Velká Británie: Jak ukončit azylové šílenství
Motto:
1. "Británie je multikulturní země, která si zakládá na toleranci a otevřenosti k uprchlíkům." Teodor Marjanovič, Jindřich Šídlo, Respekt 6. 8. 2001
2. "Odmítnutý žadatel o azyl, který byl při deportaci z Británie dnes umístěn na loď z Doveru do Francie, skočil do moře, ve snaze vrátit se do Británie, a přišel při tom o život. Byl to muž pocházející z Kosova." BBC Radio 4, rozhlasové zprávy v 16 hodin, 20. 8. 2001
Žadatelé o azyl v Británii zůstávají na holičkách, protože je azylové řízení nesmírně neefektivní. Avšak ministerstvo vnitra je neschopné provést reformy, jichž by bylo zapotřebí. Nový začátek může způsobit jedině založení nové, nezávislé Rady pro uprchlíky, argumentoval minulou neděli 19. 8. v týdeníku Observer Guy S. Goodwin Gill, profesor Oxfordské univerzity, právník, zabývající se mezinárodní uprchlickou problematikou. Shrnujeme. (Uvažujme nad tímto článkem i nad českou azylovou politikou, která je ještě daleko méně racionální a efektivní než britská. JČ)
Navzdory tomu, co tvrdí politikové, Konvence o uprchlících z roku 1951 a to, co se v ní praví o statutu uprchlíků, nevytváří problém pro britskou azylovou politiku.
Absolutně nic v Konvenci nebrání britské vládě, aby vyřizovala žádosti o azyl "bezodkladně, prostřednictvím rychlého rozhodování a efektivního systému hodnocení jednotlivých žádostí," jak o tom hovořil premiér Tony Blair před nedávnými britskými všeobecnými volbami.
Konvence nám a všem ostatním 141 státům, které ji podepsaly, připomíná, že máme společnou povinnost neposílat uprchlíky zpět tam, kde jsou pronásledováni, čelí mučení nebo smrti, ale to je povinnost, kterou by uznala za automatickou většina z nás, Konvence nekonvence.
Problémy jsou daleko základnější a jsou daleko blíž domova. Nikdo v britské vládě ani v opozici o tom nechce mluvit, ale jde o základní problém systémové neefektivnosti. Současný proces, jímž projde žadatel o azyl od podání žádosti až k jejímu vyřízení či odmítnutí, je nevhodný, nepružný, plýtvá finančními zdroji, je plný chyb, podléhá politickému ovlivňování a vůbec nestojí za to, aby ho někdo obhajoval.
Neschopnost vlád reagovat na vlny uprchlíků
Už přibližně dvacet let nedokáží vlády přiměřeně a efektivně reagovat na migraci lidí. Částečně za to nese odpovědnost vysoké komisařství OSN pro uprchlíky. Za posledních deset let totiž toto vysoké komisařství přestalo plnit svůj základní mandát. Odmítá se účastnit na procedurách a na realizaci ochrany pro uprchlíky. Neplní svou povinnost, jíž je zlepšovat normy a praxi v zájmu států, hostitelských komunit i samotných uprchlíků.
Vlády se samozřejmě plně podílejí na vině za tato selhání a musejí za ně přijmout odpovědnost. V Evropě už dlouho ministři a oficiální činitelé argumentují, že prý žijeme ve světě nulového přistěhovalectví. Samozřejmě, že tomu tak není: nikdy jsme ve světě nulového přistěhovalectví nežili.
Naopak, jako aktivní činitelé v provázaném světě jsme spojeni historickými, pokrevními a kulturními vazbami se všemi kouty naší planety, jsme nutnou součástí přílivu a odlivu lidí, který vzniká v důsledku obchodu, v důsledku globalizace ekonomiky a v důsledku očekávání našich občanů a jejich rodin. A také potřebujeme zahraniční pracovní síly, neboť jsme si vybudovali většinu svého bohatství prostřednictvím přistěhovalců a gastarbeiterů. Jak klesá počet obyvatel Evropy, zjišťujeme, že existuje mnoho práce, o níž my občané chceme, aby ji někdo dělal, ale ne my sami.
Takže tolerujeme nepravidelnou podtřídu příležitostných pracovních sil. Snažíme se předstírat oficialitu tím, že kriminalizujeme přistěhovalce, kteří nemají příslušné dokumenty, a vystavujeme hlučně na odiv svou tvrdost tím, že rozbíjíme rodiny a arbitrárně umisťujeme nešťastníky na dlouhé měsíce nebo i roky do vazby. Nikdy však nás nenapadne vymknout se konvenčnímu myšlení. Ať už jsme Britové, Němci, Dánové nebo Irové, stále se považujeme za jakýsi staromódní suverénní stát, jako bychom byli schopni se v dnešním světě izolovat fyzicky od lidí a od událostí.
Reagujeme na příznaky jen v daném okamžiku, vůbec nás nenapadne uvažovat o tom, odkud uprchlíci přicházejí, anebo jakou roli hrajeme v jejich důvodech, proč přicházejí k nám. Nenapadne nás zaregistrovat, že hlavními zeměmi, z nichž lidé prchají do Evropy - Afghánistán, Srí Lanka nebo Irák - jsou země, kde zuří konflikt a kde se nedá žít - a právě to jsou typické země, odkud lze očekávat uprchlíky.
Pokud to myslíme vážně s vlnami lidí, kteří přicházejí naším směrem, měli bychom se intenzivně zajímat o řešení jejich problémů - měli bychom pomáhat řešit konflikty a zabraňovat jim, povzbuzovat investice, rozvoj a místní demokratizaci.
Pozitivní rysy britské azylové politiky
Avšak ne všechno je úplně černé. V posledních letech přispěly soudy a tribunály v Británii obrovskou měrou a často jednomyslně k vývoji v právní vědě, týkající se uprchlické problematiky. Soudy a tribunály nám připomněly, že podkladem pro uvěřitelnou a efektivní politiku zaměřenou na uprchlíky musejí být základní lidské hodnoty.
Významná rozhodnutí soudů posílila ochranu uprchlíků ženského pohlaví a odhalila právní nedostatky, ano, dokonce i protizákonné jednání malé menšiny našich evropských partnerů.
Bohužel však Jacku Strawovi, který byl donedávna britským ministrem vnitra, [je to nynější britský ministr zahraničních věcí, pozn. JČ], chyběla odvaha a vůle podporovat důsledné a korektní normy mezinárodní ochrany pro uprchlíky po celé Evropě. Namísto toho se zaměřil na bulvární přístup, jehož cílem bylo zlikvidovat fronty uprchlíků, čekajících na rozhodnutí, a na takzvané "zneužívání azylového systému". Důsledkem toho bylo, že tato rétorika odvedla pozornost od skutečných problémů.
