V sídle Vysokého komisaře pro lidská práva na břehu Ženevského jezera probíhá od 9. do 27. července 72. zasedání Výboru OSN pro lidská práva. Výbor je mezinárodní institucí zřízenou na základě Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Tato nejuniverzálnější mezinárodní smlouva o lidských právech byla přijata Valným Shromážděním OSN a otevřena k podpisu v roce 1966 (v ČSSR byla vyhlášena pod č. 120/1976 Sb.). Přistoupilo k ní již 148 států, které se zavázaly dodržovat lidská práva z ní vyplývající. Představitelé jednotlivých států předstupují v periodických pětiletých obdobích před osmnáct expertů vysokého morálního charakteru a uznávaných schopností v oblasti lidských práv (čl. 28 Paktu), volených signatářskými státy na čtyři roky.
Tento týden před experty Výboru předstupují delegace Guatemaly a Korejské lidové demokratické republiky. V minulém týdnu pak byly vedle hodnocení stavu lidských práv v Nizozemí a Monaku věnovány dva dny situaci v České republice. Zástupci ČR měli vůbec poprvé povinnost vystoupit před touto mezinárodní instituci, aby odpovídali na otázky týkající se dodržování mezinárodních závazků v praxi českých státních orgánů po roce 1993.
Činnost mezinárodních lidskoprávních institucí samozřejmě spočívá i na získávání poznatků o skutečném stavu lidských práv též z jiných zdrojů, než jsou zprávy vlád států. I proto se velmi vážně zabývá informacemi získanými od nevládních organizací, které mnohdy přesněji vystihují situaci dodržování lidských práv v jednotlivých zemích.
Na základě kreditu, který si svými konkrétními zjištěními a snahou po řádném vyšetření brutality na policejních stanicích po zasedání MMF a Světové banky získal u mezinárodních organizací projekt OPH Ekologického právního servisu, jsme byli pozváni Mezinárodní federací lidských práv [2] (FIDH), abychom prezentovali naše stanoviska ze zkušeností s dodržováním lidských práv v ČR přímo v sídle Vysokého komisaře (v současnosti "Vysoké komisařky") OSN pro lidská práva v Ženevě.
Osobně jsme tedy dostali příležitost předložit zástupcům rozličných pracovních skupin OSN, zvláštním zpravodajům i expertům z Výboru pro lidská práva před jednáním s českou delegací naše poznatky a tlumočit konkrétní fakta. S některými experty Výboru jsme měli i osobní konzultace, na nichž si ověřovali získané informace o nedostatcích v prevenci a vyšetřování policejního násilí na policejních služebnách v 90. letech v ČR, o domácím násilí na ženách, o případech nedodržování svobody projevu a nezákonnostech při postupu cizinecké policie při vyhošťování cizích státních příslušníků. Problematiku postavení romské menšiny prezentovala zástupkyně Světové organizace proti mučení, která v rámci svého programu zaměřeného na širší aspekty ochrany národnostních menšin spolupracuje s romskými organizacemi v jednotlivých státech.
Od středy do čtvrtka potom probíhal dialog expertů Výboru a české delegace vedené Vládním zmocněncem pro lidská práva Janem Jařabem [3]. Po obecnějším úvodu česká delegace začala odpovídat na předem známých 14 z 26 písemných okruhů, které se týkaly postavení Paktu v právním řádu ČR, situace Romů, diskriminace žen, domácího násilí, policejního násilí včetně událostí po skončení zasedání MMF a SB, vyšetřování trestných činů policistů a práv osob zadržovaných na policejních stanicích. Po odpovědích české delegace přišlo "tornádo" (slovy Vládního zmocněnce pro lidská práva) doplňujících otázek jednotlivých expertů.
Je třeba částečně ocenit přístup české delegace, jež o většině témat, včetně složitých právně-sociálních problémů Romů a obětí domácího násilí vedla s členy Výboru konstruktivní diskusi. Mnohdy dokonce sama přiznala závady v implementaci lidských práv, které se v krátkém porevolučním období demokratického státu ještě nepodařilo v legislativě a v reálné praxi státních orgánů odstranit.
