Roste rozhořčení ohledně zmlácených studentů v Janově
Tento článek vyšel včera ve evropském vydání deníku International Herald Tribune. Článek byl převzat z tiskové služby listu New York Times. Pozoruhodná je rychlost, s níž svět odsuzuje brutalitu italské policie, ve srovnání s pomalostí, s jakouž k odsouzení policejní brutality za loňských demonstrací proti pražskému zasedání MMF/Světové banky došlo (či v mnoha případech dosud nedošlo) v České republice.
Více než před čtrnácti dny kdosi zatelefonoval Susan Hagerové do města Portland v americkém státě Oregonu ohledně její dvacetileté dcery Morgan, studentky na Oregonské státní univerzitě, která se cestou na roční povinnou studentskou stáž v zahraničí, kterou měla absolvovat v Sieně, zastavila v Janově a připojila se tam k demonstrantům proti vrcholné schůzce G8.
"Její přítelkyně nalezla její zakrvácené osobní věci" v komplexu školy Armanda Diaze v Janově, kde byli demonstranti ubytováni, konstatovala paní Hagerová. Odtamtud vytáhla z postele brutálním způsobem v časných ranních hodinách 22. července italská pořádková policie 92 mladých lidí, zmlátila je a uvrhla je do vězení.
Šedesát demonstrantů bylo při razii zraněno. Asi pětadvacet z nich skončilo v nemocnici, včetně dcery paní Hagerové a dvou dalších amerických občanů.
Těchto šedesát zraněných aktivistů charakterizovaly původně činitelé italského státu jako pustošící anarchisty, avšak z novějších oficiálních zpráv naopak vyplývá, že to byli pokojní demonstranti.
Svědci líčili, jak se studenti v obraně před policií choulili do klubíčka, jak do nich policie kopala, mlátila je tyčemi a shazovala je ze schodů. Lékaři na nemocniční pohotovosti konstatovali, že celá řada studentů by bez lékařské pomoci bývala zemřela.
Televizní štáby, které se později dostavily na scénu, natočily kaluže krve a celou řadu zubů, vyražených demonstranům během policejní razie.
"Až asi za dva dny jsme se dověděli, že naše dcera není v komatu," konstatovala paní Hagerová. "Americký konzulát mi sdělil, že byla naše dcera silně zmlácena, ale že máme být rádi, protože nebylo natrvalo poškozeno její zdraví, jak se to stalo jiným demonstrantům."
Morgan Hagerové způsobili policisté otevřené rány a podlitiny po celém těle, od kotníků až po krk a zlomili jí v ruce tři kosti.
Stejně bolestné jako zprávy o osudu její dcery, konstatovala paní Hagerová, bylo vědomí, že většina Američanů neví o tom, jak brutální byla tato policejní razie. Italští činitelé původně razii ospravedlňovali tvrzením, že prý mezi demonstranty, ubytovanými ve škole - bylo to ubytování pro nenásilné demonstranty - se skrývali členové násilného anarchistického Černého bloku.
Čtyři američtí demonstranti zůstávají nadále ve vězení.
Po celé Evropě vzniklo postupně silné rozhořčení nad chováním policie v Janově.
Tato kauza se stala velkým problémem pro premiéra Silvia Berlusconiho a jeho konzervativní vládu.
Konaly se protestní demonstrace tisíců lidí, vlády celé řady zemí vyjádřily Itálii oficiálně znepokojení a tisk je plný zpráv o policejní brutalitě. Jeden mladý muž, Ital, byl během demonstrací zastřelen, 200 osob bylo zraněno a asi 300 bylo zatčeno.
Činitelé celé řady evropských vlád se vyjádřili k italské policejní razii nesmírně ostře. Španělský tajemník pro evropské záležitosti Ramon de Miguel charakterizoval to, k čemu došlo v Itáli, jako návrat k fašismu.
Hans-Christian Stroebele, německý poslanec Evropského parlamentu, uvedl, že mu janovská policie připomněla "vojenskou diktaturu v Argentině".
Hermann Lutz, předseda Evropského policejního svazu, řekl v rozhovoru s německou televizní stanicí ZDF, že když viděl násilnosti v televizi, zdálo se mu "že to musí být v nějaké diktatuře ve Východní Evropě nebo na Kubě, ale ne mezi námi uprostřed Evropy".
Německý ministr zahraničních věcí Joschka Fischer, který sám býval v mládí levicovým aktivistou, požadoval, aby jeho italský kolega Renato Ruggiero přiměl italskou vládu, aby policejní akce rázně vyšetřila. Mezi 39 osobami, které jsou v Itálii stále vězněny, je dosud 21 Němců.
Jeden Němec, který byl také zatčen během razie v janovské škole, muž, který si přál, aby nebyl identifikován, popsal, co zažil, v písemném prohlášení, které vydala jeho právní zástupkyně, Dagmar Vogelová, v Oberhausenu. "Bili mě do hlavy, do zad, do nohou a dostal jsem ostrou ránu do hlavy. Zmáčkli mi lebku. Silně jsem krvácel. Ležel jsem ve vlastní krvi a nemohl jsem se vůbec hýbat.
Šéf italské policie Gianni De Gennaro ve středu přiznal, že policie používala během vrcholné scházky skupiny G8 v Ženevě nepřiměřenou míru násilí. Ale uvedl v parlamentu, že prý to policie dělá jen tehdy, když je vyprovokována. Případy brutálního zacházení budou vyšetřeny, dodal.
"Situace, kdy to vypadalo jako za občanské války, vytvořená násilnými a zločineckými pachateli, mohla v některých případech vyvolat nepřiměřené užití síly některými policejními jednotkami, to je možná pravda," uvedl v písemném prohlášení. "A v některých velmi izolovaných případech došlo k k porušení zákona" policií, "a to bude energicky vyšetřeno".
Vraždy ve věci "rodinné cti":
Znectila jsi rodinu, že chodíš s nějakým chlapcem? Tak tě zabijeme
Zejména v islámských kulturách (Indie, Pákistán, Blízký východ) je tradičně žena otrokem, zbožím, majetkem, který rodina předává z obchodních či politických důvodů výhodnému "manželovi". Odpor proti tomuto tradičnímu zotročení se trestá smrtí. Tento problém nabývá, jak včera informoval deník International Herald Tribune, na aktuálnosti i v členské zemi NATO Turecku, kde jsou mladé ženy nyní ovlivňovány západními liberálními civilizačními zvyklostmi, a jejich tradiční rodiny se je krutostí snaží udržovat ve starém otroctví.
Podle názoru Saita Kiny nedělala jeho třináctiletá dcera nic jiného, než že zostuzovala jeho rodinu: Mluvila s chlapci v ulici, utekla z domova, hovořilo se o ní mezi sousedy.
Před dvěma měsíci, když ze dívka znovu pokusila utéci z domova, Saita Kina vzal kuchyňský nůž a sekyru a bodal a bil sekyrou dívku tak dlouho, dokud nezůstala ležet mrtvá na podlaze zakrvácené koupelny jejich istambulského bytu.
Pak nařídil jedné ze svých snah, aby "to uklidila". Když přišli jeho dva synové z práce, nařidil jim, aby se zbavili mrtvoly.
"Splnil jsem svou povinnost," řekl Kina policii poté, co by i se svými syny zatčen. "Zabili jsme jí, protože chodila s klukama." Případ se vyšetřuje.
