Amnesty International: Na Slovensku zemřel romský muž ve vězení - znovu požadujeme rozhodné vládní kroky
Podle zpráv došlo na Slovensku k mučení tří romských mužů, zadržovaných na policii. Jeden z nich zemřel za podezřelých okolností. To dramaticky podtrhuje naléhavost situace, jíž čelí romské společenství na Slovensku, konstatovala Amnesty International v dopise, který dnes zaslala slovenské vládě.
"Znovu požadujeme, aby slovenské úřady respektovaly své závazky v rámci mezinárodních dohod a ochraňovaly základní práva všech jednotlivých osob na Slovensku, bez diskriminace na základě rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, národního nebo sociálního původu, majetku, narození či jiného statutu."
Karol Sendrej zemřel 6. července, když byl spolu se svými dvěma syny, Robertem a Petrem, zadržován na policejní stanici v Revúci. Byli zatčeni 5. července 2001 v Magnezitovcích poté, co si stěžovali na údajné šikanování jednoho z obou synů synem starosty Magnezitovců, který je policista. Po zatčení byli tři Romové podle zpráv zbiti policisty, kteří také údajně udeřili manželku Karola Sendreje, když se pokusila zasáhnout.
Karol, Robert a Peter Sendrej byli původně odvezeni na policejní stanici v Jelšavě. Posléze je prohlédl lékař, který měl službu v nemocnici v Revúci, který údajně zjistil, že zadržení "neutrpěli žádné vážné poškození zdraví". Tři muži byli posléze odvezeni na policejní stanici v Revůci, kde byli podle zpráv zbiti poté, co byli přivázáni k radiátoru.
"Jeden policista mi přiložil k hlavě pistoli a když jsem křičel bolestí, ať mě raději zastřelí, řekl mi, že by to byla škoda kulky a dál mě mlátil," uvedl Robert Sendrej v tiskovém rozhovoru. "Můj bratr a já jsme si povšimli, že se otec nehýbá a zavolali jsme policisty. Avšak když přišel lékař, nemohl ho oživit. Otec zemřel vedle nás, přivázaný k radiátoru." Po propuštění z policejní stanice byl Peter Sendrej přijat do nemocnice s podlitinami na celém těle.
"Je to jen jeden z četných případů policejního mučení a špatného zacházení s romskou komunitou, o nichž informujeme už celá léta," konstatovala Amnesty International.
Tato organizace opakovaně vyjádřila znepokojení, že, jak se zdá, se takovéto zprávy nevyšetřují dostatečně nestranně a podrobně, jak to vyžadují mezinárodní zvyklosti. Reakce slovenských úřadů - pokud vůbec reagovaly - byla naprosto nedostatečná, i poté, co potvrdil zjištění Amnesty International Výbor OSN proti mučení, který v květnu 2001 vydal rozsáhlá doporučení slovenské vládě.
"Tato doporučení musejí být naléhavě realizována," konstatovala Amnesty International. "Nejde prostě jen o to, že je nutno zajistit, aby ochrana romského společenství na Slovensku dodržovala evropské normy - je to také otázka základní lidské slušnosti."
AMNESTY INTERNATIONAL PRESS RELEASE
11 July 2001
AI Index EUR 72/003/2001 - News Service Nr. 119
Slovakia: death of a Romani man in custody - renewed calls for decisive government action
The reported torture of three Romani men in police custody, one of whom died in suspicious circumstances, dramatically underlines the urgency of the situation facing the Romani community in Slovakia, Amnesty International said today in a letter to the Slovak government.
"Once again we call on the Slovak authorities to respect their commitments under international treaties and to protect the fundamental rights of all individuals in Slovakia, without discriminating on grounds of their race, colour, sex, language, religion, opinion, national or social origin, property, birth or other status."
Karol Sendrei died on 6 July while he and his two sons, Róbert and Peter, were detained in Revúca police station. They had been arrested on 5 July 2001 in Magnezitovce after they complained about reported ill-treatment suffered by one of the two sons at the hands of the Magnezitovce mayor's son, who is a police officer. Upon their arrest, the three Roma were reportedly beaten by police officers who also allegedly hit Karol Sendrei's wife when she tried to intervene.
Karol, Robert and Peter Sendrei were initially taken to the police station in Jelšava. They were later examined by the doctor on duty in a hospital in Revúca who reportedly established that the detainees "had not suffered any serious damage to their health". The three men were then taken to the Revúca police station where they were reportedly beaten while tied to a radiator.
"One officer put a handgun to my head and when I screamed in pain that I would rather be shot, they told me that it would be a waste of a bullet and then continued to beat me," stated Róbert Sendrei in a newspaper interview. "My brother and I noticed that our father was not moving and we called the police officers. However, when the doctor came he could not revive him. Father died there next to us, tied to the radiator." Following his release from the police station, Peter Sendrei was admitted to hospital with bruises all over his body.