Na druhé straně otázkám na závažné nedostatky v policejní činnosti se dostalo pohříchu odpovědí spíše vyhýbavých či vůbec žádných. Velmi konkrétní a erudované otázky směřovaly jak na násilný policejní postup na policejních stanicích, který někdy podle expertů vyústil až v mučení předvedených, tak na důvod absence nezávislého orgánu pro vyšetřování trestných činů policistů. Paní Medina Quiroga z Chile označila policejní brutalitu za pravděpodobně nejzávažnější problém, jež je nutno v ČR řešit. Předseda Výboru Bhagwati z Indie pak zakončil první část jednání konkrétním znepokojením nad beztrestností policistů a na postup policejních složek nejen po zasedání MMF, ale i při zásahu v klubu Propast v roce 1996, Global Street Party 1998 a 1. máji 1999.
Zástupce ministerstva vnitra Radim Bureš bohužel expertům vůbec neodpověděl na to, jakým způsobem naše státní orgány realizovaly doporučení Evropského výboru pro zabránění mučení (CPT) z r. 1997, který stejně jako univerzální Výbor proti mučení (CAT) letos v květnu, kritizoval nemožnost přístupu právního zástupce, nepolicejního lékaře a kontaktování třetí osoby po předvedení na policejní stanici v praxi českých policejních orgánů. Stejně tak nebylo uspokojivě vysvětleno, jestli české státní orgány považují za efektivní vyšetřování, které zjistilo spáchání trestných činů na dvou policejních stanicích po zasedání MMF, ovšem nikdo za tyto trestné činy nebyl potrestán. Nevoli vzbudil i samotný průběh vyšetřování, s výslovným poukázáním na velké ztížení možnosti nalezení konkrétních viníků policejního násilí pouze na základě předložení malých pasových fotografií (jen některým) postiženým osobám.
Zajímavým momentem byl proslov zástupce ministerstva vnitra, který místo odpovědi na konkrétní otázky po postupu policistů na policejních stanicích po zasedání MMF začal rozpitvávat násilné události v ulicích s poznámkou, že podle některých občanů se mělo střílet do demonstrantů ostrými náboji. Taktika odvádění pozornosti od kořenu věci, kterou používají zástupci orgánů ministra vnitra v průběhu neúspěšných vyšetřování trestných činů policistů při komentářích v českých médiích, se neukázala před lidskoprávními experty jako příliš účinná. Člen Výboru a Zvláštní zpravodaj OSN pro otázky mučení, Sir Nigel Rodley jasně tlumočil znalost průběhu částečně násilných protestů, jeho otázky ovšem směřovaly na postup policie na stanicích.
Z okruhů 15-26, na něž se dostalo až v závěrečném čtvrtečním bloku, se největší pozornosti dostalo nezávislému monitorování míst, na nichž jsou drženy osoby proti jejich vůli (policejní stanice, věznice, ústavy pro choromyslné a mladistvé apod.) způsobům předvádění, zajišťování a zadržování osob, nepřiměřeným délkám vazby a institutu trestního příkazu. Zvláštní poznámka se týkala svobody projevu s uvedením konkrétního případu novináře Britských listů, výsledkem jehož článku o nezákonném zásahu městské policie je nebezpečí zahájení trestního stíhání pro pomluvu.
Závěrečná doporučení Výboru pro lidská práva by měla být zveřejněna ke konci tohoto nebo začátku příštího týdne na adrese http://www.unhchr.org. Na stejné adrese by potom měl být během několika dnů či týdnů dostupný stenografický záznam celého jednání.
I před konečným vydáním závěrečných doporučení se dá na základě průběhu jednání konstatovat, že některé aspekty postavení Romů, osob předvedených na policejní stanice, beztrestnost násilných policistů, absence nezávislého vyšetřovacího orgánu pro trestné činy policistů či domácí násilí v českých rodinách, jsou problémy, jež nejsou nejen podle názorů mezinárodních institucí v našem právním řádu v praxi státních orgánů dostatečně akceptovány. Česká republika, jež nerespektuje některá ustanovení mezinárodních úmluv o lidských právech k nimž přistoupila, a které mají podle čl. 10 Ústavy přednost před zákony, tak bude muset být i nadále za jejich nedodržování po právu kritizována.
Komplex: co by tomu řekla cizina?
Jaké byly včerejší hlavní večerní zprávy v ČT a v televizi Nova
Jan Čulík
To, že v Mělníce policista jen tak zastřelil občanku na ulici, by v normální zemi v normální televizi bylo hlavní zprávou dne, vyšly by palcové titulky v novinách, případu by bylo věnováno v tisku mnoho stran. V českých televizích, arogantních vůči občanu, se tato šokující zpráva ocitla až na třetím nebo pozdějším místě
Nejdůležitější mezinárodní zpráva dne, o zahájení bonnských jednání o kjótských protokolech, v prvních patnácti minutách ve zpravodajství ČT a Novy vůbec nebyla
Znovu jsem se rozhodl po delší době analyzovat hlavní televizní relace dvou nejsledovanějších českých televizních stanic, České televize a televize Nova. Srovnávám prvních patnáct minut "Událostí" České televize, které se vysílaly včera od 19.15, a prvních patnáct minut "Televizních novin" televize Nova, které se vysílaly od 19. 30.