Vražda Dilber Kinové byla "v zájmu rodinné cti" - tyto vraždy jsou založené na venkovských tradicích a dochází k nim poslední dobou stále častěji ve městech v Turecku i v jiných rozvojových zemích, kde došlo k rozsáhlé migraci venkovského obyvatelstva do měst a rodiny, zvyklé na tradiční venkovský život jsou nyní konfrontovány se svobodnými zvyklostmi moderního světa.
Členové mladé generace v Turecku, zejména dívky, získávají lepší vzdělání a zejména prostřednictvím televize a života ve městech více informací, a tak rebelují proti rodičům, kteří na nich chtějí, aby dodržovaly tradici, podle nichž se dívky nesmějí stýkat s chlapci, nesmějí si samy vybírat manžela ani chodit s kamarády na návštěvu mimo domov.
Rostoucí sociální tlaky na obě generace, mladou i starou, vedly ke znepokojujícímu růstu vražd a dalšího násilí v rodinách. Také dochází podle policie, ženských organizací a vědců zabývajících se sociálními otázkami k velkému počtu sebevražd dívek a žen.
"K vraždám ´ve věci rodinné cti´ dochází po celém Turecku," uvedl Pinar Ilkkaracan, vedoucí jedné turecké organizace na obranu lidských práv, která usiluje o změny v tureckých zákonech, které ženy diskriminují.
"Zabíjení žen ´ve věci rodinné cti´, to je jen vrcholek ledovce. Co se děje pod povrchem, to je hrůzné."
Podle odhadů dochází v Turecku každoročně k zavraždění asi 200 žen a dívek. Přesné statistiky neexistují, protože policie nerozlišuje mezi jednotlivými druhy vražd a zločiny "ve věci rodinné cti" často ani nejsou policii nahlášeny.
OSN uvádí, že v loňském roce bylo po celém světě svými rodinnými příslušníky "ve věci rodinné cti" zavražděno nejméně 5000 žen a dívek, mnoho z nich bylo předtím znásilněno.
I když dochází k vraždění žen "ve věci rodinné cti" především v islámských zemích, jako je Turecko, Bangladéš, Pákistán, Egypt a Jordánsko, k podobným vraždám nyní dochází i v celé řadě dalších zemí, jako je Brazílie, Itálie, Uganda a Velká Británie, zjistilo OSN.
V Turecku se vraždění žen "ve věci rodinné cti" stalo součástí veřejné debaty o právech žen. Pachatelé takovýchto trestných činů jsou podle zákona odsuzováni k mírnějším trestům než osoby, které spáchají podobné zločiny z jiných než důvodů než "ve věci rodinné cti". Tresty za znásilnění jsou nižší, pokud se zjistí, že znásilněná žena nebyla panna. A muž, jako pán a vládce domácnosti, má právo rozhodovat o tom, zda jeho manželka smí či nesmí chodit do zaměstnání.
Pod tlakem od organizací pro práva žen a pod naléháním Evropské unie, která zpracovává žádost Turecka o vstup do EU, se očekává, že v nadcházejících měsících parlament radikálně změní podstatné části občanského práva v Turecku. Parlament je také pod tlakem, aby zrušil ustanovení, která dávají soudcům právo vzít v úvahu místní tradiční zvyky a proto vydávat nižší tresty.
Turecko je jednou z nejrychleji se urbanizujících zemí na světě. Za méně než padesát let pro proměnilo ze země, v níž žilo 75 procent obyvatelstva na venkově, v zemi, v níž žije 75 procent obyvatelstva ve městech.
"Lidé si berou své tradice s sebou do města," konstatoval Mehmet Farac, autor knihy o zločinech jménem "rodinné cti". "Proto se nemohou rozloučit se svou společností a se svými zvyky. Jestliže si na sebe dívka vezme texasky anebo se namaluje rtěnkou, působí to v rodině vážné problémy."
Dilber Kinové bylo pět let, když se její rodina přestěhovala ze statku ve vesnici Siirt na jihovýchodě Turecka do Istanbulu. Muži pracovali jako taxíkáři a živili tak velkou, patnáctičlennou rodinu, která celá žila v jediném, malém městském bytě.
Čím více se Dilber snažila uniknout z hlučného, nesnesitelně přeplněného bytu a svému autoritářskému otci, tím víc zuřil."Zbláznil se," řekla Birgul Kinová, sestřenice Dilber, které bylo nařízeno, aby po zavraždění dívky umyla v koupelně její krev z podlahy, ze zdí i z vodovodních kohoutků. Na otázku, proč její otec Dinu zavraždil, odpověděla: "Udělal to pro svou důstojnost.L Dilbertina matka, Maynur, se odmítla k vraždě své dcery vyjádřit.
Často dochází k vraždám žen "ve věci rodinné cti" daleko vypočítavějším způsobem, konstatuje policie a organizace pro práva žen. Ve feudální, patriarchální vesnické společnosti, kde je "čest ženy" jedinou měřitelnou obchodní hodnotou, kterou se mohou chudé rodiny honosit, hlasují mužští příslušníci rodiny o tom, kdo z rodiny má být zavražděn. Také rozhodují o tom, kdo vraždu vykoná. Většinou je pověřen někdo nezletilý, aby byl jeho trest mírnější.
V Turecku se trestá vražda rodinného příslušníka velmi přísně: buď doživotím anebo trestem smrti. Avšak pokud soudce rozhodne, že byl vrah vyprovokován - například tím, že byla uražena rodinná čest - trest může být snížen. Pokud je pachatelem nezletilá osoba, trest je často pouhé dva roky vězení nebo ještě méně.
"Nejsou vyslýcháni žádní svědci, takže soud věří tomu, co říká pachatel, a dostává minimální trest, i když jsou to chladnokrevné vraždy," konstatuje Cana Arin, ředitelka střediska pro práva žen v istanbulské Asociaci právníků.
Ochrana soukromí
Američtí soudci rebelovali proti internetovému dohledu
Skupina zaměstnanců americké federální státní správy odmítla oficiální dohled nad počítači ve svých kancelářích jako drastické porušování svého soukromí, uspořádala proti tomu rebelii, zlikvidovala software, které kontrolovalo, co na počítačích dělají a konstatovala, že je dohled protizákonný a neetický.
Šlo o skupinu amerických federálních soudců, kteří se dostali do sporu s úřadem ve Washingtonu, který spravuje americké soudnictví a který do jejich počítačů instaloval software, které mělo zjistit, zda si nestahují z internetu hudbu, streaming video a pornografii.
Jde o konflikt, poznamenává International Herald Tribune, který nyní odráží znepokojení zaměstnanců na všech úrovních podniků, že zaměstnavatel může prostřednictvím technologie kontrolovat každý úhoz, který učiníte na klávesnici svého počítače. V tomto případě se vzbouřili titíž občané - federální soudci - kteří budou v budoucnosti definovat právní předpisy nové informační éry.
K rebelii došlo u 9. okruhového amerického odvolacího soudu, který sídlí v San Francisku a je to největší z 12 regionálních okruhů v americkém soudnictví. Má jurisdikci nad devíti západními americkými státy a nad dvěma územími v Tichomoří.
Konflikt mezi soudci a administrativním ústředím amerického soudnictví, což je malá instituce ve Washingtonu, došel tak daleko, že soudci nařídili správcům počítačů ve svých kancelářích, aby 24. května na týden vypnuli dohližitelský software, dokud nedojde ke kompromisu. Celkem senakonec tato rebelie týkala asi 10 000 soudních zaměstnanců včetně více než 700 soudců.
