"Co je tohle za zemi?" O osudu nezletilých dětí bez rodičů, kteří přijíždějí do Británie jako uprchlíci
Shrnujeme materiál, který vyšel v týdeníku Observer v neděli 12. srpna.
Když mu matka sdělila, že pocestuje z Afghánistánu na Západ, Akhbar se nijak nebránil. Jako zbožný muslim byl vychován k tomu, aby poslouchal rodiče, a tak se okamžitě připravil na cestu k příbuzným na druhé straně hranice v Pákistánu. Jeho otce, novináře v Kábulu, zatkla tajná policie z Talibanu. Akhbarova matka se obávala, že to nebude dlouho trvat, než si přijdou i pro syna.
Ve věku čtrnácti let považovali Akhbara v afghánské společnosti za dospělého muže a za novou hlavu domácnosti. Po otcově zmizení nebyla naděje, že by Akhbar dokázal vydělávat tolik peněz, aby uživil rodinu, ale nebylo vyloučeno, že by se mu mohlo podařit posílat domů dostatečné množství peněz z Evropy.
Tak před dvěma měsíci zahájil Akhbar dlouhou cestu sám do Británie. Jeho příbuzní v Pákistánu mu našli prostředníka, jemuž zaplatili běžnou cenu: zálohu ve výši 2000 liber (100 000 Kč) a ještě jednou měli pak zaplatit tuto částku poté, až dostane rodina informaci, že Akhbar dorazil v bezpečí do Británie.
Akhbar je jedním z přibližně 400 afghánských dětí, hlavně chlapců, o něž se v Británii starají sociální služby okresu Kent. Minulý týden tento okres oznámil, že se stará o více než 1200 nezletilých bezprizorných dětí ze zahraničí, kteří žádají v Británii o azyl. Ve snaze vyrovnat se s počty příchozích dětí vytvořil okres Kent dvě specializovaná přijímací střediska, jedno pro chlapce od 13 do 15 let a druhé pro mladistvé ve věku 16 - 17 let. Tam dostávají příchozí oděvy, lékařskou péči, a pokud je toho zapotřebí, i poradenskou péči. Začínají se také učit anglicky. Velmi malé děti a malý počet dívek, které přicházejí, jsou okamžitě přesunovány do rodin k adopci. Ale okres Kent už situaci přestává zvládat a začal přesunovat některé děti do vedlejších okresů.
Tím, že se dostali do Británie, chlapci jako Akhbar splnili synovskou povinnost. Akhbar řekl nedávno na hodině angličtiny: "Musel jsem přijít, a teď se mi mé přání splnilo. Žiju ve svobodě."
Je obtížné deportovat dětské uprchlíky, i když se to děje. Druhá hlavní skupina dětských uprchlíků, kosovští Albánci, se v podstatě nedají deportovat do Kosova, protože jejich vesnice byly zničeny a děti ztratily veškerý kontakt s rodiči.
Mnoho dětí přijíždí jen v šatech, které mají na sobě, a s kusem papíru, na němž je telefonní číslo. V případě Afghánců je to často telefonní číslo příbuzných v Pákistánu, jimž je možné sdělit, že dítě do Británie dorazilo - takže rodiče zaplatí pašerákům dětí konečnou částku.
Některé osamělé děti, nalezené v nákladních automobilech, absolutně nevědí, kde vlastně jsou. První věc, na kterou se ptají, je často: "Co je tohle za zemi?" Jedna somálská holčička se objevila v Doveru a domnívala se, že je v Německu.
Tento týden zveřejní britská Rada pro uprchlíky (Refugee Council) a humanitární organizace Save the Children analýzu o těchto opuštěných dětech ve Velké Británii.
Navzdory tomu, že britské ministerstvo vnitra to popírá, obě organizace zaznamenaly mnoho případů dětí, umisťovaných do ubytovacích prostor pro dospělé. Některé děti dokonce dává britské ministerstvo vnitra do vězení.
Mnoho z těchto opuštěných dětí bylo ve své zemi mučeno. Jeden chlapec z Kamerunu, kterého britské ministerstvo vnitra dalo v Británii do vězení, se nechtěl nikdy dotknout vězeňských dveří, protože cely v Kamerunu byly pod elektrickým proudem.
Zpráva bude požadovat, aby britská vláda vysvětlila, proč mají pro tyto opuštěné uprchlické děti britské komunální úřady méně finančních prostředků než pro britské děti. Fazil Kawani z Rady pro uprchlíky sdělil týdeníku Observer: "Vláda bude muset bezodkladně jednat, protože není možné tyhle děti ignorovat. Mnoho z nich zažilo strašlivé věci."
Sandy Bruce-Lockhart, konzervativní předseda komunálního úřadu v okresu Kent, si nemyslí, že všechny děti prchají před pronásledováním. Někteří rodiče učinili zcela vypočítavé rozhodnutí, částečně ekonomické a částečně humanitární - a poslali děti za lepším životem. Bruce-Lockhart je přesvědčen, že je Británie v této věci obětí organizovaných přesunů obyvatelstva.
Ale vládní údaje zpochybňují Bruce-Lockhartovo přesvědčení, že jde o uměle organizovanou, rostoucí krizi. Počet opuštěných dětí, které žádají v Británii o azyl, dosáhl v roce 1999 3349, avšak loni poklesl na 2733.
Na rozdíl od dospělých žadatelů o azyl, kteří jsou odpovědností britského ministerstva vnitra, děti, jimž je méně než 18 let, jsou podle britského Zákona o dětech odpovědností místních úřadů. Málokdy jsou posílány domů. Dokud budou do Británie přijíždět, okres Kent se o ně bude muset starat.
Pobodaný uprchlík v Glasgow: "Raději se vrátím do Íránu"
Shrnujeme článek, který vyšel v deníku Guardian ve čtvrtek 9. srpna.
