Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.
Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.
Stanovy občanského sdružení jsou zde.
Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.
Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.
Tady je minulé vydání Britských listů.
Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na
jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.
Co je nového v České republice
Aktualizace čtvrtek 19.30:
Amnesty International, Londýn o brutalitě české policie a o zacházení s Romy: Česká republika musí splnit své smluvní závazky, jinak to ohrozí její vstup do Evropské unie
Ve čtvrtek 31. května se mluvčí Policie ČR odmítla vyjádřit ke kritické zprávě londýnského ústředí Amnesty International ohledně policejní brutality, spáchané proti demonstrantům v Praze v září 2000. Ve zprávě ČTK se mimo jiné praví: Policejní prezídium nebude reagovat
na kritiku organizace na obranu lidských práv Amnesty
International (AI), že policie porušovala lidská práva během
loňského zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF). Policie
podle své mluvčí Ivany Zelenákové k této věci již své řekla.
Zelenáková rovněž nesouhlasí s tím, že by policie selhávala při
vyšetřování rasově motivovaného násilí na Romech.
Mluvčí dnes ČTK řekla, že neví, z čeho AI vychází. "Nevím,
... o co svá tvrzení opírají. Protože já rozhodně si myslím, že
česká policie nemá důvod, aby zaujímala rasistické postoje vůči
Romům, a určitě to tak ani není," uvedla.
Policie již považuje jednání finančníků za uzavřenou
záležitost: "Vracet se v obecné rovině znova k problematice
Mezinárodního měnového fondu ... je opravdu zbytečné," uvedla
Zelenáková. Pokud bude mít AI nové konkrétní poznatky, může se s
nimi obrátit na inspekci ministerstva vnitra, podtrhla.
Na to reagoval ve čtvrtek večer Ivan Fišer, činitel londýnského ústředí Amnesty International, těmito slovy: Zdá se, že se Policie ČR domnívá, že splnila svou povinnost a vyšetřila stížnosti těch, jejichž práva byla v září roku 2000 porušena. Amnesty International na druhé straně nebude považovat tuto záležitost za uzavřenou, dokud [české] úřady nesplní své závazky podle mezinárodních smluv o lidských právech. Bude nás zajímat, jak budou české úřady reagovat na Výbor OSN proti mučení, který vydal dne 14. května 2001 velmi jasná doporučení. Co se týče Romů, kteří nebyli dostatečně ochraňováni policisty před rasistickým násilím, zdá se, že mluvčí českého policejního prezidia si neprostudovala výroční zprávu Amnesty International na rok 2001. České úřady by měly být znepokojeny, že nebudou-li ochraňovat práva všech lidí na svém území, může to ohrozit úsilí České republiky o vstup do Evropské unie, která požaduje, aby všechny nové členské země zajistily nejvyšší možný respekt pro lidská práva a základní svobody.
The Czech Police apparently think that they have done their duty in
investigating the complaints of those whose rights were violated in
September 2000. Amnesty International, on the other hand, is not going to
regard this matter as closed until the authorities owe up to their
commitments under international human rights treaties. We would be
interested to know how the Czech authorities will respond to the UN
Committee Against Torture which on 14 May 2001 issued very clear
recommendations. With regard to the Roma who were not adequately protected
by police officers from racist violence it appears that the spokesperson
for the Czech Police Presidium did not read Amnesty International Report
2001. The Czech authorities should be concerned that failing to protect the
rights of all people on its territory might jeopardize the Czech Republic's
efforts to accede to the European Union which requires all new member
states to ensure the highest possible respect for human rights and
fundamental freedoms.
Pořádkovou pokutu 10 000 korun uložila policie reportérovi BL Tomáši Pecinovi za to, že neusposlechl výzvy a nedostavil se na policii, aby vysvětlil své kritické články v Britských listech. Působivý dokument, jímž to policie zdůvodňuje, publikujeme jako první článek dnešních BL. (TP) - V reakci na tento dokument posílá Tomáš Pecina policii Stížnost, kterou publikujeme jako druhý text dnešního vydání BL, a v níž mimo jiné praví: (JČ) Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR požadovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrinsicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trestního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ochoten poskytnout policii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedostavil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občanských práv, nikoli deliktním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořádkové pokuty.
Český právník, který si myslí, že je úplně normální, že policie zve novináře k výslechu za články. Dostali jsme dopis od jednoho právníka, který se domnívá, že policie postupuje v Pecinově případě správně: Prinejmensim stejne dulezitym zajmem jako svoboda novinare je pravo na osobni cest, tj. nebyt pomlouvat a nespravedlive osocovan. Vas pristup by znamenal, ze si kdejaky novinar muze napsat uplne cokoliv, a nemusi za to nest odpovednost. Tj. mohl bych napsat o panu Culikovi, ze krade, a on by se nemohl nijak branit!!
Trestní stíhání za pomluvu je však vážným pozůstatkem komunistické éry. Odpověděli jsme: Vážený pane,
v demokratické zemi má přirozeně každý, kdo se cítí dotčen projevem druhého, právo obrátit se na soud s žalobou na ochranu osobnosti, tj. novinář právo napsat cokoli, ale nese za to plnou odpovědnost jako každý jiný.
Policie pochybila tím, že mě předvolala; měla oznamovatele odkázat na občanskoprávní řešení jeho problému a podání odložit. (TP)
Exkluzivně zveřejňujeme smlouvu o pronájmu Grébovky společnosti CEELI. Dokument, včetně historie změn, je zde.
Poprvé zasedala nová Rada České televize. Schůze zvolila předsedou Rady J. Mrzenu a dvěma místopředsedy Z. Hůlovou a B. Fantu. Příští zasedání, které se koná za tři týdny, bude mít na programu první vážné otázky, a protože Rada nyní ze zákona zasedá veřejně, pokusíme se průběh jednání čtenářům Britských listů zprostředkovat.
Radním asi není co závidět: mít nad hlavou hrozbu, že sebemenší kritika vlivných zaměstnanců televize opět spustí Mrnkovy a Vítkovy skandalizační pořady, jak to postihlo např. M. Kučeru, je velmi silnou motivací pro pasivní očekávání věcí příštích. Nicméně situace se od Vánoc změnila, šok národa z "bobovize" pomalu odeznívá a tím, že vzbouřenci promarnili příležitost ukázat své kvality a vybojovanou "svobodu slova" proměnit ve vyšší oblibu svých produktů (promiňte sprosté slovo: ve sledovanost), mají v rukou méně, než si myslí.