"This is just one of numerous cases of police torture and ill-treatment of the members of Romani community we have been reporting over the years," Amnesty International said.
The organization has repeatedly expressed concern that investigations into such reports appear not to have been conducted thoroughly and impartially as required by international standards. The response of the Slovak authorities, if any, has been entirely inadequate even after the organization's findings were confirmed by the United Nations Committee against Torture, which issued in May 2001 extensive recommendations to the Slovak government.
"These recommendations must be implementing urgently," Amnesty International said. "This is not simply a matter of ensuring that the protection of the Romani community in Slovakia meets European standards -- it is also a matter of basic human decency."
For more information please call Amnesty International's press office in London, UK, on +44 20 7413 5566
Amnesty International, 1 Easton St., London WC1X 0DW web : http://www.amnesty.org
ČT musí o sobě informovat nestranně a objektivně, jako by šlo o jakýkoliv jiný podnik
Prohlášení Syndikátu novinářů ČR
ke stížnosti redaktorů publicistiky České televize na cenzuru
Média veřejné služby jsou důležitou součástí demokratické společnosti. Jejich dobré fungování je v obecném zájmu a přispívá ke svobodnému šíření informací. Syndikát novinářů dlouhodobě sleduje situaci ve veřejnoprávní České televizi a je znepokojen vnitřními spory i zpochybňováním její funkce. Proto vyzývá všechny zúčastněné, aby zanechali osočování a vzájemných půtek a soustředili se na to, aby Česká televize byla opravdu důvěryhodnou institucí veřejné služby.
V takové instituci není možné zpochybnit právo vedoucích pracovníků mít vliv na obsah vysílaných pořadů. Zároveň je třeba respektovat ústavní právo občanů na úplné informace. Česká televize je financována z veřejných zdrojů, proto široká veřejnost má právo také na informace o jejím hospodaření. Tyto informace by měly být komplexní a nemělo by docházet k účelovému vytrhávání jednotlivostí. Reportéři a redaktoři, kteří je zpracovávají, by k nim měli přistupovat tak, jako by šlo o jakýkoli jiný podnik. Zejména by se měli vyvarovat podezření z konfliktu zájmů.
Generální ředitel České televize Jiří Balvín sdělil Syndikátu novinářů, že nikdy neměl nic proti zpravodajskému zpracování výsledků forenzního auditu hospodaření České televize, při respektování pravidel, dohodnutých s auditorskou firmou. Nedoporučil pouze publicistické zpracování takových informací v pořadu Tady a teď, protože interpretace výsledků auditu přísluší Radě České televize. S takovým přístupem nelze z profesionálního novinářského hlediska souhlasit. Veřejnost má právo na informace i jejich publicistické zpracování bez ohledu na to, jak se k nim vyjádří oficiální orgán.
Není přitom zpochybněno právo generálního ředitele, ani odpovědného pracovníka příslušné redakce požadovat po konkrétních redaktorech, aby i publicistické zpracování informací o České televizi bylo na profesionální úrovni, aby zachovalo všechny zásady nestrannosti a objektivity a aby byl vyloučen konflikt zájmů.
Pokud reportáž nesplňovala tato kritéria, bylo by opatření odpovědných pracovníků nevysílat ji pochopitelné a zdůvodnitelné. V žádném případě ale není možné odkládat vysílání reportáže čekáním na oficiální vyjádření kontrolního orgánu, a to tím spíš, že tak má učinit až v časovém horizontu několika měsíců.
Za Syndikát novinářů ČR:
Miroslav Jelínek, Radko Kubičko, Rudolf Zeman
Praha dne 11. července 2001
Neseriózní podnikání firmy Oracle
Jak ždímat zákazníka
Představte si situaci: Jdete si koupit nové auto a prodejce vám při sjednávání podmínek sdělí, že si k automobilu můžete přikoupit - za 20 % ceny vozu za rok - zvláštní technickou podporu. Pokud tak neučiníte, automobil sice bude jezdit, ale nikde vám ho neopraví. V ceně podpory jsou zahrnuty takové služby jako záruční technické prohlídky a možnost vyměňovat si názory s ostatními majiteli vozů stejné značky na internetovém diskusním fóru.
Odmítli byste, protože vám připadá, že slušný výrobce poskytuje záruční prohlídky zdarma, a možnost diskutovat s dalšími majiteli také není něco, za byste byli ochotni platit horentní sumy? Já jistě ano.
Kupodivu, v oboru prodeje softwaru není výše popsaný přístup výjimkou. Jak informoval server www.underground.cz, firma Oracle, výrobce databázových systémů určených zejména pro rozsáhlé aplikace, se rozhodla vázat možnost odstranění chyb produktů (prostřednictvím tzv. bugfixes, krátkých programů stahovaných z internetové stránky výrobce) na to, že zákazník si k licenci koupí i službu tzv. "technické podpory" - a bude firmě platit cca. 20 % ceny licence za každý rok.
