jako činitel britské Labouristické strany, mu ve včerejším listě Guardian radil otevřeným dopisem, jak učinit politiku pro televizní diváky a rozhlasové posluchače zajímavější. Shrnujeme.
Milý Gregu,
jako dlouholetý pozorovatel byrokracie BBC zevnitř i zvenčí jsem přivítal vaše jmenování generálním ředitelem jako závan čerstvého vzduchu. Obrátil jste se totiž zády vůči klasické reakci BBC: kdykoliv vznikne nějaký problém nebo vzniknou nějaké pochybnosti, objedná se nezávislá analýza a do podniku se zavolají zvnějšku poradci, ať to stojí, co to stojí.
Ale co to teď vidím? Bude vypracována "široká, mnohostranná analýza ohledně toho, jak BBC informuje o politice. Že byste se přizpůsobil tradiční interní praxi BBC tak brzo?
Vím, že vaši rivalové - ve zpravodajském studiu komerční televize ITN a v televizi Sky - na to budou pohlížet s tichým pobavením. Politika je stejná jako všechno ostatní zprávy, tak proč o ní prostě neinformovat - pozorování vlastního pupku je zbytečné.
Někteří vaši šéfredaktoři jsou taky dost skeptičtí, i když - jak bývá v BBC zvykem - vám to samozřejmě přímo neřeknou. Mají pocit, že už to tady všechno bylo, že analýza mlhavým dojmem dospěje k závěru, že musejí být informace o politice "přístupnější divákovi" a všechno zůstane při starém.
Avšak musím říci, že zadat analýzu stavu politického zpravodajství je v nynější situaci správným řešením. Zpravodajství BBC o politice se poslední dobou stalo tak schizofrenní, že je načase, aby došlo k určitému druhu terapie. A v Sianě Kevillové, velmi rozumné šéfredaktorce televizního publicistického pořadu Newsnight, jste si vybral rozumného a schopného analytika.
Když jsem býval v BBC politickým reportérem (bylo to, Gregu, před vaší érou), pořád se hovořilo o tom, jak učinit politiku ve zprávách atraktivnější pro ty diváky, kteří považovali vysílání o politice za správný čas, kdy jít do kuchyně uvařit čaj.
Jedni navrhovali, aby se BBC co nejvíce vyhýbala při politickém zpravodajství informacím z vlády a z parlamentu, i když se John Cole, velký reportér, zabývající se politikou, rozčiloval, že "politika se odehrává právě ve vládě a v parlamentu" - a měl pravdu.
Jiným řešením bylo skoncovat s politickými "reportážemi" (obrázky o určité události, nastříhanými na krátké, často nesmyslné reakce od mluvčích jednotlivých politických stran) a nahradit je "dialogem", kdy hovoří moderátor ve studia a reportér kdesi v terénu o tom, co se děje. Ani jedna tato strategie nebyla úplně úspěšná.
A vzhledem k tomu, že průzkumy sledovanosti ukazují už léta, že nejobtížněji lze zaujmout mladé publikum, hodně se hovoří o tom, aby se vysílalo zpravodajství takové, jaké by bylo přístupné pro mladé lidi.
Možná by ale bylo řešením pokusit se opustit v televizním vysílání nudný a zastaralý jazyk, jehož prostřednictvím se vnímá politika jako konflikt, jsou v ní bitvy a rány, vítězové a poražení a neustále se odhalují nějaká spiknutí. To odrazuje od politiky nejen mladé lidi, ale myslím, že každého.
Mladí diváci projeví angažovanost vůči politice, projeví-li politika angažovanost vůči nim. Pomohlo by, kdyby se rozumněji hovořilo o ekologických otázkách, o globalizaci a o alternativních životních stylech - to by si měli uvědomit novináři i politici.
Nepleťte si malou účast při posledních britských všeobecných volbách s nezájmem o politiku. Lidi zase půjdou k volbám ve větším počtu, až budou síly v soupeřících stranách vyrovnané. Je nutno to říct otevřeně: volby sice možná byly důležité, ale byly trochu nudné. Za to ovšem BBC nemohla.
