Vycházelo to od paní Blažíčkové-Horové, ředitelky Sbírky umění 19. století, které se podařilo Knížáka dostat na svou stranu. Od ní jsem dostal ultimatum, abych podal výpověď. Loni v říjnu jeden den v deset hodin ráno mi přikázala, že do jedné nebo do dvou mám podat výpověď k 1. lednu, jinak mě potrestají sankcemi a důtkami a budu muset stejně odejít. Chtěli mě donutit, k tichému a bezkonfliktnímu odchodu z Národní galerie. Odůvodnili to tak, že nejsou spokojeni s výsledky mé práce. Prý pro ni nemám ani předpoklady. To mě z úst pana Knížáka zvlášť pobavilo.
Pak to celé začali realizovat. Hledali, jak se na mě dostat. Když Knížák přišel do funkce, předepsal pracovní dobu od osmi od rána. Hned jsem požádal o změnu pracovní doby, protože na osmou vodím dítě do školy. On mi to nepovolil, s odůvodněním, že moje vysvětlení je příliš vágní. Jednou na mě v osm čekali a nebyl jsem v práci, tak mi dali upozornění s podmínečnou výpovědí. Ale pak zjistili, že podle zákoníku práce to tak snadno nejde, když pečujete o dítě do deseti let.
To jim tedy nevyšlo, tak zkoušeli další věci a předepsali mi normovanou práci. Měl jsem zpracovat tři obrazy denně pro soupisový katalog včetně veškeré literatury a archivních pramenů. Výsledek práce jsem měl po týdnu odevzdávat. U této práce je to dost podivný termín, protože pracujete v určitých etapách, práce probíhá jako proces - třeba zpracováváte krajinomalbu - a já jsem měl katalog zpracovat abecedně podle autorů a práci odevzdávat po týdnu. Paní ředitelka mi při tom i zakazovala chodit do knihovny a zadávala mi ještě další práci (například připravit výstavu i s katalogem za osm pracovních dní!), abych termíny nestíhal, anebo odevzdával nekvalitní výsledky. Docházelo i k urážkám a šikanování. Všechno to mířilo k tomu, aby mi mohli dát výpověď.
Skončilo to tak, že Knížák mi už koncem února ohlásil výpověď a řekl, že bych mohl odejít dohodou. To jsem odmítl, měsíc se nic nedělo, a pak jsem teprve tu výpověď dostal. Pak mně moje nadřízená chtěla okamžitě vyklidit z kanceláře. Argumentoval jsem, že mám pracovat na soupisovém katalogu, že potřebuji počítač, přístup k databázi a pracovní místo. Tak mi změnila pracovní náplň a musel jsem jezdit na Zbraslav tři dny v týdnu do archivu a v pondělí a v pátek pracovat v knihovně (přestože byla v pondělí zavřená), abych se ve sbírce neukazoval. A několikrát mi dala ultimatum, abych se vystěhoval z kanceláře.
Když jsem jednou přišel do své kanceláře, zjistil jsem, že se mi ztratily knihy. Nahlásil jsem to a moje nadřízená mi řekla, že mi je zabavila a až se vystěhuju, že mi je vrátí. Došlo tedy i na zabavování osobních věcí.
Pozoruhodné bylo i to, jak se mi snažila zabránit v práci na přípravě výstavě M. Švabinského. Tuto velkou výstavu připravuje Národní galerie se společností Gallery. Od Gallery jsem dostal nabídku, abych byl hlavním autorem této výstavy. Já jsem souhlasil, sestavil jsem tým spolupracovníků a vypracoval koncepci, ale paní ředitelce se to nelíbilo (co kdyby ta výstava byla úspěšná?). Snažila se mě donutit, abych svou účast odřekl, protože prý dochází ke konfliktu zájmů (chtěli mi z toho důvodu dát i výpověď za “hrubé porušení pracovní kázně”) a já na takovou práci prý rozhodně nebudu mít čas. Mohl jsem se výstavě věnovat jen v případě, že bych dobrovolně odešel z Národní galerie, to by mi prý dovolila. Když jsem neustoupil, tak s Knížákovým souhlasem iniciovala schůzku, na které se usneslo, že autorem bude někdo jiný, kurátorkou moje kolegyně z naší údajně tak přetížené sbírky (konflikt zájmů byl zažehnán!) a architektem manžel paní ředitelky pan arch. V. Hora, protože prý bude dělat výstavu, která předchází i tu, co následuje.
I poslanci musejí mít právo vyjadřovat hnusné názory
Začátkem britské předvolební kampaně koncem dubna učinil konzervativní poslanec John Townend na veřejnosti několik rasistických výroků. Ostře proti němu zasáhl šéf Konzervativní strany William Hague. V konzervativním týdeníku Spectator argumentoval Matthew Parris, parlamentní zpravodaj deníku Times, že i lidi jako Townend musejí mít právo vyjadřovat své odporné názory.
Je mi proti srsti, že by měl někdo chránit Johna Townenda. Zejména proto, protože vím, že s lidmi, jako jsem já, by lidi, jako je on, zatočili velmi rychle. Townend hraje v naší parlamentní pantomimě jednu z vedlejších rolí karyatid už léta.
Přesto však musím říct něco na jeho podporu. Vůbec se mi nelíbí představa zločinu, spáchaného myšlenkou anebo řečí. Nemám rád hony na čarodějnice, monstrprocesy a dělání sebekritiky. John Townend má právo zůstat na oněch několik posledních dní konzervativním poslancem a zastávat tolik idiotských a odporných názorů, kolik chce.
Podporuji ho, i když si při tom zacpávám nos. Když píšete do novin, je deprimující, kdo se s vámi chce přátelit, kdykoliv se pokusíme do určité míry bránit právo hnusných lidí na to, aby nebyli lynčováni. Když jsem napsal do deníku Times sloupek, kde jsem vyjádřil znepokojení, že kolem pedofilie vzniká atmosféra honu na čarodějnice, otevřel jsem půl tuctu dopisů, vyjadřujících vděčnost způsobem, který byl příliš děsný natolik, aby se to vůbec dalo číst.
Takže jestliže jste rasista, nepište mi: "Jsem rád, že jste podpořil našeho drahého, odvážného Johna Townenda." Není drahý, není odvážný a nemá pravdu.
Ale má právo nemít pravdu a zůstat členem Konzervativní strany. Není "rozhodným způsobem chování" vydávat v krizi ultimáta, jak to učinil William Hague. To je spíš známkou někoho, kdo se obává, že nevypadá "rozhodně". Skutečně rozhodné by bylo, kdyby William Hague řekl, že John Townend říká naprosté nesmysly, ale pokud jsou to jeho názory, ať si je klidně zastává. Tečka - bez dalších komentářů. Kdyby to Hague učinil, bouře, která nyní zuří, by už dávno skončila.
Zastávat se svobody projevu není nikdy na začátku lehké. I když všichni rádi podporují princip svobody projevu, když je vyjadřován jako ideál, a zásada otevřené debaty uvnitř politické strany je - jako abstrakce - také schvalována, ale rychle se dostaneme do obtíží, jakmile se pokusíme převést tyto nadoblačné ideály v nějaký konkrétní předpis. Z nejlepších důvodů začnou lidi najednou couvat a svobodu projevu omezovat. Chci odpovědět na dvě nejsilnější námitky.
