Proč dochází k protestům proti rozšiřování a integraci Evropské unie
Ukradená Evropa
Je tragické, že přestože se v Goteborgu k vrcholné schůzce EU shromáždilo 25 000 pokojných demonstrantů, to, co chtěli říct, se ztratilo v přestřelce mezi hrstkou primitivních házečů kamení a násilnickou a dezorganizovanou švédskou policií.
Politiku Evropské unie určuje malá skupina ředitelů velkých korporací
K protestům proti summitu v Goteborgu se včera vrátil deník Guardian komentářem George Monbiota. Shrnujeme.
"Kdyby lidi občas neudělali něco pošetilého," řekl Wittgenstein, "nikdy by nikdo neudělal nic inteligentního." Ve světě, kde je inteligence vykázána z veřejného života, je ukázat Georgi Bushovi holý zadek jednou z mála možností, které máme pro vyjadřování nesouhlasu. Jsme jako protestující občané nuceni hovořit zadkem.
Avšak za těmi zadky leží hluboké a složité chápání některých nebezpečí, jimž nyní čelí svět. Protestující občané jsou znepokojeni podnebnými změnami, rozšiřováním NATO a Bushovými plány zlikvidovat dohodu o zákazu balistických střel. Těmto problémům veřejnost nyní dobře rozumí. Avšak většina politických komentátorů a vedoucích politických představitelů je stále zmatena protesty proti rozšiřování a lepší integraci Evropské unie.
Nepřáteli integrace Evropské unie mají být omezení angličtí nacionalisté, případně ekologicky škodlivý průmysl. Proč proboha by měli lidé, kteří se charakterizují jako radikálové, kteří chtějí chránit životní prostředí, přerozdělovat bohatství a bránit zaměstnanecká práva, bojovat proti neúspěšnějšímu sociálnědemokratickému projektu na světě?
Je tragické, že přestože se v Goteborgu k vrcholné schůzce EU shromáždilo 25 000 pokojných demonstrantů, to, co chtěli říct, se ztratilo v přestřelce mezi hrstkou primitivních házečů kamení a násilnickou a dezorganizovanou švédskou policií. Tony Blair tak mohl odmítnout celé tyto protesty jako "cestující anarchistický cirkus, který jezdí po všech summitech ve snaze vyvolat co největší množství násilí".
Je lehké pro lidi mé generace zapomínat, jakým obrovským úspěchem bylo založení Evropské unie. Už dost dobře nechápeme, že až do doby před 56 lety byla Evropa taková, jaký je dodnes Balkán, po dlouhá staletí se tu téměř nepřetržitě válčilo. Snad všichni radikálové, které znám, si jsou vědomi, že Evropská unie přesunuje bohatství od svých bohatších členů k chudším, že bojuje proti diskriminaci, podporuje férové jednání v zaměstnání, zpevňuje ekologické normy a reguluje podniky. Proč tedy tolik z nich nyní protestuje proti EU? Integrace ustoupila a hlavní roli převzala kolonizace.
Jen si prostudujte dokument, který vypracovala nejvlivnější lobbistická skupina Evropské unie, European Round Table of Industrialists (Evropský kulatý stůl průmyslníků). Dokument má titul "The east-west win-win business experience" (Západovýchodní podnikatelské zkušenosti, přinášející prospěch pro všechny strany), ale tento titul je poněkud zavádějící. Všichni, jimž to přináší prospěch, totiž, jak se zdá, žijí na Západě.
Rozšíření EU, informuje dokument, poskytuje možnost vyřešit "problémy", jimž čelí ERT v zemích střední a východní Evropy. Nové členské země budou moci být přinuceny, aby snížily daně, aby odstranily "odklady při privatizaci", aby odstranily "omezení při nákupu pozemků zahraničními podniky" a aby bojovali proti "dominanci národních hráčů" ("národní hráči" jsou místní podniky). Země, které chtějí vstoupit do Evropské unie, musejí "zajistit, aby privatizační programy a liberalizace místní infrastruktury pokračovaly bezodkladně".
Jak příklad, jak mohou podnikatelé prosperovat ve východní Evropě, cituje ERT případ tabákové firmy British American Tobacco, která investovala do Maďarska. Problém podniku BAT, informuje ERT, je ten, že "poptávka po cigaretách v západní Evropě, ve Spojených státech a v dalších rozvinutých trzích je velmi zralá. Vládne tam intenzivní konkurence a marže zisku jsou jen malé. Růst ziskovosti a dividendy pro akcionáře musejí tedy přijít z jiných, rozvojových trhů… Po pádu komunismu a v důsledku postupného vzniku tržního hospodářství představuje středovýchodní Evropa pro tabákovou firmu BAT významnou příležitost pro zvýšení své podnikatelské aktivity." Tím, že si podnik BAT koupil v Maďarsku firmu na cigarety, "získal přístup na nové trhy, v Maďarsku i v dalších zemích střední a východní Evropy" a dokázal "zvýšit hodnotu firmy".
European Round Table není žádná obyčejná lobbistická skupina. Nepotřebuje se ucházet o přízeň vlád, neboť vlády se ucházejí o jeho přízeň. Během posledních 17 let byl ERT hlavním architektem integrace a rozšiřování EU.
V dubnu 1983 zorganizoval generální ředitel automobilky Volvo jednání 15 dalších generálních ředitelů velkých evropských korporací, mezi nimi ICI, Unilever, Nestlé, Philips a Fiat, ve snaze vypracovat způsob, jak by bylo možno "harmonizovat" podnikatelské předpisy v západní Evropě. To, poznamenali generální ředitelé, jejich firmám umožní, aby vzrostly do takové velikosti, aby byli schopny neutralizovat tlak od neevropských konkurentů. V lednu 1985 předložil ERT svůj návrh Evropské komisi.