Policie a politikové se snažili zmírňovat napětí na glasgowském dělnickém sídlišti Sighthill, kde byl pobodán už druhý žadatel o azyl.
Davoud Rasul Naseri, 22 letý Íránec se stal terčem útoku v úterý večer, když vynášel z domu popelnice s odpadky. Skupina tří nebo čtyř bělošských mladíků ho zezadu pobodala. Policie to kvalifikuje jako rasově motivovaný útok.
Naseri, který přišel do Británie před půl druhým rokem, byl ošetřen v nemocnici a propuštěn. Sdělil reportérům, že se chce raději vrátit do Íránu než zůstat v Británii.
Problémy vznikly na dělnickém sídlišti v Sighthillu poté, co tam byl minulou sobotu večer zavražděn mladý turecký uprchlík Firsat Dag, známý též pod jménem Firsat Yildiz. Byl ubodán k smrti, když se vracel večer domů.
Prostřednictvím tlumočníka Naseri konstatoval: "Rozhodl jsem se v důsledku nynější situace, že se raději vrátím do své rodné země. Bude to pro mě lepší, protože budu alespoň usmrcen za to, o co usiluji, a nikoliv jen tak pro nic za nic. Měl jsem dojem, že ve Velké Británii žijí dobří lidé, ale tento názor jsem nyní naprosto změnil."
Mladíci na dělnickém sídlišti varovali, že bude docházet k dalším útokům na žadatele o azyl a uprchlíci vyjadřovali strach, vzhledem k tomu, že došlo na ně během tří dnů ke dvěma útokům.
"Je to velmi nebezpečné a je to ostudné," řekla Vivianne, 30, z Libanonu, které se nedávno narodila holčička. "Samozřejmě, že se lidé bojí. Bojíme se o sebe i o jiné. Kdybychom mohli ze Sighthillu odejít, odešli bychom. Bojíme se."
V souvislosti s jiným incidentem byli zadrženi dva žadatelé o azyl v glasgowské čtvrti Yoker poté, co byl pobodán místní muž. Byli později propuštěni.
Předtím jednal Malcom Chisholm, náměstek skotského ministra pro péči o komunity, se zástupci Asylum Seekers´ Consortium v Glasgow o dlouhodobé péči pro žadatele o azyl v tomto městě.
Bylo oznámeno, že po Dagově vraždě už nebudou v Sighthillu ubytováváni další žadatelé o azyl a náměstek Chisholm uvedl, že je vyvíjen tlak na ostatní skotské komunální úřady, aby převzaly svůj podíl odpovědnosti za uprchlíky.
Glasgow byl jediný skotský komunální úřad, který reagoval na apel vlády, aby místní úřady poskytly žadatelům o azyl ubytování mimo Londýn a mimo jihovýchod Anglie, ale nyní nabídly ubytování už také komunální úřady v okrese Fife a v městě Aberdeenu. Většina z 3500 uprchlíků, kteří přicestovali do Glasgow, byla ubytována v Sighthillu.
Chisholm konstatoval, že je přesvědčen, že odpovědnost za nepokoje v Sighthillu nese jen malá menšina. "Víme, že v Sighthillu došlo k množství incidentů a bylo tu zaznamenáno mnoho případů šikanování, ale zároveň je nutno říct, že většina lidí žadatele o azyl vítá," uvedl.
Dodal: "Odsuzujeme tuto malou menšinu, která pronásleduje lidi a jejíž pronásledování vyvrcholilo strašlivou vraždou."
Policisté mezitím jednali s obyvateli Sighthillu a apelovali na ně, aby zachovali klid. Šéf místní policie Kevin Smith konstatoval, že se musí každý "zhluboka nadechnout" a přestat celou situaci přehánět.
"Mnoho lidí si myslí, že na jedné straně jsou uprchlíci a proti nim na druhé straně místní lidi, ale tak tomu není. Lidé, kteří v Sighthillu žijí už dlouho, nechtějí být nazývání rasisty, protože je fakt, že drtivá většina z nich rasistická vůbec není."
Zděšeným uprchlíkům, utíkajícím z Glasgow, nařídily britské úřady, aby se tam okamžitě vrátili
Shrnujeme článek, který vyšel v deníku Guardian v pátek 10. 8.
Britská vláda se včera stala terčem kritiky ohledně případu 14 žadatelů o azyl, jimž bylo nařízeno, aby se vrátili do Glasgow, poté, co ve strachu o život uprchli do Londýna.
Uprchlíci konstatovali, že se stali terčem opakovaných rasových útoků a šikanování a vyjádřili obavu o život, vzhledem k tomu, že na sídlišti Sighthill, kde žijí, byl minulou sobotu usmrcen jeden Kurd.
Ve středu 8.8. dorazila skupina uprchlíků, včetně několika dětí, do kanceláří celostátního projektu pro podporu uprchlíků v londýnském Croydonu a konstatovala, že to už nemohou v Sighthillu v Glasow vydržet. Uprchlíci zoufale prosili, aby byli ubytováni v Londýně.
Nezávislá Rada pro uprchlíky (Refugee Council) odsoudila pracovníky projektu pro podporu uprchlíků a obvinila je, že donutili uprchlíky, aby se vrátili do Sighthillu.
Jeden z těchto uprchlíků sdělil listu Guardian, že si na policii stěžoval na rasové útoky více než desetkrát, ale že policie nehnula prstem. Tento muž, pětatřicetiletý Palestinec, který uprchl z Glasgowa do Londýna s manželkou a se třemi dětmi, řekl, že měl takový strach, že se v Glasgowě třikrát pokusil o sebevraždu.
