Ve zpravodajství ČT se vláda vánočních vzbouřenců chýlí ke konci

Včerejší Události České televize - vládní vlnka?

Jan Čulík

V prvních přibližně patnácti minutách včera v Událostech neprojevovala Česká televize rysy veřejnoprávního vysílání a byla v podstatě jen vládní propagandou: jen něčím o málo víc než obrazovým informačním věstníkem české - a v jednom případě - dokonce i britské vlády. Veřejná televize však má hájit zájmy občanů proti vládě a v zájmu občanů má prezentovat informace ze všech zdrojů, včetně zdrojů vládních, s odstupem a na základě vlastní samostatné analýzy. Nemá jen opisovat z tiskových konferencí, které zorganizuje vláda či jiní činitelé u moci.

Už třetí den prezentovala Česká televize jako první zprávu dne virtuální záležitost údajného německého (jak se ukazuje ani ne řádně vládního) protestu proti temelínské jaderné elektrárně. Tentokrát záležitost snad ukončilo vládní konstatování, že česká vláda nebude na tento "poloprotest" reagovat. Komentátor a šéfredaktor Listů Václav Žák se se mnou včera přel, že nesouhlasí, že by toto bývala neměla být hlavní zpráva v Událostech: argumentoval, že je závažné, pokud vláda sousední země zasahuje do suverenity jiné země natolik, že došlo k vážnému poklesu hodnoty akcií ČEZu. Uznal jsem, že zpráva o této záležitosti snad měla být zahrnuta někde v Událostech, nikoliv však na prvním místě a pojatá jinak, nikoliv jako virtuálně nafouknutý nesmysl, rezonující s českým komplexem méněcennosti vůči cizincům.

Bývala by například zřejmě akceptovatelná jako jasná a věcná informace o tom, jaký vliv mlo toto "technické provolání" odněkud z Německa na hodnotu akcií ČEZu, někde na pátém nebo osmém místě zpravodajské relace. Reportáž také asi měla zahrnovat informaci, do jaké míry může cizí země dosáhnout uzavření jaderné elektrárny v jiné zemi. (Musíme kvitovat, že tuto informaci aspoň stručně včerejší zpráva obsahovala.)

I když vliv německého prohášení na hodnotu akcií ČEZu je velmi sporný. Je totiž velká otázka, do jaké míry vyvolalo pokles akcií ČEZu skutečně ono německé prohlášení, anebo virtuální poděšená kampaň českých sdělovacích prostředků. Celé to připomnělo někdejší poněkud hysterické reakce celé smečky českých médií na obskurní výroky Franze Neubauera a sudetoněmeckého landsmanšaftu: tyto výroky byly v Německu vždycky okrajové - v ČR se dostávaly, v důsledku přehnaných obav z Německa a neznalosti interní německé situace, do palcových titulků.

Jako obrazový vládní věstník působila ČT i druhou reportáží Událostí, o snížení věku trestní odpovědnosti mladistvých: reportáž byla poněkud nejasná: návrh zákona bude přijat, avšak věk trestní odpovědnosti, pokud jsem tomu rozuměl, snížen nebude. Je ošidné prezentovat takovéto složité záležitosti jen verbálně, prostřednictvím reportéra "na místě" - je zapotřebí zákonnou předlohu trochu rozebrat a ukázat - pomocí grafů a citátů - divákům, o co vlastně jde. V tomto slovním pojetí, mám pocit, byla zpráva dost nejasná.

Skutečně otřesným selháním však byla reportáž o zavedení kontroverzní, na žádném jiném letišti na světě existující pasové kontroly britských imigračních úředníků v Praze-Ruzyni, za kteréžto opatření by bezpochyby měl ministr zahraničních věcí Jan Kavan okamžitě rezignovat. Jde o rasistické opatření britské vlády, zaměřené proti těm českým občanům, kteří si přejí ve Velké Británii zažádat o azyl. Je to opatření skutečně kontroverzní, protože podle mezinárodních úmluv mají žadatelé o azyl právo na přístup do dané země bez víz a dalších překážek. Británie tím zjevně popírá principy azylové konvence ze čtyřicátých let, které se tehdy zavázala plnit. Britský vládní establishment bezostyšně argumentuje, že v Británii prý čeští občané "zneužívají" žádostí o azyl. Jenže to je začarovaný kruh: existuje důvodné podezření, že hodnocení případů českých žadatelů o azyl v Británii není nestranné a je proti nim ostře rasisticky zaujaté. Důkazem je to, že zatímco např. Kanadě dostaly azyl stovky českých Romů, v Británii byla drtivá většina českých žadatelů o azyl vrácena. Na tuto skutečnost poukázala i zpráva Helsinského výboru amerického Kongresu.