Zákazníci, kteří tak neučiní, mají smůlu a v jejich produktu zůstanou nejen běžné chyby, ale i tzv. "security holes", které činí systém napadnutelným a např. pro internetové nebo jiné citlivé aplikace fakticky bezcenným.
Takový přístup, kromě toho, že vážné zpochybňuje důvěryhodnost výrobce, koliduje - minimálně v českém právním prostředí - hned s několika paragrafy občanského zákoníku. Jakoukoli chybu ("bug") produktu lze považovat za skrytou vadu, na niž se vztahuje ustanovení § 597, odst. 1:
Jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit.
Povšimněme si, že toto ustanovení není ohraničeno záruční lhůtou, a lze z něj tedy striktním výkladem dovodit, že "bugfixes" musí prodejce zákazníkovi poskytovat po celou dobu životnosti produktu (prakticky by to asi nebylo uplatnitelné, těžko si představit, že někdo dnes bude opravovat chyby softwaru na Commodore C-64...).
Druhé ustanovení se týká záruční lhůty: ta musí být nejméně šestiměsíční a podle § 622,
jde-li o vadu, kterou lze odstranit, má kupující právo, aby
byla bezplatně, včas a řádně odstraněna. Prodávající je povinen
vadu bez zbytečného odkladu odstranit.
Stanovisko, které Britským listům zaslala PR agentura zastupují českou pobočku Oraclu, budí úsměv: požadavek, aby se "technicky nepodporovaní" zákazníci zažádali oficiální cestou, je trapnou byrokratickou šikanou v době, kdy není problém vystavit bugfixy na internetu.
I prodej softwaru podléhá zákonům, a když už není výrobce ochoten chovat se ke svým zákazníkům v souladu se zásadami etiky (seriózní softwarové firmy poskytují službu opravy chyb bez průtahů a zdarma), vždy zbývá možnost domoci se práva u soudu.
Kde to žijeme (či chceme žít), pane Pecino ? Kde je právo a jeho respektování, kde jsou lidská práva a ochrana soukromí ? Pan Pecina obviňuje ÚOOÚ, že "musel velice překroutit zákon o ochraně osobních údajů, aby vůbec mohl s Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním jednat o omezení přístupu ke katastru".
Nelze slovně vyvrátit všechna obvinění či pochybnosti. U některých musí s očistou pomoci jedině čas a další činnost ÚOOÚ. Některá obvinění lze vyvrátit jednoduše tím, že se položí vedle sebe dva zákony - č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, a č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů v platném znění, a najde se pozorný čtenář, prahnoucí po objektivním posudku. Onen čtenář by zjistil, že zákon č. 101/2000 Sb. je vůči zákonu č. 344/1992 Sb. zákonem obecným, a že tedy ustanovení o ochraně osobních údajů uvedená ve speciálním zákoně (tj. v katastrálním zákoně) mají přednost před úpravou obecnou - ovšem pokud taková ustanovení speciální zákon vůbec obsahuje. Pokud ne, pak platí zákon obecný (tedy o ochraně osobních údajů).
Onen pozorný čtenář zjistí, že katastrální zákon se ochranou osobních údajů vedených v registru vůbec nezabývá. Dále zjistí, že se zde vůbec nehovoří o tom, které osobní údaje o "vlastnících a jiných oprávněných" katastr vlastně obsahuje. Rozsah zpracovávaných osobních údajů tento zákon nestanoví, avšak obecný to požaduje.
Jak už sám název naznačuje, jedná se o katastr nemovitostí, nikoliv katastr vlastníků. § 1 odst. 2 říká, že "Katastr je soubor údajů o nemovitostech ...". Lze tedy k určené nemovitosti zjistit všechny vlastníky. Ale zákon nestanoví, že k jednomu vlastníkovi lze zjišťovat všechny nemovitosti.
Je tedy rozhodně o čem jednat, aniž by se zákon o ochraně osobních údajů jakkoliv překrucoval.
A argument, že "bohatí si informace vždy pořídí, zatímco chudí si je mohou opatřit jen pomocí internetu", je nepřípadný. K čemu je jednomu každému občanovi komplexní informace o nemovitostech jeho souseda ? Ale možná že ten, který touží mít k dispozici přehled nemovitostí, se pak bude zajímat o bankovní konta. Zveřejněme tedy všechna bankovní konta! Pak začne pochybovat, zda onen soused je vůbec zdravotně způsobilý takový majetek obhospodařovat. Zveřejněme tedy zdravotnickou dokumentaci! S takovými úvahami se, bohužel, občas setkávám. Vždy jsou opředeny květnatými argumenty, které mají budit zdání potřebnosti, proč mají být údaje o druhých monitorovány. Jenomže když o tom, jaké osobní údaje a kterých občanů mají být zveřejňovány, rozhodují pseudoargumenty, bez jakékoliv právní opory, bez vytvoření legislativních pravidel, je to špatné: Znamená to devalvaci funkce práva ve společnosti. Takové přístupy a názory jsou velmi nebezpečené. Vzpomeňte si, vážené Britské listy, na případ zveřejnění evidence pedofilů v Anglii. Ale napadá mě: Nezdá se vám snad náhodou, že neomezeným přístupem do katastru nemovitostí by získala investigativní žurnalistika? Přátelé, kam vás vede slepá vášeň!