Chyby a amatérismus obou televizních stanic (jejichž zpravodajské pořady se v tomto smyslu navzájem různými charakteristikami dost odlišují) zůstávají v podstatě stejné, jen jaksi v minulých měsících petrifikovaly: staly se součástí "mediálního establishmentu", konvence, která je odrazovým můstkem, zřejmě rámcem, zázemím, pro veškerou další práci.
To, že v Mělníce policista jen tak zastřelil občanku na ulici, by v normální zemi v normální televizi bylo hlavní zprávou dne, vyšly by palcové titulky v novinách, případu by bylo věnováno v tisku mnoho stran. V českých televizích, arogantních vůči občanu, se tato šokující zpráva ocitla až na třetím nebo pozdějším místě.
Oběma včerejším hlavním zpravodajským relacím ČT a Novy namísto toho vévodil komplex: "Co by tomu řekli cizinci - před nimi přece musíme vypadat dobře". Byl to pro mě nezvyklý projev otrocké mentality. Začala to Česká televize - hlavní zprávou "Událostí" byla informace, že prý německá vláda vystoupila kriticky proti Temelínu. (Televize Nova přinesla tutéž zprávu až jako několikerou a do určité míry ji zpochybnila - podle Novy prý německý ministr zahraničí Joschka Fischer konstatoval, že nejde o oficiální vládní prohlášení - v každém případě, ČT i Nova uvedly, že české ministerstvo zahraničních věcí o záležitosti dosud nic neví.) Zdálo se to být poněkud virtuální neskutečnou zprávou, podle mustru "je přece tak důležité, abychom my Češi byli v zahraničí populární". Bylo to podivné, že hlavní zpravodajská relace může začít něčím tak zakomplexovaným. (Nejdůležitější zpráva včerejška, že totiž bylo zahájeno jednání v Bonnu o kjótském protokolu, ani v Nově, ani v ČT v prvních patnácti minutách zpravodajství nebyla!! Přesto, že budoucnost kjótského protokolu ovlivní životy všech lidí - informace v obou televizích o tom, že v ČR i na Slovensku při divokých bouřích zabíjel blesk, měly sice jistě souvislost s globálním oteplováním, ale v Nově ani v ČT to jaksi nikoho nenapadlo.:) Předvídavost a uvažování v globálních intencích není silnou stránkou českých televizních reportérů.)
Dosti rozsáhlá reportáž v ČT od Petra Podaného z Německa o této problematice byla zklamáním. Působila nepřehledně a chaoticky. Hlavním důvodem chaotičnosti byly myslím krátké výroky německých politiků na kameru, které byly dost neústrojně nastřihány do Podaného reportáže. Divákově orientaci nepřispělo, že byly tyto štěky čtením tlumočeny do češtiny (namísto, aby byly překládány podtitulky). I přednes Petra Podaného působil amatérsky: reportér se při čtení svého textu zadrhával a měl neprofesionální dikci.
Zpravodajství českých televizí se nepokouší o analýzu. Používá techniky: zpráva - proti ní výrok politika, proti tomu opačný výrok jiného politika. Nepokusí-li se ale reportér na základě svého profesionálního úsudku o syntézu a závěr, celá záležitost působí chaoticky a přispívá k divákovu dojmu dezorientace světem. Co se týče interviewování politiků a začleňování jejich krátkých štěků do reportáže, jistě by méně bylo více. Reportér by měl většinu svého příspěvku pojmout autoritativněji a osobněji a měl by do něho zahrnout jen významné výroky politiků na kameru. Praxe nastrkávání objektivu a mikrofonu před tváře a ústa politiků, na úkor vlastní analýzy, je zbabělý alibismus. V tomto smyslu zdál se mi v reportáži Petra Podaného například zbytečný výrok jakési německé politické mluvčí (kdo to byl, jsem v rychle běžící, chaotické reportáži nezachytil), která v překladu řekla něco jako "No comment, už jsem vám k tomu dala všechno." Proč bylo zrovna toto nutné do reportáže zařazovat?
