Město namísto toho plánuje vysokorychlostní silnici R 35, od níž si slibuje rozvoj a příliv investic. Podporu má tento záměr na ministerstvu dopravy, naopak alternativní variantu vypracovanou Dopravním kruhem podporuje krajské ředitelství silnic a dálnic.
A proč že to vyhledávání spoje do Vysokého Mýta? Město se letos zařadilo po bok Prahy, Brna a Bratislavy a koná se tu street party, vlastně První východočeská pouliční slavnost. Jejím cílem je vyjádřit s výstavbou silnice R 35 nesouhlas. Zároveň mají protesty podpořit požadavky na zvýšení bezpečnosti chodců - na vybudování semaforů pro chodce na dvou místech dosavadní silnice I/35 a snížení rychlosti na této silnici z nynějších 70 km/h na 50 km/h. Do třetice má Street Party protestovat proti automobilismu a systému, který jej podporuje.
Street Party má ale i zábavnou část, organizátoři letáčku nebezpečně lákají bohatým katalogem kulturní agendy - pouliční divadlo, exhibiční jízdy na BMX kolech, samba band, ohňoshow, techno soundsystém či turnaje v různých sportech. Vytrvalý déšť od časného rána i zkušenost dává tušit, že bude nabídka nakonec chudší.
Skupinka lidí na náměstí Přemysla Otakara o půl jedné nevypadá, že by byla schopna uskutečnit avizovanou blokádu silnice. Ohledně zákonnosti blokády se předtím strhla přes média slovní přestřelka mezi pořadateli a samosprávou. Policie se nechala slyšet, že použije k zabránění blokádě všech prostředků.
Na místo postupně přicházejí další lidé, rozvěšují se transparenty, rozdávají se různobarevné balónky, přespolní aktivisté se navzájem zdraví a probírají zážitky z prázdninových cest.
Lidé si kopají míčem, postávají s koly, prohlíží improvizované infostánky. Rozbalované transparenty lze rozdělit do dvou kategorií - univerzální a zhotovené právě pro tuto zářijovou pouliční slavnost. Do čela průvodu přijde právě takovýto transparent, který protestuje proti silnici R 34.
Univerzální transparenty se dají použít i na jiných akcích. Premiéru slaví transparent s roztomilým obrázkem lidí, společně sbalujících asfaltový pruh silnice plné aut. Autorka přijímá pochvaly svému dílu i dotazy ohledně své inspirace.
Přítomni jsou ale i místní lidé. Místní lékař přivedl i své malé děti, sympatické paní přišly i s jízdními koly. Je to moc fajn.
Přišel čas vyrazit směrem k silnici. Když bude někdo podněcovat k násilí, jednejte s ním jako s policejním provokatérem, tohle je nenásilná akce, říká nahlašovatel před započetím pochodu.
Stále prší. Nad pochodem doplňuje černorudé prapory také černorudý deštník. Někteří natáhli pláštěnky, dvěma stačily opravdu hnusné gumové masky na obličej.
Několik místních zvědavců schovaných před deštěm pod zastřešením pozoruje pochod z náměstí. Opravdu není hezky, ale i přesto se akce účastní tak přes sto padesát lidí.
Lidí se tedy nakonec sešlo tolik, že průvod dělá dojem. Novináři fotí a točí. Vedle pěších se prohánějí školáci na kolečkových bruslích, lidé vedou kola nebo se na nich vezou. Hit sezóny, skládací minikoloběžky, tu nejsou. Škoda. Hvězdami jsou masky, řádící pro novináře o sto šest v čele pochodu.
Jsme na místě. Silnice je zablokována v mžiku a stává se eldorádem demonstrantů. Jednou auto zkouší projet, poté, co se před něj postaví několik demonstrantů, couvá. Naprosto snadné.
Malování na silnici jde, i když prší, takže obrázky rychle přibývají. Je to asi poprvé, co tenhle beton slouží jako kreslicí plocha. Zajímalo by mě, kdy se zas a zda vůbec přijde ještě setká s křídou.
Natahuje se volejbalová síť, skupina lidí si dala frisbee, jiná skupina dohaduje složení mužstev na fotbal.
Hm, galantní volejbalista: "protože jsem ti chtěl dát přednost," odpovídá spoluhráčce, proč nevzal míč, letící mezi ně. Jsem zvědavá na straight edge fotbalový tým versus normální smrtelníci, ale je tu věc ještě atraktivnější, občerstvení. Chleby s domácí pomazánkou, případně navrch s cuketou a čerstvý mošt z jablek ze zahrádky kioskářky. Dobrota! Ceny mírné, na marži se nehraje.
Na chodníku stojí místní lidé, kteří se objevili až teď. Jsou ve věku většiny účastníků a ponejvíc říkají, že se přišli jen podívat, ne se účastnit. S kritikou místních dopravních problémů i s požadavky demonstrantů vesměs souhlasí. "Každou chvíli vidím sanitku nebo vrtulník, nehod je tam plno," říká holčina, která bydlí u jednoho z kritických míst silnice. Z poněkud většího povzdálí sledují akci starší lidé z města.
Kontroluju, zda jsem na dohled, a vydávám se jako správný neohrožený reportér k autu tajných. "Co to fotíš?" vedeme lehkou nezávaznou konverzaci, kdy odmítám nabídku na prodej foťáku a různé žertovné otázky. Sakra, kluci, neměla bych se jako novinář ptát já?
Smějeme se na sebe: "Ty to na nás hraješ, nejsi blbá, to jen tak děláš," rozhoduje nakonec jeden z posádky. To se, poslušně hlásím, mejlej.
Nový nástup starosty, místního velitele policie a výzva megafonem k ukončení nezákonné blokády do patnácti minut. Diskusi starosty a pořadatelů o tom, zda je blokáda zákonná či nezákonná, přihlížejí skoro všichni účastníci, novináři, nahrávají a točí. Strany se víceméně shodnou v tom, že město ve lhůtě nahlášené shromáždění na náměstí, pochod a blokádu nezakázalo. Aplikace zákona o pozemních komunikacích, podle kterého by museli pořadatelé blokády žádat o povolení státní orgán, je ve vzrušené diskusi aktivisty odmítána. Tento povolovací režim totiž zákon přikazuje jen pro akce nepolitického charakteru. Ústava "dodává", že shromažďovací právo nesmí být podmíněno povolením.
Poté, co diskuse dospěje k tomuto jádru věci, přijde asi nejtristnější výrok dne: "A za jakou politickou stranu to pořádáte?" ptá se starosta na podporu svého tvrzení, že tato blokáda a demonstrace při dopravní politice města a budoucím záměrům ohledně dopravní strategie regionu není politickou akcí. Jakže? Politické akce jen v rámci politických stran? Lidi nevěří.
Diskuse probíhá hlasitě, trochu chaoticky, ale oboustranně slušně. Jediná výjimka - "to bylo dost trapný", zbytečně agresivní reakce jednoho diskutujícího na trapný výrok starosty. "My nejsme žádní vaši přátelé!" (replika na starostův úvod ve stylu "Vážení přátelé..") je však skutečně jen výstižná technická poznámka.
Muž s nápisem POLICIE na zádech a kamerou ignoruje dotazy tisku i protestujících na své chybějící služební číslo. Odkazuje na regionální tiskovou mluvčí. Ani vedle stojící řádně označený policista nechce komunikovat. Jeden z aktivistů jej žádá, aby konal svou zákonnou povinnost a zasáhl proti přestupku kolegy bez označení, jehož je svědkem. "A jak víte, že to je policista?", vítězně se ptá reportérka Novy aktivisty. "Pokud nejde o policistu děje se tu jiný přestupek, a to zneužití označení policie", dostává se jí odpovědi i právního minima. Očíslovaný policista ale odmítá zasáhnout ve věci přestupku, neboť, jak tvrdí, momentálně řeší jiné úkoly.
Je to nejvhodnější okamžik pro případné provokace k násilí, ale naštěstí se to neděje. Demonstranti silnici opustili, hradba černých policistů je vytlačila na trávník. Asi šest protestujících, kteří na silnici setrvali, je zadrženo.
"Ať už proti těm zmetkům zasáhnou", nechává se slyšet občan, bývalý člen zastupitelstva města, přihlížející z chodníku. "Tak se problémy neřeší", dodává. Dál se bavit nechce a odchází i se svým psem.
"Ty hajzlové jdou teď někam nahoru", zaslechnu služební hlášení policistky, která to evidentně emočně nezvládá. Lidé se skutečně postupně vydávají směrem zpět do města.