Neurážejte diváky a posluchače. Zatímco se někteří lidé o politiku skoro vůbec nezajímají (a to je jejich právo), jiní se o ni zajímají velmi intenzivně a zaslouží si od BBC seriózní, autoritativní a inteligentní pořady o politice. Už proto, že na jiných stanicích je těžko najdou.
Nesnažte se vysílat o politice bez politiků. Je sice pravda, že mnohé lidi politikové nudí, ale ti lidé nám vládnou - mají právo na to, aby byli slyšeni, a mají povinnost se ze své práce zodpovídat.
Nemyslete si, že je agresivní způsob vedení interviewů vždycky dobrou novinářskou prací. Není tomu tak. BBC má příliš mnoho namyšlených reportérů, kteří si myslí, že udělali dobrou práci, když ministra během dvacetiminutového rozhovoru úplně zničili, přestože se divák či posluchač nedověděl nic zajímavého.
Zaprvé, politikové budou chodit jen tam, kde si myslí, že se jim dostane férové příležitosti vysvětlit své názory a postoje - to neznamená, že očekávají, že by reportér nesměl jejich názory zpochybňovat. Ale jsou hranice. Jak řekl jeden člen britské vlády, když jsem býval reportérem: "Proč bych měl cestovat až do západního Londýna (kde je televize BBC, pozn. JČ) jen proto, aby tam se mnou půl hodiny zacházeli jako s pedofilem, aniž bych mohl do vysílání říci jedinou ucelenou větu?"
A nakonec, nemyslete si, že vysílání chytrých, krátkých rozhovorů s reportérem, i když je třeba tak dobrý jako nynější hlavní politický reportér BBC Andrew Marr, může být náhražkou seriózní analýzy aktuálních politických otázek. Politika není zábava a neměla by se jí stát. Úsilí zpřístupnit politiku pro některé diváky a posluchače by nemělo být na úkor toho, že vůči jiným budeme mluvit přehnaně pomalu a srozumitelně a dávat jim najevo, že ničemu nerozumějí. Není to pravda.
Ať vám to dopadne dobře.
(Lance Price je bývalý reportér BBC. Nyní pracuje jako Director of Communications pro britskou Labour Party.)
Uznávám, že druhou termodynamickou větu jsem pojal poněkud volněji, což by ve vědeckém textu neprošlo, ale mou aspirací nebylo napsat vědecké dílo. Tady jsem ochoten uznat svou chybu. V mé knihovně se nachází několik knih o termodynamice, z toho dvě vysokoškolské učebnice, tyto knihy jsem četl a o termodynamice jisté ponětí mám. Co jsem tedy chtěl říci. Podstatný je zde pojem entropie. Pan Wagner má pravdu, že jsem měl mluvit o pravděpodobnosti. Vycházím tedy z toho, že každá soustava má tendence přecházet z méně pravděpodobného, tedy uspořádaného stavu, ke stavu pravděpodobnějšímu, tedy méně uspořádanému. Je zde analogie s druhou termodynamickou větou a to, co jsem napsal, byla myšlenková zkratka, nikoliv neznalost problému.
Já jsem totiž psal o něčem úplně jiném. Vytrhnout něčí věty z kontextu textu, najít v nich formální nedostatky a následně jejich autora urážet je projev demagogické tuposti, nikoliv střízlivé kritičnosti. Na takovéto "kritiky" jednoduše nereaguji. Takováto "kritika" nemá taky nic společného s vědeckým myšlením, byť se tak tváří.
Další mou, opět ale spíše formální chybou bylo, že jsem měl napsat, že hypotézy, které cituji, jsou názory jednotlivých fyziků, které mnozí jiní nejsou schopni absorbovat a tím ani akceptovat. To je ale jejich věc, ne moje.