Zaprvé, často se říká, že rasové urážky jsou něco mimořádného. Téma je tak podvratné, uráží to lidi tak hluboce, že je prý správné i praktické určité názory zakázat.
O tom velmi pochybuji. Existuje nekonečné množství témat, jimiž můžete člověka smrtelně ranit. Jedním z těchto témat je náboženství - zejména pokud jde o islám, jiným je debata o feminismu, dalším jsou potraty a euthanasie nebo homosexualita. V jiných dobách byly otázky týkající se pacifismu a vlastenectví stejně tak podvratné jako je dnes rasismus. V žádných z těchto oblastí není lehké definovat, co znamená dojít při vyjadřování určitého názoru "příliš daleko".
V debatě o rase a o přistěhovalectví to snad možné je. Podívejme se na zákon o rasovém soužití (Race Relations Act). Pokud ho nějaký poslanec poruší, může být stíhán jako každý jiný občan. Townend ho neporušil.
Zadruhé, říká se, že politické strany mají přece určitý "základní" politický program, takže co je přijatelné v jedné, není přijatelné v druhé. Nevstupujete do Konzervativní strany, pokud jste komunista. Nevstupujete do Labouristické strany, stojíte-li ideologicky na pravici...
Moment! Ono to tak vlastně není! Slova mi vysychají v puse. Neboť politické strany se mění a v nich se odehrávají debaty, které se také vyhrávají. Tony Blair by byl šílenec, kdyby se snažil odebrat členství v labouristickém poslaneckém klubu těm poslancům, kteří odmítají zapudit socialismus; a jestliže dojde v hlavě nějakého konzervativce k záchvatu a chce si říkat marxista, proč ne: ať rozhodne jeho vlastní místní selekční výbor, zda ho místní organizace chce ve volebním okrsku za kandidáta.
Proč tedy musí šéf strany na poslancích vynucovat poslaneckou disciplínu? Odpověď není těžká. Lidi by se měli trestat za to, co dělají, ne za to, co si myslí. Konzervativci podporují Race Relations Act a Towned byl jako člen konzervativního poslaneckého klubu vždycky nucen takovým způsobem v parlamentě hlasovat.
Jistě, přijímám, že existuje šedá oblast mezi komentářem a činem, blízká tomu, čemu se říká "podvracení" - ale to slovo má význam a soudy vědí, jak mu dát dopad, a to může udělat i William Hague. Kdybych byl šéfem politické strany, vyžadoval bych od kandidátů příslib, že pokud budou zvoleni, budou podporovat pro stranu životně důležitá hlasování v parlamentě a ve volbách budou apelovat na voliče, aby hlasovali pro mou stranu. Mimo to, ať si vyjadřují jaké stupidní názory chtějí.
Kdyby tohle Hague minulý týden řekl, John Townend by byl tento týden daleko méně slavný a jeho strana by se octla v daleko menším chaosu, než v jakém je nyní.
Čistota řešení, oč plašší, o to hlubší
aneb
L´histoire de pauvre Sabina
(příběh se související úvahou, nebo úvaha se souvisejícím příběhem, asi nemusím zdůrazňovat, že pauvre Sabina jsem já.)
Říká se někdy - nejvíc to o sobě asi říkáme sami - že jsme národ Švejkův. Bráníme se stupiditě moci humorem, ironií, šaškováním. Pak si zase sypeme popel na hlavu a litujeme, že jsme nedokázali nikdy vyrazit na koních se šavlemi proti tankům nebo neodešli do hor jako Titovi partyzáni. Omluvou nám není ani, že bychom museli jít hodně daleko.
Ve svém textu K boji o Husa (cituji z knihy Z duchovních dějin českých, Melantrich 1941, jinak článek vyšel v Národních listech 23.srpna 1925) píše Josef Pekař: "Píše se nyní hodně o smyslu našich dějin. Kdybych se měl o to pokusit, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem, řekl bych asi - 'smysl českých dějin' je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili vzápětí oboje nedostatkem rozumné umírněnosti a to jak v oboru života politického, tak mravního." Co je však rozumné? Co je to nedostatek rozumné umírněnosti?
Zdá se, že je u nás zvykem pořád hledat nějaké paušální řešení, ačkoliv by to mělo být naší proslaveně skeptické národní povaze cizí. Proto je možná něco na podezření Tomáše Halíka, že pod českým sekularismem se skrývá plachá a o to hlubší zbožnost: my sice nevěříme, ale strašně bychom chtěli, aby Bůh byl a něco s námi konečně už udělal. To švejkovství je asi jen krycí manévr. Též o Jidášovi nakonec říkají některé interpretace, že byl nejvášnivěji věřícím apoštolem, jen netrpělivým, chtěl, aby Ježíš své božství prokázal hned a na místě. Díky následnému Ježíšovu zmrtvýchvstání se mu to de facto povedlo, jen to zkazilo těch třicet stříbrných. Nu, Bůh a svět nás opravdu nepostavili ve svůj střed a asi dobře udělali.
Paul Verlaine kdysi napsal knížečku Le Pauvre Lélian (č. Ubohý Lelian), šlo o přesmyčku jeho jména. Lélian tak trochu nevěděl, čí je. Odtud "pauvre S." Ovšemže, správně by mělo být buď Le pauvre Sabina, anebo La pauvre Sabina, podle toho, je -li míněno příjmení (Karel Sabina) anebo křestní jméno - např. Sabina Nováková. Sabina měl(a) smůlu a nejen netušil(a), byl(a)-li ženou či mužem, protože byl(a) bytostí umělou, vymyšlenou, ale velice dlouho ani nevědě(a)l, že je. Byl(a) totiž jen jménem krycím. Podotýkám, že v tomto jinak velmi pravdivém textu žádné skutečné jméno neuvedu - každý má nějakou maminku, manželku a děti, které trpět nemusí.
Pauvre S. byl scenárista a sám o sobě říkával: "Mám schopnost vzbuzovat závist, protože jsem ironik. Ironii blbci nesnášejí nejvíc. Když si koupím boty, říkají lidé: kde na to ten hajzl vzal, kdežto koupí-li si kolega L. zlatého saaba, říkají: chudák, vždyť ty saaby mají hroznou spotřebu."