O dva měsíce později požádala Rada Evropy lorda Cockfielda, aby vypracoval návrh zákona, z něhož pak vznikl Single European Act, Zákon o sjednocené Evropě. Bylo to přesně to, co chtěli podnikatelští lobbisté. Zákon začal vynucovat European Round Table, spolupracoval těsně s Evropskou komisí, a tak vznikl do roku 1992 jednotný evropský trh. Jak později poznamenal Jacques Delors, ERT byl "jednou z hlavních sil, která pomohla realizovat jednotný evropský trh".
V roce 1984 vydal ERT dokument, požadující tunel pod kanálem La Manche, silniční most, který by spojil Dánsko a Švédsko, vysokorychlostní evropský železniční systém a nový celoevropský projekt budování dálnic. Evropská unie splnila tyto požadavky všechny.
V roce 1987 začal ERT navrhovat základní složky evropské měnové unie. Plán na rozšiřování EU, který byl schválen na evropské vrcholné schůzce v Helsinkách v roce 1999, přesně odpovídá návrhu, který ERT pro EU vypracoval o několik let předtím.
Loni v Nice souhlasili vedoucí političtí představitelé Evropské unie, přesně jak požadovala ERT, aby Evropská unie obešla jednotlivé národní parlamenty a předala pravomoci pro uzavírání mezinárodních dohod Evropské komisi. Další obchodní dohody už nebudou vyjednávat jednotlivé členské země EU, ale komisař EU pro obchod, Pascal Lamy. Lamy je podnik v lidské podobě.
Teď tato lobbistická skupina požaduje to, čemu říká "minimální regulační systém s největší možnou mírou pružnosti". Poté, co ERT "zharmonizovala" předpisy EU do takové míry, že tytéž velké korporace mohou prodávat tytéž služby a totéž zboží všude, jeho dalším úkolem je oslabit tyto společné předpisy natolik, aby mohly tyto podniky přesunout své náklady na životní prostředí a na jiné lidi.
Zdá se, že ERT vítězí. Podle jeho internetových stránek "navazuje ERT každého půl roku styky s vládou, která zrovna předsedá Evropské unii a jedná s ní o prioritách". Bývalý generální tajemník ERT se vychloubal, že telefonuje vedoucím evropským politikům pokaždé, kdy se mu zachce prosazovat politické změny.
Všechno to jde ruku v ruce s téměř úplným vzdáním se budoucích sociálnědemokratických reforem. Částečně v důsledku úsilí Tonyho Blaira se už dál nebude jednat o navrhované "základní chartě lidských práv EU". Není v současnosti realistické, že by došlo k harmonizaci podnikatelských daní, aby to zabránilo podnikům vyhrožovat vládám, že se přestěhují do jiné země, pokud nesníží daně.
V Goteborgu zdůraznil Tony Blair, že protestující demonstranti "nesmějí narušovat řádné fungování demokratických organizací". To přece dělají korporace.
O Karlu Gottovi: Extrémní názory celebrit jsou nebezpečné
Čas od času se v nějakém médiu objeví reportáž o hajlujících skinheadech, která říká, že se s tím musí něco dělat. Čas od času se objeví nějaká iniciativa, která říká totéž, nebo se něco dělat pokouší. Občas je nějaký ten "extremista" i potrestán. Aniž bych choval jakékoliv sympatie k prázdným holým lebkám, nejsem přesvědčen, že zrovna oni jsou tím hlavním nebezpečím pro demokracii. Chtěl bych upozornit na jeden jev, o kterém se domnívám, že je mnohem horší a destruktivnější.
V magazínu Lidových novin ze dne 8.6. 2001 (cituji podle papírového vydání a v době psaní textu nemám k dispozici internet) je rozhovor s největší hvězdou, jakou kdy měla česká pop-music, Karlem Gottem s názvem: "Zlatý slavík přemítá o krizi moderní společnosti a předpovídá brzký příchod nové totality. Odhaluje, že státům nevládnou politici, ale někdo úplně jiný." Na otázku redaktora jestli se voliči dokáží poučit ze svých omylů, Gott odpovídá , že je přesvědčený, že zvlášt v posledním století nejde o žádné omyly, naopak politika se odvíjí podle přesných scénářů, nic se neděje náhodou, ani nejhorší války. Vždy je prý o vítězstvích rozhodnuto dávno předem. Gott říká: "Stejné banky podporovaly toho, kdo je rozpoutal a vyjednávaly s tím, kdo byl napaden…Běh světa řídí vysoké nadstátní kruhy, tzv. ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lože až po mysticko-okultní organizace."
Jestliže je skinheadský extremismus hrubý, vulgární a odpudivý, tento je jemný, decentní a přitažlivý. O to taky nebezpečnější. Ještě než budu ve svém textu pokračovat, chci upozornit, že nemám v úmyslu se zviditelňovat lacinými útoky na Karla Gotta. Názor, který zastává, mají bohužel i desítky dalších. Gotta cituji proto, že rozhovor s ním mne přivedl k napsání tohoto článku.
Chtěl bych se pokusit následujícími řádky dokázat, že tzv. teorie dějin jako spiknutí tajných organizací je vlastně druh xenofobie, že je utavená ve stejném kotli jako antisemitismus, s nímž dokonce tvoří rodné dvojče.