Brát právo do vlastních rukou je vždycky začátkem konce právního státu.
Vyplývá z ní, že na MFF je poněkud neobvyklá praxe při obsazování kinosálu. Vstupenka na představení údajně přestává platit 5 minut před začátkem. Lidé se vstupenkou, kteří přijdou později, mají smůlu. Na jejich místa pořadatel vpustí diváky akreditované (bez vstupenek). Na každé představení je rezervováno 12 míst pro VIP.
Mám před sebou vstupenku. Má na kraji perforaci a je tištěná na počítačové tiskárně. Není to místenka (nemá označenou řadu a číslo sedadla), jen vpuštěnka (sedni si, kde je místo). Vlevo slosovatelný kupon s hodnocením filmu, vpravo kontrolní útržek. Na zadní straně sponzoři a adresa pořadatele. Nikde ani slovo o tom, že by platnost vstupenky byla časově omezena.
Za takového stavu věcí není divu, že dochází k chaosu. Lidé, kteří přicházejí dříve, si sedají volněji, nechávají proluky. Pozdější návštěvníci musejí místa hledat. Pořadatel neví, zda je sál již plný nebo ne, musel by lidi sesypávat do řad jako brambory. Je proto nepřípustné, aby u vyprodaného představení pořadatel vpouštěl do sálu akreditace (lidi bez vstupenek) a pozdě příchozí se vstupenkami odmítal tvrzením, že platnost jejich vstupenek končí 5 minut po začátku představení. (Za totality byl v kinech nápis “Děkujeme, že přicházíte do kina včas”. Někde se na týdeník zavíraly dveře, aby lidi nerušili, ale na hlavní film vpustili každého, třeba 5 minut před koncem představení.)
Jestliže za takového chaosu přijde do sálu VIP, navíc s doprovodem TV kamer, které zaberou i diváky se vstupenkami před zavřenými dveřmi, všichni si budou myslet, že se lidi do sálu nedostali právě kvůli VIP.
Není to pravda, v pondělí bylo rezervováno pro VIP oněch 12 míst, president Havel přišel se 4 členným doprovodem, nikomu místo nesebral, naopak ještě zbývající místa přepustil. Omlouvám se proto za nesprávnou interpretaci, která vznikla na základě reportáže TV NOVA, omlouvám se za titulek, který k mému článku doplnily BL.
Jen se divim, jak ctihodný list muze naletet tak prostoduche
zlomyslnosti redaktora Novy. Pokud jste byl
nekdy na MFF v Karlovych Varech (jezdim tam nekolik let a jsem toho
svedkem kazdorocne), jiste jste si vsiml, ze pred
kazdou projekci zajimavejsiho filmu nebo jine akce zustavaji pred salem
neuspokojeni navstevnici.
Nekdy sedi na schodech
(jako vcera Karel Gott - jiste jste cetl vcerejsi Blesk, kdyz jste se
predevcirem dival na Novu), ve velkem sale Puppu schody nejsou, tam
museli
opozdilci zustat venku, jako ostatne ve stejnou chvili prinejmensim v
peti dalsich salech na jinych predstavenich. Sam jsem se nekolikrat na
film nedostal, zajemcu je na MFF tradicne vzdy vic nez kapacit v
projekcnich salech. Nechal bych na organizatorech MFF, aby to
vysvetlili, mne jen zaujalo, jak tohoto banalniho a chronickeho jevu
dokazal nekdo vyuzit proti jednomu z radnych navstevniku projekce.
Svadet to na prezidenta muze leda ten, kdo ma zajem poskodit jeho jmeno
na verejnosti, protoze o
prezidentove navsteve vedel stab dva dny predem a jeho pet mist bylo
vcas a regulerne rezervovano.
Neprisel na posledni
chvili a necekane, ze by kvuli nemu nekdo zustal venku. Vase prirovnani
bych poopravil: prezident mel letenku, radne nastoupil a sedl si na
svoje sedadlo.
Jestli pracovnik organizacniho stabu vyhrkl ve stresu
pred kamerou neco o prezidentovi, je to chyba, ale nic to nemeni na vyse
uvedenych
faktech. (Neuspokojenych zajemcu jsou nekdy desitky, prezident prisel se
čtyřmi lidmi, nevim, co by rekli tem dalsim.)
Případ Majida Majeda:
Obrana lidských práv v Kanceláři prezidenta republiky
Jak lehce se pracuje s polopravdami a jak těžce se vyvracejí! K případu
pana M. Majeda musím předeslat, že Kancelář prezidenta republiky nemá
sebemenší pravomoc zasahovat do práce jiných státních orgánů, např.