Když se jeho manželka stala politicky činnou, jméno pauvre S. se objevilo na seznamu spolupracovníků tajné, ne však ilegální organizace minulého režimu a její ve volbách poražení konkurenti Mindrák, Ksindl a Voblejzal (i tato jména jsou krycí) to začali využívat proti ní. Pauvre S. tomu nejprve nepřikládal příliš významu, seznamy byly neseriozní, jejich vydavatelé se vždycky styděli nebo báli říci, odkud je mají. Zejména jaksi očistily všechny členy Strany a přidružených organizací, na něž se tím pádem pozornost neupírala a byli lepší. Na seznamech byli - abych obsáhl extrémy - třeba kardinál Tomášek, spisovatel Pavel Kohout, muzikant Milan Hlavsa nebo Vlasta Chramostová… Pauvre S. si ovšem rychle uvědomil, odkud se bere zdroj té aféry:
Pauvre S. měl díky svému otci, jehož tajná, ne ale ilegální organizace celoživotně pronásledovala, trvale před očima, jak ten spolek dovede někomu zničit existenci. Nechtělo se mu dostat se do podobného konfliktu, ale v nemilost upadl stejně. Jednak se nelíbily jeho práce, zažil pár zákazů i těsně před premiérou a pak byl brzy vyhozen z místa dramaturga na Barrandově s tím, že se stýká s nesprávnými lidmi. Těch bylo pravda mnoho, bývalý profesor z FAMU Návštěvník (zase samá krycí jména), pak dramatik Olek, upadnuvší do nemilosti, a blízký kamarád, herec P., upadnuvší tamtéž a jiní a jiní…
Od toho vyhazovu se pauvre S. ocitl na oběžné dráze, někdy bylo líp, někdy hůř, ale vždycky, když se mu něco povedlo, bylo to jaksi navzdory. Pauvre S. tenkrát ještě ke všemu několik let podepisoval v rozhlase práce lidí, kteří byli na indexu, hlavně hercovy - stal se poprvé krycím jménem - a pak se na to nějak přišlo. Sešup byl rychlý. Nesměl zůstat v malém činoherním studiu, dveře Slovenské televize se mu zavřely také, pod vlastním jménem ho uváděla jen tu a tam méně podstatná divadla. Herec občas telefonoval z Vídně, kam mezitím odešel, pauvre S. byl vždy po takovém telefonu pozván k výslechu, ale nic moc se nedělo. Žít musel, našel si tedy někoho, kdo podepisoval v rozhlase jeho práce (zase ta krycí jména!) a šlo to taky. Navíc s tím bylo spojeno mnoho legrace a komických situací.
Někdy v té nejhloupější době se pauvre S. náhodou seznámil s jedním mladým zaměstnancem oné tajné, ne však ilegální organizace. Byl to syn jednoho někdejšího kolegy a pokoušel se také psát. Pauvre S. pobaveně přijal nabídku číst a hodnotit práce mladého autora. Připadalo zábavné, skoro gogolovské - on, který má zákaz v televizi a rozhlase, o filmu nemluvě, dramaturguje tajného, ne však ilegálního… Koneckonců, bez talentu jeho práce nebyly, i když si trochu pletl téma a syžet. Většina přátel pauvre S. to věděla a bavila se tím také. Nu a to byla očividně lehkomyslnost a zřejmě počátek všeho, jak se ukázalo. Mladý autor získal čárku, asi docela tlustou čárku, navíc měl pocit, že se chová slušně, že S. vlastně pomáhá…Dějiny jsou ironické.
Významnou součástí nedostatku rozumné umírněnosti tvoří syndrom, kterému říkávám Fenomen Arijského boje (FAB). Nedávno se mi dostaly do ruky dva exempláře tohoto vzácného tisku a uvědomil jsem si věčnost určitého stereotypu. Fenomen AB se zakládá na pocitu potřeby nějaké paušální očisty, zápasu o pravdu, čistotu myšlenky, o jasné zúčtování s minulostí a spravedlnost. Jedním z rysů FAB je fundamentalismus, ale to je příliš vrcholové slovo. Taková slova zatemňují problém, protože jsou moc vznešená. Kdysi jsem ve snaze charakterizovat jednu vrstvu našich nových politiků používal termín "inženýři z malých měst" a byl jsem jedním vědcem napomenut, že stačí vžitý termín "provinciální technokrat". Jenže to nemá ani barvu, ani šťávu a není to přesné. Arijští bojovníci jsou také zhusta fundamentalisté něčeho, ale nejen to. K věřícím se přidávají i nevěřící, jen vodu kalící. Vždyť i čistá víra reformátora Kalvína přinášela mučení na hranicích, planoucích na ženevském náměstí.
Po každé politické změně proběhne fáze jakési stendhalovské krystalizace: Stendhal píše v eseji O lásce, že v očích zamilovaného krystalizuje milovaná bytost na čas do bezchybnosti. Politická krystalizace je zpravidla dvojí, nostalgici si minulost idealizují, v očích těch druhých je naopak stále děsnější. Nostalgiků je dnes ve skutečnosti pramálo. Zvěčnělý přítel Zdeněk Podskalský (pravé jméno, výjimka) si napsal v prosinci 1989 do deníku: komunistům je možná socialismu líto, ale většině členů strany, kteří žádní komunisti nejsou, nikoliv. Na druhé straně s plynutím času nabývá minulost černobílých tónů. S úžasem čteme si v různých interviewech, kdo všechno byl bývalým režimem mučen aspoň tak, že směl do Ameriky jen jednou ročně. Inu, je to užitečné. Přibývá samozřejmě také postav, které sice věru nejsou nostalgické, zakyslé jsou ale stejně jako nostalgici, neboť se nenaplnila jejich "veliká očekávání", řečeno s Dickensem.
Pauvre S. zpytoval samozřejmě svědomí… Nu, nebyl na ten svůj tanec mezi vejci nějak pyšný, ale byl to jen a jen jeho tanec mezi vejci a byl si jist, že nikomu neublížil. Možná neměl tančit, ale… Ex post umí být generálem každý - v konkrétní době řeší ale každý nějak svou konkrétní situaci, aniž by myslel na to, že za dvacet let dojde k nějakým plošným paušálním závěrům. Někdo šel do srážky čelem, někdo se vyhýbal a někdo hrál šachy, jiný komedii. Pauvre S. psal nejčastěji komedie. Zhřešil-li jsem, řekl si, zhřešil jsem leda nadutostí, chtěl být až moc chytrý…
Celou věcí však dost trpěl. Ne snad, že by ho opouštěli přátelé, to ne, až na jednoho, který se vždycky měl velmi dobře, vydělával slušné (mnohem větší, než S.) peníze zejména v Sovětském Svazu, aby pak v prosinci 89 spěchal mezi prvními na vnitro, což tehdy pauvre S. - ale nejen jemu - nebylo vůbec nápadné, o něm kamarádi nepochybovali. Svým způsobem to byla dobrá zkouška lidských vztahů. Ale byla to pro něho vůbec ošklivá doba, věnoval se velmi dlouho a velmi obětavě projektu záchrany jednoho divadla a nakonec prohrál, vlastní práce se mu také nedařila, k tomu se přidaly soukromé problémy - samozřejmě aférou trpěla jeho rodina - a pauvre S. skončil s masivním vnitřním krvácením na operačním stole. Když pak slezl hrobaři s lopaty, nechal se přemluvit svojí ženou a požádal o lustraci, pěkně s rodným listem a občankou. Úřední lhůta proběhla a obdržel formulář, který zněl "nebyl evidován". Pauvre S. se tím více nezabýval. Těšil se, že bude moci normálně pracovat.