"Patafyzik" Werner Heinsenberg říká: "Přírodověda nepopisuje a nevykládá přírodu jednoduše tak, jak existuje - o sobě. Je spíše součástí vzájemné hry mezi přírodou a námi samými. Popisuje přírodu, která je vystavena našemu kladení otázek a našim metodám. O této možnosti Descartes ještě nemohl uvažovat, avšak ostré oddělení světa a Já se tím stává nemožným." Tedy nejen já, ale i přední teoretický fyzik a jeden z otců kvantové teorie "šlape vedle".
Tvrzení, že "popis fyzikální skutečnosti, jež by byla zcela nezávislá od prostředků, jimiž jí pozorujeme, je přísně vzato nemožný", pochází od francouzského fyzika a nositele Nobelovy ceny Loise de Broglie. O vzájemném působení mezi objekty a měřícími přístroji mluví např. Niels Bohr. Lidské vědomí lze chápat jako měřicí přístroj.
Nakolik tato fakta lze brát jako podporu tvrzení o neexistenci objektivní reality, je věcí interpretace. V reakci na text pana Petříčka jsem se snažil vysvětlit rozdíl mezi filozofickým a vědeckým poznáním. Nezabralo to, ale o to teď nejde. Napsal jsem, že z vědeckých poznatků lze učinit filozofický závěr. Teze o neexistenci či spíše podmíněnosti objektivní reality je teze filozofická a znovu říkám, já jí nevytvořil, ale pouze sdělil.
Další "patafyzik" prof. Zdeněk Neubauer říká: "Existence byť jediné živé planety ve vesmíru předpokládá, že vesmír je dokonale přesně takový, jaký je. Vypadá to, jako by všechny kosmické náhody a události směřovaly k možnosti Života, který je podmínkou existence inteligentního pozorovatele - poznávacího subjektu. To je podstata tzv. antropického principu…
Také měření, pozorování, poznání jsou události neoddělitelné od poznávané skutečnosti. Teprve učením se stává něco určitým.
Není absolutních veličin ani počtů - i počet číslic je jen "stavem kvantového vakua" a závisí, stejně jako kvantity na zrychlení pozorovatele. Poprvé na relativitu kvantit poukázala teorie relativity. Dnes lze obecně říct, že platnost všech pozorování (a tedy i poznatků a výpovědí) závisí nejen na pohybu pozorovatele, ale též na poznávacím postupu, pojmovém a přístrojovém vybavení, pokusném uspořádání a v neposlední řadě i na způsobu zpracování informace, tedy např. na struktuře a funkci nervového systému poznávajícího.
Z toho nelze uniknout ani formalizací, exaktními postupy a tautologiemi. Matematika, geometrie, logika nemají povahu absolutního, na východiscích, souvislostech a okolnostech nezávislého vědění. Po objevu neeukleidovských geometrií přestala být bezrozpornost kritériem skutečnosti. Kurt Gödel ukázal, že žádná (netriviální) axiomatická soustava nedosahuje svých důsledků, obsahuje nedokazatelné výroky a není sto definitivně předejít vzniku paradoxů. K týmž závěrům dospěla současná epistemologie (K. Popper)." Zdeněk Neubauer učí filozofii na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy.