Leonidas Ralph Mecham, ředitel Administrativního úřadu soudnictví, který nařídili dohled nad tím, co na svých počítačích dělají všichni zaměstnanci amerických federálních soudů, uvedl v memorandu 5. března, že nový software posílí bezpečnost počítačů a omezí užívání počítačů pro účely, které nemají nic společného se soudní prací. Užívání počítačů pro mimopracovní účely prý zpomaluje sítě.
Uvedl, že jeho úřad zjistil, že 3 až 7 procent provozu na prohlížečích zaměstnanců amerických federálních soudů se skládá z příjmu streaming media, rozhlasového a televizního vysílání, které nemá nic společného s prací soudů.
Hlavní soudkyně devátého amerického soudního okruhu Mary Schroederová konstatovala, že "odposlouchávací" software bylo vypnuto, protože jeho zavedení "nebylo motivováno obavou z přehlcení počítačových sítí, ale snahou zjišťovat, na jaké stránky na internetu se soudní zaměstnanci dívají. Mnoho soudních zaměstnanců bylo potrestáno, uvedla Schroederová, protože "odposlouchávací" software zjistilo, že se dívali např. na pornografické stránky, přestože předtím nebyli nijak instruováni ohledně toho, k jakým účelům smějí své pracovní počítače používat.
Kromě toho prý pravděpodobně washingtonský úřad monitorováním činnosti svých zaměstnanců porušil zákon, napsala: "Jsme znepokojeni ohledně toho, nakolik je vhodné a dokonce právně přijatelné, aby bylo užívání internetu monitorováno." Poukázala na to, že úřad pro americké soudnictví pravděpodobně porušil zákon o Soukromí elektronických komunikací z roku 1986, podle něhož bude stíhána každá osoba, která úmyslně odposlouchává "jakékoliv drátové, ústní či elektronické komunikace".
Soudce Alex Kozinski, člen devátého soudního okruhu, vypracoval osmnáctistránkové právní memorandum, v němž argumentoval, že dohled nad soudními zaměstnanci porušuje americké zákony proti odposlouchávání.
Skupina jiných amerických soudců nyní vypracovává nový zákonný přístup k těmto otázkám. V každém případě budou muset mít úřady povinnost varovat všechny zaměstnance, že je možné, že je provoz jejich počítače monitorován.
Srovnání: jak český a zahraniční tisk informuje o závažných otázkách dneška
Bulvár kontra seriózní informace: Jak včera psaly o lidském klonování Lidové noviny a jak Financial Times
Je vždycky velmi zajímavé analyzovat, jak o totožných tématech píše český a zahraničních tisk. Předkládám k úvaze tyto články na stejné téma ze včerejších Lidových novin a Financial Times. Argumentuji, že analýza ve Financial Times je racionální, objevná a obsahuje dost podstatné informace. Problém je vysvětlen jasně, autor článku šel k jeho podstatě. V Lidových novinách psali o tomtéž tématu dost povrchně a hlavně se úzkostlivě soustředili na to, aby jejich text obsahoval bizarní, bulvární kuriozity. Cílem Lidových novin tedy, jak se zdá, nebylo informovat, ale čtenáře únikovým způsobem zabavit. Lidové noviny dokonce konstatují, že je toto závažné téma "pro mnoho lidi příliš učené" (podtext: Nechceme vám příliš namáhat mozek, nemusíte myslet, jen se bavte našimi výstředními informacemi)! Jak už tomu bývá u českých médií, daleko více Lidové noviny zaujalo to, že vznikla někde kontroverze, už méně, co je její podstatou. Myslím si, že by si lidi měli Lidovým novinám stěžovat, že je připravují o seriózní informace v závažných věcech a redukují je tak v roli nevědomých dětí. Ale posuďte oba texty sami, třeba dojdete k jinému názoru. JČ
Financial Times 9.8. 2001:
Ošklivý konflikt
Rozhodnutí tří nekonformistů přikročit ke klonování lidských bytostí vedlo k rozkolu ve vědecké komunitě a mohlo by to způsobit právní zákaz výzkumu v oblasti genetiky.
Ignorujme na okamžik morální a etické námitky - klonování lidí je nebezpečné. Děti vyklonované z dospělých lidí, velmi pravděpodobně zemřou ještě v dětství, anebo se stanou obětí vážné invalidity. Takto varují čelní světoví vědci v oboru klonování zvířat, kteří tento týden vyslechli vědecké "nekonformisty", kteří plánují pokusit se o klonování lidí.
Fórem pro střet mezi oběma názory se stalo symposium, které zorganizovala americká Národní akademie věd ve Washingtonu. Vyslechla tři osoby, které chtějí klonovat lidi: Severina Antinoriho, italského odborníka na plodnost, jeho amerického spolupracovníka Panayiotise Zavose, který provozuje v Kentucky kliniku pro plodnost, a Brigitte Boisselierovou, biochemičku, která vede firmu Clonaid, samostatný podnik, zabývající se klonováním lidí, který má vazby na "realiánské hnutí".
Je samozřejmě jednoduché zesměšňovat firmu Clonaid, která prezentuje svou pseudonáboženskou vizi klonování jako "první krok v úsilí dosáhnout věčného života". Boisselierová však tvrdí, že její firma má lékařskou infrastrukturu, má dostatečné finance a má i rozhodnost ve svém úsilí dosáhnout úspěchu. Internetové stránky firmy Clonaid nabízejí lidské klonování za 200 000 dolarů a také tzv. projekt "Insuraclone", kdy si můžete za 50 000 dolarů nechat kryogenicky zmrazit lidské dospělé buňky pro budoucí klonování.
Profesoři Antinori a Zavos mají ortodoxnější zázemí ve výzkumu lidské plodnosti. Shromáždili asi 1500 dvojic dobrovolníků, zejména ze Spojených států a z Itálie, jejichž neplodnost jim zabraňuje, aby měly děti. Asi 200 z nich bude vybráno k účasti na první etapě projektu klonování lidí, který bude zahájen letos a naklonované nemluvně by se mělo narodit příští rok, konstatují.
Tak jako dr. Bosselierová, profesoři Zavos a Antinori jsou rozhodnuti realizovat svůj projekt v nespecifikovaných zemích, kde není klonování lidí zakázáno. Explicitně je zakázáno v několika evropských zemích, včetně Itálie a Velké Británie.
I když Spojené státy dosud neschválily zákon, zakazující reprodukční klonování, americký úřad Food and Drug Administration, která schvaluje normy pro potraviny a léky, dal najevo, že klonování považuje za součást své jurisdikce a že nepovolí žádný pokus vyrobit klonované děti. Dr. Bosselierová uvedla, že firma Clonaid bude názory tohoto amerického úřadu respektovat.
Británie zakázala reprodukční klonování, ale vytvořila právní rámec, který dovoluje za přísné regulace klonování pro léčebné účely. V jeho rámci je povoleno vytvářet embrya jako zdroj kmenových buněk - nejprve pro výzkum a pak pro léčbu chorob. Nikoliv však vytvářet děti.
Ale ve většině zemí jsou otázky reprodukčního klonování i klonování pro léčebné účely a výrobu kmenových buněk z embryí neoddělitelně spjaty v mysli veřejnosti i politiků. Tak tomu je ve Spojených státech, kde prezident George W. Bush se stále ještě snaží rozhodnout, jaká má být federální politika americké vlády vůči financování výzkumu kmenových buněk, tváří v tvář ostrému lobbování od náboženské pravice a organizacím odmítajícím potraty na jedné straně a zastánci pacientů a vědecké lobby na druhé straně.