Po Mnichovu začaly skupinky nespokojenců účtovat s masarykovskou minulostí. Teď měli šanci, nebo si to aspoň mysleli a už vydávali rovnou Arijský boj. Mimochodem, byla to hloupost, chytřejší je se zmocnit už zavedeného titulu, jako to udělal Emanuel Vajtauer (jenže ten podle všeho pracoval pro britskou tajnou službu, takže posuzování jeho činnosti je poněkud složité) s Přítomností. Udávali levičáky, židomily, židy, nenáviděli Voskovce a Wericha, Čapka… Nebylo, a to je typické, zas tak moc podstatné, zda dotyčný byl opravdu levičák nebo ne; pravdu rozsévačové nehledali a myslím, že jim ve skutečnosti nešlo ani o židy. Léčili si komplexy, vyvolávali atmosféry a aféry a těšili se, že se něčím stanou. Němci o ně však důvodně moc nestáli, spíše se jich štítili.
Po roce 1945 vyrostly jako houby skupinky jiných rozsévačů (a někdy se mezi ně nějak zamíchali i ti předchozí) a využili přirozené touhy národa po spravedlnosti. Vlasta Burian chodil s Němci do baru, Mandlová taky, Talich dirigoval německé koncerty… Po Únoru dostalo svou šanci ještě víc rozsévačů. Témat měli mnoho a ohlas zaručený. (Neměli bychom zapomenout, že pět let je velmi krátká doba, ani deset let v životě země ještě moc neznamená… Začátek padesátých let je třeba vidět válečnou zkušeností, tak jako jsme dnes ještě nedožvýkali listopad 89.) Našlo se pro ně zrní i po osmašedesátém. Našlo se vždycky. Arijští bojovníci jsou nevyhubitelný druh. Těší se, že se něčím stanou a skoro nikdy se jim to nepovede, což je na jedné straně útěšným důkazem toho, že svět je přece jen rozumné místo, na druhé straně je to žene k novým horizontům. FAB může mít radikální i velmi decentní podobu.
Jedno je však vždycky stejné: rozsévač, ať se chytá zrovna arijské nebo nearijské ideje a bojuje za její čistotu, se rodí z komplexu, z pocitu nedocenění a závisti. Proto ani tolik neprosazuje myšlenky, jako spíše loví lidi. Jste-li nesympatický zrzek s nepříjemným tělesným pižmem, jehož maminka po prvním pohledu na tvářičku po porodu okamžitě odnesla do charitního domova, není divu, že vaším hlavním rysem nebude tolerance, ale budete se tvářit jako lokální Chomejní. Stodvacetikilová beztvará dáma s mohutným knírem nejspíše nebude přejícně sledovat modelky, ale spíše hledat v cizích šuplatech.
Už tehdy v časech AB museli tihle nešťastníci především vytvořit dojem, že důležitým proviněním v té uplynulé epoše byl jakýkoliv profesní úspěch a profesionalita, protože obé jim chybělo, chybí a chyběti bude. Proto si volívají jako cíl Buriany, Talichy a Čapky, eventuálně Hrušínské, Gotty nebo Jiráskové. Rozhodnost a razance, se kterou se ohánějí kalvínským plamenným mečem čistoty, k nim občas přivádí naivnější bytosti, které nerozeznávají motivaci, podobně jako grafomani nerozlišují téma a syžet. Existuje totiž i typ "charakterního bezcharakterního", který sice stojí na "dobré" straně, ale z nedobrých důvodů - asi jako impotent hlásá sexuální čistotu. Stojí sice na "správné straně barikády,", ale nepřestává nestát za nic. Jsou sprostí a bezohlední cynici, kteří píší jen láskyplné a něžné příběhy s dobrým koncem, protože to víc vynáší.
<
Jenže pauvre S. měl seznat, že není konec. Po delší době, když se otevřely archivy, objevil se v jednom listu - tehdy byl šéfredaktorem jeden absolvent moskevské univerzity a pak emigrant, jehož pauvre S. považoval až do té doby vlastně za kamaráda, ačkoliv ho kdysi před ním Jaroslav Pacovský varoval - byli jsme velmi naivní, skutečně - článek, kde jeho bývalá známá, paní K. sdělila světu, že ve svém svazku "Káťa" zjistila, že pauvre S. byl "pilným agentem" a měl na ni s cynicky otrlým humorem" donášet. Pauvre S. tak pochopil, že někde nějaké papíry přece jen asi existují. Bylo nejprve obtížné se vůbec k něčemu dohledat - v pardubickém archivu konstatoval, že on sám žádný spis nemá, ve spise svého otce a své sestry vystupoval jako sledovaná či nepřátelská osoba. V registru byl pravda zapsán, jenže s pravopisnými chybami. Ten, kdo jej tam zapsal, neměl po ruce jeho doklady a nevěděl, jak se to komplikované jméno píše.
Pauvre S. podal posléze žalobu na ochranu osobnosti. Mnozí říkali, aby se na to vykašlal, jiní, že musí, jiní, že je to jedno, protože ať soud rozhodne tak nebo onak, flek na něm zůstane stejně; jeden druh lidí věří soudu jen tehdy, jestli v podobných případech rozhodne, že byl vinen. Opačný případ považují mechanicky za fígl. Argumentují tím, že většina žalujících své lustrační spory vyhrála, aniž by je napadlo, že žalovali vesměs jen ti, kdo soudili, že by vyhrát měli a mohli.
Proces měl mj. dva následky: Pauvre S. se seznámil s chodem spravedlnosti a seznámil se se spisem Káťa. Soud byl dlouhý a důkladný; Pauvre S. sledoval jednání v úzkosti, protože brzy pochopil, že spravedlnost je specializovaná disciplina, v mnohém se podobající medicíně: jako specialista léčí toliko a jedině podebraný palec, nevšímaje si toho, že majitel palce umírá právě na rakovinu sleziny, soudí spravedlnost - jež musí být velmi dbalá formy - jen jednu jedinou okolnost, přesně slovně definovanou v žalobě, nevšímajíc si ničeho kolem. Pracovala důkladně, nikomu nic nedarovala, snažila se v té dané okolnosti dopátrat pravdy a nic nevynechat. Před soudcem defilovalo postupně asi osm nebo deset někdejších policistů, pauvre S. žádného z nich, kromě mladého autora, nikdy předtím neviděl. Rozdělil si je v duchu na dva typy: ostré hochy, kterých byla naprostá menšina, a lehkoživky, kteří převažovali. Zaujalo ho, že příslušný odbor měl zároveň na starosti kulturu a zdravotnictví. Ostří hoši byli jen dva, odpovídali u soudu stručně a hluboce opovrhovali jak pauvre S., tak mladým autorem, o němž věděli, že ve své práci švindloval a musel ji brzy taky opustit. Lehkoživkové se zase spíš dobře bavili.
Kdysi jsem se zeptal jednoho novináře, zda by uveřejnil návod na výrobu domácí atomové bomby za dvanáct korun, komukoliv dostupné a výrobně prostinké, kdyby se mu dostal do ruky. Bez váhání odpověděl, že okamžitě, je to jeho povinnost. A když pak první blázen tou bombou vyhodí do vzduchu tramvaj, ve kterém jede tvoje žena s dcerou? Takhle se na to nesmíš dívat, poučil mě.