Selhání azylové "reformy"
Vláda tvrdí, že zákon o přistěhovalectví a o azylu z roku 1999 pomohl "zreformovat systém, který nefungoval pro nikoho". Není tomu tak. Také vláda tvrdí, že prý došlo k snížení počtu čekatelů na azylové rozhodnutí. Do určité míry tomu možná je tak, i když teď víme, že podstatná většina tzv. "azylových rozhodnutí" jsou podvod a absolutně neposkytují informace o tom, zda žadatelé, o nichž je rozhodováno, potřebují či nepotřebují naši ochranu.
Rozhodování i nadále zůstává zcela odděleno od konkrétního žadatele, a to časově i co do vzdálenosti. To vytváří dodatečná zdržení a náklady, protože bývá často nutné dodatečně vyjasňovat jazykové problémy, důvěryhodnost, tlumočení i celou podstatu věci. Státní úředníci rozhodují o tom, zda poskytnout či neposkytnout azyl, na základě informací o jednotlivých zemích, které nepodléhají veřejné kontrole ani uznávaným normám verifikace. Rozhodovací proces až příliš často určuje ministerstvo financí. Hlavně jde o počet lidí, jimž má být udělen azyl, a nikoliv o kvalitu azylových rozhodnutí. Je velká otázka, zda bychom dokázali nynější azylová rozhodnutí obhájit, anebo zda na jejich základě prostě vypadáme jen jako pitomci.
Nová rada pro uprchlíky
Rozhovory s vysokými a středně vysokými představiteli britského ministerstva vnitra, mnoho z nichž ví, že je zapotřebí reforem a snaží se o reformy usilovat, mě přesvědčily, že reforma je ve skutečnosti nemožná - že byrokratická inerce, která tak často ochromuje reformu, jíž je zapotřebí k tomu, aby vláda vládla dobře, znovu převládne, ať už jsou meritum věci či jeho finanční aspekty jakékoliv.
Pokud si současná či jakákoliv příští vláda přeje skutečně udělat něco s azylovým problémem v této zemi, a nepůjde jí jen o splnění sobeckých zájmů zaměstnanců státních institucí anebo xenofobních požadavků určitých sdělovacích prostředků, bude nutno najít realistickou alternativu k současnému systému.
Podle mého názoru se to dá udělat. Už sama skutečnost, že žadatelé o azyl stále ještě čekají na první rozhodnutí tři až čtyři roky, jen potvrzuje jasnou věc, že totiž pravomoci pro určování statutu uprchlíka a udělování azylu musejí být odebrány ministerstvu vnitra a musejí být poskytnuty nezávislému úřadu - samostatné, autonomní organizaci, nové Radě pro uprchlíky, která nebude podléhat politickým tlakům, jaké každodenně zkreslují proces rozhodování o žádostech o azyl.
Musí vzniknout takový rozhodovací proces, kde bude spolehlivě zajištěno rozhodování, odvolání, právní zastoupení žadatele, tlumočení i informace o zemi, z níž prchá. Rozhodování bude muset činit instituce, v níž bude moci mít veřejnost i organizace, zastávající lidská práva a práva uprchlíků, plnou důvěru. Musí vzniknout prostředí, v němž budou ti, kteří budou o uprchlících rozhodovat, schopni činit solidní, obhajitelná rozhodnutí a nikoliv jen rozhodnutí, ovlivněná uměle zvenčí určenými ukazateli produktivity.
Co vyžaduje spravedlnost
Existuje šest základních rysů efektivní procedury zpracování žádostí o azyl: Rozhodování by mělo být co nejblíže žadateli; k dispozici musejí být kompletní, autoritativní a důvěryhodné informace o zemi, z níž žadatel utíká; žadateli musí být zaručeno poradenství, právní zastoupení a tlumočení; rychlá a racionální rozhodnutí musejí být poskytnuta písemně; musí být možné odvolání na základě faktů; musí existovat právní možnost rozhodnutí revidovat.
Je nutno se vyhnout falešným iluzím
Zrušíte-li Konvenci o uprchlících z roku 1951, nic podstatného se nezmění. Lidská dimenze problému bude trvat dál - stále budou lidé, kteří budou požadovat ochranu a budou ji potřebovat - stále budou muset státní úředníci rozhodovat o jejich osudu. Stále půjde o základní ústavní hodnoty. Organizace na obranu lidských práv i na obranu práv uprchlíků budou i nadále požadovat dodržování těchto práv; veřejnost bude stále požadovat, aby státní úředníci činili v těchto věcech spravedlivá rozhodnutí.
Jak Česká republika nepřežije v globální ekonomice, založené na znalostech
Západní demokracie usilují v poslední době co nejvíce o to, aby umožnily svým občanům, zejména mladým lidem co nejefektivněji rozvíjet svůj talent a inteligenční potenciál - vědí totiž, že v blízké budoucnosti bude celosvětově docházet k ostré konkurenci, v níž vyhrají a statutu otrockých národů se vyhnou jen ty společnosti, které budou mít vysokou kvalifikaci a schopnost nezávislého myšlení, kreativity a inovací. Právě proto investují západní státy velmi silně do vzdělání mladých lidí. Rozhodne-li se student z Německa studovat na univerzitě v Glasgow, prostě přijde: jeho německý komunální úřad mu studium v zahraničí financuje.
V Čechách to nefunguje ani tak, že by si mohli mladí lidé brát na studium v zahraničí zvýhodněné státní půjčky. A ještě dlouho to asi tak - k velké škodě českého společenství - fungovat nebude. Jak zpitomělí jsou někteří místní lidé klausovskou propagandou z první poloviny devadesátých let, tvrdící, že nikdo nemá za nikoho odpovědnost a každý se musí postarat sám o sebe, dokazují tyto tři dopisy, které dostal český student v Británii Zdeněk Jeřábek po nedávném zveřejnění jeho dopisu v Britských listech, v němž právem poukazoval na to, že v zájmu ekonomického přežití českého národa má česká vláda povinnost umožnit mladým lidem alespoň půjčkami financování jejich studia v zahraničí. Autoři níže uvedených dopisů to tak necítí: obávám se, že tak, jak uvažují, se uvažuje v současnosti jen v rozvojovém světě, nikoliv v Evropě, do které se chce ČR dostat :(.
Student Zdeněk Jeřábek poznamenává: " Vazeny pane Culiku, ptal jste se me na jake problemy narazim, jednim slovem na totalni a absolutni nepochopeni ze strany ceske, nekdy mam pocit, jako kdyby neumeli komunikovat. Prave jsem Vam poslal tri priklady, ktere me obzvlaste pobavily. Doufam ze je zverejnite. Vas ZJ." (JČ)
Vážený pane.
Jestli studujete v Anglii nebo USA nebo kdekoli jinde, je to Vaše soukromá
záležitost. Nepochopil jsem, proč obtěžujete jiné lidi svými problémy.