Cizinecké policie, Ministerstva zahraničí apod. Nad rámec zákona, z
tradice a z vůle Václava Havla, poskytuje právní rady občanům, kteří se
na ni obracejí v nouzi, zvláště v oblasti lidských a občanských práv.
Statistika případů, kdy KPR pomohla vyřešit vážné lidské problémy, je
výmluvná - úřad Václava Havla tedy nezapomněl, co je obrana lidských
práv. Jako jeden z mála se jimi skutečně důsledně zabývá.
Není ovšem
zázračnou institucí - jak mnozí věří - která zvrátí soudní rozsudky nebo
rozhodnutí jiných úřadů, pokud je učiněno v souladu se zákonem.
Ze
zápisu z jednání dr. Rážové s panem Majedem vyplývá, že panu Majedovi
bylo vysvětleno, za jakých zákonných podmínek může cizinec žádat o
trvalý pobyt.
Cizinecká policie se zdráhá udělit trvalý pobyt bez
platného cestovního pasu, proto dr. Rážová hledala cestu, jak panu
Majedovi poradit.
Podle vyjádření chargé d´affaires iráckého
velvyslanectví rodina pana Majeda nemá s velvyslanectvím problémy, a
proto jako první krok doporučila dr. Rážová, aby pan Majed ambasádu
navštívil v doprovodu pracovníka Helsinského výboru nebo právníka, který
by podal svědectví o jednání zastupitelského úřadu.
Toto svědectví by
mohlo být argumentem pro Cizineckou policii, která by pak mohla vystavit
panu Majedovi náhradní cestovní doklad. Potřebuje mít ovšem jistotu, že
se žadatel o prodloužení platnosti pasu bezvýsledně pokoušel.
Dále mu
dr. Rážová vysvětlila, že podle našich zákonů nemůže být cizí státní
příslušník vyhoštěn do země, kde mu hrozí pronásledování, a probrala s
ním i možnosti požádat o azyl.
Je jen věcí pana Majeda, zda rady
využije, či nikoliv, zda si nechá poradit od dalších, zda se obrátí na
ombudsmana, který je vybaven neskonale většími pravomocemi než KPR.
KPR
skutečně nemůže ani prodloužit trvalý pobyt, ani prodloužit platnost
iráckého pasu, ani vystavit náhradní pas, ani udělit azyl. Je mi líto,
že dobrá vůle našeho úřadu se dočkala takové interpretace. Rád bych
požádal čtenáře Britských listů, aby namísto rozhořčení přispěli panu
Majedovi radou, jak jeho obtížnou situaci řešit.
Ladislav Špaček
Poznámka JČ: Ani zde nelze, bohužel, s argumentací Ladislava Špačka souhlasit. L. Špaček potvrzuje, že se skutečně stalo, co jsme napsali. Píše: Podle vyjádření chargé d´affaires iráckého
velvyslanectví rodina pana Majeda nemá s velvyslanectvím problémy.
Je otřesné a šokující, že se v případě cizinců, kteří hledají u českých úřadů pomoc proti útlaku své rodné země-diktatury, ucházejí činitelé českých úřadů o vyjádření pracovníků právě té diktatury!! Je nemyslitelné, že by to udělal pracovník jakékoliv západní země. Znovu poukazuji na tu paralelu: představte si, že by v Německu či v Rakousku žádal československý občan o asyl s poukazem na útlak v jeho rodné zemi a tamější úřady by k tomu požádaly o vyjádření velvyslanectví komunistického Československa! Jakou hodnotu by asi mělo takové vyjádření? (Před časem jsem se dotazoval pracovníků českého velvyslanectví v Londýně, co vědí o Romech, kteří žádají v Británii o azyl. Bylo mi vysvětleno: my s nimi nemáme žádné styky, jakmile požádají o azyl, britské úřady je před námi ochraňují.)
Je dobře zdokumentováno, že je Irák hrůzná diktatura, existují i důkazy o šikanování rodiny Majida Majeda iráckým velvyslanectvím v Praze. Řehtání byrokratického šimla a požadování, aby znovu a znovu rodina Iráčanů zjišťovala, jestli jim náhodou irácké velvyslanectví neprodlouží pasy, je zcela nelidské. Že to pracovníci KPR nechápou, je s podivem. Není divu, že se po rozhovoru s dr. Rážovou maminka Majida Majeda rozplakala.
Václav Havel má v České republice velkou autoritu. Od případů, jak je tento, by se neměl odtahovat - jen ho to diskredituje. Měl by se k němu veřejně vyjádřit a veřejně se ptát, proč dělá česká cizinecká policie tak nesmyslné průtahy s udělováním trvalého pobytu lidem, kteří si ho zjevně zaslouží. To je zásadní otázka,jíž se jaksi všichni úředníci vyhýbají... Na tu nikdo neodpověděl - hovoří se o byrokracii. Je však Česká republika stále humanitní demokracií masarykovského typu? Pozná se to na tom, jak se chová k lidem, kteří potřebují pomoc.