Na washingtonském symposiu se snažila celá řada vědců opakovaně přesvědčovat dr. Boisselierovou a profesory Antinoriho a Zavose, aby ustoupili od snah o lidské klonování, tím že tito vědci citovali deprimující statistiky z výzkumu týkajícího se klonování zvířat.
Ian Wilmut ze skotského Roslin Institute, který v roce 1997 "vyrobil" ovci Dolly, prvního klonovaného savce, uvedl, že jeho technika "přenosu buněčných jader" byla užita u pěti biologických druhů - u ovcí, u dobytka, u prasat, u koz a u myší - ale došlo k tomu za obrovskou cenu abnormálních embryií, u nichž došlo k spontánním potratům, anebo která zemřela krátce po porodu.
Například u dobytka použili vědci 8919 vajíček, z nichž odstranili jádro a nahradili ho genetickým materiálem z buňky od dospělého jedince. Z toho vzniklo 742 embryí a ta byla implantována do dělohy hostitelským kravám. Ale narodilo se jen 71 živých telat a 26 z nich krátce po porodu zemřelo - na živu zůstalo jen 45 zvířat. To je jediné úspěšné klonování na každých 200 pokusů.
Statistiky jsou podobné i u ostatních biologických druhů, uvedl dr. Wilmut. Dolly je sice i nadále zdravá, ale mnoho jiných vyklonovaných ovcí a kusů dobytka trpí problémy s dýcháním a s krevním oběhem. "U těchto zvířat se vyskytuje obrovské množství abnormalit," uvedl. Pokusy vyklonovat lidi by měly stejné výsledky, docházelo by k množství "pozdních potratů a rodily by se děti, které by brzy umíraly, nebo by sice přežily, ale s velkým množstvím abnormalit".
Dr. Zavos reagoval na to tak, že prý byly potíže s klonováním zvířat důsledkem experimentů, které byly "špatně připraveny, špatně provedeny, špatně pochopeny a špatně interpretovány". Charakterizoval výzkum v oblasti zvířecího klonování jako metodu slepých "pokusů a omylů", jako práci prováděnou v nesterilním a nezvládnutém prostředí.
Tvrdil, že projekt klonování lidí si vybere vhodné linie dárcovských buněk a zajistí, aby byly tyto buňky v tkáňové kultuře řádně přeprogramovány, než dojde k přenosu jejich jader. A co je nejdůležitější, všechna embrya budou předem, před implantací do matčiny dělohy podrobně zkoumána a abnormality budou vyloučeny.
Avšak mainstreamoví vědci varovali, že tento přístup je založen na falešné představě, že je předem možné zjistit u nově naklonovaných embryí všechny abnormality. Útok vedl Rudolf Jaenisch, průkopník klonování zvířat na Massachusetts Institute of Technology, který zdůraznil: "V současnosti se nedá předpovědět, zda se naklonované embryo vyvine v normálního anebo abnormálního jedince".
Minulý měsíc publikoval profesor Jaenisch a jeho kolegové z MIT a z Havajské univerzity v časopise Science první důkazy, že dokonce i "v normálně vypadajících vyklonovaných zvířatech se mohou vyskytovat vskrytu vážné abnormality, ovlivňující práci genů, které se nemusejí projevovat jako vnější charakteristické rysy". Jinými slovy, geny se správně během vývoje embrya nezapínají a nevypínají.
Základním problémem je totiž to, že dospělý vzorec genového vyjádření není dostatečně spolehlivě přeprogramován před přenosem jádra buňky dárce do hostitelského vajíčka v embryonický vzorec genového vyjádření. Zejména nefunguje proces, jemuž se říká "imprinting", "vtělování vlastností", kdy závisí činnost určitého genu na rodiči, který ten gen poskytl.
"Při normálním vývoji embrya je genom ´přeprogramován´ z dospělého stavu v embryonický stav během dozrávání vajíčka a spermatu: tento proces trvá týdny, měsíce, dokonce i roky," vysvětlil profesor Janisch. "Při klonování přesunutím jádra buňky do nového vajíčka musí dojít k přeprogramování genomu za velmi krátkou dobu a v radikálně odlišném buněčném prostředí. Je to proces, při němž dochází k obrovskému množství chyb."
Profesor Jaenisch odmítá argumenty stoupenců klonování, že prý "bylo oplodnění ze zkumavky před třiceti lety ve stejně špatném stavu, jako je dnes klonování, a že je jen zapotřebí zlepšit techniku přenosu buněčných jader." Argumentuje, že zatímco problémy oplodňování žen ze zkumavky byly čistě technické, klonování trpí naprosto základními biologickými problémy. Tyto problémy budou překonány teprve tehdy, pokud se vědcům podaří najít způsob, jak efektivně přeprogramovat všech 30 000 genů v lidském genomu.
Ve Washingtonu odmítl hněvivě profesor Zavos argumenty profesora Jaenische i jeho kolegů. "Jejich závěry nejsou přesné a jsou nesmírně hypotetické, protože nemají žádná data, jimiž by mohli cokoliv prokázat, a jen matou veřejnost."
I před washingtonským sympoziem byli vědci znepokojeni, že by mohla kontroverze ohledně klonování dětí vést k omezení výzkumu jiných forem klonování. Sněmovna reprezentantů schválila zákon, který zakazuje vytváření klonovaných embryí za jakýmkoliv účelem. Vědci doufají, že se jim podaří přesvědčit Senát, aby tento zákon neschválil.
Ale veškerá publicita, která vznikla kolem nynějšího washingtonského semináře, jejich věci moc nepomůže. Teď, když se ukázalo, že je reprodukční klonování lékařsky nebezpečné, stejně jako morálně nepřijatelné pro většinu lidí, politikové budou možná chtít zakázat veškerý klonovací výzkum a nebudou chtít povolit experimenty, které by mohly umožnit nekonformistům, aby vyrobili klonované děti.
Lidové noviny 9.8. 2001:
Vědci do roka naklonují člověka
Tři zastánci klonování lidí slíbili, že se v roce 2002 narodí první klonované dítě
WASHINGTON - Poprask vypukl v úterý na sympoziu ve Washingtonu: tři výzkumníci prohlásili, že přes kritiku vědeckého světa budou klonovat lidi.
Zlom v historii vědy se blíží: dva vědci v úterý ve Washingtonu oznámili, že do měsíce naklonují lidská embrya, kterými později oplodní několik desítek dobrovolnic. Třetí výzkumnice zárodky podle všeho již klonuje. První klonované dítě by se tak mohlo narodit už příští rok.
Italský embryolog Severino Antinori a jeho americký kolega Panayiotis Michael Zavos, kteří svůj plán obhajovali na sympoziu americké Národní akademie věd, prohlásili, že se jim k účasti v experimentu přihlásilo na 2000 žen z celého světa. Vědci z nich vyberou 200 dobrovolnic, které oplodní 10 naklonovanými zárodky najednou.
˝Do měsíce naklonujeme embrya, která pak zmrazíme,˝ prohlásil Zavos. ˝Pokud budou v pořádku, plánujeme přenos prvního z nich na začátku roku 2002. Na konci roku by se tak mohlo narodit první klonované dítě.˝
Zatím není jasné, kde vědci svůj pokus provedou. ˝Máme k dispozici mnoho hezkých míst,˝ prohlásil Zavos s tím, že jistě nepůjde o Spojené státy, jejichž Sněmovna reprezentantů minulý týden všechny formy lidského klonování zakázala. Antinori, který před několika lety proslul tím, že uměle oplodnil 62letou ženu, prohlásil, že se vědci uchýlí do Středomoří.
