Co je nového v České republice

Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého pobytu v žádném případě neznamená omezení Vašich práv a svobod, spíše lze mluvit o jejich "nerozšíření".

Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy

Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Fabiano Golgo

Jiří Szuta je mladý herec. Hrál ve filmu Z pekla štěstí 1 i 2. Toto je jeho pekelný příběh.

Jirka se narodil do rodiny, která nebyla moc obyčejná. Matka i "otec" jako zapřisáhlí ortodoxní Svědkové Jehovovi mu příliš štěstí nepřinesli. Velmi přísná spartánská výchova připravila chlapci těžké chvíle hned na samém začátku života. Nikdy nepoznal, co jsou to Vánoce nebo dárek k narozeninám. Když byly Jirkovi čtyři roky, tak mu "otec" ve věku třiceti let zemřel na leukémii, protože máma nedala povolení k transfúzi.

Kdo by čekal, že se mu odchodem přísného otce život zlepší a rodina se stmelí dohromady, ten se hluboce plete. Matka začala být naopak zlá a na Jirkovi si vybíjela svou nervozitu. Už tehdy ho začala rafinovaně trestat. Zavírala ho na celý den na záchod, dávala mu neúměrné výprasky a potom ho potírala pudrem, aby to nebylo znát na těle. Ostatním členkám církve musel říkat teto a jezdit s nimi agitovat do Jihlavy. To často odmítal, protože mu bylo trapné chodit od domu k domu a lákat lidi ke Svědkům (mluvíme tu o teprve osmiletém chlapci). Vždycky když to odmítl a teta si stěžovala, že nechce pomoci přivést nové ovečky, tak mu matka uštědřila ledovou sprchu, nebo mu ošklivě ostříhala vlasy, aby vypadal odpudivě a nikdo se s ním nekamarádil.

Když bylo Jirkovi deset let, bratří z církve pro jeho mámu vybrali v Praze "ideálního manžela" ze svých řad a jemu nového "tátu". Bohužel se po dvou měsících ukázalo, že volba byla všechno, jen ne šťastná. Tento horlivý křesťan začal totiž bít nejen svou novou manželku, ale i Jirku a jeho dvě sestřičky. S mlácením manželky nepřestal ani poté, co přišla do jiného stavu, a podle výpovědi v tom pokračoval ještě nejmíň dalšího půl roku.

Po narození dítěte se začal soustřeďovat na Jirku jako na  nejstaršího a žena ho v tom podporovala, protože ani jí nebylo bezohledné zacházení s jedenáctiletým klukem cizí a navíc pak dal muž pokoj jí.

Týrání, které pro chlapce tímto začalo, se nedá vylíčit, protože jde skutečně o sadismus nejtvrdšího zrna. Snad jen, že "otec" chlapcem házel místnosti nebo ho zvedal ke stropu a pouštěl dolů a pak sledoval, jak se na zemi svíjí bolestmi a pláče.

Vyrazil mu několik zubů ranami pěstí do obličeje, dával mu nekonečné výprasky kabelem, nebo latí, kterých nespočet o chlapcovo vyhublé tělo zlomil. To vše se neodehrávalo někde na odlehlé samotě na horách, ale v Telči a věděli o tom jak spolužáci, tak učitelé. Nikoho ale nenapadlo informovat policii, sociální pracovníky nebo lékaře.

Trvalo to další otřesné tři roky než konečně alespoň na čas spadla klec, i když za nečekaných okolností.

Ve třinácti totiž Jirka ukradl v obchodě balíček žvýkaček, což byla jeho první a doposud poslední krádež. Jak dokazují následující řádky, stalo se tomu tak zřejmě proto, aby se konečně kolem něj začalo něco dít. Prodavačka ho odvedla domů, kde pak následoval nelidský výprask, jehož následky nemohly druhý den ujít ve škole už nikomu. Tak se tedy vedení školy rozhodlo konečně zavolat sociální pracovnici.

Ta však konstatovala, že to se občas po krádeži stává, že rodiče své dítě neúměrně potrestají!

Načež se všechno v Jirkovi zlomilo a propukl v neutišitelný pláč, při kterém opakoval, že se to děje pořád a každý den už od jeho pěti let!

Takže sociální pracovnici začalo být plačícího chlapce přece jen líto. Po letmé prohlídce a nálezu nesčetného množství modřin, zaschlých ran, stop po bičování a dalších zřejmých důkazů, že kluk je nemilosrdně týrán, ji už ale nezbylo nic jiného, než ho okamžitě odvést do nemocnice.

Tam strávil dva dny na pozorování a poté byl převezen do Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinky. Po dvoudenním pobytu bylo zjištěno, že hoch je zcela nekonfliktní bezproblémové dítě a proto byl umístěn do dětského domova v Plumlově u Prostějova, kde jak sám říká, se mu líbilo (tento dětský domov byl již zrušen).

Ale i v něm strávil Jirka jen velmi krátkou dobu. Měsíc a půl totiž trvalo než matka přijela na první návštěvu, kterou celou věnovala přesvědčování hocha, aby odtamtud utekl a vrátil se domů, že vše bude v pořádku. Matka se opravdu snažila. Mezitím byl totiž "otec" zatčen.

Chlapec však jejím slibům uvěřil, utekl z dětského domova, vrátil se domů a matce se podařilo jej přesvědčit o tom, aby vypověděl, že mu "otec" nikdy nic neudělal, a že chce zůstat doma. Soud tomu uvěřil, "otec" byl propuštěn a chlapec byl vrácen zpět ke svým trýznitelům.

Jak k tomu mohlo dojít? Na to může dát odpověd pouze příslušný soudce, psychologové a sociální pracovníci.

V létě onoho roku natáčel Zdeněk Troška film Z pekla štěstí. Do konkurzu se dostal i Jirka a režisér si modrookého bloňdáčka okamžitě oblíbil. Honorář, který za natáčení dostal mu však "otec" hned zabavil. Údajně na výdaje, které s ním mají. Avšak oblečení a školní pomůcky Jirkovi kupoval děda. Doma dostal pouze najíst. Hračky a podobné věci od rodičů nepoznal.