Tak už je to tady (zase)!
Jak mě perlustrovala policie
Tak už je to tady (zase)!
Jdu z metra na Florenc si koupit jako spořádaný občan místenku z Jindřichova
Hradce, abych dal vydělat ČSAD a abych seděl, a vida, málem se to zdařilo
doslova - v podchodu pod céčkem mi vstříc kráčí městský či jaký policajt, v
první chvíli jsem si říkal, ti zlosyni neplatičský už zašli tak daleko, že
teď jízdenky musí kontrolovat ozbrojenci, sahám automaticky pro síťovku,
kterou jsem spořádaně ročně zaplatil v prosinci, aby mi za ni pražský
Dopravní podnik a.s. poskytoval úplně jiné služby, než ty zaplacené, ale
najednou slyším, že mladík s odznakem říká "Průkaz totožnosti...!" ---- to
mě přibrzdilo: mám totiž takové tušení, že bezdůvodně se "zjišťovat
totožnost" donedávna nesměla.
Nebo ne?
Předtím za útlaku ano, ale teď za
svobody, demokracie a občanských práv snad ne?
Zeptal jsem se tedy, co je
důvodem perlustrace (-- "Pátrání po trestném činu!" -- ), dopustil-li jsem
se nějakého trestného činu či přestupku, neboli proč právě mě a ne všechny
ty spěchající kolem ( -- "To myslíte, že mám legitimovat všechny??" -- to si
nemyslím, ale proč ZROVNA mě? ), takže jsem se nic nedozvěděl.
Skoro už
zapomenutý Pavlovův reflex z let útlaku nicméně oživl, takže jsem
demokratický zaplastovaný omyvatelný OP vytáhl, protože veden starými v
demokracii zbytečnými instinkty jej nosím -- něco z něho dlouho vypisováno
na formulář, pak jsem zlegitimoval já policajta, služební číslo bez řečí
ukázal, pamatuji si ho, odešel jsem, vlastně se nic nestalo, za bolševika
skoro každodennost, bez služebního čísla ovšem.
Asi je to všechno v pořádku,
ale stejně mi vrtá hlavou ten důvod --- no, asi se moc nespletu, když budu
předpokládat stejný jak za starých dobrých časů útlaku: mezi spěchajícími
jsem zas trčel jako aktuálně jediná přestárlá mánička (tehdy ještě
nepřestárlá), podezřelý - tehdy bez tesilových kalhot, dnes bez fialového
saka jsem nevypadal ani jako Pavka Korčagin, ani jako Víťa Kožený, ale jako
PODEZŘELÝ.
Nyní jsem tedy registrován, zapsán, že legitimován v souvislosti
s "pátráním po trestném činu" - nějaké vroubečky už mám, pravda, starší, v
souvislosti s tehdy, za útlaku nepovolenými demonstracemi za cosi, ale
kdoví, zda se třeba vroubečky nenačítají, vroubeček jako vroubeček,
podezřelý byl často přítomen v souvislosti s nezákonnými činnostmi, jak
evidováno...
Jaký je ten poslední, opravdu nevím -- tunelování pražského
metra?
Vzpomínávám na televizní reportáže o václavských kapsářích, které
nejde nic, protože by se zasahovalo do jejich svobod či co, o natočených
dealerech, kterým by se taky, protože se jednodušej zabásne holka s třemi
rostlinkami --- no, jistě to tak černobílé není, ale stejně je mi tahle
příhodička hodně nemilá - něco už je zase tady, co tu deset let nebylo
(vidět?).
Veřejnoprávní noviny?
Po pravde receno, nechapu o cem se nas pani Al Maliki snazi presvedcit. Chce, abychom jeji noviny financovali? Chce, abychom usporadali nejakou petici?
Myslim, ze situace u nas je natolik demokraticka, ze nikomu nebrani, aby si nejake noviny zalozil. Proc by mely byt zrovna "verejnopravni", nechapu, a to dokonce ze tri duvodu:
1) zrizeni "verejnopravniho" tisku by nepochybne bylo extremne komplikovane, na rozdil od zalozeni soukromych novin.
2) Pod pojmem verejna sluzba si predstavuji i takove veci jako sireni aktualni informace o akutne hrozicim nebezpeci (povodne, pozary apod.). Verejny rozhlas a verejna televize jsou zavazany takove informace poskytovat (na rozdil od komercnich medii, ktera mohou -- hodi-li se jim to do kramu -- ale nemusi). Jakou roli by v podobnych situacich mohly hrat noviny, od jejichz uzaverky az do okamziku distribuce ubehne mnoho hodin, naprosto nechapu.