S klonováním chce také začít francouzská biochemička Brigitte Boisselierová, která je zároveň biskupkou sekty raeliánů. Její stoupenci věří v mimozemský život a tvrdí, že klonování je logickým vyústěním stvoření.
˝Věřím, že informací máme dost a s klonováním můžeme začít,˝ prohlásila včera Boisselierová, která zároveň naznačila, že ve své laboratoři na Bahamských ostrovech již běžně klonuje lidská embrya. Odmítla však říci, zda se dostala ještě dále.
Nejsme šílení
Záměry tří vědců popudily ostatní účastníky sympozia. ˝Je to strašné,˝ prohlásil Alan Colman, který se před čtyřmi lety podílel na úspěšném naklonování prvního savce, ovce Dolly. ˝Uznávám, že chybami se člověk učí. Je ale nepřijatelné zkoušet podobné věci na lidech.˝ Odborníci tvrdí nejen to, že klonování lidí je neetické, ale především že lidské poznání zatím není na dostatečně vysoké úrovni, aby se dalo s klonováním začít. Úspěšnost pokusů se savci dosahuje v některých laboratořích pouhých tří procent: většina naklonovaných plodů zemře před narozením nebo během porodu. Mnozí z jedinců, kteří se narodí živí, trpí nejrůznějšími postiženími. I narození ovce Dolly bylo prvním úspěšným pokusem z 247.
Antinori, Zavos a Boisselierová kritiku odmítají: tvrdí, že mohou embrya sledovat a ta, která nebudou v pořádku, vyřadí. Jiní vědci ovšem tvrdí, že něco takového není v silách současné vědy a většina postižení se navíc dá zjistit až po porodu. ˝Víte, nic na světě není dokonalé,˝ reagoval na to Zavos.
˝Nebudete mě tu poučovat,˝ rozčílil se později na jednoho z kritiků. ˝Možná o nás někdo tvrdí, že jsme šílení vědci, ale to samozřejmě nejsme,˝ dodal Zavos, který společně s Antinorim tvrdí, že jejich jedinou pohnutkou je snaha pomoci neplodným párům.
Postup při klonování člověka
Italský embryolog Severino Antinori, francouzská biochemička Brigitte Boisselierová a ředitel amerického Andrologického institutu Panayiotis Michael Zavos jsou vášnivými zastánci klonování lidí
z těla dárce je vyjmuta kmenová buňka
z buňky je vyjmuto jádro, které obsahuje genetickou informaci žena daruje vajíčko
z vajíčka je vyjmuto jádro
do vajíčka je vloženo jádro kmenové buňky
vajíčko se dělí a roste
2. den: vzniká čtyřbuněčné embryo
5. den: embryo je vloženo do dělohy ženy
embryo se normálně vyvíjí; dítě, které se z něj narodí, je genetickou kopií dárce kmenové buňky
Naklonujte nám Elvise a Ježíše, volají Američané
Diskuse vědců z celého světa jsou pro mnohé uživatele internetu příliš učené. Pro ně je klonování především skvělým námětem k recesi.
PRAHA - Světoví vědci mají jediný úkol: zdokonalit klonování tak, aby se mezi obyčejné smrtelníky vrátil rokenrolový bůh Elvis Presley. Tvrdí to internetová stránka organizace Američané za naklonování Elvise (www.geocities.com/Vienna/1673). ˝Bakterie, ovce, opice ... všechno bylo naklonováno! Někteří se té možnosti bojí. Já vás vyzývám, abyste jí využili,˝ hlásá organizace, která na svou stránku připojila petici volající po příchodu naklonovaného krále rokenrolu. Klonování by ale podle další stránky www.geocities.com/Athens/Acropolis/8611/page2.htm mohlo vrátit život ještě známější postavě. ˝Drazí přátelé, žijeme ve světě plném hříchu. Všude, kam se podíváte, můžete vidět dílo ďábla: války, hlad, bídu, násilí, zkorumpované vlády, pornografii v televizi. Naší jedinou nadějí je druhý příchod Ježíše Krista,˝ tvrdí autoři stránky.
Zavolejte Kristovi
Až sem vypadá výzva docela vážně, ale podle dalších řádek je znát, že jde spíš o recesi: ˝Díky vědě můžeme vzít zturínského plátna, které halilo Ježíšovo tělo, vzorky DNA a použít je k naklonování druhého příchodu Kristova! Můžeme naklonovat Ježíše pro kohokoli, kdo si ho přeje. Každá žena, která chce, může počít Ježíše. Už žádné komunikování s Bohem prostřednictvím pastora nebo kněze. Jestli máte na Boha nějakou otázku, můžete mu zavolat domů a zeptat se ho!˝ Ani zde nechybí petice k podpoře tohoto úmyslu. Je klonování jenom pro bohaté? Omyl, Dream Technologies International (www.d-b.net/dti) se tváří jako jediná společnost, u níž je klonování dostupné každému díky laboratořím v Kostarice na Vanuatu a v Libérii. Pokud máte zájem o klonování z poněkud jiného úhlu, můžete si na internetové stránce www.sunsentinel.com/graphics/entertainment/clonezone.htm zahrát nějakou pěknou klonovací hru: třeba naklonovat sami sebe, domácího mazlíčka nebo slavnou hvězdu showbyznysu. Na internetu se dá najít i návod, jak klonovat ve vlastní kuchyni. Na stránce w3.nai.net/~tdiann/dolly.htm jsou dokonce na prodej dárcovská vajíčka.
Leninské cui bono: Martin Palouš: "Pecinovi odpovídat nebudu, protože to zneužije ke kritice"
Filozofický dialog Martina Palouše: ptejte se mě na cokoliv, stejně neodpovím
Využili jsme online chatu Lidových novin a položili několik otázek náměstkovi ministra zahraničních věcí Martinu Paloušovi:
Tomáš Pecina: Proč vaše vláda umožňovala provádět imigrační prověrky mimo britské území a dovolovala tak vládě Velké Británie obcházet Ženevskou konvenci z roku 1951?
Martin Palouš: Britští konzulární úředníci vydávali na ruzyňském letišti na základě konzulární úmluvy dokumenty potřebné k cestě do Velké Británie.
Můžete odhadnout - ze statistických čísel - počet oprávněných žadatelů o azyl, kterým zřízení imigračních kontrol zabránilo opustit Českou republiku?
Nemohu.
V Senátu jste hovořil o tom, že kdyby Romové požádali o azyl v Německu, byli by německou stranou vráceni na základě readmisní dohody (v protokolu není tato část bohužel přepsána přesně). Bylo to přeřeknutí nebo na tomto výroku trváte?
(bez odpovědi)
Konzultoval jste politiku "protiromských kontrol" s prezidentem Havlem, s nímž, jak známo, udržujete dlouholeté neformální vztahy? S jakým výsledkem?
Nekonzultoval.
Jak daleko je vláda ochotna jít ve vstřícnosti k britské straně? Jste ochotni přistoupit na další nestandardní opatření, např. nařídit leteckým společnostem, aby prověrky cestujících prováděly samy? Zavést výjezdní doložky? Upravit vztahy k romské minoritě zvláštním zákonem, který po vzoru tzv. norimberských zákonů omezí některá práva této menšiny?
(bez odpovědi)
Usilujete nadále o místo velvyslance v USA, přestože, jak vím z ohlasu v našem deníku, tzv. krajanská komunita v USA přijala ruzyňskou epizodu s velkou nelibostí? Nemáte obavy, že Vám v dané situaci odmítnou udělit agrément sami Američané?