Přesunují se na přechod silnice, na které byl mezitím obnoven provoz. Hromadně přechází z jedné strany na druhou, vždy když dá znamení policista, který se ujal řízení provozu. Totéž se děje na druhém přechodu u bazénu. Nekonečné korzo demonstranty pochopitelně baví.
Jeden policista žádá občanský průkaz jedné z korzujících. Okamžitému zájmu jí samotné i okolostojících ohledně důvodu perlustrace vyhovuje, sděluje důvod (podoba s hledanou osobou) a dodává další vysvětlení o souvisejících zákonných ustanoveních. Nahlíží přitom do sešitku, kde má pečlivě vypsané pasáže zákona o policii. To se mi líbí! Navíc jeho profesionální odpovědi a celkové korektní vystupování nasvědčují tomu, že jde skutečně o podobu s hledanou osobou.
Naproti tomu, muž v modré vestě označené slovem Policie nemá číslo, odmítá jej sdělit, stejně jako důvod proč. I on odkazuje na ústa tiskové mluvčí. Nakonec se nechává přemluvit a ukazuje služební průkaz kriminální policie s číslem 4500. Z jednotky černě oděných "zásahových" policistů, která za okamžik nastoupila na přechod ovšem nemá IČO skoro polovina jedinců. Marná práce!
"Jakej film se tady vlastně točí?", reaguje někdo na neustálé natáčení demonstrantů policisty i podivnými postavami. Věřím s Indiány, že pořizování obrazových záznamů krade duši, a tak mi to pěkně vadí! Sama se každého, kdo není veřejný činitel, ptám, zda mu vyfocení nebude vadit.
Postupně jsou propouštěni zadržení, jsou jaksepatří přivítaní a nakonec husím pochodem odchází kordon - rovněž aplaudován a doprovázen popěvkem
"Hej hou, trpaslíci jdou!". Ano, začíná hudební část pouliční slavnosti.
Čtyři kilometry od města začíná koncert, snad má konečně dorazit i slibovaný soundsystém a tak se část účastníků První východočeské pouliční slavnosti vydává tím směrem.
Propuštění si na zacházení na služebně nestěžují, jen tvrdí, že byli v nezákonně fotografováni, ačkoli jejich totožnost byla dostatečně prokázána občanským průkazem. Dobrá zpráva je, že, zadržená která opakovaně požadovala text zákona, který by policisty k pořízení podoby opravňoval, nakonec dosáhla svého a focena nebyla. Všechno jde, když se chce!
Česká justice:
Srazí vás auto - ale ono se vlastně nic nestalo!
Alena Filipová
I na cestě několik desetiletí nespočitatelněkrát procházené může jednou čekat zážitek vystupňovaný v překvapení. Z Národní třídy je to na křižovatku Perštýn - Skořepka jen kousek. Místy zužující se chodník a oboustranné lidské proudění vypěstují zvyk držet se přísně vpravo. A vyústit ke konci "zebry", Tam se musí zbystřit pozornost: ve výhledu do prava brání parkoviště po celé délce jednosměrné ulice.
Právě tam mě před rokem - byl jeden z prvních mokrých, nečervencových dnů - po opatrném vstupu do vozovky překvapil náraz zprava.
Fotografická paměť mi nedá zapomenout na okamžik, následovaný pocitem pádu, vnímaný jasným vědomím; to pak na chvilku vyřadil asi z činnosti úder hlavy o zem.
Paměť totiž vybaví až obrázek, jak s rukou na nějakém chromu stojím u vozidla, od volantu sestupuje mladá žena a říká: Omlouvám se, já vás neviděla. Slabá útěcha, když nemohu popadnout dech - situace tak jasná, že spolujezdkyne rychle mizí, aby mne zůstala jen přeludem.
Řidička ví o své vině. Slibuje zaplatit poškozený oděv. Nabízí odvoz do nemocnice. Odmítám. Zařídí to kolemjdoucí policisté.
Stojím u auta, lapám po dechu - hlavou bleskne i obava o zaplacený už zájezd k moři, tak nutný pro stav páteře. Nikdo si mě nevšímá - až příjezd sanitky způsobí pohyb kolem mě.
Řidička sedí zas za volantem - mě přehnaný útlocit přiměje k vlídné otázce: "Vy jste studentka?" "Ne, jsem zaměstnaná", odpovídá. Říkám jí své jméno s adresou i telefonem. Ptám se na její; "Polonyiová," řekla. Sedí dál v autě, mě odváží sanitka.
Netušila jsem tehdy, jakou anabázi mně připraví střet se zeleným jeepem. A jak moje bolestné poranění - zlomené X. žebro a zhmožděný hrudník - díky Bohu až překvapivě milosrdné, znásobí a zviditelní nezdravá vstřícnost naší společnosti k nezodpovědnosti, nespravedlnosti, lži.
Zážitek s šokujícím překvapením mě čekal za měsíc u vyšetřovatele. Přišel tam pouze řidiččin právní zástupce s její verzí nehody. Zní: auto se mne nedotklo. Upadla jsem sama!
Vyšetřovatel vidí účinek této změny na osmdesátiletou ženu. Ohleduplně navrhl přerušení výslechu. Pokračujeme však. Trvám na své výpovědi. Vyšetřovatel podá návrh na trestní stíhání řidičky pro ublížení na zdraví. Materiál pošle soudním znalcům. Na závěr říkám advokátovi: bolest a nepříjemnosti, které mně úraz způsobil, se nahradit nedají. Abych ale za to platila ještě 20 000,-, to by bylo příliš. "To nebudete muset", odpověděl.
Vyšetřovatel mne odkázal na příslušnou pojišťovnu. Tam uvádím v žádosti o náhradu škody jediné: uhrazení potvrzeného storna propadnutého zájezdu. Slibují brzké vyřízení.
Počátek další série překvapení: úředník pojišťovny sděluje, že věc závisí na závěru případu.
A já 20. září dostávám vyrozumění o zrušení trestního stíhání řidičky!
Vyšetřovatel odpovídá na můj překvapený dotaz: běžný postup - spis předán státnímu zastupitelství. Tam s úžasem zjišťuji, jak znalecké posudky, hýřící slovem "pravděpodobnost", korunoval výrok soudního znalce dopravy: pro reálnost řidiččiny verze svědčí, že jeep nebyl poškozen! Nárazy na duši začínají přerůstat ten prvotní fyzický!
Ihned podávám žádost st. zastupitelství, aby na vědomí byla vzata i moje výpověď! Totéž zdůrazňuji i v dalších, z 2. 10., 24. 10., m.r., 20. 3. t.r., 22. 3., 13. 4., 18. 4., 3. 5.
Zábleskem světla do houstnoucí tmy naší justice byl 2. října lidský přístup státní zástupkyně k mému nesouhlasu se skutečností, že o padesát let mladší žena ze mě dělá lhářku, která by dokonce svými nepravdivými výmysly jí chtěla uškodit! 19. října putuje spis zpět k vyšetřovateli, aby při pokusu u auta byla vyřešena základní otázka: mohlo mně zlomit žebro?
Překvapující překážka: AUTO NENÍ K MÁNÍ. SHOŘELO.
Čas utíká. V servisu zjišťuji, že sháňka po typu auta dosud nenastala. St. zástupkyně dává pokyn obrátit se třeba na bazary. Konečně zprávy: 16. února bude vyšetřovací pokus, mnou tak očekávaný a přitom vlastně pokořující. Proč je mé slovo tak nevěrohodné?
Řidička a její obhájce se nedostavili k pokusu, který možnost mé výpovědi potvrdil. Soudní znalec dopravy však své teorie nezměnil. Svou pravdu jsem upřesnila dalšími detaily. Na jejich základě vrací státní zástupkyně opět spis. Žádá vyšetřovací pokus na místě nehody. Mezi tím věc pronikla na veřejnost.
Řidičku podpořit se přihlásili dva muži. Jejich svědectví postrádá základní údaj: střet s jeepem neviděli. Klubko nepravd se zamotává dál. Omluva jednoho svědka neumožnila stanovený pokus. Pokračování bude v září. Zvládne další nápory jednaosmdesátiletý organismus, fyzicky a psychicky tak vyčerpávaný?
Bezbrannost starého člověka, jemuž stud a svědomí nedovolí smířit se s nespravedlností a lží, by byla neúnosnou zátěží na duši, kdyby k možnosti obhajoby nepomohla dávka energie, převyšující věk a nahrazující neexistující penězi oplývající peněženku. A není dobrou vizitkou společnosti, v níž žijeme.
Neustále je nutno dohlížet na vládu!