Týrání nepřestávalo. Celá Telč již věděla, že za to "otec" tři měsíce seděl. Přišlo vyloučení z řad Svědků Jehovových a rodiče z toho vinili Jirku. "Otec" už byl mnohem rafinovanější a aby měl nějaké odůvodnění k přísným trestům, tak zadával chlapci nesplnitelné úkoly. Musel například tisíckrát napsat nějaký text a když to nesplnil v určitém časovém limitu, tak dostal tvrdě nařezáno.

Musel navozit více než šedesát litrů vody z vesnice vzdálené tři kilometry, a to do čtyřicetipěti minut. To se mu nikdy nepodařilo stihnout a proto byl pokaždé tvrdě mučen. Nesměl chodit ven. Pouze až by splnil všechny vymyšlené úkoly, ale těch bylo tolik, že to bylo nemožné. "Otec" se touto sadistickou šikanou nesmírně bavil. Chlapec byl v podstatě celé dětství zavřený doma a kromě školy neměl možnost stýkat se s vrstevníky. Ven se dostal tak čtyřikrát do měsíce, když byl někam poslán, ale to jen vždy tak na půl hodinky až hodinku.

Jednou z nejvíce ponižujících věcí pro něj dodnes je, že musel po náměstí a ulicích Telče chodit s cedulkami na krku, na kterých stálo: "Neposlouchám rodiče. Zasloužím si trest". Viděl to úplně každý, koho potkal, ale všichni mlčeli.

Všichni viděli, že je dítě týráno, ale projevovali absolutní nezájem. V Telči vládla lhostejnost, ale Jirka byl mučen dál. Pokračovalo bití, kopání do břicha, pálení, sprchování ledovou vodou a různé psychické tresty a zákazy.

Jirka nikdy neutekl z domova, i když na to často myslel. Přesto se pokorně každý den vracel ze školy do domu, který se pro něj stal mučírnou a vězením. V zoufalství zavolal na Linku bezpečí, ale tam mu bylo řečeno, že oni mu nemůžou pomoci, ať se svěří někomu staršímu - třeba učiteli. To udělal, ale - malé město: učitel se s "otcem" znal, zavolal si ho, poptal se a to bylo vše. Na tu noc co následovala, Jirka nezapomene a podobných nocí, které probrečel at' už bolestí, nebo lítostí nad svým životem ho čekalo ještě mnoho.

Vše totiž pokračovalo další dva roky a půl!

V létě znovu přijeli do Telče filmaři a začalo se točit Z pekla štěstí 2. Jirka prožil opět pár pěkných dní, protože během natáčení mu "otec" dal pokoj (musí přece vydělávat - je mu už 15).

Na co vzpomíná nejraději, jsou chvíle, kdy se k němu všicni chovali hezky, protože to nikdy nezažil. Ať už to byly maskérky, asistentky a ostatní lidé ze štábu, tak i slavní se kterými se seznámil, jako Karel Gott, Helena Růžičková, Michaela Kuklová a hlavně jeho miláček Sabinka Laurinová - jak jí říká a kteří se k němu chovali jako k sobě rovnému, což bylo pro něj něco zcela nového.

Natáčení rychle skončilo.

Matka, fanatička nejen náboženská, ale i fanatička do cizokrajných koček, kterým dává více péče a lásky, než svým dětem, mu okamžitě honorář sebrala a koupila si za něj drahou britskou kočku, zatímco otec propil zbytek.

Jirka nedostal ani korunu. Nikdo mu nekoupil ani čokoládu. Čekal jej naopak velmi tvrdý podzim a zima.

Přišel 23. prosinec 2000 a Jirka prosil matku jestli by poprvé v životě nemohli slavit Vánoce. Ta rezolutně protestovala a vysvětlila mu, že ikdyž jsou z církve vyloučeni, tak jsou pořád Svědkové Jehovovi a že žádné Vánoce nebudou...

Po proplakané noci, na Štědrý den ráno se Jirka probudil jako první. Obléknul se, vzal si občanku a vydal se na svůj první útěk. Nejdříve zajel k tetě do Jihlavy, kde pobyl pár dní, ale pak pochopil, že tam nemůže zůstat, protože ho možná hledá policie a teta by ho jistě vydala. Tak se tedy vydal do Prahy za babičkou - matkou "otce". Ta však stejně jako Jirkův "otec" pije a Jirku vyhodila - ať jde k čertu.

Ten ještě zavolal do Telče. "Otci" řekl, že je v pořádku, ale že je kvůli němu na útěku, protože ho mlátí a že chce mít vánoce a normální život. "Otec" mu jen řekl: "A co já s tím?" a zavěsil.

Jirka (16) tedy chodil po Praze, nebo přespával po záchodcích, protože byla zima. Když utratil všechny drobné, co měl, za jídlo, tak s poslední desetikorunou zavolal matce. Ta mu jen začala vyhrožovat "jakej dostane výprask" a zavěsila.

Bez peněz, hladový, zmrzlý a  v těžké depresi z toho, že je na světě úplně sám a nikdo mu nechce pomoci a mít ho rád, se posadil na lavičku u sochy Sv.Václava. Po chvíli ho oslovil asi padesátiletý pan Bohumil a začal se ho vyptávat co tady dělá, odkud je, kolik je mu let, atd. Jirka mu všechno po pravdě řekl a tento muž mu nabídl, že může přespat u něj. Byla už tma, Jirka se cítil velmi zoufale a nevěděl kam jinam by šel. Proto souhlasil.

V bytě zjistil, že pan Bohumil je homosexuál, protože to na něj začal zkoušet. Jirka pohlavní styk odmítal a tak mu pan Bohumil za něj nabídl peníze. Jirka říká, že to musel udělat, protože byl úplně na dně a krást nechtěl. Říká, že neměl čas o něčem přemýšlet, nebo se bát. Hlavně to chtěl mít už všechno za sebou. Nakonec u něj zůstal několik dní a pak se rozhodl, že situaci musí vyřešit nějak jinak.