(bez odpovědi)
Na všechny ostatní otázky si ovšem pan náměstek čas udělal, příkladmo: "Dobrý den, pane Palouši. Nedejte se odradit kousavými dotazy. V rozhovoru pro LN jste me sice trochu zklamal, ale obdivuji vás a fandím vám. Jak se těšíte do Ameriky?" Jinou otázku zveřejňujeme i s odpovědí:
Ed Findlay, IWM: Budete mit cas, jako velvyslanec, venovat se vztahum mezi politikou a filosofii? A co psani clanku (o Patockovi, Arendtove, a.j.?) :) Zdravim z IWM.?
Martin Palouš: Právě jsem slíbil jednomu pražskému nakladatelství, že přeložím druhý díl Life of Mind od Hany Arendtové. Rozhodně se nemíním filozofie vzdát a v skrytu duše doufám, že i z Washingtonu budu moci i nadále udržovat se svými přáteli filozofický dialog.
V závěru chatu se jeden čtenář zeptal, proč pan náměstek přeskakuje mé otázky. Dostalo se mu následující odpovědi: "Otázkám pana Peciny se nevyhýbám, jen mám pocit, že nejsou kladeny proto, aby se pan Pecina něco dozvěděl, ale aby měl ve svých Britských listech co kritizovat. "Rasistou", jak zde napsal [Jakže? Kde?-pozn. TP], rozhodně nejsem, a za svými názory, i když se nutně s jeho neshodují, si stojím. Na otázku, zdali Američané dají agrément, odpovědět pochopitelně nemohu, protože to není moje věc."
U vědomí vrcholně trapné situace se však M. Palouš překonal a ke dvěma ze tří původně odmítnutých dotazů se v závěru vrátil. Že v jednom případě odpověděl na něco jiného, než na co jsem se ptal, už jaksi patří ke kultuře představitelů postkomunistické České republiky:
V Senátu jste hovořil o tom, že kdyby Romové požádali o azyl v Německu, byli by německou stranou vráceni na základě readmisní dohody (v protokolu není tato část bohužel přepsána přesně). Bylo to přeřeknutí nebo na tomto výroku trváte?
Skutečností je, že valná většina žadatelů o azyl z České republiky se obrací na britské, případně belgické úřady, a nikoli na úřady sousedních zemí.
Jak daleko je vláda ochotna jít ve vstřícnosti k britské straně? Jste ochotni přistoupit na další nestandardní opatření, např. nařídit leteckým společnostem, aby prověrky cestujících prováděly samy? Zavést výjezdní doložky? Upravit vztahy k romské minoritě zvláštním zákonem, který po vzoru tzv. norimberských zákonů omezí některá práva této menšiny?
Mám-li vůbec vážně brát tento dotaz jako skutečný: zavedení výjezdních doložek pochopitelně v úvahu nepřichází, stejně jako nepřichází v úvahu omezování práva národnostních menšin. Leteckým společnostem česká vláda nic nařizovat nemůže, pokud jde o občanskoprávní vztahy mezi nimi a jejich cestujícími.
V posledním případě nemá M. Palouš zcela pravdu, protože letecká společnost zjišťující finanční zajištění přepravovaných osob nebo jiné s přepravou nesouvisející údaje porušuje zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů; nařizovat dopravcům to vláda opravdu nemůže, ale mohla (a měla) by jim to zakázat. (TP)
Reakce: ke kontroverzi na ruzyňském letišti
Oblíbený sport BL: dávat otázky, na něž znají odpovědi jen Čulík a Pecina
Vážení pánové
Se zájmem sleduji váš oblíbený sport, tedy pokládání
"investigativních" otázek na které znáte odpověď jen vy dva. Při tom mě
napadlo, na co bych se asi zeptal já vás a odpověď by mohla zajímat i
některé jiné čtenáře. Tak tedy:
1. Strašíte pana Palouše, že za jeho schvalování rasistických kontrol se mu
nedostane vstřícného přijetí v Americe. Když jsem v lednu tohoto roku linkou
OK do New Yorku odlétal do USA, překvapilo mne, že na rozdíl od letů do
Evropy, které jsem absolvoval dřive, jsem musel navíc vystát ještě cca
hodinovou frontu v hale, na jejímž konci mi někdo anglicky pokládal obdobné
otázky, jaké dávají britští imigrační (konzulární) úředníci dnes cestujícím
do Británie.
Nevíte, co to bylo za akci a zda mě někdo nechtěl
diskriminovat? To už jsem měl samozřejmě v pasu americká víza, při jejichž
získání jsme já a zejména moje rodina museli absolvovat proces, který byste
vy jistě nazvali rasistickým.
Kromě výpisů z účtu a dalších osobních a
ponižujících otázek musela totiž moje rodina předložit potvrzení o trvajícím
zaměstnání (studiu) a nároku na dovolenou (uvolnění ze školy). To je přeci
jasně rasistické kritérium, uvážíme-li, že nezaměstnanost mezi romskou
komunitou je výrazně vyšší než u většinové populace.
2. Někdy se vám stává, že zpovídaná osoba nehorázně nechá vaši otázku bez
odpovědi či komentáře. Proto mě udivilo, když jsem u článku pana Martina
Šorma v BL 20. července (Příchod britské pasové kontroly do Ruzyně vítám)
nenašel žádný přípodotek (J.Č nebo T.P.). To však neznalému čtenáři značně
ztěžuje možnost udělat si správný názor na věc (pro méně chápavého čtenáře
vysvětlím: jedná se o "definičně" správný názor, tedy nejprve zadefinuji, co
je pravda, co je správné, a pak pohoršeně odsoudím všechna ostatní
stanoviska). Článek pana Šorma totiž dokazuje (opět jsem se nechal strhnout
praktikami BL, které něco publikují a pak se na to v dalším odvolávají jako
na důkaz), že předsunutá kontrola může být i užitečná. Jen bych potřeboval,
aby mi někdo (z vás) objasnil, jaký je rozdíl v tom, zda žadatel o azyl
požádá až na britské půdě, nebo už na britském konzulátu (v Česku nebo
jinde). Samozřejmě se jedná jen o ty žadatele, kterým nestojí za zády
ozbrojený skinhead, který je přímo ohrožuje na životě, i když i v tom
případě nevím, zda je bezpečnější prchat na letiště nebo přímo na ambasádu.
Jak se díváte na iniciativu Hany Marvanové, která navrhla, aby mohli Romové
žádat o azyl i v Čechách (i když pan Šorm dokazuje, že to již je možné).
Mohou v tom hrát roli peníze, které Británie na svém území poskytuje,
zatímco ambasáda asi ne?
3. V souvislosti s otázkou 2, jak si vysvětlujete že žadatelé o azyl se
soustřeďují na pár vybraných zemí, když na světě (a zejména v Evropě)
existují desítky demokratických zemí, které musí žadateli o azyl vyhovět
stejně tak jako např. Británie. Proč právě Británie má (i nadále) takové
problémy s přílivem, když sami dokazujete, jak je to rasistická země a jak
tam azylanti přicházejí o životy. Např. v takovém Španělsku nebo Portugalsku
by přeci Romům bylo daleko lépe (je tam teplo a lidé jsou více snědí, takže
by i více splynuli s většinovým obyvatelstvem). Nesouvisí to se štědrostí
systémů jednotlivých zemí vůči žadatelům o azyl? Asi ne, to by jinak byl
opravněný termín "azylová turistika". A člověk, kterému jde o život snad na
peníze nemyslí.