Redaktor se Gotta ptá, jestli to není poněkud vykonstruované, jestli to znamená, že jedinec, dokonce ani skupina nemá šanci cokoliv ovlivnit. Gott odpovídá: "Dám několik příkladů z historie. Pět synů jednoho frankfurtského bankéře si rozdělilo sféry vlivu - jeden zůstal v domě svého otce, druhý odešel do Londýna, třetí do Paříže, další do Vídně a poslední do Neapole a financovali všechny znepřátelené strany v Napoleonských válkách." Nemohu se nezeptat. Jaké že to byli Rotschildové národnosti?
Ale poslouchejme dále Karla Gotta: "Anebo takové vítězství proletariátu, který vedla ruská inteligence, placená nejvyššími západními finančními a průmyslovými kruhy. Zakladatel Rudé armády Lev Trockij a jeho soudruzi byli vycvičení na území Standart Oil v New Jersey a vysláni prezidentem newyorské banky Jacobem Schiffem do Petrohradu s podporou pro revoluci ve výši dvacet milionů dolarů ve zlatě. Němečtí průmysloví magnáti a poradci císaře zase vybavili Lenina a jeho apoštoly v Curychu, aby pak Rusko muselo podepsat brestlitevský a oni mohli opustit východní frontu, kde měli zbytečné ztráty."
To, co Gott říká, je víceméně pravda. Otázka zní, co z ní vyvodit. Buď to, že revoluce měla sympatizanty všude na světě a že se Německo snažilo destabilizovat situaci v táboře protivníka a nebo taky, že VŘSR byla součástí světového (sionistického) komplotu. Gottovy názory jsou původní asi jako poštovní schránka. To vše už tady bylo. Ovšem ne vždy se to obešlo tak úplně bez následků.
Dějiny jako spiknutí mocných je obsese, kterou se občas vyplatí někomu uměle přiživovat. V každé společnosti existují stagnační trendy a lidé, kteří jím slouží. Jsou to ti, kterým vyhovuje status quo. Co vy na to, pane Gott?
Proč ale tato obsese v lidech vůbec vzniká? Při psaní těchto řádků, jsem zároveň pral prádlo. U nás prší. Když jsem tedy vyndal z pračky chumel prádla, musel jsem si na kamnech usušit slipy a ponožky. Lovím tedy v chuchvalci a říkám si přitom, že nesmím vylovit roztržené slipy.
Po chvilce vytáhnu z cca dvaceti slip právě ty jediné roztrhané v dosti diskrétním místě. Zasmál jsem se a uvědomil si onu metaforu. Co když někdo mocný ve skutečnosti vedl mou ruku, aby mě znemožnil? Co když se budu někde svlékat? Přeháním samozřejmě, ale mechanismus je stejný. Hledám tajemné souvislosti tam, kde žádné nejsou.
Často ve svých textech používám Jungův pojem Stín a projekce Stínu. Jde o to, že rádi promítáme své nedostatky na druhé. To je právě Gottův problém. Jeho svědomí se takto zúčtovalo s tím, že kolaboroval s minulým režimem. Stejně se prostě nedalo nic dělat. Lidská schopnost obelhat sebe sama je v jistém smyslu obdivuhodná. Nejen u Karla Gotta, znovu říkám, že tento článek není o něm.
Xenofobií můžeme rozumět prostý odpor ke všemu cizímu. To je ale jen část problému. Tento odpor často přerůstá právě v situaci, kdy "cizák" je vinen mým neúspěchem. Známe to ostatně i z českých dějin.
Už nějaký čas se věnu ji studiu postavy Adolfa Hitlera. Za tu dobu se změnil můj postoj k němu. Ne snad, že bych k němu získal sympatie, ale ztratil jsem k němu nenávist. Nelze objektivně studovat něco, co nenávidím. Když jsem pozvolna pronikal do jeho temné duše, uvědomil jsem dost naplno, že to byl jen jeden z nás lidí a že bychom se možná divili, kolik takových chodí mezi námi. Jeho smůlou bylo jen to, že dostal šanci. Proč?
Možná někdy na sklonku svého života dojdu k definitivnímu závěru, co vše se podílelo na vzniku fenomému nacismu. Zatím mohu nabídnou pouze jisté indicie.
Co vlastně vadilo Hitlerovi tolik na židech? Především cizost. Přímo říká: "Židé jsou rozhodně rasa nikoliv náboženské společenství, neněmecká cizí rasa, neochotná a také neschopná obětovat své zvláštnosti." Dále Hitlerovi vadí údajný židovský materialismus, k tomu praví: "Žid usiluje jen o peníze a moc, je bez skurpulí a nelítostný. Vše, co pohání člověka k vyššímu usilí, ať je to náboženství, socialismus, demokracie, jsou pouze účelové prostředky, aby uspokojil touhu po penězích a nadvládě."
A je to. To je raný Hitler někdy z roku 1919. Uprostřed války, kdy už jeho osobnost nesla znaky rozpadu, jeho blud postoupil do tohoto tvaru: "Židé jsou nám tak vzdáleni jako zvířecí druhy od skutečného lidského druhu. Ne, že bych Žida nazýval zvířetem, je mnohem vzdálenější od zvířete než my. Vyhubit ho neznamená spáchat zločin proti lidstvu, neboť on nepatří k lidstvu. Je to bytost cizí přírodnímu řádu." Nebýt holocaustu, dalo by se tomu zasmát.
Více Hitlerovým názorům by se dalo zasmát nebýt holocaustu. Třeba této: "Každé zvíře se páří jen se soudruhem svého druhu. Sýkorka se sýkorkou, pěnkava s pěnkavou, čáp s čápicí, polní myš s polní myší… Každé vybočení z tohoto zákona je proti přírodě. Produktem každého křížení dvou živočichů nestejné výš je věc s průměrnou výší obou rodičů… Historická zkušenost dokazuje, že při každém křížení árijce s nižšími národy je výsledek konec nositele kultury."