Včera večer nemělo ani britské ministerstvo vnitra ani Refugee Council tušení, kam se tito žadatelé o azyl posléze poděli. Margaret Lally, náměstkyně ředitele Refugee Coucilu, konstatovala, že se jí vládní činitelé pokusili zabránit, aby její Výbor pro uprchlíky využil část peněz, které dostává od vlády, na dočasné ubytování těchto zděšených uprchlíků v Londýně na jednu noc.
Britské ministerstvo vnitra konstatovalo, že prý vládní pracovník poslouchal stížnosti uprchlíků po dobu tří hodin a sdělil jim, že pokud se vrátí do Glasgowa, budou jejich problémy řešeny na místě.
Osmnáct jiných žadatelů o azyl se včera odmítlo podrobit příkazům vládních úředníků, kteří je chtějí nastěhovat do Oldhamu u Manchesteru, kde nedávno došlo k rasovým nepokojům.
Británie odmítá 80 procent veškerých žadatelů o azyl
Rostou obavy z nepokojů mezi žadateli o azyl, kteří mají být drsně deportováni domů
Shrnujeme článek z deníku Guardian z pondělí 13. srpna 2001.
Britské ministerstvo vnitra se obává dalších nepokojů v komunitách žadatelů o azyl, a tak se chystá zavést přísné předpisy a drsně začít deportovat z Británie více než 60 000 žadatelů o azyl, jimž byl azyl odmítnut.
(Přibližně před pěti lety "deportovali britští imigrační úředníci" z Británie jednu černošku tak, že ji svázali a ústa ji zalepili lepicí páskou na koberce. Žena se udusila. Doufejme, že se nebudou britští imigrační úředníci vracet k těmto praktikám, podle Denise Keefa z britského velvyslanectví v Praze přece musejí mít NYNÍ britští činitelé volné ruce od romských žadatelů o azyl, aby mohli pomáhat skutečným žadatelům o azyl z jiných zemí... Česká vláda, pánové Rychetský, Kavan, Palouš, v rámci demokratického objetí západních zemí, v tom nyní budou Velké Británii pomáhat... :) JČ)
Nové předpisy odrážejí znepokojení britské vlády, že plánovaná eskalace deportací žadatelů o azyl by mohla vyvolat vážné sociální napětí. Vláda připravuje protokol, který se bude týkat imigrační služby a policie - který by měl zabránit obviněním z drsného zacházení s uprchlíky, kteří byli v rámci azylového řízení odmítnuti. Asociace ředitelů britských regionálních policejních sil se obává, že by deportace odmítnutých žadatelů o azyl mohla vážně narušit u veřejnosti přátelský obraz britské policie.
Činitel britské vlády pro imigraci lord Rooker očekává, že do března příštího roku začne být z Británie deportováno 2500 odmítnutých žadatelů o azyl měsíčně. Rooker přiznává, že "to bude pro mnohé lidi nepříjemné".
Jeden ministr konstatoval: "Jde opravdu do tuhého a budeme muset jednat velmi opatrně. Je tady spousta lidí, kteří tady už žijí delší dobu, myslí si, že jsme na ně zapomněli a v důsledku naší neefektivnosti v této zemi zakořenili. Avšak nemůžeme dopustit, aby tady odmítnutí lidé zůstali a budeme muset začít lidi deportovat. Musíme ale zajistit, aby to nepoškodilo pověst řadových policistů - musíme chránit přátelskou pověst britské policie."
V současnosti je deportováno jen 750 odmítnutých žadatelů o azyl měsíčně a vláda přiznává, že se jí nepodaří do března splnit svůj deportační plán na odsun 30 000 žadatelů o azyl ročně. Během minulého fiskálního roku bylo deportováno jen 8000 žadatelů o azyl, ale nyní na věc vláda poskytla daleko větší finanční prostředky, takže od podzimu začne být z Británie deportováno daleko větší množství odmítnutých uprchlíků.
Britská vláda poskytla pro deportační program další 2 miliardy liber (pro srovnání: pro zlepšení situace českých Romů poskytla britská vláda minulý týden 85 000 liber) a zdvojnásobila počet zaměstnanců, kteří budou deportace provádět. Vzhledem k tomu, že 80 procent žadatelů o azyl Británie odmítá, lord Rooker varoval, že to bude mít "logické důsledky".
Ve snaze vynechat z celé záležitosti policii dostalo ministerstvo pro přistěhovalectví pravomoci prohledávat příbytky a zatýkat osoby bez policejní asistence, avšak má-li být z Británie během následujících dvou let deportováno 60 000 osob, je zjevné, že bude zapotřebí pomoci policie. Od podzimu budou v Británii pracovat tři imigrační zatýkací týmy, které budou hledat odmítnuté žadatele o azyl, kteří z Británie neodcestovali. Budou je umisťovat do dočasných vazebních středisek. Týmy budou mít také přístup ke 150 novým mobilním scannerům na otisky prstů.
Britská Rada pro uprchlíky (Refugee Council) konstatovala: "Právníci nás informují, že azylová rozhodnutí britského ministerstva vnitra jsou často velmi rozporná a nelogická. Je naléhavě nutné, aby ministerstvo vnitra radikálně zlepšilo kvalitu rozhodování o žádostech o azyl, než dojde k zvýšení deportací odmítnutých žadatelů".
Od těchto lidí opravdu nelze v budoucnosti očekávat kvalitní zpravodajství a publicistiku, protože dodnes vůbec nepochopili, co se po nich chce. A po svém malém investigativním pátrání jsem si docela jistá, že to snad ani pochopit nemohou. Po své malé dopisové přestřelce s pracovníkem redakce publicistiky Petrem Vrabcem jsem se začala blíže zajímat o tohoto mladého muže. Po tomto pátrání jsem nabyla dojmu, že blíže by se měl zajímat především personální útvar České televize. Nejen o P. Vrabce, ale o všechny „mladé investigativce“.