Britské lidskoprávní organizace zuřivě zaútočily na britskou vládu, že vytváří pro uprchlíky systém otrocké práce
Francouzská firma plánuje platit uprchlíkům v Británii za práci 34 pencí (17 Kč) za hodinu - minimální hodinová mzda je 3 libry 60 pencí
Britská politika vůči žadatelům o azyl se octla o víkendu uprostřed nové kontroverze, napsal v neděli týdeník Observer, když vyšlo najevo, že jedna francouzská firma, která má stavět nové vazební středisko pro uprchlíky, dostala povolení platit uprchlíkům 34 pencí za hodinu za uklízečské práce a za práce v kuchyni.
Toto rozhodnutí, které označily humanitární organizace za "nelidské" a ze podobné poměrům v táborech nucených prací, jaké existují v komunistické Číně.
Týdeník Observer získal důvěrné dokumenty z britského ministerstva vnitra, z nichž vyplývá, že firma UK Detention Services (Britská vazební služba), což je pobočka francouzského restauračního konglomerátu Sodexho, dostala od britské vlády povolení, aby nemusela ve svém koncentračním táboře pro 500 uprchlíků, který bude tento měsíc otevřen nedaleko letiště Heathrow, platit uprchlíkům oficiálně pro Británii stanovenou minimální mzdu.
Firma UK Detention Services, která už nyní dostává z kapes britských daňových poplatníků miliony liber na vydávání kontroverzních kuponů pro uprchlíky (žadatel o azyl dostává kupony na potraviny v hodnotě 36 liber týdně, nemůže je utratit za nic jiného a v dezignovaných supermarketech nemá právo dostat na předložený kupon po nákupu zboží drobné), tak ušetří miliony liber nákladů na zaměstnance vazebního střediska. Dostala totiž povolení platit žadatelům o azyl přibližně 12 liber (600 Kč) týdně za to, že v podstatě ve středisku budou provádět všechny práce sami.
Ale když informace o těchto plánech pronikly na veřejnost, vyvolalo to zuřivou reakci od opozičních politiků i charitativních organizací, které pracují s uprchlíky. Ti konstatovali, že britská vláda vytváří podtřídu cizinců, kterým jsou odpírána tatáž lidská práva jako obyčejným britským občanům.
Poslanec Norman Baker, mluvčí pro otázky ministerstva vnitra za Liberálnědemokratickou stranu, požadoval, aby britská vláda tyto plány okamžitě zrušila. "Tohle není chování, jaké lze očekávat v civilizované demokracii. Tohle je zacházení s lidmi jako v čínském nebo v sovětském gulagu. Jestliže má vláda ještě alespoň trochu cti v těle, tento plán zruší do 24 hodin."
Uvedl, že pokud má být žadatelům o azyl dovoleno pracovat, musejí dostat minimální mzdu. "Je to šokující, že je vláda ochotna platit miliony firmě, která chce žadatele o azyl vykořisťovat tímto krutým způsobem."
Sally Price mluvčí Refugee Action, charitativní organizaci, která pomáhá žadatelům o azyl, odmítla tento plán jako nelidský. "Jediný, kdo z toho má nějaký prospěch, je firma Sodexho," uvedla. "Tohle je doslova otrocká práce."
Mluvčí pro Národní koalici proti deportacím konstatoval: "Proč poskytuje ministerstvo vnitra miliony liber firmě Sodexho? Měli by raději vydat tyto peníze na vybudování slušných přijímacích středisek pro nové příchozí a poskytnout jim infrastrukturu, aby se mohli integrovat do zdejší společnosti.
Po otevření nového "vazebního střediska" pro 500 lidí v Harmondsworth nedaleko letiště Heathrow má být v říjnu v Yarl´s Wood u Bedforu otevřen další koncentrační tábor s vysoce efektivním bezpečnostním zařízením. V něm bude umístěno 900 žadatelů o azyl. Toto druhé středisko bude obhospodařovat Group 4, soukromá bezpečnostní firma. Není jasné, zda i zde budou zadržované osoby dostávat menší plat než je minimální mzda.
Britský ministr vnitra David Blunkett neustoupil v minulých dnech tlaku zrušit kontroverzní kupónový systém, avšak firma Sodexho chce zmírnit stigma, spojované s kupony na potraviny pro uprchlíky tím, že změní jejich jméno z "Buy Passes" ("Nákupní kupony") na "Welcome Passes" ("Vítací kupóny") :) Generální ředitel firmy Sodexho-Pass International Ivan Semenoff konstatoval: "Musíme učinit víc, abychom ukázali žadatelům o azyl, že jsou ve vaší vynikající zemi vítáni."
Britská vláda zaplatila francouzské firmě od zahájení tohoto projektu v dubnu 2000 celkem 2,6 milionů liber. Ministerstvo vnitra tvrdilo, že je kontrakt s firmou Sodexho z obchodních důvodů důvěrný, ale z výročního vyúčtování firmy, jaká jsou v Británii běžně přístupná, vyplývá, že firma na kuponech pro uprchlíky vydělala v prvním roce 1,1 milionu liber.
"Ty kupony jsou doslova licencí na tištění peněz," konstatoval Keith Best z Poradního imgračního střediska, které poskytuje žadatelům o azyl právní poradenství.
Refugee Council, Rada pro uprchlíky, varovala vládu, že její systémy financování potravin pro uprchlíky prostřednictvím kuponů a její systém rozmisťování uprchlíků po celé zemi jsou nerealizovatelné. Avšak nyní tato Rada konstatuje, že prvotní prioritou musí být zaručit lidská práva pro žadatele o azyl, kteří jsou v Británii vězněni, ačkoliv nespáchali žádný trestný čin.
Britská vláda jedná naprosto nesprávně, když dovoluje soukromým společnostem, aby provozovaly "vazební střediska". Žadatelé o azyl jsou jedinými osobami v této zemi, kteří smějí být, aniž by bylo proti nim zahájeno trestní stíhání, zadržováni na dobu neurčitou.
Pátrání týdeníku Observer odhalilo, že v důsledku multimilionových vládních kontraktů vydělá několik desítek soukromých firem na základě existence žadatelů o azyl obrovská jmění. Mezi těmito firmami jsou multinacionální společnosti, jako je Sodexho, jeho mezinárodní hodnota je 6 miliard liber, a obří americká společnost, zajišťující věznění lidí jménem Wackehut, která v Británii rozváží uprchlíky po zemi v rámci "rozptylového systému pro žadatele o azyl", který zavedla britská vláda.
Pokud ocekavanym ucinkem ma byt trvale snizeni zadosti ceskych obcanu
romskeho etnika o azyl ve Velke Britanii, jak se dosazeni ucinku ma poznat
bez kontrolniho experimentu?
Predpokladam, ze ma jit o snizeni relativni
(proti pomyslne hladine, nebyt tohoto 'opatreni'?)
Jak poznat, ze i kdyby se
dostavil (nebo nedostavil), ze toto nejak nenahodne souvisi s 'opatrenim'?
Prece k takovemu tvrzeni by bylo treba opatreni zavadet a opet rusit,
abychom trvajici ucinnost teto sikany (eh pardon, techto opatreni)
odzkouseli?
Nebo zde jde o jiny 'ocekavany ucinek'? Ocekavano zajiste bylo, ze si
verejnost a media tohoto 'opatreni' nebudou vubec vsimat. Zajem utuchava,
ocekavany ucinek se zahy dostavi...
Az budou opatreni nekdy zrusena, bude to ale jen a jen proto, ze opatreni
byla uspesna!
Beze zmeny britskeho asyloveho zakona se napravy pomeru nedockaji, ale
ruzynksa opatreni mohou mit ocekavany ucinek az si konecne uvedomime, ze
urednik spratelene velmoci smi beztrestne kadrovat nasince na nasem uzemi,
ve jmenu lepsich zitrku, za spoluprace nasi loutkove vlady.
Afghánským uprchlíkům nabídla Austrálie jen ostrůvek plný trusu racků
460 uprchlíků na palubě nákladní lodi Tampa snilo o idylickém životě v přístavu v Sydney. Nyní, protože pro ně svět nehnul prstem a v důsledku domácí australské politiky, asi skončí na hromadě trusu mořských racků. Když to s nim dopadne dobře.
Shrnujeme článek, který vyšel v neděli 2.9. v týdeníku Observer.
Mešita na Vánočním ostrově, na smítku prachu v Indickém oceánu více než 2000 km severozápadně od Austrálie, vyvolávala v pátek v poledne muslimskou výzvu k modlitbě. Ma palubě norské nákladní lodi Tampa, tři kilometry od přístavu, klečely řady mužů na horké kovové podlaze, do zad jim bilo tropické slunce a oni obraceli tvář k Mekce a k svému vzdálenému domovu.