Rozsévačské metody jsou prosté, ale přesné. Lid říká, že kde čert nemůže ublížit, aspoň zasmrdí. Jestliže už nějaký šmok pracuje v nějaké redakci, může napsat v zásadě cokoliv, protože to nejhorší, co se mu může přihodit, je, že se bude muset pár řádky omluvit. Druhé straně zbude jen trapně vysvětlovat, bránit se, ale ať šlo o polo-pravdu, čtvrt-pravdu nebo ne-pravdu, vždycky už zůstane zápach a skvrna, podle haškovského hesla, že "tamhle to je bratr toho zavražděnýho, to bude asi taky pěknej lump". Stačí přece vždycky jen například napsat, že "Milan Čuraň (krycí jméno!), který několikrát vyvrátil podezření, že je placen sudetoněmeckými organizacemi a který se u soudu obhájil z nařčení, že zneužívá malé holčičky, tentokrát píše, že atd." Běžnému čtenáři po třetím setkání s takovým nenapadnutelným úvodem zůstane v paměti jenom, že Milan Čuraň asi zneužívá malé sudetoněmecké holčičky.
Značně tomu také přispívá setrvačnost vnímání mnoha čtenářů. Už bolševik to dobře věděl a většinou nevedl polemiku, ale napadal osobně protivníka. Tráva nemůže být zelená, když to říká špatný řidič. Mám přítele, který nemůže číst Právo, protože je to pro něj pořád komunistické Rudé Právo, ať do něj píše kdokoliv a mám zase přítele, který nemůže číst Lidové noviny, protože je to pro něj zakuklený Český deník. Oba dva se domnívají, že jsou zásadoví. V zásadě si oba ale myslí totéž.
Co se však týče svazku "Káťa", dlužno říci, že pauvre S. nevycházel z úžasu. I on věděl o tajné, ne však ilegální organizaci jen málo a měl tendenci ji démonizovat. Ale byla to asi taky jen jedna socialistická instituce, se vším všudy. Nad hromádkou nanicovatých papírů jen vrtěl hlavou - za tohle dostávali peníze? Tohle někoho zajímalo? Málokterá takzvaná zpráva měla víc než dvě řádky. Byly tam překrásné pravopisné chyby. Bylo evidentní, že jeden opisoval od druhého, jestliže jeden napsal, že se od informátora dověděl, že "sledovaná opravuje byt", objevila se tato informace ještě nejméně dvakrát nebo třikrát, zase od někoho jiného. Zřejmě měl-li orgán napsat hlášení a neměl jaké nebo se mu nechtělo příliš pracovat, vzal spis a přečetl si, co už v něm je a uvedl to jinými slovy jako nový "poznatek". Koneckonců, ověřovat si, zda "pramen" skutečně "informaci" přinesl, nestálo nikomu za to. Spis vzbuzoval dojem, že většina "informátorů" se buď vymlouvala a vyhýbala, anebo moc nevěděla, že informuje. "Zprávy", které měl podávat pauvre S. sám, byly opravdu pozoruhodné: K. přestavuje kuchyň, dokončila přestavbu kuchyně. Má potíže se schvalováním svých scénářů, má ještě stále potíže se schvalováním svých scénářů. Hergot, kdo je neměl?, říkal si pauvre S. Na vedení filmu nadávali všichni, to mohli ti hoši napsat do hlášení kdykoliv o komkoliv. Všechny "informace" ve spise byly prostě hospodské kecy, bez výjimky. Kdybych tohle našel o sobě od nějakého přítele, asi se jenom zasměju, řekl si, vždyť z toho vyplývá, že jim prostě neřekl nic, ačkoliv mohl.
Novinář, který s dámou na článku o pauvre S. spolupracoval, jí jistě všechno věřil. Nebylo na tom nic divného, v době, o které mluvila, se ještě držel prsu a věděl o ní jen to, co slyšel. Teď však pauvre S. ve svazku objevoval pozoruhodné věci. Nějak to všechno nesedělo… Expřítel paní K. , o kterém v článku napsala, že za udávání bral honorář, o ní "vyzradil" například takové věci, jako že dostala z Rakouska darem vypínače. O tom, že za to Letec měl brát peníze, však pauvre S. ve spise nic neobjevil.
Jakékoliv detailnější informace, byť také nanicovaté, jako že někomu stříhá vlasy nebo že přijímá od přátel z Rakouska drobné dárečky a dostává novoročenky, podávala paní K. především sama na sebe. Pokud při "pohovoru" něco takového řekla, táhlo se to pak nadále spisem jako příslovečná červená nit. Čím déle to četl, tím nanicovatější a tím smutnější mu to celé připadalo. Byla to blbá doba. Ale proč se za ni ta dáma mstila jemu?
Dejme tomu, že za husitů nějaký švec dobře přijímal podobojí, ale šil mizerné boty. Je logické, že dřív nebo později začal exkomunikovat lepší ševce. Není vyloučeno, že byli ještě ke všemu katolíci… Anebo přestane švec-rozsévač vykonávat namáhavé a nevděčné řemeslo a snaží se vytvořit "nové profese", nejlépe takové, kde stejně není třeba umět o moc víc, než přijímat podobojí. Bohužel jako taková se nejspíš nabízí profese politika nebo komentátora, inu, circulus vitiosus. (Čert mě navádí, abych připsal ještě kritika, ale odolávám.)
Když jsem se počal touto úvahou zabývat, zjistil jsem rychle, že není leckomu příjemná a že ji hlupáci mohou snadno odbýt: je příliš obecná, příliš abstraktní, kdo jsou rozsévačové dnes a co má probůh třeba Gott společného s Čapkem?
Zdánlivě velmi málo, na místě je spíš paralela s Vlastou Burianem, který se také těžko mohl vyhnout určitým společenským stykům, ale něco přece. Oba, například, náleží mezi těch několik málo českých umělců, kteří jsou ve svém oboru mezinárodně známí a úspěšní a oba vzbuzovali (a vzbuzují) závist či nelibost některých současníků, přesvědčených, že známí a bohatí by měli být spíš oni nebo rozhodně někdo jiný. Jenže prostě nejsou. Kdo jsou dnes rozsévačové, na to může být názor různý. Jedním z měřítek je kádrování a láska k paušálním řešením.
Vždycky, když nějaká struktura začíná doplácet na svou nedostatečnost (a každá struktura je někde nedostatečná, jinak by byla mrtvá), objeví se stejný spor: mělo se být důslednější anebo otevřenější? A prostor pro arijské válečníky se znovu otevře.
Bylo zásadovosti málo nebo moc? Obávám se, že ta otázka není nikdy správně položena. Jak kde, zní totiž jediná moudrá odpověď, ale ta už není dost "zásadní", mělo se mít rozum. Oh, pane profesore Pekaři…
V článku paní K. uvedla, že její spis byl ukončen, jelikož byla těhotná, ale o těhotenství tam nebylo ani slovo, pauvre S. si ve spise přečetl, že spis uzavírají, ježto další námaha nestojí za to, sledovaná je nezajímavá, a kromě toho, že za ni psal některé práce pan O.H., se nic podstatného nedověděli.