Toto tvrzení dokládá příkladem rozdílu mezi Jižní a Severní Amerikou. V Jižní a Střední Americe se totiž románští přistěhovalci ve velkém rozsahu smísili s původním obyvatelstvem. Pomíjí přitom, že čáp s polní myší se křížit nemohou, zatímco bílý s barevným ano. Byla by to legrace nebýt osmi milionů mrtvých příslušníků "méněcenné rasy".
Bylo by to celé k smíchu, kdyby se s podobným učením neidentifikovala velká část německého národa. Jak je to možné? Jung to nazývá výronem negativní psychické energie z kolektivního nevědomí. Toto vysvětlení má ten nedostatek, že nic nevysvětluje. Jde jen o racionalistický opis. Prostě někde v hloubce duše každého Němce byla ukryta nenávist k židům. Nenávist je jen druhý pól strachu. Zmizí-li jedno, ztratí se i druhé. Někde v hloubce duše každého z nás je ukryt strach z jiného, z neznámého. Tento se za příznivých dějinných podmínek může projevit jako nenávist k vnějšímu nepříteli stejně tak jako pocit, že je stejně všechno marné a zbytečné, že rozhodují jiní. Jsou to jen různé varianty téhož.
Ještě jednou se vrátím k pozoruhodnému interview s Karlem Gottem. Na otázku po globalizaci odpovídá: "Obávám se, že celosvětové dění směřuje k totální globalizaci, která vyústí v jednu totalitní světovládu. Časem všechny banky padnou - už to pomalu začíná, bankovní giganti budou fúzovat, až nakonec zbude jediný bankovní dům, který bude všem diktovat. Vznikne jedna světová měna, která bude všechno řídit, a pak už je jen krůček k bezhotovostnímu platebnímu systému pomocí mikročipů a laserových neviditelných kódů - nejspíš je budeme mít zabudované v těle. A tím bude možné z jednoho vládního centra získat o každém informaci a každého kontrolovat.
Už si na to zvykáme, vnímáme to jako samozřejmost - ta identifikační čísla jsou kreditní karty. Zatím je to velmi příjemné a i další vývoj nám bude připadat praktický, výhodný a hlavně pohodlný, ale časem zjistíme, že jsme se stali objektem nejenom kontroly, ale i manipulace s myšlením."
Nebudu Gottovy myšlenky jakkoliv bagatelizovat. Tento nadmíru senzitivní muž jakoby zrcadlil vnitřní stav velké části českého národa, stejně jako to dělal svými písněmi v dobách normalizace. Navíc otázky, které si klade je třeba si klást. Já jsem to udělal v článku v Britských listech 6.března tohoto roku.
Nicméně, jestliže by vznikla jedna měna, znamenalo by to za nějaký čas návrat k výměnému obchodu, neboť by brzy pozbyla hodnotu. Žádný bankéř by nic tak netržního nedopustil. Je pravděpodobné, že vzniknou tři nebo čtyři finanční zóny. Evropská zóna s eurem, americko-pacifická s americkým dolarem, asijská s japonským jenem a možná rublová v zemích bývalého SSSR. A to je rozhodně dobře. Stabilní měna přispěje k ekonomické a tím i politické stabiltě celé planety.
V globální vesnici se budeme muset vyrovnat se ztrátou soukromí. Na vesnici vždy viděl soused sousedovi do talíře. Zaleží na nás, jak se toho zhostíme. Toto je téma na samotný článek, vrátím se k němu, zatím řeknu jen toto. Dosti se pohybuji a abych nemusel s sebou neustále nosit balík disket, ukládám si veškeré soubory na web. To včetně soukromých dopisů. Nemám, co bych skrýval nepokládám se důležitého. Ztráta soukromí bude muset u mnoha lidí znamenat ztrátu falešného pocitu důležitosti a nadřazenosti. A to je taky velmi dobře.
Co se týče manipulace s myšlením, je to čistě v našich rukách. K tomu nejsou třeba mikročipy, manipulovat se dá s druhým i bez nich. Jde o to se nenechat, ale to by mohl být opět samostatný článek.
Začal jsem u hajlujících skinheadů. Co vlastně jsou? Skupiny jedinců, které vybíjejí svou agresivitu, jako výraz protestu, frustrace a zvrácené touhy po seberealizaci, když jí nedokážou realizovat jiným způsobem. V podstatě chudáci. Stín naší společnosti. Jejich politické názory jsou hnusné, zejména ve vztahu k někomu, kdo byl nějak poznamenán německým nacizmem. V tuto chvíli však neznamenají pro společnost vážné nebezpečí.
Mnohem větší společenské nebezpečí znamenají takové názory, jaké ventiluje Karel Gott. Gott mluví o iluminátech, pro ty kdo to neví sděluji, že se jedná o odštěpeneckou zednářskou skupinu, která se skutečně politicky angažovala či možná i angažuje, ale ne ve prospěch ovládnutí světa. Samozřejmě i další duchovní hnutí se mnohdy politicky angažují, stejně jako mnohé církve. Není na tom v zásadě nic špatného, pokud nepoužívají nekalé prostředky, jako různé destruktivní kulty.
Jestliže přijmeme za svou teorii, že svět řízen někým mimo nás a rezignujeme na jakoukoliv vlastní aktivitu, vytvoříme takovou situaci, kdy nás někdo skutečně začně řídit. To už tady přece bylo. Kdyby tuto teorii vyznával jen Karel Gott, bral bych to jako rozmar výstředního umělce, ale ono to tak není. Znám ve svém okolí desítky lidí podobně myslících. Je třeba vidět, že Gottova tvrzení jsou latentně antisemitská, pokud je tak nemyslel, měl by si uvědomit, že jdou tak velmi snadno vyložit.