3) Pojem "verejnopravni" je u nas (umyslne?) nedostatecne definovan a samotnymi verejnymi medii (zamerne?) zamlzovan, takze "verejnopravni" spise znamena "zavazany momentalnimu politickemu establishmentu" spise nez nositele skutecne verejne sluzby.
At si pani Al Maliki noviny zalozi, budou-li delat to co rika, bude si je mnoho lidi kupovat. Nevidim v tom problem.
Z hlediska "verejnopravnich novin" by tu ale mozna jeden problem byl. Neni pani Al Maliki poradkyni nebo dokonce mluvci nejakeho ministerstva?
A ještě poznámka k vládnímu deníku
1. Proc by vlada mela mit svuj denik? Neexistuji zadne jine sdelovaci prostredky (ktere o cinnosti vlady nezavisle informuji)? Co myslite, je povinnosti vlady vykonavat spravu statu nebo zarizovat sireni informaci? Jakych informaci: (a) pouze o vladnich aktivitach nebo (b) i ostatni informace? Pokud (a), myslim, ze existuji ministerske vestniky. Pokud (b), z jakeho duvodu (viz nize)?
2. Komercni deniky si na sebe vydelaji (nebo zkrachuji). Vsadim se o co chcete, ze vladni denik by hospodaril se schodkem a kazdy rok by dostaval tucne dotace ze statniho rozpoctu (cti: z nasich dani). Nevim, proc bychom meli z dani platit neco, co uz beztak funguje a s prihlednutim k bodu 1. vyse je to zbytecne.
Proč Jana Křesadla vyhodili z nemocnice
O neumětelském spiknutí provinčních anglických psychiatrů
Dobry den pane Culiku,
Rad bych Vam podekoval za vydani me noticky, jakoz i za obsahlejsi
poznamku JC, ktera na ni de facto upozornuje. Jak rikal Henry Ford "all
publicity is good publicity".
Pocet navstev na Kresadlovu webstranku http://kresadlo.zde.cz stoupl o
rad, doufam, ze i pocet navstev na vystavu bude na vzestupu. Jak vite,
Stare Hrady jsou zajimave i jinak, jsou tam rekonstrukce pracoven
nekterych nasich literarnich velikanu atd.
Rad bych vsak poopravil vasi poznamku 'for the record' - ostatne jsme o
tom mluvili osobne predloni, ale jen na okraj.
'Profesni neshody', kvuli kterym otec odesel do predcasneho duchodu
spocivaly v tom, ze byl vyborny diagnostik, (dokonce v Ceskoslovensku, ac
nekomunista, byl jako diagnosticky odbornik-psycholog soudnim znalcem.)
Kdyz tedy uvizl v britske provincni psychiatricke lecebne jako zakladatel
a sef oblastniho klinickeho psychologickeho oddeleni, prekvapive casto
objevoval chronicky hospitalizovane lidi , kteri byli zarazeni pod spatnou
diagnosou kolegu psychiatru, tudiz neuspesne leceni, nekdy cela
desetileti. Pote, co otec diagnosy menil, rozumejme napravoval, a byla
zmenena i lecba, dostavali se tito lide na zaklade zlepseneho stavu ven z
ustavu, do ambulantni pece. To vsak velmi hnetlo dotycne kolegy, kteri by
zrejme radeji ponechali obeti svych diagnos navzdy trpet, nez aby jejich
vlastni chyby vysly takto okate najevo.
(Podotykam, ze pozdeji byli
dusevne nemocni lide hromadne a bez ohledu na stav leceni propousteni pryc
z nemocnic do ambulantni pece, pod heslem 'care in the community', kterou
zavedla vlada Margaret Thatcherove. Jak jiste vite, melo to za nasledek mnoho
sebevrazd i vrazd, a otec proti tomu vystupoval v tisku, tehdy uz jako
soukromy Chartered Psychologist a Associate Fellow of the British
Psychological Society.)
Odbocim jeste trochu vic: V teto souvislosti bude
stat za precteni Kresadlova posledni knizka 'Pruvodce inteligentniho laika
dzungli soucasne psychologie a psychiatrie', ktera se konecne blizi k vydani.
Bohuzel nestihl napsat jeji druhou polovinu, ktera
mela byt tim Kresadlovsky osobitym prvkem, srsatou polemikou s tmarskym
psychiatrickym a psychologickym establishmentem. Nicmene, nebyl by to
Kresadlo, kdyby neodbihal do ryznych zajimavych extempore uz v prvni
polovine textu, ktera je vystizne popisna a mapuje onu 'dzungli'.
Mimochodem, Jan Culik, coby autor 'Knih za ohradou' (studie o české litratuře v exilových nakladatelstvích 1970 - 1989) je v teto
knizce take zminen, nejde vsak o zadnou zavaznou psychologickou diagnosu
;-))
Jelikoz jablko nepadne daleko od stromu, sam jsem daleko zabehl. Vratme se
ke Kresadlove duchodove chronologii. Kdyz byl jako 'bila vrana' vystipan,
obratil se Kresadlo naivne na smirci "industrial tribunal". Ten mu dal
zapravdu v plne mire a ulozil vedeni spitalu prijmout ho neodkladne zpet
do aktivni sluzby.