Britští státní úředníci si myslí, že pokud zakřičí arogantně na rozvojovou zemi, jako je Česká republika, místní činitelé se před postaví do haptáku, tak, jak to také bezprecedentně šokujícím způsobem udělal i Jan Kavan - zradil tím občany České republiky.

Reportáž České televize v této věci se meritem záležitosti nezabývala, nerozebrala právo občanů na azyl, nerozebrala spornost celého opatření (vzniklo to tak, že někdy v osmdesátých let zcela komunistickým způsobem donutila premiérka Margaret Thatcherová soukromé! letecké společnosti platit pokutu za každého cestujícího, kterého dopraví ze zahraničí do Británie a tam cestující nebude vpuštěn do země. Samo toto opatření je sporného rázu. Letecké společnosti přirozeně pokuty nechtějí platit, a tak - i na základě jiných důvodů - vznikl bezprecedentní nápad, že budou Britové provádět imigrační kontrolu na českém výsostném území.)

Česká televize jako veřejnoprávní instituce má povinnost prezentovat nejen stanovisko české či britské vlády, ale také postoje občanů a zejména postoje Romů, kteří tímto opatřením jsou bezostyšně diskriminováni.Proč jsme neslyšeli v reportáži ČT názor českých Romů, žijících nyní v Británii nebo v Kanadě?

ČT ani nezpochybnila výroky britského velvyslance Brouchera, který na tiskové konferenci nepravdivě tvrdil, že pražské odbavení urychlí odbavení na britských letištích. To je nesmysl a Broucher to musel vědět: jak by bylo možno v obrovském kolosu imigračních struktur na obřích mezinárodních letištích, jako je třeba Heathrow v Londýně, nějak zvýhodnit pár lidí, přilétajících z České republiky? Máme informace, že Broucher mluvil nesmysly a osoby, které přiletí do Londýna, i dnes musely projít znovu úplně stejnou frontou u imigrační kontroly jako dosud.

ČT uvedla, že dnes britští imigrační úředníci, neoprávněně bránící lidem ve vstupu do letadel, odepřeli vstup do Británie 9 Čechům. Nezkoumala, proč tak učinili, ani, co to bylo za lidi, ani jaký měli na toto odepření názor. (Udělala to agentura AFP, viz titulní stránka dnešních BL.) Proč poklonkuje ČT moci a nezajímá se o názory poškozených lidí?

Vůbec se od věci ČT ani nepokusila zaujmout odstup. Že prý, uvedl reportér, bylo opatření zavedeno "kvůli zahlcení britských úřadů českými žádostmi o azyl". Dobrá televizní stanice by v tomto bodu konstatovala přesněji, že podle britských úřadů byla v Praze britská imigrační kontrola zavedena kvůli údajnému zahlcení britských úřadů českými žádostmi o azyl. Nelze přejímat bez odstupu, co nám kdo nakuká.

Bezostyšně hloupé a Britům podbízivé bylo i - Českou televizí nezpochybněné - prohlášení mluvčího ministerstva zahraničních věcí Aleše Pospíšila, který nadšeně charakterizoval umístění cizích imigračních úředníků na českém výsostném území jako opatření "efektivní". Jaký pán, takový kmán. Umožnil-li Kavan Britům provozovat v Praze tuto nesmírnou drzost, jeho podřízený Pospíšil to jistě bude vychvalovat. Povědomí o lidských právech a o tom, že mají zastávat zájmy vlastních občanů, jako by tito pánové ve svém uctivém předklonu vůči Velké Británii ztratili. Dobrá veřejnoprávní televize by však na to měla poukázat.

Jako vládní věstník pokračovala Česká televize i poněkud povrchní informací, že ministerstvo vnitra připravilo pro vládu zprávu o extremismu v České republice. Reportážním šotem z nadcházejícího summitu G8 v Janově trochu připomněla Česká televize mediální atmosféru loňského září v Praze, kdy podle českých sdělovacích prostředků "zvířata ze zahraničí zničila Prahu" - reportáží vytvořila i nyní určitou reminiscencí napínavé očekávání hrůz, jichž se pravděpodobně v Janově dopustí demonstranti...

Dikce všech reportérů i moderátorů v prvních patnácti minutách Události byla včera velmi dobrá: i Libor Dvořák přestal v příspěvku o summitu v Janově spěchat.