Další "patafyzik" Fritjov Capra jde ještě o malinko dále. Odvažuje se srovnávat moderní fyziku s východní mystikou. O totéž jsem se v kritizovaném textu pokusil i já, a popudil tím pana Petříčka. Capra píše: "Fyzika 20. století hluboce ovlinila obecné filozofické myšlení, protože odhalila dříve netušenou omezenost klasických idejí a vynutila si radikální přehodnocení našich základních představ. Tak se např. liší pojem hmoty subjaderné fyziky podstatně od toho, co si klasická fyzika odedávna představovala pod pojmem materiální substance, a totéž platí i o pojmech prostoru, času a kauzality. Jelikož tyto pojmy mají zcela zásadní význam pro naše názory o světě, mělo toto radikální přehodnocení za následek i změnu našeho celkového pohledu na svět. Změny, jež přinesla nová fyzika, nás přivedly ke světonázoru, který se značně podobá světonázoru východní mystiky…
Východní mystika se vyznačuje zcela odlišným způsobem nazírání, který lze označit jako organický, protože všechny jevy vesmíru pokládá za nerozlučné součásti harmonického, vzájemně souvisejícího celku…Náš sklon vidět sebe v tomto světě jako izolovaná lidská Já, se pokládá za iluzi, kterou nám naše kategorizující a měřicí mentalita předestírá před oči…
Jedna z nejvýznamnějších myšlenek kvantové teorie spočívá v tom, že svět atomů není ovládán strnulými zákony, ale pravděpodobnostmi, a to nejen pokud jde o jejich pohyb, ale vůbec o jejich existenci. Subjaderné částice podle Heisenberga vykazují "tendence k existování". Stejně tak jaderné procesy vykazují "tendence ke vznikání". Tyto pravděpodobnosti nejsou pravděpodobnostmi "věcí", ale pravděpodobnostmi vztahů. Každý pozorovaný jaderný "objekt" představuje zprostředkující systém, který vytváří spojnici mezi přípravou experimentu a následným měřením. Jen v tomto kontextu vůbec existuje a má význam - ne jako sama pro sebe existující entita, ale jako spojující článek mezi procesy přípravy a měření. Vlastnosti objektu nelze definovat nezávisle na těchto procesech. Modifikuje li se příprava experimentu nebo měření, mění se i vlastnosti objektu…
Od té doby, kdy byla formulována kvantová teorie, nemůžeme již vesmír pokládat za nakupení fyzikálních objektů, ale musíme jej vidět jako složitou souhru vztahů mezi částmi jednotného celku. Heisenberg píše, že svět se jeví jako složité předivo procesů, v němž se nejrozmanitější souvislosti mění, překrývají a vzájemně se ovlivňují a tímto způsobem určují strukturu celého přediva.
Podobným způsobem vidí svět i východní mystikové a svou zkušenost vyjadřují často slovy, která se až překvapivě shodují se způsobem vyjadřování jaderných fyziků…Např. Lama Anagarita Govinda říká, že budhista nevěří na objektivní vnější svět, který by existoval nezávisle na něm a odděleně od něho a do jehož hnacích sil by se musel teprve zapojit. Vnitřní a vnější svět jsou pro něj dvěma stránkami téhož přediva, v němž jednotlivé nitky všech sil a všeho dění, všechny formy a objekty vědění jsou spředeny do jednotné sítě nekonečných, vzájemně se podmiňujících vztahů…
Tato myšlenka osvětluje ještě jeden aspekt, který má jak v moderní fyzice, tak ve východní mystice zcela zásadní význam. Univerzální souvislost a celistvost přírody v sobě zahrnuje i lidského pozorovatele a jeho vědomí. Na úrovni kvantové fyziky lze pozorované "objekty" vždy interpretovat jen na pozadí interakcí mezi procesy přípravy experimentu a měřením, a konec tohoto řetězce procesů se nachází vždy ve vědomí pozorovatele…
Stručně řečeno, v moderní fyzice nemůže již vědec vystupovat jako nezúčastněný pozorovatel, nýbrž shledává, že je až příliš zapleten do sěta, který pozoruje…Účast člověka na okolním dění, znovuobjevená kvantovou fyzikou, patří již po staletí k základním pravdám mystické tradice Východu." Fritjov Capra je profesí fyzik, nikoliv patafyzik.
Mohl bych pokračovat ve svém výčtu teoretiků, kteří stejně jako já , alespoň dle tvrzení pana Wagnera, "šlapou vedle", tím bych ale jen opakoval, co jsem již napsal.
Jediné, co nám ve skutečnosti brání v přijetí výše citovaných tezí, je tzv. "zdravý rozum" a zkušenost. Pokud bychom se ale spoléhali pouze na ně, jsme dodnes přesvědčeni o nehybnosti a placatosti Země.
V této souvislost je nutné ukázat, jak se s problémem vyrovnala marxistická ideologie. Zcela po svém, tedy "dialekticky". Kvantová teorie byla sice akceptována, ale zároveň bylo jasně řečeno, že tato v žádném případě neuvádí v pochybnost předmětnost přírody a objektivní realitu vnějšího světa, existujícího nezávisle na lidském vědomí. Přeber si to každý, jak umíš.