Koncesionáře by určitě zajímalo, na základě jakých profesních předpokladů bývalý ředitel Chmelíček přijímal pracovníky pro nově vzniklou redakci publicistiky. Byla snad hlavním kritériem pro přijetí P.Vrabce skutečnost, že se jedenkrát před rokem 1989 nezúčastnil voleb, anebo fakt, že je absolventem středního odborného učiliště v Chrudimi (obor kuchař)? Která z těchto dvou kritérií byla důležitá a jak jsou na tom se vzděláním ostatní pracovníci redakce ? P.Vrabec sice po absolvování kuchařského učiliště v roce 1990 pracoval v několika médiích a dokonce ve zpravodajství TV Nova, ale je toto dostatečná kvalifikace pro prestižní veřejnoprávní televizi ?
Koho tedy brání Fabiano Golgo a proti komu? Proti Zbyňkovi Honysovi, který se nebál vyslovit veřejně svůj názor přesto, že musel vědět, že budou okamžitě použity veškeré informace z jeho minulosti? Tohoto člověka nazývá posměšně čističem? A Petra Bohuše, který rozhodně nemá lehkou situaci mezi tou anarchistickou skvadrou, opatřil přezdívkou Bobohuš !
Fabiano Golgo toho ví velmi málo o České televizi a málo toho ví o žurnalistické etice. To mohu prohlásit naprosto odpovědně, a to nejen na základě špatného článku na obranu redaktorů v magazínu Red Hot.
Kdyby totiž něco o etice věděl, nikdy by v magazínu Red Hot, kde je zástupcem šéfredaktora nemohla být otištěna fotografie Ladislava Jakla s podtitulkem “L.Jakl na ruzyňském letišti přemýšlí o založení cestovní kanceláře na vývoz Romu do zahraničí“.
Kdyby byl kvalitní a profesionální žurnalista, věděl by, že L.Jakl před lety adoptoval dítě romského původu, a rádoby vtipná glosa v časopise Red Hot může být zdrojem traumat malého chlapce, který se dnes cítí v rodině Jaklových v bezpečí. Traumat, až se ho některý kamarád ze školy zeptá, zda i pro něho otec chystá jeden poukaz na trvalý pobyt v zahraničí.
Zdá se však, že Fabiano Golgo je stejně hloupý a povrchní novinář, jako ti, které ve svém článku brání.
Proč vznikají antiglobalizační protesty
Seattle, Praha, Quebec City, Janov a dál kdo ví...
Tato města zviditelnilo násilí, spojené s protesty proti způsobu, jakým mocní tohoto světa budují náves a humna budoucí globální vesnice. Scéna s drobnými obměnami stejná - proti malým militantím skupinám stojí za milióny vyzbrojená a koupená ochranka, která s horlivostí a gustem, vymytým mozkům vlastním, chrání pána (1). Obraz pak doplňují desetitisíce protestujících, zneviditelnělých vlastní mírumilovností.
Postavení současné vrchnosti, které symbolizoval pověstný plot v centru Quebecu, dosti připomíná závěr hry V+W "Svět za mřížemi": V ní je zkorumpovaná moc oddělena od veřejnosti mříží vězení, kterou bděle střeží poctivý policajt. Mocným ovšem na jejich straně mříže nic nechybí a tak ani nepociťují touhu dostat se na svobodu. Nakonec tedy není jasné, kde vězení vlastně je a koho před čím policie chrání.
Smysl událostí v citovaných městech bývá vysvětlován pomocí tohoto klišé: Ti, co házejí kamením, jsou idioti, kteří nechápou, jaké dobro jim politikové činí tím, že odstraňují přeživší se státní sektor (pokud ještě někde nějaký zbyl), snižují daně na úkor sociálních programů a uvolňují ruce velkým korporacím.
Toto seskupení polopravd je propagandisticky velmi účinné, protože většina lidí nemá v lásce létající šutry a daně považuje v prvním přiblížení za zrůdnost. Státní sektor (v Kanadě například zdravotnictví, školství, část vědy a výzkumu, státní správa a nějaká ta crown corporation) je - kvůli pensím, relativně slušným platům, dovolené a jiným výdobytkům - předmětem snadno vyvolatelné závisti těch, kdo v něm nepracují. A svět přímého i nepřímého vlivu korporací na politický vývoj je příliš zákulisní než, aby se v něm občan vůbec mohl vyznat.
Zdá se však, že zmíněné klišé ztrácí s postupující sílou protestů půdu pod nohama. Ve hře je zjevně o hodně víc než pár kameníků s kapesníkem přes obličej.
Události poslední doby zjevně odrážejí nesoulad mezi dynamikou ekonomických a politických procesů. Na jedné straně stojí dynamické korporace (nezaměňovat tento pojem s úspěšností) a na druhé straně staromódní a těžkopádné politické instituce, které se bojí jakéhokoli rychlejšího kroku, aby si nerozhněvaly korporace z jejichž milodarů se jejich moc konec konců odvozuje (2).
Velké korporace mají dost peněz na to, aby dostaly k moci takové politiky, kteří budou tak zvaně "pro business". V Severní Americe tento eufemismus znamená, že se politik se nechá přesvědčit lobbisty, placenými ovšem korporacemi, aby se legislativně činil v oblastech, které potenciálně brzdí tvorbu zisku, jakou jsou daně, pracovní zákony, regulace životního prostředí a podobně. K tomu přistupují lukrativní zakázky financované ze státní pokladny. Korporace by do politiky a politiků nevkládaly peníze, kdyby se jim to nevyplatilo (3).