Totéž neplatilo o televizi Nova, kde někteří reportéři (Dumbrovský) pořád předstírají před kamerou nesmírné vnitřní vzrušení :) a kde přízvuk, výslovnost a vůbec kultura jazykového vyjadřování některých reportérů (Gabriela Šrámková) jsou tak strašně nízké a primitivní, že jejich vystupování na obrazovce působí jako komická parodie. Vladimír Železný by mohl investovat trochu peněz do těchto nešťastníků tím, že by je poslal na výslovnostní kurs.

Domovský styl zpravodajství Novy stále trpí neurvalým, primitivním střihem a příliš krátkými citacemi z rozhovorů, celkově však jsou zpravodajské reportáže srozumitelnější, obsáhlejší, přehlednější a konkrétnější. Už jsem psal o tom, že by si v České televizi měli vzít k ruce ta zpravodajská témata, která zpracovala nejen ČT, ale i Nova, a měli by si rozebrat, z jakých přesně důvodů byla reportáž Novy lepší. Dost by se tím dalo zlepšit zpravodajství ČT, které samozřejmě nemusí přebírat manipulativnost a případný nepřípustný emocionální podtext zpráv v TV Nova.

Pozitivním veřejnoprávním počinem přispěla televize Nova včera do debaty o policejní střelbě. Překvapivě do Televizních novin zahrnula pro srovnání reportáž z Británie o tom, kde byl nedávno policií zastřelen muž s pistolí ve tvaru zapalovače. Přinesla na českou televizní obrazovku zřejmě poprvé informaci, kterou nejprve zveřejnily v českém prostředí Britské listy: že se totiž v Británii v souvislosti s policejním střílením debatuje o zavedení uspávacích střelných zbraní, jichž by měli policisté užívat v těchto případech namísto ostrých nábojů. Očekávali bychom, že tuto službu veřejnosti - tím, že přinese informaci o této paralelní, velmi aktuální diskusi ze zahraničí - udělá Česká televize - předčila ji však proklínaná televize Nova.

O zastřelené ženě v Mělníce

Policie nedodržuje předpisy pro zacházení se zbraněmi

Není dobré zveřejňovat, jaké nemovitosti kdo vlastní

Karel Neuwirth

Přímé volby jako cesta k překonání limitů parlamentní demokracie

Méně politikaření - více demokracie

Martin Kunštek

Český ústavní pořádek je zralý na důkladnou a systémovou revizi. Podpora tří čtvrtin účastníků veřejných průzkumů všem formám přímé účasti občanů na politice ukazuje zcela jasně, že dnešní podoba Ústavy ČR vzniklá během poslednich tří měsíců hektického děleni ČSFR dávno není v souladu s názory občanů. V reflexi na tyto názory a na problémy, které v důsledku nedokonalosti základního zákona vznikají v politické praxi, je současné volební období Sněmovny provázeno řadou návrhů ústavních změn. Nejnovější návrh šéfa KDU-ČSL Cyrila Svobody na zavedeni přímé volby prezidenta a starostů do této série zapadá. Ponechme stranou, že lidová strana všechny předchozí návrhy zamítala se slovy, že Ústava není cár papíru, který je možné neustále měnit podle potřeby politiků. Potřeba změn zde prostě je a vnímají ji jak profesionální politici, tak i většina občanů, kteří se politicky "angažují" alespoň sledováním zpravodajství a vhazováním volebních lístků do uren.

Je bohužel škoda, že téma ústavních změn se stalo natolik "stranickým" tématem, že nad ním neprobíhá seriozní a věcná odborná debata. Rozprava se v průběhu posledních tří let přeménila ve fanatické odmítání všech návrhů, se kterými přišly konkurenční strany a ve stejně fanatické prosazování vlastních návrhů. I za cenu, že Ústava tím zůstane v současném nedokonalém stavu. Všichni parlamentní účastníci diskusí - včetně předkladatelů změn - sice vědí, že sami nedisponují třípětinovou většinou v obou parlamentních komorách, která by jim umožnila novelizaci prosadit, přesto zatím nikdo nepřišel s návrhem na vypracování komplexní úpravy přijatelné pro relevantní většinu Parlamentu i veřejnosti. Přestože řada návrhů se vzájemně doplňuje.