Myslím si, že jiní lidé mají svých problémů dost a netouží řešit ještě ty
vaše, a to jenom proto, že jste při jejich řešení sám selhal.
V životě se
opírejte pouze sám o sebe, a hledáte -li pomocnou ruku, hledejte ji jen na
konci svého ramene.
Takto funguje svět kolem Vás. Jste patrně mladý a ještě
jste to nepochopil. Pokud bude někdo ochoten řešit Vaše problémy, najdou se
tisíce dalších, kteří budou také potřebovat, aby za ně někdo něco vyřešil, a
budete zneužívat dobroty nebo hlouposti dárců, kteří jsou slabí v tom, že
nedovedou říci ne.
Přeji Vám, abyste našel nějakého sponzora, ale položte si otázku, k čemu
bude Vašemu sponzorovi Vaše vzdělání, když to vzdělání potřebujete pouze Vy a ne Váš sponzor.
Jestli žádného sponzora nenajdete, tak nestudujte a jděte pracovat.
Pane Jerabku,
proc byste se mel nekomu omlouvat, ze jste Čech?
To, o čem píšete, nemá s národností co dělat.
Spravny termin je/nezlobte se na me/..chudy clovek.
Ty povidky, ktere jsme v dobe detstvi cetli /myslim my drive narozeni/ jak
chuda rodina nemela na skolu a papir pro deti, jak vynalezavy chlapec
prilepil svetlusky na klacek a vecer po zamestnani psal klacikem do pisku na morskem brehu a nahradil tak svetlo a papir, to ma racionalni
jadro, zkratka vsechno speje k tomu, ze studovat budou moci pouze deti
bohatych rodicu. Ostatni si musi pomoci, jak umeji.
To je ta hruza/a to neprovadim polit.propagandu/, ze ti havlove, klausove
nerekli, kdyz zmenime typ zrizeni, tak pocitejte taky s tim, že kdo nebude mit
penize na skolu, tak jeho deti zustanou bez vzdelani.
Ve vasem pripade to neni az takove, vy chcete to nejlepsi z nejlepsiho, proc ne.
Ale souhlasite asi se mnou,ze kdybyste se jmenoval treba Zelezny,tak byste takovy clanek nemusel psat.
At se vam ta Anglie podari.
Vážený pane Jeřábku,
pokud bych reagovala v intencích druhé věty Vašeho mailu, asi bych musela
napsat: A proč by to někoho zajímat mělo? [že chce Zdeněk Jeřábek studovat, pozn. JČ]
To je přece vaše soukromá věc,
investice do vaší vlastní budoucnosti, děláte to pro své lepší uplatnění na
trhu práce a nepochybně i budoucí vyšší finanční ohodnocení.
Je to stejné,
jako když svému dítěti platím počítačový kurs nebo kurs angličtiny, i když
uznávám, že finančně je to nesrovnatelné. /Zároveň souhlasím, že vzdělaný
občan je i přínosem pro svůj stát/.
Domnívám se, že situace není tak katastrofální - existují mezistátní dohody
i dohody mezi vysokými školami, které umožňují mladým lidem studia a stáže v
zahraničí, a to včetně finančního zabezpečení. Možnost získat příspěvek ze
státního rozpočtu na individuálně sjednané studium v zahraničí skutečně
neexistuje a myslím, že tímto způsobem to nefunguje nikde ve světě. K těmto
účelům existují bankovní půjčky s několikaletou lhůtou splatnosti.
Tím se dostávám k poslednímu bodu vašeho mailu - nevím, zda by podobnou
agenturu /vzhledem k platné legislativě/ vůbec mohla vláda založit a
provozovat. Nicméně mám dojem, že v blízké budoucnosti banky k podobným
programům stejně přistoupí a spíš jde asi o určitou garanci ze strany státu
vztahující se např. k nižšímu úročení. Jak jsem četla, půjčku na studium už
poskytuje Komerční banka.
Závěrem chci vyjádřit obdiv vaší houževnatosti a cílevědomosti a přeji vám,
aby se vám podařilo studia dokončit.
S pozdravem (...) odbor pro styk s veřejností
Hacking = hack king
1. "You are owned!"
Počítačová kriminalita anebo motor pokroku?
(Jméno autora materiálu, zveřejněného k diskusi, je redakci BL známo.) Stejně jako titulek tohoto článku, anebo třeba: "Owned by ...", "Hacked by ...", "0% Dastych, 100% Binary.Division..." vás
občas přivítá váš oblíbený internetový portál, webový poštovní server, oblíbené noviny, "oblíbené" ministerstvo anebo nějaký absolutně nezajímavý server, například gymnázium v Uherském hradišti, Bratislavě, nebo kdekoliv
jinde.
Všechny tyto "hlášky" mají něco společného. To něco je počítacový specialista, PR many zvaný "pirát", či našich mediálních končinách hacker, který napadl,
alias "hacknul" daný systém. O co jde? O svéráznou formu "veřejně prospěšné služby", upozorňující na nedostatky kvalifikace správce systému či nevhodný či lajdácky nainstalovaný software na serveru, pubertální vtípek extrémně nudícího se studenta či vážnou a společensky nebezpečnou kriminální činnost? Policisté rádi mluví o poslední variantě (kvůli své nepostradatelnosti a svému resortnímu rozpočtu), hackeři zase o té první (kvůli společenské toleranci své činnosti a své pověsti). Někteří profesionálové hackery velebí, nekteří je zatracují. Většina uznává jejich schopnosti a znalosti, nerozumí však mnohdy motivům jejich činů a nezná souvislosti. Režiséři o nich točí akční techno-filmy, a ty se stávají kultovními a režiséři bohatými. Dobře se baví vetšinou škodolibí uživatelé služeb konkurenčních serverů, většinou ti, kterí daným průnikem nejsou poškozeni. Avšak mnoho důvodů pro smích zrovna nemají poškození klienti napadeného serveru, kterým se hackeři dostali k poště nebo osobním údajům, a vlasy si rvou také administrátoři napadeného systému. Značí to, že nepracují profesionálně - někde udělali chybu, něco bylo opomenuto, někdo má na ně spadeno. Co chtějí svými průniky tito lidé dokázat? Jaký mají důvod znevažovat práci druhých? Proč útočí zrovna na vaše servery? Jak se tam vůbec dostali? Jak se proti nim bránit? Co si myslí administrátoři, jak odůvodňují své činy sami hackeři? To jsou některé z otázek, které se pokusí zodpovědět náš nový seriál.