Dostal bych se mimo rámec nejen tohoto článku, ale celého evropského racionálního myšlení, kdybych začal vysvětlovat proč se skutečný zasvěcenec vykašle na to, aby chtěl řídit svět. Koho to zajímá, ať se podívá na mé stránky, tam hned v úvodu stejný problém rozebírám z duchovního hledidska.
Hitler si myslel, že je zavěcenec a vyvolenec. Co způsobil, víme. Buďme ve střehu, jestliže nám někdo říká, že svět řídí a zoodpovídaj za něj tajemní duchovní mistři. Duchovní svět existuje, duchovní mistři taky a mohou nám i pomáhat, ale za tento svět si ručíme sami se všemi důsledky.
Poznámka JČ: Otázka je, jestli trochu nepřeceňujeme jakéhosi elektrikáře, který ani své řemeslo už desítky let neprovozuje (tak zapomněl už asi i tu elektrikařinu). V Čechách existuje zvláštní zlozvyk, že lidi, kteří se objevují na televizní obrazovce, a jsou to tedy prý "celebrity" (jejich výběr je často zcela náhodný) jsou zároveň považováni i za "mudrce" a "filozofy", národ před nimi klečí (viz populární herci) a ptá se jich uctivě na názor. Přitom zapomíná, že herec či zpěvák (zejména pop music) je jen interpret, který tlumočí něco, co vytvořil někdo úplně jiný - je to prázdná nádoba, která - bez scénáře - docela trapně duní.
Fronta na Klause - co tam dělal Fischer?
Tak je nazvána fotografie ve včerejší MFD. Klaus na ní pózuje s obrazem vlastní karikatury, za ním dlouhá fronta lidí s dárečky. Zdá se, že ve frontě je i poslanec Kalousek.
Oslavy šedesátin VK probíhaly v divadle Ta Fantastika (viz reportáž F. Golga) a v restauraci Kogo. Kdo přišel poblahopřát: Lucie Bílá, Karel Gott, Ivan Mládek, Vlasta Průchová, Petr Janda, Dáda Patrasová, Jiřina Jirásková, Jiří Kodet, Miroslav Macek, Petr Štěpánek,Václav Fischer, Miloslav Kučera st., Vladimír Železný, Jiří Balvín, Petr Hájek, Fidelis Schlee. Elita národa, na koho jsem zapomněl, nechť promine.
Z dlouhé řady jmen překvapilo jediné: Václav Fischer. Tento člověk kandidoval do senátních voleb jako nezávislý. S programem proti opoziční smlouvě, s programem slušnosti a politické kultury stál proti Jiřině Jiráskové (ODS). Tak mohutnou a dehonestující kampaň, kterou ODS proti Fischerovi rozjela, tato země nepamatuje. Vulgární billboardy, sprosté inzeráty. VF zvítězil jasně a po Klausovi požadoval omluvu. Nikdo se mu neomluvil. Pak byla kolem VF ještě aféra v senátě, kde nechtěl pracovat ve výboru, který mu byl určen a pak klid. Ticho po pěšině, po nadějném senátoru jakoby se země slehla.
Možná pro zasvěcené pražské voliče to nebylo překvapení, ale pro mně to byl šok. Tento “slušný” člověk se objevil vedle Klause, úsměv od ucha k uchu, náruč otevřená. Tak, pane Fischere, takhle ne! Z lidí blbce dělat nebudete. Budiž jasně řečeno, že jste člověk věrolomný, že neplníte dané sliby, že nestojíte za svým programem, že nemáte slušné chování. Objímejte se s Klausem jak chcete, hlasujte v senátě s kým chcete, ale voličům už nic neříkejte. A mně neposílejte nabídky Vaší CK. S Fischerem za hranice slušnosti nepojedu!
Poznámka JČ: Chci doufat (i když sám o tom nejsem příliš přesvědčen), že Fischer přišel Klausovi poblahopřát z lidského důvodu, bez ohledu na to, že se politicky s Klausem neshoduje, a že z toho nevytloukal politický kapitál. (Vždyť uvedl, že se s Klausem politicky neshodne, a udělal vtip o házení mobilních telefonů.) Tak by to totiž mělo být: v parlamentě a v politice se mohou politikové přít do krve, mezi sebou by ale měli jednat lidsky, civilizovaně a slušně.
Kdo vlastně škodí Svobodné Evropě?
Josef Havránek
Oznámení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o uvažovaném monitorování vysílání Radia Svobodná Evropa vyvolalo v našich médiích velmi halasné a emocionální reakce zejména osobností, které dobře známe především z kauzy ČT. Padala silná slova o cenzuře, zprofanovanosti rady ,jejich jednotlivých členů a letitých zásluhách RSE. Útokům na RRTV zcela jistě vévodil rozkošně pábitelský rozhovor Lídy Rakušanové s radním A Wágnerem zveřejněný mimo jiné v BL a NP. Vřele doporučuji širší veřejnosti.
Nesrovnatelně menší publicitu má aktuálnější informace o tom, že na základě stížnosti senátorky Ondrové generální ředitel Českého rozhlasu společně s ředitelem RSE Pecháčkem posoudili počínání redaktorů RSE Rejžka a Šmídové během krize v ČT jako nepřijatelné a neprofesionální . Pokud se jejich neobjektivnost a porušení novinářské neutrality bude opakovat - Český rozhlas s jmenovanými , údajně, okamžitě ukončí spolupráci.