Nyní jde hlavně o správný 'timing'. Dokážou-li Rada a jí jmenovaný ředitel udělat správné věci ve správný čas, mělo by být vyčištění televize od "prosincových hrdinů" otázkou méně než jednoho roku. Bohužel, vedlejším - a nyní už nevyhnutelným - produktem bude definitivní likvidace konceptu televize veřejné služby v této zemi a příprava na privatizaci ČT, která by se mohla odehrát někdy mezi roky 2003-4. (TP)
Přesně podle našich prognóz dopadla vila Grébovka a několik dalších nemovitostí v Praze 2. Zastupitelé schválili smlouvu, podle níž mají být objekty pronajaty - za pro město mimořáně nevýhodných podmínek - obecně prospěšné společnosti CEELI, za níž stojí vlivové skupiny spojené s vládou Spojených států. Občanům Vinohrad, kteří marně proti záměru protestují, nyní zbývá poměrně málo možností, jak zamýšlenému pronájmu zabránit (patrně by mohli podat trestní oznámení pro podezření z porušování povinností při správě cizího majetku, neboť právě toho se zastupitelé svým jednáním dopustili; v České republice se mnohdy zapomíná, že mandát od voličů ještě neznamená zproštění zastupitele zákonných povinností). Aféra, o níž Britské listy psaly od počátku, bude mít možná ještě pokračování, neboť společnost CEELI nemá prostředky na zamýšlenou rekonstrukci zatím k dispozici a hrozí, že Američané nebudou schopni přestavět Grébovku podle svých představ. Třeba se ale opět přimluví prezident Havel a peníze se jako zázrakem najdou jinde - např. v městském rozpočtu... (TP)
Poněkud nechutným článkem vyjádřil oddanost Václavu Havlovi šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka v úterních Lidovkách. Článek stojí za pozornost jak chabou, prvoplánovou stylizací, tak infantilností útoku vedeného Patočkou proti redaktoru Eura Jaroslavu Pleslovi. Ten měl před časem tu drzost a položil prezidentovi dvě nevhodné otázky, na něž Havlův mluvčí reagoval pamětihodným výrokem, že Pleslovy otázky prezidenta neinspirovaly k odpovědi. Jaké otázky to byly, se čtenáři LN od Patočky pro jistotu nedozvěděli (my to naštěstí víme, psali jsme o tom už v lednu letošního roku - Plesl se zeptal, jak je možné, že prezident prodal svou polovinu paláce Lucerna Chemapolu za 200 milionů korun, zatímco správce konkursní podstaty Chemapolu při prodeji poloviny paláce Lucerna utržil sumu o čtvrtinu nižší, a kdy tedy Havel těch 55 milionů korun vrátí...) (TP)
Nikomu není nic do toho, za kolik Václav Havel prodal Lucernu, argumentuje v dnešních BL Václav Pinkava a cituje z výše uvedeného článku Jakuba Patočku, podle něhož prý novináři musejí mít "odpovědnost" a nesmějí politikům dělat "efemérní skandálky". Kromě toho, že je to naprosté neporozumění novinářské práci (novináři jsou tady od toho, aby dělali politikům skandály, mají být "hlídacími psy demokracie") - skutečnost, že prezident České republiky prodal svůj majetek státnímu podniku v České republice (v době kvetoucího tunelářství) za částku o 55 milionů Kč větší, než byla posléze tržní cena, dosažená na volném trhu, není, zdá se mi, "efemérní skandál". To, že to Václavu Pinkavovi není jasné, je mi nepochopitelné, stejně jako to, že se lidé neštítí stylu Jakuba Patočky ve výše uvedeném článku v Lidových novinách, který otevřeně čpí kojzarovštinou. To už na Kojzara z Rudého práva z normalizačních let lidé zapomněli? (JČ)
Zajímavý projekt Bohuslava Blažka o vánoční televizní rebelii "Polořízená revoluce" (o němž se zmiňuje Jana Dědečková) je zde.
Dodatečné informace o novém členu RRTV Duspivovi
umístil Milan Šmíd na svou Louč. --- Stojí za zaznamenání, jak velkým poklesem kvality prošla Louč od vánoční televizní krize: sarkasticky poznamenávame, že snaha stát vždy na správné straně barikády přestane vycházet v okamžiku, když se situace na bojišti mění příliš rychle. (TP)
Dětem v brněnském dětském domově hrozí nebezpečí od volně působícího pedofila.Ve všech zemích světa je zvykem, že se pedofilové soustřeďují do institucí, jejichž účelem je starat se o týrané či jinak poškozené děti. V civilizovaných evropských zemích se to však sleduje a ostře se proti tomu - v zájmu těch dětí - zasahuje. Podle informací, které zveřejňují Britské listy v tomto čísle, však možná Česká repulika k těmto evropským zemím nepatří. Podle všech indicií je zjevné, že v dětském domově v Brně-Hlinkách operuje podle svědectví Jiřího Szuty pedofil. Ředitel tohoto dětského domova odmítl proti němu podniknout jakékoliv kroky. Jak informuje Fabiano Golgo zde, když ředitele konfrontoval s podrobnostmi pedofilových akcí, ředitel sdělil Fabianu Golgovi, že on "není členem jeho rodiny", takže nemá právo "se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů". Pokud je nám známo, pedofilní zaměstnanec působí v dětském domově beztrestně dál. Možná právě nyní, když čtete tyto řádky, sexuálně zneužívá děti v domově. (Včera jsme po část dne omylem uváděli chybně, kde je dětský domov umístěn - nikoliv v Hlučíně, ale v Hlinkách, omlouváme se.)
Kultivovanost reportéra Svobodné Evropy Radka Kubička. Zdá se, že arogance a sprostota při jednání veřejných činitelů vůči veřejnosti je u některých lidí docela zakonzervovaná. Snažil jsem se vysvětlit reportéru Radku Kubičkovi, že jako člověk veřejně činný si nemůže dovolit reagovat vulgárními e-maily (jaké posílá např. Martinu Stínovi) na dopisy veřejnosti, i kdyby nakrásně mu členové veřejnosti třeba i nadávali. V normálních západních demokraciích se to běžně neděje. Jako veřejný činitel má reportér veřejnoprávního rozhlasu povinnost vystupovat vůči veřejnosti zdvořile. Bohužel, v České republice tato běžná civilizační zásada zřejmě u některých lidí neplatí. V každém případě to nepochopil Kubičko, který odpověděl mj. takto: Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by
nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům
pěstí. Rk
Tuto nepřiměřenou reakci na racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? (JČ)
Do on-line rozhovoru s ministrem Karlem Březinou na Interview 21 jsme poslali následující dotaz:
Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy
Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)
Jana Šmídová. Opakujeme dotaz na ředitele Českého rozhlasu, a na ředitele stanice ČRo6 - Svobodná Evropa Pavla Pecháčka, kdy bude v zájmu důvěryhodnosti a nestrannosti propuštěna Jana Šmídová, která hrubě porušila zásadu novinářské nestrannosti tím, že se stala mluvčím politického sdružení Impuls 99 a - jak toho byl Jan Čulík v Praze svědkem - bezostyšně vystupuje v zájmu politických kauz. Na dotaz, zda jí nepřipadá neslušné, že svou novinářskou nestrannost takto kompromituje, odpověděla, že žádný konflikt zájmů nepociťuje. (JČ)
Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:
Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)
Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).
Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
Brno, Jánská 1/3
České Budějovice, Kanovnická 18
Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
Olomouc, K. Světlé 2
Ostrava, Dlouhá 3
Pardubice, 17. listopadu 238
Plzeň, Šafaříkovy sady 5
Praha, Václavské nám. 43
Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23
(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)
TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese
http://www.britskelisty.cz/xz/.
Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a
Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice
najdete zde a zde.
Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu
věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových
ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych
na adrese
http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.
Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost
čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je
nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase
k dispozici. Podívejte se na adresu
http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.
Britské listy nyní mají novou automatickou každý den
aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz
/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto
časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí,
že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby
upoutávku případně umístili na své internetové stránky.
JČ.
Czech media, Czech
politics and Czech culture:
A selection of English language articles, published in Britské
listy.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a
hyperlinků, týkajících se ČR, zde
na Glasgow University). Zde jsou užitečné
internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou
republiku.
Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana
Čulíka.
Výběr textů z posledních dní:
Dokument
Oficiální zdůvodnění, proč Policie ČR udělila Tomáši Pecinovi pokutu 10 000 Kč, že se nedostavil kvůli kritickému článku k policejnímu výslechu
Obvinění z údajné pomluvy v níže uvedeném dokumentu je založeno na této formulaci z tohoto článku Tomáše Peciny, zveřejněného v BL 10. 11. 2000:
O tom, jak neprofesionálně a doslova partyzánsky byla akce provedena, svědčí, že demonstranti odpoledne přistihli jednoho pracovníka stavební firmy, jak nakládá do auta jejich elektrické kabely. Ten přiznal svou chybu a okamžitě se jim omluvil. Podezření, že si policisté a lidé z radnice takto rozdělili i další majetek squatterů jako "válečnou kořist", však zůstává, a pokud o zajištění věcí neexistuje řádný policejní zápis, může to mít pro radnici dalekosáhlé důsledky.