Hacker versus cracker
Jak už bylo na mnoha místech a v mnoha článcích vzpomenuto, slůvko
hacker je dost mylným označením pro lidi, kteří pronikají na cizí servery či k cizím datům
bez vědomí jejich majitelů (resp. administrátorů). Hacker podle pradávné
definice ještě z dob nejprimitivnějších Unixů (pionýrská doba - začátek let sedmdesátých
minulého století), je výrazem pro člověka hodně zaujatého pro danou věc, který
většinu času tráví psaním, laděním a zdokonalováním svého kódu. Například
mnohé běžné lidi by překvapilo, že Linuse Torvaldse, velmi to známého finského
studenta, který začal psát operační systém Linux, může někdo oslovit titulem
hacker. Avšak právě on je ideálním případem pro použití tohoto slovíčka. Lidé,
kteří napsali podstatnou část jádra operačního systému Linux, můžeme s klidným
svědomím označit pojmem kernel hacker, což je dokonce titul, kterým se oni sami označují
v souboru se seznamem autorů. Stejně tak hacker je člověk, který píše jakýkoliv
software, a doslova entuziasticky se věnuje jeho vývoji. Pojmem hacker (i s pejorativním nádechem) můžeme
označit ostatně i Billa Gatese, zakladatele společnosti Microsoft, který
počátkem 80tých let spolu se svým kamarádem Paulem Allenem "hackli" operační
systém DOS, který koupili od někoho jiného za 50 tisíc dolarů, připsali do něj
nějaké vlastnosti, změnili copyrightové řetězce a vydali jej jako vlastní
operační systém.
Pro počítačové piráty, kteří se věnují průnikům, je daleko vhodnější slůvko
cracker. Je to však obecnější výraz pro lidi, věnující se nejrůznějšim
druhům většinou nelegálních činností - prolamováním patentovaných algoritmů,
odhalováním metod ochrany programů, a nakonec i hledáním bezpečnostních děr. V
tomto seriálu budeme používat většinou výrazu hacker, protože je v naší mediální hantýrce
natolik zaužívané, že již asi nemá cenu laiky převychovávat :)
Kdo stvořil hackera?
V Bibli se praví, že na počátku bylo slovo. Na počátku historie hackingu byl počítač. Počítačoví hackeři a crackeři existují už od začátku této éry. Zpočátku
se většinou věnovali ti nejzkušenější prověřování, jestli ochrana toho a toho systému je dokonalá. To
proto, že byli buď placeni za prověřování kvality práce druhých, anebo byli sami autory zabezpečení. Po
úspěšném průniku zkontaktovali autora zabezpečení či majitele systému a navrhli odpovídající změny. Systém se stával kvalitnější, bezpečnější.
Časem však začalo přibývat lidí, kteří z průniků do cizích
systémů mohli získat nějaké běžným způsobem nezískatelné privilegia. Většinou
číst či měnit poštu lidem, které znali. Zkopírovat si jejich práci, dokumenty, zdrojové
programy, nebo je třeba "vhodně" modifikovat.
Pronikání do podnikových sítí
bylo zajímavé pro jednotlivce, kteří v podniku pracovali, ale tím v podstatě nemohli
způsobit nějaké vážnějši globální problémy. V době rozmachu celosvětové
počítačové sítě začal tento problém být závažnější, řekněme rovnou: globální. Neregulovaná globalizace a všedovolující svoboda Sítě ukázala svou odvrácenou tvář i zde.
Například důsledky průniku do sítě konkurenční korporace a získání jejich
privátních informací, čtení jejich pošty, jak lokální, tak mezipodnikové, není
určitě nutné zvlášť objasňovat. Ekonomický přínos je zřejmý a zisk z jednoho průniku se dá počítat na miliardy, stejně jako ztráta... Akcie na burze změní majitele a ten zločinný kousek kódu zmizí stejně neviditelně, jak se v tu pravou chvíli objevil. Počítačovou kriminalitu v tom pravém slova smyslu tak podporují i státy a jejich vlády. Většinou pod pláštíkem výzkumu či boje proti hackerům vyvíjejí vojensky či špionážně využitelné systémy.
V dnešní době jsou už většinou korporační
sítě velmi dobře zabezpečené. Boj na této frontě se stává doménou specializovaných firem a vládních agentur. Pro individuální hackery se stávají jednodušším a zajímavějším cílem
veřejné (většinou webové) servery. Kompromitování takovéhoto systému znamená buď
získání přístupu k databázím osobních informací, hesel a pošty statisíců lidí,
anebo v případě výměny webové stránky zviditelnění jak hackera, tak negativní
zviditelnění konkrétního serveru, a nejen ostuda jeho administrátora. Neúspěšný hack je pak tou nejlepší reklamou...
Jak plynul čas, snižovala se i věková hranice lidí, kteří se hacku
věnovali. Zatímco v počátcích to byli většinou počítačoví veteráni, univerzitní
absolventi či pedagogové, časem studenti univerzit, postupně jsme se dopracovali až do
současného stádia, kdy už (v jistém smyslu slova) "hackují" i děti na základních
školách. V dnešní době není třeba žádné extrémní znalosti počítačových systémů
a už vůbec ne programování k tomu, aby jste "hackli" děravý server. Stačí
vám základní znalost konkrétního operačního systému, dovednost surfování po
internetu a spouštění programů. To skutečně zvládá jakýkoli adolescent,
mající přístup k počítači a samozřejmě k internetu.
Proč ?!?!?!?!
Tato otázka je stejně stručná, jak nevyčerpatelná je odpověď. Důvod, proč hackeři existují, je zřejmý. Protože existují počítače, protože existuje ctižádost zvítězit, vyniknout pokořením druhých a protože programátoři aplikací jsou lemplové, flákající svou práci. Protože vložené peníze majitelů firem jsou motorem pro stále agresivnější marketing, kratší inovační cykly a tím i stále rychlejší vývoj stále rozsáhlejších programů. Protože i za program, mající chyby dostane firma zaplaceno a obrana "spotřebitele" proti nekvalitní práci programátora neexistuje. Protože masové rozšíření počítačů PC bylo příčinou nemravných zisků mnoha firem i mnoha jednotlivců. Protože namísto mágů začali světu počítačů vládnout kejklíři, šašci a šarlatáni. Protože v některých komerčně nejúspěšnějších systémech je víc chyb, než kódu... Protože neexistují pravidla vývoje, neexistují standardy, neexistuje už ani morálka - u těch největších, nejúspěšnějších, nejmocnějších. Protože ve jménu "pokroku" a "zisku" je dovoleno téměř vše. A protože na druhé straně internet osvobodil jedince, člověka - na internetu má dnes při dostatečné konektivitě, inteligenci a znalostech jednotlivec stejnou moc, jako ta nejmocnější korporace. Stejnou moc bořit, jako stavět. Protože každý se chce stát Billem Gatesem.
Hackeři jsou úplně normální lidé, kteří mají práci (většinou v IT oboru). Buď v
práci, nebo jako koníček, anebo oboje, se věnují odhalováním nedostatků
v počítačových systémech, ne nutně jen softwarových.
Crackeři, teda lidé s ne
docela čistými, neboli lépe řečeno legálními úmysly, jsou nejrůznějších
charakterů.