Možná by nebylo od věci debatu nad modernizací Ústavy zahájit otázkou: Co vlastně chtějí občané a co politici? Občané chtějí - jak dokládají prúzkumy - mít větší vliv na politiky a politická rozhodnutí. A žádají méně zákulisního politikaře a větší transparentnost rozhodování a výkonu veřejné moci. Politici pak volají po silném mandátu, který by jim umožnil akceschopné vládnutí. Lze si představit takovou úpravu, která by dala oběma po čem volají. Tou je zavedení systému přímých voleb. Nejen prezidenta, ale i premiéra, starostů, soudců Ústavního soudu, Bankovní rady České národní banky atd. Zkrátka představitelů všech složek moci. A zavedenIm referenda.

Systém přímých voleb by přinesl jak silnější mandát pro politiky, tak i větší kontrolu občanů nad politickou mocí. Prezident zvolený přímo občany má k vetování Parlamentem přijatého zákona podstatně větší oprávnění, než prezident Parlamentem zvolený. Politiky často prezentovaný názor, že veto prezidenta zvoleného parlamentem - i přes zakotvení v Ústavě - zavání pohrdáním Parlamentem a potažmo voliči, není daleko od reality. Do legislativního procesu totiž zasahuje někdo, kdo k tomu vůbec od voličů nedostal mandát. Při současném systému se může stát prezidentem na zákla kuloárovych dohod (a nebo z nouze - když nikdo jiný nebude pruchodný) někdo, kdo by ve volbé občany nikdy neprošel. Nakolik je takový prezident oprávněn blokovat zákon, který schválili poslanci a senátoři, jež tvorbou zákonů pověřili ve volbách občané? Nemluvě o soudcích Ústavního soudu, kteří mohou rušit zákony, nebo jejich části, dojdou li k názoru, že odporují Ústavě. Nakolik je toto jejich právo legitimní? Je jejich mandát vzniklý jmenováním od prezidenta, který byl zvolen Parlamentem silnější než mandát poslanců a senátorů volených lidem? Nezpochybňuji potřebnost obou institucí. Ani potřebnost možnosti vetovat, nebo rušit špatnou legislativu, která občas v Parlamentu vzniká v důsledku zákulisnich dohod, jejichž podoba je často v příkrém rozporu s programem, na základě kterého voliči poslancům a senátorům dali svůj hlas. Jen si myslím, že prezident i ústavní soudci by se měli o funkci, která takovou pravomoc obnáší, ucházet v přímých volbách. Občané by tak méli dostat šanci si zvlit rovnou nejen poslance, kteří tvoří legislativu, ale i kontrolní orgány, které jejich práci regulují. Nejde o nijak originální myšlenku vždyť členové politických stran si volí přimo jak orgány výkoné (předsednictva, politická grémia, atd.), legislativní (ústřední výbory, celorepubliková shromáždéní, a pod.), ale rovněž kontrolní komise.

Do přímých voleb by uchazeči o funkci prezidenta či soudce Ústavního soudu vstupovali s programem, ve kterém by jasně vymezili, čemu hodlají ve funkci bránit. Logika je tak obrácená jen zdánlivě. Kandidát by v kampani nesliboval, že zajistí např. rychlejší cestu do ÉÚ, což stejně nemůže prezident nijak ovlivnit, ale nabízel by občanům co v jejich jménu ostatním profesionálním politikům nedovolí. Politik by tak byl do funkce většinou občanů vyslán, proto aby např. bránil vyvlasňování, nebo naopak privatizaci veřejnych statků, byť i cestou schváleného zákona. Pravomoc vetovat rozhodnutí vlády či Parlamentu, by tak získala jasný rámec, a její realizac plné demokratické oprávnění. Jestliže by takto přimo zvolený prezident či ústavní soudce zastavil platnost opatření, kterým vláda něco zestátňuje, nebo naopak privatizuje, šlo by o krok, jež by vycházel přímo z vúle občanů. Od toho si jej přece jako ústavní záchranou brzdu občané zvolili. Nejde o nijak nadbytečnou procedůru, jak by mohli namítnout zastánci "čisté" parlamentní formy demokracie - argumentujíc přitom, že občané si zvolili poslance dobrovolně a svobodně, a tudíž žádných dalších korigátorů netřeba. Naopak - občan sice vybírá z nabídky politických stran program, který je mu nejbližší, ale nemusí v něm souhlasit úplně se vším. Řada občanů ve volbách mohla dát přednost např. ČSSD před ODS, protože prosazuje reformu veřejné správy, i když ani zdaleka nemusí sohlasit se socialistickou hospodářskou politikou. Ale nechce li zůstat pasivní, tak si něco zvolit musí. Proto by v zájmu větší demokratičnosti měl dostat možnost si zvolit ještě určitý filtr, kterým by mohl korigovat chovní politiků, jež si zvolili.