Další významnou skutečností je to, že demokracie (jež by měla ústit v moudrost, inspiraci a konsensus) přestává existovat. Ostatně i v rétorice politiků se demokracie smrskla na argument o volbě z více kandidátů. Cudně se mlčí o tom, jak volby vlastně vypadají (za peníze se k moci dostane kdokoli - viz presidentské volby v USA) i o tom, že jimi ten náznak demokracie končí. Expertně ohlupovaný volič (pokud se jím občan ještě obtěžuje stát) odevzdá hlas, aby obratem narazil na aroganci vítězů: Dals mandát, tak drž hubu (4). Za takového stavu lze těžko očekávat, že veřejnost bude respektovat pseudodemokratické instituce jakými jsou parlament nebo senát - obzvlášť, když je nerespektují ani politikové sami (5).
Vzhledem k tomu, že neexistuje seriósní diskuse o žádném ze základních problémů, občan ztrácí schopnost chápat dění kolem sebe. Ontárijec se například může jen divit, proč je nutné privatizovat úspěšné podniky jen proto, že jsou kontrolovány státem. (6,7)
Je tedy víc než pochopitelné, že v okamžiku, kdy důsledky ekonomické dynamiky světa přesáhnou míru chápání, zdravého rozumu a nebo práh bolestivosti (8), dochází k uvolnění sebezáchovných mechanismů, které působí mimo, nebo případně proti institucím, z nichž se již dávno staly pouhé sinekury intelektuálně líných nafoukanců, kteří jsou tak dokonale okouzleni sami sebou, že nevnímají realitu své nahoty.
Je zřejmé, že i chování protestujících odráží dynamiku tohoto vývoje. A protože cesta pokojného protestu vede - k radosti moci - do nikam, stává se "idiot" s kamenem v ruce klíčovou postavou "obrodného" procesu. Jednak proto, že fyzicky znepokojuje moc (9), jednak proto, že se na mediálně nosné vlně násilností dostávají na veřejnost informace, které by jinak zůstaly mimo okruh jejího zájmu.
Je zajímavé, že selhání tak zvaných demokratických institucí nepochybně vede k občasnému vytváření přímé vazby mezi protestujícími skupinami a korporacemi. Sem například spadá nedávné rozhodnutí některých farmaceutických společností nesoudit se s vládami Brazilie a Jihoafrické republiky, které nerespektují patentovou ochranu léků proti AIDS (10). Jde o vcelku logický proces, protože velké korporace, operující s rozpočty na úrovni hrubých národních důchodů států střední velikosti, nemohou zcela opomenout dopad svého působení na společnost a pokud v nich vládne osvícený diktátor, jsou schopny jednat pružně.
Občasné úspěchy v této oblasti ale bohužel zakrývají podstatu problému. Musíme si totiž stále připomínat, že základní funkcí demokratické instituce je najít pokud možno nejlepší řešení určitého problému a pak je na základě konsensu, který vychází z respektování takové instituce, prosadit. Rozdrobení společnosti do různých zájmových skupin, které nejsou ochotny respektovat jiný názor, krizi jen prohlubuje.
Obnova demokratických institucí, do jejichž pravomoci by mělo spadat i vymezení společenské odpovědnosti velkých korporací (11), je tedy jedinou podstatnější nadějí do budoucna. Bude ale trvat dlouho než se svět zbaví hlupáků, kteří udělali z demokratického procesu dnešní frašku. Těžko říct, jestli tomu Augiášovu chlévu pomůže nějaký filosof (12), kámen a nebo filosof s kamenem v ruce.
Poznámky
(1) V Kanadě byla nedávno zveřejněna závěrečná zpráva o vyšetřování zásahu policie proti lidem, kteří protestovali proti jednání představitelů (a zejména přítomnosti indonézského diktátora Suharta) států pacifické oblasti ve Vancouveru v roce 1997. Vyšetřovací komise proměnila rozpočet 10 miliónů v opatrné konstatování, že se policie chovala nekompetentně, že úřad ministerského předsedy Chretiéna nepřípustně do její práce zasahoval, a že potlačování demonstrací bylo v rozporu s Kanadskou chartou práv. Je zjevné, že díky politickým vlivům přestala policie plnit svůj mandát veřejnoprávní instituce a stala se pouhou ochrankou mocných. Zlatým hřebem její práce bylo ničení transparentů s nápisy jejichž spatřením by mohlo oko diktátora ochořet. Je škoda, že se těch statečných příslušníků, kteří z bezprostředdní blízkosti stříkali pepřový sprej do očí demonstrantů, nikdo nezeptal, zda mají trochu vlastního názoru na politická jednání a zda někdy něco slyšeli o Norimberském procesu, který nadřadil činnost mozku jednotlivce slepě kolektivnímu vykonávání rozkazů.
(2) V článku deníku The Ottawa Sun z 5. července 2001 jsou uvedeny částky, které kanadské politické strany získaly pro svoji činnost v roce 2000. Federálně vládnoucí Liberální strana získala "obrovských 26.5 miliónů dolarů díky největším korporacím v zemi a dobře fungujícím ottawským lobbistickým firmám, které se snaží zajistit lukrativní vládní kontrakty." Na druhém místě byla konservativní strana Canadian Alliance s 19.6 milióny. Obě strany bohatě inserovaly v předvolební kampani a zhruba v poměru dotací si rozdělily poslanecká křesla.
(3) Kanadská CBC nedávno vysílala dokument, z nějž vyplývá, že německý obchodník Karl Hans Schreiber ovlivnil kanadskou politickou scénu ve prospěch velké korporace (Konsorcium Airbus) tím, že v polovině osmdesátých let poskytl prostředky (letenky, ubytování, jídlo) pro 200 delegátů sjezdu Progresivně konservativní strany. Díky hlasům vděčných obdarovaných se dostal k moci Brian Malroney, jehož vláda posléze schválila nákup Airbusů pro Air Canada (místo očekávaných amerických Boeingů). Šlo o miliardovou zakázku, která podržela výrobce nad vodou a převedla miliónové částky všimného do zatím blíže neidentifikovaných kanadských kapes.