Knowledge society
Samostatnou kapitolou počítačového pirátství byl podíl hackerů východoevropských zemí na rozvoji národního hospodářství svých států. Před i po pádu železné opony. Vyděračské kurzy západních měn, železná opona či restrikce COCOM na "strtegické produkty" přivedly řadu inženýrů ve firmách bývalé RVHP na cestu "boje" proti kapitalismu - zcizování a rozšiřování programového vybavení i konstrukcí čipů bez zaplacení příslušných licenčních poplatků. Tato oblíbená činnost, spočívající v nelegálním kopírování as propojení průmyslové špionáže se světem aplikovaného vývoje zdomácněla a po "sametové revoluci" a pádyu výzkumných ústavů i výpočetních středisek nalezla své nadšené pokračovatele v akademické obci. A tak se stalo, že bariéry COCOM nemělo smysl udržovat, firmy zareagovaly důslednější ochranou softwaru seriálovým číslem. Crackeři zase celosvětovým zveřejněním seznamů seriálových čísel jednotlivých verzí programů, posléze "deserializačními" programy či systémovými generátory seriálových čísel. Hardwarová ochrana se také neujala (neb na každou ochranu se našel prostředek k jejímu prolomení) a tak firmy byly nuceny zahrnout nelegální rozšiřování svých produktů do globálních marketingových strategií a "neoficiálně" ho tolerovat či dokonce podporovat. Jen díky tomu (zdarma) otestovávají uživatelé jejich beta-verze, jen díky tomu se učí (zdarma) s produkty zacházet budoucí uživatelé legálních kopií, jen díky tomu firmy (zdarma) popularizují své produkty. Pokud to neučiní, zahynou či živoří (to je napříkald případ souboje Microstation versus Autodesk - vítěz byl na českém trhu znám předem, stejně jako vítěz souboje Micrografx versus Corel, či deset let trvající monopol firem Adobe, Microsoft). Jen díky tomu jsou dnes čeští a slovenští studenti a absolventi škol počítačově gramotní v takovém měřítku, jen díky tomu vycházejí i ti nejchudší studenti ze škol připraveni pro praxi se znalostí těch nejnáročnějších systémů a programů. V praxi pak vyžadují kvalitní programy, výkonný hardware a nehodlají se spokojit s průměrem či starými verzemi. To proto, že Praha se stala po určitou dobu jedním ze světových center nelegální distribuce veškerého software pro dvě hlavní platformy - PC i MAC. Stala se i útočištěm pro většinu jeho velkých úložišť - nelegálních uzlů BBS, později pak velkých internetových serverů na páteřních sítích akademické komunity či telekomunikačních firem. Správci sítí a mezinárodních linek v Telecomu by mohli vyprávět o přínosu tomuto pokroku v high-tech... To vše v neomezeném množství, zdarma či pouze za symbolický, režijní poplatek. S tichým vědomím akademických funkcionářů univerzit, manažerů firem i úředníků státu. Stalo se, že na "černých" serverech byl software dříve, než u distributorů... Dnes se již hranice posunula na východ - většina serverů se fyzicky nachází v Rusku, Ukrajině či na Balkánu. Česká republika dnes přispívá k "pokroku" stále menším dílem, stále ale disponuje celosvětově uznávanými specialisty. Pouze téměř nikdo neví, že jsou Češi. Tradice "nekomerčního světa" žije dál. Pro další generaci chudých studentů východní Evropy či Asie se tak stává klíčovým jazykem angličtina (a snad si nemyslíte, že to americké vládě vadí? Neučí se rusky.), pro další generaci se znalosti, nikoliv peníze stanou hnacím motorem pokroku. Další generace lidí si uvědomí, že cesta za znalostmi a informacemi nemusí být limitována výší jejich konta. Další generace lidí bude indoktrinována civilizační kulturou, ve které jsou schopnosti ceněny více, než peníze. Ekonomický přínos pro státy bývalého východního bloku na jejich strastiplné cestě ke konkurenceschopnosti byl nesporný. Vidět to bylo i v rozvoji open source systémů, v rozvoji telekomunikací, vidět to je dnes i v bouřlivém rozvoji východoevropských firem sektoru "dot com"...
Hacking dnes je pokračováním tradice v jiné ekonomické realitě, s jinou kulturou mladé generace. Už ne s odpovědností a "revolučním" nadšením průkopníků let devadesátých, ale spíše s bezstarostností mládeže současné.
Myslím, že na současné česko-slovenské scéně (tedy prostředí, o
kterém se mluví v médiích) se jedná téměř ve sto procentech o studenty
nejrůznějších dat narození. Tito to dělají většinou pro zábavu, chtějí sobě nebo
většinou svému okolí něco dokázat, někoho ztrapnit nebo druhého pochválit. Někteří
hackují samostatně, "sólo", ale často se sdružují do tzv. hackerských
skupin, kdy pracuje několik hackerů zároveň. Mezi tyto patří na
československé scéně notoricky známý CzERT, pravděpodobně z drtivé většiny
slovenská Binary.Division, a v poslední době častého releasování windowsových
děr i China.Digital.Army nebo jandovská ExE. Nesmíme však opomenout i existenci
určitých kruhů, které se nevěnují hackerskému exhibicionismu. Skutečných počítačových
kriminálníků je určitě v řadách hackerů hodně, pouze se o nich téměř nic
neví. Neriskují zveřejnění svých aktivit. Nepracují viditelně. Věnují se skutečným obchodním a bankovním podvodům, manipulováním se zprávami, různými výsledky, daty apod., které vedou k jejich následnému obohacení či obohacení těch, kteří je platí. Věnují se průmyslové (ekonomické) špionáži či terorismu. Nejen mafie, ale i ty nejcnostnější a nejrenomovanější firmy a nadnárodní korporace si najímají přes různé poradenské firmy "specialisty" na ilegální průnik do počítačových sítí konkurentů (nejznámější u nás jsou skupiny kolem některých českých bankovních, telekomunikačních a některých mediálních uskupení, které dokonce používají takto nelegálně získaná data u soudů jako důkazy...) - i ti "nejpoctivější" sahají občas k nelegálním prostředkům... Jen jim to nesmí nikdo dokázat. Na burze se také nikdo neptá. Média přinesou "senzační" odhalení "z důvěryhodných zdrojů" a nikdo se neptá, jakou cstou přišla k evidentně utajeným informacím... A když se zeptá, odpovědí je přezíravý úsměšek a poukaz na "veřejnou prospěšnost" zveřejněných informací, někdy i veřejnoprávnost. Občas přijde dokonce i státní vyznamenání či cena nějaké obskurní nadace. Investigace tomu říkají hloupí čtenáři i hloupí novináři, korupce, únik informací a napojení na špionáž tomu říká ten, který ví své.
O centru boje proti počítačové kriminalitě a o způsobech průniků do
systémů si řekneme v další části seriálu.