U soudu pauvre S. vůbec hodně žasl, byť se zvláštním kyselým pocitem v ústech. Dověděl se například, že jeden kritik a dnes strážce veřejné mravnosti nosil na StB dobrovolně všechny ilegální písemnosti, které se mu dostaly do rukou, takže o něm nejprve zapsali, že zdá být vhodným objektem ke spolupráci, ale později šla policistovi jeho vlezlost na nervy, takže se kritikovi "cti" nedostalo a zapsán nebyl, naopak označen za neochotného. Paradoxní věru pomsta, pomyslel si S., ale ten jim to fakt nikdy neodpustil. Dověděl se také, že mladého autora k němu tehdy přivedly nahrávky jeho telefonů, začínající většinou slovy "tak zdravím, pánové estébáci, dneska se toho zase moc nedovíte…", což ho prý rozesmálo. Krycí jméno Sabina považoval za velmi vtipné.
Nejvíc pauvre S. ale šokoval záznam, který nejprve přehlédl, protože se nacházel na počátku spisu: jakási "Dominika" sdělila jakémusi mjr. Fialovi, že se setkala "s vedoucím TS na Barrandově, panem K.C., který ji upozornil na paní K. S. v tom smyslu, že jmenovaná je nejspíše spolupracovnicí Státní bezpečnosti. Zásluhou paní K. S. byl z Barrandova propuštěn její spolužák z FAMU Königsmark Alexandr (zase ten špatný pravopis) pro svoje styky na pravicové exponenty. Milenka pana K.C. tuto skutečnost potvrdila a dodala, že KS má podporu vedoucího TS dr.H., kterému dělá milenku, tvrzení zdůvodňovala tím, že nedávno jmenovanou přistihla s dr.H. v projekci ve velmi choulostivé situaci. Proto se jmenovaná netají se svými styky s pravicovými oportunisty… (atd.) Zpráva je dokladem nemorálního života vedoucích kádrů FSB…"
Z dalšího vyplývalo, poněkud komicky, že pracovníci tajné, ne však ilegální organizace byli tuze rozhořčeni tím, že se dáma vydává, byť ne výslovně, za jednu z nich a vyjádřili se, že vůči ní podniknou "profilaktické opatření". Takových zmínek bylo ale ve spise asi deset, jenže nakonec nikdy k žádnému "profilaktickému opatření" nedošlo a dámu nikdy nevyhodili - na rozdíl od pauvre S., který pak už zaměstnání v oboru nenašel.
Tak proto to udělala - ale kdo vlastně komu ublížil? No ano, řekl si pauvre S. smutně, ona halt nečekala, že to někdy někdo jiný dostane do ruky. Ale kdo ví, jak to bylo, k čemu ji třeba nutili anebo prostě jen něco plácla. Je to dávno a je to blbost a byla to blbá doba. Ale zašel za citovaným vedoucím skupiny a ten kývl: no jo, ona tě práskla, je to tak, takhle mi ten vyhazov tehdy nejvyšší dramaturg Ludvík Toman (to není krycí jméno) vysvětlil. Byla to blbá doba.
Soud posléze rozhodl, že pauvre S. vědomým spolupracovníkem té organizace nebyl a byl evidován neoprávněně.
Pauvre S. se vracel domů horkou červnovou Prahou, překvapen, že nepociťuje vlastně ani žádnou velkou radost; jak to bylo vlastně všechno zbytečné, říkal si, k čemu to všechno bylo? Byl si jist, že stejně jako o jeho obvinění psaly skoro všechny noviny, zprávu o soudním očištění nebudou chtít otisknout žádné. Hlavou se mu honily divné myšlenky: jak to jenom říkal šéf tajné, ne však ilegální služby MI 5 pan M. Jamesi Bondovi? Kdo chytá agenty, no přece lepší agenti? Proč volá zloděj tak často Chyťte zloděje? Přece aby odpoutal pozornost. A jak to bylo s těmi, kdo sice jakoby konají něco správného, ale jejich důvody jsou nepěkné?
Až ho rozbolela jizva na žaludku. Něco ho pobavilo - vzpomněl si, že jakousi knížku mladických filmových textů nebožtíka Tomana dokonce ve čtyřicátých letech ilustrovala Toyen. Za padesát let o něm už nic jiného ani nebude známo.
1. Jiri Szuta je mlady herec. Hral ve filmu Z pekla stesti 1 i 2. Toto je jeho pekelny pribeh. Jirka se narodil do rodiny, ktera nebyla moc obycejna. Matka i "otec" jako zaprisahli ortodoxni Svedkove Jehovovi mu prilis stesti neprinesli.
2. Ve trinacti totiz Jirka ukradl v obchode balicek zvykacek, coz byla jeho prvni a doposud posledni kradez. Jak dokazuji nasledujici radky, stalo se tomu tak zrejme proto, aby se konecne kolem nej zacalo neco dit.
3. Na co vzpomina nejradeji, jsou chvile, kdy se k nemu vsicni chovali hezky, protoze to nikdy nezazil. At uz to byly maskerky, asistentky a ostatni lide ze stabu, tak i slavni se kterymi se seznamil, jako Karel Gott, Helena Ruzickova, Michaela Kuklova a hlavne jeho milacek Sabinka Laurinova - jak ji rika a kteri se k nemu chovali jako k sobe rovnemu, coz bylo pro nej neco zcela noveho.
4. Jirka utekl. Jeho hlavni duvod byl, ze chtel videt premieru filmu, ve kterem hral. To se mu nakonec podarilo, ale jeho dalsi kroky vedly jiz primo za panem Bohumilem.
5. To pripomina film Requiem pro panenku, kde se zdrava divka urednickym omylem dostane do ustavu pro mentalne postizene, ale personal se ji nechce vzdat.
6. Nahlasi-li nekdo bombu v metru, tak to Policie CR musi neprodlene proverit, byt se to muze zdat sebenepravdepodobnejsi. Je snad sexualni zneuzivani mene dulezite nez plynulost verejne dopravy?
7. Podle nazoru odbornice na slovo vzate JUDr. Marie Vodickove z Fondu ohrozenych deti, jsou sance velmi chabe.
ad 1) Jiří Szuta není mladý herec, tato expozice příběhu je skutečně trikem vhodným tak pro ony čtenářky.
ad 2) opravdu mám věřit tomu, že Jirka kradl z toho důvodu? Opravdu nikdy nic jiného neukradl? Kde má proto Golgo důkazy? Takto je to kýč.
ad 3) …ano, ano milé čtenářky, znal všechny ty význačné pražské herce, se kterými v následujícím čísle přineseme rozhovor.
ad 4) …mladý herec riskoval vše, aby mohl vidět plody svého díla. Opravdu neutekl i proto, že se mu zdál pan Bohumil lepší alternativou než ústav?
ad 5) …s jehož režisérem přineseme rozhovor již v září. Argumentace prostřednictvím filmu, ve kterém byla postava hlavní hrdinky poněkud "vylepšena" (což přiznal i Renč), je špatná
ad 6) Logická chyba: policie zakročí nikoliv proto, že je narušena plynulost metra, ta je důsledkem jejího zákroku, ale proto, že jsou potenciálně ohroženy životy lidí.
ad 7) Pointa závěrem: uprostřed všeho toho spiknutí, milé čtenářky, je jak skála odbornice na slovo vzatá pí. Vodičková, takže číslo konta FOD je… Opravdu je pan Golgo tím pravým, kdo je schopen posoudit kdo je a není odborník? Neměl by se spíš věnovat PR článkům?