Policie České republiky
MOP Vršovice, Přípotoční 300/6
101 33, PRAHA 10
Č. j.: OR-148/MO1-TČ-2001
Praha dne 24. května 2001
Zn 607/2000-1
USNESENÍ
Podle ustanovení § 66 odstavec 1 trestního řádu ukládám pořádkovou pokutu
PECINA Tomáš
bytem Praha 2, Slezská č. 56
ve výši 10.000,- Kč, slovy deset tisíc korun,
neboť i přes opakovaně zaslanou doručenku za účelem předvolání k výslechu a podání vysvětlení k článkům zveřejněným v internetových Britských listech týkajících se zákroků Městské policie u Ladronky v Praze 6 je podezříván z trestného činu pomluva podle ustanovení § 206 odst. 1, 2 tr. zákona, zveřejněním údajně nepravidvých informací, této výzvě bez dostatečné omluvy v obou případech nevyhověl.
Odůvodnění:
Zdejší součást policie obdržela cestou Obvodního úřadu vyšetřování PČR pro Prahu 10 písemný podnět zaslaný Miroslavem Stejskalem, zástupcem ředitele Městské policie pro Prahu 1, z něhož je patrné, dle mínění oznamovatele Tomáš Pecina bez jakýchkoliv důkazů a podkladů tvrdí, že se strážníci, mezi kterými byl i oznamovatel, dopustili trestných činů a rozkrádání věcí patřících osobám, které se neoprávněně zdržovaly ve statku Ladronka v Praze 6. Dle Miroslava Stejskala tyto články byly zveřejněny v internetových Britských listech dne 10. 11., 13. 11, 15. 11., 20. 11. 23. 11. 2000.
Vzhledem k předmětu oznámení je nutné vyslechnout pisatele těchto článků za účelem zjištění, z jakých zdrojů získal podklady pro svá tvrzení.
Tomáš Pecina byl řádně obeslán na doručenku sepsanou dne 22. 3. 2001 a předvolán k úřednímu jednání. Jmenovaný předvolání převzal a podal si stížnost pro administrativní nedostatky na zaslaené předvolánce. Této stížnosti kontrolní orgán Tomáši Pecinovi vyhověl.
Dne 6. 4. 2001 byla adresována Tomáši Pecinovi nová předvolánka v níž byl uveden důvod předvolání k podání vysvětlení na policii. Tomáš Pecina se na tuto předvolánku nedostavil k podání vysvětlení, ale naopak podal trestní oznámení na neznámého pachatele a na postup příslušníků Místního oddělení policie Vršovice.
Dnes 3. 5. 2001 byla Tomáši Pecinovi adresována další, v pořadí již třetí předvolánka na doručenku za účelem podání vysvětlení. Předvolánku si převzal, ale opětovně se k podání vysvětlení nedostavil, ani se neomluvil.
Vzhledem k tomu, že Tomáš Pecina se ani v jednom případě neomluvil a nevyhověl výzvě policejního inspektora k podání vysvětlení dle § 12 odst. 1, 2 zák. č. 283/1991 Sb., bylo rozhodnuto o udělení pořádkové pokuty tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
POUČENÍ: Proti tomuto usnesení lze podat stížnost u zdejší součásti policie do tří dnů od jeho vyhlášení nebo doručení. Podání stížnosti má odkladý účinek.
SCHVALUJI:
mjr. ŠOFR Jaroslav
Vedoucí oddělení
Policejní inspektor:
nprap. Kričfalujšij Petr
Policii ČR: Policejní orgány nesmějí omezovat ústavní svobody občanů
Policie České republiky
Místní oddělení Vršovice
Přípotoční 300
101 33 Praha 10
V Praze dne 30. května 2001
Věc: Stížnost
Vážení,
v souladu s poučením tam obsaženým podávám stížnost proti usnesení č. j. OR 10-148/MO1-TČ-2001 (zn. 607/2000-1) a uvádím k věci následující:
Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR požadovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrinsicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trestního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ochoten poskytnout policii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedostavil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občanských práv, nikoli deliktním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořádkové pokuty.
Popis událostí uváděný v odůvodnění neodpovídá skutečnosti: stížnost s trestním oznámením byla podána až na základě třetího, nikoli druhého předvolání a směřovala proti postupu policejního orgánu jako takovému, nikoli proti jednotlivému předvolání.
Výrokovou část usnesení „neboť i přes opakovaně zaslanou…“ až po „…nevyhověl“ považuji za zmatečnou, nerozumím jí a žádám, aby byla pro účely dalších procesních úkonů přeformulována do podoby, která bude jasná a srozumitelná.
Tomáš Pecina
novinář
Slezská 56
120 00 Praha 2
Jsem "blázen" a "špatný historik umění", jak tvrdí pan Knížák a jeho stoupenci?
Pan profesor Knížák nenechal nikoho na pochybách, že je skvělý bitkař. Rozdává sice krátké, ale dobře mířené direkty a někdy i podpásovky. Odhalují sice jeho slabší místa, ale i zdroje profesorovy síly. Troufám si obhájit názor, že by nebylo dobré vážnost profesora Knížáka jakkoli zlehčovat a zpochybňovat, natož usilovat o jeho odvolání z funkcí. Následky takového činu, který je v našich podmínkách stejně nemyslitelný, nelze vůbec dohlédnout. Potvrdil to i ministr kultury České republiky Pavel Dostál. Řekl totiž, že pan Knížák je dobrý ředitel (to všichni víme) a kdyby ho neměl, musel by si ho prostě vymyslet (viz jeho prohlášení na mkcr.cz)!
Pokusy poodsunout Knížákův monolit končí vždy zmarem. To mohou koneckonců potvrdit i studenti Akademie výtvarných umění, kteří uspořádali protestní akci PRYČ S KNÍŽÁKEM (viz http://www.jsem.cz/knizak), umělec David Černý, který má osobní zážitek s bezpečnostní agenturou plnící rozkazy pana profesora Knížáka (viz např. komentář Jiřího Peňáse k předání ceny Jindřicha Chalupeckého pro Dobré ráno s BBC, v archivu BBC.cz, 21. 11. 2000), redaktor Práva Alexandr Kramer (prohrál s doktorem umění ve volném stylu po nezdařeném pokusu dokončit rozhovor) i odvážný kurátor Knížákovy galerie Tomáš Pospiszyl, který se rozhodl napsat omluvu za neomalenou reakci svého nejvyššího nadřízeného(viz Ateliér č. 3/2001 O předsudcích a nezaujatosti). Svůj příděl dostali také účastníci kulatého stolu diskutující o nové expozici umění 19. a 20. století ve Veletržním paláci (Ateliér 12/2000). Byli skvěle uzemněni smrští “hluboce tolerantních” výroků (Ateliér 1/2001), které následovaly, když se Mistr ocitl v argumentační nouzi.
Nyní se zdá, že zvolením pana profesora Knížáka do Rady České televize se začínají naplňovat požadavky Miloše Vojtěchovského. Usiloval totiž o podstatné rozšíření vlivu pana profesora na českou i evropskou scénu a jeho instalaci do dalších důležitých funkcí (viz jeho dopis aktivistům na http://www.jsem.cz/knizak, totéž na http://www.vulgo.net). Knížáka podpořili sice jen členové jeho strany, ale je nepochybné, že bude jako vždy stranicky nestranný a krajně nonkonformně svůj. Kateřina Dostálová zajásala nad zvolením svého favorita.
Nesmyslné a nesplnitelné úkoly
Panu profesoru Knížákovi jsem rovněž vděčný za krátkou, ale výstižnou analýzu mé psychiky. Když mi moje nadřízená s jeho souhlasem zadávala nesmyslné a nesplnitelné úkoly a když mi bez mého vědomí zabavovala odbornou literaturu z pracovního stolu, pociťoval jsem skutečně psychickou nepohodu a v noci se mi zdály podivné sny o agresivních kulových krychlích, které se prolamovaly stěnami Veletržního paláce. Ze stručných odpovědí pana profesora se domýšlím, že se v jeho sbírce titulů dosažených bez ukončení jediné vysoké školy objevil i titul psychiatra se zaměřením na historiky umění. Intelektuální expanze tak dosáhla skutečně polohy bezhraničného universalismu, o jaké se mohlo renesančním géniům jenom zdát.