Přímá volba premiéra by zase přinesla silný mandát, po kterém volají politici. Ti za tímto účelem připravovali různé varianty změn volebního zákona. Bez nutnosti omezovat demokratičnost voleb do Sněmovny pomocí formulí přerozdélujících hlasy odevzdané menším stranám ve prospěch možnosti vládnout pro strany větší. Premiér vybraný občany by požíval takové vážnosti, že by se nemusel "obávat" zákulisních machinací Hradu. Jeho osobní pozice jako vítěze voleb by jasně signalizovala jak prezidentovi tak i případným koaličním partnerům, kde vede hranice mezi koaličním vyjednáváním a "vydíráním" ze strany slabších koaličních partají. Hlavní slovo při sestavování vlády a jejím řizení by tak premiér dostal nezpochybnitelně přidělené od voličů. Vyloučené by tím bylo, aby ve vládě měli podstatně větší vliv, než kolik určil výsledek voleb, pro představitelé menších stran. Zároveň by nebylo nutné menší strany vylučovat z veřejného života tím, že jim volební zákon zneožní vstoupit do Sněmovny a účastnit se legislativní činnosti.

I volič stran, která ziská přižeň okolo 10% hlasů by měl mít právo být zastoupen v Parlamentu. Názory 10% voličů (což představuje až 600 tisíc občanů) by neměly být hozeny pod stůl ve jménu stability vlády. Hlasy 20 poslanců - což odpovídá 10% odevzdaných hlasů - již jsou schopny ovlivnit legislativu ve smyslu zabránění řadě excesů v návrzích velkých stran. Stejně tak právě oněch 20 poslanců by mělo mít ve jménu svých voličú moc předložit návrh potřebného zákona, který by se jinak na pořad jednání Parlamentu nemusel vůbec dostat.

Oddělená volba poslanců a premiéra navíc dává občanu, kterému se zamlouvá např. školská politika Eduarda Zemana či průmyslová politika Miroslava Grégra možnost s "čistým svědomím" volit v parlamentních volbách ČSSD, i když by nerad viděl v křesle premiéra Vladimíra Špidlu s jeho "technologickým" přístupem k moci. Lze si představit klidně i situcaci, kdy by premiérské volby vyhrál např. lidovec ril Svoboda - protože občanům se může zamlouvat jeho zásadovost, - ale většinu ministerských křesel jím sestavené vlády by obsadili např. představitelé ČSSD - jakožto nejsilnější strany ve Sněmovně. Činnost takové vlády by logicky byla provázena konsensuálním jednáním. Socialističtí ministři by nezpochybňovali autoritu premiéra, protože je prostě rovnou odvozena od vůle občanů. Ale i přímo volený premiér by respektoval politiku ministrů ze strany, která získala nejvíce hlasů. Výsledné rozhodnutí o podobě zákona by pak - stejně jako dnes - záviselo na občany přimo zvolených poslancích.

Pro případ zásadního programového střetu jednotlivých složek moci, ve které nikdo nechce ustoupit i za cenu vládní krize, by do právního řádu bylo vhodné zakomponovat všeobecné referendum. V něm by přímo občané mohli závazně rozhodnout, jakou podobu zákona či vládního opatření chtějí realizovat. Rozhodnutí většiny voličů by se pak museli podřídit všichni politici. Bez ohledu na to, kolik před tím získal hlasů v parlamentních či premiérských volbách. A koaliční vláda by mohla dále pokračovat ve své činnosti, aniž by někdo musel mít pocit, že "byl nedemokraticky převálcován". Právo navrhnout vypsání referenda by přitom měla náležet všem složkám moci. Povinnost vypsat referendum by pro establishment byla závazná i v případě petice s určitým počtem podpisů.