4. Jaké jsou alternativy předsunutých kontrol, když odmyslím možnost, že by
se v krátké době Romové přestali v ČR cítit diskriminováni? Pokud by došlo k
zavedení vízové povinnosti, jaký by byl asi její rozsah. Mohlo by to nějak
ovlivnit vztah většinové společnosti k Romům, jak někteří politici straší
nebo je otázka naprosto triviální a žádné vedlejší problémy s tím nesouvisí.
V paměti mi utkvěl výrok (už nevím koho), že politika je uměním možného.
Sdělte čtenářům, co vy považujete za možné a co ne.
5. Poslední otázka (již poněkud otřepaná). Jaká je vaše představa, kolik
(nevpuštěných) žadatelů o azyl by jej skutečně (včeně odvolání) dostalo
(takzvaní oprávnění žadatelé). Musíte mít na tuto vámi často kladenou otázku
názor, jinak by vám kdokoliv mohl namluvit vyložené nesmysly. Jen
upozorňuji, že argument o 20 % úspěšných odvoláních u soudu neberu, neboť to
je minulá statistika, ze které nelze nic dovozovat, stejně jako nelze ze
statisticky podložené vyšší kriminality romské populace dovozovat, že
potkáte-li na ulici dvě osoby, z nichž jedna je příslušníkem romské
komunity, měl byste se více obávat právě té snědé. K tomu bych přidal ještě
podotázku, zda sledujete, kolik odmítnutých osob využilo ostatních možností
požádat o azyl, např. na ambasádě nebo v jiné zemi.
Děkuji za odpovědi. S pozdravem, Jan Hošek
Poznámka JČ: Odpověď Tomáše Peciny, viz níže, publikujeme je jako samostatný text. Jen věcnou poznámku: Británie neposkytuje žadatelům žádné peníze, avšak kupóny na nákup potravin v místních obchodech, ve velmi nízkých částkách (v průměru cca 1500 Kč na osobu týdně v zemi, kde je průměrný plat a tedy i ceny cca 23 000 Kč týdně). Platí i taková omezení, že při nákupu nemá žadatel při použití kupónu nárok na vrácení drobných, atd. Je to velmi ponižující. Kromě toho, prvního půl roku britská správa drží muže, tj. hlavu romské rodiny, ve vězení, často daleko od místa, kde pobývá zbytek rodiny. Atd. V žádném případě není čekání na azyl v Británii sanatoriem. - Nepřipojujeme redakční poznámky k textům ve všech případech, kdy s texty redakce nesouhlasí - to pravidelní čtenáři vědí.
Odpovídám Janu Hoškovi
Tomáš Pecina
Vážený pane,
děkuji, to jsou zcela správné otázky.
1. Imigrační politika USA není v zásadě méně odporná a restriktivní než britská, i když se neprojevila takto otevřeně rasistickým způsobem. Na jakém základě a jak dlouho existují americké kontroly na zahraničních letištích, bohužel nevím.
2. Předsunutá kontrola zajisté může být pro cestujícího užitečná, argument pana Šorma je v tomto směru správný. Žádost o azyl je institutem, který nelze uplatnit jinak než na území státu, v němž se o azyl žádá. Velvyslanectví zpravidla nemohou azyl udělit, protože nedokážou zajistit, aby se žadatel dostal ven z příslušné země. Vzpomeňte si, že komunistická ČSSR měla na svém území ambasády všech velkých západních zemí, a k udělení azylu také nestačilo přijít tam a podat žádost. Argumentace H. Marvanové je scestná a irelevantní je i Vaše otázka ohledně peněz.
3. Nevím, podle jakých kritérií si Romové vybírají zemi azylu, určitě v tom hraje role šance na jeho získání i zacházení s žadatelem v době posuzování žádosti. Termín "azylová turistika" je paušalizující a nemyslím, že máme právo ho používat.
4. Nemůžete zabránit českým občanům, aby žádali o azyl, a nemůžete zabránit cizí vládě, aby zavedla vízovou povinnost, nicméně migraci by snížily sociální programy, přístup ke vzdělání, důraz na korektní a nerasistické jednání ze strany policie, méně benevolence k rasově motivovaným zločinům.
5. Podle statistiky patrně 8-20 %. Kolik přesně, nedokážu odhadnout. Na sledování individuálních případů bohužel nemáme prostředky a statistiky také neexistují; Romové se snaží údaje o vlastní migraci - z logických důvodů - tajit.
S pozdravem,
T.P.
Mají západní demokracie skutečně povinnost pomáhat všem mučeným a pronásledovaným lidem na světě?
Vážený pane
Zaujal mne výběr včerejších článků o údajných povinnostech britské administrativy ohledně zacházení s žadateli o azyl.
Zaujal mne již výběr minulého týdne, kdy jste tu nebyl - bohužel, váš reportér Pecina se k otázkám které ho nechválily, choval stejně idiotsky, jak na BListech z chutí a často kritizujete všechny ostatní - prostě je ignoroval, cenzuroval, a když už na ně neuměl odpovědět ani soukromě, prostě je bez bližší úvahy odmítl jako rasismus.
Ale Vás jsem se chtěl zeptat také na dvě otázky, které mi vyplývají z textů, které jste napsal:
1) Na světě je několik miliard lidí (Čína, Afghánistán, S.Korea, Indie, .. . .) kteří jsou jednoznačně kvalifikovatelní jako uprchlíci. Kdyby se (hypoteticky) všem, nebo řekněme deseti procentům z nich, podařilo dostat do Británie a požádat tam o azyl - je podle mezinárodních úmluv Británie skutečně povinna je všechny hostit, ubytovat, živit - a poskytnout jim azyl? Je žádaná země skutečně povinna akceptovat neomezený počet žadatelů o azyl k (zřejmě několikaletému) azylovému řízení? Bez ohledu na zemi odkud přicházejí? Skutečně nemá Británie právo - v době, kdy miliony lidí prchají před opravdovou válkou, před skutečně smrtícím hladomorem, nebo před oficiálně vládní politikou genocidy - stanovit seznam zemí, které považuje za poměrně bezpečné, a ze které azylanty prostě přijímat nebude? (už jenom proto, že Británie logicky NEMŮŽE přijmout dvě miliardy azylantů?)
2) Hypotetický příklad. Nepracuji, žiju ve státním bytě, ze sociálních dávek. Nikdo mně neutiskuje - samozřejmě, občas dostanu v hospodě do huby jako darmožrout a parazit - ale coby, je to v podstatě pravda. Jednou mně osvítí myšlenka, že bych mohl žít na účet GB. Zašmelím "za odstupné" státní byt s regulovaným nájemným, získaných pár set tisíc vhodně investuji, část prohýřím, a za zbytek nakoupím letenky pro celou rodinu do Londýna, kde požádám o azyl. Britská administrativa mi poskytne zdarma ubytování, několik měsíců možná i let mne bude s celou rodinou živit, bude mi poskytovat kapesné, právní ochranu, možná i vzdělání; akorát se nikdy nenaučím jazyk, abych nemusel nic dělat (viz páteční MfD - žadatel se v zemi ve které chce žít, za tři roky nenaučil jazyk ani na úrovni, aby mohl dělat aspoň popeláře). Moje žádost o azyl bude samozřejmě zamítnuta jako neodůvodněná, to jsem věděl, ale odvolám se, a protáhnu to o další rok. Pak mně stejně vyhostí - zbude mi pár set našetřených liber o kterých český berňák neví, dostanu zadarmo letenku, doma na mně (hezky u příbuzuných, aby berňák nevěděl) čekají zhodnocené investice ze zašmeleného bytu, dovyberu si pár set tisíc korun sociálních dávek - a jsa bezdomovcem s rodinou s dětmi, požádám obecní úřad o přiměřené bydlení. Easy welfare.