Na lodi byli už šest dní. Šest dní přihlížel svět, jak odmítá australská vláda obrovský mezinárodní tlak, aby jim dovolila přistát. Šest dní se OSN, Norsko, Indonézie a desítky dalších zemí, státníků, prostředníků a velvyslanců snažily zoufale vyřešit jejich situaci.
V sobotu - sedmý den na lodi Tampa a sedmnáctý den na moři - oznámila Austrálie, že má řešení. Bylo rozhodnuto, že třetina ze 460 uprchlíků,včetně 21 žen a 44 dětí, bude letecky dopravena na Nový Zéland a tak budou jejich žádosti zpracovány. Je pravděpodobné, že ostatní uprchlíci budou odvezeni neaustralskou lodí z nákladní lodi Tampa a převezeni na Východní Timor. Odtamtud budou dopraveni do ostrovní republiky Nauru - což je osm čtverečních mil trusu od mořských racků a skály, kde bydlí 11 000 lidí a mnoho racků. Tam budou zpracovány jejich žádosti o azyl.
Kdyby bývali uprchlíci věděli, kde mají nakonec skončit, jejich páteční modlitby by byly obzvlášť intenzivní.
V sobotu večer narazil australský plán na potíže. OSN totiž vyjádřila vážně pochybnosti.
Většina uprchlíků jsou Afghánci. V Kábulu, v hlavním městě jejich rodné země, jsou stále ještě zdi restaurací vyzdobeny plakáty. Některé jsou náboženské. Jiné - přestože dodržují zákaz vlády Talibánu nereprodukovat lidskou tvář ani postavu - jsou světské. Nejběžnější jsou tři barvotiskové přírodní záběry: horské chaty ve švýcarských Alpách, anglické město Newcastle upon Tyne pod nepravděpodobně modrou oblohou a přístav a opera v australském Sydney. Pro většinu Afghánců jsou tyto obrazy tak vzdálené, že jsou neskutečné. Ale někteří místní lidé jsou rozhodnuti učinit ze snu realitu.
Reportéři týdeníku Observer zjistili, že mnoho lidé na palubě lodi Tampa žilo už delší dobu v Pákistánu. Někteří se tam dokonce i narodili - to je důležitý právní bod, který by mohl ovlivnit jejich žádosti o azyl., Jiní opustili Afghánistán teprve asi před měsícem.
Minulý týden se spojili telefonicky novináři na palubě nákladní lodi Tampa s Mohammedem Alim. Uvedl, že pracoval v Kábulu jako učitel, než Talibán zlikvidoval všechny školy pro ženy a on přišel o zaměstnání. Jeho příbuzní prodali většinu svého majetku, aby on mohl emigrovat. Přešel přes horské průsmyky do Pákistánu, koupil si letenku do Malajska a pak cestoval autobusem do Indonésie.
Ostatní na lodi se dostali do Indonésie prostřednictvím gangů, pašujících lidi, které mají ústředí v městě Peshawaru na západě Pákistánu. Každý z nich zaplatil za cestu 4000 - 5000 dolarů - celoživotní úspory celé rodiny. Někteří pocházejí z dlouho existujících komunit afghánských uprchlíků v Pákistánu. "Na cestě jim nařizují pašeráci, co mají jíst, co mají říkat, kde spát - všechno," řekl Mohammed Paikar, australský pracovník, který se stará o uprchlíky.
Vzhledem k tomu, že poplatek je jen za "propašování na Západ", pašeráci si sami vybírají, kam uprchlíka dovezou. Falešné cestovní dokumenty, které poskytují gangy, umožňují pašerákům cestovat letecky na Dálný východ. "Přišli jsme po skupinkách z Afghánistánu a sešli jsme se v Indonésii," konstatoval Mohammed Ali.
V Džakartě se s Alim spojili pašeráci. Za tisíc dolarů si koupil místo na rozvrzaném dřevěném člunu, který měl vyplout do Austrálie z ostrova Bali. "Trvá to dlouho, než se sežene lodní doprava - většinou musejí lidé čekat tři až čtyři měsíce, někteří z nich nemají peníze a jsou zoufalí. Je to jejich poslední šance."
Po deseti dnech na moři se člun začal potápět. Pilot letadla si povšiml nápisu SOS namalovaného na střeše lodi, a tak byl vyslaly australské pobřežní hlídky šedesátiletýého kapitána Arne Rinnana, jehož loď dopravovala z Austrálie do Singapuru staré stroje, lidi z potápějícího se člunu zachránit.
Na nákladní lodi Tampa řekli uprchlíci Rinnanovi, aby změnil kurs. "Na můstek se dostavila delegace pěti mužů. Chovali se agresivně a řekli nám, abychom pluli do Austrálie. Zdůraznili, že nemají co ztratit," konstatoval Rinnan. Norská loď zamířila k Vánočnímu ostrovu - je od Indonésie vzdálen dva dny plavby, ale je to australské území, a tak je to oblíbený cíl pro pašeráky.
John Howard, pravicový australský premiér, využil incidentu k ospravedlnění tvrdé linie v otázce, která pomalu nabývala v Austrálii explozivnosti. Zakázal norské lodi na Vánočním ostrově přistát.
Rinnan ignoroval australské úřady a veplul do australských výsostných vod: argumentoval, že je to z humanitárních důvodů nutné. Austrálie vyslala na palubu norské nákladní lodi speciální jednotky. Avšak Indonésie odmítla 460 uprchlíků přijmout zpět, a tak nikdo nevěděl, co bude dál.
Zpočátku lidé v Austrálii Howarda a jeho tvrdou linii podporovali, ale jak míjely dny a začínalo být zřejmé, že se Austrálie dostává do diplomatické izolace, veřejné mínění se obrátilo proti němu: dokazovaly to už páteční průzkumy.
Vláda v Canbeře byla nepřipravena na světovou reakci. Amnesty International obvinila Austrálii, že porušuje Konvenci OSN o uprchlících. Norsko se vyjádřilo, že je čin Austrálie "nelidský" a udalo Austrálii OSN a Mezinárodní námořní organizaci.
Austrálie souhlasila, že zaplatí náklady přesunu uprchlíků na ostrov Nauru. Až tam přistanou z Východního Timoru, první věc, kterou uvidí, budou útesy a pak pevnina - plná ptačího trusu.
Po dlouhá staletí je ostrov Nauru zastávkou pro stěhovavé ptáky, kteří na ostrově zanechali několik stovek tun ptačího trusu. Fosfát z tohoto trusu byl zdrojem příjmů ostrova Nauru po dobu posledních 100 let. Nejprve ho dobývali Němci. Od první světové války ho dobývá britsko-australské-novozélandské konsorcium. Ale teď je většina fosfátu už pryč a Nauru má zahraniční dluhy ve výši 19 milionů liber. Proto se tato nejmenší ostrovní republika proměnila ve finančnické středisko. Za poslední desetiletí proplynulo účty, registrovanými na tomto ostrově mnoho miliard dolarů.
Avšak podle amerického ministerstva zahraničních věcí si loni stěžoval guvernér ruské rezervní banky, že asi 45 milionů liber, které vlastní ruská mafie, bylo propráno na tichomořských ostrovech, zejména na Nauru. A také existují obvinění, že je ostrov střediskem falšování pasů.
Nikdo si není jist, kde mají být uprchlíci ubytováni. Většina pitné vody na Nauru pochází z Austrálie - a pití australské vody, to je tak nejblíže, jak se afghánští uprchlíci kdy k Austrálii dostanou.
O.K., kluci, jste lepší
Kritéria uměleckých děl neznají mravní hlediska - je jedno, zda je shromáždil světec nebo lump
Dovolil jsem si v nadsázce - kterou mi Fabiano Golgo přihrál svoji metaforou o tom,že maluje obraz - říci, že je špatný novinář a dostalo se mi hned v poznámce od Jana Čulíka napomenutí, že, cituji : "Ta kritika by měla být konkrétnější. Toto stačí jako úvod, ale bylo by třeba ukázat na konkrétních podrobných příkladech, co Golgo "maluje blbě" a jak se to má "namalovat dobře".
Na tuto poznámku vtipně reagoval Jiří Němec, když na diskusním fóru Britských listů v souvislosti s Čulíkovou kritikou těch, co neshledali na lounské zprávě o Romech nic závadného, napsal: "Ta kritika by měla být konkrétnější. Toto stačí jako úvod, ale bylo by třeba ukázat na konkrétních podrobných příkladech, co okres Louny "maluje blbě" a jak se to má "namalovat dobře", nerasisticky". To byla hezká "výměna" a k poznámce pana Čulíka chci jen dodat, že pravidelný čtenář Britských listů ví, že před časem jsem velmi podrobně uvedl, CO "maluje" pan Golgo blbě.