Přímou volbou by měli být vybíráni i členové Bankovní rady ČNB, a nebo třeba Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a podobně. Centrální banka, jakožto státní orgán ve výkonu moci nezávislý na vládě a Parlamentu, by měla být vedena v souladu s vůlí lidu. Pravomoci Bankovní rady v oblasti měnové politiky jsou natolik silné, že jejich výkon by měl podléhat souhlasu občanů. Kdo jiný než občané by měl v demokratickém státě rozhodnout, jestli má dostat přednost potlačování inflace i za cenu oslabení růstu hrubého domácího produktu, nebo udržení dynamiky hospodářství i v případě růstu cen? Námitka, že občan nemůže být schopen tak odbornou záležitost posoudit, neobstojí. Když je způsobilý volit členy Parlamentu (a tím nepřímo i vlády), kteří rozhodují o rozpočtové a daňové politice, tak proč by neměl mít právo volit centrální bankéře, kteří ovlivňují úroky a směné kurzy? Problematika daní i úroků je stejně odborná a její jednotlivé "odrůdy" mají značný vliv na chod země. Proč by si tedy občan neměl mít možnost si vybrat, jakou bude centrální banka provozovat měnovou politiku, když má možnost si vybrat, jakou rozpočtovou politiku bude provádět vláda? Vyloučit občana z rozhodování s sebou nese riziko poloviční degradace ostatních občanových rozhodnutí. I když si občané ve volbách vyberou, že vzhledem k zanedbanosti veřejných statků, nebo nízkému výkonu hospodářství, je třeba masivní fiskální expanze (zvýšení veřejných výdajů - pozn. red.), tak realizaci jejich vůle může vládě zabránit centrální banka přitvrzením měnové politiky. Když Bankovní rada ČNB rozhodne o zvýšení úroků, tak prodraží finanční zdroje vlády pocházející jak z dluhopisů, ale znesnadní i větší výběr daní. O co více podniky zaplatí na úrocích z úvěrů, o to mají menší zisk - a z něj vláda daně. V konečném důsledku tak vůbec nemusí být naplněno přání voličů po růstové hospodářské politice. A obráceně - vláda může dočasně udržovat ekonomiku v "chodu" i za cenu zadlužování a ne-realizace potřebných restrukturalizačních opatření, používání výnosů privatizace na spotřebu místo na investice (jak jsme toho byli svědky do poloviny 90. let), což se časem projeví v nárůstu inflace a znehodnocení měny. V takovém případě by ČNB měla mít plný a silný mandát ke korekci nepříznivých důsledků i za cenu, že její opatření budou působit proti politice vlády. Jenže k nastolení měnové politiky ČNB, která půjde proti hospodářské politice vlády, musí centrální banka mít mandát od voličů. Mandát od prezidenta či Parlamentu není dostatečný a zavání závislostí nikoli na vůli lidu, ale dosazujících složek moci. Nezávislost na komkoli - včetně vůle lidu - je nedemokratická svévole.

Že mandát pro výkon obou politik musí být oddělen, uznává většina ekonomů. Jestliže uznáváme, že centrální banka má být ve výkonu moci nezávislá na vládě, protože její odpovědnost za stabilitu měny a cen je zásadním způsobem odlišná od odpovědnosti vlády za hospodářský růst, tak musí nutně volba jejího vedení být oddělena od ostatních složek moci. A nejsilnější mandát jí k tomu mohou dát jen přímé volby. Ty jsou pak nutností i z hlediska demokratické kontroly činnosti ČNB.

Vysílací a další rady by - stejně jako Bankovní rada ČNB - měly být ve výkonu moci nezávislé na ostatních mocenských složkách. (což není ani v případě ´mediálních rad pravda - je to pouze deklarace... - pozn. red.) Proto by měly být všechny tyto instituce voleny rovněž přímo. Falešné je tvrzení, že občané zvolili poslance, a proto rada, volená poslanci je "jakoby" odvozená od vůle voličů. Ten, kdo volil ČSSD (protože kulturní politika Pavla Dostála odpovídá jeho gustu), vůbec nemusí souhlasit s názory, které v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání prosazuje nevlastní otec Petry Buzkové Pavel Erben. Proto by měl mít možnost hlasovat zvlášť pro poslance a zvlášť pro členy Rady. Úplně stejně, jako když volič chce růstovou rozpočtovou politiku vlády, ale nechce vysokou inflaci. Proto by měl mít možnost volit jak realizátory fiskální i monetární politiky, ale stejně tak i poslance odpovědné za tvorbu mediální legislativy a vysílací radní, kteří v souladu s jejím zněním budou realizovat vysílací politiku.