Proto odjel do Jihlavy na sociálku, kde řekl, že by chtěl do dětského domova. Jeden den strávil v nemocnici a pak byl již podruhé ve svém kratičkém životě umístěn do Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinkách. Snad proto, aby tamní psychologové dostali druhou šanci zjistit, že Jirka nepatří ani k rodičům, ani do ústavu pro zločince, ale do dětského domova, o který si sám řekl, nebo do dobré náhradní rodiny.

Pánové a dámy však opět zklamali na celé čáře!

Depresivní prostředí, chladný přístup vychovatelů, nedostatek volnosti tak nutné pro týrané děti. Jirka utekl. Jeho hlavní důvod byl, že chtěl vidět premiéru filmu, ve kterém hrál. To se mu nakonec podařilo, ale jeho další kroky vedly již přímo za panem Bohumilem. U něj strávil třináct dní, dokud nepřijela jeho manželka a děti. Pak musel odejít.

Psal se únor 2001. Noc. Opět sám v cizím velkoměstě. Byla mu zima a tak ho napadlo zajít na Hlavní nádraží, kde by se mohl zahřát.

Netrvalo dlouho a osamoceně sedícímu mladému chlapci přišel první homosexuál lačný po novém masíčku. Unaveného Jirku nemusel dlouho přesvědčovat. Jirka během pár dní vystřídal několik klientů, spal po různých bytech i v luxusních hotelích, kde se ho nikdo neptal kolik je mu let a proč přichází v noci s nějakým padesátiletým cizincem.

Většina jeho zákazníků byli Angličani, Američani a Češi, protože o Němcích slyšel od ostatních kluků jen špatné věci, tak se jim raděj vyhýbal. Jinak se nebál s někým cizím odejít, protože si nemyslí, že by mu někdo cizí chtěl něco špatného udělat (po svých zážitcích z domova si zřejmě myslí, že špatné věci dělají dětem jenom rodiče).

Někteří kluci mu nabízeli drogy a dospělí Romové a Češi, jestli by pro ně nechtěl pracovat za podíl. Že mu můžou sehnat dobré kšefty, ubytování a tak. Ani do jedné z těchto věcí Jirka nespadl. Jediné čeho se nevyvaroval (když opomineme, že ve své dětské naivitě odešel s kdejakým "cizím pánem") je to, že byl přepaden a úplně o všechno okraden.

Při monitorování prostituce a zneužívání dětí na území hlavního města, jsem se s Jirkou setkal i já. Po velmi dlouhém rozhovoru vyslechnutí jeho otřesného příběhu jsem mu doporučil, aby se vrátil do Brna do diagnostického ústavu. Jirka souhlasil, posadil jsem ho na autobus a hned nejbližší sobotu v den návštěv ho muj tlumočník jel navštívit. Byl to navíc příhodný čas, neboť měl právě po šestnáctých narozeninách.

O dojmu z ústavu není třeba se nějak obšírněji rozepisovat. Kdo jste byl někdy v psím útulku, tak si představte jen na místě psů odložené děti.

Žádné překvapení, že odtamtud utíkají.

Po návštěvě však už Jirka neutekl. Z  rodiny za nám nikdo nepřijel. Navštívil ho jen kolega.

Při rozhovoru s ředitelem ústavu bylo přislíbeno, že najde pro Jirku coby absolutně zřejmou oběť pěkný dětský domov. Nestalo se tak.

V diagnostickém ústavu strávil více než dva měsíce a po té byl na popud ředitele přemístěn do Dětského výchovného ústavu v Jihlavě. Do pasťáku. Tam se stal od prvního dne tento vyhublý klučina, který je celý život týrán a ponižován, terčem nemilosrdně kruté šikany.

Píše se květen 2001. Jirka už nemohl déle snášet šikanu od chovanců a nezájem vychovatelů. Utekl. Samozřejmě do Prahy. Tentokrát se již dostal rovnou až do jednoho známého podniku, ve kterém se scházejí prostituti (jak ti dobrovolní, tak z donucení), homosexuálové a pedofilové. Naštěstí nepadl do chřtánu žádnému z všudypřítomných pasáků. Ve tři hodiny ráno byl pak další den kontrolován hlídkou na Hlavním nádraží. Policie ho pak předala řediteli "pasťáku" a ten si jej odvezl zpět.

Šikana pokračovala. Ostatní kluci, kteří tam jsou, jsou agresivní a každý z nich má již něco za sebou. Jirka s nimi nemá nic společného. To připomíná film Requiem pro pannenku, kde se zdravá dívka úřednickým omylem dostane do ústavu pro mentálně postižené, ale personál se jí nechce vzdát.

I Jirka je v ústavu omylem. Nebo přímo zlou vůlí. On řiká, že vychovatelé o šikanování vědí. Když ho chovanci začnou bít, tak vychovatel prostě odejde z místnosti.

Byl již dvakrát brutálně znásilněn. Proto v průběhu května opět utekl s tím, že už se tam nechce nikdy vrátit.

Jeho svoboda trvala jen velmi krátce. Policie ho opět zatkla. Přesto se mu podařilo se se mnou telefonicky spojit a vylíčit mi hrůzy a utrpení, jaké v ústavu prožívá a to nejen ze strany chovanců! Detaily není třeba zmiňovat.

V ústavu je pouze třicet chlapců a každý den jsou tam na ně tři vychovatelé. Přestože má tedy jeden na starost deset chlapců, tak nedokáže uhlídat šikanu? Otázek se však vynořuje mnohem víc.

Předně jakto, že si nikdo v Telči ještě když byl hoch sotva pětiletý nevšiml, že je týraný? Co dětský lékař, učitel tělocviku? Jakto, že byl Jirka vrácen z dětského domova trýznitelům? Jakto, že byl jeho "otec" propuštěn? Proč ředitel diagnostického ústavu rozhodl o Jirkově umístění do výchovného ústavu? A konečně proč, ikdyž nahlásil vychovatelům i řediteli co se mu tam děje, nikdo nic nedělá?