Princip komplexu méněcennosti pak rozvedla televize Nova dalšími dvěma příspěvky na téma "Co by tomu řekli cizinci". OECD zveřejnila analýzu, z níž vyplývá, že hospodářský rozvoj České republiky je nyní docela dobrý, ale česká vláda "musí šetřit". (Tutéž zprávu nepříliš srozumitelně prezentovala někde uprostřed "Událostí" i Česká televize, televize Nova ji však divákům "zpřístupnila" prostřednictvím právě onoho domácího českého komplexu "co by tomu řekli cizinci". Konstatovala, že české "pravicové" strany prý hodlají doporučení OECD, že vláda musí šetřit, neustále předhazovat vládnoucí sociální demokracii, "vždyť přece to doporučilo OECD". (Přitom mezinárodní ekonomické organizace často publikují ideologicky zaměřené monetaristické analýzy, které nemívají nejtěsnější styk s hospodářskou realitou - v třetím světě dost často přispěly k rozšíření hospodářské katastrofy).
Virtuální zprávu o "pravděpodobně záporném" postoji německé vlády vůči Temelínu spojila televize Nova dosti ústrojně s informací o poklesu akcií ČEZu, Česká televize z toho učinila samostatný, zase nepříliš přístupný příspěvek, kdy na Václavském náměstí interviewovali "makléře".
Třetím příspěvkem na téma "Co by tomu řekli cizinci" byla v televizi Nova reportáž, že jakýsi majitel chaty si odvezl na chatařský pozemek náhrobní kameny z rozpadlého německého hřbitova. "Nemůžeme vyloučit mezinárodní protesty," řekl s obavami starosta místní obce.
Jazyková úroveň obou moderátorských dvojic v televizi Nova i v České televizi je nyní slušná. Často velmi špatná je však dikce autorů jednotlivých reportáží: výjimkou byla v České televizi v reportáži o tom, jak na Mělníce zastřelil policista náhodně ženu na ulici, protože střílel za jedoucím automobilem, Veronika Sedláčková, jejíž projev do kamery je kultivovaný. Jiní reportéři stále melou své příspěvky kulometnou palbou, zcela zjevně pod vlivem televize Nova (kde je "vzrušená dikce" součástí přímé emocionální manipulace diváka), a tak dále přispívají k chaotickému stavu celé zpravodajské relace. V Událostech drmolil svůj zahraničněpolitický komentář o spolupráci mezi Ruskem a Čínou i Libor Dvořák, takže nebylo dost dobře možné sledovat, o co vlastně jde. Pusťte si někdy BBC World, nebo i (nepříliš kvalitní CNN) a změřte si, kolik slov za minutu vysloví západní televizní reportér a kolik jich vychrlí jejich čeští kolegové. Obdobně bylo v obou televizích úlevou, když byly použity zahraniční televizní záběry, které nepodléhaly českým kameramanským tikům: neustále švenkování, kamera z ruky (kameraman je líný použít stativu), neustálá transfokace. Dobrá byla v televizi Nova reportáž o plánovaném vyzvednutí ruské ponorky Kursk: najednou zavládla v televizi Nova profesionalita a autoritativní klid. Jenže to bylo proto, že zřejmě celá reportáž byla převzata ze zahraničních zdrojů.
Špatná byla v České televizi i druhá zahraničněpolitická reportáž o tom, že byl jmenován nový šéf Mezinárodního olympijského výboru. Příspěvek sice uvedl kompetentně hlasatelé ve studiu s dobrou dikcí, reportáž však byla opět přednesena kulometnou palbou a na reportérova slova bylo - jak už je to v ČT zvykem - dost neústrojně nastříháváno téměř libovolné zahraniční obrazové zpravodajství, takže divák musel vyvíjet velké úsilí, aby poznal, kdo je na obrazovce vlastně ten nový předseda Mezinárodního olympijského výboru. Přispívá to k celkové odtažitosti zahraničních reportáží - jsou-li nepřehledné a nesrozumitelné a pokud se divák ve změti cizích obličejů neorientuje, řekne si - proč bych se snažil, a své úsilí o porozumění vypne.
Těsně před půl osmou, kdy jsem televizní přijímač přeladil na Novu, se zpravodajství České televize vrátilo do osmdesátých let, kdy odvysílalo krátkou, socialisticky-realistickou reportáž z "oficiální návštěvy japonské ministryně zahraničí v České republice".