Pan generální ředitel rovněž poukázal na neúspěchy v mých předchozích zaměstnáních. To bylo přátelsky férové a dobře zacílené. Nepochybně mu jeho poradkyně paní Naděžda Blažíčková-Horová, předala dobře ověřené a náležitě upravené podklady, které vypustil jako zlověstné balonky.
Nepravdy pana Štumpfa
K chvalozpěvu pana Martina Štumpfa na svého chlebodárce bych neměl co dodat a rozhodně bych s ním horoval pro etiku a horlil proti hajdaláctví nezodpovědných redaktorů, kteří si neověřují publikované informace. Ten svatý zápal pro pravdu a poctivě ověřené informace by byl skutečně strhující, kdyby se pan Štumpf sám nedopustil hajdaláctví. Uvedl totiž několik nepravd a dezinformací:
nevím, kam vkládal svoje prstíky, ale do složky s odevzdanými projekty nové expozice umění 19. a 20. století to určitě neudělal. Našel by tam totiž moji koncepci (a mých kolegů), která byla odevzdána v řádném termínu. Pak by ji nemohl zapírat, jako Jidáš Krista.
trvám na svém tvrzení, že pan Knížák pod hrozbou výpovědi nutil kurátory pracovat na jeho koncepci expozice.
co se týká Švabinského výstavy, pan Štumpf obratně zaměnil autorku výstavy s kurátorkou. Kurátorkou byla skutečně navržena moje kolegyně ze Sbírky umění 19. století. Přestože architektem výstavy nakonec není manžel paní Naděždy Blažíčkové-Horové, neznamená to, že se pro něj paní ředitelka nesnažila získat tuto lukrativní zakázku.
ke konfliktu zájmů, z něhož jsem byl v souvislosti s přípravou výstavy Maxmiliána Švabinského obviňován, dojít nemohlo, jak se pan Štumf mylně domnívá, protože tato výstava je ve výstavním plánu Národní galerie a není tedy jasné, v čem by tento konflikt měl vlastně spočívat. Na koncepci výstavy jsem navíc pracoval ve svém volném čase. Pan Štumf dobře ví, že na autorskou činnost nelze zmíněný paragraf 75 zákoníku práce aplikovat, sloužil pouze k zastrašování.
pan Knížák mi nakonec skutečně povolil změnu pracovní doby, ale trvalo mu to asi 14 měsíců. Musel jsem mu napsat tři žádosti a odvolávat se na jeho sliby uvedené v kolektivní smlouvě. Do té doby mě káral za nedodržování pracovní doby a zároveň mi neumožnil její změnu tak, abych ji mohl s ohledem na péči o dítě dodržovat.
Oslovení odborníci, kteří měli napsat hodnocení na moji práci vůbec netušili, v jakých podmínkách a za jakých okolností práce probíhá, jakým způsobem byla zadána a k jakému účelu jejich vyjádření má vlastně sloužit. Zmíněné posudky mi byly několik měsíců slibovány, ale nikdy jsem je neviděl.
Nedivím se, že pan generální ředitel Knížák váhal tři měsíce s podpisem výpovědi. Důvody pro ni byly vykonstruované a účelové. Pracovní zadání bylo zneužito k šikanování. Jsem přesvědčen, že se to koneckonců ukáže při soudním projednání našeho sporu.
Politizace Národní galerie
Rád bych však opustil osobní rovinu střetu a otevřel diskusi týkající se přímé závislosti kulturních institucí, jakou je Národní galerie na momentálním rozložení politických sil. Proč se funkce ředitele této instituce většinou mění s funkcí ministra kultury? a proč je chápána jako kulturně-politická? Proč není generální ředitel Národní galerie vybírán radou politicky nezávislých a profesně uznávaných osobností?...
Poznámka k mým předchozím zaměstnáním
Pan profesor Knížák, Dr. A. i paní ředitelka Sbírky umění 19. století Naděžda Blažíčková-Horová svorně poukazovali na blíže nevysvětlené problémy, které jsem měl údajně v předchozích zaměstnáních. Musím se tady hájit. V Památkovém ústavu středních Čech jsem připravoval soupis mobiliárních památek. Pracoval jsem na hradech a zámcích v podmínkách, o jakých se panu Knížákovi a paní Blažíčkové ani nezdá (většinou v podchlazených prostorách, v odloučenosti od rodiny) a za minimální mzdu. Byla to ale výborná zkušenost, která mě naučila nepodceňovat “materiál” většinou odsouvaný z oblasti zájmu historika umění a mnoho dalších věcí. Později jsem se věnoval tvorbě expozic na našich zámcích.
Z památkové péče jsem po čtyřech letech odešel, abych se mohl věnovat výstavám. V Muzeu hlavního města Prahy jsem připravil během čtyř let tři samostatné výstavy (Světy Zdeňka Buriana, Praha na nejstarších grafických listech, Nábřeží-periferie-městská krajina, pražské motivy v díle Miloslava Holého), které se setkaly s poměrně velkým ohlasem. Jako autor jsem spolupracoval na dalších výstavách (výstava ke znovuotevření Obecního domu, výstava k výročí založení Nového Města) a tvorbě stálých expozic. Za svoji práci se rozhodně nestydím. S kolegy z předchozích zaměstnání jsem vycházel a vycházím velmi dobře a dodnes s nimi rád spolupracuji.
Byla to právě paní Naděžda Blažíčková-Horová, které nevadily zkušenosti z mých předchozích zaměstnání, protože mi v roce 1998 nabídla místo v tehdejším oddělení umění 19. století Národní galerie. Její konzervativní přístup k interpretaci umění a diktátorský způsob řízení byl pro mě velkým zklamáním i problémem. Po předložení vlastní samostatné koncepce pro expozici 19. a 20. století se začaly objevovat osobní rozpory, doprovázené snahou znevažovat moji profesní způsobilost.
Generální ředitel Národní galerie Milan Knížák nedlouho po svém nástupu do funkce vyhlásil konkurzy na místa ředitelů jednotlivých sbírek. Ředitelkou Sbírky umění 19. století se stala paní Naděžda Blažíčková-Horová, ačkoli nesplnila jeden z jeho důležitých požadavků, totiž znalost angličtiny. Pokud odborný pracovník a navíc v řídící funkci nesleduje současnou cizojazyčnou literaturu ze svého oboru, může stěží posuzovat práci jiných lidí. Nicméně paní Blažíčková získala plnou podporu generálního ředitele a projevuje vděk psaním obhajob svého nadřízeného (viz Ateliér 7/2001).
P. S. V rozhovoru s panem Janem Čulíkem (v odpovědi na první otázku) došlo k omylu při uvedení jména vedoucí autorského týmu, který předložil patrně nejpropracovanější koncepci nové expozice. Nebyla jí PhDr. K. Rusnáková, ale PhDr. H. Rousová. Paní PhDr. K. Rusnáková později řídila kolektiv kurátorů ve Sbírce moderního a současného umění. Za vzniklou nepřesnost se omlouvám a prosím o opravu. Děkuji. M. Kreuzzieger.