To jsou důvody proč utíká. Kdyby byl v dětském domově, nebo v náhradní rodině již od mala, tak by jistě nemusel projít tím, co jej poznamenalo na celý život.

Vina padá na rodiče, učitele, psychology, ale i na sousedy a běžné občany města Telč, kteří viděli a slyšeli, ale dělali, že nevidí a neslyší, a tak poznamenali jeden lidský život navždy.

Dětí, jako je Jirka, je bohužel spousta.

Stížnost a žaloba na Policii ČR: zvát novináře na policii za zveřejnění kritického článku je nepřípustné

obdržel jsem předvolání k podání vysvětlení č. j. OR10-148/M01-TČ-2001 na Místní oddělení PČR v Praze 10, na němž se předmět vysvětlení specifikuje jako "úřední jednání, kritika zásahu měst. policie u Ladronky zveřejněná v Britských listech" (viz příloha).

Pokud je mi známo, režim, kde novináři chodí na policii, aby vysvětlili své kritické články, se nazývá diktatura. V demokratickém státě je takový postup nemyslitelný a je třeba ho kvali­fi­ko­vat jako překročení pravomoci daného Policii ČR zákonem č. 283/1991 Sb. a zej­mé­­na jako závažný zásah do ústavním pořádkem zaručeného práva na svobodu projevu (čl. 17 Lis­tiny základ­ních práv a svobod, č. 2/1993 Sb.).

Na postup nprap. Kričfalušiho podávám proto stížnost a žádám, aby toto podání bylo i s pří­lo­hou postoupeno odboru stížností Policie ČR.

Dále tímto podávám trestní oznámení na neznámého pachatele a žádám, aby k tomu příslušné orgá­­ny (tj. Inspekce MV) prošetřily, zda postupem Místního oddělení PČR v Praze 10 nebyla naplněna rovněž skutková podstata trestného činu zneužívání pravo­moci veřej­ného činitele podle § 158 trestního zákona.

Tomáš Pecina
novinář

Pozoruhodný případ mediální manipulace: Proč se vrátil Ronald Biggs do vězení v Británii

Fabiano Golgo

Hodně se hovoří o Ronaldu Biggsovi, o muži, který se stal celebritou jako jeden z účastníků tzv. "loupeže století" ve Velké Británii. Britská nebulvární média a některé úřady se soustřeďují nejen na morální otázky týkající se jeho návratu ("měli bychom zadržovat umírajícího člověka ve vězení"; "měli bychom propustit odsouzeného zločince"?), ale také o etické otázce, která se v tomto případě týká peněz tiskového magnáta Ruperta Murdocha, protože Murdochův britský bulvární deník The Sun poslal pro Biggse do Brazílie letadlo, poskytl prý jeho příbuzným nějaké peníze a otiskl množství senzacionalistických článků.

(V Británii je zákonem zakázáno, aby tisk poskytoval finanční odměnu odsouzeným zločincům za "můj životní příběh" - účelem je znemožnit, aby mohli profitovat ze "slávy", kterou jim přineslo spáchání trestného činu. Proto údajně poskytl deník The Sun peníze Biggsovým příbuzným, nikoliv Biggsovi samotnému. Vyšetřuje to ale Press Complaints Commission, Komise pro stížnosti na tisk. Pozn. JČ)

Zapomíná se však na jinou hlavní postavu v tomto příběhu: na Michaela Biggse, jeho brazilského syna.

Znám Mika od doby, kdy mu bylo deset let. Uváděl televizní pořad pro děti jménem "Balao Magico" (Kouzelný balón) na obrovské televizní síti Globo Network. Byl ale slavný, ještě než se narodil: protože jeho matka jím otěhotněla, brazilské soudy rozhodly, že jeho otec nemůže být vydán zpět do Anglie, odkud uprchl poté, co si odseděl asi dva roky ve vězení. Mikův život zachránil Ronalda Biggse.

Ronald Biggs byl v mé zemi velmi populární. To, že vykradl vlak, mu poskytlo auru hrdiny. Svým způsobem byl Biggs určitým vtipem, mužem, jemuž se podařilo přelstít policii v zemi Agathy Christie a Sherlocka Holmese. Biggs tento image podporoval: všude se energicky prezentoval jako usměvavý outlaw. Vydělával tím, že si nechal platit za autogramy, za trička se svou fotografií a za účast na večírcích ve svém domě. Lidi vtipkovali, že je Biggs tak velký, že potřebuje dvě "g".

Brazílie si velmi cenila člověka, který vyhrál nad úřady, takže nikdo si moc nemyslel, že je na Biggsovi něco špatného. Usuzovali, že nikoho nezabil a nikoho přímo neokradl, jen vládu (a toho si v Brazílii lidé taky cení). (Ve skutečnosti útočníci na onen poštovní vlak, včetně Biggse, brutálně zmlátili jeho strojvůdce, který posléze zemřel, pozn. JČ.) A tak měl Biggs v Brazílii dlouhý karneval, udělal ze sebe samotného karikaturu a  - jako typický Angličan - na tom vydělával.

Jediné, co katolickým matkám v Brazílii poněkud vadilo, bylo podezření, že Mike byl počat jen z jediného důvodu, aby Biggs nemohl být vydán do Británie. (jiní poukazují na to, že Británie stejně neměla s Británií dohodu o vydávání zločinců). Mohu svědčit o tom, že sám Mike měl své momenty pochybností, měl pocit, že je zneužíván. Tento pocit pramenil ze skutečnosti, že jeho otec se vůči němu příliš neprojevoval citově, po většinu doby oslavoval sám sebe a věnoval se turistům. Ani práce dětského televizního moderátora se Mikovi nelíbila, ale bylo to něco, co dojednal s televizí jeho otec, byla to další publicita (pro obě strany).