Jan Paul napsal slušnou odpověď, pravda s poněkud neorganicky začleněnou vzpomínkou na ředitele Řezníčka. F. Golgo mu za to nasadil "psí hlavu". Paul věnuje poměrně dost prostoru na to, aby čtenáře seznámil se systémem výchovy, který staví dle mého soudu na podobných principech jako např. časopis Nový prostor. F. Golgo vytrhne z kontextu jedinou (ironickou) zmínku o Makarenkovi, dá ji k další izolované větě a máme tu "ruské metody výchovy".
Přitom v Paulově příspěvku se popisuje systém, který učí sebeúctě: založené na jednoduchém postoji, že práce má cenu a prostřednictvím své aktivity je člověk schopen zaujmou určité postavení (nikoliv sexuálním stykem s panem Bohumilem). S trestným táborem to nemá opravdu nic společného. Už vůbec nechápu, kde F. Golgo bere odvahu popírat Paulovo tvrzení, že nesleduje dráhu svých bývalých svěřenců. Po té, co F. Golgo argumentuje (zcela nelogicky) protektorátem bych Jiřímu Szutovi nepřál ani tak Oskara, jako spíš schopnějšího zastánce, než je F. Golgo.
Samozřejmě "vrcholným" číslem BL je vytvoření dojmu, že F. Golgo ukazuje nějakou skrytou realitu ČR, kterou my Češi nechceme vidět. Opravdu si redakce myslí, že zveřejněním: "Zbavte se pana Golga. Alespon oficialne. Akorat si naserete lidi, kteri vam fandi a jsou "mirne" neduverivi k zahranicnim a navic levicackym moudrostem. Mne osobne staci Pecina." si dodá nějaké věrohodnosti?
Takže pan Golgo ať si dál píše co chce (a třeba i jak chce), jen potom prosím nečekejte, že někteří lidé - například já - budou brát BL vážně. Když Nick Davies psal o neutěšených poměrech britského školství, obešel se bez emocionálního žvanění. Kritika je důležitá, ale opravdové životní průšvihy netřeba stylisticky přibarvovat jak to činí p. Golgo. Jinak jde trochu o medvědí službu.
Trochu vážněji: je záslužné, že Ondřej Čapek objevuje v Golgových článcích to, co vidí jako emocionální manipulaci, ale mně se to zdá - tváří v tvář neřešenému příběhu - možná trochu podružné. Zdá se mi, že je to trochu zástupná argumentace - a prohlašuji tady místopřísežně - nemám k Fabianu Golgovi žádný osobní vztah! - Jak je možné, že se někdo nepozastaví nad tragickým příběhem tohoto dítěte, kterému nikdo nepomohl, ale pozastaví se nad větou, že se mu líbilo u hereček...?
Zrušme armádu
Mluvit o tématech, jež působí silné emotivní vzruchy, je často velmi obtížné. Téměř každý člověk ztrácí soudnost a skutečné argumenty nahrazuje prázdnými frázemi či pocity zcela nesouvisejícími.
Historická zkušenost staví na tradici nepřátelství. Každý, kdo se nebránil, byl pohlcen svým okolím. Přežili jenom ti nejsilnější - ti, kteří se byli schopni ubránit.
Je dobré si povšimnout, že ve 21. století se mění způsob ovládání, způsob "aplikace" moci. Již ani tak nejde o to dobýt cizí území hrubou vojenskou silou (a zničit při tom celou infrastrukturu), spíše je dnes možné ovládnout zemi za pomoci kapitálu. Platí pravidlo, že moc má ten, kdo vlastní. Prostě skoupit a vlastnit vše, co vlastnit lze. Ten, kdo vlastní celou infrastrukturu dané země, ten ji fakticky může ovládat - nezávisle na demokracii a oficiální politické struktuře země. Je dobré připustit, že tento úhel pohledu není výplodem nemocného myšlení, ale právě naopak vychází z důkladné analýzy reálných faktů. Vnímejme skutečnost takovou, jaká skutečně je - bez iluzí.
Přijměme fakt, že mít moc znamená mít peníze. Plýtvat finančními zdroji na věci zbytečné znamená moc ztrácet. V tomto smyslu můžeme vnímat jako paradox, že ČR má armádu, která ve skutečnosti její moc čím dál tím víc oslabuje, oslabuje totiž její ekonomickou konkurenceschopnost. Armáda ČR tak působí zcela kontraproduktivně vůči původnímu smyslu své existence.
Žijeme svými mýty, neumíme se zbavit svých falešných představ. Uvedu příklad:
Před druhou světovou válkou jsme žili v období mýtu, že mezinárodní smlouvy mají platnost a budou se plnit. Dnes jsme bohatší o zkušenost, že košile je mnohem bližší než kabát a plní se tedy pouze ty smlouvy, které kdosi plnit chce. Etika a morálka nemá (!) na mezinárodním poli místo, zde platí reálný pragmatismus. Francie a Velká Británie porušily v období 2. světové války dohodu s ČR právě proto. Patrně existovala představa, že zachrání své obyvatele. Smlouva o vzájemné pomoci při napadení se stala rázem pouze cárem papíru.
<(Záměrně pomíjím názor, že Západ potřeboval najít obětního beránka, který zastaví hrozbu z Východu - nástup sovětského totalitního režimu, což pak vlastně za celý svět učinili Němci. Aby to mohli učinit, nebylo cílem ihned na počátku války spojeným úsilím Hitlera porazit. Je asi naivní představa, že neexistovaly dobře informované tajné služby. Zdá se, že Hitler nevědomě posloužil jako nástroj boje proti totalitnímu režimu v Rusku... Ale to je široká a komplikovaná úvaha s mnoha vysoce spekulativními rysy. Dodnes chybí mnoho informací.)
* * *
Chceme-li pohlédnout podrobněji na závažnou otázku - zda má smysl, aby měla ve 21. století ČR svou armádu, musíme důkladně zvážit všechny souvislosti.
Pokusím se na následujících řádcích alespoň o nástin, jak lze k tomuto závažnému tématu přistoupit:
1. Každý vždy prosazuje své zájmy. Zkoumejme tedy nejprve, jaké zájmové skupiny existují.
2. Určité zájmové skupiny mají větší reálnou sílu prosadit své zájmy než jiné. Zkoumejme, které jsou které.
3. Pokusme se od sebe odlišit dvě úrovně. Tou první je skutečný význam určité změny, který jsme schopni si představit, a tedy i naplánovat, a můžeme ho zcela reálně očekávat. Druhou úrovní je spekulativni očekávání ve smyslu "kdyby". Zvažme, zda nežijeme v mýtu, tedy zda některé zcela nepravděpodobné možnosti nebereme příliš vážně. Zvažme, zda nám je někdo záměrně nepodsouvá pouze proto, aby dosáhl svého soukromého záměru (zisku).
4. Ptejme se, jaký způsob myšlení z hlediska občana a celé polis lze považovat za prozíravý (moudrý, odpovědný), a který naopak za naivně (až hloupě) důvěřivý.
Všechny otázky jsou samozřejmě myšleny ve vztahu k armádě.