Jak Margaret Thatcherová šla pomoci konzervativcům při volební kampani
Návrat mumie II
Z nejnovějších průzkumů veřejného mínění vyplývá, že se za poslední týdny zvětšil rozdíl v podpoře konzervativců a labouristů na devatenáct procent. Pokud se předpovědi volebních průzkumů splní, budou mít labouristé po volbách 7. června v parlamentě největší politickou většinu, jaké dosáhla jakákoliv politická strana od roku 1830. To není moc dobré pro demokracii. Labouristé nemají takovou podporu proto, že by britští voliči Tonyho Blaira a jeho labouristy tolik milovali, ale proto, že konzervativci se chovají nedůvěryhodně. Založili hlavní argument své předvolební kampaně na odmítání eura - chtějí zachovat britskou měnu libru. Jenže průzkumy veřejného mínění ukazují, že tento euroskeptismus nepovažují voliči za nejdůležitější - jen 40 procent občanů označilo potřebu udržet britskou libru a nepřecházet k euru za významnou. Nejdůležitějšími otázkami pro britské voliče je stav dosti polorozpadlého státního zdravotnictví (v ranním vysílání rozhlasové stanice Radio 4 napadají občané odpovědné politiky v otázkách zdravotnictví a zejména nepřijatelných čekacích lhůt na léčbu velmi ostře), dále stav školství a sociálních služeb. - Citujeme z včerejšího článku komentátora listu Guardian Simona Hoggarta o tom, jak konzervativce šla předvčírem v anglickém městě Northamptonu podpořit Margaret Thatcherová.
Byl to Návrat mumie II. Jaguár Margaret Thatcherové zastavil na tržišti v Northamptonu. Okamžitě ji obklopili konzervativci, demonstranti, televizní štáby, reportéři, uniformovaní policisté, tajní policisté, muž s půldruhého metru velkou fotografickou zvětšeninou Thatcherové, nalepenou na pevném podkladě, dvě dívky dvojčata, které si pouštěly z magnetofonu hity skupiny Abba a zpívaly je k tomu, muž s transparentem proti bývalému eurofilskému konzervativnímu ministru financí Kennethu Clarkovi, Skot se skuhravým hlasem, který Thatcherovou obvinil, že si schovává úplatky od generála Pinocheta na tajném kontě - stručně řečeno, byl to typický průřez moderní britskou společností.
Thatcherová vylezla z auta. Přistoupila k ní nějaká žena a plaše jí podala slupku od banánu, kterou Thatcherová přijala, jako by to byla kytice. Když jí žena začala nadávat ohledně konzervativní politiky vůči školství, Thatcherová se jí rychle vyhnula. "Bůh žehnej Margaret Thatcherové!" skandovali konzervativci. "Hanba! Zmizni, zmizni, pryč, pryč pryč!" skandovali ostatní. "Ale ona JE pryč!" rozčiloval se jeden konzervativec.
Thatcherová se jaksi prodrala k jednomu holohlavému muži a pohladila ho po lebce. (Viděl jsem ho o půl hodiny později a pořád ještě byl holohlavý.) Hluk byl jako při spojenecké invazi ve Francii na Omaha Beach. Mobilní telefony pískaly klasické hity. Pískání a nesouhlasné projevy a naopak ovace. Fotografové volali: "Tady, paní Thatcherová!" Pak hrom tisíci závěrek fotoaparátů. Skot křičel: "Na tajném kontě, k němuž nikdo nemá přístup!" Dvojčata s magnetofonem a nahrávkami skupiny Abba, Felicity a Jessica, zpívala nesmírně nahlas píseň Money, money, money.
K Thatcherové se přiblížil místní televizní reportér. "Proč se bojíte eura, paní Thatcherová?" Blbec. "Libra je lepší," štěkla. "Pokud jste novinář, měl byste to vědět. Jděte, jděte, jděte pryč." Silně ho třikrát píchla prstem do prsou. Chtěl utéci do davu, ale zmocnila se jeho mikrofonu a držela ho nad hlavou, jako slezinu poraženého nepřítele.
"My bysme chtěli, abyste stále ještě byla ministerskou předsedkyní," podařilo se někomu přehlušit hluk. "Slyšeli jste to?" zeptala se nás rétoricky. To je podle ní zdravý rozum. Vzniklo to, čemu Američané říkají goatfuck, nestabilní, kývající se, balancující vysoká hromada fotografů na žebřících a kameramanů se štáby. Jako tornádo, goatfuck vzniká jen ve správných extrémních podmínkách, ale jakmile jednou vznikne, běží krajinou a ohrožuje všechno živé v cestě.
Nějak se nám podařilo dostat se s ní na místní trh. Dívenka s panikou v očích byla postrčena, aby jí dala karafiáty. Thatcherová je předala komusi vzadu, koho mohu nazvat jedině dvorní dámou. Dítě uteklo před goatfuckem. "Vy jste tak dobrá jako královna!" vykřikl nějaký muž. Blížili jsme se ke stánkům. "Musíme od nich pryč. Ohrozíme jejich zisky," řekla Thatcherová. Největší přečin v jejím trestním zákoníku.
Většina konverzace byla překvapivě banální. "To jsme rádi, že vás tady máme." - "To máme ale pěkné počasí!"
A potom se to všechno zhatilo. Tvář Thatcherové je dnes mrtvolně bílá a její tmavé brokátové šaty vypadají, jako by byly vyrobeny ze záclon z drahé pohřební kanceláře. Efekt je soumračný, až do té chvíle, kdy řeknete něco, co ji urazí. V tom případě jí zazáří oči jako zdrogovanému panterovi. Odvážná mladá žena se jí zeptala na Evropskou unii. Posměšně si odfrkla. "Co kdyby bylo 15 lidí, kteří by rozhodovali o tom, co si smíte nebo nesmíte dělat u vás doma," řekla jí. Žena jí oponovala. Neslyšel jsem její argumentaci, ale z očí Thatcherové sršel oheň. "TO by neměl svobodu NIKDO. Jak vůbec může někdo z Británie vyslovit něco tak ODPORNÉHO!"
Točili jsme se nyní ve víru rychleji. Bylo nebezpečí, že se zbortí stánky prodejců, jak se goatfuck kolíbal ze strany na stranu. Někdo jí vrazil do ruky výtisk jejích memoárů. "Četli jste to? Je to OPRAVDU VELMI DOBRÁ KNIHA," říkala, když ji podepisovala. Objevily se další květiny, takže dvorní dáma vzadu začala vypadat jako o Božím těle. Felicity a Jessica teď zpívaly píseň Take a chance on me. Odvážný muž s kloboukem a absolutně zbytečným zeleným svetrem z nylonu řekl, že bychom měli přijmout euro. "Jen proto, že Evropa přijímá euro, to vůbec neznamená, že bychom to měli udělat i my! My máme daleko starší historii!"
Co tím mínila? Kdo ví? A co na tom záleží. "Jdeme správným směrem? Nevím," řekla, byla to poznámka, kterou asi nikdy nevyslovila, když byla premiérkou. "Co byste řekla, kdyby tady teď byl Tony Blair," zeptal se reportér, anebo spíše to na ni v hluku zařval.
"Nic moc," odpověděla a stoupenci se úslužně smáli.
Skot dál křičel o Pinochetovi. "A ani není poslankyně!" - "Je to baronka," řekl kdosi. "Ne, je naprosto blbá," řekl jeden trhovec. Dívky začaly vhodně zpívat píseň Mamma mia.
"Zdravotnictví je v ostudném stavu," řekla starší paní. "Měli by vrátit moc Hlavní sestře."
"S touto zemí to bylo moc dobré, když tady vládla Hlavní sestra," řekla mumie, než se vrátila do svého automobilu. A to byl ten hlavní argument, předpokládám, proč se do Northamptonu vůbec vydala.
Východoevropští hudebníci "ohrožují britskou hudební infrastrukturu"
Britští hudebníci jsou silně znepokojeni, že orchestry z východní Evropy a bývalého sovětského bloku ohrožují jejich existenci. Východoevropští hudebníci jsou totiž ochotni pracovat za daleko méně peněz než jejich západní kolegové a za daleko horších podmínek - během zájezdů hrají na mnohem více štacích, než je na Západě zvykem. Pohlédneme-li na programy britských oper, zdá se, že to potvrzuje jejich obavy, napsal tento týden list Guardian.
V Northamptonu hrála tento týden Toscu polská Státní opera z Vratislavi. V Yorku hrála Čisinauská národní opera z republiky Moldova Madame Butterfly a v městě Milton Keynes se konalo představení Verdiho, které uspořádala Státní opera z Tatarstánu.