Deset let po selhání komunistického puče v Rusku
Jak mocným nástrojem se po celém světě stala svobodná řeč!
O minulém víkendu tomu bylo deset let, co selhal komunistický puč v Rusku. Nad tím, jakou cestu od té doby ušlo Rusko, se v sobotu v pořadu rozhlasu BBC "From our own correspondent" zamýšlela tehdejší zpravodajka BBC v Moskvě Bridget Kendalová. Příspěvek mě zaujal proto, že se v něm uvažuje nad tím, na co poukazuji už dávno, trochu jinými slovy: Do jaké míry byl pád komunismu ukončením totalitní éry a do jaký míry byl naopak začátkem globalizační, informační éry, která nesnese uzavřené společnosti? Shrnujeme. JČ
Vzpomínám, jak jsem před patnácti lety v Moskvě navštívila jednoho britského podnikatele, který se tam snažil řídit malou joint venture. Chtěl mi vysvětlit svou frustraci s šíleným sovětským systémem, a tak mi ukázal, jak musí každý večer zamykat svůj xerox. Byly to předpisy sovětské cenzury. Xerox stál samostatně v místnosti s ocelovými tyčemi speciálně zpevněnými zdmi, podlahou a stropem. Každý večer se dostavil pracovník sovětské bezpečnosti a místnost zamkl na visací zámek a dal na zámek voskovou pečeť. Ráno kontroloval, zda nebyla pečeť porušena.
V současnosti je v Rusku nesčetné množství fotokopírovacích strojů, lidi mají mobilní telefony a satelitní talíře a dívají se na zahraniční televizi. A přes nekonečné stepi a lesy Ruska komunikují obyčejní Rusové s vnějším světem e-mailem, hrají bridge s americkými babičkami, konverzují v chatroomech s teenagery v Asii a stahují si z internetu hudbu z Jižní Ameriky. Pryč je doba, kdy byl nejlepší dárek pro sovětského známého tippex, (bílá vodička na opravování překlepů, udělaných na psacím stroji) a krabice kopíráků.
Vzpomínám, jak jsem navštívila jednu dámu, spolupracující s disidentským hnutím, která opisovala na psacím stroji v mnoha kopiích na tenký papír básně emigrantského básníka Josifa Brodského. Dneska by ty básně mohla na stisknutí jediného tlačítka poslat komukoliv na světě, v libovolném množství kopií.
Představme si, že by se ruská vláda dnes snažila zakazovat rozšiřování zakázané poezie! Jen pomysleme, jak obtížně stíhá policie po světě internetovou pornografii.
Žijeme v novém světě: máme svobodnější přístup, větší demokracii a existuje daleko větší množství prostupných hranic. Ale do jaké míry je to proto, že skončila studená válka a rozložil se komunismus, a do jaké míry je to proto, že stejně nadcházela revoluce v oblasti informačních technologií a polorozpadlé monstrum sovětského totalitarismu by bylo stejně donuceno odumřít?
Některé globální změny, k nimž došlo, lze skutečně vystopovat zpět ke Gorbačovově "perestrojce". Vzpomínám na sovětského náměstka ministra zahraničních věcí v roce 1988, který mi sdělil, nejenže se chystá Sovětský svaz stáhnout svá vojska z Afghánistánu, ale že se prý Sovětský svaz chystá opustit své spojence v Africe a ve střední Americe. "Angola, Etiopie? Ať si vyřeší své problémy sami," řekl mi.
"Je to on the record, mohu to citovat?" ptala jsem se s magnetofonem v ruce. "Samozřejmě, že ano. To je naše nové politické myšlení," odpověděl.
Nevěřila jsem mu a ani mu zřejmě asi další rok dva nevěřili západní analytikové. Jak jsme si mohli vůbec představit svět, v němž SSSR a USA nesoutěžily o globální nadvládu?
Uznejme však: tím, že jsou dnes hranice daleko prostupnější než kdysi, jsme všichni daleko zranitelnější. Před patnácti lety odsuzovaly vlády v západní Evropě sovětský blok za to, že brání svým občanům volně cestovat. V současnosti uvažují tytéž západní vlády, jak zabránit vstupu do země takzvaným "neoprávněným žadatelům o azyl".
A zatímco ruská a západní policie - a dokonce i rozvědky - nyní navzájem spolupracují, jejich novým společným nepřítelem jsou jiné, těžce postižitelné mezinárodní sítě - mocné zločinecké syndikáty, které celosvětově obchodují s narkotiky, se zbraněmi a ženami, určenými pro prostitucí a pro otroctví. Pašují se dokonce i tělesné orgány.
Je lehké namalovat deprimující obraz.
Ale nezapomínejme, co jsme získali. Demokratické právo volit si svého politika a nebát se otevřeně mluvit s člověkem, kterého neznáme - to je cenná výsada.
Před dvaceti lety v Moskvě bylo pro Rusy promluvit s cizincem riziko. Jedna má známá, kterou zastavil v Moskvě na ulici cizinec, byla okamžitě poté zastavena tajným agentem z KGB: "Co jste řekla tomu Američanovi?" zeptal se agent rovnou, bez pozdravu. "Chtěl vědět, jak se dostane na Rudé náměstí, tak jsem mu to řekla," odpověděla. "Výborně, soudružko, splnila jste svou sovětskou povinnost," řekl agent KGB zcela vážně a šel dál shromažďovat informace. Jak absurdně to teď zní.
A jak mocným nástrojem se stala svobodná řeč! V současnosti si politikové po celém světě, včetně bývalého Sovětského svazu, uvědomují, že malé kampaně obyčejných lidí se v dnešní době dokáží rozrůst a nabýt celosvětových rozměrů. Jen se podívejme na tlak, vyvinutý na farmaceutické společnosti, aby poskytovaly rozvojovému světu levné léky. Podívejme se na úspěch kampaně donutit bohaté země, aby zrušily dluh chudých zemí.
Není divu, že se sovětská vláda snažila zamykat xeroxy co nejdéle! Jakmile vypustíte džina informační svobody z lahve, už ho nikdy nedostanete zpět.
Potíž je, že zde nefungují tzv.seriozní média pro ten „zbytek“, pro ty, které Jan Čulík zmiňuje jako omezené, normální, nevzdělané publikum. Nakonec ta média, od kterých je serióznost očekávána, používají podobné praktiky jako ta bulvární. Chtějí čtenáře, chtějí ty kteří si to koupí, chtějí vydělávat stejně tak, jako Železný. Zde a k nim bych byl mnohem kritičtější a na ně by mělo především platit to, o čem píše Jan Čulík, když uvádí příklady z Británie. Nova se nijak netají svojí profilací a také se nijak nebrání nařčení, že je bulvární. Mnohem závažnější je, že jiná média ohánějící se seriózností, veřejnoprávností a já nevím čím ještě vším, nakonec taková nejsou.