Předpokládám, že zveřejněná prohlášení ředitele ČRo a RSE dostatečným způsobem dokladuje potřebu monitorovat RSE, které je součástí vysílání veřejnoprávního rozhlasu .Naopak nepředpokládám, že notoričti známí „ obránci svobody slova“ procitnou a budou akceptovat tato nesporná fakta.
Zmiňované uznání oprávněnosti kritiky vysílání RSE řediteli Pecháčkem a Kasíkem mile překvapuje a slouží jmenovaným ke cti. Problémem, dle mého názoru zůstává, že hodnocení a následovná opatření se týkají vcelku marginálních spolupracovníků RSF. Jsem naprosto přesvědčen, že mnohem větší pozornost vedoucích pracovníků Čro a RSF by zasloužila publicistická a aktivistická činnost třeba redaktorů Schulze, Urbana a zejména Lídy Rakušanové jejíž i mimo rozhlasové aktivity jsou zdrojem rostoucí kritiky a posměchu.
V minulosti již bylo několikrát řečeno, že vysílání RSE bylo /díky Bohu/ protikomunistické a do roku 1989 by bylo nesmyslné očekávat nějakou vyváženost..Dnes však píšeme rok 2001. Sdílím pocit,že pokud pracovníci RSE nedokáží odolat pokušení ovlivňovat nejrůznějšími prostředky naše politické dění, měli by i nadále vysílat pod hlavičkou americké rozhlasové stanice. Na vysílání veřejnoprávního rozhlasu jsou prostě jiné požadavky…….
Poznámka JČ: Není jasné, do jaké míry je RSE "veřejnoprávní rozhlas". Jeho redaktoři využívají infrastruktury Českého rozhlasu, Pavel Pecháček však *) má vysílací licenci pro RSE jako samostatnou, soukromou firmu. Do jaké míry financuje jeho soukromé rádio Český rozhlas, není známo. Není také jasné, který zákon umožňuje, aby byla součástí veřejnoprávního rozhlasu soukromá stanice.
Jak psal Tomáš Pecina na tomto místě, protikomunistickou propagandou udělala Svobodné Evropa Československu spíše medvědí službu: vytvořila totiž na dlouhou dobu falešný dojem, že k prosperitě nevede otevřená kritická diskuse, ale ideologicky uzavřený antikomunismus.
*) Toto je chybná informace - Pavel Pecháček pro svou soukromou stanici, nazvanou Rádio Svobodná Evropa, podle informací Petra Štěpánka z RRTV žádnou vysílací licenci nemá, za RSE je odpovědný Český rozhlas. Viz příspěvek Petra Štěpánka ve vydání BL z 25. 6. 2001.
Trpělivost růže přináší?
Nejsme sice jediní, kdo čekali na odpověď generálního ředitele ČT Jiřího Balvína, nicméně jsme jím byli v souvislosti s naším dopisem „Dvanácti umělců“ alespoň požádáni o strpení. Na Otevřený dopis, který jsme mu odeslali 28.3. 2001, totiž hned reagoval: „V současné době pracujeme na odpovědi a věřte, že jsem mu věnoval patřičnou pozornost. Děkuji za strpení“. Když avizovaná odpověď z ČT nepřicházela, poslal jsem náš dopis ještě jednou. Pro změnu nás zase pozdravil Šéfproducent publicistiky a dokumentaristiky Damián Kaušitz, a to e-mailem 18. 5. 2001: „Pan ředitel Balvín mne požádal o zpracování podkladových materiálů pro odpověď na váš otevřený dopis. Buďte prosím tak laskav a zašlete mi opakovaně text dopisu na moji emailovou adresu. Bohužel nemohu přílohu ve Vašem mailu nalézt, zřejmě došlo k nějakému technickému nedopatření na cestě nebo uvnitř ČT.“
Hm, řekl jsem si, může se to stát, pan ředitel v horečné pozornosti zapomněl, o co vlastně šlo, a dopis jsem panu Kaušitzovi poslal 20. 5. 2001.
Nyní si připadám jako kostlivec v rakvi, na jehož bělostné hrudi září červené růže. Trpělivost je přece přináší, nebo ne?
Přílohy:
Vážený pane Paule,
pan ředitel Balvín mne požádal o zpracování podkladových materiálů pro
odpověď na váš otevřený dopis.
Buďte prosím tak laskav a zašlete mi opakovaně text dopisu na moji emailovou
adresu.
Bohužel nemohu přílohu ve Vašem mailu nalézt, zřejmě došlo k nějakému
technickému nedopatření na cestě nebo uvnitř ČT.
Omlouvám se za komplikace a děkuji Vám předem za přeposlání textu.
S pozdravem
Damián Kaušitz
Šéfproducent publicistiky a dokumentaristiky
-----Original Message-----
From: Jan Paul
Sent: Wednesday, March 28, 2001 3:30 PM
To: Jiří Balvín, generální ředitel
Subject: Otevřený dopis "dvanácti" umělců J.Balvínovi
Vážený pane generální řediteli,
dovolujeme si Vám zaslat v příloze Otevřený dopis a budeme
rádi, když mu budete věnovat jakoukoliv pozornost.
S pozdravem v.z. Jan Paul
Vážený pane Paule,
Váš dopis jsem dostal již podruhé - teď nevím zda to bylo přímo od Vás, či od jiného ze spoluautorů. V současné době pracujeme na odpovědi a věřte, že jsem mu věnoval patřičnou pozornost.
Děkuji za strpení.