Prosím své drahé kritiky, aby si připustili, že proti mým názorům nevystupují z pozice vědeckého poznání, nýbrž ideologické indoktrinace. Jestliže jsem napsal, že jeden z nejtěžších vnitřních zápasů, který jsem musel v životě bojovat, byl zápas s nesmysly, které mi do hlavy natloukli ve škole a jejich likvidace, měl jsem na mysli právě toto. Netvrdím tedy, že výuka vědeckého poznání je nevhodná či dokonce škodlivá, naopak. Výuka vědeckého poznání je zdravá a nutná pro harmonický rozvoj jedince i společnosti. Škodlivé jsou jen ideologie, které znají na všechno odpověď. Škodu společnosti také páchají jedinci, takovouto ideologií zasažení. Ale o tom byly napsány stovky knih.
V časopise Prostor proběhla v roce 1994 (č. 30 ) diskuze na stejné téma. Některé názory, které cituji, pocházejí odsud. Tehdejší šéfredaktor časopisu Rudolf Starý zhodnotil stav poznání v naší zemi takto: "Potíž je v tom, že to, co se dnes v našich postkomunistických poměrech děje, připomíná opožděný triumf hrubě materialistické přírodovědy 19. století. Je dost možné, že je to vynuceno drsnými důvody přežití v konfrontaci s vyspělejšími civilizacemi západní Evropy. Pocit méněcennosti kompenzovaný hloupou domýšlivostí a snahou (opět už) dohonit a předhonit pomocí jednoduchých, protože nejrychlejších metod, přičemž kritika, pochybnosti a reflexe se (opět už) pokládají za podrývání tohoto vítězného tažení do Evropy. Zároveň je možné v tom hledat vysvětlení skutečnosti, že se u nás dosud projevuje tak nepatrný zájem o otázky změny paradigmatu, o hnutí "new age", o všechny ty vzrušující nové myšlenky, nápady a vize soudobé vědecké avantgardy."
Vypovida to o zivotnim stylu dynamickych lidi. Jsem rad,
ze se mezi Cechy najdou. Skutecne ma clovek z tisku a zivota smutny pocit,
ze zije mezi samymi "Honzy a Svejky" bez ambici. Smutny pocit, musim dodat.
Clovek ma az dojem, ze je sam, co se porad za necim pachti a snazi se o
cosi, misto aby sedel doma a cekal na podporu nebo co. Spousta lidi je zase
aktivnich, jen kdyz se derou k nejakemu korytku.
Proto ctu rad BL. Pisi tam
lide, kterym o neco jde.
Co se tyce CT, je to asi potrebne, ale pusobi to dojmem vlekleho sporu a to
zacina byt nudne.
Ani mne se nelibila ta televizni revoluce, ktera tolik lidi
zblbla. Jsem skeptik a neverim, ze slo o svobodu slova. Ale myslim si, ze
vzbourenci stejne z dlouhodobeho hlediska prohrali a nejsou vubec zajimavi.
Tech analyz mozna bylo na internetovy casopis uz mnoho. Tim nechci rici, ze
by jich na jine urovni komunikace nebylo potreva mnohem vice.
Chtel bych jeste neco dodat. Nemam vetsinou nic proti jejich obsahu, ale mam
spatny pocit z redakcnich (Vasich nebo ja nevim od pana Peciny) komentaru na
konci clanku jinych autoru.
I kdyz obcas tito autori prispivaji neuveritelnymi blbostmi
a primo si o to rikaji, vyvolava to pocit nerovneho vztahu a nekdy zbytecne
zduraznuje intelektualni nadrazenost.
Nemusi se to dit vedome a proto o tom
pisi. Citil bych jako cestnejsi (nebo rovnopravnejsi) na clanek odpovedet
clankem a nekdy proste duverovat ctenari, ze si to umi prebrat.