Opera z Čisinau má v plánu během května vystoupit na jedenácti místech Velké Británie. Během jednoho dne cestuje z Brightonu do Yorku, na vzdálenost asi 350 km. Vratislavská opera uspořádá během svého třináctidenního pobytu v Británii desett představení. Jsou to nesmírně drsné podmínky, které by obdobná britská hudební tělesa pravděpodobně nepřijala.
Britské odbory Musicians´ Union vedou kampaň, jejímž účelem je poukázat na to, jak široce nyní v Británii koncertují východoevropské společnosti. "Samozřejmě, nikdo nebude nic namítat proti tomu, přijede-li sem s vlastním orchestrem Kirovův balet," řekl mluvčí odborového svazu, ale je znepokojen přítomností druhořadých orchestrů, které ohrožují živobytí britských hudebníků tím, že nabízejí daleko levnější ceny.
Odborový svaz také vyjádřil znepokojení, že zahraniční umělci pracují a žijí za tak drastických podmínek, které by nebyly dovoleny, kdyby šlo o Brity.
Sice většina zahraničních hudebních těles nedopadne tak strašně, jako ruská Národní filharmonie, která byla nucena hrát na ulici a vybírat, když jí došly v Británii peníze, východoevropská hudební tělesa však často čelí velmi obtížným pracovním podmínkám.
Mluvčí britského Svazu hudebníku uvedl: "Víme o tom, že hudebníci musejí spát v autobuse, cestou mezi různými městy, kde mají vystupovat, anebo v mládežnických noclehárnách, kde jich spí šest na jediném pokoji. Stačí se podívat na plány těchto turné a je z toho hned zjevné, jak těžký je jejich život." Britské odbory požadují, aby i zahraniční umělci museli za svá vystoupení účtovat standardní britské honoráře, aby levnějšími honoráři nebyli britští umělci znevýhodňováni.
Východoevropští umělci však často rádi pracují za jakýchkoliv podmínek. Mnoho východoevropských hudebních těles je absolutně bez peněz a vysoce kvalifikovaní hudebníci žijí v bídě. Mnoho lidí viní divadelní agenty z toho, že nabízejí tyto umělce za zlevněné ceny.
Jiným trendem, který znepokojuje britské hudebníky, je to, že britské filmové a televizní společnosti jezdí do středovýchodní Evropy natáčet tam hudbu pro své filmy.
Velmi často se jezdí do Prahy. Jezdí tam dokonce i BBC, která natočila hudbu pro své významné inscenace z posledních let Alien Nation a Battle of the Sexes ve studiu Ve Smečkách se symfonickým orchestrem hlavního města Prahy.
Důvodem je cena. V Londýně chtějí hudebníci 48 liber (cca 2500 Kč) za hodinu práce, v Praze je to jen 10 liber (550 Kč). Lon
dýn má sice výběr snad nejlepších hudebníků na světě a vynikající technické nahrávací vybavení, ale filmaři a televizní stanice si volí levné varianty.
Dirigent Allan Wilson konstatoval: "Rozpočty se neustále snižují, a tak jezdí lidi do zahraničí. Neustále mě šokuje, jak lehce nacházím v Londýně hudebníky nejvyšších kvalit. Zdá se, že jsou pořád jen doma a čekají na práci."
Práce nás proměňuje v emocionální trpaslíky
Měli bychom trávit méně času u pracovního stolu a více tím, že pěstujeme vztahy se svými blízkými, argumentovala v deníku Guardian včera Madeleine Buntingová. Shrnujeme.
Labouristé v nynější předvolební kampani skloňují neustále slovo "práce". Blairova Nová labouristická strana proměnila práci v jakési emocionální lepidlo, které spojuje veškerou její politiku. Čelný labouristický politik Peter Mandelson nedávno pozoruhodně napsal, že práce je "morální povinnost". Bývalý šéf Konfederace britského průmyslu Adair Turner argumentoval, že lidi se přece smějí rozhodnout nepracovat, ale Mandelson prohlásil, že sociální demokrat předpokládá, že lidi budou pracovat: "Společnost, kde pracují všichni, kdo mohou pracovat, nejen minimalizuje plýtvání a maximalizuje prosperitu, ale poskytuje ty nejlepší podmínky pro autentickou rovnost příležitostí."
Problém s Mandelsonovou pracovní etikou je v tomhle: kdo rozhoduje o tom, co je plýtvání? Cožpak básníci, kteří deset let nic nenapíší, ten čas vyplýtvali? A kromě toho, tenhle jazyk o minimalizaci a maximalizaci vnucuje lidskému životu ten druh výkonnosti, jaký normálně spojujeme s počítačovým softwarem.
Je jednou věcí, když se práce stane součástí politické ideologie, druhou věcí je, když se nám všem vnucuje, že prý všichni pracujeme strašně rádi.
Nadšení pro práci sice možná nalezneme u metropolitních elit, ale zní to poněkud nepřesvědčivě, když to aplikujete na nejrychleji rostoucí sektor služeb - sektor bezpečnostních firem. Zkuste přesvědčit černého anděla, že práce je "celoživotní cestou, plnou objevů".
Minulý týden byl zveřejněn průzkum, z něhož vyplývá, že naše pracovní kultura nějak degenerovala a vážně ovlivňuje naše zdraví a mentální stav. Třiasedmdesát procent manažerů uvedlo, že se jim zvýšilo množství práce a u manažerů ve veřejném sektoru to bylo třiaosmdesát procent.
Chybí rovnováha. Je sice pravda, že lidé nalézají dnes v práci uspokojení, respekt i přátele. Měli bychom se však podívat vážně na to, jak málo investujeme do života mimo pracovní dobu.
Prostě není možné mít rodinu, mít dobrý vztah s partnerem a udržovat styky s přáteli jen během pár hodin o víkendu. Osobní vztahy nejsou omelety, nelze je utvořit za deset minut. Dlouhé hodiny britské manažerské kultury nás proměňují v emocionální trpaslíky. Intelektuální stimulace, rychlost a vzrušení z práce jsou jako droga - jsou to také vlastnosti, které jsou nepřátelské vůči utvoření důvěrného vztahu - vůči tichému, pomalému rozvoji našich emocionálních schopností si navzájem vycházet vstříc a rozumět si.
Čím víc žije stále více z nás o samotě, tím více ztrácíme schopnost žít s ostatními lidmi - i sousedi se stávají cizinci. Kultura dlouhé pracovní doby vyvolává emocionální odcizení, jaké jsme typicky viděli ve filmu Americká krása - jde o tragicky dysfunkční rodiny.
Hlavní obětí našeho deficitu v oblasti důvěrných vztahů se stávají naše děti. Emocionální potřeby dětí nelze vyřídit krátkodobými řešeními. Obrovsky podceňujeme množství času i schopností potřebných k tomu vést rodinu.
Jde ale také o nás samotné - měli bychom umět se o sebe postarat a vyhnout se množství zdravotních problémů, které působí stres, od migrén až po depresi.
Důvěrné osobní vztahy se dříve rozdělovaly podle pohlaví: ženy se emocionálně staraly o rodinu a muži pracovali. V současnosti ženy pracují a zároveň se i nadále musejí emocionálně starat o rodinu. Muži nejsou ochotni převzít část tohoto závazku a taky emocionálně v rodině přispět.
Emocionální, důvěrné vztahy v rodině jsou nyní stále více komercionalizovány, takže dáváme děti do školky, navštěvujeme terapeuty a dáváme rodiče do domova důchodců.
Pracovat jako blázen v kanceláři a pak platit někomu za to, aby vyřešil problémy, které z toho vznikají - bolesti v zádech, migrény, hádky v rodinách, nešťastné děti - je to podivně zjedodušený způsob, jak definovat seberealizaci.
Je to také obrovským obviněním kultury, v níž je seberespekt založen na tom, čeho dosáhneme v práci, a nikoliv na tom, jak dobře dokážeme vést jemné předivo složitých mezilidských vztahů.