S pozdravem
Jiří Balvín
Podporujte ve veřejnoprávní televizi umění, nikoliv nekvalitní "střední proud"
Otevřený dopis Jiřímu Balvínovi
Vážený pan Jiří Balvín, generální ředitel
Česká televize, Kavčí Hory, Praha 4
V Praze 25.března 2001
Vážený pane řediteli,
považujeme za velmi nepatřičná a nešťastná rozhodnutí, zařazovat do nejsledovanější hlavní zpravodajské relace Události anonce takového typu, jako se to stalo 25.3.2001, v případě pětiminutové upoutávky na regionální výstavu malujícího herce Jana Kanyzy. V době rozjitřených diskusí na téma veřejnoprávnosti koncesionářského média tím Česká televize dává jasně najevo své představy o prezentaci kultury a výtvarného umění ve společnosti. Opět jsou to tedy vedle zpěváků a kabaretních umělců hlavně herci, kteří vytvářejí ty nejlepší kulturní společenské hodnoty, protože jsou oficiálně adorováni v nejlepších vysílacích časech.
To samé se týká v bulvárních médiích protěžovaných výtvarníků jako je třeba Jan Kristofori, Kristián Kodet a nebo Zdeněk Hajný, jimž se ve veřejnoprávní televizi dostává pozornosti, která neodpovídá hodnotě jejich uplatnění na soudobé výtvarné scéně. Taková to dramaturgie České televize pak pomáhá vytvářet dojem, že tito výtvarníci zastupují ty nejlepší hodnoty českého výtvarného umění, zatímco skutečné representanty kvalitní tvorby jako je třeba Václav Boštík, Karel Malich, Adriena Šimotová a mnohé další laická veřejnost vůbec nezná. V očích diváků je tak i prostřednictvím České televize manipulován a zkreslován obraz kvalitního současného výtvarného umění.
Můžeme totiž vyjmenovat mnoho významných a prestižních výstav které probíhaly či probíhají v České republice a které se do exklusivního vysílacího času Událostí nedostaly. Místo toho jsou Českou televizí stále propagováni a zviditelňováni mediálně známí jedinci. Tento způsob vnímání a podávání informací z oblasti kultury, které mají mít z hlediska „služby občanům“ nějakou závaznou vypovídací hodnotu, je fackou i výsměchem celé seriozní umělecké obci. Ohrazujeme se proto i jako koncesionáři České televize proti naprosté neodbornosti kompetentních redaktorů, neboť v principu považujeme podobné praktiky za velmi škodlivé, pro mediální presentaci české kultury vůbec.
S vědomím podpory mnoha českých umělců se podepisují :
Aleš Ogoun, malíř,
Jan Paul, malíř
Miloslav Navrátil, galerista,
Jiří David, malíř
Jiří Beránek, sochař
Petr Pokorný, nezávislý kurátor
Josef Hampl, malíř,
Josef Hnízdil, malíř
Ivan Komárek, malíř
Josef Žáček, malíř
Martin Mainer,malíř
Jana Kremanová, malířka
Václava Havla nelze satirizovat jako soukromou osobu, neboť má autorské právo na svou osobu i jméno
Komentář k "Vendovi Veškrnovi".
Při čtení Vašich článků v Britských listech mi občas vstávají vlasy na
hlavě, protože se projevujete jako naprosto neprávně myslící subjekt.
Proč
se podivujete nad tím, že ČT ze svého vysílání vyřazuje výroky, v nichž je
někdo označován jako Venda Verškrna.
Jestli má ČT právníky, tak jim musí
být jasné, že pokud takové věci pustí do éteru, tak mají okamžitě na krku
soudní žalobu za porušení autorských práv, protože každá soukromá osoba,
která je občanem ČR, má autorské právo k vlastnímu obličeji, ke svému
životnímu příběhu, ke svému jménu i jiným atributům své osoby včetně svého
soukromí a není možné občana svévolně kopírovat obrazem, textem nebo zvukem a
potom ho rozšiřovat.
Proto mne překvapuje Váš údiv nad tím, že ČT provádí
samocenzuru.
Copak u Vás v Británii občané nejsou nijak chráněni proti
svévolnému fotografování nebo jinému kopírování a následnému zveřejňování ?
Ať už obrazem, zvukem nebo textem?
Pochopte , že je rozdíl mezi tím, že když ministr financí usne někde na
mezinárodní konferenci, nebo tam poplácává nějakou sekretářku nebo se na
ni sápe s vilnými úmysly, je to něco jiného, než když je tento člověk
kopírován obrazem ve svém soukromí a následně zveřejněn.
Pokud ministr
financí usne, tak nechť je novinářem vyfotografován a zveřejněn, pokud
obcuje se sekretářkami, nebo bere úplatky tak ať je zveřejněn též, ale
jestli tato osoba je ve svém volném čase jako soukromá osoba na své
zahrádce a ve svém soukromém bazénu se tam válí se dvěma tuleni, nebo dvěma
milenkami, tak do toho ani televizi, ani novinářům nic není, protože se ten
člověk neválí v bazénu jako politik, tzn. osoba veřejná, ale válí se tam s
tuleni jako osoba soukromá, a protože každý občan ČR má jako soukromá osoba
autorské právo k vlastnímu obličeji, ke svému životnímu příběhu i
komponentům svého soukromí, tak je jako taková proti svévolnému kopírování
chráněná zákonem.
To se týká i zveřejňování jména osoby, nebo jeho
skomolenin. (sic)
Autorské právo je nehmotný statek, a můžete ho využívat jen na základě
smlouvy o využití autorského práva, kteroužto smlouvu uzavíráte s
autorem, přičemž mezi slušnými lidmi bývá zvykem nejdříve uzavřít smlouvu a
potom někoho kopírovat.