Celkově lze říci, že se za poslední dobu v českých televizích ve zpravodajství příliš mnoho nezměnilo. Zpravodajské relace ČT i Novy mají vlastní charakteristické rysy.
Nejcharakterističtějším rysem Událostí České televize je to, že jsou stále prezentovány co nejnepřístupněji, nejnezáživněji a nejchaotičtěji, jak je to jen možné. Koupil jsem si včera v knihkupectví Fišer v Praze obsáhlou, asi osm set stran dlouhou teoretickou studii literární historičky Daniely Hodrové o moderním románu. Prodavačka mě informovala, že jde kniha na dračku a bude zřejmě brzo vyprodána. Ano, pražští intelektuálové mají rádi složitosti. Kdysi se mi svěřil Josef Škvorecký: "Oni mě nikdy v Praze nepovažovali za skutečného spisovatele, na to byly mé knihy příliš zábavné a srozumitelné. Pražský intelektuál považuje za skutečně hodnotné dílo jen to, co je nesrozumitelné, takovou Věru Linhartovu."
Že by tentýž princip vládl v České televizi? Že by autoři Událostí zastávali názor, že jejich relace je může být hodnotná jen potud, pokud musí televizní divák vyvíjet obrovské úsilí, aby jí porozuměl? Nemyslím si, že je to zrovna moudrý přístup v oblasti televizní práce. Formou i výběrem témat Události České televize selhávají. Vysílání je chaotické, nezáživné a pod tenkým, nepříliš vzdělaným, alibistickým nátěrem korektnosti, nudné.
Zajímavým jevem je zpravodajství televize Nova. To zosobňuje paradox. Postupy, které zdomácněly v televizi Nova, jsou totiž v mnoha ohledech daleko drastičtěji amatérštější než zpravodajství České televize. Reportéři Novy předčítají své příspěvky ještě závratnějším tempem a ještě orgasmičtějším tónem. Štěky politiků jsou v Nově ještě daleko kratší než v ČT: Nova se vždycky vyznačovala brutálně amatérským střihem - to bylo důvodem, proč jsem v roce 1995 nemohl svou reportáž o asbestu v ČR, natočenou v televizi Nova, nabídnout západním televizím: kvůli střihu, při němž každá změna záběru zacloumá divákem a div mu nezpůsobí infarkt, byl ten materiál mimo Českou republiku nepoužitelný: střihači se mi v britských televizích smáli. Takto špatný střih používá Nova i nadále - přispívá k němu i to, že štěky z rozhovorů s politiky usekává neurvale uprostřed věty, ať upadne hláska, slabika, slovo, vždyť to vlastně nevadí...:)
Občas propadá televize Nova při reportážích bezostyšné manipulaci. Tak když se její reportéři vydali do Mělníka, aby natočili reportáž o policistou zastřelené paní na chodníku, když dorazili na místo, kromě louže krve na zemi nenalezli nic. Jak si pomoci? Natočili zuřivě se pohybující kamerou záběry ulice dávno po incidentu, kudy pokojně projížděla auta. K tomu přidali reportáž přečtenou vzrušeně orgasmickým hlasem - a i když neměli nic, vytvořili vedlejšími prostředky dojem, že byli přímo na místě.
Avšak - navzdory této manipulaci i ostatním hrubě amatérským nedostatkům televize Nova včera nad zpravodajstvím České televize jasně vedla. Například i v reportáži o mělnickém zabití přinesla více konkrétních a věcných informací než ČT. Proč? To, že se zpráva vysílala o patnáct minut později, než se jí zabývala ČT, přece nemohlo být důvodem.
Zdá se mi, že je to proto, že - asi v komerčním zájmu, při zcela utilitárním boji o sledovanost - vštěpuje Vladimír Železný svým reportérům v Nově demokratickou, spotřebitelskou zásadu, že zpravodajství musí být srozumitelné. Navzdory všem nedostatkům je převažující dojem ze zpravodajství televize Nova, že ty zprávy srozumitelné jsou - často přinesla k tématům, které zpracovala o patnáct minut dříve Česká televize, Nova daleko podrobnější a konkrétnější informace.
Česká televize není pod komerčním tlakem a její zaměstnanci nejsou odpovědni nikomu. Nikdo se tedy, zdá se, obdobným způsobem o srozumitelnost nemusí snažit. Na diváka je možno kašlat, sledovanost Událostí není zjevně hlavním měřítkem, a tak nejsou reportéři ČT tlačeni k tomu, aby informovali věcně, konkrétně a jasně.