Bylo to v souvislosti s mojí kritikou jeho článku o Jiřím Szutovi, za kterou mě "malíř" Fabiano ve své představivosti označil téměř za bolševického despotu, když jsem psal o svých zkušenostech z výchovného ústavu pro mládež. Když jsem pak publikoval fotografii, na níž jsem v malířské akci s romskými hochy z téhož ústavu, byl konec debaty. Jak by ne, pochybuji, že by v Sovětském svazu despotický vychovatel "nacvičoval" se svěřenci nějaké akční umění. V archivu BL jsou i další mé texty v nichž uvádím, proč je F.G. špatný novinář. Kdo chce, ať si to najde. Nepovažoval jsem již za nutné, dokazovat hloupému tvrzení že je hloupé a reagoval jsem stejně spontánně, jako na chatu odpovídal pan Golgo. Není to nepřátelství, jak se mi snaží vnutit vždy pohotová fiktivní slečna, paní, nebo pan Juliana. Určitě přeji brazilskému novináři, aby psal lépe než já, jak si to myslí "kde se vzal, tu se vzal Václav Pinkava. Jan Čulík má podle mne pro Fabiana Golga "slabost".
Komu nestraní určitě, je Vladimír Železný se svou sbírkou. Hlavní titulek : "Na obranu Vladimíra Železného", kterým uvedl můj text Public Relations viděti, aneb až mi naroste paroží, se mi nelíbí a považuji ho za nekorektní. Podstata mého článku totiž nesměřovala podle mne k obraně Vladimíra Železného, ale ke snaze ukázat, že Jan Čulík a Tomáš Pecina hledali PR tam, kde mého soudu nebyl a že jsou ve vztahu k Železného sbírce zaujatí. Jan Čulík reaguje stejně i v další poznámce : "Ono tvrdé PR v Právu ve prospěch Vladimíra Železného úsměvně prozrazuje právě ona "nenápadná" formulace o "vyděračských právních praktikách CME" a vůbec si nevšiml, že větu o vyděračských právních praktikách vyslovila Magdalena Juříková a nikoliv autorka textu.
To, že jsem obhajoval Železného sbírku a nikoliv jeho samého, jak vyznívá z titulku, potvrzuje i sám Jan Čulík v další části své poznámky, když píše: "Panu Paulovi se to možná může zdát přehnané, ale na přehnaných příkladech se nejnázorněji projeví princip: chválil by pan Paul vynikající sbírku obrazů, kterou by případně sestavil z konfiskátů v Osvětimi usmrcených jejich židovských majitelů, jakkoliv výrazným "kulturním počinem" by sestaveni takové sbírky bylo?" Na takto demagogicky položenou otázku se samozřejmě odpovídá jen těžko. Nutí mě totiž se ptát: je pro kvalitu sbírky od níž závisí to, je-li kulturním činem či ne, rozhodující vlastní umělecká hodnota děl a nebo jen morální hodnota jejího sběratele? V tomto případě tvrdím, že kvalitu sbírky tvoří pouze kvalita obrazů, ve sbírce zastoupených.
Čulíkovy uvozovky ve slovech kulturní počin jsou jasné, říkají, že sbírka nemá hodnotu, protože je vykoupena "krví osvětimských obětí", v našem případě koukáním mnoha televizních diváků na Novu - kde to s Peňásem "začalo" a u milionů "Čulíkových" dolarů, které Železný dluží - to skončilo. Míra nepochopení je zřejmá. Já se snažil posuzovat uměleckou hodnotu té sbírky z pohledu kritérií, jež jsou kladena na její faktickou kvalitu a tato kritéria prostě neznají mravní hlediska. Kdyby ano, velmi málo by se toho dochovalo třeba z renesance, protože velcí sběratelé těchto mistrů Medicejové, byli docela slušní lumpové a Švédsko by nám zase mělo vrátit to, co u nás nakradlo.Vůbec se divím, proč švédové nejsou tak morálně zdatní a do svých muzeí se chodí koukat na ukradené umění.
Jan Čulík mě dostal na principech, jsem u zdi, na poušti bez vody, na vodě bez vesel. O.K. kluci, nebudu se už vyjadřovat k Železného sbírce, ani k brazilskému "malíři", ačkoliv za text nastolující otázku, zda je dělící branou smrti a života skutečně jen břišní stěna matky, si zaslouží dvojku :).(Mně by stačil jen jeden obrázek mrtvých dětí). Vzdávám to, nebaví mě stále čelit poznámkám a otevírat tak druhou frontu. Principy jsou ušlechtilé, nicméně život nefunguje ani v kompromisech. Mé články na toto téma, se do výběru textů Britských listů určitě nedostanou.
O nekritickém způsobu prezentace vědeckého výzkumu v MFD
MFDnes přinesla v pátek 31.8.01 článek Putuje vesmírem život? V jeho závěru se uvádí, že "inteligentní život na Zemi je zřejmě výsledkem přijetí a rozvinutí genů, které k nám přišly v kosmických mikroorganismech”.
Je pozoruhodné sledovat, jak v článku rovina exaktní vědy plná čísel a důkazů nenápadně přechází do roviny čistých spekulací a hypotéz plné fantazie a přání autorů.
Běžný čtenář ovšem díky jednotné rétorice článku (a pravděpodobně i populární prezentace oné vědecké práce) tyto dvě roviny není schopen rozlišit a přijímá všechny závěry jako dokázaná fakta.
Otázky: Jak by dopadl lékař, kdyby svá tvrzení a závěry opíral o takové důkazy jako níže uvedení vědci zabývající se evolucí? Jak bychom dopadli my v rukou takového odborníka? Proč tento způsob psaní a dokazování vědcům a novinářům píšícím o evoluci prochází?
Příklady: (cituji z výše uvedeného článku - zvýraznění moje)
A … Rovina první - vědecká
Chandra Wickramasinghe .. s týmem ze své univerzity a z Indické organizace průzkumu kosmu v Béngalúru (Bangalore) vypouštěl v jižní Indii balon, který ve výškách mezi 20 a 41 kilometry sbíral do sterilních kontejnerů vzorky vzduchu. "Našli jsme v nich směs živých i mrtvých mikrobů, většinou ve shlucích," konstatoval pak David Lloyd z Cardiffské univerzity, který byl odpovědný za rozbor obsahu kontejnerů. Bez ohledu na výšku bylo množství zjištěných mikroorganismů obdobné - mezi 100 a 300 mikroby na litr vzduchu.
….
Jeho vědecký tým právě nyní připravuje důkladné, zejména genetické porovnání nasbíraných mikroorganismů s mikroby pozemskými.
B … Malý mezistupeň mezi vědou a hypotézou:
Například mikrob Deinococcus radiodurans se vyskytuje často poblíž jaderných reaktorů a dokáže přežít 3000krát vyšší dávku radioaktivity, než která by zabila člověka. Je záhadou, jak se v něm mohla tato schopnost vyvinout, když na Zemi zřejmě takto vysoká radiace nikdy nebyla. Že by přišel odněkud z vesmíru, kde je radiace vyšší?
C … A jsme nepozorovaně v rovině druhé - čistě hypotetické.
Zbytek článku až k výše uvedenému závěru … nechci čtenáře unavovat dlouhými citáty.
Kolik čtenářů rozliší, že sterilní kontejner nad Indickým oceánem je jako důkaz, že inteligentní život na zemi pochází z vesmíru, směšný? Že je to stejné jako kdyby lékař pacientovi změřil teplotu a ihned mu určil diagnozu angina pectoris? Že cesta k takovým závěrům musí být tisíckrát delší, složitější a odpovědnější?
Nejde mi o prosazování nějakých jiných teorií zrodu života na zemi, jde mi o vědeckou a novinářskou poctivost.
článek MF Dnes 31.8.01, příloha Věda a počítače
Putuje vesmírem život?
Na Zemi dopadne meteorit nesoucí zárodek života, který se začne bleskově rozvíjet, takže ohrožuje ostatní život na naší planetě. Tolik tvůrci amerického sci-fi filmu Evoluce, který se právě promítá i v českých kinech. Jen fikce? Uznávaní vědci tvrdí, že na Zemi dopadá z vesmíru víc mikroorganismů, než si kdo zatím dokázal představit - jedna tuna každé tři dny.
Už v roce 1974 zveřejnili britští astronomové Fred Hoyle (před pár dny zemřel) a Chandra Wickramasinghe teorii, že prach v mezihvězdném prostoru obsahuje organickou hmotu, a že život tedy byl na Zemi zavlečen z okolního vesmíru. (Vědecký svět zná tuto hypotézu pod názvem teorie panspermie.)