Jistě, když vidím bývalého člena Semaforu Miloslava Šimka, jak ejakuluje v přítomnosti Jaromíra Jágra v pořadu o hokejce, nebo jak se to show jmenovalo a nebo když jsem jen náhodou viděl kus nesmírně stupidního Peříčka, zakoušel jsem opravdové pocity nevolnosti. Přesto musím bohužel souhlasit s Vladimírem Železným, který poněkud zjednodušeně tvrdí, že každý intelektuál se snaží vymezit vůči jeho televizní stanici. Jedno české přísloví ale říká: každému, co jeho jest. Předpokládám, že intelektuálně založený člověk si raději bude číst, než koukat na TV Nova a nebo vůbec na jakoukoliv televizi. Přesto si ale nemyslím, že těch 5 milionů diváků co sledují Novu, jsou nutně omezení a nevzdělaní debilové, které Železný zneužil pro nákup své sbírky, jak to vyplývá z Peňásova sloupku a nakonec i z Čulíkovy poznámky. Zkažený salám obvykle zákazník dobrovolně odmítne a prodá-li ho obchodník jako čerstvý, je pochopitelně lump. Jenomže „salám“ diváků Novy jakkoliv je podle mínění mravokárců „zkažený“, je jako takový přijímán a to je přece jen jiná věc.
Jestliže bylo poskytnuto volební právo i lidem nevzdělaným (což mohlo být opravdu za jistých okolností nebezpečné), nemůže jim být z žádných důvodů, ani z těch morálních, vzato právo volby televize, na kterou se chtějí dívat. Znovu opakuji, seriozní média zde neplní svoji funkci a to je mnohem větší problém než ten, že bulvární média „plní svoji funkci“ bezezbytku. Není třeba -obrazně řečeno - nárokovat Novu tím, čím není a „nemá být“, je třeba nárokovat ty televize, aby byly tím, čím ony mají být. „Vrhnout se hlava nehlava po největší vulgaritě a po největším nevkusu, jen proto, že to lidi budou hltat a dá se na tom vydělat, se považuje v normálním světě stále za neseriózní“, píše Jan Čulík a dodává: „hodit pět milionů lidí přes palubu s tím, že jsou to jen "debilové", kteří si nezaslouží nic víc než Peříčko a Počasíčko, a klidně je možné na těchto pitomcích vydělávat a pak z toho koupit dobré obrazy - je, zdá se, z tohoto archaického britského kulturního pohledu- značně sprosté.“
Já ale argumentuji, že mnohem více neseriozní jsou skryté PR články, bulvár, manipulace a neobjektivita tam, kde být nemá, a znovu tvrdím, že není možné vyvázat televizní diváky z vlastní „odpovědnosti“ za vlastní svobodné rozhodnutí, díky jemuž se dívají, na co chtějí, a na to, co je jim nabízeno. To byl důvod, proč jsem také reagoval na sloupek Jiřího Peňáse a proč reaguji i nyní, když mám pocit, že mi nebylo rozuměno.
Je totiž možné spekulovat o jakékoliv míře sprostoty čehokoliv, sprostší je však ten, který prokazatelné sprostoty užívá tím, že ji konzumuje. A nebo se neříká, že přihlížeti zlu, jest ještě větším zlem? Záměrně to vyhrocuji a jsem proto k těm, co Novu konzumují mnohem náročnější ( pokud vůbec lze k nim být v tomto smyslu nějak náročný) než k těm, co ji provozují. A tvrdím, jestliže její diváci jsou opravdu všechno nevzdělaní pitomci, kteří sami sebe nechají sledováním této stanice „házet přes palubu“, pak si nic jiného skutečně nezaslouží. V tom případě má za jejich peníze - čistě hypoteticky, každá kvalitní umělecká sbírka mnohem větší hodnotu, než mají oni sami.
Že přeháním? Z hlediska toho, jak to vymezuje Jiří Peňás a nakonec potvrzuje Jan Čulík,určitě ano. Protože co je nakonec větší kulturní čin? Vytvoření kvalitní umělecké sbírky za peníze „pitomců“, kteří si stejně nic jiného „nezaslouží“ pro ty, kteří „pitomci“ nejsou, anebo je větší „kulturní čin“ vlastní konzumace televize Nova, právě těmito „pitomci“?
Z hlediska nároků na morálně čistý svět (nijak nechci tuto ideu zlehčit, či se jí vysmát), snad může fungovat intelektuální požadavek jakési etické autocenzury (budu raději velkouzenářem než šéfem Novy), ale v podmínkách současného globálního světa bohužel platí, že co není zakázáno, je dovoleno. Já se s tímto pojetím neztotožňuji, nicméně to vyjadřuje stávající systém, který se nikomu měnit nechce. V něm očekávat od kohokoliv, že předem proseje svůj podnikatelský záměr sítem morálních i etických priorit, je bláhové.
Naznačený problém proto není o menší či větší míře etiky a nakonec i odpovědnosti Vladimíra Železného, nebo o menších či větších „pitomcích“ či „debilech“, kteří se mu na to dívají. Je to o rodinné a školní výchově a jejích alternativních možnostech, o problému malé nabídky kvalitních a smysluplných pořadů a o jasně stanovených a vymezených pravidlech, jejichž dodržování musí společnost svými zákony vynucovat. Jsou-li v jejich rámci Esmeraldy, Peříčka a jiné stupidity prokazatelně závadné lidské populaci, měly by se zakázat. Když už jde o to, pro mne je třeba reklama na „veřejnoprávní“ ČT mnohem více nepřijatelná, než ono Peříčko na stanici Nova. Reklama totiž zcela jasně zneužívá řadu věcí a nepochybně i ty nevzdělané a nekulturní „pitomce“, kteří se na ní dívají. O tom, jak se některými pořady Česká televize přibližuje Nově, radši nemá cenu mluvit.Vypínám to, jdu ven, alternuji.
PS. Ještě pořád zůstává ta nezpodpovězená otázka: vzhledem k tomu, že Železný dluží CME miliardu korun, neměla by tato obrazárna propadnout soudu?
Na obranu Jany Dědečkové
Fabiano Golgo má jednostranné pojetí svobody slova
Vazeny pane Golgo
Sleduji se zajmem vasi vymenu nazoru s pani Dedeckovou ale nemejte mi
to za zle, vase "argumenty" me nuti k reakci.
Nejsem zadny novinar, snazim se byt pouze nestranny pozorovatel, ktery
soukrome hodnoti situaci okolo CT podle dostupnych informaci a faktu
a podle techto informaci si utvarim svuj nazor. Ale prave "vase pojeti
svobody slova" je tak silne jednostranne, az je mi z toho uzko.
Kazdy clovek je vice ci mene ovlivnen svymi sympatiemi k nejake
politicke strane, nakonec podle techto sympatii pak voli pri volbach.