Parlamentní charakter české demokracie by mohl být zachován i při všech popsaných změnách. Představitelé všech mocenských složek by se ze své činnosti měli Parlamentu soustavně a trvale zodpovídat. Parlament by měl mít možnost vládu, Bankovní radu ČNB a další orgány kontrolovat včetně možnosti vyslovit nedůvěru a tím její představitele odvolat. Následovat by pak ale měla vždy opět přímá volba odvolaných orgánů občany. To abychom se nedočkali opět zmanipulovaných demonstrací na podporu jakýchkoliv vzbouřenců. Parlament by také jako nejširší demokraticky zvolené kolokvium měl mít kontrolu nad rozpočty všech těchto institucí. Jejich rozpočty, stejně jako rozpočty obcí, jsou součástí sumy veřejných financí, která je soustavou dluhopisů propojena se státním rozpočtem. Stav veřejných financí je neoddělitelně propojen s fiskální a daňovou politiku vlády - dokonce ji do určitém míry limituje. I když jí bývá jen spoluovlivňován. A vládní fiskální a daňová politika již nyní podléhá rozhodnutí Parlamentu. Pro větši komplexnost a transparentnost by Parlament měl mít kontrolu i nad všemi dalšími součástmi sumy veřejných financí. Už proto, že díry v rozpočtech obcí a ostatních veřejných institucí "zalepuje" dotační příděl ze státního rozpočtu. Ostatně náklady na úhradu dluhopisů a záruk všech složek veřejných financí jsou přímo či nepřímo (a dříve či později) výdajem státního rozpočtu. Parlament by měl mít kontrolu nad všemi složkami veřejných financí i proto, aby jedna - byť nezávislá instituce - nemohla mrhat prostředky, když jiným se nedostává.

Detaily vztahů mezi jednotlivými orgány moci, ať již přímo volenými, nebo jmenovanými by nemělo být složité upravit kompetenčním zákonem. Jeho podoba by však v každém případě měla být občany odsouhlasena v referendu.

Autor tímto prohlašuje, že nemá naprosto nic společného s Hnutím za přímou demokracii

Ze zákulisí

Aktivity PR agentur jsou mnohem širší

K rukám pana Peciny.

Přestože jsme se kdysi poznali osobně, jsem nucen pro závažnost tématu odeslat text anonymně, za což se omlouvám. Veškeré údaje sedí, přestože je z důvodů běžných postupů bývá třeba prověřit, přesvědčíte se, že to bylo zbytečné. Materiál je jen jakýmsi doplněním k Vašemu článku v BL ze středy 18.7. 2001.

Falcon

Minulý týden (cca 10. 7. 2001) ztratil Gruzínec (nebo také údajně Slovák) se švýcarským pasem v opilosti v Praze kufřík se 2 pasy a 1,8 milióny USD. Byl to zástupce firmy Falcon. V kufříku byly i materiály pro jednání s českou vládou o ruském dluhu, termíny schůzek s představiteli, témata k jednání a příprava na jednání se Zemanem, včetně návrhu úplatku ve výši 200 000 000 Kč na volební kampaň ČSSD. Kufr našla policie a předala BIS, ta to ofotila a vrátila Gruzínci.

Provalilo se tak také, že pro Falcon pracuje jistý Jaroslav Pacák (bývalý policista, který před revolucí měl pracovat pro StB v rozvědce a po listopadu byl vysokým důstojníkem útvaru pro odhalovaní organizovaného zločinu, bezprostřední kolega a přítel Jiřího Hlaváče, o němž je řeč - pracoval na ruskojazyčných strukturách). Od policie odešel pro opodstatněné podezření z dlouhodobé - ještě předlistopadové - spolupráce s KGB, což se dle mínění BIS i NBÚ potvrdilo jeho angažovaností ve Falconu. Má dobré, hodně dobré vztahy ke Grossovi a lidem kolem tendrů v rámci MV. Je blízkým přítelem a spolupracovníkem Andreje Surňaka, bývalého jednatele firmy Christian VIP a spolumajitele firmy Crane Consulting, který (další lidé v ní Chudomel Jan a Magda Mrnková) zajišťovala svého času přes zpravodajství Novy a za tichého (a nejen tichého) souhlasu Vávry PR akci o Motoinvestu - Nova vlastně tehdy emotivně zapůsobila na veřejné mínění a umožnila Motoinvestu úspěch. Za tuto akci tři jmenovaní inkasovali kolem 60 miliónů Kč. To byl také jeden z mnoha důvodů, proč se Honys zbavoval Mrnky v ČT, věděl zřejmě i o blízkých kontaktech Dědiče a Častvaje s Christian VIP z dob televizních až do současnosti (Dědič jako ředitel vnějších vztahů Českých Drah a Častvaj na ČEZ jsou měsíčně placeni Christian VIP, stejně jako Hlaváč). Jeden ze spolumajitelů Christian VIP, Jiří Hart, finanční ředitel, přes Častvaje třeba tlačí jeho firmu, zabývající se AT technikou a jejími dodávkami pro ČEZ (Pisatel se evidentně mýlí. Je téměř vyloučeno, aby si Častvaj mohl ve své mimořádně slabé pozici v ČEZu dovolit cokoli "tlačit".-pozn. TP).