Jeden bývalý režisér tohoto televizního pořadu, který nedávno natáčel v Praze záběry pro nějaký nový seriál, mi shodou okolností vyprávěl o Mikovi a jeho bouřlivém vztahu k jeho otci. Zmínil se o tom, že onen nyní šestadvacetiletý mladý muž byl velmi rád, že jeho otec po určitou dobu nebyl schopen hovořit na veřejnosti a dál se chovat jako šašek. Pak jsem slyšel teorii, že si Mike nikdy pořádně neuvědomil, že jeho otec se chová chladně jako Angličan a že je anglickým otcem, nikoliv vřelým brazilským otcem jako otcové jeho kamarádů. Tento emocionální odstup, který neustále naplňoval i Ronaldův pompézní hovor, byl jen charakteristickým rysem jeho kultury.

Ronald Biggs utrpěl v poslední době už tři mrtvice a není si úplně vědom toho, co se kolem něho děje. Je pravda, že mnohokrát prohlašoval, že by se jednoho dne chtěl podívat zpět do Anglie - ne na trvalo, ale aby si tam dal v místní hospodě pivo. Tak o tom hovořil v brazilských časopisech už někdy v sedmdesátých a v osmdesátých letech. Problém je v tom, že se teď možná stal obětí svého vlastního syna, který svého otce "prodal".

Zaprvé je nutno vyjasnit, že Biggsova rodina měla už asi pět let vážné finanční potíže. Mike přestal vystupovat v televizi a přestal být všeobecně známý, když mu bylo 13 a nikdy neuspěl posléze v žádném dobře výdělečném zaměstnání. Ronald neuměl šetřit s penězi. Žil naplno a na budoucnost nemyslel.(Podle odhadů ukradli v šedesátých letech z onoho vlaku Biggs a zloději finanční částku přibližně v dnešní hodnotě 30 milionů liber, tedy 1,5 miliardy Kč - přesto se mu to podařilo rozfrcat, pozn. JČ.) Domníval se, že jako celebrita bude mít vždycky peníze. Ale časy se změnily a v podstatě už žil jen na úvěr. Situace začala být tak kritická, že rodina neměla ani peníze na Ronaldovo léčení. A brazilské zdravotnictví je horší než sebevražda.

Loni v prosinci uspořádal Mike vánoční večírek pro přátele z rodiny. Oznámil, že prodává práva na film o svém otci. Právník získal od něho plnou moc podepisovat se Ronaldovým jménem, protože Ronald je nyní nemocen. V únoru ale vyšlo najevo, že jako reklamní trik, aby si svět připomněl, kdo je Ronald Biggs, a aby byl film o něm víc výdělečný, Mike bude muset poslat svého otce do vězení. Jeden producent z amerických Universal Studios, spojený s bývalou ženou Stevena Spielberga Amy Irvingovou, která je nyní provdána za brazilského režiséra Bruna Barreta, dokonce argumentoval, že zápletka filmu nemá konec, takže návrat do vězení by byl vhodným závěrem, zejména pro americké diváky. Bohabojná a zákonů poslušná "americká rodina" by nepřijala film, v němž by sympatický exot zvítězil nad zákonem.

Simony, dívka, která uváděla televizní pořad v Brazílii v osmdesátých letech spolu s Mikem, mi sdělila, že Mike nezaváhal ani na okamžik. Hned začal vyjednávat Ronaldův návrat. Dokonce se vydal k osobnímu jednání s britským bulvárním deníkem The Sun. Simoně to vysvětlil asi takto: "Můj otec vystupoval strašně rád jako celebrita a byl hrdý na to, že je jeho život jako hollywoodský film. Poskytnu tomuto životnímu příběhu závěr, jaký si zaslouží." Freud by tomu rozuměl.

Nejsem psychopat ani centrum

Již celou řadu let jsem řádně zvoleným presidentem Kulturní komise ČR. Tato organizace si vzala za úkol podporovat kulturu v naší vlasti a to i formou hmotné podpory ze stran možných mecenášů. Proto jsme před šesti lety založili kulturně-hospodářskou revui Fragmenty, kde se snažíme získávat sponzory a podporu významných osobností našeho života uměleckým dílům, která si toho podle našeho názoru zaslouží. Já jsem vydavatelem této revue, takže snad nelze vážně tvrdit, že mám potíže se zaměstnáním. Tato luxusní revue je zasílána poslancům, senátorům, členům vlády a vybraným V.I.P. osobnostem. Náš časopis je mezi touto elitou národa velmi oblíben a exklusivními rozhovory do něj přispěly i takové osobnosti, jako je Václav Klaus, Přemysl Sobotka, Helena Rögnerová, Vladimír Špidla, Pavel Dostál… to jen namátkou cituji politiky z posledních čísel. Tyto rozhovory jsem vesměs dělal já, a tak tvrzení, že s nimi točil s jejich souhlasem rozhovory člověk pokleslý a vesměs neúspěšný, je především Zahradníkovou urážkou těchto osob.

Na druhé straně nikdy po celou dobu své existence neotiskl tento časopis nic od Sládkových republikánů, výtku, že jsem zaměstnancem Špíglu, v této souvislosti snad ani nejde brát vážně.

V článku je ale pravdivé Zahradníkovo tvrzení, že jsem měl díky němu problémy se zaměstnáním. V roce 1991, kdy se mnou Zahradník rozvazoval pracovní poměr, jsem na základě objektivně získaných dat, počtu mých publikací v renomovaných zahraničních časopisech a počtů citací na mé práce předními kvantovými chemiky, jsem patřil mezi přední pracovníky ústavu. Proto mi hned poté byla pražskou Vysokou školou chemickotechnologickou (VŠCHT) umožněna habilitace na docenta a měl jsem tam založit katedru teoretické chemie. Za totality jsem se totiž habilitovat nemohl, protože jsem ze zásady nebyl členem komunistické strany a odmítl jsem projít i VUMLem. Jakmile se o mé habilitaci dozvěděl Rudolf Zahradník, po telefonu požádal svého přítele prof. Čestmíra Černého, tehdejšího rektora VŠCHT, aby mi to místo neumožnil. Tento ryze komunistický způsob mé diskriminace mohu doložit. Tehdy jsem měl opravdu potíže se zaměstnáním.