Proto nevidim nic spatneho na tom, kdyz nekdo na svych SOUKROMYCH
strankach vyjadruje vice ci mene tyto sve sympatie verejne. NO A CO ?
Moje graficka je clenkou mladych komunistu. Kdyz posloucham jeji
nazory, casto utikam z kancelare a vari se ve mne krev, ale hodnotim ji
a dobre ji platim podle jejich profesionalnich schopnosti, ktere jsou
skvele, a ne podle jejiho politickeho smysleni. Tak hluboko jsem jeste
neklesl a verim, ze ani neklesnu....
Ale onalepkovat nekoho, s kym nemusim souhlasit, hned z toho, ze jeho
stranky jsou "otevrene propagandisticke ve prospech ODS", to je
stejne smesne a nizke,jako kdyz vzbourenci, ve snaze zakryt sve
predevsim osobni pohnutky a duvody ke vzpoure, kdy velmi dobre vedeli, ze diky sve vlastni profesionalni neschopnosti budou po nastupu
noveho vedeni s nejvetsi pravdepodobnosti pravem vyhozeni, zacali
ctvrty den vykrikovat do sveta nejdrive nicim nepodlozene bludy o
pokusu ODS ovladnout CT a pote jeste peprneji o ohrozeni svobody
slova.
Kdyz pominu FAKT, ze tak cinili vedome protizakonne a ze pro
podporu svych osobnich zajmu hrube zneuzili prostredky sveho
zamestnavatele, tak prave podobne nalepkovani dokazalo doslova
zblbnout nepodstatnou a smesnou cast verejnosti, ktera se pak sesla na
svem hapeningu na Vaclavskem namesti.
Dale, kdyz pominu, ze stejni zamestnanci CT opet hrube porusili zakon
a ucelove zverejnili vypisy z telefonu clenu rady CT (kde k temto
informacim vzali pristup ?)- pak se ptam :
kdo a z jakych prostredku organisoval a zaplatil prave ty hapeningy
na Vaclavaku ? Kdo z vedeni CT povolil a kdo z jakych prostredku
zaplatil prenosovou techniku ? Kdo jakym zpusobem objednal a nasledne
zaplatil desitky REKLAMNICH spotu zvouci verejnost na tyto
demonstrace, jejichz ucelem bylo podporit neci SOUKROME zajmy ?
To uz vam nevadi ? To uz povazujete za prijatelne a normalni ? Ve
srovnani s telefonnim uctem pani Dedeckove se velmi pravdepodobne
jedna o prostredky radove nekolikanasobne vyssi.
V teto souvislosti
by jiste byly zajimave vypisy ze sluzebnich mobilnich telefonu panu
Komerse, Dekoje, pani Voldánové a spol.
Kam se podel jejich smysl pro
objektivitu ? Proc nikdy sebemensim zpusobem nereagovali na
otazky,jak to s temi demonstracemi bylo, a kdyz reagovali, tak
polevanim neciho auta vykaly......... Skutecne velmi vtipne.....
Dale se pozastavujete nad tim, proc nepresvedcila tzv. Bobovize lidi,
aby sedeli doma v teple a proc Zelezneho prohodacovska propaganda
nepresvedcila sirokou verejnost. Opet pominu pejorativni a smesny
vyraz "Bobovize" a nalepku "Zelezneho prohodacovska propaganda", uz
samotne pouzivani techto radoby vtipnych oznaceni dostatecne vypovida
o vasi urovni a radoby objektivite. Na podobne (nebojim se toho
vyrazu) ZVASTY se da reagovat velmi jednoduse. Na vaclavskem namesti
se seslo cca 80-100 tisic lidi. Zhruba 9,5 MILIONU lidi zustalo
doma....... myslim, ze k temto FAKTICKYM CISLUM neni co dodat,neumim
si predstavit jasnejsi vyraz one "podpory" sirokou
verejnosti..........
Pouze mi to pripomenulo pana Rumla, ktery se na jednom z mitinku
chvastal, ze jeho US ma podporu podle pruzkumu cca 7 % obyvatelstva, ale na poznamku jednoho z pritomnych posluchacu,ze to mimo jine
znamena i to ,ze ma 93 % odpurcu - lepe receno lidi, kteri se s jeho
nazory a politikou neztotoznuji,reagoval tak, ze predcasne mitink
ukoncil, na dalsi otazky neodpovidal a behem 2 minut doslova
utekl......
To, ze mezi ostatnimi prave tento clovek "branil svobodu
slova" v budove CT, kam mimo jine nema ,jako nepovolany,zadny pristup, je pouze prislovecne.
A co se tyka pana Zelezneho - jeho,jak pisete " prohodacovska
propaganda " byla pouhym konstatovanim FAKTU doplnena osobnim
nazorem. Nechovam ani v nejmensim k tomuto clovekovi zadne
sympatie, mam na jeho osobu velmi vyhraneny negativni nazor, ale pod
jeho vyjadreni a komentovani onech trestuhodnych udalosti v CT bych
se dokazal podepsat a souhlasim s kazdym slovem, ktere pan Zelezny v
teto souvislosti vyslovil. Byla to totiz FAKTA, ktera se nekterym
lidem proste nelibi (fakta byvaji neprijemna) a proto tyto
"potrefene husy" ihned oznacily puvodce nalepkami "Zelezneho
prohodacovska propaganda" , "Hodac je muz ODS" apod.Bez sebemensiho
argumentu - s vedomim, ze neinformovani jedinci tomu uveri, protoze
"to rikali v televizi " nebo pod dojmem prislovi " na kazdem
sprochu....." .
Jsem presvedcen, ze tato fakta znate,ale muzete mit na cely problem
opacny nazor. Mate na nej samozrejme plne pravo, stejne jako pani
Dedeckova. Ale jestli jste to nepostrehl, vase nazory jsou smesi
domenek a pocitu, zatimco nazory pani Dedeckove jsou souhrnem
faktu, realnych faktu. Jak jsem napsal na zacatku, povazuji se za
cloveka, ktery hodnoti udalosti podle dostupnych informaci a podle
faktu si vytvarim svuj nazor. Verte mi, ze vase (a nejen vase) uvahy
na zaklade osobnich nazoru a informaci typu "jedna pani povidala.."
pro utvareni meho nazoru znamenaji podstatne mene nez nazory
cloveka, ktery strizlive pojmenovava realne udalosti,ktery pouziva
fakta , ktery nenalepkuje sveho "protivnika" radoby vtipnymi
oslovenimi, ktery se chova s nadhledem a s davkou obycejne lidske
slusnosti.
Prave smysl pro realitu, nadhled a predevsim obycejna
lidska slusnost te hrstce lidi na Vaclavskem namesti chybela a soude
podle napr. jednoho rozbiteho stolu v jedne pracovne na Kavcich
horach mezi nekterymi ZAMESTNANCI (a nejen jim..)stal chybi. Dalo by
se rici "komu neni s hury dano......"