Surňak se nedávno proslavil i akci v Právu, kde si zařídil publikování materiálu na pomoc Kadlecovi z NBÚ proti Růžkovi z BIS, v domnění, že tomuto svému příteli pomůže. Po skandálu, který rozmázly kolem článku HN, musel situaci zachraňovat Porybný. Surňak je také přítelem uvolněného Kadlecova zástupce Hejla, běžně se stýkají, naposledy na Surňakových narozeninách. Surňak se také výrazně angažoval na záchranu Srby v cauze Štiřín a Český dům, leč bezvýsledně. Využíval právě důvěrných kontaktů s NBÚ i v Právu, kde pod jiným jménem připravil se Srbou interview, vyznívající v jeho prospěch (Štiřín) a kde se Srba vlastně vylhával z obvinění. Surňak je dále důvěrným přítelem vězněného Petra Smetky z H-systému, pro nějž připravoval řadu PR akcí, stejně tak jako Jana Stiesse, bývalého předsedy FNM, jemuž pomáhal právě přes NBÚ, kontaktuje se s Kobesem na přípravě finančně zajímavých projektů atd. Část těchto informací - kufřík, pasy, příprava schůzek - má Slonková s Kubíkem od BIS.

Surňak se dále angažoval v cauze ČKD - Maroušek, Motokov - Kraus, Omnyx - Piga (Surňak postavil na popzemku vedle Pigy vilu za cca 15-20 mil. CZK), Čechofracht - zde ředitelem Slovák, blízký Mrnkové, stejně jako Piga v Omnyxu, zabezpečoval protiakce ve věci Stiess, přes Pacáka se snažil u Grosse protlačit některé informační systémy od jemu blízkých firem apod. nezajímavá je účast Surňaka se Stiessem při prodeji ČSOB, kde Surňak reprezentoval zájmy Deutsche Bank a Stiess naoko spolupracoval s ním, v reálu ale dělal pro podporu KBC.

Zajímavé je i to, že současný šéf Štiřína, muž polské národnosti, je též společníkem Surňaka.

Za úvahu stojí i skutečnost příbuzenského vztahu mezi Chudomelem a Rychetským.

Analýzou materiálů v Právu za poslední dobu 3 let se dá vystopovat, že právě materiály k ČKD, Českým drahám a dopravě (Surňak pracoval pro Peltráma a Kořínkovou) (Pokud Surňak pro Peltráma a Kořínkovou vůbec kdy pracoval, pak na nich odvedl velmi nekvalitní dílo.-pozn. TP), H-systému, bakovnictví ve prospěch PR Deutsche Bank, články o Srbovi, Štiřínu, rozhovory s lidmi z Černínu apod. jsou často laděny jako PR, byť třeba napsány problémově a dokonce v interview jsou kladeny na oko nepříjemné otázky. Jedno je jisté - většinou nemají fyzicky existujícího autora a jsou z pera Andreje Surňaka a Pavla Štástky, s nímž pracuje už 4 roky a který byl před tím v Právu a zná cesty, jak dosáhnout zařazení svých materiálů.

Bez zajímavosti není ani skutečnost, že spolupracovníkem Surňaka je Stanislav Čech, dřívě mluvčí Městské policie v Praze. Právě Surňak dotlačil jeho manželku Alenu za mluvčí ke Kořínkové (Podle našich informací šlo o starou známost z Parlamentu; Alenu Čechovou, bývalou ženu PR-mana a nyní reportéra ČT Přemysla Čecha, si Peltrám a Kořínková vybrali bez cizí součinnosti.-pozn. TP) a poté, co odešla z funkce Generální inspektorky drah, ke Kadlecovi, svému příteli, do NBÚ. Peltrám byl pak pokryt Ottou Veverkou, témž přítelem Pavla Šťástky, taktéž Častvaj byl svého času dotlačen ke Kühnlovi a zejména Svobodovi Chudomelem, kde měl vytvořit tandem společně s Tykačem, který měl Svobodovi radit. Zatčení Svobody pak tyto plány narušilo. Častvaj byl užitečný v "21", kde naverboval Dědiče.