V ČR byl případ, kdy Milan Knížák asi umělec, malíř
a svobodný člověk ve jménu své Svobody natřel na zeleno soukromou osobu
Václava Havla a pak ho nechal vyvěsit na nějakém billbordu na ulici, přitom
je zřejmé,že Havel tam visel jako soukromá osoba, protože ten billbord byl
tematicky velmi nepolitický.
Pokud by někdo zveřejnil v novinách třeba
formou kreslené karikatury Václava Havla jako politika v podobě mírové
holubice, která má v zobáku mírovou ratolest a přitom z holubice padají
bomby, na nějaké Srby ,kteří by mohli být nakresleni dole,tak by to bylo
nežalovatelné, protože na té karikatuře by byl vyobrazen prezident jako
osoba veřejná v podobě holubice neboť výroky prezidenta ČR vůči Srbům jsou
všeobecně známé a téma takovéto karikatury by bylo prokazatelně politické,
což by musel uznat každý soud a případnou žalobu Vaclava Havla proti
novináři by musel soud shledat bezpředmětnou, protože veřejné osoby musejí
být volně kopírovatelné. Soukromé osoby ale nikoli.
V ČR existuje v tomto obrovská džungle, ze které se lze dostat jedině
neustálými žalobami,přičemž je třeba, aby se o těchto případech v novinách
psalo, aby vstoupily do povědomí lidí, protože lidé nevědí, že mají práva a
nevědí, že jiné osoby je mají též a potom dochází k takovým kolizím jako ve
zmíněném případu Havel - Knížák.
Je to marasmus a je otázkou, jestli za to mohou komunisti, nebo jestli si za
to můžeme sami. Tohle právní nevědomí lze odstraňovat jedině soudními
kauzami, následně zveřejňovanými v novinách, aby to mělo vzdělávací formu,
aby občan pochopil a z těchto případů se učil.
V současné době funguje nějaký server "dagmarveskrnova" nebo havlova. Ten
server je také obsahově velmi nepolitický. Vypadá to, že si nějací patnáctiletí
puberťáci hrají s internetem. Uvidíme, co s tím udělá soud.
PS
V tomto textu používám jména cizích osob bez jejich souhlasu. Budiž mi
odpuštěno.
Výstava v Českém centru, Londýn
Francouzská spojka: Markéta Othová a Pierre Daquin
Galerie Českého centra Londýn | 19. června - 31. srpna 2001
"Často jsme se pozastavovali nad tím, zda je možné, aby několik lidí vyfotilo shodné záběry, zda určité místo a úhel, z kterého jsou fotografie pořízeny, jsou identické. Série Francouzská spojka se zaobírá opačným principem. Dvojice fotografií jsou vybrány na základě vzájemné podobnosti. Fotografie jsou stejné a přece různé, nebo se liší, ale současně jsou si velmi podobné, ať už jsou formální nebo smyslné."
Daguin a Othová
V úterý 19. června otevřelo České centrum v Londýně novou výstavu nazvanou Francouzská spojka. Jedná se o sérii dvaceti osmi dvojic fotografií, barevných snímků Pierra Daguina a černobílých fotografií Markéty Othové. Dvojice jsou vybrány na základě vzájemné podobnosti, a to i přestože byly pořízeny na různých místech, v různém čase a představují různé situace. Francouzská spojka je další z řady společných projektů obou fotografů, kteří spolupracují již od roku 1994. Výstavu v Českém centru doprovází katalog French Connection.
Markéta Othová je známa svými velkoplošnými, černobílými fotografiemi, které jsou vystavovány jako soubory výjevů, jenž představují lyrické vyprávění o putování. Jsou to zachycené momenty cesty, nahodilá pozorování: letmý pohled z okna auta nebo vlaku, či okamžik zachycený při rychlém přesunu v otevřené krajině nebo při duchem nepřítomném bloumání po městských ulicích. To jak Othová dokáže zachytit okamžik objektivem fotoaparátu nám může připomenout deník - jako kdyby skrytý fotoaparát zdokumentoval něčí soukromý život, tvoříce obrazy, jenž jsou důvěrné a zároveň pro nezasvěceného neproniknutelné. Othovou ani tolik nezajímá dokumentování okolního světa, jako spíše schopnost fotografie vyprávět příběh, vytvořit jazyk fikce.
Barevné fotografie Pierra Daguina zrovna tak evokují cestu po neidentifikovatelných, důvěrně známých místech. Práce vyhlížejí méně nostalgicky, více jako momentky ze současnosti (možná, že právě díky barvě). Volba námětů, taška odložená před autem nebo dvojice laviček, zachycuje humorné předměty, nebo místa, která Daguina oslovují, místa, kde se cítí dobře. Fotografie nepůsobí melancholicky, podržují si zvídavost o světě, jako turista zaměstnaný novými objekty a místy.
Jak Markéta Othová, tak Pierre Daguin fotí to, co vidí - nic není připraveno nebo naaranžováno. Jednotlivé fotografie ovlivňují další, každá z nich se stává vizuálním argumentem pro tu následnou. Společně pak tyto dvojice vytvářejí zjitřenou atmosféru. Staví se vzájemně proti sobě a vytvářejí živé obrazy, které jsou komické i ironické.
Pierre Daguin se narodil v roce 1967 v Paříži. Samostatně vystavoval v Belgickém institutu a v Galerii Václava Špály v Praze, v Galerii Jáma v Ostravě a v galerii la Terrasse de Gutemberg v Paříži.
Markéta Othová se narodila v Brně v roce 1968. Vystavuje v zahraničí včetně CI:99/00 Carnegie International v Pittsburgu a samostatně v Kunstahle v Basileji v roce 2000 a v Nicholas Krupp galerii v Basileji v roce 2001.