Podle jejich názoru se mikroby přenášejí po celém vesmíru na kometách. Když se kometa dostane do blízkosti některého slunce, její povrch se ohřeje a kusy hmoty, obsahující mikroby, se uvolňují z jejího povrchu a v podobě meteoritů se dostávají na další vesmírná tělesa. Tedy i na Zemi.
Balon nad Indií
Chandra Wickramasinghe, nyní profesor Cardiffské univerzity ve Walesu, nedávno informoval na vědecké konferenci v kalifornském San Diegu o pokusu, který tuto teorii potvrzuje. S týmem ze své univerzity a z Indické organizace průzkumu kosmu v Béngalúru (Bangalore) vypouštěl v jižní Indii balon, který ve výškách mezi 20 a 41 kilometry sbíral do sterilních kontejnerů vzorky vzduchu.
"Našli jsme v nich směs živých i mrtvých mikrobů, většinou ve shlucích," konstatoval pak David Lloyd z Cardiffské univerzity, který byl odpovědný za rozbor obsahu kontejnerů. Bez ohledu na výšku bylo množství zjištěných mikroorganismů obdobné - mezi 100 a 300 mikroby na litr vzduchu.
"Tyto mikroorganismy se nemohly dostat do atmosféry nějakým vzdušným proudem z povrchu Země, protože pak by jich muselo být ve vyšších polohách méně," zdůrazňuje profesor Wickramasinghe.
Nad bariérou tropopauzy
Navíc balon sbíral vzorky až nad oblastí zvanou tropopauza (nachází se ve výšce 16 kilometrů nad Zemí), což je jakási přelomová zóna. Mezi Zemí a tropopauzou se vzduch s rostoucí výškou stále ochlazuje, avšak nad tropopauzou je vzduch teplejší (ovšem "teploty" se tu pohybují kolem minus 60 stupňů Celsia). Tropopauza tedy vlastně funguje jako teplotní bariéra, která láme vzestupné vzdušné proudy a brání přirozenému přenosu vzduchu z nižších do vyšších vrstev atmosféry.p>
"Pouze při výjimečných událostech, jako jsou sopečné erupce, se hmota z povrchu Země dostává až nad tropopauzu. V období našeho měření však v oblasti k žádným sopečným výbuchům nedošlo," konstatuje Wickramasinghe. "Ostatně mikroby by v žáru sopečné erupce vůbec nemohly přežít," soudí. Proto Wickramasinghe dospívá k závěru, že mikroorganismy, které jejich balon nasbíral, musí být mimozemského původu. Jeho vědecký tým právě nyní připravuje důkladné, zejména genetické porovnání nasbíraných mikroorganismů s mikroby pozemskými, a doufá, že tak získá nevyvratitelný důkaz. "Vesmírné mikroby však pravděpodobně budou v mnohém podobné těm pozemským - vždyť i ty kdysi přišly z vesmíru," předpokládá profesor Wickramasinghe.
Shluk umožňuje přežití
Podle propočtů vědeckého týmu se do zemské atmosféry každý den dostává třetina tuny mikroorganismů z vesmíru. Právě to, že jsou tyto mikroorganismy ve shlucích, zhruba po sto bakteriích, také umožňuje jejich přežití - sluneční ultrafialové záření zabije mikroby na povrchu, avšak ty, jež jsou ukryté uvnitř shluku, přežijí. Indicie pro mimozemský původ některých pozemských organismů se vyskytovaly i dříve.
Například mikrob Deinococcus radiodurans se vyskytuje často poblíž jaderných reaktorů a dokáže přežít 3000krát vyšší dávku radioaktivity, než která by zabila člověka. Je záhadou, jak se v něm mohla tato schopnost vyvinout, když na Zemi zřejmě takto vysoká radiace nikdy nebyla. Že by přišel odněkud z vesmíru, kde je radiace vyšší?
Teorie o příchodu zárodků života z vesmíru na naši Zemi vysvětluje i nesrovnalosti, které trápí evoluční biology. Život totiž zřejmě neměl na Zemi dostatek času k tomu, aby se mohl vyvinout samovolně. Někteří experti předpokládají, že se složitější organismy mohly vyvinout až po skončení období, v němž na mladou Zemi s katastrofálními účinky dopadaly obrovské kusy hmoty, která v prostoru zbyla po vzniku vesmírných těles. Jenže pak by neměla evoluce dost času na to, aby stačila svým pomalým tempem vyvíjet stále složitější živé organismy.
Evoluce bleskem
Časový nepoměr by se však dal vysvětlit právě příletem nějakých funkčních základních částic živé hmoty z vesmíru, které se na Zemi už jen dále rozvíjely. Pomoci by jim v tom ostatně mohla i přírodní elektřina. Genoví inženýři využívají elektrického proudu, když chtějí v laboratoři přispět k tomu, aby organismy přijaly cizorodý gen. Vědecký tým vedený Sandrine Demanecheovou z Lyonské univerzity však nyní poprvé prokázal, že přesně totéž umí i příroda. Jak výzkumníci informovali v srpnovém čísle časopisu Applied and Environmental Microbiology, když v laboratoři přesně napodobili úder blesku, přiměli bakterie Escherichia coli přijmout gen z fragmentu DNA v okolí. Blesk je sice poměrně vzácný úkaz, nicméně každou vteřinu jich na planetě uhodí kolem stovky. Tato přírodní elektřina mohla tedy mikroorganismům umožňovat jejich další vývoj.
Nejsme sami?
Jestliže má profesor Wickramasinghe pravdu a zárodky života křižují celým vesmírem, znamenalo by to vlastně, že se život podobný pozemskému mohl vyvinout i jinde než na Zemi. Včetně života inteligentního. "Inteligentní život na Zemi je zřejmě výsledkem přijetí a rozvinutí genů, které k nám přišly v kosmických mikroorganismech. Stejný výsledek se tedy dá očekávat i na jiných místech vesmíru, na bezpočtu dalších planet," říká Chandra Wickramasinghe. "Myslím, že to je jeden ze zákonů vesmíru."
Pomineme-li fakt, ze na univerzite v Salamance a na universite
v
Alcala vyucovaly v 16. století dve zeny a take to, ze ve stejne dobe
universita v Heidelberku nabidla stolici italske humanistce Olympii
Morate (ta vsak na ceste válkou zmítaným Nemeckem zemrela), byla prvni radne jmenovanou univerzitní profesorkou Evropy Italka Laura
Bassi, která vyučovala - mimo jiné i fyziku - na universite v Bologni.
Zanedlouho po ní byla profesorkou jmenována matematicka a autorka
ucebnice matematiky Maria Agnesi Gaetana, která vsak sve jmenovani
povazovala pouze za cestné a v Bologni nikdy nevyucovala. Po techto dvou
profesorkach pak v pak na univerzite v Bologni vyucovaly jeste dalsi
zeny.
Pokud jde o Sonu Kovalevskou, prekvapilo mne tvrzení pana Golga, ze
tato
velmi zajímavá dáma byla Romka. Nikdy jsem se s tímto tvrením totiz
nesetkala, címz samozrejmne netvrdím, ze je mylné, nebot jsem se osobou Soni Kovalevske nikdy hloubeji nezabyvala.
Je mi vsak známo,
ze pocházela z rodiny ruského generáka a matematiku
se údajne naucila díky tomu, ze mela pokoj vytapetovaný otcovými
poznámkami k prednaskam z delostrelecké teorie. Pozdeji se ji dostalo
nekolika soukromých lekci matematiky.
Mela zajem studovat matematiku v
Nemecku,
jako zena vsak nemohla opustit Rusko bez souhlasu nejakého muze - otce
ci
manzela - a tak uzavrela fiktivní snatek s mladým muzem,
který ji umoznil odcestovat.
V Berline nebyla jako zena k
univerzitnimu
studiu prijata, podarilo se ji vsak získat jednoho z profesoru, který
jí
dával soukromé lekce.
O jejim romskem puvodu mi neni nic znamo. Pokud
byla skutecne Romka, pak by bylo zajimave vedet, jak se její otec - Rom
- stal carskym generalem.
Musi to byt zajimavý pribeh.
Proto bych byla
panu Golgovi velmi vdecna, kdyby uvedl pramen, ze kterého cerpal.
Fizzik Petříček bubnuje na poplach proti příliš zdvořilým a
tolerantním blbcům
Motto: "The empty vessel maketh the loudest noise." [Prázdná nádoba nejvíc duní] Anon.