Schreiber momentálně žije v Kanadě, protože na něj v Německu vydali zatykač pro daňové úniky. Vydán ale pravděpodobně nebude, protože nikdo nechce, aby mluvil. Malroney byl sice vyšetřovnán policií, ale cesty peněz mezi nejrůznějšími konty byly tak složité, a poicie neobratná, že je těžké získat jenoznačné důkazy.
(4) Ministerský předseda Chretien nedávno na adresu odpůrců globalizace prohlásil, že mají využít demokratické instituce (voleb) a dostat se na základě atraktivního programu k moci. Bohužel zapomněl dodat, že k tomu je zapotřebí silná podpora establishmentu, který si nebude přikrmovat veš ve vlastním kožichu. Chretien ale jinak ví o čem mluví. Sám se dostal k moci na základě předvolebních báchorek o tom, že zruší federální daň z prodeje a projedná znovu Dohodu o volném obchodu s USA. Po volbách se po nich zem slehla (po těch slibech) a tak zůstalo vše při starém.
(5) Nabubřelost politiků předvedl nedávno v plné síle Václav Klaus, když se vysmíval tomu, že by se snad měl podřídit jednacímu řádu Sněmovny. Reakce jeho pravicových nohsledů? Smích v sále, jako by šlo o dobrý vtip. Od politiků, kteří nedovede respektovat zásadní pravidla hry nelze očekávat smysl pro fair play v ničem.
(6) Provinční ontárijská vláda chce privatizovat síť obchodů, které prodávají alkohol. Zmíněný podnik poskytuje perfektní služby a nabízí velmi pestrý výběr vína, kořalek i piva (včetně plzeňského). Jeho roční zisk - asi 800 miliónů dolarů - jde do státní pokladny, což není ideologicky košer, protože zisk má končit v soukromých kapsách (nejlépe kamarádů politiků).
(7) Podnik Ontario Hydro zásoboval po desetiletí provincii elektrickým proudem. Dodávky spolehlivé, ceny ve srovnání s USA mírné, jak se snad na monopol ani nesluší. Byl to ovšem monopol státní, což umožňovalo vládě (po většinu oné doby pravicově konservativní) regulovat cenu energie podle potřeby. Díky tomu Ontario například poměrně slušně přežilo ekonomickou krizi přelomu devadesátých let, protože na několik let dopředu zaručená cena elektrické energie byla magnetem pro udržení investic do provinční ekonomiky. Spokojenost tedy byla na všech stranách. Přesto se současná pravicová vláda, která sama regulaci ceny bohatě využívala, rozhodla podnik privatizovat. Opět nejde o nic jiného než převést zisk do soukromých kapes.
Aby k tomu došlo, je třeba podnik oddlužit. (Dluh, který se momentálně pohybuje kolem 30 miliard dolarů vznikl v sedmdesátých letech, kdy energetická krize vyvolala nejen potřebu nových zdrojů - v Ontariu jimi byly jaderné elektrárny Darlington, Pickering a později Bruce - ale i inflaci a s ní nevýhodné úvěry. Tento dluh však byl vzhledem k rentabilnosti výroby elektrické energie snadno zvládnutelný.) Dluh tedy zůstane ve státní pokladně a bude postupně splácen zvláštními příplatky k účtům za odebranou energii. Soukromému podnikání padne do klína dar odpovídající velikosti zisku, který podnik produkoval tak jako tak. Oproti tvrzení vlády, že se soukromým energetickým sektorem bude energie levnější a život tím pádem tak nějak radostnější stojí realita, kterou lze přiblížit po způsobu Radia Jerevan: V zásadě to je pravda s tím rozdílem, že občan bude (možná) platit míň za 1 kwh, ale bude platit nejrůznější vyrovnávací poplatky, takže nakonec bude platit (o hodně) víc. To ostatně potvrzuje i vývoj v Albertě, kde se deregulace podařila tak pěkně, že vládě nezbylo než uvolnit 5 miliard dolarů (za jeden rok) na příspěvky, které alespoň částečně kompensují prudký nárůst účtů za energii.
(8) Před časem proběhla tiskem informace o tom, že epidemii AIDS v Africe by mohl potlačit lék, který zamezuje přenosu HIV z matky na plod. Cena ochránění jednoho života bratru za 5 dolarů. Zhruba ve stejnou dobu se veřejnost dozvěděla, že třídenní fotopříležitost představitelů sedmi vyspělých států na Okinawě stála 700 (slovy sedm set) miliónů dolarů. Tato suma, která by ochránila 140 miliónů dětí, symbolizuje tragedii světa jemuž vládnou lidé, jimž duševní obzor neumožňuje, aby se alespoň pro jednou vzdali pompy, spokojili se třeba s telekonferencí a ušetřené peníze, které stejně bezostyšně berou ze státních pokladen, uvolnili na lepší účely.
V současné době lze v Kanadě narazit na televisní reklamu jakési společnosti pro získávání prostředků pro charitativní činnost (to je v Severní Americe velmi agresivní a zřejmě výnosný business). Týká se léčby lepry: Pošlete nám peníze, každých 240 dolarů vyléčí jednoho nemocného.
Porovnáme-li tato čísla se 137 milióny dolarů, které získal loni president firmy Nortel (viz rovněž poznámku 11), je třeba jisté otrlosti zůstat k takovému způsobu rozdělování bohatství netečný.
(9) Brutalita zákroků ochranky zjevně roste s nervozitou moci a následnými politickými tlaky na policii. Není to tak dávno, kdy upozornění BL na brutalitu a potažmo nezákonnost jednání české policie považovali někteří čtenáři za nesoudné podlehnutí propagandě demonstrujících skupin. Co si asi tito lidé myslí teď? Termín policejní brutalita (a přísliby jejího vyšetřování) totiž začínáme slyšet i od politiků samých (viz například tento článek přeložený pro BL z deníku International Herald Tribune.