Cyril Svoboda premiérem?
Proč zvítězil na jihlavském sjezdu lidovců Cyril Svoboda? Nabídl lidové straně vizi čtyřkoaliční reinkarnace, a to bez ztráty identity, navíc v didakticky přijatelném evropském kostýmu. Otevřel si tím cestu na premiérský post?
Pane Čulíku, posílám komentář k volbě Cyrila Svobody. Byl jsem po oba dny přítomen jako novinář v Jihlavě a informace jsou tedy výsledkem intenzivní práce na místě, nikoliv od stolu. Připravuji o čtyřkoalici knížku, což by vás mohlo zajímat. Pro vaši informaci připojuji, že se nepodílím na vzniku nové strany, a od poloviny dubna ani na aktivitách "Děkujeme, odejděte", ačkoliv to trochu stereotypně tvrdí některé sdělovací prostředky. Takže, prosím, neuvádějte mne jako "Děkujeme, odejděte!", ani jako nějakého "stínového straníka". JB
Kasal i Svoboda čekali vítězství - Jana Kasala. Shodují se na tom jejich spolupracovníci, a budeme-li pečlivě naslouchat i odpovědím obou rivalů, dozvíme se to i od nich. Temné výrazy svobodovců při projevu Jana Kasala tuto základní tezi potvrzovaly. „KDU-ČSL jde rovnou cestou do pekel!“ informoval mne při Kasalově projevu jeden z analytiků, který patří k těm nejdiskrétnějším - a po právu i nejbrilantnějším. Očekávání Kasalova týmu vystoupalo opravdu hodně vysoko: jeho lidé se na posledním celostátním výboru, v paláci Charitas, dva dny před sjezdem, netajili odhady až do výše 200 hlasů pro Kasala… Svobodovi lidé sice nešli až tak vysoko, jejich tlakoměr vyhnal pro Kasala sice necelých 170, svému favoritovi ale i v nejdivočejších snech přičítali pouhých 135. Vítězství Cyrila Svobody ve 2. kole bylo sice pouze o 11 hlasů (157:146), v tom 1. kole mu ale vítězství uniklo jen o jeden hlas (162:145). Na lidovecké poměry je to skutečná revoluce!
Vichřice ztráta důvěry
Co se to vlastně stalo? Stranickými krajskými konferencemi se za poslední dva měsíce přehnala vichřice „ztráty důvěry“. Ten „jejich“ Honza Kasal totiž pomalu a jistě přestával být zárukou, že dokáže vzdorovat tlaku, který na jejich stranu vyvíjeli nejen „nátlakové a zájmových skupiny“ (Kasalovým slovníkem) a novináři (kteří z lidovců dokázali úspěšně vytvořit od hnoje zablácené čeledíny), ale i vlastní lidé, kteří se stále více bouřili autokratické svaté trojici: Kasal-Kalousek-Severa (-Kopřiva). Penězotoky, které donedávna lidovou stranou proudily bez velkých potíží všemi směry, se náhle díky diskreditaci Miroslava Kalouska, staly nejistými. Nešlo tady ale vůbec o to, zda byla a bude prokázána minulost lidoveckého Jamese Bonda na ministerstvu obrany (tam totiž nejde vůbec o Kalouska, ale o mnohem větší ryby), ale hlavně o to, dokáže-li Svoboda přesvědčit ty nejzatvrzelejší, že by se mohli i za něj mít „lépe a radostněji“. Svoboda lidovcům nabídl vítězství.
Staré a otřepané klišé zní: Pražák Svoboda nemá co říct moravskému zemědělci, který volí Kasala. Josef Lux, kdysi bodrý a tlustý zemědělec, dnešní ikona lidovců, se ale za těch několik let dopracoval k tomu, že se začal podobat dynamickému a flexibilnímu politikovi - podle vzoru německé partnerské CDU. Podobně jako Svoboda, jehož vítězství si na budějovickém sjezdu přál, byl ale Lux spíše pochybující a introvertní individualista. Cyril Svoboda, který někdy tak hekticky mluví, dokáže zapůsobit totiž až ve chvíli, kdy je dostatečně „emocionálně rozehřátý“, a kdy mu vrozená bázlivost umožní být paradoxně „sám sebou“. Těžko se mu navazují pevné vazby - tento nedostatek nahrazuje diplomacií a výbušnou inteligencí. Podobnost mezi Luxem a Svobodou je charakterově bližší, než povrchní zemědělská fyziognomie, která uhranula některé komentátory. Svoboda navíc od budějovického sjezdu dokáže přednést projev spatra. Kasalovi nepomohla ani vizuální projekce sloganů na plátno.
Neobstojí ale ani další, s tím spojené, nesnesitelné klišé: Svobodu volily industriální Čechy, zatímco Kasala ponejvíce feudální Morava. Kdyby tomu tak bylo, Svoboda by si ani neškrtnul: pravda je totiž ta, že nebyla větší bašta Miroslava Kalouska, než Čechy střední, a Svoboda přesvědčil většinově dokonce v Olomouci i ve Zlíně. Samozřejmě, volby byly tajné, ale chování delegátů se nedělilo na zápas Prahy proti venkovu, ale na zápas za dvě podoby identity: té lidovecké, nebo té čtyřkoaliční. Většina váhala a byla rozpolcena. Ta tolik proklamovaná „klidná síla“ byla na sjezdu podobná zmatenému klubko nervů.
Chýlek jako rozbuška
Emotivní vypjatost, kdy po Kasalově úvodním projevu přistoupil k mikrofonu Stanislav Chýlek, bývalý velvyslanec v Kanadě a královehradecký delegát, krve by se v sálu žádného lidovce nedořezal. Delegát Chýlek (kterého si v Respektu pletou s nějakým delegátem z Karlových varů) zapůsobil jako rozbuška: chtěl učinit jen „technickou poznámku“ nad povahou Kasalova projevu, který byl více útočným ideovým speechem, než opravdovou „zprávou o činnosti strany“. Chýlek se nedostal ke slovu: moderátor Jaroslav Kopřiva ho poslal zpátky z pódia. Co by mělo být více podprahovým potvrzením vztahu mezi vedením a členskou základnou? Arogance a nepotismus bývalého Kasalova vedení byl prvním hlavním důvodem, proč delegáti zvolili Svobodu.
Svoboda ale chytře nabídl více: záruky (odmítnutí euthanasie a registrovaného partnerství), ale i větší pravomoci hejtmanům a starostům (prvky přímé demokracie), které tolik postrádali. Vliv senátorského klubu, který většinově stál za Svobodou, byl dalším jasným akcentem, který posílil Svobodu - a to zvláště v Brněnském kraji, odkud se vynořil dlouholetý náměstek primátora a současný první místopředseda Milan Šimonovský. Senátor Šimonovský veřejně řekl, že volil Jana Kasala. Před volební urnou je ale i senátor sám - a on si jistě dokázal spočítat, jakou roli by mu přisoudil Kasal - ten mu po vzoru pokleslého tyátru nabízel to samé, co Miloslavu Výbornému: být tím „třetím vzadu“. Může-li být za Svobody prvním Moravanem, proč by měl být třetím v „zákrytu“?
A ještě jeden rys je nutné připomenout. Lidovecká členská základna, která zoufale trpí dorostem (pouze 23 delegátů z 317 se vešlo do kategorie do 35 let), se ovšem nenachází ve stavu pokročilé demence - a mnoho z nich působilo nejen čilým, ale navíc i učenlivým dojmem. Svobodovo didaktické evropanství (kdo se dnes vzpomene, že byl první českým vyjednavačem s Evropskou unií?), o němž většina z delegátů nemá ani potuchy, působilo jako zářná meta. Arogance, kterou trpí většina manažerů ODS, kteří se přece nemusejí ničemu učit, zkrátka u KDU-ČSL nemá žádné místo. „Doktor Svoboda“, jak ho lidovci často oslovují, je pro ně tím typem vzdělance, kterého od časů ThDr. Jana Šrámka lidová strana neměla. Elegance a šarm, jimiž Svoboda vládne, není ze secondhandu. Důrazem na „občanskou společnost“ Svoboda prokazuje nejen schopnost využít vlny odporu, ale - na rozdíl od fantomu nové strany - zároveň tuto kapacitu integrovat do rodicího se dynamického bloku, který s ním získal člověka - možného budoucího premiéra České republiky.