A nakonec: S doložením toho, že jsem psychopat, bude mít brzy Zahradník potíže u příslušného soudu. Ale už v základních učebnicích psychiatrie lze nalézt, že paranoický psychopat se snadno pozná podle toho, že místo prostého přiznání, že třem lidem nespravedlivě ublížil, přichází s teorií o třech nenávistných centrech pocházejících z Japonska, z deníku Špígl a z Poslanecké sněmovny. To myslím jeho charakter vystihuje velmi případně.

Jiří Pancíř, president Kulturní komise ČR, vydavatel revue Fragmenty

Moji odpůrci jsou opravdu psychopaté

Bývalý předseda Akademie věd Rudolf Zahradník obhajuje v rozhovoru pro LN svou práci

LN: Ve funkci předsedy akademie jste čelil mnoha útokům. Vytýkali vám, že akademii vedete autoritativně.

Co si představujete pod pojmem autoritativní řízení?

LN: Člověka, který ze své pozice direktivně a bez přihlédnutí k názoru ostatních řídí nějakou instituci.

To může říct jen člověk, který je prosťáček nebo o akademii nic neví. Vedení akademie je neobyčejně bezmocné. Když za mnou někdo přišel a říkal, že třeba ústav živočišné fyziologie něco potřebuje, odpovídal jsem, že takové stížnosti nepříslušejí mně. Jednotlivé ústavy mají právní subjektivitu. Kdybych si já z pozice předsedy takovým způsobem stěžoval řediteli ústavu, mohl by mě nařknout, že se pokouším zasáhnout do jeho pravomocí. Řeči o autoritativním řízení jsou jen umělou lží.

LN: Čím to tedy je, že byly výtky vůči vám tak časté?

Jsou tři místa ve světě, odkud vše pochází. Tím prvním je stát Japonsko, kde působí doktor Slanina. Druhým místem je bulvární deník Špígl, kde působí pan inženýr Pancíř, přívrženec sládkovců. A třetím kritikem je pan poslanec Petr Matějů. Všechny mám za pokleslé lidi.

LN: Prý vše řešíte z pozice aristokrata. Není zdroj problémů tady?

To je nesmysl. Já jsem člověk, který má lidi rád, člověk, který třeba nerad zamyká auto. Kdybyste řekl, že pro dobrou věc potřebujete pět tisíc, já bych vám je dal a vy byste s nimi mohl klidně utéct. Takové výtky - to jsou všechno uměle udělané věci. Za těch osm let jsem měl velmi málo konfliktů mimo jiné proto, že v té instituci panuje kulturní a kultivovaná atmosféra.

LN: Nejnověji se objevily spekulace, že jste čestným předsedou akademie věd zvolen neoprávněně, protože stanovy akademie na rozdíl od zákona takovou funkci neznají. Také za tím stojí oni tři lidé, o nichž jste hovořil?

Ti mohou být v pozadí. Mými kritiky jsou vesměs neúspěšní lidé. Lidé, kteří měli problémy se zaměstnáním. O jejich vědeckých kvalitách ale samozřejmě nerozhoduji já. To je věc ředitelů ústavů. Například jeden z mých kritiků... (Rudolf Zahradník listuje korespondencí - má ji seřazenou podle jmen ve složkách na stole. Pak předčítá z jednoho článku.) ...Richard Tichý z Českých Budějovic mladým badatelům doslova radí: ,Nejschůdnější je založit si živnost a pracovat jak v akademické, tak komerční sféře. Ta kombinace je užitečná nejen kvůli penězům. Zjistíte, že věci fungují jinak než ve škole nebo ve vědeckém ústavu...' Takovou kombinaci může vyslovit jen člověk, který nemá ani tušení o badatelství. Tak to je pan Tichý a následuje dopis ředitele jeho ústavu, proč s ním rozvázal pracovní poměr.

LN: Jsou podle vás vědci řevnivější a je mezi nimi více konfliktů než ve zbytku společnosti nebo mezi zahraničními badateli?

Ne. Ten dojem nemám. Je tu skupina lidí, kteří českou společnost líčí jako ohavnou, divnou, švejkovskou, mizernou - to všechno jsou pomluvy. Vždy? Švédi, Italové, Francouzi, Němci a Češi jsou zhruba stejní. Nejsme společností idiotů a Švejků. Možná, že se v Čechách trochu víc závidí nemůžu to ale nijak dokázat. S řevnivostí v badatelské komunitě je to podobné. Instituce má zhruba 6400 zaměstnanců. Jen šest sedm jmen se objevuje častěji. O těch šesti tisících dalších členů akademie se ale nemluví. Někteří lidé, kteří lžou, mě třeba líčí jako člověka, který má zvláštní názory na česko-německé vztahy. Opakovaně říkám, že žádnou zem neznám tak dobře jako Německo. Že nikde nemám tolik kolegů a "Du-Freundů".

LN: Nevytváříte si nepřátele právě tím, že kromě česko-německých vztahů často komentujete i jiná obecná témata?

Když člověk ví, že věda z velké části dostává peníze ze státního rozpočtu, jde o naprostý imperativ. Udržovat kontakt s veřejností a legislativou je nezbytné. Každý rok předkládáme vládě seznam vědců, kteří jsou schopni komentovat odborné věci. Já sám jsem za dvacet let vypracoval zhruba dvacet různých dobrozdání. Styk s veřejností prostě musí být. Ale jak má takový styk vypadat? Nemůžu přece žurnalistům povídat o jemnostech kvantové chemie. Na druhou stranu za poslední léta přibylo mnoho pavědců, astrologů a léčitelů. Vy můžete říct, že jsem nesnášenlivý chlap a že bych je měl nechat žít. Ale já mám důvody se k těmto věcem vyjádřit: nacismus, komunismus a pavědy mají společného jmenovatele - iracionalitu.

LN: Třeba homeopatie se ale zastávají i některé špičky. Existují studie, které vysvětlují, jak homeopatika fungují, a v neposlední řadě tato metoda mnoha lidem pomáhá...

Ani jeden z důkazů se nepodařilo prokázat. A lékařské špičky? O homeopatii se nevyjadřují tak ostře jako já, protože chtějí udržet mír v oblasti. Když ale vidíte trpět někoho blízkého, určitě byste nešel k lesníkovi, který přikládá ruce na borovici a předává energii. A kvůli léčitelům lidé umírají...