(10) Oznámily to například i BL, byť s poněkud zavádějícím titulkem "Spojené Státy nebudou pronásledovat Brazilii za výrobu levných léků proti AIDS". Byly to ovšem farmaceutické společnosti, které nedaly příkaz svým právníkům, aby se postarali o ochranu jejich privilegií, nikoli politikové. Důvodem jejich postoje je nejspíš skutečnost, že krize AIDS nabyla v Latinské Americe a Africe nebývalých rozměrů a odepírání léků chudým je z hlediska PR problematické až škodlivé. Pokud jde o politiky, ti nezaslouží žádný kredit, protože v průběhu devadesátých let zlobovaně odhlasovali dvacetiletou patentovou ochranu, přestože bylo zřejmé, že výsledkem bude snížená dostupnost léků.
(11) Společenská odpovědnost korporací je pole nezorané a prozatím tabu. Nelze ale ani v nejmenším pochybovat o tom, že v dohledné době bude třeba hledat cesty k nalezení rovnováhy mezi agresivitou honby za ziskem a jejím dopadem na společnost. Jádro problému je v tom, že několik málo lidí v čele velké korporace dělá rozhodnutí, která potenciálně nebo skutečně ovlivňují život celé společnosti, přičemž za svoje konání nejsou odpovědni voličům, ale akcionářům (pokud vůbec).
Jedna z největších kanadských společností Nortel v minulosti expandovala způsobem, který byl považován za vzor všech ziskutvorných ctností a její president Roth byl všeobecně oslavován jako bůh korporativního světa. Ochabnutí ekonomiky USA a špatný odhad budoucích potřeb sektoru telekomunikací vedlo k obrovskému pádu. Nortel v červenci vyhlásil největší čtvrtletní ztrátu v historii kanadských firem - 19.4 miliard amerických dolarů. (To částka odpovídající dluhu Ontari Hydro.) Vzhledem ke komplexnosti účetních postupů je zajímavějším měřítkem počet propuštěných zaměstnanců. Do poloviny roku 2001 šlo celosvětově o 30 tisíc lidí (32% z rozkvětového stavu). Podle odhadu deníku The Ottawa Citizen z 20.8. 2001 přijde jen v Ottawě o práci 5-6000 zaměstnanců této firmy. To je obrovské číslo, zvážíme-li, že Ottawa má s okolím necelý milión obyvatel.
Čím obtížněji budou propuštění zaměstnaci Nortelu hledat podobně placenou práci (velké propouštění postihlo i zaměstnace další velké korporace JDS Uniphase a ochablý je v podstatě celý hi-tech sektor), tím větší bude dominový účinek ztráty jejich příjmu na ekonomiku dané oblasti.
(12) Filosofové se zdají být utlučeni systémem, který dávno ztratil zájem o jednotlivce a jeho osud. Zisk vytlačil jakékoli jiné hodnoty na okraj zájmu moci posluhujících sdělovacích prostředků. Obscénní bohatství malé vrstvy lidí se neustále staví na obdiv, kdežto chudoba kriminalizuje.
Na obranu Saši Vondry:
Vondra "odhalil, že vládní strany zemí, vyrábějících stihačku Grippen, jsou sponzory ČSSD"
Vážená redakce,
Posílám následující poznámku k článku z 10. srpna o rozhovoru se Sašou Vondrou v Lidových novinách:
Třeba holky z Lidových novin opravdu nejsou moc velké profesionálky a Vondrovi opravdu šly celkem na ruku. Aspoň je celkem jasné, proč a jak rozhovor vznikl. Zato z reakce Jana Čulíka nemám pocit, že bych se dozvěděl, "jak to bylo". Dozvěděl jsem se vlastně jen, že v osmdesátých letech přinesl Vondra Čulíkovi knihu (čímž se zřejmě vysvětluje, proč Vondra osmdesátých let u něj dopadá celkem dobře), a že Lidovky četl v letadle (čímž se asi vysvětluje, proč jej četl tak ledabyle a nevraživě).
Se Sašou Vondrou jsem ve Washingtonu pracoval, a proto se k těm pár soudů o něm nechci vyjadřovat. Ale aspoň dvě poznámky k článku jako takovému.
Jan Čulík se rétoricky táže: <>Renomé Ronalda Laudera "není zcela bez poskvrny", argumentuje v rozhovoru Vondra - implikuje tím snad, že to, že "náš" Železný si ukradl televizi od člověka s renomé, které "není bez poskvrny", je tedy v pořádku? Neimplikuje, jak si každý může četbou ověřit. Otázka zněla: Byla jeho [Lauderova] kampaň účinná? A to opravdu příliš nebyla. Vondra prostě uvádí pravděpodobné důvody této možná překvapivé skutečnosti.
Rozhovor je absolutně nudný a neobjevný, nepřinesl novou myšlenku, soudí Čulík. To já jsem si například nevšiml, že by dodnes někdo v Čechách zaznamenal, že vládní strany zemí vyrábějících stíhačku Grippen jsou předními sponzory ČSSD. Není to docela zajímavé? Zatímco ve většině civilizovaných zemí jsou příspěvky politickým stranám od cizinců vůbec zakázány, u nás jsou přípustné a nikomu ani nepřijde, že by na tom bylo něco divného. A když se objeví dárek z ciziny nerozeznatelný od korupce, upozorní na to až "absolutně establishmentový diplomat".
Nečtu Britské listy systematicky, takže jestli tuto otázku už dávno vystavili svému investigativnímu ostrovtipu, tak pardón.