Pan Petricek napsal ( http://www.britskelisty.cz/0107/20010903m.html#12 )
<> Haičman: "Jestliže jsem uvedl nové hypotézy moderní fyziky, bylo to
proto, abych čtenáře přiměl zamyslet se nad tím, čemu říkáme realita. S
kritikou oněch hypotéz se ovšem pan Petříček musí obrátit na jejich
autory. Nebyly totiž z mé hlavy, pouze jsem citoval."
Tento ubohý starý fígl na mě, prosím, nezkoušejte. Nehledě na to, že
urážíte inteligenci i jiných čtenářů. To, co jste napsal nejsou žádné
citace!!! Jsou to ubohé pitomé bláboly. Ve Vašem článku nebyla jediná
citace z fyziky. (Natož z moderní!) Možná ve Vašem okolí je morální,
konvenční a v mezích tolerance, halit svoji intelektovou nedostatečnost do
sprostých lží. V mém okolí tomu tak není. Nemluvíte pravdu. A každý se o
tom může, prostým kliknutím na odkazy, přesvědčit.
Nuze, pane fyzikalni vedce, nevyjardril jste se k odkazu v mem davnem prispevku "http://www.britskelisty.cz/0107/20010711l.html#11, o dalsich
tam uvedenych zdrojich z odborne literatury ani nemluve. Proc si brat na
musku Haicmany a Pinkavy, takove ty hlupaky nezpusobile ani zprostredkovat
slozite myslenky pro laickou verejnost? Prehlizite mezitim prilezitost
utkat nazorove s fyziky hodnymi vasi vedecke pozornosti. Poreferujte nam,
co na to Pauli, Heisenberg, Einstein, Schroedinger, Bohr atd., a kde jsou
vsichni vedle, proti vykvetu ceske fizziky (sic) !
Mam na mysli referat zde
="http://info.uibk.ac.at/c/c7/c704/qo/philosop.html a odkazy - byt jde o
citace fyzikU, nikoli fyzikY.
Pro ostatni nabizim preklad souhrnu...
On the Interpretation and Philosophical Foundation of Quantum Mechanics,
[O vykladu a filosofickem zakladu kvantove mechaniky] Anton Zeilinger,
Institut für Experimentalphysik, Universität Innsbruck, Technikerstraße
25, A-6020 Innsbruck, Austria
Abstrakt
Pri zkoumani ruznych vykladu qvantove mechaniky si povsimneme, ze kazdy
vyklad ma dilci cast, ktere se nedostava kompletniho a plneho pojednani.
Tento dilek se vzdy tyka stochasticity [pravdepodobnosti jevu pozn.
prekl.] jednotliveho ukazu v ramci procesu kvantoveho mereni. Jevi se nam,
ze az na nektere svetle vyjimky jako Heisenberg, Pauli a Wheeler, nejsou
dostatatecne vnimany dusledky tohoto omezeni pro moznosti popsat tento
svet. Za predpokladu, ze kvantova mechanika muze mit i hlubsi [filosoficke
pozn. prekl.] zaklady, vznika otazka, jakepak by byly rysy takovych
filosofickych zakladu. Zde navrhujeme, ze objektivni nahodnost
jednotliveho kvantoveho ukazu je nutnosti pro popis sveta, prave s ohledem
na pro kvantovou mechaniku tak podstatnou roli pozorovatele. Dale
navrhujeme, ze pri hledani hlubsiho pochopeni by mela by voditkem
stridmost 'kodanske interpretace'. [jde o vyklad podle Nielse Bohra, a
sice, ze jev a instrument kterym byl jev zachycen jsou souvisle entity,
tudiz nedava smysl mluvit o jevu bez uvadeni jak a cim byl zaznamenan, viz
text clanku. pozn. prekl.]
Podkazy:
Ad: Petricek
http://www.britskelisty.cz/0107/20010903m.html#12
kontra Haicman
http://www.britskelisty.cz/0108/20010831j.html#09
kontra Petricek
http://www.britskelisty.cz/0107/20010709a.html#15">/a>
kontra Haicman
http://www.britskelisty.cz/0107/20010703h.html#07
a na okraj
Petricek kontra Pinkava
http://www.britskelisty.cz/0107/20010713l.html#11
reakci na
http://www.britskelisty.cz/0107/20010711l.html#11
Větší zlo než drogy jsou v této civilizaci automobily
V poznámce k mému textu v Britských listech dne 31. srpna 2001, kde mimo jiné píši o svém seznámení s dívkou kouřící hašiš, se Jan Čulík ptá: "Co bude ta dívka dělat, až se stane drogově závislou a nebude mít peníze na další narkotika - tak bude krást nebo půjde dělat prostitutku? A drogová závislost neničí jedince fyzicky ani psychicky?" Odpovídat protiotázkou se nemá, ale zde je to zcela na místě. Proč by se měla stát drogově závislou? Hašiš, stejně jako marihuana, v obou případech zde působí látka zvaná THC, není návykový. Kdybych napsal, že jsem s onou dívkou vypil láhev vína, tedy návykového alkoholu, projde to bez povšimnutí.
To ale není to nejpodstatnější. Podstatné je, že šlo o jistou konkrétní situaci, v níž účinkovaly konkrétní osoby. Nejsem tak nezodpovědný, jak to možná vyznělo z mého zkratkovitého textu. Dotyčná dívka cosi hledala a mně přišlo mnohem smysluplnější jí pomoci hledat než jí vyprávět o tom jak škodlivé jsou drogy, což jistě věděla sama. Byla totiž vysoce inteligentní. Nemohu bohužel napsat, o čem jsme se bavili a co vše mi řekla, nemám její souhlas. Mohu se ale pokusit popsat, co se vlastně s člověkem děje po vykouření jointa, neboť poprvé jsem tento zážitek prožil před více než dvaceti lety.
Skutečně zde dojde k jisté krátkodobé proměně psychiky. Svět kolem nás je najednou jiný. To, co se dříve jevilo jako skutečné, hodnotné a normální, připadá najednou klamné, bezvýznamné a směšné. Rozum a logika světa je najednou k smíchu, vše se jeví jen jako jakýsi popis, který nám byl od dětství vnucován a který jsme přijali za svůj. Rozum se stává omezující překážkou, kterou je nutno překročit, abychom došli skutečného poznání. Jde tedy o stav analogický tomu, co Indové nazývají samandhi.
Otázka je, co s tím. Vím o problému příliš mnoho, proto nemohu jednoduše říci, že zde nehrozí žádné nebezpečí. Odkud ale hrozí? Viděl jsem nedávno v televizi dokument odkudsi z Afriky. Skupina po zuby ozbrojených vojáků, zkouřených trávou zde proti komusi bojovala. Byli posedlí jedinou touhou. Touhou zabíjet. Za to ale nemůže tráva, ta jen umocnila jejich přirozené sklony a odbourala zábrany.
Je neskonale snadnější bojovat proti drogám než bojovat proti zlu, které se ukrývá v lidech samotných. Je v tom také pořádný kus pokrytectví a alibismu. Ale některé drogy jsou nebezpečné i jinak. Prožije li někdo onen stav, který popisuji výšem a dokáže li jeho psychika zážitek správně zpracovat, stane se "nebezpečným" pro společnost. Takový člověk se totiž nedá tak snadno ovládat, proto dávám slovo nebezpečný do uvozovek. V minulém textu jsem napsal:
"Často se ale za intolerancí ukrývá mocenská manipulace. Žijeme v době střídání paradigmat, v době, kdy se mění hodnotový systém celé civilizace. To se mnoha lidem nelíbí, neboť to ohrožuje jejich pozici v hierarchii systému a jejich moc... Představme si, že velká část populace najednou přijme za své hodnoty, které v sobě nese tibetská kultura, tedy hodnoty budhismu. Najednou se rozpadne napadrť celé náboženství stále se zvyšující spotřeby a okamžitého hmotného prožitku. To samozřejmě ohrozí velekněze tohoto náboženství. Ohrozí to výrobce a ty, kteří nás nutí ke spotřebě. Mějme toto pořád na paměti, když nám někdo z "vědeckého" hlediska dokazuje nemožnost např. reinkarnace či duchovního života vůbec."
Totéž platí i v tomto případě. Každý, kdo vystupuje proti drogám, třeba i zcela poctivě, veden dobrým úmyslem, by si měl položit zásadní otázku. Ta zní, jestli náhodou není, jak se říká v Čechách, někomu za blbce. Jestli náhodou nepřijal roli snaživého hlupáka, který dostal jen neúplné informace, kterým uvěřil a na základě toho slouží nějaké ideologii.