Nástin odpovědí na jednotlivé body:
Ad 1) Existují velké továrny na výrobu zbraní. Je-li ve světě příliš dlouho mír, ztrácejí tyto továrny zakázky a akcionáři zbrojařských firem své nemalé peníze. Přirozeným zájmem těchto akcionářů je dosáhnout zvýšení odbytu. V praxi to znamená podporovat zvyšování vojenských rozpočtů jednotlivých zemí - přes různé lobby. Lze jen spekulovat o tom, zda některé lokální vojenské konflikty nejsou přiživovány zcela cíleně (uměle) skrytým vyvoláváním (např. též přes média?) nepřátelských nálad.
Ad 2) Tisíc občanů, kteří nechtějí žádnou armádu, má nepatrný vliv ve srovnání s jedním dobře zaplaceným senátorem, jež podporuje vojenství. To platí jak v USA či Rusku, tak třeba i v ČR.
Ad 3) Zrušení armády uvolní ihned značné finanční prostředky z rozpočtu ČR. Ty je možné použít k řešení skutečných a závažných problémů, které dnes reálně existují. Oproti tomu najít praktický smysl existence armády vyžaduje značně spekulativní myšlení. Vyžaduje používat mnoho slov "kdyby".
Uvědomme si, že kvůli hrozbám hypotetickým ztrácíme den za dnem zcela fakticky.
Ad 4) Lidské myšlení vykazuje velkou setrvačnost a nepružnost. Máme představu, že když tady byly armády a vojenská obrana celé dějiny, tak tomu tak musí být stále. Žijeme tak v zajetí předsudků, které nemají žádné opodstatnění. Na následujících řádcích se pokusím naznačit, jakými důvody může někdo argumentovat pro další existenci armády.
a) Armádu potřebujeme - kdyby tu byla válka
Komentář: Napadení Slovenskem, ve kterém jsme byli donedávna ve společném státě je holý nesmysl. Napadení Rakouskem, ve kterém jsme byli ve společném státě před vznikem první republiky, je také jen velmi těžko představitelné. Napadení Polskem rovněž. A Německo je dnes v situaci, kdy si nemůže dovolit vojenskou expanzi. Myslím, že je zcela jasné, že ČR je ve zcela jedinečné politické konstelaci: Neexistuje reálná hrozba napadení sousedním státem.
b) Jsme součásti NATO, sluší se, abychom odpovídajícím způsobem participovali na jeho silách
Komentář: Srovnáme-li ekonomickou výkonnost ČR s ostatními zeměmi, je zřejmé, že naše země se chová velmi neprozíravě, platí totiž vojáky, které nepotřebuje a neplatí učitele, které potřebuje.
ČR republika učiní nejlépe, když v rámci NATO vytvoří perfektní polní nemocnice, či specializované odborné týmy na odstraňování minových polí. Není to málo. Navíc tyto služby mohou ihned pomáhat tam, kde je skutečně naléhavě potřebují.
c) Armádu potřebujeme pro případ nečekaných přírodních katastrof
Komentář: Jde o jediný faktický argument. Každá země by měla mít speciální domobranu, dobře technicky vybavenou, která ve spojení s policií bude schopna řešit krizové situace. Část vojenského rozpočtu bude nutné použít na tento účel.
d) Armáda vychová z chlapců muže
Komentář: No comment.
e) Nikdo si nemyslel, že v Evropě bude ještě válka a hle, co se děje na jihu Evropy…
Komentář: Tamní situace je zcela odlišná. Přetrvávají dlouholeté konflikty - náboženské, etnické i jiné. My žijeme již staletí v prostředí nábožensky homogenním. Nelze srovnávat ČR a Jugoslávii.
Výhody zrušení armády:
a) Dnes ztrácí zcela zbytečně mužská polovina populace 12 až 18 měsíců svého života. Mnoho mladých lidí se poprvé ve svém životě setkává s nutností podvodu, protože vyhnutí se vojenské "službě" si mohou eticky zdůvodnit. Již tento "detail" stojí za pozornost. Jistě to má nemalý vliv na ekonomické zaostávání celé společnosti.
Tento velmi dlouhý čas - z hlediska trvání lidského života - je nutné využít a ne promarnit.
b) Ušetřené peníze lze použít mnohem účelněji. Je velmi nutné např. zlepšit zcela nevyhovující a dokonce protizákonnou situaci ve věznicích. (O systémové změně vězeňství, které spíše člověka-vězně posune v jeho vývoji směrem dolů, nebyla doposud započata ani společenská diskuse v médiích…) Občany západních států zajímá především osobní bezpečnost - jistě bude pro ně zlepšení ve vězeňství velmi dobrou zprávou.
c) Hodně se mluví o Rusku a jeho obavách z rozšiřování NATO směrem na východ. Byl by to výborný signál: Z nás rozhodně strach mít nemusíte.
d) Z globálního hlediska půjde o nastartování definitivního celosvětového odzbrojení, které může skončit již okolo roku 2030. Rychlost společenských změn je dnes díky informačním technologiím mnohem vyšší než v minulosti. Na zemi je okolo 300 zemí. ČR může patřit k prvním, které najdou odvahu jít touto cestou. Někdo prostě bude první.
e) Z hlediska společenské psychologie dojde k zásadnímu zvratu - bude zřejmé, že svět se skutečně zlepšuje, že dobré trendy lze prosadit. Účinek zpětné vazby tohoto fenoménu je dnes z větší části nepředstavitelný.
f) Vojenství je velmi náročné na spotřebu neobnovitelných fosilních zdrojů. Též se velmi účastní na znečišťování životního prostředí. Ekologie je obor, který často opomíjíme.
Zavedení profesionální armády, které již politici ČR dlouho předem jako návrh ohlásili, je kompromisní řešení, které mnohé souvislosti neřeší.
* * *
Nelze samozřejmě nevnímat, jak lidské vědomí stále dokola nechce přijmout tak prostý poznatek, že ve skutečnosti neexistují žádné reálné důvody pro další existenci armády ČR.
Celá otázka se tak posouvá spíše do oblasti psychologie davu, kdy ani zcela zřejmé a jednoduché věci nelze realizovat prostě proto, že nebyl doposud nalezen způsob, jak nedefinovatelné předsudky vůči některým myšlenkám a konkrétním činům z lidského myšlení vymýtit.
Budete-li pozorně sledovat, kdo hájí jaké zájmy, brzy zjistíte, že ti lidé, kteří mají z určité situace osobní profit, budou mluvit ne o něm, ale květnatými slovy o nutnosti mít v případě nečekané potřeby k dispozici kvalitní a dobře vyzbrojenou armádu, která napomůže udržet světový mír… O morální povinnosti naší země podílet se na obraně tradičních hodnot… Atd.
* * *
Co kdybychom se jednou provždy definitivně smířili s faktem, že prostě nejsme světová vojenská velmoc a místo toho velmi jemně Západu naznačili, že nám cosi podstatného již přes 60 let dluží? Máme odvahu? Jsme nesvéprávné malé děti, které si mohou myslet a činit jen to, co nám kdosi povolí?
Nebo jsme již dospěli k vyššímu druhu poznání, že naše skutečné zájmy musíme chránit my sami? Že to za nás nikdo jiný neudělá? Prohlédneme konečně, jak funguje svět?
Ó, kéž by - myslím, že je načase.