Poznámka JČ: Bohužel, Vondra to v rozhovoru neodhalil. O stíhačce Grippen se nezmínil. Doslova uvedl: "Například při tendru na stíhačky se Američané z veřejných zdrojů dozvěděli, že britské a švédské strany (neuvedl "vládní") sponzorují některé české strany (neuvedl "ČSSD") a měli pocit, že celé výběrové řízení je předem připraveno. Děkujeme však panu Weissovi za interpretaci Vondrových pýthických slov. Snad na to měl Vondra upozornit trochu otevřeněji, když už tu věc nakousl...:)
PS. Kdyby nebyly Ciglerová a Blechová z Lidovek nemožné, tak by titulek rozhovoru by nebyl banálně "Albrightová Česku v USA hodně pomohla", ale "Vládní strany zemí vyrábějící stíhačku Gripen korupčně financují ČSSD". A celý rozhovor by byl veden poněkud jinak, že... Čtenář není povinen rozšifrovávat v banalitách skryté informace...
Rasismus:
Šel byste, Jane Čulíku, opravdu sám na cikánské sídliště?
Vazeny pane Culiku
Znovu opakujete,ze neni mozne cinit na zaklade individualnich
zkusenosti kolektivni soudy o cele etnicke skupine......
Budiz, z filozofickeho hlediska lze s Vami souhlasit ale realita je
ponekud odlisna a vy to dobre vite.
Opakuji i ja sve otazky ,na ktere jste mi neodpovedel a doufam , ze na
ne tentokrat odpovite verejne. V opacnem pripade si o vas budu
nucen myslet, ze jste obycejny pokrytec, i kdyz Vas tim ani v nejmensim
pripade nemam v umyslu nikterak urazit.
Jak jsem Vam jiz nekolikrat
psal, ctu vase BL rad a i kdyz s Vami osobne obcas nesouhlasim,vazim
si Vas jako jednoho z mala novinaru, kteri se neboji vyslovovat
otevrene a natvrdo sve nazory.
Nebo se mylim? Nemusite mit obavu, ze
svou odpovedi negativne ovlivnite muj nazor na Vasi osobu a na Vasi
praci, naopak - pokud dokazete skutecne popravde a verejne
odpovedet, budu mit o duvod vice si vas vazit.
Otazky zni : 1. Sel byste se vecer po veceri projit se svou manzelkou nebo
pritelkyni (napr.) ve svem drahem obleku , peknymi doplnky a s plnou
penezenkou do ctvrte ,o ktere je vseobecne znamo, ze je obyvana
cikany a jinymi pristehovalci a o ktere se verejne traduje, ze v ni
neni mirne receno prilis bezpecno? Uprimne prosim....
2. Ubytoval by jste ve svem dome napr. 8-mi clenou rodinu cikanu s tim,
ze jim date nejenom strechu nad hlavou, ale budete je i zivit a davat
jim penize ? I zde prosim o uprimnost......
Mozna namitnete,ze to s kausou "Ruzyne" nesouvisi,ale ja Vas
ujistuji, ze to nejenom s touto kausou ale i s celym tzv. romskym
problemem souvisi vice nez zretelne.
Dekuji predem za vasi odvahu se vyjadrit a bez zbytecnych
filozofickych uvah na tyto otazky otevrene odpovedet.
Poznámka JČ: Dokud budou lidé v Čechách takto reagovat, bude existovat romský problém. Obě otázky jsou hrubě rasistické. Nešel bych s "drahými věcmi" nutně do čtvrtě, o níž je známo, že je tam kriminalita, nevidím však důvodu, proč bych měl výskyt kriminality jakkoliv spojovat s něčí barvou kůže či tím, zda někdo je či není přistěhovalec. Zkuste - vím, je to těžké - vnímat lidi kolem sebe jako lidi. Někteří jsou zločinci, jiní nikoliv. Co to má proboha společného s tím, zda má někdo bílou nebo černou kůži? Jak si můžete osobovat na základě předsudku hodnotit a odsuzovat někoho, koho neznáte, jen proto, že je "černý" anebo "přistěhovalec"? Je to neobyčejná sprostota a jen doufám, že takové nespravedlnosti nebudete nikdy vystaveni sami osobně.
Není mi jasné, proč bych měl ubytovávat ve svém domě jakoukoliv osmičlennou rodinu, ať to jsou či nejsou Romové - do mého domu by se žádná další rodina nevešla - a proč bych je měl i živit?
Je velká potíž, že mezi českou a romskou komunitou zuří etnická válka, podobná té, jaká zuří na Balkáně mezi Srby a muslimy. Vdůsledku této války považují obě strany konfliktu druhou stranu za zvířata, nelidi, monstra. Kromě toho jsou mnozí příslušníci romské komunity ztraumatizováni a zpatologizováni svým drastickým předchozím historickým vývojem (holocaust, útlak za komunismu, zákaz kočování, ponižování), obdobně jako jsou předchozími čtyřiceti lety komunismu zdevastováni i mnozí příslušníci české bělošské většinové společnosti. Menšina se vždycky definuje vůči většině, bojí se jí víc a nenávidí ji víc. Většině je menšina víceméně volná. Tak Romové zastávají často vzdornější a emocionálnější postoj vůči českým bělošským nepřátelům než Češi vůči nim, kteří Romy často jen blahosklonně pohrdají - obdobný vztah, jaký mívají Romové vůči Čechům, mívají Češi vůči Němcům, nevšimli jste si? Němcům jsou Češi většinou naprosto putna, právě jen Češi si vůči Němcům promítají různá svá traumata. V takové situaci je soužití mezi Čechy a Romy jako dvou komunit, které se nenávidí, jistě obtížné - ale vzhledem k tomu, že nejsem úplně typický Čech, třeba by se mi podařilo s Romy najít určitou společnou řeč jako onen Ind v Ostravě dokázal s tamějšími Romy úspěšně komunikovat během povodní v roce 1997. Jsem přesvědčen, že řešením vztahů mezi Čechy a Romy by mohlo být to, kdyby obě komunity nalezly pro komunikaci mezi sebou nezávislé arbitry, nezávislé prostředníky, jako byl právě onen Ind.