V budhistické kultuře kouřit trávu nebo hašiš není, na rozdíl od pití alkoholu žádný přečin. Země ovlivněné budhismem jsou mnohem méně agresivní než země s tradicí křesťanskou a islámskou. Budhista se stará především o sebe a o to, aby neškodil druhým. Ten, kdo je ovlivněný paternální kulturou, která má kořeny v judaismu, cítí neustále potřebu napravovat svět kolem sebe a své bližní. Pokud se mu nepodaří druhého zmrzačit k obrazu svému, nezbývá než jej eliminovat. Již Ježíš říká. "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ." Nazval bych toto podobenství moderně, jak podobenství o pýše euroamerické civilizace.
Druhá otázka zněla, jestli drogová závislost ničí jedince fyzicky ani psychicky? Tady se zdá odpověď zcela jednoznačná a jasná. Ve skutečnosti zde není nic jednoznačného a jasného. Řeknu to raději ještě jinak. Drogová závislost je samozřejmě destruktivní proces. Otázka je ale proč.
Ve svých textech jsem zatím vždy nazíral na člověka z pohledu psychologického a duchovního a vyhýbal jsem se pohledu biologickému. Není to proto, že bych tuto složku lidské bytosti podceňoval, jen jsem se snažil vyvažovat jednostraný materialismus, který je všudypřítomný v našich médiích. Nyní se ale budu zabývat věcmi tělesnými.
Naše kulturní chování bývá chápáno jako následek vývoje lidského mozku. Z toho vyplývá, že změna chování u toxikomana chápeme jako poškozením mozku drogou. Ve skutečnosti je to ale obráceně. Právě kulturní chování přispívá k rozvoji mozku. Zdokonalení lidského mozku pomáhá komunikace, tolerance názorových, sociálních a kulturních rozdílů.
Každá společnost má své normy chování. Každá určuje, co je dobré a co špatné. Každá společnost také své normy více či méně násilně prosazuje. Nejběžnější metodou je zde sociální sankce. Připorušení společenských norem vznikají u jednotlivce nepříjemné pocity studu, viny a špatného svědomí. To je v různých kulturách různé. Někdo může mít pocit viny, že nevykonal krevní mstu. I takto archaické společnosti se na této planetě vyskytují (Taliban).
Nás ale zajímá toto. Při překročení společenských sociálních pravidel se totiž cosi zásadního odehraje v celém lidském organizmu. Prostřednictvím neuronálních okruhů vybudovaných socializací je organismus zasažen změnami v neurotransmiterech, dále hormonálními změnami a změnami vyvolanými neurovegetativním systémem. Z toho vyplývá, že jestliže společnost někomu vystaví doklad o tom, že je asociál, třeba tím, že bere drogy, může jej nezvratně fyzicky (!) poškodit. Je li někdo trestán pokořením a odmítáním, jako to dělala socialistická medicína v případě léčby toxikomanií, je li nucen ke studu, dojde zákonitě ke stavu zvaný "vztek ze studu". Tento končí buď agresí vůči sobě či druhým nebo depresí a následnou rezignací. I takovýto stav, uměle navozený tzv. léčením může trvale poškodit některé funkce mozku.
Tvrzení, že mozkové buňky nejsou schopny regenerace, překonali američtí vědci již v osmdesátých letech minulého století. Toto tvrzení bylo a mnohdy dodnes je prostředek některých lékařů k vyvolání strachu u lidí nadměrně konzumujících alkohol. Nakolik jsou takovéto prostředky v souladu s Hipokratovou přísahou, ať si odpoví každý, kdo je používá sám.
(Teď sem raději vsunu tuto poznámku. Poznatky, které uvádím jsou poměrně nové a pro mnohé asi překvapující, nicméně nevznikly v mé hlavě. U novinového článku nebývá zvykem uvádět seznam použité literatury. Sám si však dělám bibliografii ke každému svému textu, z prostého důvodu, abych nezapomněl, odkud jsem citoval. Každému, kdo bude mít zájem rád zašlu emailem seznam knih a časopisů, ze kterých čerpám.)
Ptáme li se tedy jestli drogová závislost ničí jedince fyzicky a psychicky, musíme se zároveň ptát jestli nezaměňujeme příčinu a následek. Nakonec se může ukázat, že skutečně destruktivním prvkem není sama droga, ale intolerantní společnost.
Já ale nechci dělat nějakou lacinou prodrogovou propagandu. Mám rád pravdu, a co se týče drog, se nám hodně lže a lež je pro mne vždy nemravnost, i když s ní sleduji nějaké "vznešené" cíle. Vadí mi lidé, kteří si na drogové problematice budují politickou kariéru. Stejně tak mi vadí, když se z kozlů stávají zahradníci. Vadí mi "experti", jejichž jedinou specializací je to, že nějaký čas drogy brali, pak přestali a začali napravovat druhé. Uniklo jim ale přitom, že za jejich předchozí problémy mohl především nějaký závažný nedostatek ve vlastní osobnosti a proto začali fetovat.
U drogy je totiž největší problém umět si jí nadávkovat. Toto ale pro někoho znamená, že se jí nesmí ani dotknout. Záleží především na psychické výbavě jedince. Je li někdo vnitřně labilní, nezakotvený, stačí mnohdy první dávka a lítá v tom do konce života. Právě takoví se ale dostávají do rukou lékařů, a proto i ti lékaři, kterých si vážím, nejsou ve skutečnosti objektivní. Mají prostě tendenci vlastnosti vzorku populace se kterým přijdou do styku přenášet na celou populaci.
Vrátím se ještě k oné dívce kouřící hašiš. Mrzelo by mne, kdyby si pan Čulík nebo čtenáři Britských listů o mě mysleli, že bych nechal někoho v nesnázích. Bylo by to proti mému životnímu krédu a taky proti tomu, co jsem až doposavaď napsal. Kdyby skutečně hrozilo, že se dotyčná chce živit prostitucí nebo krást, jednal bych rozhodně jinak.
Problém je jinde. Mám hodně přátel o generaci mladších, než jsem sám. Jde vesměs o středoškolské nebo vysokoškolské studenty. Většina z nich běžně kouří marihuanu. Nebráním jim v tom, stejně by mne neposlechli. Snažím se ale každému vysvětlit, že největší chyba, kterou může udělat, je když poznání, které se mu dostalo bude dávat do souvislosti pouze s drogou. Na tomto ulétl v šedesátých letech "prorok LSD" americký psychiatr Timothy Leary a vlastně celé hnutí hippies.
V českých zemích se utratilo v roce 2000 kolem čtyřiceti miliard korun za léky jako diazepam, lexaurin, rohypnol či neurol. Všechny tyto léky jsou silně návykové. Jejich léčebný účinek je v tom, že utlumují. Někdy takovýto lék skutečně pomůže. Sám mívám někdy deprese a potom klidně jdu a nechám si něco napsat. Jenže si zároveň uvědomoji, že deprese mají svou příčinu, kterou lék neodstraní. Většina těch, kteří tyto látky konzumují si toto neuvědomují a tím se stávají toxikomany. Zvláště v tom vynikají dámy ve středním věku, které jsou "na nervy". Tento druh toxikomanie, ve skutečnosti mnohem nebezpečnější než sváteční kouření marihuany, ale nikomu nevadí (!).
Často je možné číst nebo slyšet v médiích, že droga je útěk před realitou. Nemusí tomu tak vždy být. Kuřáci trávy, se kterými se stýkám před ničím neutíkají. Pouze objevili, že existuje i jiný svět než ten materiální. Tato civilizace se vyvíjela velmi jednostraně směrem k materiálnímu způsobu života. V průběhu tohoto vývoje jsme ztratili schopnosti vnímat duchovní svět. Některé chemické látky dokáží stimulovat ta mozková centra, která zodpovídají za vidění duchovní skutečnosti. Důvod dnešní "toxikomanie" mladých lidí je mnohdy právě tento.
Mnohem větší zlo než drogy jsou pro tuto civilizaci automobily. Více lidí zemře následkem dopravních nehod než následkem intoxikace drogou. Automobily nenávratně poškozují přírodu, způsobují respirační choroby. Kvůli automobilům jsme poškodili historická centra mnohých měst a zničili tak cenné kulturní památky. Nicméně ten, kdo na tyto jevy upozorňuje bude nazván extrémistou a zanesen na černou listinu.
Euroamerická civilizace je mimořádně intolerantní k těm, kteří nepřijímají její hodnoty. Jenže takových lidí přibývá. Osobně pokládám konzumní společnost za mrtvolu v agónii. Tažení proti kuřákům trávy a hašiše pak za jeden z projevů této agónie.