(Autor není profesionálním lobbistou a svůj komentář míní podle všeho vážně-pozn. TP)
Česká televize: otázky kolem televizní krize trvají
Vidím, že krize kolem ČT se stala víceméně samostatným diskursem a že stále zaměstnává vaše redaktory i čtenáře. Rád bych do této debaty přispěl některými úvahami, které se mi v té době honily hlavou a které jsem si zapisoval do deníku tak, jak přicházely jedna za druhou. Každou reakci uvítám, zvlášť pak ty, které mé chmurné (skoro až paranoidní) myšlenky odmítnou a přesvědčivou argumentací rozptýlí.
Jak může zpravodajská redakce ČT s vážnou tváří obhajovat svobodu slova a bojovat proti cenzuře po tom, co předvedla v dny zasedání MMF a SB ve svém zpravodajství? Reportáže přehánějící násilnosti ze strany demonstrantů, přehlížející násilí ze strany policistů, absence debat o těchto institucích a o negativních průvodních jevech ekonomické globalizace, absence odborníků zabývajících se touto problematikou na obrazovce televize, nejobjektivnější zpravodajství o událostech kolem zasedání přinesl snad jen pořad Paskvil, který je primárně zaměřen na alternativní kulturu - jak mám věřit tomu, že zde jde o svobodu slova?
Privatizace ČT? To je jak vystřiženo z nějakého katastrofického scénáře na motivy knih Noama Chomskyho. Není celá tato krize kolem ČT přece jen záměrně vyvolána politiky ODS, aby nějak ospravedlnili privatizaci televize?
Změna volebního zákona, kterou si v tomto roce poslanci ODS a ČSSD odhlasovali ve svůj prospěch. Snaha podřídit ČNB parlamentu, ovládaném opoziční smlouvou. Není ovládnutí televize jen dalším logickým krokem?
Napadat "ducha zákona" mi přijde nebezpečné. Lze si představit situaci, kdy je patnáctiletý hoch či dívka odsouzen(-a) k trestu odnětí svobody na několik let za to, že měl den po svých patnáctých narozeninách pohlavní styk se svým dosud čtrnáctiletým partnerem (partnerkou), s kterým (kterou) dosud vedl (byť i na naše měřítka předčasně) pravidelný sexuální život. Duch zákona je jasný - ochránit děti před pohlavním zneužíváním a ne je posílat do vězení za zahájení předčasného sexuálního života (samozřejmě - nějaké postihy jsou uplatňovány, i když ne tak tvrdé). Obdobně to lze brát u problematické novely "protidrogového" zákona, který by nám umožnil poslat každý podzim poslat do vězení nemalé procento středoškoláků - uživatelů konopí, kteří si vypěstují pár kytek pro vlastní potřebu. Policisté i politici nám ale (zatím) svorně tvrdí, že duchem tohoto zákona je ochránit naši populaci před nebezpečnými drogami a ne posílat mladé lidi do vězení kvůli marihuaně.
Nemůže si ČT za celou situaci sama? Nebyla to zejména ona, kdo politikům vložil do rukou takovou moc, a kdo z politiků udělal jakési polobohy, kompetentní vyjadřovat se ke všem oblastem lidského života? Kdy naposledy byli politici v nějaké televizní debatě konfrontováni s nepolitiky - s odborníky (sociology, ekonomy, politology, filozofy...)? Ideální by byl jakýsi kultivovaný "kotel"...
Co je to za myšlenku, nominovat do rady umělce? Jak může nějaký umělec posoudit kvalitu a objektivitu zpravodajství? Nebylo by vhodnější, kdyby členy rady nominovaly univerzity? Ideální člen Rady - člověk, jenž se profesionálně zabývá médii - sociolog, kulturní antropolog, sociální psycholog.
Všechno při starém, kvalita ČT stále ve stejných kolejích. Změní to nová Rada?
Nikomu není nic do toho, za kolik Václav Havel prodal Lucernu
Václav Pinkava
Vazeni,
Clanek Jakuba Patocky na ktery poukazuje vas uvodnik BL 30.5. obsahuje
velmi relevantni souveti:
Odpovědnost novináře není menší než politikova. Nemůže neuroticky těkat od
tématu k tématu s tím, že mu vše projde. Neměl by si myslet, že smí místo
přesné práce vyrábět efemerní skandálky, a ještě platit za chrabrého. Tak
špatně na tom nejsme.
Neni mi ani v nejmensim jasne, proc by Vaclav Havel nebo kdokoliv mel
vracet penize nebo venovat, ktere cini rozdil mezi sumou kterou utrzil za
prodej nemovitosti, a sumou kterou utrzil za prodej teze nemovitosti
nabyvatel pozdeji. V trznim hospodarstvi se ceny urcuji dohodou a pokud
nabyvatel prodelal je to jeho chyba.
Zcela jina a naprosto legitimni otazka ovsem je, proc Vaclav havel prodal
Lucernu prave dane 'neverohodne' organizaci, byt treba za korunu. Pokud se
domnivame, ze toto proste faktum podlamuje jeho moralni kredit, nelze na
to jit takto podle 'od lesa' pres rozdily v prodejnich cenach. Na tech
rozdilech v cenach proste neni vubec nic ostudneho. Fakta pripadu by se
daly interpretovat i tak, ze chrabry Vaclav Havel obral Chemapol o penize
jako Janosik a zaridil aby Lucernu nabyla jeho svagrova s vyraznou slevou
oproti 'skutecne' cene, kterou opravnene narokoval on. Ne, pripadna ostuda
je v tom kseftovani s udajnymi mafiany - a tento pohled na vec si
nezaslouzi jen zastupnou roli, protoze nekomu jde o cizi penize az na
prvnim miste.
Čulík páchá svou publicistikou protidemokratickou činnost
Milý Čulíku,
Kromě sdělení, že jsi zmetek, posílám odpověď na TVOU publicistickou činnost, kterou mi věnuješ, a žádám o zveřejnění.
K publikaci toto:
Milý Čulíku,
děkuji TI, že mi děláš reklamu a lituji, že čtenáře svého agresívního plátku tak šetříš. Mohl jsi přece otisknout ještě šťavňatější části mých mailů, přece by to odpovídalo duchu a úrovni TVÉHO listu. Například tu pasáž, kde TĚ označuji za frustrovaného psychopata nebo onu, kde zase TVÉ Britské listy přirovnávám k Árijskému boji. Škoda, snad příště. Jen chci, aby TVOJE otázka případně nezůstala bez odpovědi: Myslím, že autoritě Českého rozhlasu u takových lidí, jako jsi TY a Stín, pokud vůbec taková osoba existuje, nepomůže nic. Nic ji nezhorší, ani nezlepší, protože VAŠE skupinka má už dávno utvořen negativní názor na veřejnoprávní média a zneužívá všeho, čím by je mohla pošpinit. Je to posedlost, dosti průhledná, spočívající zejména z pocitu zatrpklosti nad tím, jak málo tato média věnují prostor Čulíkovu mesiášskému syndromu. Tolik odpověď pro TEBE. Jinak se obracím na odpovědné pracovníky Glasgowské university, zda-li vědí o kontroverzních aktivitách Jan Čulíka v České republice, zejména o jeho protidemokratické publicistické činnosti. Zajímalo by mě, zda-li se domnívají, že Čulíkova aktivita v České republice autoritu jejich university posiluje nebo naopak oslabuje. Rk
|