LN: Vra?me se k vašemu působení v čele akademie. Proti svým odpůrcům jste často vedl ostré osobní útoky. Proč jste své odpůrce nazýval psychopaty, duševně chorými nebo lidmi, kteří se předávkovali vánočním punčem?

Ale oni to psychopati skutečně jsou. Nemám srdečný vztah k vulgarismům, a proto mi tato slova jdou jen těžko z úst. S tím punčem bych to někdy rád zopakoval, ale už to dělat nebudu.

LN: Jak vysvětlíte, že bouřlivé reakce vyvolává také cokoli, co se v akademii děje? Poslední akademický sněm proběhl v poklidu, ale hned po něm se objevily názory, že Helena Illnerová je ve své funkci předsedkyně protiprávně, protože podle zákona může pozici v radě zastávat pouze dvě funkční období. Zvolením za předsedkyni tak začíná další čtyři roky ve funkci.

Můžete mi říct, proč jste vzal dnes ráno svému kolegovi v redakci z peněženky tisíc korun? Jste nějak zaražený. Nemáte k tomu co dodat? Vidíte! A přesně takhle se vedou kampaně proti akademii. Je to beznadějné, vše ale funguje na tomto principu. Někteří mají pocit, že se v akademii málo kritizuje. Kdyby se ale jinde kritizovalo alespoň ze třetiny tak jako v akademii, bylo by hej. Pro kritiky akademie jsem nejlepším zdrojem informací já, protože o ubohostech a ušmudlanostech dobře vím. Jen je nevykřikuji na veřejnosti.

Václav Pinkava

Reaguji na článek zde, jakož i na zatrplklou poznámku Tomáše Peciny v úvodníku zde. (Shodou okolností jsem to byl já, s odlišným ' 'politicky korektním' názorem, který byl nakonec odvysílán Českým Rozhlasem 7 - Radio Prague, na téma zda je či není přípustné pouštět neonacisty (jako exempláře pro studium) na universitní půdu. Myslím, že není.

Na úvod předkládám jako výchozí body tyto názory, které sdílím:

• Cenzura je špatnost, neboť lidem usurpuje jejich právo svobodně uvažovat. (V takových debatách často citovaný hexametrický verš Kollárův (Slávy Dcera) "Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou" je záhodno uvést v kontextu, že Germánie "zhanobila v jednom národu lidstvo celé" útiskem a zotročením druhých. Mimochodem, jím tolik podporovaný panslavismus se věru vydařil, že...)
• Zakázat přístup k informacím o zlu z první ruky je velká chyba, - neboť zakázané ovoce chutná nejlépe. Dlužno však dávat k dispozici zároveň i oponenturu.

Šedá jest teorie.

Zvát na vystoupení před studenty sociálních věd někoho, koho sám považuji a prohlašuji za nebezpečného, je projev abstraktního, nezúčastněného akademického intelektuálského myšlení, nepokrytecky "nad věcí". V praxi to může být i hazard, dejme tomu že v rámci sociologického studia je takový hazard přípustný. Obdobný hazard podstupujeme často, třeba v cirkusu, když je v manéži šelma, která je pod kontrolou.

Samozřejmě pokud budu proti extremismu debatovat, nebo pozvu zdatného oponenta, nelze mi vytknout, že bych stranil extrémnímu názoru. Ale nelze si být jist, že takový řecnický souboj bude rovný. Váha a přesvědčivost řecnického umu toho či onoho nevychází z dobrotivosti jeho stanoviska. Joerg Haider ma nesporné charisma. "Zkuste si živě podebatovat s populistickým demagogem, protože je společensky nebezpečný" hlásá tedy hazardér. Stejně logické by bylo vyučovat názorně o drogách stylem "zkuste si crack, abyste poznali jak je návykový". Někde však musí být hranice únosnosti. Pusťte si to ze záznamu, radím vám.

Živá debata je dvojsečná. 'Vzdělává' obě strany, tedy i pozvané personifikovane zlo. Informuje Beelzebuba, který andělský protiargument je mu při přesvědčování neutrálních posluchačů nejvíc na obtíž. Informuje jej, kdo je mu nejnebezpečnějším soupeřem. To muže být podnětem ke mstě vůči nejvýřečnějším oponentům zla, může to vést i k jejich likvidaci později, pokud tomu okolnosti napomohou. Přinejmenším si takto ohněm-zkušený řečník napříště připraví lepší argumenty proti těm 'silám dobra'.

Jistě poznáváte obvyklá odůvodnění, proč takovou debatu zakázat - ale jsou to velmi chabé argumenty pro použití na universitní půdě. Nemůžeme přece patronisovat a chránit dospělé ex definitio chytré mladé lidi před sebou sama. Nemáme na to nárok.

Stejně chabé jsou i ty argumenty, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, a že by se to nemělo povolovat kvůli ohleduplnosti vůči všem, které to pohoršuje. Nepovolovat? Jaképak nepovolovat? Kým? Takové argumenty přece odjakživa sloužily populistické cenzuře - vzpomeňme na pohoršené dopisujících z řad 'pracujícího lidu' v rudých novinách.

Intelekt nám tedy velí jasně. Je to dejme-tomu zahrávání-si s ohněm, ale zásadně nebudeme nic cenzurovat. Musíme uznat za vhodnou účast neonacisty na universitě? Snad, coby zkoušku - nebo dokonce důkaz existence zdravé, houževnaté demokracie. Ano, přímo takové lidi máme vyhledávat a zvát, kamkoliv, třeba do hlavního vysílání TV, živě, ovšemže pod palbou tvrdé kritiky, abychom tu demokracii otužili.

Ale, co když ta demokracie se ukáže být příliš nezralá, příliš křehká?

Hmm. Při té představě mně jaksi svrbí mozek - ozývá se hlas svědomí.  Svědomí, to je svědění vědomí.