A teď ta otázka - bez ohledu na to, nakolik je tento princip symptomatický a kolik je tech ostatních - opravdu nemá Británie žádnou zákonnou a morální šanci, jak se mému parazitismu bránit? Už při vstupu do země, nebo ještě na letišti výstupní země? Skutečně nemá Británie právo vyhodnotit mojí domovinu (například Německo) jako zemi bezpečnou, ze které azylanty prostě přijímat paušálně nebude, do dvou hodin mně vykopne a bude po mně vymáhat náklady na repatriaci? Jste ochoten mi jako britský daňový poplatník tohle finacovat? Kolika lidem ještě? Kde je ta hranice (v procentech rozpočtu), kde už je to neúnosné? A mimochodem - změní Váš názor, když přiznám, že nejsem rom?
Děkuji předem, věnujete-li mé úvaze nějakou pozornost.
Poznámka JČ: Velká Británie má podle Ženevské konvence pro uprchlíky z roku 1951 povinnost poskytnout azyl lidem, kteří jsou ve svých domovských zemích persekvováni. Žádosti je nutno posuzovat individuálně. Právo nelze uplatňovat kolektivně. Je na Británii, aby si zefektivnila své azylové řízení - v jiných západoevropských zemích to, jak se zdá, takovým problémem není (viz Německo, to přijalo v poslední době statisíce uprchlíků, Británie sotva tisíce). Argument, že "nemohu přece přijmout celé dvě miliardy trápených lidí", a tak nepřijmu nikoho, je pokrytecký a sobecký. Státní egoismus je nepřijatelný v každé formě.
Pokud má Británie pocit, že nikoho do země vpustit nemůže, navzdory třeba jeho mučení (takové nálady v zemi šíří bulvární tisk, např. Daily Express měl tento týden palcový titulek "My už na žádné další azylanty nemáme místo!"), nechť Británie tuto mezinárodní konvenci vypoví. To zas nechce, protože by to vyvolalo mezinárodní i domácí rozhořčení. Tak se chová pokrytecky a činitelé britského velvyslanectví v Praze českým novinářům i veřejnosti věší bulíky na nos, neboť vědí, že se Češi rádi nechávají opíjet rohlíkem a nic si neověří samostatně.
Osobně jsem přesvědčen, že vůči lidem, kteří jsou terčem pronásledování, mají západní bohaté země povinnost jim pomoci (ostatně stejnou povinnost mají i vůči chudým lidem v třetím světě, i když ta by měla být spíše praktičtěji realizována pomocí tam, kde ti lidé přímo žijí) - jde o otázku normální slušnosti a lidskosti. Samozřejmě, můžete zastávat opačný názor - já bych ho označil za nelidský. Což byste poznal na vlastní kůži, kdybyste se octl v situaci pronásledovaného azylanta - a to není zcela vyloučeno, protože nemůžeme s úplnou jistotou vyloučit, že třeba za deset patnáct let nebude ČR znovu diktaturou a nebudou z ní znovu utíkat lidé...
Termín azylová turistika a folklórní příběhy z ČR o Romech, kteří si svou cestu do Británie výhodně zpeněží, jaké předsudečně šíří česká většinová populace, nehodlám komentovat. Podstatné je, že mezi romskými žadateli o azyl jsou prokazatelně osoby, které se staly terčem velmi vážného pronásledování (fyzické útoky, žhářství, popáleniny) a je obscénní hovořit v tomto smyslu o azylové "turistice". Pokud mají britské úřady pocit, že do Británie jezdí větší množství osob, které azyl nakonec nedostanou, nechť si zefektivní azylovou proceduru. Argument, že Romové emigrují na Západ z ekonomických důvodů, je sprostý. V Británii jsou na tom často totiž ekonomicky velmi špatně: podle získaných svědectví tam Romové z ČR emigrují proto, že navzdory občasným rasistickým útokům britských skinheadů i nevstřícnosti oficiálních britských imigračních úřadů je tam s nimi zacházeno jako s lidmi, nikoliv jako s podřadnou rasou. Nečtěte Mladou frontu Dnes, která často v začarovaném kruhu jen - zřejmě z komerčních důvodů - potvrzuje už existující předsudky v české společnosti, namísto toho, aby je zpochybňovala, vyvracela a vedla k samostatnému myšlení. Znám několik Romů, kteří se v Británii, popř. v Kanadě naučili velmi dobře anglicky.
Čestné občanství pro Schrodera a Zemana
24. srpna mají Cheb navštívit politici - kancléř Schroder a premiér Zeman. Taková návštěva se nekoná každý den a není divu, že nervozita radních je přímo úměrná rostoucímu datu v kalendáři. Kromě organizačních a bezpečnostních opatření, které mají zajistit bezchybný průběh návštěvy, rodí se i nápady, jak vzácné hosty uctít, případně Cheb zviditelnit. Jedním z nich je udělení čestného občanství.
Mezi lidmi není na takovou poctu jednotný názor. Hezky to vyjádřila chytrá horákyně, totiž chebský poslanec za ODS, zubař MUDr. Svoboda: “Osobně jsem toho názoru, že čestné občanství města by měl spíše dostat někdo, kdo se významně zasloužil o město, ale zásadně nejsem proti.” Z jeho řeči je zřejmé, že oba politici nemají k obci žádný vztah, že se o rozvoj města nikterak nezasloužili. Právem se tedy lidé ptají, proč zrovna dva projíždějící pánové budou dekorováni?
Podívejme se na věc zblízka. Čestné občanství je mince o dvou stranách. Stranou dávající je město Cheb. V současné době proslulé prostitucí, vietnamskými tržnicemi, prodejem cédéček propagujících fašismus. Přijal by slušný člověk čestné občanství v takovém městě?
Stranou na příjmu je představitel Německa, které nám v historii příliš nakloněno nebylo. Druhým příjemcem je premiér Zeman. Jeho kádrový dotazníček je pestrý: Jste bývalým členem KSČ? Ano. Jednal jste v Bamberku o půjčce peněz pro ČSSD výměnou za vysoké posty pro cizí st. příslušníky? Ano. Udělal jste šéfem svých poradců soudruha Šloufa, vysokého funkcionáře KSČ? Ano. Nechal jste vyrobit aféru Olovo? Ano. Uzavřel jste s Klausem opoziční smlouvu? Ano. Nechal jste obsadit IPB banku, ukradl ji Nomuře, daroval soukromému vlastníkovi a dluhy nechal zaplatit daňové poplatníky? Ano. Během své vlády zadlužil jste nebývale tento stát? Ano? Přijal jste benzinové platební karty pro členy ČSSD? Ano. Netřeba pokračovat, hoden čestného občanství města Chebu.
Starosta města ing. Jakl věří, že tímto aktem pozitivně zviditelní město. Je to podivná úvaha. Místo toho, aby udělal ve městě pořádek, rozdává čestná občanství. Patrně si neuvědomuje, jak tím titul znehodnocuje. Pochybuji, že do společnosti Miloše Zemana budou rádi vstupovat ti, kteří v Chebu celý život žili, pracovali a významně se podíleli na jeho rozvoji.