Kdyz management natruc odmitl rozhodnuti respektovat,
tribunal naridil pokutu/odskodne, v maximalni vysi svych kompetenci -
nebyl to ani jeden hruby rocni plat, prestoze Kresadlovi bylo jen 55 let.
Management vedel, na rozdil od nas, ze pokud je pripad jednou predlozen
prumyslovemu tribunalu, nelze se pote odvolat k soudu, ktery by byval
naridil podstatne tvrdsi sankce.
Dilo zavistivych druhoradych bylo
dokonano, a emigrantsky osud Kresadluv se kruhovite uzavrel. Bizarni, ze
spiknuti druhoradych nad nim triumfovalo v Britanii, kdyz uz ne ve stare
vlasti..
Byvse takto definitiven 'odstaven' do predcasneho duchodu, pocal se
Kresadlo venovat svym zanedbanym tvurcim talentum, hlavne hudbe a
literature. Navazal pritom na uspech sve prvotiny Mrchopevci, kterou
napsal jeste v lete 1982 za dvacet dnu 'jen tak mimochodem' kdyz byla ve
spitalu okurkova sezona - a poslal k posouzeni Josefu Skvoreckemu, ktery
ji s velkym zpozdenim vydal (obdrzela cenu Egona Hostovskeho kdyz vysla, v
roce 1984).
Pri vydavani dalsich Kresadlovych knih, ktere zminujete, otec
jaksi sponsoroval stradajici nakladatelstvi tim, ze prijimal jine jejich
knihy, jako by je zakoupil ze svych neobdrzenych honoraru. Byvala to
obzvlaste dila Milana Kundery, ktera byla jakousi komercni zivou vodou
nakladatelstvi 68 Publishers. Darovanemu koni na zuby nehled.
Kresadlo se
stal sectelym odbornikem na Milana Kunderu, - ktery se mu vsak zacal
zajidat nebot byl porad "na jedno brdo". Kresadluv navod, zcela zrejme na
kunderovsky roman viz nize
Schéma úspěšně správného románu
Jan Křesadlo
Soudruh XY, úspěšný to -olog,
se chystá k dalším výdobytkůmm v rámci -ologie,
leč jeho vyvá?ený, cílesměrný život
je náhle vykolejen ze svých kolejí,
když potká mladou -ntku či -ožku Z-ku.
Tím se mu všechno začne různě hroutit,
i s oním výdobytkem v rámci -ologie,
jeho žena má třeba také milence,
anebo od něj uteče jen sama,
a vůbec to jde vše náhle od desíti k pěti.
V rámci hledání své vlastní identity
hrdina XY také vzpomíná,
přičemž se projevuje politická omáčka
a též takzvaná společenská kritičnost
dle okolností ostřejší či mírnější
též někdy s výčitkami svědomí.
Nakonec tam někdo vždycky spáchá sebevraždu
buď Z-ka, nebo žena, nebo milenec
či někdy ještě jiná postava,
například Z-ka někdy mívá sestru,
která si marně myslí na XYpsilona,
nebo ňáká jiná modifikace.
Hrdina XY ale téměř vždycky vydrží
a celá záležitost končí do ztracena
čili lidově takzvaně bez konce.
Toto základní schéma ovšem připouští
rozličné modifikace a variace,
například jaký je ten XY -olog
a jaká -ntka či -ožka je ta Z-ka,
do jaké míry drastické jsou ty vzpomínky
a kdo tam nakonec tu sebevraždu spáchá.
Nicméně v podstatě je všechno od začátku jasné.
A tyhle sračky chcete, abych psal?
Vase historka, ze Jan Kresadlo zacal psat na zaklade nejake rodinne debaty
ohledne Milana Kundery je malebnou fikci, nicmene Kundera jej zcela
evidentne provokoval k primym parodiim a oponenture. Kresadlo se do
Kundery obzvlast strefuje v romanu Obetina, a v dosud nevydanem satirickem
sci-fi Kravex5 - ten si svou nelitostnou strefovacnosti do literarniho
establishmentu popudi kdekoho, az nekdy vyjde - a pobavi nas ostatni.
Poznámka JČ: Historku "Tak to napiš" jsem tuším před lety slyšel od Evy Pinkavové, sestry Václava Pinkavy ml., kterou jsem učil v osmdesátých letech české literatuře na univerzitě v Lancasteru. - Josef a Zdena Škvoreckých vydali v nakladatelství 68 Publishers od roku 1971 do pádu komunismu cca 230 titulů, z toho bylo knih od Milana Kundery šest. V Křesadlově charakteristice Kunderových knih zrovna toho autora moc nepoznávám, ale je to jistě otázka pohledu...:)