Ideální teoretická demokracie je velmi křehká a zranitelná, právě proto, že bojuje proti nekalým silám jen čistými svatouškovskými prostředky. Pragmatická, neperfektní, leč životaschopná demokracie přežije tehdy, když je schopna bojovat s ohrožením odpovídajícím způsobem, výjimečně i natvrdo, ohněm proti ohni, obuškem proti dlažební kostce, cenzurou proti cenzuře. Pod kontrolou sama sebe.

Udržitelná demokracie je pouze ta, která se dokáže ubránit a přitom se nezkorumpovat, zůstat otevřená vnějším vlivům a odlišným názorům, ale nenechat se přesvědčit, že svědomí je nepřípustné, neboť není objektivní ...

Proč teda svědomí máme? Je to divné, když mi svědomí káže nebýt holubičkou.

Národ pacifistických holubiček by byl teoreticky zajisté nejbohatší a nejštastnější, ale také velmi napadnutelný. (o tom už psali různí, například Jules Verne - Vynález zkázy a Ocelové město, nebo, ze zcela jiného soudku, doslovněji, profesor John Maynard Smith)

Nebuďme naivní, a poučme se z vlastní historie. Vždyť jsme jediný národ v dějinách, který si kdy demokraticky zvolil převahu komunistů!

Vítr nebezpečí vane v této cause odjinud.

Nebezpečí ve vystupování neonacistů na universitní půdě je právě v té legitimitě, kterou jim takové okázalé uznávání dodává.

Voltairův princip, že nečí názor nesdílím, ale budu do posledního dechu bránit jeho právo tento názor zastávat tímto nezpochybňuji.

Doporučuji rozlišovat mezi tolerancí vůči právu extremisty projevovat se kdesi v hospodě či na ulici a jeho pozváním na akademickou půdu - vždyť to druhé je to něco jako praní špinavých názorů - jako puncovní razítko, zapůjčené padělateli. Takové vystoupení je prostě propagandisticky zneužitelné. Nejen proto, že se pak diskutuje o tom, zda výstup měl či neměl být zakázán, přičemž i ti největší odpůrci demokracie se najednou a dočasně oblékají do převleku zastánců svobody projevu. Důvod je jiný.

'Přece člověk, který přednáší na universitě nemůže hlásat úplné nesmysly', usoudí vox populi. 'Takový řečník stojí přinejmenším za vyslechnutí'. Zlo nezískává moc přesvědčováním nepočetné intelektuální elity, nýbrž oblbováním davů, neboť v demokracii je většina voličů ex definitio názorově nejovlivnitelnější. Nezanedbatelná je vysoká korelace nedovzdělanosti s extremismem. Vzpomeňme jen, jak se stoupenci pana Miroslava Sládka oháněli jeho doktorátem, coby důkazem že mu to myslí. Extremismus umí nosit líbivou škrabošku pořádkumiluvnosti a měšťáckých hodnot. Stačíte i v takto umném texu rozeznat nebezpečí?

Účast pravicového extremisty na universitní půdě, přímo na pozvánku nějakého naivního demokrata mu dodá v očích jeho budoucích, méně rozumově zdatných stoupenců na autoritě, na prestiži. Třeba jim řekne, jak se tam setkal s tou intelektuálskou levičáckou sebrankou...

Dalo by se říct, že prestiž kterou tím získá, je přímo úměrná prestiži instituce, kterou zneužil. Jako houba nasáknul a odnesl dávku prestiže, kterou ona universita jeho návštěvou pozbyla v očích civilisovaných demokratů, - tedy těch, kteří mají nejen intelekt, ale i svědomí. Intelekt a svědomí dává dohromady moudrost, - ne pouhou chytrost.

A kdo si skutečně myslí něco jiného než já, má na to nárok. Stojí-li si za svým názorem, rád si nějaký takový živel pozve rovnou domů, na exklusivní panelákovou přednášku. Třeba si podebatujte o tom, co nám chtěl Max Frisch sdělit ve svém varovném díle Biedermann und die Brandstifter v roce 1948.

Ne, ne, stokrát ne, ani ke mně domů, ani na universitní půdu.

Čím okrajovější bude pódium na kterém se neonacista (veskrze svobodně) verbálně poblije, tím lépe.

Poznámka JČ: Komunisté jsou pokud vím běžně demokraticky voleni v indickém státě Kerala, kde vládnou, a také v Nepálu - a nikdo se nad tím nepozastavuje. - Argumentace pana Pinkavy je dobrým důkazem, proč bych nechtěl žít v České republice - nepřál bych si, aby mi někdo jako on předem cenzuroval, které hnusné názory nesmím kde slyšet. - Je instruktivní si v souvislosti s jeho článkem přečíst tento, jistě poněkud přehnaný, článek Noama Chomského. - Když hlásal Galileo Galilei, že se země točí, přítomný Václav Pinkava by jistě také takové názory zakázal jako z konvenčního hlediska hnusné, případně pro jeho "hloupé spoluobčany" příliš nebezpečné, a proto nepřijatelné. Dávám osobně v každém případě přednost veřejné diskusi a víře v rozum svých spoluobčanů, protože když nám začne pan Pinkava určovat, co kde smíme říkat, skončíme v diktatuře. - Ač je to pro mnohé lidi stále velmi obtížné pochopit, demokracie není jako komunismus. To, že za komunismu platilo, že se smějí vyjadřovat jem myšlenky, vstřícné vůči komunismu, neznamená, že se v demokracii smějí vyjadřovat jen myšlenky vstřícné vůči demokracii: to by pak mezi oběma systémy byl poněkud malý rozdíl. - Tato poznámka zde není umístěna jako redaktorovo poslední slovo, ale jako výzva, aby čtenář uvažoval o dvou radikálně odlišných názorech. Je to mimochodem princip, který používá každý slušný veřejnoprávní rozhlas či televize, avšak který zřejmě do Českého rozhlasu, soudě podle svědectví Tomáše Peciny, jehož svobodomyslný názor ČRo potlačil, a Václava Pinkavy, jehož cenzorský názor ČRo odvysílal, ještě nepronikl.